Proč zachraňujete právě srnčata? Kolik času této dobročinné aktivitě věnujete?

Vše začalo před devíti lety. Slyšela emotivní spot v rádiu o tom, že se při senosečích pravidelně usmrcují srnčata. Pátrala jsem po dalších informacích a našla kontakt na paní, která se už druhým rokem věnovala ochraně srnčat v Kladenském okrese. Přidala jsem se k ní a vytvořily jsme skupinu na Facebooku, do které jsme nalákaly pár dobrovolníků. Někteří z nich měli cvičené psy, kteří byli velkou pomocí. Ale až do předloňska jsme srnčata hledali velmi náročným způsobem. Večer jsme procházeli pole před sečením, a pak ještě i druhý den brzy ráno těsně před výjezdem traktoru. Nyní už máme k dispozici drony s termovizí.

Dříve jsem se činnosti věnovala jen v době sezóny, tedy od května do června. Od založení spolku je ale činnost o dost intenzivnější, věnuji se jí každý den, a to při plném pracovním úvazku. Kromě záchrany srnčích mláďat se snažím rozšiřovat skupinky po republice, pomáhat dalším a vytvářím přípravu na další sezónu, aby činnost byla zase o něco efektivnější.

Jak samotná záchrana srnčat probíhá?

Od loňska máme k dispozici 3 drony s termovizí. Práce s nimi je odlišná než v předešlých letech bez nich. Zemědělci nebo myslivci nám většinou jen den předem nahlásí, které pole či louka se budou síct. My domluvíme sestavu lidí, což je především pilot, vedoucí skupinky a dobrovolníci, které oslovujeme také na poslední chvíli. Vytvoříme mapu, nasdílíme na Facebooku polohu, kde se velmi brzy ráno druhý den sejdeme. Po 4. hodině ranní se začne s vyhledáváním dronem. Pilot při nálezu srnčete nebo jiného mláděte nahlásí dobrovolníkům, kde je, drží nad ním dron. Dobrovolníci tak jdou najisto s přepravkou pro mládě, aby ho odnesli do bezpečí mimo plochu určenou k sečení. Po vykonání zemědělských prací na polích se srnče opatrně opět v rukavicích a trsech trávy vypustí na nejbližší možné místo nálezu. Měla by to být vyšší tráva, aby se mládě necítilo v nebezpečí a neupozornili jsme na něj tak predátory, kteří jsou připraveni po sečení hledat usmrcenou drobnou zvěř. Matka si po našem odchodu jde mládě hledat a odvést.

Kolik srnčat se vám už podařilo takto zachránit?

Za těch 9 let přibližně 800, včetně letošní sezóny, která právě skončila.

Foto: Nadace Lilie a Karla Janečkových

Pokud někdo najde po senoseči osamělé či zraněné srnče, jak se má zachovat?

Pokud po sečení někdo najde srnče, které je zraněné (často má usekané běhy) může zavolat při fatálním zranění, kdy srnče potřebuje ukončit trápení, myslivce. Pokud je zraněno tak, že by mohlo ještě dál žít, volat nejbližší záchrannou stanici. Zdravé srnče po sečení může působit jako opuštěné, ale pouze čeká na matku. V takovém případě odejít, aby si ho matka mohla v klidu najít. Pokud by měl dotyčný obavu, že se jedná o srnče, které se nachází v blízkosti např. sražené srny autem, opět doporučuji konzultaci se záchrannou stanicí a sraženou srnu nahlásit policii. Pokud má sražená srna nateklá vemínka, je velká pravděpodobnost, že po ní zůstali sirotci, kteří by zemřeli hlady, a ty také pomáháme hledat.

Co mohou lidé dělat, aby přispěli k ochraně divokých zvířat ve svém okolí? 

Hlavně je být být všímavý ke svému okolí a včas reagovat. Mláďata mají vždy jen jednu šanci na přežití, a to před sečením. Ráda bych vyzvala lidi ke spolupráci v tom, aby zjišťovali, jak v jejich okolí funguje ochrana zvěře, především mláďat, před senosečí. Často nám někdo volá, že za jejich domem či chalupou našli posečená srnčata, nebo že mají obavu ještě než k sečení dojde, protože se tam nachází srna se srnčaty. 

Pak je potřeba nejprve zjistit, komu patří pole, nebo které zemědělské družstvo ho má v pronájmu. Zeptat se majitelů, kdy mají v plánu síct a jakému mysliveckému sdružení sečení hlásí. Myslivce pak kontaktovat, jakým způsobem provádí prevenci usmrcení mláďat před sečí. A pak se určitě podívat, jestli není v okolí skupina dobrovolníků (např. na našich stránkách zachransrnce.cz nebo stopsecenisrncat.cz), kteří ideálně disponují dronem s termovizí. 

Které druhy čelí podobnému typu nebezpečí kvůli činnostem člověka?

Kromě srnčat, kterých se nebezpečí usmrcení žacím strojem týká asi nejvíce, zachraňujeme také malá zajíčata, daňčata, kolouchy, ježky nebo kuřata od bažanta, křepelky, či snůšky vajec polního a vodního ptactva.

Váš spolek má řadu místních skupin, které působí v několika okresech. Hledáte stále další dobrovolníky? Jak vás mohou zájemci jinak podpořit?

Náš spolek působí v okresech Kladno, Beroun, Rakovník, Praha západ a Příbram. Podporujeme skupiny pod naší záštitou v Liberci a v Brně. Na mapce na našich stránkách je vidět, kde skupinky chybí, jako např. v Ústeckém kraji, východních Čechách, na Moravě atd. Letos jsme pomohli vytvořit skupinu v Liberci, Úštěku a Brně. Skupinky vznikají i nezávisle na nás. Pro zájemce, kteří by chtěli vytvořit skupinu dobrovolníků, jsem vytvořila manuál, ve kterém najdou vše potřebné. Založit skupinu ráda pomohu, kontakty jsou na našich stránkách.

Dobrovolníci nám píšou sami, my je evidujeme v celorepublikové databázi, a pak s jejich dovolením poskytujeme kontakt do příslušných skupin. Neustále také hledáme pilotu dronů, kteří by se chtěli v sezóně podílet na pomoci a střídat se v hledání s dronem s termovizí. Kromě toho nás zájemci mohou podpořit finančně, a to na náš transparentní účet. Peníze používáme na nákup dronů. Pomocí může být i zjišťování kontaktů na zemědělská družstva a myslivecké spolky a komunikace s nimi.

Kromě srnčat zachraňujete i holuby, kterých máte doma desítky. Co vám zpětně tato činnost přináší? Máte doma i jiná zachráněná zvířata?

Podobně jako u problematiky senosečí, kde mi stále připadá neskutečné, že se to v dnešní době děje a vadí to nejvíce obyčejným lidem z okolí, mi přijde neuvěřitelně nehumánní zacházení s městskými holuby. Ty si člověk k sobě kdysi domestikací přitáhl, posloužili mu, a když už je nepotřebuje, tak se o ně odmítá postarat a usiluje o jejich vyhlazení deratizací velmi podlým a krutým způsobem. Sama mám doma venku ve voliéře 70 holubů, které jsem si vzala od jednoho deratizátora, který ten rok zlikvidoval tisíce holubů na objednávku od měst, společností, bytových domů a dalších zákazníků. Je to podobné jako si objednat  odvezení odpadu. Jenže se jedná o zdravé, inteligentní tvory, kteří se do špatné životní situace dostali díky člověku. Pomáhám při budování městských holubníků, kde se reguluje počet holubů odebíráním vajec a buduje se jim tak zázemí, které nemusí pak hledat tam, kde jsou nežádoucí.

Dále odchytávám ve městech holuby, kteří potřebují ošetření. Často mají zdevastované nohy nebo jsou zranění po srážce s autem. Nechám je ošetřit a poskytuji pak následnou domácí péči. Mám ještě pět koček, které jsem zachránila už jako malá koťata, a vylovené rybky z hasičské nádrže, ve které neměly vhodné podmínky. Také přenášíme na jaře s přáteli migrující žáby, aby je nerozjezdila auta, což se bohužel děje. To vše mi dává smysl. Každý život pro mě má hodnotu a je mi jedno, zda se jedná o oblíbené či zavrhované zvíře, jako jsou právě třeba holubi.

Foto: Archiv Ireny Křesákové

Irena Křesáková je zakladatelkou spolku Zachraň srnče před sekačkou. Původně šlo o skupinu dobrovolníků z Kladenska, kteří na vlastní pěst procházeli pole a louky před sečí. Nyní se spolek rozrostl o působení v několika okresech po republice. Pro hledání využívají od sezóny 2023 drony s termovizí. Spolek se věnuje také osvětě v této oblasti. 

Co je Kabinet CB? Čemu všemu se organizace věnuje?

Kabinet CB je environmentální sociální podnik. Primárně řešíme předcházení vzniku odpadu na území města České Budějovice, respektive Jihočeského kraje. Věci (především nábytek a další vybavení domácnosti) a zbytkový materiál, který by jinak zbytečně končil na sběrném dvoře, sbíráme od lidí a firem a využíváme hned několika způsoby. Funkční a dále použitelné věci rovnou dáváme do prodeje nebo na vybavení bytů pro potřebné lidi, které nám doporučí neziskové organizace. Věci, které potřebují opravu nebo kompletní renovaci, posíláme do našich dílen. Konkrétně provozujeme dílnu renovační, čalounickou a šicí. Díky všem těmto činnostem a příjmům z nich můžeme zaměstnávat lidi s duševním i fyzickým onemocněním nebo sociálním znevýhodněním. Právě zaměstnávání lidí se specifickými potřebami je naše druhá a neméně důležitá aktivita.

Jak jste se vy osobně k tématu udržitelnosti dostala a proč jste se rozhodla centrum založit?

V rámci mého předešlého zaměstnání jsem spolupracovala s neziskovými organizacemi. Znala jsem jejich potřeby a také potřeby jejich klientů. V té době jsem také s manželem mimo jiné provozovala farmářské a řemeslné trhy v Českých Budějovicích. Tyto dvě aktivity se nějak spojily u komunity lidí, která nás obklopovala, a začala jsem dostávat nabídky i poptávky materiální pomoci. Ty se však často míjely v čase. Proto jsem si pronajala malý sklad a věci, které mi někdo nabízel, jsem začala uskladňovat, a hlavně distribuovat potřebným, na které jsem dostala tip od neziskovek. Postupně byl zájem ze strany dárců i potřebných tak velký, že jsme se rozhodli založit sociální podnik Kabinet CB. Primární tedy bylo téma pomoci a až časem se k tomu přidalo téma udržitelnosti a environmentálního vzdělávání. Těch nepotřebných, ale stále funkčních věcí je totiž obrovské množství!

Čerpáte inspiraci v zahraničí nebo jinde v ČR?

Zejména v začátku naší činnosti jsem čerpala zkušenosti hlavně ze zahraničí. První podobný provoz jsem viděla ve Vídni a totálně mě to nadchlo! Díky tomu jsem hned od začátku měla vysoké cíle, protože jsem chtěla během pár měsíců dohnat léta náskoku, který má před námi mnoho evropských zemí. To byl rok 2018. Dlouho jsem měla pocit, že jsem jediná v celé republice, která tohle řeší. Až v roce 2021, kdy se nám s kolegy z celé republiky podařilo založit Českou federaci reuse center a nábytkových bank, jsem se začala potkávat s provozovateli skvělých organizací, které řeší stejné téma po celé České republice. Vlajkovou lodí mezi reuse centry je například ostravské OZO, skvěle fungující nábytkovou bankou pak třeba Nábytková banka Libereckého kraje.

Foto: Nadace Lilie a Karla Janečkových

Jak vybíráte nábytek, který zrenovujete? Nebo dáváte šanci všemu funkčnímu?

Kromě environmentální a sociálního dopadu našeho podnikání, který jsem popsala výše, sledujeme samozřejmě i ekonomickou stránku. Ne všechny věci se vyplatí renovovat, ne všechny věci opravit jde. Za těch 5 let, kdy Kabinet CB provozujeme, už naši zaměstnanci dovedou tuto hranici odhadnout. Už nelitujeme těch věcí, které se „zachránit“ nepodaří, ale radujeme se z těch, které ano. Ale hodně hezkých příběhů zažíváme společně s našimi zákazníky a jejich zakázkami. Lidé k nám chodí s prosbami o renovaci věcí, jejichž oprava sice nedává ekonomický smysl, ale i tak se investici rozhodnou udělat kvůli vzpomínkám, památce a úctě k dané věci. Právě příběhy věcí a lidí, se kterými se potkávám, jsou silným hnacím motorem pro mou práci.

Spolupracujete při renovaci nábytku s řemeslníky nebo designéry, nebo vše děláte sami? Učíte se sami, nebo máte v týmu odborníky?

Nechtěného nábytku, který má potenciál pro další využití a opravu, je tolik, že potřebujeme ruce a talent všech vyjmenovaných. I tak máme bohužel stále plný sklad věcí, které čekají na opravu, a mnoho věcí jsme nuceni s díky odmítnout.

Dovednosti předáváte i dál prostřednictvím kurzů a workshopů. Je o ně velký zájem?

Máme radost, že o naše kurzy a workshopy zájem je a třeba na kurz základy renovace dřevěného nábytku jezdí lidi ze širokého okolí. Frčí i pletací káva, malování na hrnky nebo třeba punková výšivka. To byla novinka letošního roku, na které jsme spolupracovali s lektorkou Martinou Hamouzovou z Prahy. Po prázdninách připravujeme další novinky, je na co se těšit.

Mimo jiné spolupracujete s projektem Housing First. Řeknete nám o něm víc?

Tento projekt nám v kontextu naší činnosti dává velký význam. Vychází z podstaty, že dobrý život začíná důstojným bydlením. Tým lidí, který řídí tento projekt, nás oslovil pro spolupráci na vybavování bytů, které sežene od města nebo od soukromých osob. Za poslední dva roky jsme takto společně kompletně vybavili přes dvacet bytů. Na tomto projektu je mimo jiné krásně vidět i dopad naší činnosti. Kromě toho, že vybavíme byt, aby se v něm dalo pohodlně žít, současně vrátíme do oběhu 0,5-1 tunu nábytku a dalšího vybavení domácnosti, které by jinak skončilo na skládce. Předání každého takového bytu je vždy velmi dojemná událost, ale také zhmotnění toho, proč naši práci děláme.

