Co znamená sociálně udržitelná architektura?

Samotný pojem nemá ustálenou jednoduchou definici, ale podle mě je to architektura, která je příjemná k lidem, která vnímá člověka důležitěji než samu sebe a vytváří příjemné prostředí pro společenství a komunitu.

Co vás vedlo k založení spolku Architekti bez hranic?

Spolek jsme zakládali s kolegou Vojtěchem Sigmundem. Když jsme se totiž potkávali a sdíleli naše vize, kterými bychom se rádi zabývali, vždycky jsme se pohybovali kolem sociálně zabarvených témat. Tehdy u nás v Česku ještě neexistovala v uvozovkách pobočka mezinárodní sítě Architektů bez hranic a my jsme se ji rozhodli tady založit, protože naše přemýšlení souznělo s hodnotami, které měly tyto spolky nastavené. Záměrně říkám pobočka v uvozovkách, protože jsme absolutně samostatný spolek, s ostatními nás sdružují ty společné hodnoty a charta, ke které se také hlásíme.

Jak jste se dostala k tématu bezdomovectví?

Když jsme tehdy formovali to, co nás zajímá, tak jsme vnímali, že je určitě fajn, když někdo dokáže navrhovat a stavět – teď to zjednoduším – třeba školu v Africe, ale my jsme si říkali, že o tom vlastně tolik nevíme. Čemu ale rozumíme rozhodně víc, jsou problémy, které máme takzvaně před vlastním prahem, tedy v České republice, tehdy převážně v Praze nebo nejbližším okolí, které dobře známe. Mezi ta témata patřily zanedbané části veřejného prostoru a potom právě i to bezdomovectví, které do veřejného prostoru proniká a je v něm očividně přítomné. Proto jsme se bavili o nedostupnosti bydlení a o krizi bydlení obecně jako o podtextu bezdomovectví.

Já sama se tématu bezdomovectví věnuji od vysoké školy, kdy jsem navrhovala azylový dům pro matky s dětmi. Inspirativní projekt VinziRast-mittendrin jsem potkala například během stáže ve Vídni, kde bydlí bývalí lidé bez domova spolu se studenty. Tehdy jsem si uvědomila, že architektura má tu moc pomoct s řešením i takových závažných společenských problémů, jako je právě bezdomovectví. Neříkám, že to architektura vyřeší sama, to rozhodně ne, ale může definovat nebo přetvořit určité podmínky prostředí.

A jaké jsou podle vás hlavní příčiny  bezdomovectví?

Myslím, že hlavní příčinou je právě ta bytová krize a nedostupnost bydlení. Počet lidí ohrožených ztrátou bydlení nebo žijících v nevyhovujících podmínkách v poslední době narůstá. Je to celosvětový fenomén.

Čím je podle vás ta krize bydlení způsobena?

Odmítám názor, že by šlo o nějaké individuální selhání, naopak je potřeba na to nahlížet jako na důsledky určitých politických rozhodnutí. Například kdybychom se nerozhodli privatizovat byty, což bylo politické rozhodnutí, tak rozhodně nejsme tam, kde jsme dneska. Vývojem ekonomiky a celkově světovým náhledem na věc by se dalo říct, že se bydlení postupně komodifikovalo a financializovalo. Takže už to není věc, kterou jsme brali jako samozřejmost, že každý má kde bydlet, ale najednou se to stává velmi výrazným nástrojem toho, jak investovat peníze nebo do čeho je ukládat. Finanční hodnota pak převýší tu primární, lidskou hodnotu. Pak se stává, že máme ve městě spoustu prázdných bytů, protože se majitelům – ne jednotlivcům, ale velkým společnostem – nevyplatí starost o nějaké nájemníky. Byty tedy mizí z trhu a tím pádem se zvedá cena bytů, které na trhu jsou. Současně roste poptávka po bytech, protože lidí prostě přibývá a zároveň se rodiny atomizují, mezigenerační bydlení už není standardem. Dnešní schéma vytváří více faktorů, a proto je nutné na to nahlížet z různých úhlů pohledu.  

A kdo by ty prázdné byty měl s majiteli řešit? Město?

Určitě. Vlastně si říkám – kdo jiný než veřejná moc řekne majitelům, že na to mají nahlížet jinak? Nemusí to ale jenom znamenat, že město nějakým způsobem ty byty vezme nebo podobně. Spíš jde o to najít nástroj, který by motivoval soukromé majitele, aby byty vraceli na trh. Jeden z těch nástrojů, bydlení s garancí, má zavést nový zákon o podpoře v bydlení. Prostředníkem mezi soukromým majitelem a nájemníkem může být město nebo neziskovka. Odebere tím pádem velkým firmám břímě starat se o nájemné, majitelům přinese peníze z nájmu. Tohle je tedy jeden z nástrojů, který má velký potenciál. Je zanesený i v připravovaném zákoně o podpoře bydlení, kterému fandím a doufám, že se ho podaří zrealizovat.

Nedostupnost bydlení je tedy jednou z příčin. Jaké jsou další?

