Vedoucím výzkumné výpravy Expedice Neuron Atmos byl speleolog Marek Audy. Jeho tým doplnilo dalších 18 členů. Na rozsáhlý podzemní systém narazili už v roce 2021, bylo však nutné podrobně ho zmapovat. Podařilo se to ve druhé polovině minulého roku, kdy Nadace Neuron podpořila expedici téměř milionem korun na nákup potřebného vybavení. Při práci tedy odborníci používali mobilní lidarový skener. Jde o zařízení, které využívá světelný paprsek k měření vzdálenosti mezi skenerem a objekty v okolí. Umožňuje také vytvářet 3D modely prostředí.

Díky zařízení vědci zjistili, že jezero má délku 138,3 metru, šířku 42 metrů a obvod 345 metrů. Pojme 83 350 hektolitrů termální minerální vody. „Tento úspěch dokazuje, jak zásadní je podpora vědců přímo v terénu, kde mohou díky svým znalostem a nasazení přinést zcela nové poznatky. Právě takové expedice jsou klíčové pro rozvoj vědy a prohlubování našeho porozumění světu kolem nás,“ uvedla ředitelka Nadace Neuron Monika Vondráková.

McKee není v maratonech nováčkem. Už dříve absolvoval 100 maratonů za 100 dní a později i 110 maratonů za 110 dní. Výtěžek z této výzvy daroval nadacím Macmillan Cancer Support a West Cumbria Hospice at Home. Skutkem chtěl připomenout památku svého zesnulého otce, kterému byla v roce 1997 diagnostikována rakovina plic.

McKee běhal každý den nehledě na počasí nebo na bolest nohou. Za celý rok spotřeboval 22 párů běžeckých bot a celkem uběhl přes 15 400 kilometrů. To je, jako kdyby téměř sedmkrát oběhl celou Českou republiku.

Podobného dobrosrdečného sportovce má i Česká republika – Petr Maratonec (vlastním jménem Petr Jedlička) je už v polovině své výzvy. Hodlá uběhnout 500 maratonů za 500 dnů.

Zdroj: Česká televize, BBC News

Jak jste došla k tomu, že budete pomáhat právě lidem, kteří procházejí chemoterapií?
Začalo to v roce 2019, byl to spontánní impuls. Neměla jsem zrovna úplně příjemné období, manžel se léčil s rakovinou, náš autistický syn na tom nebyl dobře, a navíc jsem měla čerstvě čtvrté dítě. Měla jsem pocit, že se mi nedaří. Odvedla jsem sice spoustu práce, ale nebyla nikde vidět – každá maminka to asi zná. Chtěla jsem dělat něco smysluplného, co bude mít dopad hned.

Jeden den jsem si šla zaběhat, to je taková moje terapie, a vše na mě dolehlo, myslela jsem i na svou sestru, která rakovině podlehla. A přišel nápad, že by bylo hezké na tu kliniku, kde se manžel léčí, ušít třeba 100 kusů čepic jako dárek, protože bylo před Vánoci. Věděla jsem ale, že to sama neušiji. Tak jsem oslovila kamarády v běžecké skupině, a i když jsme se znali jen virtuálně, začaly mi od nich chodit balíčky a rázem jsme měli 246 čepic. Nakonec jsme tedy obdarovali rovnou dvě kliniky v Pardubicích a v Hradci Králové. Pak už to šlo trochu samospádem.

Jak pokračovaly další ročníky?
Další rok se to nabalilo na 990 čepic, třetí ročník 1 600 kusů a letos už probíhá čtvrtý ročník. V září vždy vyhlásím šití a v listopadu a prosinci rozvážím na kliniky. Mezitím sháním materiály, oslovuji velké galanterie a obchody s látkami, jestli by nám je darovali.

Kolik lidí se do šití zapojuje?
Jsou to desítky lidí z celé republiky, kteří už se zapojují pravidelně, ale přicházejí i noví. Střih v různých velikostech je ke stažení na našem webu, věnovala nám ho Jana Coufalová, která učí ženy šít ve svém studiu moderního střihu Fazonetka. Není těžký, zvládne ho i obyčejná švadlenka, takže to může vyzkoušet opravdu kdokoliv. Pokud se chcete ještě přidat, budu čepice rozvážet nejspíše i v lednu, takže je stále možné mi je poslat. Bez lidí, kteří čepice šijí, by to nešlo. Mají tu největší zásluhu na celém projektu.