Dana Kalistová je provozovatelkou environmentálního sociálního podniku Kabinet CB. Kromě toho také založila Nábytkovou banku Jihočeského kraje a Českou federaci nábytkových bank a re-use center. Čerpá z dlouholetých zkušeností s prací v neziskovém sektoru. Kromě záchrany věcí a udržitelnosti se soustředí také na sociální oblast a pomoc znevýhodněným lidem. Zaměstnává osoby se specifickými potřebami, díky projektu Housing First pomáhá vybavovat byty pro ty, kteří mají závažné zdravotní diagnózy a ocitnou se v nouzi.

Svůj profesní život jste věnovala pedagogice. Co bylo impulsem pro změnu?

Působila jsem v učňovském školství a k vlastnímu překvapení jsem v tom našla velký smysl. Objevila jsem svět, který jsem neznala, nikdo z mých spolužáků ani kamarádů nebyl učeň, a mně učarovala otevřenost, přímočarost a opravdovost mých studentek a studentů. Asi osm let před důchodem jsem už ale byla unavená nikoli z nich, ale ze systému, který mi přestal dávat smysl. Neustále slučování škol, nové vedení, často nefunkční praxe, ale i stále sílící pocit, že už nechci být zaměstnaná a přece jen do určité míry závislá na kvalitě práce mých nadřízených – to vše sehrálo roli v tom, že jsem se rozhodla neuposlechnout rady kolegů, abych to už „doklepala“ do důchodu, ale abych naopak zkusila něco úplně nového.

Moc jsem sice nevěděla co, ale to rozhodnutí mi přineslo silný pocit úlevy a taky vědomí, že se mi nemůže stát nic špatného, nic, co by mě mělo ohrozit.

Proč jste zvolila právě vedení Lemniskáty – chráněné dílny, která vyrábí designové papírenské potřeby?

To je právě to, já si to nezvolila. Byla jsem do té pozice „vyzvána“, zpočátku jsem se i poměrně dlouho bránila, ale pak jsem na tu výzvu kývla s tím, že to bude jen dočasně, než se najde někdo jiný. Lemniskáta v té době vyráběla hlavně sešity pro waldorfské školy, designová tvorba ji teprve čekala. Dnes jsem za to poslechnutí výzvy moc ráda – mohla jsem do Lemniskáty vnést něco nového a navázat na náročně prošlapanou cestu zakladatelky dílny Radky Michálkové, bez které by naše vizionářství nebylo možné. Jinak my v dílně máme spíš společné týmové rozhodování, nejsem ředitelka v tom běžném smyslu slova

Dokázala byste přiblížit, co vaše práce obnáší? 

Práce v Lemniskátě mi nepřekáží v tom být sama sebou, a to považuji za poměrně výjimečné. Naopak mi dokonce umožňuje se k mé vlastní podstatě vědoměji dostávat. Učí mě respektovat odlišné životní strategie, pokoře a hlubšímu pochopení druhých i sebe sama. Také díky ní můžu realizovat své skoro zapomenuté kreativní vlohy a dovolit si někdy vypnout hlavu a jen spolu s ostatními počítat a skládat papíry nebo šít a ořezávat sešity. 

Naplňuje mě vědomí, že se dá dělat skvělá práce s lidmi s různými typy znevýhodnění, aniž bych měla potřebu saturovat si nějakou touhu být užitečná. Prostě tam jste a děláte spolu s ostatními nejlépe, jak umíte, a nemusíte tomu všemu dávat nějaké vznešené poslání. Nemám pocit, že pomáhám – jsem vděčná, že mohu být s dalšími lidmi zřejmě na správném místě.

A samozřejmě, že je to někdy náročné – péče o vztahy taková je, především v tom, že stále dostávám zprávu o tom, co všechno se ještě mohu naučit. A přestože se snažím netrápit se tím, že je v některých obdobích těžké dílnu uživit a udržet, občas mě obavy přece jen doženou. Naštěstí to není žádný velký stres. Když se ale papír zdraží v průměru o 60 % a my nemůžeme naše výrobky o stejnou částku zdražit, není to zrovna situace, nad kterou si můžu dovolit mávnout rukou.

Foto: Nadace Lilie a Karla Janečkových

V Lemniskátě vyrábíte tzv. produkty s příběhem. Navrhují je sami zaměstnanci – jaké jsou to příběhy?

Všichni naši lidi jsou kreativní – tak, jak jim to jejich znevýhodnění dovolí. V některých případech je ale opravdu udivující, co všechno dokážou: Kačenka s Downovým syndromem píše básničky a fotí, Martin má neuvěřitelný cit pro barvy a jejich kombinace, Klárka maluje a pracuje s plochou tak, že se až tají dech. Celý koncept produktů s příběhem ale vznikl díky Pavlíkovi a jeho mamince. My totiž zveme do dílny i rodiče našich lidí, aby viděli, jak jsou jejich „děti“ šikovné a co všechno umí. Maminka dnes 45letého Pavlíka nám na jedné takové schůzce vyprávěla, jak Pavlík, který se narodil úplně zdravý, ale kterého v jeho pěti letech porazil autobus, takže zůstal částečně ochrnutý, přijde z dílny a ručně váže knihy. Prozradila, že jich mají plné skříně a že nevědí, co s nimi. Pavlík je pak přinesl ukázat – a byla to čistá knihařina, ručně šité kroniky vázané v pevných deskách potažených plátnem, něco, co nikdo z nás neumí. A Pavlík to zvládá jednou rukou.

Stále máte kontakt se školstvím – jste lektorkou programu Jeden svět na školách od Člověka v tísni. Co vám dává tato činnost, které se věnujete už 22 let?

Mnozí možná znají ten stav, kdy už nechcete o světě a hrůzách v něm nic vědět. Aspoň takový obraz o něm získáváme z běžného zpravodajství, kde z určitých důvodů není prostor na to  jít do hloubky. Pro mě Jeden svět na školách představoval a představuje šanci se o svět zase začít zajímat, a to beze strachu, s pochopením souvislostí a hlavně s pocitem, že nejsem ve vleku událostí a že, i když nemůžu změnit mnohé, na komunální, individuální a kupodivu v důsledku toho i na globální úrovni mohu být aktivní. To je jedna rovina.

Ta druhá je, že jsem si uvědomila sílu příběhu – je to vlastně nejstarší didaktická metoda. My jsme ji z nějakého důvodu vyměnili za výklad, poučování a představu, že v jednu chvíli musí všechny žáky zajímat téma, na které zrovna nemají náladu nebo které je nijak neoslovuje. Silný příběh dokumentárního filmu má ale sílu zaujmout. Je to vlastně velmi efektivní způsob učení s dalšími bonusy – prohlubuje se empatie, schopnosti naslouchat, vnímat jiný názor ne jako důvod ke konfliktu, ale jako možnost obohatit se o pohled druhého. A třetí důležitá rovina – sdílení silných příběhů a práce s tím, co v nás příběhy vyvolávají, vede k hlubšímu poznání sebe sama i k práci na sobě. A taky k poznání, že síla lidskosti, jak říká zakladatel festivalu Jeden svět Igor Blaževič, je vždycky přítomná i v těch nejšílenějších oblastech a situacích – třeba ne hned, ale nakonec ano. A je toho ještě mnohem víc, to by bylo ale dlouhé povídání…. 

Jak moc se mění témata, o kterých se studenty mluvíte, a studenti samotní?

Do jisté míry se témata mění v závislosti na tom, co se zrovna děje ve světě, a také na míře otevřenosti společnosti, kdy se odtabuizovávají některé témata. Jinak jsem ale za těch 22-23 let, a taky z práce se studenty z různých stupňů škol i zemí, zjistila, že se nemění jedno: většina z nás touží po tom, aby nám někdo naslouchal, aby nás respektoval, neponižoval, nemanipuloval nás, aby s námi komunikoval ani ne tak o pravdě, která nebývá jednoznačná, ale spíš pravdivě. A v tomto smyslu zůstávají stejní i studenti. Říká se, že současní mladí lidé jsou křehčí, zranitelnější… Možná jsou ale jen opravdovější, otevřenější, méně ochotní k přetvářce, nekompromisnější v poukazování na to, co se předchozím generacím nepovedlo a co nemají ochotu, kompetenci či odvahu reflektovat. Také se mi zdá, že dnešní mladí jsou mnohem odpovědnější ve vztahu ke svému zdraví, k přírodě a k dopadu činnosti člověka na životní prostředí, a také k výchově svých dětí. Zdá se dokonce, že mnozí z nich si dokázali poradit i s nástrahami sociálních sítí, s konzumním způsobem života, s povrchní zábavou.

Otázka na závěr – co byste poradila někomu, kdo podobně jako vy uvažuje o změně profese? Jak zpětně toto rozhodnutí hodnotíte?

Radit nemůžu, protože podobné rozhodnutí je nepřenosné. Pro někoho může být přínosem, pro někoho ne. Za sebe můžu říct, že nelituji. Ani ne tak kvůli tomu, co nového mi do života mohlo vstoupit – a že je to velká krása – jako spíš proto, že jsem se dokázala osvobodit od strachu z toho, co by se mi mohlo stát, od potřeby plánovat a kontrolovat svůj život, což jsem stejně nikdy – pochopitelně – neuměla. Ověřila jsem si, že každá situace může být lekcí, která přináší nové poznání. Do života jsem se ale zamilovala už dřív a tohle rozhodnutí vnímám jen jako jeho další povedenou kapitolu.

Vlasta Urbanová je ředitelkou chráněné dílny Lemniskáta, která zaměstnává lidi různého věku i znevýhodnění. Vyrábí papírenský sortiment, a to i v designové podobě a z netradičních materiálů (např. káva, len, vlna, sloní trus). Firmy si u nich můžou nechat  navrhnout originální sešit či diář s logem organizace nebo navštívit kreativní workshopy jako netradiční teambuilding pro zaměstnance. Vlasta je kromě toho už 22 let lektorkou programu Člověka v tísni – Jeden svět na školách.   

Jak jste se vy sama dostala k sebeobraně ?

V roce 2015 jsem se ze zvědavosti přihlásila na kurz, ale od první hodiny jsem z přístupu Moderní sebeobrany byla nadšená. Důraz na prevenci a přátelské prostředí na lekcích mě motivovaly chodit i na navazující kurzy. Takže následnou nabídku, jestli bych chtěla dělat instruktorku, jsem přijala s nadšením. Sama mám zkušenost s obtěžováním a sexualizovaným násilím. Mojí motivací bylo – a stále je – pomáhat obětem a dát sílu všem lidem, kteří by se mohli stát terčem násilí.

Co vám sebeobrana dala? Musela jste ji někdy využít i v praxi?

Na lekcích Moderní sebeobrany jsem zjistila, že mám právo bránit si své hranice. Zjistila jsem, že záleží na tom, jak situaci vidím já – pokud je mi něco nepříjemné, nemusím to snášet. A pokud naopak o něčem vím, že je to pro mě dobré, mohu si to dopřát, i když mě okolí přesvědčuje o opaku nebo o tom pochybuje. Pomohlo mi to urovnat si pár věcí v osobním životě a i díky tomu mám teď skvělého manžela a půlroční dceru.

V praxi jsem zatím naštěstí musela použít jen slovní sebeobranu. Bránila jsem kamarádku a její partnerku před homofobním útokem opilého muže, reagovala jsem na oplzlé pokřikování mužů na ulici nebo jsem se vymezovala proti příliš familiárnímu oslovení na pracovišti.

Kvůli čemu ženy nejčastěji k vám na kurz přicházejí? A co vše se naučí?

Máme dva typy studentek – ty, které chodí preventivně, a ty, které už mají nějaký nepříjemný zážitek za sebou a chtějí vědět, co dělat, kdyby se jim to stalo znovu. Na kurzech se zaměřujeme hlavně na prevenci, tedy jak se konfliktu vyhnout. Pracujeme hodně se sebevědomím a s hlasem. Pokud s agresorem budete komunikovat rázným hlasem, můžete ho od jeho konání vůči vám odradit. Často se bojíme ozvat se, když se nám něco nelíbí, abychom se neznelíbili našemu okolí. A to přesně na kurzech boříme. 

Vykašlete se na to, co si o vás bude myslet oplzlý kolega, a řekněte mu, ať vás neobtěžuje! Získáte tím totiž skvělý pocit, že jste se dokázaly postavit samy za sebe. A dost možná za vámi pak přijde kolegyně a poděkuje vám, protože ji taky obtěžuje, a vy jste jí svou reakcí dodala sílu vymezit se taky.

Učíme samozřejmě i fyzickou sebeobranu. Když víte, že se dovedete ubránit také fyzicky, vaše verbální část pak bude mnohem přesvědčivější.

Foto: Nadace Lilie a Karla Janečkových

Pracujete i se ženami v těžké životní situaci. Jsou z hlediska násilí ohroženější?

Určitě ano. Ženy ze složitějších podmínek, ať už z nefunkčních rodin, ze sociálně slabších oblastí nebo se zkušeností s bezdomovectvím často nemají funkční podpůrnou síť. Nemají s kým nepříjemné zážitky sdílet a jsou na jejich zpracování samy. Kromě toho, že čelí genderově podmíněnému násilí, musí se vyrovnávat také s dalšími formami diskriminace, ať už kvůli své etnicitě, nebo kvůli sociálnímu postavení. Často se jim nedostane zastání ani ze strany institucí. To všechno v nich může zakořenit pocit, že nemají právo se za sebe postavit. A my jim dodáváme sílu se bránit.

Jakou máte z jejich strany odezvu?

Na drtivé většině kurzů, ať už jsou účastnice z jakéhokoli prostředí, máme skvělou zpětnou vazbu. Učíme jednoduché věci a často slýcháme: „Proč mi tohle někdo neřekl už dřív? Měli byste to učit už na základních školách!“ I na tom už v Moderní sebeobraně pracujeme, protože si myslíme, že bránit by se měl umět úplně každý.

Když se řekne násilí nebo znásilnění, mnozí mají představu přepadení v noci v temné uličce. S jakými formami násilí se ženy obecně nejčastěji setkávají? A v jakém prostředí?

I když samozřejmě dochází i k „typickým“ případům znásilnění, jaké jste zmiňovala (cizí pachatel v temné uličce nebo v parku), statisticky máte mnohem větší šanci, že vám ublíží někdo, koho znáte. A o tom na kurzech hodně mluvíme. Pokud se učíte obranu s myšlenkou zamaskovaného útočníka někde v parku, sebeobrana vám pak nemusí fungovat, když se bráníte někomu blízkému – je to totiž najednou úplně jiná situace, než kterou jste trénovali.

