Každá situace může být lekcí, která přináší nové poznání, říká ředitelka chráněné dílny Vlasta Urbanová

Vlasta Urbanová vypráví o tom, jak pár let před důchodem vyměnila roli učitelky za vedoucí chráněné dílny a co se díky tomu naučila. Je také už 22 let lektorkou programu Jeden svět na školách a pravidelně diskutuje s mladými lidmi o aktuálních společenských tématech. Za svou činnost byla oceněná Nadací Lilie & Karla Janečkových a stala se dalším z Laskavců.

Svůj profesní život jste věnovala pedagogice. Co bylo impulsem pro změnu?

Působila jsem v učňovském školství a k vlastnímu překvapení jsem v tom našla velký smysl. Objevila jsem svět, který jsem neznala, nikdo z mých spolužáků ani kamarádů nebyl učeň, a mně učarovala otevřenost, přímočarost a opravdovost mých studentek a studentů. Asi osm let před důchodem jsem už ale byla unavená nikoli z nich, ale ze systému, který mi přestal dávat smysl. Neustále slučování škol, nové vedení, často nefunkční praxe, ale i stále sílící pocit, že už nechci být zaměstnaná a přece jen do určité míry závislá na kvalitě práce mých nadřízených – to vše sehrálo roli v tom, že jsem se rozhodla neuposlechnout rady kolegů, abych to už „doklepala“ do důchodu, ale abych naopak zkusila něco úplně nového.

Moc jsem sice nevěděla co, ale to rozhodnutí mi přineslo silný pocit úlevy a taky vědomí, že se mi nemůže stát nic špatného, nic, co by mě mělo ohrozit.

Proč jste zvolila právě vedení Lemniskáty – chráněné dílny, která vyrábí designové papírenské potřeby?

To je právě to, já si to nezvolila. Byla jsem do té pozice „vyzvána“, zpočátku jsem se i poměrně dlouho bránila, ale pak jsem na tu výzvu kývla s tím, že to bude jen dočasně, než se najde někdo jiný. Lemniskáta v té době vyráběla hlavně sešity pro waldorfské školy, designová tvorba ji teprve čekala. Dnes jsem za to poslechnutí výzvy moc ráda – mohla jsem do Lemniskáty vnést něco nového a navázat na náročně prošlapanou cestu zakladatelky dílny Radky Michálkové, bez které by naše vizionářství nebylo možné. Jinak my v dílně máme spíš společné týmové rozhodování, nejsem ředitelka v tom běžném smyslu slova

Dokázala byste přiblížit, co vaše práce obnáší? 

Práce v Lemniskátě mi nepřekáží v tom být sama sebou, a to považuji za poměrně výjimečné. Naopak mi dokonce umožňuje se k mé vlastní podstatě vědoměji dostávat. Učí mě respektovat odlišné životní strategie, pokoře a hlubšímu pochopení druhých i sebe sama. Také díky ní můžu realizovat své skoro zapomenuté kreativní vlohy a dovolit si někdy vypnout hlavu a jen spolu s ostatními počítat a skládat papíry nebo šít a ořezávat sešity. 

Naplňuje mě vědomí, že se dá dělat skvělá práce s lidmi s různými typy znevýhodnění, aniž bych měla potřebu saturovat si nějakou touhu být užitečná. Prostě tam jste a děláte spolu s ostatními nejlépe, jak umíte, a nemusíte tomu všemu dávat nějaké vznešené poslání. Nemám pocit, že pomáhám – jsem vděčná, že mohu být s dalšími lidmi zřejmě na správném místě.

A samozřejmě, že je to někdy náročné – péče o vztahy taková je, především v tom, že stále dostávám zprávu o tom, co všechno se ještě mohu naučit. A přestože se snažím netrápit se tím, že je v některých obdobích těžké dílnu uživit a udržet, občas mě obavy přece jen doženou. Naštěstí to není žádný velký stres. Když se ale papír zdraží v průměru o 60 % a my nemůžeme naše výrobky o stejnou částku zdražit, není to zrovna situace, nad kterou si můžu dovolit mávnout rukou.

Foto: Nadace Lilie a Karla Janečkových

V Lemniskátě vyrábíte tzv. produkty s příběhem. Navrhují je sami zaměstnanci – jaké jsou to příběhy?

Všichni naši lidi jsou kreativní – tak, jak jim to jejich znevýhodnění dovolí. V některých případech je ale opravdu udivující, co všechno dokážou: Kačenka s Downovým syndromem píše básničky a fotí, Martin má neuvěřitelný cit pro barvy a jejich kombinace, Klárka maluje a pracuje s plochou tak, že se až tají dech. Celý koncept produktů s příběhem ale vznikl díky Pavlíkovi a jeho mamince. My totiž zveme do dílny i rodiče našich lidí, aby viděli, jak jsou jejich „děti“ šikovné a co všechno umí. Maminka dnes 45letého Pavlíka nám na jedné takové schůzce vyprávěla, jak Pavlík, který se narodil úplně zdravý, ale kterého v jeho pěti letech porazil autobus, takže zůstal částečně ochrnutý, přijde z dílny a ručně váže knihy. Prozradila, že jich mají plné skříně a že nevědí, co s nimi. Pavlík je pak přinesl ukázat – a byla to čistá knihařina, ručně šité kroniky vázané v pevných deskách potažených plátnem, něco, co nikdo z nás neumí. A Pavlík to zvládá jednou rukou.