Častá bývá špatná souhra okolností. Rozpad vztahu, zdravotní problémy, ztráta zaměstnání. Například lidé, kteří vycházejí z dětského domova, jsou bez nějakého zajištění a bez rodinných vazeb najednou puštění do zdánlivě super svobodného světa, ale de facto se nemají pořádně o koho opřít. Bohužel tedy velká část těch lidí často končí na ulici. Obráceně lze taky říct, že hodně lidí se zkušenosti z ulice si prošlo dětskými domovy. Další ohroženou skupinou jsou lidé seniorního věku, kterým třeba zemře partner nebo partnerka a nemají pak z čeho zaplatit vysokou cenu nájmu. Podobně na tom mohou být rodiče samoživitelé.

V rámci ABH jste dělali mnoho projektů. Na který jste nejvíce hrdá?

Nemám úplně konkrétní, který bych vypíchla, protože ke každému mám hodně osobní vztah. Projekt samotný většinou vzniká z nějakého popudu, sami máme takové pnutí, že potřebujeme změnit něco kolem sebe, že chceme vyřešit nějaký problém. Zajímavou zkušeností pro mě byl orientační systém pod Hlávkovým mostem v Praze. Byl to pro nás první projekt, kdy jsme vyloženě zasáhli do veřejného prostoru, ověřili jsme si, že když člověk chce a vidí smysl v tom něco změnit, tak že ono to prostě jde. Povedlo se nám to udělat s relativně malým nákladem, spíše z vlastního nadšení a snahy kultivovat prostor kolem sebe.

Obohacující byly také diskuzní večery Hranice architektury, kam jsme si pozvali zajímavé osobnosti. Na témata jsme se podívali nejen z architektonického pohledu: šlo právě o multidisciplinární spolupráci, kterou se v projektech snažíme rozvíjet. Myslím, že na základě spolupráce s lidmi z různých oborů může vzniknout něco zajímavého, hodnotného a vše se může posunout někam dál.

Neopomněla bych ani spolupráci s audiovizuálním umělcem Janem Rousem, se kterým jsme dělali dokumentární sérii Architektura soužití. Právě s Jankem spolupracujeme i na momentální výstavě Čí je to problém? Bezdomovectví mezi Prahou a New Yorkem v Galerii VI PER.

Celkově se tedy činnost našeho spolku orientuje spíše na edukaci a na konzultační a teoretickou činnost v architektuře. Skrze workshopy a diskuze propojujeme téma architektury a sociálních problémů.

Zmiňovala jste momentální výstavu Čí je to problém? Bezdomovectví mezi Prahou a New Yorkem. Co tam můžeme vidět?

Výstava se na téma bezdomovectví dívá v širším kontextu, přičemž čerpá z českého, potažmo evropského, respektive newyorského/amerického prostředí. Právě tím, že jsme se snažili o určitou syntézu, tak jsme se dostali na takovou úroveň, kdy na ten problém nahlížíme holisticky.

Na výstavě provádíme návštěvníka pěti místnostmi, kde představujeme toto téma z různých perspektiv a věnujeme se mj. proměně veřejného prostoru, kdy jsou v něm poslední dobou osazovány objekty takzvané nepřátelské architektury, tedy různé bodáky, špice, hroty rozřezané lavičky a podobně, které se snaží „vyřešit“ bezdomovectví tím, že jenom posune lidi bez domova mimo zraky jiných lidí, čímž se samozřejmě tento problém nevyřeší.

Kromě proměny veřejného prostoru ukazujeme, koho se vlastně to téma bezdomovectví týká. Poukazujeme na to, že to není problém jen pár lidí posedávajících na lavičce v parku. Většina lidí si pod pojem bezdomovectví totiž vybaví opilého postaršího člověka, který polehává právě na lavičce a má u sebe igelitky plné věcí. Tak to rozhodně není. Jak jsem zmiňovala dříve, bezdomovectvím je bohužel ohrožena velký skupina lidí.

V další části ukazujeme určité zažité stereotypy a mýty o bydlení a bezdomovectví. Ve čtvrté části je krátký vstup do vyloženě newyorského prostředí, kde jsme z něho vytáhli tři důležité aspekty, které jsou typické pro New York a zároveň se dají docela hezky vztáhnout k tomu českému prostředí.

A v závěrečné části ukazujeme, co se stane, když jako společnost budeme pořád pokračovat v tom stejném nastavení, co máme dneska, tedy řešit až vzniklé následky. Vedle toho nabízíme druhou variantu, tu optimističtější, tedy co by se mělo stát, abychom společně dokázali bezdomovectví vyřešit. To znamená změnu společenského nastavení a řešení prevence a ne následků.

Jaký je rozdíl mezi bezdomovectvím v Praze a New Yorku?

To by bylo hodně dlouhé povídání. Důležité je, že ten problém bezdomovectví je všude a dalo by se říct, že skoro všechna města na světě s tímto problémem bojují. Ve většině případů je bezdomovectví zhoršujícím se problémem. To je samozřejmě případ i v Praze a je to případ i v New Yorku. Je málo  měst, nebo zemí na světě které si s tím dokázali poradit. Dobrým příkladem je Finsko, kde se daří počet lidí bez domova snižovat.

Jakým způsobem to ve Finsku řeší?

