Chci dát světu vědět, že dobra je více než zla, říká Věra Venuše Rybová z nadace PodČepičkou

Věra Venuše Rybová přemýšlela, co může udělat pro druhé. S rakovinou se ve své rodině bohužel setkala několikrát, a tak chtěla dát onkologickým pacientům naději a hlavně pocit, že na ně někdo myslí. Rozhodla se obdarovat jednu kliniku slušivými čepicemi a další rok už jich rozvážela 990 po celé republice. Právě za to si vysloužila ocenění Laskavec od Nadace Lilie a Karla Janečkových.

Jak jste došla k tomu, že budete pomáhat právě lidem, kteří procházejí chemoterapií?
Začalo to v roce 2019, byl to spontánní impuls. Neměla jsem zrovna úplně příjemné období, manžel se léčil s rakovinou, náš autistický syn na tom nebyl dobře, a navíc jsem měla čerstvě čtvrté dítě. Měla jsem pocit, že se mi nedaří. Odvedla jsem sice spoustu práce, ale nebyla nikde vidět – každá maminka to asi zná. Chtěla jsem dělat něco smysluplného, co bude mít dopad hned.

Jeden den jsem si šla zaběhat, to je taková moje terapie, a vše na mě dolehlo, myslela jsem i na svou sestru, která rakovině podlehla. A přišel nápad, že by bylo hezké na tu kliniku, kde se manžel léčí, ušít třeba 100 kusů čepic jako dárek, protože bylo před Vánoci. Věděla jsem ale, že to sama neušiji. Tak jsem oslovila kamarády v běžecké skupině, a i když jsme se znali jen virtuálně, začaly mi od nich chodit balíčky a rázem jsme měli 246 čepic. Nakonec jsme tedy obdarovali rovnou dvě kliniky v Pardubicích a v Hradci Králové. Pak už to šlo trochu samospádem.

Jak pokračovaly další ročníky?
Další rok se to nabalilo na 990 čepic, třetí ročník 1 600 kusů a letos už probíhá čtvrtý ročník. V září vždy vyhlásím šití a v listopadu a prosinci rozvážím na kliniky. Mezitím sháním materiály, oslovuji velké galanterie a obchody s látkami, jestli by nám je darovali.

Kolik lidí se do šití zapojuje?
Jsou to desítky lidí z celé republiky, kteří už se zapojují pravidelně, ale přicházejí i noví. Střih v různých velikostech je ke stažení na našem webu, věnovala nám ho Jana Coufalová, která učí ženy šít ve svém studiu moderního střihu Fazonetka. Není těžký, zvládne ho i obyčejná švadlenka, takže to může vyzkoušet opravdu kdokoliv. Pokud se chcete ještě přidat, budu čepice rozvážet nejspíše i v lednu, takže je stále možné mi je poslat. Bez lidí, kteří čepice šijí, by to nešlo. Mají tu největší zásluhu na celém projektu.

S čepicí dostanou pacienti také přáníčko. Kdo je vytváří?
Přáníčka mi posílají děti z celé republiky. Nejdříve jsem oslovila s prosbou o pomoc školy mých dětí a další v naší obci, ale postupně oslovovaly další švadlenky i ve svém okolí. Už nechodí jen ze školek a prvních stupňů, ale i ze středních škol, a to už jsou opravdu krásná a citlivá přání. Přiznám se, že si je také čtu.

Proč jsou to zrovna čepice?
Přijde mi to jako emotivní záležitost, zvláště pro ženy, které berou hůře, že přijdou vlivem léčby o vlasy. Hodně jsem od pacientek slyšela, že až když přišly o vlasy, tak si uvědomily, co se vlastně děje, uvědomily si tu nemoc na plno. Pro ženy jsou vlasy symbolem ženství. Chci jim tak vyjádřit podporu, že na ně někdo myslí. Je příjemné pak číst, že se jim líbí střih a že v nich třeba i spí, protože by jim jinak byla zima. Šijeme samozřejmě také pro muže, ale kolikrát si ji nevezmou, že nepotřebují.

Ráda zmiňujete, že je to jedna z mála podobných iniciativ pro dospělé onkologické pacienty. Jak je to možné?
Je to tak, většinou jsou různé iniciativy a organizace, které řeší pokrývky hlavy pro děti. Těch pro dospělé je málo, proto se to asi i tak chytilo. Jiných organizací na pomoc onkologických pacientů je spoustu, o tom žádná, ale i taková maličkost jako čepice dokáže udělat radost. Na některých klinikách už si vybírají čepici, když na chemoterapii nastupují.

Vše rozvážíte sama. Jak ta předání probíhají?
Někdy mám přímo přístup na kliniku, mohu se setkat s pacienty a vidím jejich reakce. Na některých klinikách to možné není, spíš je předávám někomu z vedení těch oddělení a uděláme fotografie, aby švadleny opravdu viděly, že putují k lidem. Ty reakce mi pak personál předává nebo mi je lidé posílají sami na e-mail, protože u každé čepice je i průvodní dopis o projektu. Já to ráda pak sdílím, aby lidé, kteří nás podporují, viděli, jak vše probíhá. V reakcích se často opakuje, že jim to rozsvítilo den a že je dojala přáníčka. Někdo si je i schovává a nosí pro štěstí. To je pro mě nejlepší, že jim takové gesto dodá sílu.

Jak vybíráte nemocnice a kliniky, které se zapojí?
Začala jsem v mém okolí a když čepice přibývaly, tak jsem hledala další a pak už se začaly hlásit i samy. Vždy musím odhadnout, kolik čepic zhruba bude, a podle toho je pak rozděluji. Když zbydou, tak přidám třeba ještě nějakou kliniku. Letos jsme domluveni s 18 klinikami, což by mělo být alespoň 1 900 kusů čepic. A když zbydou, tak je budeme dodávat přes celý rok. Občas mě už totiž oslovují během roku, že jim došly a potřebovaly by další.

Jaké máte plány do budoucna?
Ráda bych alespoň jednou měsíčně měla na klinikách šicí dílnu, kam bych dodala už nařezané kusy látky a lidé, kteří se tam léčí, by si mohli čepici ušít úplně sami pod vedením zkušených švadlen. Sdíleli by u toho své starosti a trápení. Ráda bych také nafotila charitativní kalendář s některými pacienty a výtěžek by šel na konkrétní léčbu, která je nad rámec pojištění. Určitě bych potřebovala i někoho, kdo mi bude pomáhat rozvážet čepice, jejich množství stále roste a já je opravdu rozvážím sama po celé republice, což začíná to být náročné.

Medailonek

Věra Venuše Rybová je maminkou čtyř dětí, vystudovanou zdravotní sestrou, která nyní provozuje homeopatickou praxi. Šít čepice pro onkologické pacienty začala v roce 2019, letos založila obecně prospěšný spolek PodČepičkou.