Existuje nějaká univerzální rada, jak se bránit při setkání s útočníkem? Co je klíčové?

Klíčové je působit tak, že se nebojím, věřit si, že se ubráním. Stejně jako predátor, i agresor si vybírá oběť, se kterou to bude mít co nejjednodušší. Někoho, kdo se nebude bránit, kdo vypadá, že nevydá ani hlásku. Zaujměte proto sebevědomý postoj, ramena dozadu, bradu trochu nahoru (zkuste si to klidně i teď při čtení). Obě ruce dejte s otevřenými dlaněmi před sebe – dáváte tím jasnou zprávu – nechte mě být, budu se bránit. Hlas je zbraň, kterou máte vždy po ruce. Agresorovi vykejte a udržujte distanc. Okolí pak vidí, že se neznáte. Použijte jasný pokyn, třeba „Nechte mě být!“, a ten opakujte, ať po vás dotyčný chce cokoli. Myslete na to, že hlas je vaše zbraň. Nebojte se ji použít – důrazným vymezením přivoláte pozornost okolí, a to agresor nechce.

Důležité je vědět, že se můžu bránit. Když někdo překračuje moje hranice, mám právo na to reagovat.

Barbora Vodochodská Machková učí prostřednictvím kurzů moderní sebeobrany metody, jak se účinně bránit agresi. Instruktorkou se stala v roce 2018, působí především ve Dvoře Králové nad Labem a v Praze. Její kurzy navštěvují především ženy, a to nejen různých věkových kategorií, ale i z odlišných sociálních oblastí.

Co vás vedlo k rozhodnutí opustit byt, vyměnit ho za maringotku a začít zachraňovat zvířata v nouzi?

K tomuto kroku mě dovedla moje nemocná kobylka Eliška. Měla rakovinu a já potřebovala být kvůli léčbě s ní. Časem k Elišce přibyli i další zachránění koně, ovce, prasátka, slepice a kočky… Když víte, že těm zvířatům nikdo jiný nepomůže, tak vám to nedá.

Vystudovala jste ošetřovatelství a chovatelství a celý váš život se točí kolem zvířat. Měla jste k nim blízko už od malička? 

Ano. Vždy jsem chtěla psa nebo kotě a mamka byla proti, ale nakonec jsme dostali morčátko Filipku, kterou našla sousedka vyhozenou v krabici v zimě u přehrady. Pak jsem přinesla několik křečků, také jsme měli jezevčíka Robinku, a nakonec jsme zachránili i několik koťat.

I když jste žila ve městě, starala jste se o zvířata – například o slony v zoo. Jací jsou?

Sloni byli úžasní, hlavně slonice Gulab a Shanti. Rozhodně se mi po nich stýská, ale s tím, co dělám, by práce v zoo skloubit nešla. Například Shanti mě překvapila tím, jak byla hodná, když jsem byla nemocná.

O kolik zvířat se nyní staráte? Jak se k vám dostávají?

Teď tu máme 46 zvířat, z toho 18 koní. Koně a ovce se k nám většinou dostanou, když mají jít na jatka. Kočky zase jako nalezenci.

Foto: Nadace Lilie a Karla Janečkových

Proč jste se rozhodla zahrnout do své práce hipoterapii a kroužky pro děti?

Zatím jsme pouze přidružené středisko hipoterapie, máme tu teď nově dvě zachráněná hříbátka haflingů a s těmi bychom se chtěli hipoterapii věnovat. Na kroužcích pro děti mě baví to, že alespoň některé děti si koně zamilují a budou k nim mít hezký vztah. Také se naučí, že u koní je to především práce a jízda je až odměna.

Založila jste spolek na ochranu starých a nemocných koní Bajan. Kdo a jak se může zapojit a pomoct?

Uvítáme pomoc jak fyzickou, tak finanční. Na fyzickou pomoc je potřeba se telefonicky domluvit, jedná se například o pomoc se stavbou ohrad, přístřešků a podobně. Pokud jde o pomoc s úklidem výběhů a stájí, tak se to nemusí plánovat dopředu a stačí se ozvat den předem.

Jak se vám žije v maringotce? Jaké jsou pro vás osobně největší plusy a mínusy oproti bydlení v městském bytě?

Největším plusem je pocit svobody a mínusem je to, že si musíte vše zařídit sami, ať už jde o elektřinu, vodu, plyn a podobně. Navíc pokud se staráte o zvířata, je to práce, která nikdy nekončí. V současné době zabere 10 až 14 hodin denně.

Co byste poradila lidem, kteří by se také rádi zapojili do péče o zvířata v nouzi, případně založili podobné útočiště, jaké máte vy?

Určitě je třeba si to dobře rozmyslet a nebrat si víc zvířat, než na kolik vám stačí síly. Letošní záchrana haflingů byla už na hraně našich možností… Přesto v tom chceme pokračovat, ale je třeba více plánovat a sehnat si i dopředu pomocníky. Nejde být na to sám.

Lenka Vrabcová vystudovala chovatelství cizokrajných zvířat. Pracovala jako ošetřovatelka slonů v zoo. Kvůli nemoci vlastního koně se přestěhovala do maringotky uprostřed přírody, kde postupně vybudovala útočiště pro zvířata v nouzi. Založila spolek na ochranu starých a nemocných koní Bajan, prostřednictvím kterého můžete její činnost podpořit.  

Co je Modrý domeček a jaké je jeho poslání?

Modrý domeček je sociální podnik, který zaměstnává lidi s různým typem zdravotního postižení. Patříme v České republice k nejstarším a moc ráda říkám, že i k nejstabilnějším sociálním podnikům. Kromě kavárny provozujeme také cateringovou výrobnu a brzy otevřeme malou řemeslnou pekárnu.

Co vás inspirovalo k založení této kavárny pro lidi s handicapem?

V roce 1994 jsem jako ergoterapeutka odjela na stáž do Dánska a právě tam poznala chráněné kavárny. Kromě toho to byly hluboké rozhovory s moji kamarádkou a spoluzakladatelkou Modrého domečku Vlaďkou Hejmovou. Obě dvě jsme měly zkušenost se zaměstnáváním lidí se zdravotním postižením ze své původní profese. Chtěly jsme vytvořit důstojné pracovní podmínky, hezké pracovní prostředí a nabídnout férovou práci těm, kteří nemohli najít uplatnění na otevřeném trhu práce. Také jsme chtěly mít v Řevnicích, kde obě žijeme, místo se skvělou kávou a pěkným posezením.

Foto: Nadace Lilie a Karla Janečkových

Jakým největším výzvám jste čelila při zakládání (a i samotném provozu) této kavárny?

Těch výzev bylo mnoho a vůbec největší byla naučit se provozovat kavárnu. Dnes si říkám, jakou jsem měla odvahu nebo spíš nerozum se do podnikání v gastro oboru pustit. Také to trvalo velmi dlouho a stálo nás to mnoho sil a trápení, než se nám začalo dařit. Velkou zásluhu na pozitivní změně mělo oddělení podnikání od sociální služeb, které dodnes poskytuje naše mateřská organizace Náruč, a příchod skvělých kolegyň z byznysu. Až s nimi se nám začalo postupně dařit.

Zaměstnávat handicapované může být složité a zároveň obohacující pro obě strany. Co přináší tato práce vám? 

Máte pravdu, složité i obohacující to opravdu je. Moje práce mě nejen baví, ale dává mi velký smysl. Každý den vidím konkrétní pozitivní dopady našeho podnikání jak na kolegy, tak i na naše zákazníky a celou komunitu, která nás obklopuje. Věřím, že přinášíme do Řevnic nejen skvělé služby, ale stále ještě vzácný prvek solidárnosti a humanity. Kromě toho pozitivně ovlivňujeme přijímání lidí s odlišnostmi ve společnosti. Samozřejmě, ne každý den je svátek, podnikání v gastru přináší neustálé změny a těžkosti. Ale práce s lidmi se zdravotním postižením dává nadhled, naše všední problémy se najednou zdají malicherné oproti tomu, s čím se potýkají oni.

Vzpomenete si na nějaký příběh vašeho zaměstnance, který se vám vryl do srdce?

Za ta dlouhá léta bylo příběhů mnoho a drtivá většina z nich skončila dobře. Podělím se o takový obecný příběh, který je podobný u většiny našich kolegů. Přijde k nám uchazeč o práci, který je po dlouhodobé léčbě v psychiatrické nemocnici a vlivem nemoci i léků má velmi malou kapacitu pracovního výkonu. Nevěří si, je unavený, zpomalený a nejistý. Pravidelným docházením do práce se postupně začne stabilizovat, vrátí se mu tělesná a duševní pohoda. Lépe komunikuje s kolegy i se zákazníky, učí se novým dovednostem a pomalu se posouvá na složitější pracovní pozice. Někdy vidíme posun rychle, někdy potřebují kolegové delší podporu. Největší uspokojení přináší, když vidíme, že se i soukromý život našich kolegů zlepšuje. Mnohdy je to zásluha skvělé party, kterou v Modrém domečku máme.

Foto: Nadace Lilie a Karla Janečkových

Jak reagují na Modrý domeček zákazníci? 

Modrý domeček má opravdu širokou skupinu stálých zákazníků především z Řevnic a blízkého okolí. Všichni ví, že jsme chráněná kavárna, to ale neznamená, že nás mají šetřit a chodit sem ze soucitu. Vždy jsme dbali na to, aby byla kavárna hezkým moderním místem s profesionální obsluhou a skvělým sortimentem. Dá to práci a jsou i chvilky, kdy se něco nepovede. Potom jsme velmi vděčni za zpětnou vazbu, protože jenom tak se můžeme zlepšit. Víkendoví návštěvníci, to je úplně jiná skupina, mnohdy za celou návštěvu nepoznají, že je obsluhují kolegové se zdravotním postižením.

Jak vás mohou zájemci podpořit?

Nejvíc nás zájemci mohou podpořit, když přijdou do kavárny a dají si něco dobrého, nebo když si od nás jednotlivci či firmy objednají náš skvělý catering a dárky pro své zaměstnance a zákazníky. Denně rozvážíme do pražských podniků a institucí, které odpovědně nakupují a nepřímo nás tímto způsobem podporují. Čím dál tím častěji si také zákazníci pronajímají první patro kavárny, kde je velký hrací koutek a celé zázemí pro pořádání rodinných nebo dětských oslav.

Jaké jsou vaše plány nebo přání do budoucnosti ohledně provozu Modrého domečku?

Ten nejbližší plán je jasně daný, v lednu jsme zahájili nový projekt Modrá pekárna a připravujeme jeho velké otevření na začátku března. Zatím trénujeme receptury, vzděláváme se a zařizujeme obchůdek. Zavádění nové výroby je dlouhý proces, ale moc se na něj těšíme. Pekárna byla našim dlouhodobým snem a uvidíme, jestli v budoucnu přibude do naší gastro rodiny další člen.  

Zuzana Dudáková se původně věnovala fyzioterapii a ergoterapii, ale zaměstnávání lidí se znevýhodněním jí bylo vždy blízké. Založila Modrý domeček, sociální podnik, kavárnu a brzyi pekárnu. Nabízí také cateringové služby. Zaměstnává kolem 35 osob, které se potýkají s duševním či tělesným znevýhodněním. Někteří z jejích kolegů nazývají kavárnu druhým domovem – je to díky vstřícnému přístupu a dobrému kolektivu. 

Jakou pomoc organizace (Ne)ohrožené děti konkrétně zajišťuje?

Pomáháme ohroženým dětem, které se nacházejí ve složitých životních situacích a potřebují pomoc. Zaměřujeme se na komplexní podporu ohrožených dětí a jejich rodin. Neomezujeme se tedy pouze na materiální pomoc, ale snažíme se poskytnout i emoční oporu a vytvářet prostředí, ve kterém se děti mohou cítit bezpečně a mají možnost rozvíjet své schopnosti.

Naše ojedinělost je v širokém spektru činností, které dětem nabízíme. Kromě pravidelné distribuce potravin a nepotravinového zboží, jako jsou pleny, sunary, drogerie a podobně, pořádáme také sportovní, vzdělávací a kulturní akce. Díky těmto aktivitám se děti zapojují do společnosti, získávají nové zkušenosti a navazují přátelství s vrstevníky. Nezapomínáme ani na jejich rodiče a rodiny a pořádáme pro ně akce, na kterých se vzájemně setkávají a mají prostor pro sdílení zkušeností a podporu v obtížných životních situacích.

Kdo jsou děti, kterým pomáháte? Žijí v rodinách, v dětských domovech? 

„Naše“ děti často pocházejí ze sociálně slabých rodin. To znamená, že nemají dostatek prostředků na zajištění základních potřeb jako je jídlo, oblečení nebo vzdělání. Často žijí se svými rodinami v azylových domech, v prostředí ústavní výchovy (dětský domov, ZDVOP, aj.), nebo z takového prostředí pochází. 

Jak často se s dětmi vy a další dobrovolníci potkáváte? Navazujete s nimi blízký vztah? 

S dětmi se potkáváme každých 14 dní. To probíhá distribuce potravin, které předchází minimálně hodina společného času. Většinou je to návštěva dětského hřiště, společná cukrárna, procházka nebo fotbal. A pak ještě jednou za měsíc při speciální volnočasové aktivitě, jako je paintball, laser game, hledání pokladu aj. S některými dětmi jsme v kontaktu také přes virtuální prostředí. S rodiči, vychovateli a institucemi udržujeme vztah profesionální, s dětmi se snažíme o vřelý a velmi přátelský vztah – o bezpečné láskyplné prostředí.

Jak na vaši pomoc reagují rodiče a jak se vám s nimi pracuje?

Rodiče našich dětí jsou různí, s některými bývá spolupráce jednodušší, s jinými náročnější. Spolupráce s námi je vždy oboustranně dobrovolná. Do naší spolupráce nezasahuje stát ani úřady, nepoužíváme tresty. Rodiny s námi spolupracují pouze když chtějí a když akceptují naše principy – komunikace, otevřenost a vzájemná pomoc mezi rodinami. Myšlenka této služby je utváření komunity lidí, kteří si pomáhají navzájem – nechceme vytvářet rodiny závislé na naší službě. 