Zejména právě prevencí. Staví dostupné obecní bydlení. Mají stanovené parametry kolik z nových bytů musí být dostupných pro střední třídu. A pokud se někdo dostane do problému a přestane platit nájem, tak se s dotyčným člověkem začne pracovat, najde se, kde je problém, a začne se řešit právě prevence, aby se člověk do bezdomovectví nepropadl. Funguje tam princip housing first, tedy bydlení především. Každá společnost je jiná, takže samozřejmě nelze vzít finský recept a aplikovat ho na české prostředí. Principy ale převzít můžeme.

Máte se spolkem nějaké plány do budoucna?

Plánů je nekonečno (smích). Máme naplánováno pokračovat v současných projektech a zároveň máme otevřené dveře pro další členy spolku. Jsem ráda za každého člověka, který k nám přijde z toho důvodu, že ho zajímají sociální aspekty v architektuře.

Je něco, co byste vzkázala lidem, kterým bezdomovectví hrozí nebo už bez domova jsou?

Vzkázala bych jim to, že jim držím palce, aby to dobře dopadlo.

A lidem, kteří článek mohou část z pohodlí domova?

Těm bych připomněla, že je důležité, abychom se o sebe navzájem více zajímali. Že ne všechno můžeme ovlivnit, ale je potřeba si to s pokorou přiznat a říct si, co můžeme pro ty, kteří tolik štěstí neměli, udělat.

Karolína Kripnerová je architektka a spoluzakladatelka neziskové organizace Architekti bez hranic. Vystudovala Fakultu architektury ČVUT, kde v současnosti také vyučuje. Zároveň působí ve společnosti KAZIMOUR KRIPNEROVÁ ARCHITEKTI. V roce 2023 absolvovala díky Fulbrightovu stipendiu stáž v New Yorku. Přednáší o tématech jako je veřejný prostor či bezdomovectví.

Podle závěrů studie vědců z Univerzity Britské Kolumbie většina bezdomovců použila jednorázový příjem 7 500 kanadských dolarů (122 tisíc korun) na nájem, potraviny, dopravu a oděvy. Odborníci se postarali o to, aby lidé dostali celý obnos naráz, a měli tak maximální nákupní svobodu a větší možnost volby, než kdyby jim pravidelně chodily menší částky.

Ve zprávě o provedeném výzkumu vědci popsali, jak sledovali nakládání s penězi 50 osob bez domova poté, co dotyční obdrželi výše uvedenou sumu. Jejich studii předcházel průzkum mezi 1114 lidmi ve Spojených státech, který vysledoval „veřejnou nedůvěru“ ve schopnost bezdomovců spravovat peníze. Účastníci této studie předpověděli, že příjemci nepodmíněných 7 500 dolarů v hotovosti utratí většinu těchto peněz za alkohol, drogy či tabákové výrobky. Kontrolní skupina 65 bezdomovců oproti tomu žádné peníze nedostala.

Výzkumníci díky tomu zjistili, že příjemci hotovosti strávili bez domova v průměru o 99 dní méně než kontrolní skupina, začali víc šetřit a v důsledku stáli kanadskou společnost méně, neboť trávili méně času po ubytovnách. „Vliv předsudků je zhoubný,“ uvedl profesor psychologie a vedoucí studie Ťia-jing Čao. „Když lidé obdrželi hotovost, ve skutečnosti ji utratili za věci, za které byste ji utratili i vy nebo já – za bydlení, ošacení, jídlo, dopravu – a ne za drogy nebo alkohol,“ řekl.

Adresář je určený především ohroženým skupinám lidí, jako jsou například bezdomovci, rodiče samoživitelé či oběti domácího násilí. Přehlednou formou jim napoví, jak na hledání zaměstnání, sociální dávky, nouzové ubytování nebo dluhové a právní poradenství. Zájemci zde rovněž naleznou kontakty na psychologickou pomoc, azylové domy, úřady práce či soudy.

„Chceme být co nejblíže občanům města, pomáhat lidem v situacích, se kterými se vlastními silami nevědí rady, a kde v tíživé chvíli potřebují oporu v sociálních službách,“ uvedl v úvodu publikace ředitel Centra sociálních služeb Praha Martin Šimáček.

Zdroj: svetneziskovek.cz

V Kanadě se alespoň na nějakou část roku ocitne bez domova téměř čtvrt milionu lidí. Každý den jich nemá střechu nad hlavou 35 tisíc. Průměrná doba dožití se po ztrátě bydlení sníží o téměř 20 let a na sociální a zdravotní služby spojené s jedním člověkem bez přístřeší stát vynaloží asi milion korun ročně.

V rámci pilotního projektu New Leaf (Nový list) organizace věnovala padesáti vybraným bezdomovcům jednorázový dar v hodnotě 130 tisíc korun. Podmínkou bylo, aby se jednalo o lidi, kteří se do nocleháren uchýlili teprve nedávno, nebyli závislí na drogách ani netrpěli psychickými problémy, což jsou faktory negativně ovlivňující jejich rozhodovací schopnosti, a tedy i návrat k trvalému bydlení. Obdarovaní v rámci studie vyplňovali dotazníky a absolvovali rozhovory s výzkumníky, kteří výstupy srovnávali s kontrolní skupinou.

V prvním měsíci si našla bydlení třetina obdarovaných. Stabilní domov si pak účastníci studie našli v průměru za tři měsíce oproti pěti měsícům, které potřebovala kontrolní skupina. Své peníze navíc utráceli za nezbytné vybavení či služby. Jejich výdaje za alkohol, drogy a cigarety klesly o 39 procent. Oproti kontrolní skupině také dokázali více našetřit a podařilo se jim lépe osvojit a dlouhodobě si udržet návyk jíst třikrát denně.

