Stěžejním měřítkem pro tento produkt je cena. Zatímco dosud nejlevnější dostupná technologie na trhu stojí okolo 75 tisíc korun, cena nového zařízení je něco málo přes 5 tisíc korun. Do Braillova písma je přeloženo pouze jedno procento literatury – toto omezení může nevidomým ztížit přístup ke znalostem a kultuře. Zařízení, které vymysleli mladí vývojáři, obsahuje kameru sbírající snímky v reálném čase. Poté je s podporou umělé inteligence a specializovaných algoritmů zpracuje do systému, který je pro lidi používající Braillovo písmo srozumitelný.

Jak vznikl nápad na založení Kikiriki games?

Bezbariérové herní studio Kikiriki Games jsme se rozhodli založit s mým manželem Milošem, protože jsme chtěli zlepšit nabídku blind friendly mobilních her. I když v AppStore i v Google Play jsou statisíce her, jen naprostý zlomek z nich si může zahrát i nevidomý člověk. A to jsme chtěli právě změnit. Chceme, aby si i nevidomí lidé mohli ve svém mobilním telefonu zahrát hry, které je budou bavit. Náš projekt má ale ještě jednu rovinu. Chceme totiž naší prací ukázat, že lidé se zrakovým nebo jiným zdravotním handicapem mohou dělat stejnou práci jako jejich zdraví kolegové. Bohužel, zaměstnavatelé se často bojí zaměstnat člověka se zrakovým handicapem, protože s tím zatím nemají žádnou zkušenost. V Česku je proto 80 procent lidí se zrakovým postižením bez práce. Naším přáním je být inspirací pro ostatní firmy. Tým, který pracoval na hře To the Dragon Cave, tak více než z poloviny tvořili nevidomí lidé. Byli to jak překladatelé, tak také zvukař, i já sama jsem nevidomá. A jsem přesvědčená, že na výsledném produktu nikdo naše postižení nepozná.

Zaujalo mě v názvu „Kikiriki“. Stojí za volbou tohoto slova nějaká historka?

Ano. O tom, že bychom se pustili do vývoje mobilních her pro nevidomé, jsme hodně intenzivně začali mluvit na dovolené v Chorvatsku. A jednou jsme si všimli, že chorvatsky se arašídy řeknou kikiriki. To nás velmi nadchlo a zaujalo. A tak jsme si řekli, že jestli někdy opravdu založíme herní studio, tak se bude jmenovat Kikiriki Games. Samozřejmě jsme se potom snažili vymyslet nějaké jiné jméno, které by nepůsobilo tak šíleně. Ale nakonec se nám nic nelíbilo nebo jsme zjistili, že takový název už vymyslel někdo před námi. Takže když jsme o pár měsíců později museli do nějakých formulářů poprvé napsat jméno našeho studia, tak jsme se rozhodli pro Kikiriki Games. Na slově kikiriki se nám totiž taky líbí to, že to slovo samo o sobě vyjadřuje určitý zvuk. Dáváme tím tak najevo, že naše hry jsou především právě o zvuku.

Čím je váš projekt jedinečný?

Narozdíl od ostatních mobilních her je naše hra To the Dragon Cave, která právě v těchto dnech vychází, určená pro nevidomé i vidící hráče. Je to audio střílečka. Myslím, že i zkušený hráč, který hrál snad už úplně všechno, ještě nikdy nestřílel jen na základě svého sluchu.

Jaké máte zatím ohlasy?

Hra je těsně před vydáním, takže ještě nemáme ohlasy od hráčů. Ale těší nás, že lidé hodně pozitivně hodnotí naši snahu zapojovat do vývoje i nevidomé kolegy. Tenhle aspekt ocenila i Nadace Vodafone. Hned v začátku našeho projektu jsme se totiž přihlásili do akcelerátoru Laboratoře Nadace Vodafone. Z 89 přihlášených projektů do tohoto programu porota vybírala jen pět z nich. Moc nás potěšilo, že mezi vítěznými týmy jsme byli i my. Myslím, že slovo akcelerátor je v případě Laboratoře Nadace Vodafone hodně trefné, protože náš projekt se díky účasti v Laboratoři opravdu neuvěřitelně zrychlil a posunul. 

Vaším cílem je propojit o něco více nevidomé s vidícími. Sama jste nevidomá. Je podle vás toto téma v naší společnosti dostatečně komunikované, nebo vnímáte mezery? Daří se podle vás nevidomé nevyčleňovat?