Nabízíte také službu Chci se zeptat, kde děti mohou anonymně položit dotaz. Dokážete říct, jaká témata děti teď nejvíc trápí?

Objevují se různorodá témata, od přirozených otázek spojených se sexuálním vyzráváním, přes rady „co mám dělat, když…“, po pouhou potřebu sdílení a kontaktu.

Foto: Nadace Lilie a Karla Janečkových

Co je ve vaší práci největší překážkou? Co by vám ji mohlo usnadnit?

Naším hlavním cílem (důvodem, proč jsme organizaci založili) je vybudování a otevření vlastního Zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc (ZDVOP), kde by se s dětmi pracovalo více empaticky a láskyplně. A právě tady se jako největší překážka jeví nejen byrokracie s tím spojená, ale především nedostatek finančních prostředků – nečerpáme žádné dotace nebo granty („další neziskovka, kterou si platíme z našich daní“ – tak tahle fráze u nás neplatí). Vše hradíme z vlastní kapsy (z dalších zaměstnání) a díky našim drobným dárcům. Pomohlo by nám najít ropný vrt, cihlu zlata a nebo sponzora, který by nám pomohl otevřít nový domov pro týrané a zanedbávané děti.

Jedním z vašich cílů je založení zařízení pro děti, které potřebují okamžitou pomoc. Jak bude fungovat? 

Není to jen „jeden z cílů“, založení ZDVOP je alfa i omega naší organizace, je to důvod, proč jsme organizaci založili i proč tomu všichni zaměstnanci věnujeme náš čas i peníze. Naše zařízení bude fungovat v souladu se Zákonem o sociálně právní ochraně dětí (tzn. že děti do něj mohou přijít kdykoli a být v bezpečí, nepotřebují na to souhlas zákonného zástupce) a v souladu s našimi postupy, metodami a cíli. Je důležité dětem zajistit nejen biologické potřeby, ale také emoční. Vytvořit domov, na který budou děti s láskou vzpomínat, protože budou vědět, že tam byly v bezpečí a milovány přesně takové, jaké byly. Děti by si měly dětství užívat, a to i když zrovna nemohou být se svou biologickou rodinou. Chceme jim pomoct vybudovat šťastné vzpomínky i na komplikované životní období.

Vaše organizace je nezisková, věnujete se jí s manželkou a dalšími dobrovolníky ve volném čase. Pokud vás někdo chce podpořit, jakou pomoc vítáte?

Pro chod organizace a založení ZDVOP potřebujeme především finanční podporu. A pro pořádání volnočasových aktivit oceníme nejen konkrétní nabídky činností, kam můžeme s našimi dětmi dorazit, ale také síť dobrovolníků, která by nám usnadnila pokrytí potřeb dětí.

Na závěr osobní otázka. Původní profesí jste herec, jaká byla vaše cesta k vychovatelství a práci s dětmi v tíživé situaci, a poté k založení neziskové organizace?

Cesta až sem byla zamotaná, trnitá a místy i hodně bolestivá. Hlavní zlom v mé profesní kariéře nastal, když… ale víte co, přečtěte si mou knihu.

Nebuď p*ča aneb jak (ne)pracovat s dětmi – kniha s provokativním názvem přináší příběhy dětí z dětských domovů a dalších ústavních zařízení, které si společnost škatulkuje jako problémové. Čtenáře seznamuje s tím, čím si prošly a jakému chování dospělých musely čelit. Zároveň má text zakotvení v terénní praxi a opírá se o odborný psychologický, psychoterapeutický a pedagogický základ. Jazyk textu není líbivý, ale surový – stejně jako realita, o které autor píše. Kniha vyšla v nakladatelství Portál v roce 2023.

Co vás osobně přivedlo k založení projektu Život v kufříku? 

Byla to má touha poděkovat vesmíru za uzdravení manžela z rakoviny. Věděla jsem, že nemám sílu pomáhat onkologickým pacientům, ale chtěla jsem být u dětí. Vzpomněla si na svůj osobní zážitek z porodnice na Vinohradech, kde jsem o odložených novorozeňátkách slyšela poprvé. 

Kde jste našla inspiraci?

Inspirací mi byla a stále je zdravotní sestřička, nyní vrchní sestra Míša Chmelařová, která mi o problematice řekla. Sama se svým týmem na novorozeneckém oddělení Fakultní nemocnice Královské Vinohrady první kufříčky odloženým dětem připravovala. 

Jak kufřík dětem pomáhá?

Kufřík je pro děti kotvou a ujištěním o tom, že byly vždy milované. Že i přes velké trauma, které jim opuštěním biologická matka způsobila, tu byli lidé, kterým na nich záleželo a s láskou pro ně vzpomínky z dětství uchovávali. 

Pro zdravotníky je kufřík zase způsobem, jak se vyrovnat s emočně náročnou péčí o odložené miminko. Pro osvojitele pak nástrojem k vyprávění příběhu děťátka od samého začátku. Aktuálně je kufřík také symbolem budování zdravé identity dítěte a podpory duševního zdraví dětí vyrůstajících mimo své biologické rodiny. 

Foto: Nadace Lilie a Karla Janečkových

Co v kufříku děti najdou?

Kufřík obsahuje vzpomínky na první dny či týdny v porodnici, tedy pásek z ručičky, kartičku z postýlky, první fotografie, které pořizují zdravotníci, první dudlík, kojeneckou láhev. Kromě toho také ručně pletenou soupravičku, hračku a jedinečné album Moje cesta začíná, které jsme pro děti vyrobili. V tomto albu pak najdou otisky svých rukou a nohou, údaje ohledně pobytu v nemocnici a další informace až do věku 3 let. Do alba vše zapisují pěstouni. 

Základní výbavu kufříku vozíme do porodnic, tam ho už plní fotografiemi zdravotníci a další obsah (zoubky, vlásky, první pohlednice, fotky atd.) mají na starost pěstouni. Pletenou výbavičku dětem darují pletací babičky, tety a ženy z celé republiky. Posílají své výrobky k nám do nadace, kde je třídíme a do kufříků vkládáme. 

S kolika porodnicemi spolupracujete? Oslovují vás samy?

Všechny porodnice nás oslovily pro spolupráci vždy zcela samy a dobrovolně. Jinak by to ani nešlo. Příprava kufříků se vzpomínkami pro miminko je práce navíc a je zcela na dobré vůli zdravotního personálu, zda jej bude dělat, či nikoliv. Proto nás velice těší takto upřímný a dobrovolný zájem. Aktuálně spolupracujeme se 62 porodnicemi v České republice.

Jakou máte zpětnou vazbu? 

Jsme v kontaktu především se zdravotníky, přechodnými pěstouny a poslední 2 roky se nám ozývají také adoptivní rodiče. Každému z nich přináší kufřík něco jiného, ale největší význam všichni společně vidí v uchování kompletního příběhu dítěte od samého začátku. Bez kufříku by byly některé životní fáze nenávratně zapomenuté a ztracené. 

Vědět, jaké bylo mé první slovo, kdo se o mě staral, jestli jsem se rád koupal či nikoliv, kdy jsem se posadil, začal chodit atd. to jsou pro nás, vyrůstající v klasických rodinách, maličkosti. Pro děti v náhradní péči jsou to však klíčové informace, bez kterých se cítí jako ve slepé mapě. Netuší co bylo, ani co bude. Nemají důvěru ve svou existenci, v to, že si zaslouží lásku. Tyto pocity mají fatální dopad na zdravý duševní vývoj dětí. 

Jakým způsobem je projekt financován? 

Projekt je po celých 8 let financován pouze z veřejných sbírek, firemních grantů a od individuálních dárců. Věříme, že díky ocenění projektu Evropským parlamentem (Cena Evropského občana 2023) naše volání konečně vyslyší na Ministerstvu práce a sociálních věcí a Ministerstvu zdravotnictví. Pro naši práci nám chybí jistota a dlouhodobé partnerství s větším subjektem.

Máte s nadací nějaké další plány do budoucna?

Ano. Život v kufříku je zcela unikátní projekt, který vznikl jako přirozená iniciativa českých zdravotníků a přechodných pěstounů. Dnes je v projektu více než 400 dobrovolníků a projekt má nesmírně pozitivní energii, která po projevu v Evropském parlamentu doslova uchvátila většinu z členských zemí EU. Rádi bychom získali podporu EU pro rozšíření projektu do dalších zemí, aby žádné odložené dítě v Evropě neztratilo své vzpomínky ani šanci na zdravé budování své identity. 

Martina Wojtylová Opava založila projekt Život v kufříku v roce 2015. Nyní spolupracuje s 62 porodnicemi z celé republiky. Kufříky si z nich odneslo už 2176 dětí. Najdou v něm drobnosti z porodnice, fotografie, dárky od dobrovolníků. Mají díky němu vzpomínku na nejranější období svého života, a také pocit, že na nich někomu záleželo.  

Jak se vám v hlavě zrodil nápad založit dobročinný second hand?
Nebyl to úplně nápad, já jsem takové obchody (charity shops) potkal v Anglii a najednou jsem cítil, že to je něco, co bych měl dělat. Do dneška jsem celým tím principem fascinován. Do té doby jsem sám ani second handy nenavštěvoval. Zaujalo mě ale propojení komunity, udržitelnosti, financí pro neziskový sektor a dobrovolnictví. Přišlo mi to přirozené.

Kdy vznikly první obchody?
První obchod jsme otevřeli v roce 2010, který byl pro Denní stacionář Žebřík, což je nezisková organizace, kterou jsem sám založil, a tento obchod byl i pracovištěm pro lidi s postižením, takže jsme to všechno opravdu hezky propojili.

V Anglii jsem se také setkal s jedním Čechem, který pracoval v organizaci, která provozovala podobný projekt, jako máme druhou neziskovku Kola pro Afriku, a na to konto jsem tedy navázal a otevřel druhý obchod, který podporuje tuto činnost. To bylo v roce 2012 a v tu chvíli jsem obchody zaštítil organizací Moment.

Kolik je obchodů teď a plánujete další?
Teď jsme ve fázi, kdy zakládáme Nadaci MOMENT, která by měla rozvíjet tuto síť dobročinných second handů. Chce to totiž finance, i na otevírání nových obchodů. Máme teď šest obchodů, pět je v Ostravě a jeden v Praze, v květnu otevíráme další dva – jeden v Ostravě a druhý v Praze. Naší ambicí je otevřít ročně 3–5 obchodů po celé republice. Cílem je dárcovství normalizovat.

Většina obchodů nevypadá jako klasické second handy. Foto: Nadace Lilie & Karla Janečkových

Jaké organizace nyní vaše obchůdky podporují?
Dvě už jsem zmínil, další jsou Mobilní hospic Ondrášek, Safe Elephants, Společnost pro ranou péči a CCBC (Česká koalice na ochranu biodiverzity). Jeden obchod podporuje jednu neziskovku. Výtěžek z veškerého prodeje se rozděluje rovným dílem mezi všechny tyto neziskové organizace a nově necháme o části peněz rozhodnout lidi, kteří nás podporují (nakupující i dárce). S růstem přibereme tedy i další organizace.

Máme také spolupráci s lidmi ve výkonu trestu ve věznici v Ostravě Heřmanicích, kteří nám přešívají staré džíny na kabelky a další věci, dělají to ve volném čase, není to jejich práce. Takže i trochu fušujeme do upcyklace. Stejně tak nám už dlouhou dobu opravují kola pro Kola pro Afriku, což je určitě také další pozitivní aspekt naší organizace.

Jak to v obchodech funguje?
Obecně se snažíme naše obchody trochu povznést, snažíme se dbát na udržitelnost, chceme ukázat, že nakupování v second handu není jen něco sociálního, ale že své si tam může najít každý. Obchody vypadají dle mého jako naprosto běžné prodejny oblečení a doplňků. Máme je třeba i přímo v obchodních centrech. Zakládáme si na tom, aby byly hezké a člověk se tam cítil dobře.

Kdo má nějaké přebytky, tak nám je tam přinese. Apelujeme na to, že chceme věci, které jsou prodejné. Za ta léta už jsme vytřídili desítky, možná už i stovky tun věcí, které jsme museli vyhodit. Takže se snažíme lidi učit, jak to třídění šatníku a věcí má vypadat. Ideální je třeba dělat to dvakrát za rok. To, co mi leží doma už 5 let, většinou nebude úplně použitelné. Už nyní lze darovat i skrze web z celé republiky, nemusíte nám věci nosit jen do prodejen. K tomu nás nastartoval covid. Lidé také nad tím, co do takového balíčku člověk vloží, trochu víc přemýšlí a ubývá nám odpadu. To, co neprodáme, dáváme do sociálních projektů dále, to, co je už děravé nebo se nedá vůbec vystavit, tak třeba ještě třídíme na materiál, ale zbytek musíme vyhodit. Na celý proces je potřeba hodně dobrovolníků.

Co všechno vám lidé mohou darovat?
Máme web darujobleceni.cz, kde docela detailně popisujeme, co lze darovat. Specializujeme se převážně na oblečení, věci do domácnosti i dekorace, bižuterii, obuv a doplňky. Občas dostáváme i větší dary (kočárky, brusle, sportovní potřeby apod.), ale nechceme ty obchody úplně zahlcovat, pořád chceme, aby byly pěkné a nějak to tam vypadalo. Máme docela málo darů pánského oblečení, takže to bychom určitě rádi více rozšířili. Kromě toho, že nám lidé věci nosí nebo posílají, tak děláme i různé sbírky v komunitách, ve školách nebo i ve firmách.

V obchodech najdete zejména oblečení a věci do domácnosti. Foto: Nadace Lilie & Karla Janečkových

Jsou další podobné organizace v ČR?
Je asi pět organizací, o kterých já vím, zrovna teď jsme měli setkání. V porovnání ale s Anglií, kde je obchodů 10 000+, tak stále hodně zaostáváme. Chceme to dostat více mezi lidi, aby lidé pomáhali i takovou cestou, a ještě navíc dbali na udržitelnost a zachraňovali planetu. Obecně se potkáváme s pozitivními ohlasy na naši činnost a sami v tom spatřujeme smysluplnost.

Máte ještě nějaké další plány, kam vaše obchody budou směřovat?
Stavíme další pilíř dobrovolnictví k projektu Zachraň kousek, kdy bychom rádi našli lidi, kteří by opravovali lehce poničené kousky, třeba přišili knoflík, zašili drobnou dírku, opravili zip. Dnes nejsme moc zvyklí věci opravovat, vyhodíme to a koupíme nové, a to je škoda. My sami jsme na to ale neměli kapacitu, a tak pro to musíme nadchnout další.