Nalezení domova lidem poskytuje stabilitu, snižuje riziko vystavení traumatickým zážitkům, zlepšuje zdraví a také uvolňuje kapacity ubytoven pro další lidi v nouzi. Darované peníze jim dávají autonomii, kontrolu nad vlastním životem, důstojnost a také signál, že v ně společnost věří. „Cítila jsem se důležitá. Je to jako tichá parta fanoušků vzadu v mé mysli. Vím, že studie mi má pomoci, což mi pomohlo mě vést. Věří ve mě, takže já věřím v sebe,“ říká jedna z účastnic Kathy.

Navzdory předpokladům neutráceli lidé bez střechy nad hlavou za zbytečnosti. Jednorázový příspěvek se v tomto případě ukázal jako finančně efektivní řešení bezdomovectví, ve kterém chce nadace dále pokračovat.

Zdroj: Foundations for Social Change

Cílem těchto přístřešků je ochránit bezdomovce před umrznutím a dalšími zimními nesnázemi. Slouží především těm, kteří z různých důvodů nemohou navštěvovat noclehárny – ať už kvůli nemoci, obavě nechat své místo na noc bez dozoru či kvůli vlastnictví psa. „V jedinou lednovou noc v roce 2019 v ulicích města Brna umrzli tři lidé. Nouzový přístřešek je řešením, které mohlo těmto lidem zachránit život,“ uvedla navrhovatelka projektu Kateřina Čanigová.

Praha připravuje zázemí pro lidi bez domova pravidelně, letos však posílila kapacity. Osoby bez střechy nad hlavou tak mají více možností nejen kde přespat, ale také kde mohou v teple strávit mrazivé dny. Kvůli koronaviru se sice snížila kapacita jednotlivých zařízení, zvýšil se však jejich počet. Celkem by mělo být v zimě ve městě k dispozici přes 500 lůžek. Opatření by měla fungovat do března.

„Poukazy jsou lidem bez domova distribuovány přímo v terénu sociálními terénními pracovníky nebo na noclehárnách při příchodu. V zimě obecně roste zájem o ubytování v noclehárnách či azylových domech, a tak lidé bez domova přespání v teple vřele vítají,“ uvedla koordinátorka projektu Armády spásy Lenka Kořínková.

Armáda spásy také vydala několik tipů, jak mohou lidé bezdomovcům v zimních měsících pomoci.

• Pokud vidíte na ulici sedět nebo ležet člověka bez domova, oslovte ho. Nebojte se zeptat, zda je v pořádku. Zjistěte, jestli se orientuje, ví, kdo je a co se děje.
• Pokud je daná osoba ve špatném zdravotním stavu, nevnímá, nemůže mluvit či chodit, zavolejte záchranku. Pokud s vámi daná osoba komunikuje, zeptejte se, zda nepotřebuje jídlo, ošacení či teplý nealkoholický nápoj.
• Vždy kontaktujte terénní sociální pracovníky, a to i v případě, že s vámi člověk bez domova nechce mluvit a pomoc odmítá. Armáda spásy, či podobné organizace, které zajišťují terénní program, vědí, jak s lidmi bez domova komunikovat, a nabídnou jim okamžitou pomoc. Můžete jim také darovat teplé zimní oblečení, ale i boty, ponožky a spodní prádlo. V zimním období a mrazech je nejdůležitější zajistit teplo.

Jak jste se dostala k oboru sociální práce?

Na střední škole jsem studovala Evropskou obchodní akademii v Děčíně a asi ve druháku, kdy jsme začali dělat účetnictví, jsem seděla nad těmi čísly a říkala si, že tímhle se nikdy nechci živit. Když jsem se pak rozhodovala, kam jít na vysokou, přihlásila jsem se na různé humanitní obory. Nakonec jsem se podle popisu oboru rozhodla nastoupit na sociální práci, ještě asi půl roku po začátku semestru jsem ale pořádně nevěděla, co to vlastně je sociální práce. Od prvního dne, kdy jsem na obor nastoupila, tam jsem ale šťastná.

Aktuálně pracujete v brněnském Centru pro lidi bez domova, kde jste začínala jako dobrovolnice v době koronavirové krize. Co vás do centra přivedlo?

Asi na začátku dubna nám do ISu (Informačního systému Masarykovy univerzity, pozn. red.) přišel e-mail, že do centra shánějí dobrovolníky. Nastoupila jsem tam a po měsíci jsem přešla na pracovní poměr.

Centrum bylo otevřeno letos v dubnu. Za jakým účelem vzniklo?

Projekt centra byl plánován dlouho, hrála v tom ale roli spousta faktorů, od tlaku veřejnosti až po finance města. Koronakrize to urychlila, protože město chtělo postavit centrum, které bude sloužit jako první humanitární pomoc lidem bez domova, aby se měli kde vykoupat, vyměnit oblečení a dostat jídlo.

V Česku jste jako první založili takzvané „mokré“ centrum. V čem spočívá?

