Protože den bude takový, jaký si ho uděláte.

Díky klientům poznávám sama sebe, říká pracovnice centra pro lidi bez domova

Zdroj fotografií: archiv Adély Kubíčkové

K sociální práci se dostala náhodou, když zjistila, že ji nebaví sezení v kanceláři a chce pracovat s lidmi. Dnes Adéla Kubíčková dokončuje magisterské studium sociální práce na brněnské Masarykově univerzitě a ráda by pokračovala doktorátem. Od letošního jara také pracuje v brněnském Kontaktním centru pro lidi bez domova společnosti Podané ruce, které bylo první „mokré“ centrum v Česku.

Jak jste se dostala k oboru sociální práce?

Na střední škole jsem studovala Evropskou obchodní akademii v Děčíně a asi ve druháku, kdy jsme začali dělat účetnictví, jsem seděla nad těmi čísly a říkala si, že tímhle se nikdy nechci živit. Když jsem se pak rozhodovala, kam jít na vysokou, přihlásila jsem se na různé humanitní obory. Nakonec jsem se podle popisu oboru rozhodla nastoupit na sociální práci, ještě asi půl roku po začátku semestru jsem ale pořádně nevěděla, co to vlastně je sociální práce. Od prvního dne, kdy jsem na obor nastoupila, tam jsem ale šťastná.

Aktuálně pracujete v brněnském Centru pro lidi bez domova, kde jste začínala jako dobrovolnice v době koronavirové krize. Co vás do centra přivedlo?

Asi na začátku dubna nám do ISu (Informačního systému Masarykovy univerzity, pozn. red.) přišel e-mail, že do centra shánějí dobrovolníky. Nastoupila jsem tam a po měsíci jsem přešla na pracovní poměr.

Centrum bylo otevřeno letos v dubnu. Za jakým účelem vzniklo?

Projekt centra byl plánován dlouho, hrála v tom ale roli spousta faktorů, od tlaku veřejnosti až po finance města. Koronakrize to urychlila, protože město chtělo postavit centrum, které bude sloužit jako první humanitární pomoc lidem bez domova, aby se měli kde vykoupat, vyměnit oblečení a dostat jídlo.

Pracovníci vysvětlují provoz centra všem nově příchozím klientům.

V Česku jste jako první založili takzvané „mokré“ centrum. V čem spočívá?

Když se zakladatelé centra zamýšleli nad tím, jak tito lidé žijí a co jsou jejich potřeby, vyhodnotili, že pro drtivou většinu je zásadní životní potřeba alkohol. Naše centrum tak bylo otevřené s tím, že si tam lidé mohli nosit alkohol a pít. To normálně v sociálních službách nefunguje, neznám v Brně žádnou službu, kde to tak je. To ale samozřejmě není udržitelný stav, centrum bylo od začátku plánované tak, že se přepne do režimu kontrolovaného pití, které právě teď zavádíme a testujeme.

Jak se to daří?

S režimem kontrolovaného pití jsme před pár týdny začali. S tím souvisí velká změna, že si k nám lidé nemohou nosit vlastní alkohol. Je to pro nás teď nepříjemná pozice. Naše role, kdy na začátku jsme pro ně byli přijatelní, pokecali si s námi o všem a u toho pili, se přehoupla do trochu kontroly, kdy hlídáme, aby alkohol nevnášeli dovnitř, a motivovali je, aby dodržovali program.

Je tedy cílem vést centrum úplně bez alkoholu?

To podle nás není reálné, proto jsme také „mokré“ centrum. Naším cílem je, aby k nám klienti alkohol nevnášeli, aby časem neměli potřebu se dopíjet na ulici a získali nad alkoholem kontrolu. Udělat ze všech klientů, kteří k nám přicházejí, ihned abstinenty, ale není možné. Rádi bychom udrželi kontinuální systém kontrolovaného pití, kdy se lidé zařazení do programu budou přepínat v rámci dvou zavedených rychlostí. Rychlejší program je, že dostávají deci a půl vína nebo tři deci piva každou hodinu, pomalejší program je pro lidi, kteří toho denně nevypijí tolik. Ti mají nárok na čtyři skleničky za celý den. V současnosti zvažujeme přechod na zcela individuální plány u jednotlivých klientů. Je ale brzo na to program jako celek hodnotit, jsme si vědomi, že první výsledky u lidí, kdy budou schopní z rychlého režimu přejít na pomalý, můžeme vidět třeba až za půl roku. A přesun z pomalého v naprostou abstinenci ještě déle. Obrovskou podporu na cestě k omezení konzumace alkoholu nebo za abstinencí klientům přináší také svépomocná skupina.