Myslím, že o nevidomých lidech se v naší společnosti mluví hodně. Zároveň se o nás ale často mluví jako o těch „postižených”, kteří potřebují pomoc. A to mě mrzí. Myslím totiž, že ztráta zraku není překážkou v tom, aby člověk pracoval a byl plnohodnotným členem společnosti, kterou může i svojí neobvyklou životní zkušeností obohacovat. A právě to je jedna z věcí, na kterou se naší činností snažíme upozorňovat. Chceme ukázat, že nevidomí lidé dokážou dělat stejně kvalitní práci jako vidící. Zároveň si myslíme, že svět nevidomých, který je založený především na zvuku, může určitým způsobem inspirovat i mainstreamovou společnost.

Vy sama jste velmi aktivní. Pracujete jako redaktorka v rádiu, rozjela jste vlastní startup. To není málo. Jaké máte plány do budoucna?

Můj plán a zároveň mé přání je, aby se Kikiriki Games dařilo a my tak mohli pracovat na dalších blind friendly hrách.

Cílem ankety je především vyzdvihnout místa, která jsou přístupná hendikepovaným návštěvníkům. Konkrétní památky mohou zájemci nominovat na webových stránkách hugonacestach.info. Z veřejného hlasování pak vyplynou vítězové v celkem čtyřech kategoriích.

Za rok 2020 zvítězil v kategorii Národní kulturní památky a památky UNESCO státní zámek Kynžvart, který si nejvíc hlasů vysloužil díky svým bezbariérovým prohlídkám. Z řad ostatních regionálních památek vyhrálo město Česká Lípa, které uzpůsobilo svou prohlídkovou trasu po centru města i nevidomým a slabozrakým. V kategorii geologických lokalit pak zvítězila Vycházková cesta pro vozíčkáře v Janských lázních, v kategorii industriálního dědictví vyhrálo Muzeum starých strojů a technologií v Žamberku. Tamtéž se uskuteční i slavnostní předání cen, které proběhne ve středu 16. června 2021.

Půjčovna, která otevřela své dveře na začátku května, je k dispozici lidem s těžkým a kombinovaným zrakovým postižením i lidem, kteří o zrakově postižené pečují. Její služby mohou využít také neziskové organizace nebo školská zařízení. „Půjčovna nabídne řešení zejména pro ty, kteří například lupu, počítač a telefon se speciálním softwarem potřebují dočasně a kteří si pomůcku potřebují v klidu vyzkoušet, než se rozhodnou pro její pořízení,“ vysvětluje ředitelka Nadačního fondu Českého rozhlasu Gabriela Drastichová. Projekt je finančně zřízen prostřednictvím Fondu Kaufland.

Kompenzační pomůcky, které jsou často finančně nákladné, si mohou klienti půjčit zdarma až na rok. Uhradí pouze jednorázový příspěvek na údržbu. Sportovní vybavení je pak zpoplatněno symbolickou částkou závislou na délce výpůjčky. Katalog aktuálně nabízených pomůcek bude průběžně doplňován na webových stránkách Světlušky. Služeb půjčovny přitom mohou pohodlně využít zájemci z celé republiky. Světluška totiž zajistí bezplatnou dopravu vybraných pomůcek i jejich odvoz.

Tyflomapy se používají po zaškolení průvodcem a kombinují v sobě hmatový a sluchový prvek. „Během jednotlivých testování se prokázalo, že propojení 3D map a hlasového výstupu vede k rychlejšímu pochopení prostoru, snadnějšímu zapamatování a později i k vybavování,“ vysvětlila vedoucí projektu Veronika Růžičková. Zrakově postižení tak získají nejen možnost samostatného pohybu ve městech, ale také se adaptují na nové technologie.

Projekt 3D hmatových map zpracovává Univerzita Palackého v Olomouci už od roku 2018. Doposud se vědcům podařilo vypracovat tyflomapy pro lidi pohybující se v centrech Ostravy, Opavy, Olomouce, Nového Jičína, Brna a Prahy. Vedle toho vznikla také interaktivní reliéfní mapa českých pohoří. V kombinaci s aplikací TactileMapTalk zlepšují tyflomapy o velikosti tabletu či mobilního telefonu orientaci zrakově postižených v již známých i úplně nových prostorech. Napomáhají tak jejich nezávislosti, sebevědomí i vzdělávání.