Když se zakladatelé centra zamýšleli nad tím, jak tito lidé žijí a co jsou jejich potřeby, vyhodnotili, že pro drtivou většinu je zásadní životní potřeba alkohol. Naše centrum tak bylo otevřené s tím, že si tam lidé mohli nosit alkohol a pít. To normálně v sociálních službách nefunguje, neznám v Brně žádnou službu, kde to tak je. To ale samozřejmě není udržitelný stav, centrum bylo od začátku plánované tak, že se přepne do režimu kontrolovaného pití, které právě teď zavádíme a testujeme.

Jak se to daří?

S režimem kontrolovaného pití jsme před pár týdny začali. S tím souvisí velká změna, že si k nám lidé nemohou nosit vlastní alkohol. Je to pro nás teď nepříjemná pozice. Naše role, kdy na začátku jsme pro ně byli přijatelní, pokecali si s námi o všem a u toho pili, se přehoupla do trochu kontroly, kdy hlídáme, aby alkohol nevnášeli dovnitř, a motivovali je, aby dodržovali program.

Je tedy cílem vést centrum úplně bez alkoholu?

To podle nás není reálné, proto jsme také „mokré“ centrum. Naším cílem je, aby k nám klienti alkohol nevnášeli, aby časem neměli potřebu se dopíjet na ulici a získali nad alkoholem kontrolu. Udělat ze všech klientů, kteří k nám přicházejí, ihned abstinenty, ale není možné. Rádi bychom udrželi kontinuální systém kontrolovaného pití, kdy se lidé zařazení do programu budou přepínat v rámci dvou zavedených rychlostí. Rychlejší program je, že dostávají deci a půl vína nebo tři deci piva každou hodinu, pomalejší program je pro lidi, kteří toho denně nevypijí tolik. Ti mají nárok na čtyři skleničky za celý den. V současnosti zvažujeme přechod na zcela individuální plány u jednotlivých klientů. Je ale brzo na to program jako celek hodnotit, jsme si vědomi, že první výsledky u lidí, kdy budou schopní z rychlého režimu přejít na pomalý, můžeme vidět třeba až za půl roku. A přesun z pomalého v naprostou abstinenci ještě déle. Obrovskou podporu na cestě k omezení konzumace alkoholu nebo za abstinencí klientům přináší také svépomocná skupina.

V centru vás pracuje kolem dvaceti. Co konkrétně v centru děláte vy?

Většinou se na směně točíme v šesti lidech, ale střídáme se na různých pozicích, takže dělám všechno. Když jsem hlavní pracovník, mám na starosti základní chod centra, co bude ke snídani, večeři a obědu, udělat administrativní věci. Hlavní pracovník má taky na starosti rozlévání alkoholu. Pak je tam někdo v poradenské místnosti, kam lidi přicházejí s nejrůznějšími problémy, třeba když potřebují vyřídit občanku, napsat někam e-mail, zavolat si na brigádu a tak podobně. Pak jsou tam další pracovníci. Někdo sedí na bráně a rozdává roušky a dezinfikuje lidem ruce, člověk v koupelně, venkovní pracovník, který si s lidmi povídá a kontroluje, jestli nevnáší dovnitř alkohol.

Co je pro vás na práci s lidmi bez domova nejtěžší?

Nejhorší pro mě je řešit mezi lidmi vyhrocené konfliktní situace, které v centru vznikají. Nezdá se to, ale tito lidé mají většinou jiné způsoby řešení konfliktů než my. Kolikrát nejdou daleko pro ránu a je strašně těžké vědět, kdy máme jako pracovníci ještě šanci konflikt urovnat a kdy už musíme volat městskou policii. Teď už se to ale naštěstí často neděje, od té doby, co jsme zakázali vnášení vlastního alkoholu, tak se podobné situace hodně zlepšily.

V centru nyní pracujete asi půl roku. Kde se vidíte v budoucnu?

Lidi bez domova jsou aktuálně cílová skupina, u které bych chtěla chvíli vydržet. Na kontrolované pití bych ráda napsala disertační práci. Současně ale vím, že to není práce, kterou bych chtěla dělat celý život. Táhne mě to k makro praxi, což je pojetí sociální práce na úrovni politik a služeb v daném kraji. Není to práce s cílovými skupinami, ale spíš na systému sociálních služeb.

Mokré centrum

Kontaktní centrum organizace Podané ruce funguje v Brně od jara letošního roku. Vzniklo jako první takzvané „mokré“ centrum v Česku, což znamená, že kromě toho, že se jedná o bezpečné prostředí a lidé bez domova zde mohou vykonat osobní hygienu, využít pomoc pracovníků s vyřízením dokumentů či zde trávit svůj volný čas, mohou zde také v přiměřené míře konzumovat alkohol. Ze zkušeností ze zahraničí je zřejmé, že v podobně nastavených centrech dochází k úbytku zásahů policie a záchranné služby i snížení celkového objemu konzumovaného alkoholu. Podle Kubíčkové pak díky tomu, že pracovníci závislost klientů respektují a pracují s ní, dochází také k navázání lepšího vzájemného vztahu. „Pro nás to otevírá další možnosti práce s nimi. Vidí, že jejich závislost respektujeme, vnímáme a neodsuzujeme ji. Více se nám tak otevírají a svěřují, což umožňuje lépe navazovat profesionální důvěrný vztah, který jim může dodat důvěru a podporu,“ dodala.