S čepicí dostanou pacienti také přáníčko. Kdo je vytváří?
Přáníčka mi posílají děti z celé republiky. Nejdříve jsem oslovila s prosbou o pomoc školy mých dětí a další v naší obci, ale postupně oslovovaly další švadlenky i ve svém okolí. Už nechodí jen ze školek a prvních stupňů, ale i ze středních škol, a to už jsou opravdu krásná a citlivá přání. Přiznám se, že si je také čtu.

Proč jsou to zrovna čepice?
Přijde mi to jako emotivní záležitost, zvláště pro ženy, které berou hůře, že přijdou vlivem léčby o vlasy. Hodně jsem od pacientek slyšela, že až když přišly o vlasy, tak si uvědomily, co se vlastně děje, uvědomily si tu nemoc na plno. Pro ženy jsou vlasy symbolem ženství. Chci jim tak vyjádřit podporu, že na ně někdo myslí. Je příjemné pak číst, že se jim líbí střih a že v nich třeba i spí, protože by jim jinak byla zima. Šijeme samozřejmě také pro muže, ale kolikrát si ji nevezmou, že nepotřebují.

Ráda zmiňujete, že je to jedna z mála podobných iniciativ pro dospělé onkologické pacienty. Jak je to možné?
Je to tak, většinou jsou různé iniciativy a organizace, které řeší pokrývky hlavy pro děti. Těch pro dospělé je málo, proto se to asi i tak chytilo. Jiných organizací na pomoc onkologických pacientů je spoustu, o tom žádná, ale i taková maličkost jako čepice dokáže udělat radost. Na některých klinikách už si vybírají čepici, když na chemoterapii nastupují.

Vše rozvážíte sama. Jak ta předání probíhají?
Někdy mám přímo přístup na kliniku, mohu se setkat s pacienty a vidím jejich reakce. Na některých klinikách to možné není, spíš je předávám někomu z vedení těch oddělení a uděláme fotografie, aby švadleny opravdu viděly, že putují k lidem. Ty reakce mi pak personál předává nebo mi je lidé posílají sami na e-mail, protože u každé čepice je i průvodní dopis o projektu. Já to ráda pak sdílím, aby lidé, kteří nás podporují, viděli, jak vše probíhá. V reakcích se často opakuje, že jim to rozsvítilo den a že je dojala přáníčka. Někdo si je i schovává a nosí pro štěstí. To je pro mě nejlepší, že jim takové gesto dodá sílu.

Jak vybíráte nemocnice a kliniky, které se zapojí?
Začala jsem v mém okolí a když čepice přibývaly, tak jsem hledala další a pak už se začaly hlásit i samy. Vždy musím odhadnout, kolik čepic zhruba bude, a podle toho je pak rozděluji. Když zbydou, tak přidám třeba ještě nějakou kliniku. Letos jsme domluveni s 18 klinikami, což by mělo být alespoň 1 900 kusů čepic. A když zbydou, tak je budeme dodávat přes celý rok. Občas mě už totiž oslovují během roku, že jim došly a potřebovaly by další.

Jaké máte plány do budoucna?
Ráda bych alespoň jednou měsíčně měla na klinikách šicí dílnu, kam bych dodala už nařezané kusy látky a lidé, kteří se tam léčí, by si mohli čepici ušít úplně sami pod vedením zkušených švadlen. Sdíleli by u toho své starosti a trápení. Ráda bych také nafotila charitativní kalendář s některými pacienty a výtěžek by šel na konkrétní léčbu, která je nad rámec pojištění. Určitě bych potřebovala i někoho, kdo mi bude pomáhat rozvážet čepice, jejich množství stále roste a já je opravdu rozvážím sama po celé republice, což začíná to být náročné.