Aplikace Cash Reader původně vznikla jako volnočasový projekt party kamarádů. „Myšlenka přišla od našeho nevidomého kamaráda. Postěžoval si nám, že aplikace na rozpoznávání bankovek mobilem existují, ale jen pro nejvíce používané měny jako třeba dolar nebo euro. Vzali jsme si to s kolegou jako takový víkendový projekt. Samozřejmě jsme podcenili náročnost a asi až po roce jsme měli funkční prototyp, se kterým byl kamarád spokojený,“ říká jeden z autorů nápadu Tomáš Jelínek.

Aplikace určená nevidomým a slabozrakým klade důraz především na jednoduché používání. Bankovku tak rozezná okamžitě po namíření telefonu bez ohledu na úhel nebo světelné podmínky. V tichém režimu pak hodnotu uživateli oznámí počtem zavibrování. Spolehlivá je navíc i v offline režimu.

Kompenzační pomůcka, která nemá ve světě obdoby, se brzy po vydání dostala do hledáčku dalších států. „Po zveřejnění nám hned začali psát z okolních zemí, kde byl stejný problém jako u nás, ať přidáme jejich měnu. A tak jsme aplikaci ve spolupráci s komunitou nevidomých stále rozšiřovali. Dnes jsme jediná aplikace na světě, která dokáže rozpoznat bankovky pro téměř sto světových měn,“ komentuje Tomáš Jelínek, který se svým týmem i přes úspěch aplikace pracuje na jejím zlepšování dobrovolně ve volném čase.

Základní bezplatná verze aplikace Cash Reader rozpoznává všechny české a dvě až tři nejnižší bankovky světových měn. Právě lepší dostupnost díky spolupracím s finančními institucemi je dalším cílem autorů projektu. „Jsem moc rád, že se nám povedlo domluvit spolupráci s Hello bank, díky které aplikace rozpoznává české koruny zdarma, takže u nás je aplikace velmi rozšířená. Snažíme se taková partnerství zařídit i v dalších zemích, aby odpadla i tato překážka. V mnohých zemích jsou bohužel zrakově postižení lidé bez práce a nemůžou si naši pomůcku dovolit,“ uzavírá Jelínek a dodává, že v hlavě má i další projekty, které nevidomým mohou usnadnit každodenní fungování.

U zrodu projektu stála Romana Hladišová společně se svou kamarádkou. „Seděly jsme spolu v kavárně a já přemýšlela, jak TyfloCentrum Brno pozvednout. A protože jsme obě požitkářky, tak nám to nějak secvaklo dohromady. Slovo dalo slovo a podpora kamarádky k mojí osobě byla tak veliká, že jsem začala věřit tomu, co chci,“ vzpomíná žena. To bylo v říjnu minulého roku.

Nyní, o pár měsíců později, je už nápad skutečností. „Moje prvotní myšlenka byla striktní – z každé prodané kávy měly kavárny věnovat korunu. Ale cítila jsem, že jsou takhle tlačeny do diskomfortní zóny, a tak jsem od toho upustila a nechala jim volnou ruku,“ vysvětluje Hladišová. Kavárny samotné se tak nyní mohou rozhodnout, zda budou přispívat korunou z každé kávy, nebo určitou částkou za vybrané období. Příspěvek může být jak jednorázový, tak pravidelný, například každý měsíc.

Aktuálně je do projektu zapojeno pět kaváren, tři další přispěly jednorázovou částkou. Myšlenka je přístupná i novým zájemcům. Vybrané peníze směřují v rámci TyfloCentra Brno na přestavbu Domu služeb pro nevidomé Josefa Chaloupky, který poslouží k sociálnímu poradenství, rehabilitaci či asistenčním službám.

Návštěvníci se mohou na výstavě ve speciální černé kostce v naprosté tmě zaposlouchat do zvuků okolního prostředí, zahrát si hmatové a sluchové pexeso nebo si vyzkoušet pomůcky, které poradkyně využívají ke své práci.