Přístřešky jsou vyrobeny z izolační polyetylenové pěny a hliníkové folie. „Zahřívají se tělesným teplem, které se uvnitř drží díky termální izolaci. Proto v nich může být až o 18 stupňů tepleji než venku,“ uvedl náměstek primátorky Tomáš Koláčný.

Projekt nouzových přístřešků pochází z participativního rozpočtu města Dáme na vás. Návrh do soutěže podala Kateřina Čanigová, která pomocí přístřešků chtěla lidi bez domova ochránit před umrznutím v zimních měsících. „V jedinou lednovou noc v roce 2019 v ulicích města Brna umrzli tři lidé. Nouzový přístřešek je řešením, které mohlo těmto lidem zachránit život,“ doplnila Čanigová.

Nouzový přístřešek bude distribuován těm lidem bez domova, které předem pečlivě vyberou terénní sociální pracovníci. Tak, aby doopravdy putovaly těm, kteří je potřebují a budou s nimi zodpovědně zacházet. Po konci zimy si město vybere přístřešky zpět a uloží.

V Česku má spolek Food not Bombs aktuálně centra v 17 městech, kde jeho členové nejen bezdomovcům pravidelně rozdávají jídlo a další potřeby. Bezplatné potraviny, z nichž jídla vaří, dobrovolníci shánějí například z velkých skladů či obchodů, kde už jídlo není prodejné. „Tato forma recyklace jídla zjevně dokazuje, že příčina hladu není v nedostatku potravin, ale v neschopnosti distribuce – dennodenně se vyhazuje z úplně nesmyslných důvodů takové množství stravy, které by dokázalo uživit mnoho hladovějících,“ uvádí česká mutace iniciativy na svých stránkách.

Mezinárodní iniciativa Food not Bombs vznikla v roce 1988 jako forma protestu proti financování pokusů s novými zbraněmi a zvyšujícímu se počtu hladovějících a lidí bez domova. Kromě pravidla vydávání jídla všem lidem bez rozdílu patří mezi zásady iniciativy také rozhodování formou konsensu, antimilitarismus, odmítání jakékoli formy násilí a s tím související vegetariánství nebo veganství.

Mezi vybraná místa by měla patřit ubytovna v Železniční ulici, bývalá věznice v ulici Cejl a židenické kasárny. V každé lokalitě by se přitom nemělo nacházet více než 40 až 50 osob. Město připraví objekty po technické stránce, přičemž o samotný provoz by se měly starat neziskové organizace. Cílem je zamezit shlukování lidí bez domova na ulicích. Mnohdy totiž nepoužívají ochranné pomůcky a riziko přenosu nákazy je tedy poměrně vysoké.

Lidem bez přístřeší se snaží pomoci i v pražské Troji, kde Arcidiecézní charita Praha ve spolupráci s Magistrátem hlavního města Prahy otevřela stanové městečko. Dotyční tam mohou přenocovat ve stanech, vysprchovat se a získat potraviny. Možnost může využít až 75 osob.

„Lidé bez domova jsou v naší společnosti opomíjenou skupinou, přitom ale velmi ohroženou právě v době krize. Mnoho z nich spolu s opatřeními COVID-19 přišlo o pracovní pozice, brigády, nárazové přivýdělky a zažívají ještě větší nejistotu a finanční tíseň než dříve,“ vysvětluje Ester Pacltová, zakladatelka organizace Místní místním. Ta sdružuje přátelské podniky poskytující lidem na ulici základní služby jako sklenici vody nebo posezení v suchu a v teple.

Na lidi v nouzi proto iniciativa nezapomíná ani nyní. Zároveň tak chce ulevit azylovým domům, které mají problémy se sháněním ochranných prostředků a finančních zdrojů, i podat pomocnou ruku místním bistrům a kavárnám. „Chtěli jsme pomoci oběma stranám a vymysleli jejich propojení. Nabídli jsme kavárnám solidární cenu, za kterou nakoupí a připraví oběd a ten pak distribuujeme do azylových domů. Lidé bez domova dostávají jídlo takřka od svých sousedů a solidární bistra mají na několik týdnů zajištěný odbyt, pokryjí tak alespoň část svých nákladů,“ doplňuje Pacltová.

S financováním projektu pomáhá široká veřejnost skrze dárcovskou výzvu. Díky podpoře se tento týden uskutečnila první dvě vaření a rozdalo se 266 porcí jídla klientům azylových domů pražské organizace Naděje. Prozatím je naplánováno čtyřtýdenní fungování, během kterého chtějí dobrovolníci darovat lidem v nouzi minimálně 1 450 jídel.

Terence Lester strávil sám část svého života na ulici. I proto později založil organizaci Love Beyond Walls, která lidem bez domova pomáhá. „Všude teď čteme o tom, že si musíme mýt ruce. Co to ale znamená pro lidi bez domova? Co když nemáte přístup k vodě, do restaurace vás nepustí a lidé vás přehlížejí? Pak jste náchylnější k případné nákaze COVID-19,“ uvědomoval si. Přemýšlel proto, jak situaci vyřešit, a přišel s nápadem přenosných venkovních umyvadel. Ta dokázal s dalšími dobrovolníky a díky finanční podpoře veřejnosti nechat rychle vyrobit i nainstalovat do ulic Atlanty ve Spojených státech.