Foto: Nadace Lilie & Karla Janečkových

Medailonek

Richard Gazda je podnikatel, který našel smysluplnost v rozšiřování sítě dobročinných obchodů, kam můžete darovat oblečení a drobné věci do domácnosti. To se zpeněží a výtěžek jde na vybrané neziskové organizace. Zakládá si na tom, že jejich second handy vypadají jako běžné obchody s oblečením a doplňky a nakupování z druhé ruky je tedy pro každého.

Předávání ocenění otevřeli úvodním slovem Lilie a Karel Janečkovi, na které s krátkými přednáškami navázali čtyři inspirativní řečníci – Klára Laurenčíková, vládní zmocněnkyně pro lidská práva, Marek Dvořák, lékař a záchranář, Michal Šrajer, manažer štěstí a psycholožka Vlaďka Bartáková. Pokračoval zpěvák a kytarista James Harries hudebním představením.

Prostor Pražské křižovatky v bývalém kostele je vyhledávaným eventovým místem. Foto: Jan Tichý

Po představení ve video medailonku všech 12 Laskavců převzalo skleněnou plastiku od designérského studia DECHEM. „Laskavci jsou zpravidla velmi skromní lidé, kteří svou nezištnou pomoc druhým nepovažují za nic výjimečného. Prostřednictvím slavnostního ocenění jim chceme vyjádřit obdiv, respekt a poděkování,” vysvětluje ředitel Nadace Lilie & Karla Janečkových Tomáš Řemínek.

První ocenění proběhlo v roce 2016, kdy nadace ocenila učitele matematiky a fyziky Jindřicha Haška. Laskavce nominuje veřejnost prostřednictvím formuláře na webových stránkách. Pokud víte o někom, kdo by si ocenění zasloužil, neváhejte ho přihlásit. Další ročník začíná v září. Vybraní Laskavci pak získávají finanční odměnu 46 656 Kč a společně pak přebírají ocenění na slavnostním večeru.

Ocenění Laskavci 5. série. Foto: Nadace Lilie & Karla Janečkových

Jak to celé začalo?
Sama jsem měla úraz a byla jsem nějaký čas na vozíku a o berlích, rehabilitovala jsem právě se Sagim a všimla jsem si, jak je citlivý. I když jsem byla naprosto nepohyblivá, tak přijal i vozík a berle, jako by to byla moje součást. Jednou jsem měla velké bolesti a problémy s nohou, on na ni dával pozor, nechtěl mě nechat chodit. Druhý den jsem skončila v nemocnici, jelikož mi v noze našli dvojitou trombózu. Zpětně jsem si říkala, že to musel cítit, že to musel vědět. Přítomnost Sagiho mi celou dobu dodávala sílu a zapomínala jsem na bolest.

Celá moje rehabilitace byla dost bolestivá a zdlouhavá. Když jsem byla v nemocnici, náhodou mi přišlo video koně z Francie, který navštěvuje hospicy, a moc mě to zaujalo. Začala jsem všechny své myšlenky směřovat k tomu, že bychom to mohli zkusit také. Plánování, jak by naše návštěvy mohly vypadat, mi v té době moc pomohlo a zároveň zaměstnalo hlavu. Naše první návštěva byl vánoční dárek pro staršího pána v domově ve Velvarech. Neměla jsem velká očekávání, ale Sagi předvedl naprosto skvělou práci. Spořádaně kráčel vedle invalidního vozíku a soustředěně se pánovi celou dobu věnoval. Nejdříve jsem na návštěvy jezdila při práci, na konci roku 2021 se mi stala naše práce zaměstnáním. I v období covidu jsme využili každé možnosti k návštěvám.

Ze začátku jsem oslovila pár zařízení sama, nyní už se mi hlásí samy a musím mezi nimi vybírat a vše pečlivě časově plánovat. Myslím, že nejméně 2 roky máme co dělat. Některé domovy z našich začátků navštěvujeme pravidelně.

Ne každý si troufne koně pohladit, pro některé lidi to může být velký výkon. Foto: Asistenční jednorožec

Asistenční jednorožec, to není obvyklý název…
Než jsme začali se Sagim jezdit na návštěvy, byla u nás na návštěvě malá holčička. Česala mu hřívu, Sagi měl u ní skloněnou hlavu a oba byli hrozně spokojení. Najednou mu říká: „Ty jsi jako asistenční jednorožec,“ a mě to tak zaujalo, že když jsme přemýšlela, jak projekt pojmenovat, bylo to jasné. Později jsem zjistila, že se tak jmenuje i knížka pro děti.

Jak probíhají návštěvy s koněm/poníkem?
Jezdíme především do domovů seniorů a do hospiců. Nejdříve komunikuji s vedením, jak návštěva bude vypadat. To, kam jedeme, přizpůsobuji koním, jezdíme s každým maximálně jednou týdně. Vzdálenější cíle musím odmítat s ohledem na koně. Chci, aby pro ně cesta byla snesitelně dlouhá.

Vždy když přijedeme, nastane pozdvižení, nadšení a velké těšení. Většina klientů je překvapená, že je kůň velký (Sagi) anebo naopak malý (Elí). Většinou se potkáváme ve venkovních prostorách, ale Sagi má za sebou i pár návštěv v interiéru. Ale není to ideální vzhledem k dostatečnému prostoru a bezpečnosti. Pro mini poníka Elí tak budou návštěvy interiéru vhodnější. Máme klienty chodící, ležící, sedící, o chodítku, na vozíku, nevidomé, neslyšící, nic z toho není problém. Jen jsme museli omezit kapacitu na 30 klientů, aby to bylo komfortní jak pro klienty, tak pro koně. Sagi si zvládne sám říct, kdy potřebuje skončit – začne hrabat. Za 4 roky návštěv mne naučil vnímat jeho potřeby a sdělení.

Někteří klienti jsou odvážnější a zkusí si třeba s koněm malou procházku, někteří ho jen hladí a češou. Z vlastní zkušenosti chápu, že pro některé může být i jen pohlazení hlavy koně hodně fyzicky náročné. Sagi je opravdu velmi empatický, on nastaví hlavu tak, aby si ho pohladit mohli, aby to zvládnul každý. Pozná, koho co bolí, a přizpůsobí se tomu. Řídí si to skoro sám. Někteří klienti se mohou bát, kůň může být pro ně velký, přeci jen sami sedí na vozíku. Nikdy do kontaktu nenutím, vždy společně domluvíme, jaká vzdálenost od koně je pro ně příjemná. Většina ten strach nakonec sama překoná a klienti jsou potom na sebe pyšní, že to zvládli. Při jedné návštěvě si dokonce pán začal se Sagim tiše vykládat. Personál byl velmi dojatý, protože to byla jeho první slova po dlouhé době. Sagi se na některé klienty silně napojí a nechce odejít, položí si u nich hlavu a nechává se hladit. Necháváme plynout emoce, slzy i smích. Díky našim návštěvám jsem poznala spoustu lidí, hodně zajímavých osudů a vyslechla řadu neuvěřitelných lidských příběhů.

Klienti jsou chodící, sedící na vozíku, o berlích nebo i ležící na lůžku, všichni se mohou doytkovou terapií potěšit. Foto: Asistenční jednorožec

Jací koně se na hipoterapii hodí?
Za sebe bych doporučila koně staršího 5 let, s klidnou a empatickou povahou. Samozřejmě je potřeba důsledný trénink, doporučuji složení specializačních zkoušek České hiporehabilitační společnosti. Kůň musí být zvyklý na všechny možné situace, ochotně s člověkem spolupracovat a soustředit se. Elinka je právě ve výcviku – učíme se na pokyn couvat, ustupovat, stoupat na stupínek a spoustu dalších věcí, které se nám u návštěv budou hodit. Příprava koní nikdy nekončí, je potřeba na sobě stále pracovat. Nejdůležitější je bezpečnost, zvláště se starými lidmi, kteří jsou křehcí.

Věnuje se tomu více lidí v republice?
Je čím dál tím víc lidí a koní, kteří se dotykové terapii začínají věnovat. Všem doporučuji a odkazuji na Českou hiporehabilitační společnost, protože má dobře daná pravidla. Zároveň si mohou zařízení ověřit, že si zvou na návštěvu certifikovaného koně, který prošel výcvikem. Jsem moc ráda za všechny, kteří nám pomáhají a podporují nás našich cestách. Moc děkuji všem soukromým dárcům, firmám a nadacím, díky kterým můžeme jezdit a rozdávat radost.

Veronika Volgemutová s Elinkou a Sagim. Foto: Nadace Lilie a Karla Janečkových

Medailonek

Veronika Volgemutová se původně chtěla věnovat drezuře, potkal ji však vážný úraz. S rehabilitací a zotavením jí pomohl právě kůň Sagi. Sagi absolvoval speciální terapeutický výcvik, složil zkoušku a od té doby podnikl s Veronikou přibližně 40 výjezdů za seniory, které jsou pro domovy a hospicy zdarma. V jeho stopách teď putuje i poník Elinka, kterou čekají první návštěvy a také složení zkoušek.

Co znamená menstruační chudoba a kolik zhruba žen v Česká republice postihuje?
Menstruační chudoba je termín, který označuje situaci, kdy ženy kvůli nedostatku financí nemají přístup k adekvátním menstruačním potřebám. Ať už co se týče kvality, nebo množství. Úzce spojené je s tím i menstruační tabu, protože pořád nejsme zvyklí se o menstruaci otevřeně bavit a o to hůř se nám potom mluví i o menstruační chudobě.

Kolik žen v Česku postihuje, se můžeme jen domnívat, protože data bohužel neexistují. Ale můžeme orientačně vycházet z čísel, které označují matky samoživitelky či ženy ve vyloučených lokalitách nebo na ulici. Každopádně získání dat, alespoň orientačních, kolik žen musí volit mezi zakoupením vložek nebo něčeho jiného, bychom rádi do budoucna iniciovali.

Kolika ženám jste již pomohli?
To je skvělá otázka, bude jich rozhodně stovky, možná i tisíce. Za svou existenci jsme rozdali přes 86 000 kusů hygienických potřeb a vytvořili přes 1 500 balíčků a zájem je stále vyšší. Pomoc zprostředkováváme skrze organizace, které pracují s ženami v nouzi. Mohou to být bezdomovkyně, matky samoživitelky, uprchlice nebo ženy hledající azyl. Ta paleta je pestrá. Zjednodušeně by se dalo říct, že cílíme na jakoukoliv ženu, která nemá dostatek peněz.

Menstruace je obecně u nás docela tabu, zaměřujete se i na to, aby se to změnilo?
Ano, toto je pro nás velmi důležité, protože jak jsem zmínila výše, pokud se nezačneme o menstruaci otevřeně bavit, jako o něčem, co není privilegium, ale běžná biologická záležitost, tak se nikam nepohneme. Chceme otevírat toto téma a upozorňovat na ně v kontextu ostatních věcí.

Menstruační potřeby mají 21% DPH, to je DPH na luxusní zboží. Vložky ale nejsou něčím, co si mohu odpustit nebo si je koupit, až na ně budu mít peníze. Jsou také málokdy dostupné někde volně, abych mohla popřípadě svou potřebu pokrýt. Častým argumentem je v tomto toaletní papír, že by tedy taky měl být levnější a volně dostupný. Vtipné je, že on volně dostupný je. Stačí si zajít na absolutně jakýkoliv záchod a můžete se utřít a v nejhorším případě si prostě nějaký odmotat na horší časy. Ta cesta bude dlouhá, ale jejím cílem je, aby ženy, které potřebují, měly možnost se k menstruačním potřebám dostat. A také abychom my ostatní ženy, které stále vyděláváme méně, jsme za takovou nezbytnost jako menstruační potřeby mohly platit méně.

Co znamená zkratka SOLA a jak vás napadlo organizaci založit?
Sola znamená počáteční dvě písmena slov SOlidarita a LAskavost. Když jsme SOLA zakládali, vycházeli jsme z toho, že my máme nějaké privilegium. Máme práci, milující partnery, dobré bydlení, podporu svých rodin a okolí. Nemusíme vůbec řešit základní potřeby. Ale ne všichni tohle štěstí mají, a tak nám přišlo, že pomoc potřebnějším ženám by měla být úplně obyčejná solidarita a akt laskavosti, že já si každý měsíc trochu uberu a mohu tak někomu zlepšit život.

Toto téma jsme otevřeli s organizací Jako doma, která pomáhá ženám bez domova. Narazili jsme na to, že menstruační potřeby nejsou dodávány pravidelně. Ale ženy pravidelně menstruují, a tak slovo dalo slovo. My jsme původně počítali, že budeme pomáhat jen Jako doma. Ale nějak se nám to rozrostlo a balíčky děláme už pro více organizací.

Rozdáváte tampóny, vložky a mycí prostředky, lidé obecně ale řeší spíše ekologické varianty, proč to nefunguje u vašich balíčků?
Pokud člověk chce pomáhat, musí vždy pomáhat tak, jak potřebují ti, komu pomáhá. Občas naše přesvědčení musí jít stranou. Řekněme si na rovinu, že ekologické varianty jsou výsadou bohatších lidí, kteří mají finanční, ale i mentální kapacitu na to se jimi zabývat. Přišlo by nám krásné dávat kalíšky a menstruační kalhotky, ale pro ženy na ulici je to bezpředmětné. Nemají kde si vyprat, jak dodržovat hygienu, a proto se nejedná o vhodné varianty. Kdysi v Americe byl nějaký pilotní projekt s kalíšky pro bezdomovkyně a zvýšil počty gynekologických zánětů. Což v kombinaci s tím, že gynekologická péče pro ženy v nouzi také není lehce dostupná, není úplně skvělá kombinace.

Pilotně teď budeme společně s NF Propolis 33 a Maluna.cz dávat menstruační kalhotky matkám samoživitelkám. Tam vidíme velký potenciál. Ale zase se dostáváme k tomu, že chudé rodiny opravdu nemají peníze na to kupovat si speciální prášky na praní menstruačních kalhotek. A také třeba neperou tak často nebo ve svých denních starostech prostě nemají kapacitu přepírat kalhotky a vložka je mnohem jednodušší. Tudíž také nebylo úplně lehké ty rodiny najít. V neposlední řadě menstruace je z mého pohledu vysoce individuální záležitost, každému vyhovuje něco jiného a myslím, že bychom se jako ženy v tomto měly respektovat.