Před 25 lety se vydala speciální pedagožka Jana Tušlová za svým prvním klientem, aby poskytla poradenství rodině, do které se narodilo dítě s postižením. Za léta existence se ze Střediska rané péče o jedné poradkyni stalo zařízení s 11 odborníky, kteří aktuálně pečují o 140 klientů. „Za uplynulých 25 let jsme se setkali s mnoha příběhy, stovkám rodin jsme pomohli vypořádat se s těžkou situací, jakou bezesporu narození dítěte s postižením je. Pomohli jsme jim s podporou vývoje jejich dítěte a s návratem do běžného života. Mám vždy velikou radost, když nám rodiny i po opuštění rané péče dávají vědět, jak se mají,“ doplnila Jana Tušlová.

Znovu nalézt předmět, který jim upadl. Vzít si na sebe oblečení, které spolu ladí. Zjistit, za jak dlouho přijede na zastávku jejich autobus. Nebo sáhnout v obchodě po té správné plechovce. Běžné věci. Pro osoby se zrakovým handicapem ale takřka nemožné. Změna přišla s aplikací Be My Eyes, která nevidomé propojuje s dobrovolníky, jenž jim v situaci pomohou.

Pomoc je realizována prostřednictvím videohovoru. Nevidomí si mohou zvolit mezi pomocí od prvního dostupného dobrovolníka nebo specializovanou pomocí, kterou zajišťují různé organizace. Skrze hovor nevidomí objasní svůj problém a dobrovolníci ho pomohou vyřešit. Většina hovorů je přitom přepojena do 30 vteřin. „Je to nejúžasnější výhoda, na kterou jsem narazil od okamžiku, kdy jsem ztratil zrak. Je efektivní, včasná a pomocníci jsou velmi vřelí,“ uvádí jeden z nevidomých uživatelů Chaim. Aplikace je dostupná zdarma, a to ve více než 180 zemích světa.

„Nevidomé a zrakově postižené děti mají sny a vize stejně jako vidící děti. Mají stejnou touhu a potřebu objevovat svět a socializovat se skrze hru. Často ovšem čelí nedobrovolné izolaci v důsledku vyloučení z některých aktivit,“ vysvětluje pohnutky k vytvoření netradiční stavebnice výkonný ředitel Lego Foundation John Goodwin. Lego díky ní nabízí dětem hravou cestu k osvojení Braillova písma.

Nápad vznikl ve spolupráci s organizacemi zaměřenými na nevidomé. Z vrchní strany speciálních kostek jsou čudlíky rozmístěny tak, že kopírují jednotlivé znaky z Braillovy abecedy. Děti tak mohou stavět, a zároveň skládat a číst slova. Součástí je i tištěný znak pro přehled rodičů či učitelů. Běžné funkce Lego kostek zůstávají zachovány. Firma aktuálně produkt testuje v dánštině, angličtině, norštině a portugalštině, další jazyky budou následovat.

Miluško, proč zrovna běh a proč nevidomí? Jaký příběh se k počátku vašeho projektu váže?

Sama jsem začala běhat až v 55 letech. Na ostrý trénink a sportovní úspěchy už to bylo trochu pozdě. Protože však bydlím blízko ústavu pro nevidomé v Brně Chrlicích, napadlo mě nabídnout jim společné běhání. Začínali jsme na jaře 2014 na zahradě s Hankou, Blankou, Tomem a Oldou. U běhu vydržel do dnešních dní pouze Tom, který se svou trasérkou Monikou Strašákovou běhává téměř každé pondělí.

Co je pro nevidomé při běhu největší překážkou? A jak jim mohou být traséři nápomocni?

Nevidomí jsou na tom úplně stejně jako běžci, kteří vidí. Nejtěžší je vstát, obléct se, obout si boty a vyrazit. Jakmile se pro pohyb nadchnou a začne jim běh a pohyb přinášet radost, žádné překážky neexistují. Trasér nebo trasérka upozorňuje na překážky, změny směru, ale také třeba na změnu sklonu. Když se běží rychleji přes most na cyklostezce a zapomenu upozornit, že další krok bude dolů, nevidomý šlápne do vzduchoprázdna. V terénu pak trasér upozorňuje na kořeny, kameny, zúžená místa a třeba i větve keřů a stromů, pokud jsou moc blízko. Obecně se dá říci, že je hodně běžců, kteří si jako traséři s nevidomým rádi zaběhnou na závodě. Mnohem méně je ale těch, kteří by byli ochotni pomáhat pravidelně a každý týden do Chrlic jet. Málokdo se také věnuje těm, kteří jsou spíše jen chodci než běžci.

Musí trasér projít nějakým speciálním výcvikem?