Medailonek

Věra Venuše Rybová je maminkou čtyř dětí, vystudovanou zdravotní sestrou, která nyní provozuje homeopatickou praxi. Šít čepice pro onkologické pacienty začala v roce 2019, letos založila obecně prospěšný spolek PodČepičkou.

Každý rok se dražby účastní největší boháči a podnikatelé s vidinou toho, že je oběd vynese mezi elitu. Nejsou úplně vedle, protože dvojnásobný vítěz oběda Ted Wechsler se tak dostal do společnosti Berkshire Hathaway a je jedním z možných nástupců geniálního podnikatele.

Ten si vybral podporu organizace Glide, která byla oblíbenou charitou jeho zesnulé první ženy. Oběd si výherci vychutnávají již od roku 2000 v restauraci Smith & Wollensky v New Yorku a Buffett si zde vždy dává stejné menu – medium rare steak s bramborovými placičkami a třešňovou colou.

Letos se charitativní aukce uskuteční naposledy, asi také z důvodu vyššího věku jejího zakladatele. Přihazovat můžete od 12. června, vyvolávací cena je 25 tisíc dolarů. Nečekejte ale malé částky, organizace by letos chtěla překonat rekord z loňského roku – 4,6 milionů dolarů.

Zdroj: Forbes

Babeta Schneiderová hledá způsoby, jak pomáhat, neustále. Jako nadšená sportovkyně už dříve založila tradici Adventního běhání, díky které pomohla jen loni vybrat přes milion korun na zdravotní pomůcky pro rodiny dětí s hendikepem. Během koronavirové krize začala jako šéfka sítě hotelů v prázdných pokojích ubytovávat lidi bez domova. Díky tomu je jednou z trojice oceněných v kategorii Umění darovat.

Studenti pro onkologii darovali také. Konkrétně přes sto tisíc korun rodině tříletého Tomáška trpícího leukémií. Inspirací jim byla osobní zkušenost s příběhem spolužačky Anežky, která dříve na zákeřnou chorobu zemřela. Skupina deváťáků zároveň vyzvala veřejnost k následování Anežčina motta „vyfotíme se, pomodlíme se“ – každý se může vyfotit společně se vzkazem pro nemocné děti a jejich rodiny a fotku s hashtagem vyfotitpomodlit přidat na sociální sítě.

Trojici oceněných uzavírá novinářka Nora Fridrichová, která ve veřejném prostoru vyzdvihla téma samoživitelství. Sama se mu věnuje už tři roky a její zájem ještě posílila koronavirová krize, která na samoživitele zvlášť těžce dolehla. Skrze sbírku se jí pro tuto zranitelnou skupinu podařilo vybrat 11 milionů (původní cíl byl 50 tisíc korun). Při zavření škol se pak Fridrichové povedlo sehnat přes tisíc počítačů pro děti z rodin samoživitelů, aby se mohly připojit k distanční výuce. Další pomoc nabízí projekt Šatník, skrz který mohou lidé věnovat nepotřebné oblečení i další věci a rodiny v nouzi si je pak zdarma odnést.

Příběh plný naděje a inspirace ukazuje i Věra Fina. Ta si sama prošla onkologickou léčbou a po této zkušenosti založila organizaci Jelimán, z.s., jejímž prostřednictvím se snaží pomáhat osobám s podobným osudem s překonáním těžkého životního období. Naději dodává skrze vlastní knihy, kalendáře, pořádání výstav i dalších charitativních akcí nebo aktivitu na blogu a sociálních sítích. Stojí také za motivačním projektem Sad nadějí, který umožňuje pacientům po překonání těžké nemoci vysadit stromy naděje, stejně jako chodit si na místo odpočinout a načerpat energii i zmíněnou naději.

Umění žít spolu projevil také František Kynčl, a to ve vztahu k lidem bez domova. Ty zapojil do pravidelných dobrovolných úklidů v Táboře a Českých Budějovicích a díky spolupráci s charitou jim za hodinu práce věnuje stravenku v hodnotě 60 korun. Přispívá tak nejen ke zvelebení veřejného prostoru, ale navíc pracovně i lidsky aktivizuje občany žijící na ulici, kteří se díky úklidu učí spolupracovat a vytvářet nová společenství.