V centru vás pracuje kolem dvaceti. Co konkrétně v centru děláte vy?

Většinou se na směně točíme v šesti lidech, ale střídáme se na různých pozicích, takže dělám všechno. Když jsem hlavní pracovník, mám na starosti základní chod centra, co bude ke snídani, večeři a obědu, udělat administrativní věci. Hlavní pracovník má taky na starosti rozlévání alkoholu. Pak je tam někdo v poradenské místnosti, kam lidi přicházejí s nejrůznějšími problémy, třeba když potřebují vyřídit občanku, napsat někam e-mail, zavolat si na brigádu a tak podobně. Pak jsou tam další pracovníci. Někdo sedí na bráně a rozdává roušky a dezinfikuje lidem ruce, člověk v koupelně, venkovní pracovník, který si s lidmi povídá a kontroluje, jestli nevnáší dovnitř alkohol.

Co je pro vás na práci s lidmi bez domova nejtěžší?

Nejhorší pro mě je řešit mezi lidmi vyhrocené konfliktní situace, které v centru vznikají. Nezdá se to, ale tito lidé mají většinou jiné způsoby řešení konfliktů než my. Kolikrát nejdou daleko pro ránu a je strašně těžké vědět, kdy máme jako pracovníci ještě šanci konflikt urovnat a kdy už musíme volat městskou policii. Teď už se to ale naštěstí často neděje, od té doby, co jsme zakázali vnášení vlastního alkoholu, tak se podobné situace hodně zlepšily.

V centru nyní pracujete asi půl roku. Kde se vidíte v budoucnu?

Lidi bez domova jsou aktuálně cílová skupina, u které bych chtěla chvíli vydržet. Na kontrolované pití bych ráda napsala disertační práci. Současně ale vím, že to není práce, kterou bych chtěla dělat celý život. Táhne mě to k makro praxi, což je pojetí sociální práce na úrovni politik a služeb v daném kraji. Není to práce s cílovými skupinami, ale spíš na systému sociálních služeb.

Mokré centrum

Kontaktní centrum organizace Podané ruce funguje v Brně od jara letošního roku. Vzniklo jako první takzvané „mokré“ centrum v Česku, což znamená, že kromě toho, že se jedná o bezpečné prostředí a lidé bez domova zde mohou vykonat osobní hygienu, využít pomoc pracovníků s vyřízením dokumentů či zde trávit svůj volný čas, mohou zde také v přiměřené míře konzumovat alkohol. Ze zkušeností ze zahraničí je zřejmé, že v podobně nastavených centrech dochází k úbytku zásahů policie a záchranné služby i snížení celkového objemu konzumovaného alkoholu. Podle Kubíčkové pak díky tomu, že pracovníci závislost klientů respektují a pracují s ní, dochází také k navázání lepšího vzájemného vztahu. „Pro nás to otevírá další možnosti práce s nimi. Vidí, že jejich závislost respektujeme, vnímáme a neodsuzujeme ji. Více se nám tak otevírají a svěřují, což umožňuje lépe navazovat profesionální důvěrný vztah, který jim může dodat důvěru a podporu,“ dodala.

Související články

Inspirace

Darované oblečení pomůže na Brněnsku lidem bez domova

Inspirace

Holčička vyměnila oslavu narozenin za pomoc potřebným

Inspirace

Nákupem Nocleženek pomohli Češi tisícům lidí bez domova

Inspirace

Ženy proměnily starý autobus v útočiště pro lidi bez domova

Zaručeně zlepší den

V životě mám jiné priority než hezkou postavu, říká Kristýna Dolejšová z blogu Za normální holky

Postavte přístřešek pro sýkorky. Přinášíme tipy, jak správně vyrobit ptačí budku

Revoluční objev. Samozavlažovací půda může změnit zemědělství

Čeští vědci vyvinuli revoluční UV roušku. Ochrání ostatní i majitele

Inspirativní rozhovor

Vím, že nepřestanu pomáhat druhým, říká Silvie Dymáková, která vrací samoživitelkám energii do života

Vím, že nepřestanu pomáhat druhým, říká Silvie Dymáková, která vrací samoživitelkám energii do života

Přečtěte si rozhovor s novinářkou, dokumentaristkou a matkou v jedné osobě, Silvou Dymákovou.