Trasér žádný kurz nepotřebuje. Společně se domluví, co nevidomému vyhovuje. Já běhávám s gumičkou ze slepecké hole, protože ta dává opravdu volnost pro pohyb rukou – běžci i trasérovi. Někdo dává přednost tkaničce, širší gumě a běželi jsme už i s čelenkou. To když jsme zapomněli gumičku v autě, a tak nám pořadatelé rychle dali čelenku se sněhulákem, kterou prodávali na místě. Základem pro trasérování je ochota pomoci druhému a věnovat mu svůj čas. To platí především u běžců z ústavu. Traséři ani jejich spoluběžci nejsou vidět na závodech, o jejich aktivitě vědí jen nejbližší. O to více si těchto lidí vážím. Někdy mám pocit, že si nevidomí potřebují víc popovídat než běžet.

Jak si jako trasérka vedete vy sama?

Mám ráda pravidelné nezávodní běhání s Pavlem Honsem. Tradičních 8,5 kilometrů, během kterých si stihneme popovídat. Zná trasu tak, že v podstatě může říkat on mně. Je to úplně stejné jako když se dva kamarádi domluví, že si jdou zaběhat. Velmi si ho vážím, protože se nestará jen sám o sebe, ale vede a spoluvlastní firmu Nevidomí maséři. Dává práci jiným nevidomým. Ač původně vystudovaný „ajťák“, je z něho po ztrátě zraku excelentní masér. A tak příjemného šéfa bych přála každému. Neméně si vážím jeho manželky – s jakým úsměvem a dobrou náladou zvládá dvě malé děti, práci i naše běhání.

Podělíte se s námi o nejsilnější sportovní zážitky?

Ze sportovního pohledu to byla štafeta na Vinařském půlmaratonu ve Velkých Bílovicích. Nějak se nám den před startem rozpadl tým, ale doběhli jsme. První dva zvládli dohromady čtyři kilometry a my jsme s Pavlem doběhli zbytek. Na charitativním běhu pro nevidomé, který pořádá už tradičně v předvánočním čase Sanasport, jsme s Honzou lezli přes plot. Těžší to bylo pro mě než pro něho, protože je vysoký. Už jsme ale měli za sebou výstup na Babí lom, takže to bylo celkem 26 kilometrů s řádným převýšením. Poslední silný zážitek je z února letošního roku. Já sama jsem běžela Winter Run v Praze. Před závodem jsme se setkali s téměř nevidomým kamarádem Markem Moflárem. Trénuje na Ironmana, reprezentoval Česko na tandemu. Prohnal mě Ladronkou v mém osobním rekordu na pět kilometrů. V 61 letech jsem s časem 27:25 spokojená. A to tempo jsme udrželi až do konce celého závodu. Ale tohle není úplně dobrý příklad, protože trasér musí být rychlejší než jeho parťák.

Změnila tato aktivita váš pohled na svět?

Díky Nevidím a běhám, běhání s nevidomými a hledání trasérů mám mezi nevidomými hodně kamarádů a známých. Velmi si toho vážím. Člověk začne spoustu věcí vidět jinak a naučí se je jinak i vnímat. Rozhodně je to obohacující. Všímám si víc třeba i toho, že na některých místech chybí orientační značení pro nevidomé. Také jsem se už trochu naučila jak k nevidomým přistupovat na ulici. Až potkáte nevidomého a budete zvažovat, že mu pomůžete, vždy se zeptejte. Ve vašich očích možná tápe a chcete mu pomoci. Jenže on si třeba jen oťukává bílou hůlkou terén a je v místech, kde to zná. Pokud ho v dobré víře popadnete za předloktí a převedete ho na druhou stranu silnice, stává se, že mu nepomůžete, ale dostanete ho na místo, kde se nevyzná.

Jak funguje financování projektu Nevidím a běhám?

Nečerpáme žádné dotace ani příspěvky. Startovné nám věnují pořadatelé, občas i nějaké tričko. Všichni jsme dobrovolníci. Formálně patří projekt Nevidím a běhám pod spolek Centrum rozvoje. Máme drobné dárce, ale samozřejmě přivítáme každou stokorunu. Chtěli bychom letos zase jet na Běžíme na hrad a na Avon Run, zdatnější na Night Run, a hlavně rozběhat a rozpohybovat více lidí. Teď zrovna zkoušíme nordic running a nordic walking. Je to skvělé, zvláště pro nevidomé, kteří si na běh netroufnou. Zatím trénujeme s půjčenými holemi na starém atletickém stadionu za Lužánkami. Takže budeme potřebovat dva nebo tři páry „lepších“ holí, které nebudou těžké, a hlavně budou výškově nastavitelné. Pak může hole využívat i více lidí najednou.