Stále máte kontakt se školstvím – jste lektorkou programu Jeden svět na školách od Člověka v tísni. Co vám dává tato činnost, které se věnujete už 22 let?

Mnozí možná znají ten stav, kdy už nechcete o světě a hrůzách v něm nic vědět. Aspoň takový obraz o něm získáváme z běžného zpravodajství, kde z určitých důvodů není prostor na to  jít do hloubky. Pro mě Jeden svět na školách představoval a představuje šanci se o svět zase začít zajímat, a to beze strachu, s pochopením souvislostí a hlavně s pocitem, že nejsem ve vleku událostí a že, i když nemůžu změnit mnohé, na komunální, individuální a kupodivu v důsledku toho i na globální úrovni mohu být aktivní. To je jedna rovina.

Ta druhá je, že jsem si uvědomila sílu příběhu – je to vlastně nejstarší didaktická metoda. My jsme ji z nějakého důvodu vyměnili za výklad, poučování a představu, že v jednu chvíli musí všechny žáky zajímat téma, na které zrovna nemají náladu nebo které je nijak neoslovuje. Silný příběh dokumentárního filmu má ale sílu zaujmout. Je to vlastně velmi efektivní způsob učení s dalšími bonusy – prohlubuje se empatie, schopnosti naslouchat, vnímat jiný názor ne jako důvod ke konfliktu, ale jako možnost obohatit se o pohled druhého. A třetí důležitá rovina – sdílení silných příběhů a práce s tím, co v nás příběhy vyvolávají, vede k hlubšímu poznání sebe sama i k práci na sobě. A taky k poznání, že síla lidskosti, jak říká zakladatel festivalu Jeden svět Igor Blaževič, je vždycky přítomná i v těch nejšílenějších oblastech a situacích – třeba ne hned, ale nakonec ano. A je toho ještě mnohem víc, to by bylo ale dlouhé povídání…. 

Jak moc se mění témata, o kterých se studenty mluvíte, a studenti samotní?

Do jisté míry se témata mění v závislosti na tom, co se zrovna děje ve světě, a také na míře otevřenosti společnosti, kdy se odtabuizovávají některé témata. Jinak jsem ale za těch 22-23 let, a taky z práce se studenty z různých stupňů škol i zemí, zjistila, že se nemění jedno: většina z nás touží po tom, aby nám někdo naslouchal, aby nás respektoval, neponižoval, nemanipuloval nás, aby s námi komunikoval ani ne tak o pravdě, která nebývá jednoznačná, ale spíš pravdivě. A v tomto smyslu zůstávají stejní i studenti. Říká se, že současní mladí lidé jsou křehčí, zranitelnější… Možná jsou ale jen opravdovější, otevřenější, méně ochotní k přetvářce, nekompromisnější v poukazování na to, co se předchozím generacím nepovedlo a co nemají ochotu, kompetenci či odvahu reflektovat. Také se mi zdá, že dnešní mladí jsou mnohem odpovědnější ve vztahu ke svému zdraví, k přírodě a k dopadu činnosti člověka na životní prostředí, a také k výchově svých dětí. Zdá se dokonce, že mnozí z nich si dokázali poradit i s nástrahami sociálních sítí, s konzumním způsobem života, s povrchní zábavou.

Otázka na závěr – co byste poradila někomu, kdo podobně jako vy uvažuje o změně profese? Jak zpětně toto rozhodnutí hodnotíte?

Radit nemůžu, protože podobné rozhodnutí je nepřenosné. Pro někoho může být přínosem, pro někoho ne. Za sebe můžu říct, že nelituji. Ani ne tak kvůli tomu, co nového mi do života mohlo vstoupit – a že je to velká krása – jako spíš proto, že jsem se dokázala osvobodit od strachu z toho, co by se mi mohlo stát, od potřeby plánovat a kontrolovat svůj život, což jsem stejně nikdy – pochopitelně – neuměla. Ověřila jsem si, že každá situace může být lekcí, která přináší nové poznání. Do života jsem se ale zamilovala už dřív a tohle rozhodnutí vnímám jen jako jeho další povedenou kapitolu.

Vlasta Urbanová je ředitelkou chráněné dílny Lemniskáta, která zaměstnává lidi různého věku i znevýhodnění. Vyrábí papírenský sortiment, a to i v designové podobě a z netradičních materiálů (např. káva, len, vlna, sloní trus). Firmy si u nich můžou nechat  navrhnout originální sešit či diář s logem organizace nebo navštívit kreativní workshopy jako netradiční teambuilding pro zaměstnance. Vlasta je kromě toho už 22 let lektorkou programu Člověka v tísni – Jeden svět na školách.