SOLA Pomáhá

SOLA značí solidaritu a laskavost. Organizace se označuje jako parta kamarádek a kamarádů, co sdílí chuť pomáhat s ostatními a rozhodli se využít svůj čas, a hlas, a věnovat je tam, kde věří, že je to třeba. SOLA vznikla jako solidarita se ženami, které mají těžký život a hluboko do kapsy. Na jejich webu můžete také přispět jednorázově nebo pravidelně všem, kteří nemají prostředky na to zvládnout každý měsíc svou menstruaci.

Kdo potřebuje transplantaci kostní dřeně?
Je spousta závažných nemocí krvetvorby, které se nedají vyléčit jinak než právě transplantací kostní dřeně. Ty asi nejznámější jsou akutní leukémie nebo aplastická anémie. Když selžou všechny jiné možnosti léčby, tak je to jediná naděje. Pacient, který by transplantaci nepodstoupil, nemá moc jinou šanci, jak se vyléčit. Jde tedy o život zachraňující proceduru a je důležité najít vhodného dárce.

Najít dárce ale není tak jednoduché jako u krve, je to tak?
Ano, najít genetickou schody je hrozně těžké. U krve, když někdo potřebuje transfúzi, můžeme vypomoci i jinou krevní skupinou, ale u kostní dřeně musí mít dárce a pacient určitou genetickou shodu – těch kombinací je v populaci ovšem hodně. Pokud si nesednou, tělo pacienta kostní dřeň nepřijme. Ne každý pacient tedy najde vhodného dárce, každý čtvrtý nemocný svého zachránce v registru nemá.

Samozřejmě se jako první pátrá v rodině, ale i tam se nemusí podařit najít shodu. Že najdete vhodného dárce v rodině, je pravděpodobné pouze na 25 %.

Je možné tedy po shodě pátrat i jinde ve světě, nejen u nás?
Naštěstí ano. Kdybychom byli odkázáni jen na české dárce, tak bychom na tom byli špatně, u nás je totiž zapsáno stále málo potenciálních dárců. Státy si vypomáhají: každý, kdo se zapíše v ČR, je tedy k dispozici i ve světě. Nejčastěji nám s darováním pomáhají lidé z Německa a Polska, protože tam jsme si geneticky nejbližší.

Jak se zrodil nápad vytvořit kampaň a akci Nábor hrdinů?
První nábor jsme uspořádali v květnu 2019 poté, co leukémií onemocněla naše blízká kamarádka Janča. Velmi brzy jí řekli, že potřebuje transplantaci kostní dřeně, protože chemoterapie by na její typ nemoci nebyla dost účinná. Všichni jsme se o ní báli a chtěli jí pomoci zvýšit šanci, aby se pro ni našel dárce právě rozšířením databáze. Janča naštěstí dárce našla ve své rodině, ale pořádání náborů nás naprosto pohltilo, a proto pokračujeme dál.

Jak vaše nábory vypadají, kolik jich za rok máte?
Trochu nám to už roste přes hlavu. (smích) Lidé si nás zvou dokonce i sami, což je skvělé, že nemusíme stále my sami apelovat a hledat místa. Pořádáme je ve městech, ve firmách, na školách apod. Je to naprosto jednoduché, potenciální dárci u nás získají základní informace, pak si jen vytřou dutinu ústní výtěrovou štětičkou a vyplní zdravotní dotazník. Během pár minut je hotovo, pak čekají, jestli se jim někdo z registru ozve, že jsou potřeba.

Akcí máme tak 20–30 ročně. Děláme to stále jako dobrovolníci při práci a při dětech, vypomáhá celá rodina. Stejně tak si většinu výdajů hradíme sami, získat podporu je zatím náročné.

Jaké jsou mýty kolem darování kostní dřeně?
Bohužel jich je hodně. Nejčastěji se setkáváme s tím, že to strašně bolí, což lidi odrazuje. Nebo se bojí, že by po darování někomu cizímu nemohli darovat rodině v případě potřeby. Ani jedno není pravda. Darovat se dá opakovaně, kostní dřeň se dotvoří.

Darování probíhá dvěma způsoby. Známější odběr je přímo z pánevní kosti. Při tomto zákroku je dárce pod plnou narkózou, takže vlastně o ničem neví. Kostní dřeň se odsaje punkční jehlou, jedná se o jednotlivé vpichy. Po probuzení může dárce cítit bolest podobnou naraženině. Druhý způsob se podobá darování krevní plazmy pomocí krevního separátoru. Krev z jedné loketní žíly putuje do separátoru, který si sbírá krvetvorné buňky, které pacient potřebuje, a ostatní složky krve vrací tělu druhou loketní žilou zase zpět. Tato procedura je spíše nepohodlná než bolestivá, trvá 3–4 hodiny.

Kdo může darovat kostní dřeň?
Základní podmínky pro vstup do databáze dárců je věk 18–35 let (včetně), alespoň 50 kg váhy, bez prodělání vážného onemocnění. Dárce nesmí trvale brát léky (výjimkou jsou léky na sezónní alergie nebo antikoncepce). Věkový limit je opravdu jen pro vstup do databáze, poté je tam dobrovolník zapsán až do 60 let věku, takže darovat může i později.

Na našich webových stránkách nebo sociálních sítích můžete zjistit, kam zrovna nábor putuje, a přidat se, případně si sami objednat nábor do vaší firmy nebo organizace.

Kolik lidí se díky vám zatím zapsalo do Českého národního registru dárců dřeně?
Na našich akcích jsme za čtyři roky zapsali přes 3 200 lidí. Kostní dřeň daruje jeden ze 120 zaregistrovaných, statisticky jsme tedy pomohli zachránit asi 30 životů. Přesně to bohužel nevíme, protože tyto informace už se k nám nedostanou.

Medailonek

Martina Chmelová žije v Dobrovici a stará se o dvě malé děti. Při rodičovské dovolené pracuje jako účetní a ve volném čase pořádá náborové akce pro Nábor hrdinů (www.naborhrdinu.cz), aby našla dárce kostní dřeně všude po republice. Má ráda výlety a cestování.

Jak jste došla k tomu, že budete pomáhat právě lidem, kteří procházejí chemoterapií?
Začalo to v roce 2019, byl to spontánní impuls. Neměla jsem zrovna úplně příjemné období, manžel se léčil s rakovinou, náš autistický syn na tom nebyl dobře, a navíc jsem měla čerstvě čtvrté dítě. Měla jsem pocit, že se mi nedaří. Odvedla jsem sice spoustu práce, ale nebyla nikde vidět – každá maminka to asi zná. Chtěla jsem dělat něco smysluplného, co bude mít dopad hned.

Jeden den jsem si šla zaběhat, to je taková moje terapie, a vše na mě dolehlo, myslela jsem i na svou sestru, která rakovině podlehla. A přišel nápad, že by bylo hezké na tu kliniku, kde se manžel léčí, ušít třeba 100 kusů čepic jako dárek, protože bylo před Vánoci. Věděla jsem ale, že to sama neušiji. Tak jsem oslovila kamarády v běžecké skupině, a i když jsme se znali jen virtuálně, začaly mi od nich chodit balíčky a rázem jsme měli 246 čepic. Nakonec jsme tedy obdarovali rovnou dvě kliniky v Pardubicích a v Hradci Králové. Pak už to šlo trochu samospádem.

Jak pokračovaly další ročníky?
Další rok se to nabalilo na 990 čepic, třetí ročník 1 600 kusů a letos už probíhá čtvrtý ročník. V září vždy vyhlásím šití a v listopadu a prosinci rozvážím na kliniky. Mezitím sháním materiály, oslovuji velké galanterie a obchody s látkami, jestli by nám je darovali.

Kolik lidí se do šití zapojuje?
Jsou to desítky lidí z celé republiky, kteří už se zapojují pravidelně, ale přicházejí i noví. Střih v různých velikostech je ke stažení na našem webu, věnovala nám ho Jana Coufalová, která učí ženy šít ve svém studiu moderního střihu Fazonetka. Není těžký, zvládne ho i obyčejná švadlenka, takže to může vyzkoušet opravdu kdokoliv. Pokud se chcete ještě přidat, budu čepice rozvážet nejspíše i v lednu, takže je stále možné mi je poslat. Bez lidí, kteří čepice šijí, by to nešlo. Mají tu největší zásluhu na celém projektu.

S čepicí dostanou pacienti také přáníčko. Kdo je vytváří?
Přáníčka mi posílají děti z celé republiky. Nejdříve jsem oslovila s prosbou o pomoc školy mých dětí a další v naší obci, ale postupně oslovovaly další švadlenky i ve svém okolí. Už nechodí jen ze školek a prvních stupňů, ale i ze středních škol, a to už jsou opravdu krásná a citlivá přání. Přiznám se, že si je také čtu.

Proč jsou to zrovna čepice?
Přijde mi to jako emotivní záležitost, zvláště pro ženy, které berou hůře, že přijdou vlivem léčby o vlasy. Hodně jsem od pacientek slyšela, že až když přišly o vlasy, tak si uvědomily, co se vlastně děje, uvědomily si tu nemoc na plno. Pro ženy jsou vlasy symbolem ženství. Chci jim tak vyjádřit podporu, že na ně někdo myslí. Je příjemné pak číst, že se jim líbí střih a že v nich třeba i spí, protože by jim jinak byla zima. Šijeme samozřejmě také pro muže, ale kolikrát si ji nevezmou, že nepotřebují.

Ráda zmiňujete, že je to jedna z mála podobných iniciativ pro dospělé onkologické pacienty. Jak je to možné?
Je to tak, většinou jsou různé iniciativy a organizace, které řeší pokrývky hlavy pro děti. Těch pro dospělé je málo, proto se to asi i tak chytilo. Jiných organizací na pomoc onkologických pacientů je spoustu, o tom žádná, ale i taková maličkost jako čepice dokáže udělat radost. Na některých klinikách už si vybírají čepici, když na chemoterapii nastupují.

Vše rozvážíte sama. Jak ta předání probíhají?
Někdy mám přímo přístup na kliniku, mohu se setkat s pacienty a vidím jejich reakce. Na některých klinikách to možné není, spíš je předávám někomu z vedení těch oddělení a uděláme fotografie, aby švadleny opravdu viděly, že putují k lidem. Ty reakce mi pak personál předává nebo mi je lidé posílají sami na e-mail, protože u každé čepice je i průvodní dopis o projektu. Já to ráda pak sdílím, aby lidé, kteří nás podporují, viděli, jak vše probíhá. V reakcích se často opakuje, že jim to rozsvítilo den a že je dojala přáníčka. Někdo si je i schovává a nosí pro štěstí. To je pro mě nejlepší, že jim takové gesto dodá sílu.

Jak vybíráte nemocnice a kliniky, které se zapojí?
Začala jsem v mém okolí a když čepice přibývaly, tak jsem hledala další a pak už se začaly hlásit i samy. Vždy musím odhadnout, kolik čepic zhruba bude, a podle toho je pak rozděluji. Když zbydou, tak přidám třeba ještě nějakou kliniku. Letos jsme domluveni s 18 klinikami, což by mělo být alespoň 1 900 kusů čepic. A když zbydou, tak je budeme dodávat přes celý rok. Občas mě už totiž oslovují během roku, že jim došly a potřebovaly by další.

Jaké máte plány do budoucna?
Ráda bych alespoň jednou měsíčně měla na klinikách šicí dílnu, kam bych dodala už nařezané kusy látky a lidé, kteří se tam léčí, by si mohli čepici ušít úplně sami pod vedením zkušených švadlen. Sdíleli by u toho své starosti a trápení. Ráda bych také nafotila charitativní kalendář s některými pacienty a výtěžek by šel na konkrétní léčbu, která je nad rámec pojištění. Určitě bych potřebovala i někoho, kdo mi bude pomáhat rozvážet čepice, jejich množství stále roste a já je opravdu rozvážím sama po celé republice, což začíná to být náročné.

Medailonek

Věra Venuše Rybová je maminkou čtyř dětí, vystudovanou zdravotní sestrou, která nyní provozuje homeopatickou praxi. Šít čepice pro onkologické pacienty začala v roce 2019, letos založila obecně prospěšný spolek PodČepičkou.

Přibližte nám minulost Křížové hory a navnaďte čtenáře, proč ji navštívit?
Poutní místo na Křížové hoře nad Českým Krumlovem je památné, duchovní a historické místo již od dob našich předků. Od nepaměti se na něm vztyčovaly dřevěné kříže a v roce 1710 tam byla rodem Eggenberků postavena barokní kaple, roku 1720 kruhový ambit s arkádami a rajskou zahradou. Celé poutní místo je dominantou Českého Krumlova, je to magické místo a máte z něj krásný výhled nejen na Krumlov, ale i okolní přírodu a hory. Je dokonce jedním z míst na Svatojakubské poutní cestě do Santiaga de Compostela. Má genius loci a je tu nezaměnitelná energie.

Jak vás vůbec napadlo do rekonstrukce pustit?
S paní Petrovičovou jsme si toto místo zamilovali a děláme to srdcem a pro lidi. Jak jsme se k tomu dostali, je ale věc mezi nebem a zemí…

V 83 letech paní Petrovičová chodila na Křížovou horu často s pejskem, a protože sama byla průvodkyní a vášnivou turistkou, tak jí bylo líto, že je to tu dlouho zavřené a že místo chátrá. Každý tu nakukoval dovnitř, aby viděl aspoň kousíček. Rozhodla se tedy, že si od města vyžádá klíče – ani nemohli najít. 20. září 2016 odemkla brány, posadila se do kaple a čekala na první návštěvníky. A já jsem byl první, který tam zavítal a věděl jsem, že u toho musím být, že jí musím pomoci. Od té doby jsme tam byli každý den a dávali to pomalu dohromady. Časem jsme zjistili, že jsme od sebe dlouhá léta bydleli 100 metrů a nikdy jsme se neviděli, ani o sobě neslyšeli. A najednou nás spojila tato chvíle. Oba jsme vdovci a děláme to i pro své blízké, kteří nám pomáhají seshora.