Je něco, co vás momentálně „pálí“? Mohou čtenáři nějak pomoci?

Na hole, další základní vybavení i dopravu na závody nám mohou čtenáři přispět na náš účet 2200987689/2010. Na Facebooku pak mohou sledovat fotky z akcí, na které přispěli, a sdílet je mezi své známé, kteří nás třeba také rádi podpoří.

Kavárna Potmě vždy během letní sezóny objíždí republiku a zastavuje se na nejrůznějších místech, často u příležitosti konání zajímavých akcí. Aktuálně parkuje ve Zlíně, kde se odehrává filmový festival. Do začátku podzimu se stihne zastavit ještě například v Praze, Litomyšli, Ostravě nebo Uherském Hradišti.

Koncept kavárny je založen na tom, že se zde role vidících a nevidomých obracejí. Ve tmě totiž ztrácejí návštěvníci zrak a právě nevidomí jim nabízejí svou pomoc, na níž zákazníci spoléhají. Zážitek v podobě návštěvy kavárny vyjde na 140 korun a zahrnuje nápoj a drobné předměty na památku. Výtěžek poté míří do sbírky Světluška na podporu nevidomých a těžce zrakově postižených.

„Chceme zdravému člověku umožnit zažít to, co běžně nemůže – jaké to je nevidět. Možnost vyzkoušet si aktivně simulaci postižení zraku pod vedením odborného instruktora nám v Brně dlouhodobě chyběla,“ vysvětlila iniciátorka akce Dominika Hulová. Na místě tak budou simulační brýle různých zrakových vad, lidé si vyzkouší orientaci v prostoru se slepeckou holí či vidícím průvodcem, stejně tak i další kompenzační pomůcky.

Záměrem akce je pomoct lidem si uvědomit, s jakými překážkami se nevidomí musejí každý den potýkat. „Informovanost a osobní zážitek je nejlepší cestou, jak odbourat zbytečný strach z komunikace s lidmi se zrakovým postižením,“ doplnil náměstek primátora Petr Hladík.

Pojekt Touching Masterpieces je založený na technologii španělské firmy NeuroDigital ve spolupráci s Národní galerií v Praze a nadací Leontinka. V rámci procesu se nejprve naskenují slavné sochy, poté převedou do virtuální reality a nevidomým se zprostředkují skrze speciální rukavice a systém vibrací.

„Chvilku jsem si musel zvykat na to, jak vlastně rukavice fungují a na ten specifický pocit. Pak jsem ale dokázal pod rukama cítit naprosto jasné kontury sochy, jako by skutečně stála přede mnou.,“ popsal nevidomý Jakub. Zájemci si mohli technologii sami vyzkoušet během dvou ukázkových březnových dnů v Národní galerii. Společnost NeuroDigital by nyní ráda našla další partnery pro budoucí spolupráci.

„Věříme, že každý bez ohledu na věk má právo na radost. O to spíš pak lidé, kteří prožívají podzim svého života a dávno uzavřeli svoje profesní snažení, vypustili dospělé dcery a syny do života a většinu svých dnů tráví sami se sebou, svými vzpomínkami,“ uvádí vedoucí projektu Gabriela Drastichová.

Zájemce o zprostředkování setkání, například pro svého prarodiče, si na webové stránce na základě preferencí a sympatií vybere vhodného návštěvníka. U každého si lze přečíst životní příběh, výčet koníčků nebo dostupnost podle dnů. Následuje samotné prvotní setkání, kde nevidomého či slabozrakého návštěvníka doprovází další osoba, která zajistí plynulejší průběh pro obě strany.

„Naši návštěvníci se na první setkání snaží dopředu připravit, zjistit si, co má senior rád, co ho třeba v mládí bavilo, nebo zda měl domácího mazlíčka a kontakt s pejskem by mu udělal radost. Úspěch prvního setkání není rozhodně samozřejmostí,“ vysvětluje Drastichová. Během návštěvy se dvojice věnuje oblíbené činnosti seniora. Může jít jen o povídání, ale i společný zpěv, poslech hudby, hraní společenských her nebo trénink paměti. Po setkání následuje zhodnocení a podle zájmu i pravidelné návštěvy.