Původním plánem byla dvacítka takových stanic. Nápad ale zaujal natolik, že už je jich v ulicích a městských parcích o deset víc. „Lidé si okamžitě začali mýt ruce a vyjadřovat vděčnost za příležitost, kterou jsme jim dali,“ uvádí Lester. A stanovil si zároveň nový cíl – sto umyvadel po celém městě a další distribuované napříč celou zemí všude tam, kde budou mít zájem.

Výrobu Iglou zahájila autorská dvojice v roce 2018, kdy je vyráběla doslova na koleni. I tak jich po celé republice zvládla distribuovat více než šedesát. Do Olomouce, Kolína, Ostravy nebo Hradce Králové. „Naši terénní pracovníci využívají iglú jako jednu z možností při podpoře klienta v zimě. Jde především o zmírnění rizik spojených s nepřízní počasí, kdy může být ohroženo zdraví i život klienta,“ uvádí vedoucí Domu Matky Terezy v Hradci Králové Dana Pechová.

Loni už se podařilo navázat spolupráci s firmou Spur, která nyní výrobu iglú zajišťuje. Loni tak vzniklo a po republice se rozmístilo dalších 88 iglú. Díky spolupráci navíc mohla vzniknout speciální iglú pro páry. „To byl jeden z podnětů na základě zpětné vazby. Ženy se bojí spát v iglou pro jednoho, i když má partner také své iglou. Zároveň jsme změnili barvu z bílé na šedou a to proto, aby iglú nebylo moc viditelné,“ vysvětluje zakladatelka Iglou Pavla Klečková.

A jak vlastně Iglou vypadá? Jde o malý, velmi odolný tunel, který si člověk vyhřívá vlastním teplem. Vnitřní teplota se tak oproti vnější může zvýšit až o patnáct stupňů. Přístřešek využívají hlavně ti, kterým nevyhovují běžné způsoby, jak přečkat noc v teple – nejčastějšími důvody jsou pes, partner, nemoc nebo přítomnost alkoholu. Vedle Česka se Iglou loni rozšířilo i do zahraničí – 12 iglú má Slovensko, další lze najít také v Belgii, Francii a Kanadě. Aktuálně jich tak po světě je rozmístěno na dvě stě.

Služba představuje stabilní zázemí pro podporu životní změny klientů. Nově otevřené centrum má kapacitu deset osob. Otevřené je každý pracovní den od 8 do 15 hodin, o víkendech a svátcích od 10 do 14 hodin. Město Teplice jeho vznik podpořilo mimořádnou dotací ve výši 160 tisíc korun. Peníze putovaly na úpravy a vybavení objektu. Hlavním cílem je dát lidem v těžké životní situaci prostor se vypovídat a snažit se je vrátit do normálního života.

Nezisková organizace Květina funguje na Teplicku od roku 2006. Jejím hlavním posláním je spolupodílet se na začleňování lidí do společnosti, minimalizovat a předcházet sociálnímu vyloučení, podporovat rodiny a spoluvytvářet podmínky pro zdravé fungování jejich členů. Kromě nízkoprahového denního centra poskytuje organizace další tři sociální služby – nízkoprahové zařízení pro děti a mládež, sociálně aktivizační služby pro rodiny s dětmi a terénní programy.

Zdroj: idnes.cz

Lidé bez domova často nevyužívali noclehárny kvůli tomu, že nebylo možné s sebou vzít psa. Osoby vlastnící chlupatého mazlíčka tak často přečkávaly mrazy venku na ulicích, neboť nechtěly opustit své zvířecí kamarády. V Brně však vymysleli řešení. Dvě psí boudy by měly být nyní k dispozici na ulici Masná, další dvě na Bratislavské a umístění posledního, pátého zařízení pro pejsky zatím není známo.

Zajištění psích bud není první brněnskou iniciativou, jak pomoci zvířecím kamarádům lidí na ulici. Už tři roky zde dobrovolníci ze spolku Můj pes a já – oba bez domova očkují psy a poskytují jim zdravotní péči. Očkování proti vzteklině je povinné a stojí 800 korun, což si málokdo z těchto lidí může dovolit. Dále mohou nechat své mazlíčky dobrovolníky očipovat.

Zdroj: brnenska.drbna.cz, krajskelisty.cz

Hlavní město tento rok připravilo možnost přenocovat v teple také pro lidi se psy, které dříve noclehárny odmítaly. „Lidé bez domova, kteří chtěli se svými psy zůstat, dlouhodobě ze systému pomoci vypadávali a byli velmi vážně ohrožení nočními mrazy. Proto od letoška budou na noclehárnách ve vybraných prostorech k dispozici i pelechy a venku zimní kotce,“ upřesnila radní pro sociální politiku Milena Johnová. Větší pomoc je připravená i pro lidi se zdravotními komplikacemi. Pro ně je nově zajištěna možnost ubytování v azylovém domě s ošetřovatelskou péčí nebo na specializované ubytovně.