Jak náročné bylo dát vše dohromady?
Poslední rekonstrukce areálu proběhla po sametové revoluci, poté se ale poutní místo uzavřelo a chátralo. Za tu dobu tady vznikla plíseň, opadaly omítky, rostla tu nekontrolovatelně tráva a plevel. Přišli jsme do areálu, který byl ve velmi špatném stavu. Začali jsme uklízet, vylepšovat, opravovat. Všechno vybavení, které tu teď je, je naše – posezení, stolky, dekorace. Pořád tu něco můžeme vylepšovat. Důležité bylo místu vdechnout nový život, pořádáme tu výstavy a koncerty.

Významnou událostí bylo pořízení zvonu. 77 let tu zvon nebyl, a tak jsme vyhlásili veřejnou sbírku a v roce 2019 ho pořídili, byla kolem toho velká sláva. Zvoní 3× denně, v noci je zvonice nasvícená a je to nádherný pohled.

Kdokoliv se tedy kdykoliv může přijít podívat?
Je to asi rarita, ale máme otevřeno celoročně, i v zimě (sobota, neděle, svátky). A přes léto do října, když jsou turisté a zájemci, tak jsem tu od 10 do 17–18. Pořád jsem tu já osobně, paní Petrovičová je již v pečovatelském domě, musí být na vozíku. Ale každý týden ji vyzvednu a jedeme sem spolu. Jezdí sem lidé z celé republiky, i cizinci, je to opravdu vyhlášené místo a kouzelné, každý si to tu zamiluje. O návštěvníky opravdu nemáme nouzi. Samozřejmě je to sezónní, ale lidé sem chodí rádi celý rok. Vytvořili jsme také vycházkový okruh, který je dostupný každému na našich webových stránkách, takže si můžete udělat velmi hezký výlet.

Vstupné je dobrovolné. Jak vše zvládáte financovat?
Paní Petrovičová říká: „K nám by se mohli chodit učit, jak se za málo peněz dá udělat hodně práce.“ Vstupné je dobrovolné, ale když jsem tu třeba mimořádně ve všední den a opravdu tomu obětuji veškerý čas, tak připíšu „Mimořádně otevřeno, minimální vstupné 50 Kč na osobu“. Vzešlo to vlastně od samotných návštěvníků. Musíme tu topit, svítit, dennodenně se o Křížovou horu staráme. Nemáme žádné sponzory, ani od státu, města a církve nic nedostáváme. Nyní se mění vedení města a doufáme, že třeba nějaká podpora přijde. Nabíjí nás pozitivní ohlasy našich návštěvníků, které nám říkají osobně nebo zapisují do poutní knihy. Paní Petrovičová si tu s návštěvníky ráda povídá, stále i velmi dobře anglicky.

Medailonek

Dalibor Uhlíř je bývalý stavební inženýr, Věra Petrovičová pak byla učitelkou angličtiny a průvodkyní. Oba žijí v Českém Krumlově dlouhá léta a na Křížovou horu pravidelně docházeli bez toho, že by se kdy poznali. Jednoho dne je spojil osud, ve správný čas na správném místě, a díky tomu vznikl nápad na oživení unikátního poutního místa na vrcholu nad Českým Krumlovem. Bez pomoci a financí místo zrekonstruovali a stále se o něj starají i přes svůj pokročilý věk.

Získala jste ocenění Laskavec od Nadace Lilie a Karla Janečkových, jaké byly vaše dojmy?
Potěšilo mě, že si lidé v mém okolí cení mé práce. Přiznám ale, že jsem zprvu přemýšlela, zda ocenění příjmu. Nejsem ráda středem pozornosti. Natáčení medailonku pro mě byl stres. Naštěstí v nadaci sedí báječní lidé, se kterými byla bezva spolupráce. Už na začátku jsme se domluvili, že se budeme snažit pozornost vztáhnout spíše ke spolku, a myslím, že se nám konsenzus nádherné podařil. Z medailonku je patrné, že má pomoc je záslužná, avšak práce lékařů ohromující.

Máte zhruba přehled, kolika lidem už váš spolek za tu dobu pomohl nebo zpříjemnil pobyt v nemocnici?
Ročně se U Apolináře narodí cca 150 dětí s hmotností pod 1 500 g, těch a jejich rodičů se naše pomoc dotýká asi nejvíce. Nevím, nakolik se nám daří dát o sobě vědět, PR není mou nejsilnější stránkou, ale každý rodič nedonošeného nebo nemocného miminka narozeného v posledních letech U Apolináře během pobytu využil některý z našich darů. Těžce nezralá miminka sklízejí plody naší pomoci už na sále. A nám je ctí pomáhat jim od prvního nádechu.

Péče U Apolináře je výjimečná v tom, že se personál od prvních chvil snaží rodiče zapojit. Jsou součástí týmu. Od prvních dní přebalují, měří teplotu, mimino krmí sondou. Jakmile to zdravotní stav pacienta dovolí, mohou klokánkovat. A tak se u rodičů na hrudi chovají miminka, která neváží ani půl kila. Ačkoliv v porodnici není prostor pro ubytování všech doprovázejících maminek, rodiče jsou ubezpečování, že za miminkem mohou přijít kdykoliv a být s ním tak dlouho, jak si přejí. Snem personálu je vybudovat nový prostor, který by rodinám dovolil být po celou dobu hospitalizace u dětí a převzít tak i část lékařské péče do svých rukou. Moc si přeji, aby se vyplnil.

Jaká byla vaše vlastní zkušenost s porodem nedonošeného miminka, která vás k celé iniciativě vedla?
Syn strávil v porodnici tři a půl měsíce, hospitalizovaná jsem byla první týden a poslední dva, kdy mi personál pomáhal, tak jako všem maminkám, s osvojením samostatné péče. Zbylý čas jsem dojížděla každý den s lahvičkami odstříkaného mateřského mléka. Vynechala jsem jen jeden, a to ten svatební. Přijížděla jsem po ranní vizitě a odjížděla k večeru. Mně osobně tento způsob péče vyhovoval, večer jsem dobila baterky na další den v porodnici. Vyčistila si hlavu, zahřála se přítomností rodiny a přátel. Důležité bylo na začátku přijmout fakt, že mou rolí je každý den přinášet lásku, sílu, dobrou náladu a pokud to jde, mateřské mléko. Vše ostatní bylo v rukou syna a personálu. Není to snadné, základem je lékařům a miminku věřit. Vnímat vršky horské dráhy, kterou životní boj předčasně narozeného miminka je.

Je to velmi náročné bát se o své malé miminko…
Už od počátku jsem si uvědomovala, že pozitiv na mé straně je dost. K Apolináři jsem to měla kousek. Syn byl prvorozený, nemusela jsem se tak trápit představou sourozenců, kteří si doma stýskají po mamince. Navíc byl moc šikovný, klokánkovala jsem ho už pátý den po porodu a byla to přesně chvíle, kdy u mě naskočil mateřský cit. Navíc jsem měla láskyplné zázemí, které mi dobíjelo baterky. Ne každý má takové štěstí.

Obrovskou úctu chovám maminkám, které svůj čas musely dělit mezi více dětí. Ať už na ně čekala robátka doma, nebo měla vícerčata, každé v jiném inkubátoru. Maminkám, které dojížděly spousty kilometrů. Maminkám, které se ocitly na nemocniční ubytovně samy, bez možnosti být s rodinou. Těm, které se trápily bezúspěšně s odsávačkou mléka. Těm, které čelily dramatickým diagnózám. A můj hluboký respekt mají všechny ženy, které neměly možnost odjet s miminkem v náručí. Veškeré příběhy v okolí mi dokazovaly, jak křehký život je a že se máme radovat z toho, jak báječně se vlastně máme v daný okamžik.

Jak tedy Aponedo pomáhá nedonošeným miminkům a jejich rodičům?
Těch oblastí je hned několik. Maminkám jsme chtěly dopřát, co jsme samy neměly. Pořídily jsme tedy instantní fotoaparát, aby maminka mohla miminko vidět co nejdříve alespoň na fotografii. Snažíme se prosadit kamery nad inkubátory. Oddělení jsme osadily pohodlnějšími klokánkovacími křesly a zušlechtily prostory, které rodiče obývají. Děti dostaly pelíšky, lůžkoviny, čepičky, ohřívačky mléka.

Nejvíce se v posledních letech věnujeme přístrojovému vybavení porodnice. U Apolináře pracuje špičkový personál, jedinou možností, jak ještě zkvalitnit jejich práci a tím i zlepšit start do životního boje nejmenším dětem, je vybavit je nejmodernějšími přístroji.

Jaké nástrahy čekají předčasně narozené miminko?
Nástrah je obrovské množství. Když se miminku podaří zdárně překonat první kritické dny, má ohromné množství úkolů. Hlavním je oběhová stabilita. Děti mají potíže s dýcháním, srdíčko má fušku to vše kompenzovat. Velikým a nesnadným úkolem je trávení. Právě potíže se střevy jsou časté. Vzhledem ke křehkosti veškerých cév se lékaři snaží s dětmi co nejméně manipulovat, aby předešli krvácení do mozku. Velkým nebezpečím je pro ně každá bakterie. Dbá se také na kontrolu zraku a sluchu. Následná péče je pak v rukou nejen specialistů, ale i rodičů, kteří se správnému psychomotorickému vývoji musí věnovat intenzivněji než u miminek donošených. Důležité je ale mít na paměti, že riziko je jen rizikem a prognóza jen prognózou. Schopnost regenerace a chuť do života malých bojovníků, stejně tak jako zlaté ruce neonatologů umí nevídané.

Jak tedy probíhá následná péče (po propuštění z porodnice) u předčasně narozeného miminka?
Doba po propuštění je nesmírně náročná. Rodiče s miminkem v náručí opustí zázemí porodnice, tedy místo, kde měli možnost po celý den požádat o pomoc personál. Najednou jsou na vše sami. Miminka odcházejí z porodnice často s medikací. Výjimečně i s kyslíkovou terapií. Rodiče si tak musí osvojit podávání léků. Nedonošené děti bývají často dráždivější, plačtivé. Tu a tam jim v době propuštění dělá potíže krmení, a tak maminky i doma pokračují v odsávání mateřského mléka. Je třeba s nimi několikrát denně cvičit. Pravidelně dochází na kontroly ke specialistům. V případě Apolináře je možnost navštěvovat Centrum komplexní péče, kde jsou všichni specialisté pod jednou střechou, a tak je možné za jeden den zvládnou více kontrol. Ale i tak, péče o nezralé děti v prvních měsících života doma není jednoduchá. Je skvělé, že i v tomto směru úžasně funguje neziskový prostor a řada organizací je připravena maminkám podat pomocnou ruku.

Máte tři děti, jak zvládáte ještě práci v nadaci?
Jak se dá. (smích) Od té doby, co pracuji, jsem musela intenzitu maličko zkrotit. Díky tomu jsem si ale jasně utřídila, co chci a co ne. Příjemnou změnou je, že letos mlčí covid. Za nejnáročnější zpětně považuji období home office, děti doma a k tomu spolkové činnosti.

Plánujete svoji činnost rozšiřovat i do jiných nemocnic, nebo zůstanete navždy věrni porodnici U Apolináře?
Rozhodně navždy věrní značce. Ono tříštit pozornost by nedávalo smysl. Když jsme spolek zakládaly, bavily jsme se o tom, jaká je škoda, že se všechny matky stále ptají, co donést z vděku na neonatologii. A nakonec to končí u kávy a čokolády. Ne, že bychom personálu dobroty nepřály. Rozšíření působnosti by bylo to samé, jen ve větším měřítku.

Medailonek

Lucie Svobodová má již tři krásné děti a podporujícího manžela. Kromě spolku Aponedo pracuje jako projektový manažer v dětské skupině. Miluje cestování, knihy, filmy a živou hudbu.

Jste zakladatelkou zahrady DivyZná. Jak se liší od jiných komunitních zahrad?

Komunitní zahrada u dětského domova v Krásné Lípě je je specifická, protože jejím hlavním cílem není hlavně pěstování co největšího množství zeleniny a ovoce, ale aby tento pestrý a bujný prostor dával příležitosti k aktivnímu hledání nových přátelských vztahů pro děti. A to převážně s dospělými, kteří chtějí věnovat kus sebe a svého času dítěti z dětského domova a současně tak propagovat nenásilný, přirozený způsob, jak se při hrách a dalších aktivitách na tomto kouzelném a bezpečném místě s dětmi nejprve neformálně seznamovat.

Snažíme se také posilovat v dětech vztah k místu a sousedům a tím pomáhat překonávat sociální bariéry. Díky zahradě mít téma k rozhovorům. Na zahradě se tak děti mohou setkávat na brigádách se sportovci, při údržbě s učni, s místními seniory, při společenských akcích s umělci.

S jakým cílem jste do projektu šla?

Původně byla mým cílem právě myšlenka navrhnout dětem blízkou zahradu s pestrou nabídkou herních biotopů a současně míst pro relaxaci, spočinutí a různou terapii.

Díky souhlasu starosty se plnohodnotná komunitní zahrada mohla vybudovat v těsném sousedství dětského domova. A protože jsem právě sama chtěla děti osobně při aktivitách ve venkovním prostředí poznat blíž, a protože o možnosti hostitelství jsem už dříve věděla, spojit tyto dvě věci dohromady byl skvělý nápad. Tato myšlenka o seznámení se s dítětem při samotném budování zahrady se mi nakonec i splnila.

Proč zrovna zahrada… Měla jste vztah k přírodě odmalička?

Ano, odmalička jsem měla ráda přírodu, oddíly typu skaut, a rodiče i prarodiče se mnou trávili často čas v přírodě. Jsem typické socialistické dítě všech víkendů strávených na jedné z chalup v Podještědí.

Jak pomáhá příroda propojit vztahy mezi dětmi a hostiteli?

Děti přirozeně milují pohyb a svobodný projev. Při pohybu a výběru činností na pestré zahradě máte možnost o sobě vzájemně zjistit více. Pokud se chci s dětmi neformálně seznámit a poznat je, je omezený prostor v budově domova limitující, navíc je pro seznamování zvlášť citlivých náctiletých pro někoho nekomfortní, vstupujeme do jejich soukromého prostoru, byť do společenské části bytu, k setkání vyhrazené. Jste moc na očích. U dítěte může vzniknout nejistota a ostych a nálada není tak uvolněná jako při ideálně větších společenských akcích na zahradě. Tam se v rámci bezpečné skupiny cítí uvolněně a mají možnost si vybrat nejen aktivitu, ale i dostatečný odstup a soukromí k prvnímu rozhovoru při pozorování zvířat a rostlin nebo ke hře. Skvěle také funguje, když se dítě vyzve do role průvodce zahradou a vy ho následujete. Při společné chůzi přírodním prostředím vedle sebe se vede rozhovor mnohem uvolněněji než v místnosti vsedě tvářemi k sobě.