Start-up funguje teprve od března letošního roku. „K Návštěvám potmě jsem se přidal, protože věřím, že je to místo, kde se můžu zastavit, popovídat si a druhého člověka opravdu vyslechnout,“ říká jeden z návštěvníků Zdeněk Rybák. Souhlasí s ním i další účastnice projektu Marie Zemanová: „Vím, že lidé chtějí sdílet své příběhy a být vyslyšeni. Mé babičky a starší kamarádky mě naučily, jak stárnout s noblesou. Proto jsem ráda, že se o to mohu podělit i v Návštěvách potmě.“

Projekt chce přinést k seniorům nadšení a ukázat, že jejich světy se mohou se světy nevidomých vzájemně obohatit. „Věřím, že si kolegové a kolegyně odnášejí vědomí užitečnosti, profesionálně a lidsky vykonané práce a vědomí osobního růstu. Myslím, že je pro ně hodně důležité, že nemusí prodávat vlastní slepotu, ale svou práci, na kterou jsou hrdí,“ uzavírá Drastichová.

Ve většině vozů je místo za řidičem vyhrazeno pro nevidomé a handicapované, v některých tramvajích je však u tohoto sedadla málo prostoru, zejména pro vodicí psy. Problém se týká především vozů typu 13T, u kterých se proto nově vyčlení i první sedadlo za druhými dveřmi. „Dáváme nevidomým možnost, aby si sami vybrali, jaké místo preferují. Nástup se psem pro ně bude druhými dveřmi mnohem pohodlnější. Dveře jsou širší, nástup nízkopodlažní a prostor kolem sedadla větší,“ popsal generální ředitel DPMB Miloš Havránek.

Pracovníci DPMB museli upravit software palubního počítače vozů a hlásiče, namluvit novou nahrávku a označit vyhrazená sedadla. Pokud bude ze strany nevidomých zájem, je možné do budoucna tuto úpravu rozšířit i na další typy vozů. V úvahu přichází tramvaje Vario či Anitra.

„K nápadu nás přivedla naše nevidomá spolužačka. Zjistili jsme, že je na českém trhu nedostatek her pro nevidomé. Proto jsme vytvořili hru OLÁ, kterou mohou hrát zdraví i nevidomí a navzájem se tak lépe poznat,“ uvedla jedna z autorek nápadu Lucie Částková z Obchodní akademie a Střední školy cestovního ruchu Choceň.

OLÁ propojuje světy nevidomých a zdravých dětí, využívá totiž především hmat. Hráči mají během hry zavázané oči a právě po hmatu se snaží rozpoznat různé tvary, které je třeba v časovém limitu roztřídit.

Výhodou hry není jen to, že ji může hrát každý bez ohledu na zrakovou vybavenost. Navíc totiž zdravým dětem dává možnost vyzkoušet si, jaké je to být nevidomý. Nevidomí si zase mohou zahrát unikátní hru, v níž mají stejné podmínky jako ostatní. Autoři ji chtějí nabízet školkám i dalším organizacím k obohacení výuky.

Hra nedávno zvítězila v národním kole soutěže Social Innovation Relay, v níž studenti středních škol vymýšlejí podnikatelský záměr, který má kromě zisku přinést i řešení aktuálního společenského problému. „Projekt OLÁ nás nadchl svou propracovaností. Nápad je navíc prakticky uskutečnitelný, protože jsme si hru vyzkoušeli přímo na místě,“ uvedl člen poroty Rostislav Trávníček.

Dot. Tečka. Pro nevidomé či zrakově postižené lidi stěžejní prvek života. Právě z teček se skládá Braillovo písmo a nyní také speciální hodinky Dot. Jde vůbec o první hodinky tohoto druhu. Jejich uživatelé si čas přečtou snadno podle teček, které s ohledem na čas vystupují na povrch.

Dot Watch jsou nicméně chytré hodinky, a tak umějí víc než jen informovat o čase. Dokážou reprodukovat zprávu či upozornění z chytrého telefonu a lze jejich prostřednictvím také zprávy odesílat. Firma připravuje i další obdobné produkty, tentokrát by se chtěla zaměřit na vzdělávací funkci.