Nevidomí jsou na tom stejně jako běžci, kteří vidí. Nejtěžší je vstát a vyrazit, říká zakladatelka Nevidím a běhám

Miluše Jurošková je zakladatelkou iniciativy Nevidím a běhám, která nevidomým umožňuje vychutnat si krásy běhu i přes jejich handicap. Jak celý nápad vznikl a jakým výzvám musí čelit? Přečtěte si rozhovor, který vás možná donutí změnit pohled na svět a na aktivity, jež často máme tendenci považovat za samozřejmé.

Miluško, proč zrovna běh a proč nevidomí? Jaký příběh se k počátku vašeho projektu váže?

Sama jsem začala běhat až v 55 letech. Na ostrý trénink a sportovní úspěchy už to bylo trochu pozdě. Protože však bydlím blízko ústavu pro nevidomé v Brně Chrlicích, napadlo mě nabídnout jim společné běhání. Začínali jsme na jaře 2014 na zahradě s Hankou, Blankou, Tomem a Oldou. U běhu vydržel do dnešních dní pouze Tom, který se svou trasérkou Monikou Strašákovou běhává téměř každé pondělí.

Co je pro nevidomé při běhu největší překážkou? A jak jim mohou být traséři nápomocni?

Nevidomí jsou na tom úplně stejně jako běžci, kteří vidí. Nejtěžší je vstát, obléct se, obout si boty a vyrazit. Jakmile se pro pohyb nadchnou a začne jim běh a pohyb přinášet radost, žádné překážky neexistují. Trasér nebo trasérka upozorňuje na překážky, změny směru, ale také třeba na změnu sklonu. Když se běží rychleji přes most na cyklostezce a zapomenu upozornit, že další krok bude dolů, nevidomý šlápne do vzduchoprázdna. V terénu pak trasér upozorňuje na kořeny, kameny, zúžená místa a třeba i větve keřů a stromů, pokud jsou moc blízko. Obecně se dá říci, že je hodně běžců, kteří si jako traséři s nevidomým rádi zaběhnou na závodě. Mnohem méně je ale těch, kteří by byli ochotni pomáhat pravidelně a každý týden do Chrlic jet. Málokdo se také věnuje těm, kteří jsou spíše jen chodci než běžci.

Musí trasér projít nějakým speciálním výcvikem?

Trasér žádný kurz nepotřebuje. Společně se domluví, co nevidomému vyhovuje. Já běhávám s gumičkou ze slepecké hole, protože ta dává opravdu volnost pro pohyb rukou – běžci i trasérovi. Někdo dává přednost tkaničce, širší gumě a běželi jsme už i s čelenkou. To když jsme zapomněli gumičku v autě, a tak nám pořadatelé rychle dali čelenku se sněhulákem, kterou prodávali na místě. Základem pro trasérování je ochota pomoci druhému a věnovat mu svůj čas. To platí především u běžců z ústavu. Traséři ani jejich spoluběžci nejsou vidět na závodech, o jejich aktivitě vědí jen nejbližší. O to více si těchto lidí vážím. Někdy mám pocit, že si nevidomí potřebují víc popovídat než běžet.

Jak si jako trasérka vedete vy sama?

Mám ráda pravidelné nezávodní běhání s Pavlem Honsem. Tradičních 8,5 kilometrů, během kterých si stihneme popovídat. Zná trasu tak, že v podstatě může říkat on mně. Je to úplně stejné jako když se dva kamarádi domluví, že si jdou zaběhat. Velmi si ho vážím, protože se nestará jen sám o sebe, ale vede a spoluvlastní firmu Nevidomí maséři. Dává práci jiným nevidomým. Ač původně vystudovaný „ajťák“, je z něho po ztrátě zraku excelentní masér. A tak příjemného šéfa bych přála každému. Neméně si vážím jeho manželky – s jakým úsměvem a dobrou náladou zvládá dvě malé děti, práci i naše běhání.

Podělíte se s námi o nejsilnější sportovní zážitky?

Ze sportovního pohledu to byla štafeta na Vinařském půlmaratonu ve Velkých Bílovicích. Nějak se nám den před startem rozpadl tým, ale doběhli jsme. První dva zvládli dohromady čtyři kilometry a my jsme s Pavlem doběhli zbytek. Na charitativním běhu pro nevidomé, který pořádá už tradičně v předvánočním čase Sanasport, jsme s Honzou lezli přes plot. Těžší to bylo pro mě než pro něho, protože je vysoký. Už jsme ale měli za sebou výstup na Babí lom, takže to bylo celkem 26 kilometrů s řádným převýšením. Poslední silný zážitek je z února letošního roku. Já sama jsem běžela Winter Run v Praze. Před závodem jsme se setkali s téměř nevidomým kamarádem Markem Moflárem. Trénuje na Ironmana, reprezentoval Česko na tandemu. Prohnal mě Ladronkou v mém osobním rekordu na pět kilometrů. V 61 letech jsem s časem 27:25 spokojená. A to tempo jsme udrželi až do konce celého závodu. Ale tohle není úplně dobrý příklad, protože trasér musí být rychlejší než jeho parťák.

Změnila tato aktivita váš pohled na svět?

Díky Nevidím a běhám, běhání s nevidomými a hledání trasérů mám mezi nevidomými hodně kamarádů a známých. Velmi si toho vážím. Člověk začne spoustu věcí vidět jinak a naučí se je jinak i vnímat. Rozhodně je to obohacující. Všímám si víc třeba i toho, že na některých místech chybí orientační značení pro nevidomé. Také jsem se už trochu naučila jak k nevidomým přistupovat na ulici. Až potkáte nevidomého a budete zvažovat, že mu pomůžete, vždy se zeptejte. Ve vašich očích možná tápe a chcete mu pomoci. Jenže on si třeba jen oťukává bílou hůlkou terén a je v místech, kde to zná. Pokud ho v dobré víře popadnete za předloktí a převedete ho na druhou stranu silnice, stává se, že mu nepomůžete, ale dostanete ho na místo, kde se nevyzná.

Jak funguje financování projektu Nevidím a běhám?

Nečerpáme žádné dotace ani příspěvky. Startovné nám věnují pořadatelé, občas i nějaké tričko. Všichni jsme dobrovolníci. Formálně patří projekt Nevidím a běhám pod spolek Centrum rozvoje. Máme drobné dárce, ale samozřejmě přivítáme každou stokorunu. Chtěli bychom letos zase jet na Běžíme na hrad a na Avon Run, zdatnější na Night Run, a hlavně rozběhat a rozpohybovat více lidí. Teď zrovna zkoušíme nordic running a nordic walking. Je to skvělé, zvláště pro nevidomé, kteří si na běh netroufnou. Zatím trénujeme s půjčenými holemi na starém atletickém stadionu za Lužánkami. Takže budeme potřebovat dva nebo tři páry „lepších“ holí, které nebudou těžké, a hlavně budou výškově nastavitelné. Pak může hole využívat i více lidí najednou.

Je něco, co vás momentálně „pálí“? Mohou čtenáři nějak pomoci?

Na hole, další základní vybavení i dopravu na závody nám mohou čtenáři přispět na náš účet 2200987689/2010. Na Facebooku pak mohou sledovat fotky z akcí, na které přispěli, a sdílet je mezi své známé, kteří nás třeba také rádi podpoří.