Co musí hostitelé splnit, aby si mohli dítě brát domů?

Hostitelé musí navštívit příslušného psychologa, který hostitele, případně další rodinné příslušníky schválí. Starat se o dítě se složitou minulostí je možné, ale vyžaduje to mnoho lásky, trpělivosti, laskavosti a pevné postoje. Vychovatelé, hostitelé, pěstouni, ti všichni by měli být charakterově vyzrálé osobnosti s chutí stát se dětem „rodiči terapeutickými“.

Vy osobně si berete na víkendy domů holčičku Káju. Jaké jsou vaše zkušenosti s hostitelskou péčí? Jak se vám s holčičkou podařilo navázat vztah?

Karolínka je velmi bezprostřední a aktivní, takže fáze seznamování proběhla úplně hladce. Vzdělávat hostitele je podle mě stejně důležité jako povinné školení pro dlouhodobé pěstouny, které jsme sami absolvovali. Také nám velmi pomáhá podpůrná psychologická péče, kde získáváme podporu k řešení některých situací ve výchově dětí, které nežijí se svými rodiči.

Oboje ale v naši zemi není od státu povinné, což je velká škoda, protože by ve výsledku přispívalo spolu s větší podporou v samotných domovech ke zvýšení povědomí o přínosech hostitelství.

Čím se v životě řídíte? Co je pro vás důležité a co vám dělá radost?

Vážím si života a možnosti žít v této době na této Zemi. Nádhernou planetu máme jednu, stejně jako život. A tak se snažím, aby v něm bylo víc toho dobrého a citlivého. Chci být součástí toho dobrého.

Jsem šťastná, když vidím, že je na světě i mnoho dalších aktivních lidí, kteří se také mnoha způsoby snaží, aby dětí z dětských domovů ubývalo, až by nebyly potřeba vůbec. Mám velkou radost, že za dobu 1 roku budování komunitní zahrady DivyZná u dětského domova v Krásné Lípě se podařilo najít hostitele pro 3 děti. Věřím, že po tomto úspěchu se podaří zaujmout další aktivní ředitelku nebo ředitele jiného dětského domova.

Jana Vařechová Holoubková

V roce 2020 Jana začala budovat komunitní zahradu u dětského domova v Krásné Lípě. Děti se zde v uvolněné atmosféře setkávají s veřejností, tráví spolu kreativně čas, a když se poštěstí, navazují se zájemci hostitelské vztahy. Lidé si po splnění příslušných formalit například mohou brát dítě domů na víkendy či na prázdniny.

Jste spoluzakladatelem Koňské záchranky. Čemu se v ní věnujete?

Mým úkolem prvních 10 let byla technika, technologie a způsoby manipulace se zraněnými koňmi.

Kolik zvířat se vám již podařilo zachránit?

Za sebou máme cca 230 technických výjezdů a přeprav. Po technické stránce máme zatím 100 % úspěšnost, z veterinárního pohledu je to kolem 30 %. Je ale potřeba si uvědomit, že vozíme zvířata v opravdu těžkých stavech.

Měl jste vztah ke zvířatům od malička?

Ano, ale jsem „panelákové dítě“, takže to nebylo dost dobře možné. Až s mojí paní, inženýrkou zootechniky, jsem se dostal ke zvířatům blíž.

Co vás přivedlo k tomu, co děláte?

Naši koně. Syn závodil, tak jsem se dostal ke specifikům přepravy v autě a přívěsu i k požadavkům klinik. Jsem také bývalý automechanik a řidič nákladního vozu.

V čem jsou vám koně blízcí?

Na rozdíl od lidí se s nimi domluvím vždy. Jejich velikost, povaha i názor na svět jsou jedinečné.

Bylo pro vás ocenění Laskavec překvapením?

Ano, necítím se totiž klasickým laskavcem v pravém slova smyslu. Nestarám se o opuštěná nebo nechtěná zvířata v nouzi, tak jako spousta jiných, kteří jim musí dát dennodenně péči, lásku a kus svého srdce. Moje činnost je tvrdá, nekompromisní a tak trochu více technická.

Tomáš Förchtgott

Spoluzakladatel Koňské záchranky Tomáš Förchtgott sestrojil mechanismus, díky kterému dokáže zraněné koně šetrně dostat z pasti, a zachránit jim tak život. Již 13 let vyjíždí ke zraněným, týraným i uvízlým hospodářským zvířatům a do budoucna plánuje šířit osvětu mezi veřejností, která často může velkým zvířatům v nouzi sama pomoci, pokud bude vědět, jak na to.

Autorský článek Venduly Čermákové

V minulosti jste se potýkala s vážnými zdravotními problémy. Rozhodla jsme se s nimi zabojovat na Pacifické hřebenovce. Co vás cesta naučila?

Pacifická hřebenovka mě opravdu naučila žít, postarat se sama o sebe. Sáhla jsem si na dno sil, v Americe jsem se musela velice rychle naučit odrazit. Byla jsem tam na všechno sama. Přestala jsem se zabývat minulostí a začala žít přítomností, musela jsem. Každý den jsem tam bojovala o své zdraví, o život.

Jak mi hřebenovka pomohla? Snad ve všech aspektech života. Vím, že z těchto zkušeností budu čerpat celý život. Ukázala mi, že je to všechno o hlavě. Všechno! I má střevní nemoc, ze které mě hřebenovka samozřejmě neuzdravila, ale můj stav se výrazně zlepšil.

O své pouti jste napsala knihu. Jak může inspirovat veřejnost?

Kniha se jmenuje Moje Pacifická hřebenovka a provází čtenáře celým mým příběhem. Spousta lidí mi po přečtení psala, že je kniha podpořila v plnění svých snů. Že jim dala chuť do života a naději, že i se střevní nemocí mohou jít dál. Hodně jsem se veřejnosti otevřela a nebylo to vůbec jednoduché. Mně samotné moje kniha ukázala, že i jedna holka z Vysočiny někoho dokáže podpořit, pomoci mu a inspirovat ho. A pokud jsem povzbudila jen jediného člověka, tak všechno stálo za to.

Jste také autorkou zpravodajského webu Nadhled. K čemu slouží?

Přála bych si, aby náš Nadhled přispěl k rovnováze v novinářském prostředí. Kolem nás je totiž v médiích spousta negativních zpráv, a tak se stav pokouším vyvážit. Chtěla jsem pro čtenáře vykouzlit prostředí, kam se budou rádi vracet beze strachu, kolik negativních zpráv na ně opět vykoukne. V médiích bojujeme také za dobrou náladu a úsměvy. Proto na Nadhledu lidé najdou dobré zprávy či zajímavé a pozitivní příběhy našich čtenářů, které nás ostatní podpoří a inspirují. Každý z nás má takový příběh.

Kde všude se zapojujete jako dobrovolnice?

Řeknu to jednoduše. Tam, kde je potřeba. Bejrút, Covid oddělení v Ivančické nemocnici, pomoc po tornádu na Moravě. Přesně tam, kde pomáhají také ostatní.

Co vás drželo na nohou při výbuchu v Bejrútu?

Já vlastně ani nevím. Seběhlo se to tenkrát všechno hrozně rychle. Až po pár dnech mě teprve začalo bolet zranění z výbuchu. Byla jsem totiž hodně blízko a viděla na vlastní oči všechnu tu hrůzu. V návalu adrenalinu jsme prostě začali hrabat holýma rukama v sutinách, abychom pomohli zasypaným. Druhý den jsem si zaběhla pro lopatu a nastoupila do první linie se záchranáři. A zůstala jsem tam sama ještě celý další měsíc.

Kde berete sílu na to pomáhat druhým?

Víte, mě výbuch v Bejrútu málem stál život. Vedle mě zemřelo velké množství lidí. Moc dobře jsem si vědoma toho, že jsem dostala druhou šanci žít. Cítím velký závazek, to je ta síla, která mě v pomoci žene dál.

Co pro vás pomoc druhým znamená?

Mě pomoc ostatním samozřejmě obrovsky naplňuje. Proto jsem se rozhodla nastoupit do pětiletého psychoterapeutického výcviku a krizové intervence, abych lidem moha pomáhat ještě odborněji.

Čeho si v životě nejvíce vážíte?

Své rodiny a svých nejbližších přátel. Cenu Laskavec jsem sice přebrala já, ale cítím, že je to cena především pro mé okolí. Díky jejich laskavosti já tu svoji můžu šířit dál. Díky jejich pomoci mohu já pomáhat ostatním.

A samozřejmě si vážím také života samotného. Víte, já v jednom období, kvůli střevní nemoci, nemohla jet autobusem, metrem, jít na ulici. Měla jsem tak obrovské střevní problémy, že jsem bez toalety v dohledu zkrátka nemohla fungovat. A teď si vážím toho, že můžu jít po ulici beze strachu, že se mi někde stane nějaká nepříjemná věc. Že můžu jet autobusem. Že se můžu na někoho usmát, někomu udělat hezčí den. Že prostě můžu.

Monika Benešová

Červnová držitelka ocenění Laskavec Monika Benešová je dobrovolnice, zpravodajka a žena se srdcem na správném místě. Monika trpí vážným střevním onemocněním, se kterým aktivně bojuje, a inspiruje tak ostatní pacienty. Svůj život zasvětila dobrovolnictví. V libanonském Bejrútu byla svědkem ničivého výbuchu v místním přístavu, kde neohroženě poskytla pomoc všem, kteří ji potřebovali.

Autorský článek Venduly Čermákové

Jaké předsudky a mýty v české společnosti o Romech kolují?

Odpovědět na tuto otázku by zabralo mnoho času. Bohužel těch předsudků a stereotypů o Romech je ve společnosti opravdu mnoho. Mnohé jsou ale zapříčiněny tím, že často zaměňujeme romskou kulturu s kulturou chudoby.

Věnujete se takzvanému artivismu. Jak může umění přispět ke změně předsudků ve společnosti?

Artivismus kombinuje slovo umění a aktivismus. Můžeme tedy říct, že se jedná o umělecký aktivismus. Ten se v posledních letech vyvíjel jako protiválečný a protiglobalizační protest, který se i nadále rozšiřuje. V mnoha případech se umělečtí aktivisté pokoušejí prosazovat politické agendy uměleckými prostředky, ale také se soustředí na to, aby do povědomí lidí dostaly sociální, environmentální a technické problémy. Umění vždy bylo prostředkem, jak bořit bariéry, a v současné době tomu není jinak. My věříme, že můžeme tyto bariéry odstranit společně.

Založil jste k tomuto účelu organizaci ARA ART. Čemu se věnuje?

ARA ART propojuje lidi, umění, akci i přesvědčení v souvislou činnost, věnujeme se v něm třem oblastem. V rámci artivismu připravujeme vlastní divadelní hry. Záměrem divadelní skupiny ARA ART od počátku bylo a nadále zůstává využití potenciálu autorské divadelní tvorby jednak k etablování a zviditelnění romských herců, a pak také k prezentaci aktuálních a palčivých témat, která se vztahují k Romům a v mainstreamovém uměleckém prostoru se takřka nevyskytují. Pořádáme také různé festivaly a akce, například multižánrový festival romské kultury v Plzni ARA FEST. Kromě toho provozujeme putovní galerii a připomínáme veřejnosti významné romské dny.

Druhou oblastí je Leadership program. V rámci něj podporujeme zástupce menších romských neziskových organizací na úrovni jejich osobního a profesního rozvoje. Podporujeme zejména menší či začínající iniciativy, které realizují nebo chtějí realizovat občansky aktivní Romové z různých koutů České republiky.

Třetí a velmi důležitou oblastí je romská LGBT+ menšina.

Jaké aktivity podnikáte za účelem přiblížení LGBT+ problematiky Romům?

Jsme nezisková organizace, která se jako jediná v Evropě věnuje romské LGBT+ menšině a otázce její vícečetné diskriminace. Tato menšina často čelí diskriminaci nejen ze strany většinové společnosti z důvodu etnického původu nebo sexuální orientace, ale také ze strany romské společnosti. Někteří tradičnější Romové vnímají LGBT+ komunitu jako něco nepřijatelného. Někdy dochází až k exkomunikaci LGBT+ Romů z rodiny či celé komunity, a tak se ocitnou bez střechy nad hlavou, sami, bez rodiny a přátel.

My reagujeme na kritickou situaci romské LGBT+ menšiny, která je jako objekt různých forem znevýhodnění a vícenásobné diskriminace vytěsňována z inkluzivních a integračních politik a opatření. Periferní postavení této komunity prohlubuje jejich zranitelnost a posiluje riziko nenávistných projevů, stigmatizace, homofobie a celkové společenské neakceptace.

Pravidelně organizujeme setkávání romské LGBT+ menšiny, a to jak na národní, tak i mezinárodní úrovni. Založili jsme poradnu řeknu.to, kam se mohou obrátit lidé z komunity pro pomoc či radu.

Mění se nějak pohled Romů v Česku na LGBT+ komunitu?

Ano. Již 10 let se věnujeme osvětě, pořádáme veřejné diskuze a konference. Sdílíme příběhy a dobré praxe, a to vše má samozřejmě vliv na celou společnost.

Jaké pocity máte z ocenění Laskavec?

Za každé ocenění jsem velmi vděčný a vážím si toho. Nikdy jsem svou práci nedělal s vidinou toho, že bych za to mohl být oceněný. Ovšem je nutno podotknout, že jsem na to nikdy nebyl sám. Děkuj celému mému týmu, který byl od počátku se mnou.

Kde vás nebo vaše umělecké projekty mohou lidé vidět?

Kulturní akce a divadelní představení je možné vidět po celé republice. Ideální je sledovat facebook ARA ART nebo naše webovky. Naše divadelní představení Gádžové jdou do nebe a Bídnici je možné vidět v Brně v Divadle Husa na provázku.

David Tišer

David se věnuje artivismu, ve kterém propojuje aktivismus s uměním prostřednictvím organizace ARA ART, kterou založil. Proti předsudkům a stereotypům vůči Romům bojuje již 20 let. Se svými kolegy se snaží české veřejnosti ukázat, že Romové jsou lidé stejně jako ostatní. Zároveň učí romskou komunitu, že mít odlišnou sexuální orientaci je v pořádku.

Autorský článek Venduly Čermákové