Zimní opatření pro tento rok odstartovaly v první adventní neděli 1. prosince a potrvají do konce března. Spolu se sociálními službami se na nich jako každý rok podílejí strážníci. Pomoc však může přivolat kdokoliv. Pokud si kolemjdoucí všimne člověka bez domova, kterému by hrozilo umrznutí, je potřeba volat na linku Městské policie 156. Strážníci jsou pro takové situace vyškolení, dorazí na místo a nabídnou osobě pomoc. Pokud dotyčný projeví zájem, informují policisté dispečink Centra sociálních služeb Praha, ten už zajistí převoz do vybrané noclehárny s volnou kapacitou. Ty jsou v pražských noclehárnách dostatečné, přičemž v případě mimořádných mrazů jsou vytipována další místa, kde se mohou operativně postavit provizorní vytápěné stany s dalšími lůžky.

Nezisková organizace Naděje zahájila v neděli 1. prosince zimní humanitární pomoc pro lidi bez domova v Praze, Libereckém, Středočeském a Ústeckém kraji.V Praze navíc letos na zimu poprvé otevřela ubytovnu pro lidi bez domova s handicapem. Současně začali sloužit noční služby terénní pracovníci organizace, kteří vyhledávají ohrožené lidi přímo v místech, kde přežívají.

V zařízení bude přítomna i sociální pracovnice se zdravotní sestrou. „Situace posledních let nám ukazuje, že přibývá starých, nemocných a handicapovaných lidí bez střechy nad hlavou, proto jsme bojovali za celodenní zařízení,“ uvedla Gabriela Sčotková z pražské pobočky Naděje. Organizace během loňské zimy poskytla lidem bez domova 37 222 noclehů, vydávala potravinovou a materiální pomoc (oblečení, boty, spacáky). Mimo to poskytovala základní zdravotnická ošetření, v případech zhoršeného zdravotního stavu zajišťovala převoz lidí do návazných zařízení.

Naděje vznikla v roce 1995 jako jedna z prvních neziskových organizací v České republice. Poskytuje pomoc starým lidem v nouzi, bez domova, s handicapem, ohroženým rodinám, dětem a mládeži.

Zdroj: nadeje.cz, inspirante.cz

První pobočku restaurace JB Soul Kitchen, která se nachází v New Jersey, doplnila v roce 2016 druhá provozovna v Toms River. V oblasti, která se potýká se škodami způsobenými mohutným hurikánem Sandy. Obě restaurace vznikly pod záštitou zpěvákovy nadace The Jon Bon Jovi Soul Foundation, která si klade za cíl podílet se na přerušení začarovaného kruhu hladu, chudoby a bezdomovectví.

Bon Joviho restaurace fungují na dobročinném, ale férovém principu. Na jídelním lístku nejsou uvedeny ceny. Návštěvníci, kteří si mohou dovolit zaplatit, jsou vyzváni přispět 20 dolarů. Ti, kteří si to dovolit nemohou, by si pak svou porci měli odpracovat. Lidé v nouzi tak v restauraci dostanou najíst výměnou za výpomoc s prací v kuchyni a obsluhováním. Zároveň je kladen důraz na nutriční vyváženost jídel a co největší zastoupení lokálních surovin a plodin vypěstovaných přímo na zahradě restaurace.

Zdroj: JB Soul Kitchen

Osvětová akce Noc venku Praha se letos uskuteční 21. listopadu v prostorách Akademie výtvarného umění v Praze 7. Na návštěvníky čeká bohatý program včetně debaty odborníků, představení projektů, které lidem bez domova pomáhají, ale i hudební či divadelní vystoupení lidí s domovem i bez něj. Zlatým hřebem večera pak bude sraz na spaní venku, který se má uskutečnit ve 23:30 na Strossmayerově náměstí. Účastníci si tak mohou na vlastní kůži vyzkoušet, jaké to je být bezdomovcem v Praze.

Vstupné na akci je dobrovolné. Vítány jsou však dary pro lidi bez domova ve formě ošacení nebo starých mobilních telefonů. Akce probíhá pod záštitou mnoha organizací včetně Armády spásy, Naděje, Charity nebo třeba iniciativy Bezdomovci, lidé jako my. Noc venku se kromě Prahy uskuteční v 15 místech po celé České republice s cílem upozornit na problematiku bezdomovectví a ponouknout veřejnost ke změně úhlu pohledu na lidi bez domova.

Na video o akci se můžete podívat zde.

„Byli super. Líbilo se mně, jak otevřeně mluvili o svých problémech. To byl důvod, proč jsem jim nabídl, jestli u nás nechtějí pracovat,“ řekl Ondřej Slanina. Dva kuchaři, kteří se v důsledku závislostí ocitli na ulici, tak dostali příležitost vařit v restauraci pražského čtyřhvězdičkového hotelu.

Ani jeden z kuchařů, kteří doufají v úspěšný návrat do běžného života, ale podle ředitelky organizace Nový prostor Dagmar Kocmánkové ještě nemá nic jisté. Minulost je může snadno dohnat, hlavně v podobě dluhů. Když ale nic jiného, dávají takové projekty naději. Své o tom ví například kuchařka Tereza, která žila na ulici osm let a nyní pracuje v jídelně na Smíchově, kde vaří právě ženy bez domova. „Taková práce dává pocit, že ještě není nic ztraceno, že všechno, co jsem ve svém životě zkazila, se ještě dá napravit,“ říká Tereza.

Zdroj: Česká televize