Dvojčata Věra Luhanová a Petra Zábranová potvrdily, jak důležitou roli v pomoci druhým hraje vlastní zkušenost. Jako dcery matky samoživitelky se v dospělosti rozhodly samy pomáhat osobám s podobným osudem. V Chebu založily pobočku organizace Nádech, kde na vlastní náklady vytvořily zázemí pro samoživitele v kritických situacích. Založily také dobročinný šatník, nábytkovou banku a za rok a půl už pomohly stovkám rodin. Jejich dobrovolnické snažení je přitom dlouhodobé – skrze různé aktivity pomáhají také seniorům, hospicům, azylovým domům či onkologicky nemocným.

Nadace Via se věnuje rozvoji filantropie a podpoře aktivních lidí, kteří pomáhají svému okolí se změnou k lepšímu, už 24 let. Stejně dlouho uděluje ocenění Cena Via Bona, v němž chce vyzdvihnout zvlášť inspirativní příběhy dobročinnosti a pomoci druhým. „Mohlo se zdát, že poslední rok byl jen rokem krize a nic dobrého se nedělo, což ale nejen dle našich zkušeností a informací z regionů není pravda. Různě po republice vznikaly a vznikají dobré věci, drobné iniciativy lidí, kteří dál mění Česko k lepšímu,“ říká k letošnímu ročníku manažerka ocenění Nela Šandová. Letošním tématem byly Příběhy naděje a ceny se udělovaly ve dvou kategoriích – Umění žít spolu a Umění darovat.

Zdroj: Nadace Via

Na konci září se devět významných nadací zavázalo, že finančně podpoří jeden z cílů právě dojednávané dohody pod hlavičkou OSN. Tím je dosáhnout ochrany téměř třetiny plochy země, zatímco dnes je chráněno 15 procent země a 7 procent oceánů. „Můžeme vyřešit krizi, které příroda čelí,“ říká filantrop Hansjörg Wyss, který se zavázal investovat v přepočtu přes 30 miliard korun. „Znamená to ale, že nejbohatší národy a nejbohatší jednotlivci se zavážou reinvestovat naše obrovské majetky zde na Zemi, chránit přírodu, naši půdu, vodu a zvířata.“

Ochrana přírody stále není na předních místech zájmu nadací. Putuje k ní jen 8 procent dobročinných financí, ale daří se získávat k propagaci světově známé tváře, jako je třeba majitel Amazonu Jeff Bezos. Zapojení nejbohatších lidí do celosvětových projektů zároveň vede k tomu, že se dají dělat koncepčně a v koordinaci s obyvateli regionů, kterých se týkají, stejně jako mohou být navázány na garanci jejich lidských práv.

Bratr britského ministra přírodního prostředí Bena Goldsmitha Zac Goldsmith poukazuje na to, že ochraně přírody se lze úspěšně věnovat i s málo penězi. „Napravovat přírodu je opravdu levné. Příroda je neuvěřitelně mocná síla. Pokud jí dáte prostor, velmi rychle se zotaví. Není to jako stavět nemocnici cihlu po cihle, stroj za strojem. K tomu, aby se věci s přírodou daly do pohybu, nejsou nutné žádné obrovské investice. Je to vlastně relativně levné,“ dodává.

Zdroj: The Guardian, Campaign for Nature

Je vědecky dokázané, že laskavost lze jako lidskou vlastnost rozvíjet a kultivovat. Happening #jsemlaskavec, který organizuje Nadace Karla Janečka, proto cílí na ty nejmenší z nás. Přihlásit se tak mohou týmy dětí od 3 do 18 let ze školek, základních i středních škol, dětských domovů, zájmových kroužků a dalších vzdělávacích institucí. Registrace startuje 30. srpna na stránkách www.laskavost.cz, prvních 21 přihlášených týmů se může dokonce těšit na odměnu.

A jak celý projekt vlastně funguje? Registrované týmy si vyberou dobrý skutek, který vykonají v laskavém týdnu. Ten vrcholí 13. listopadu, kdy slavíme Světový den laskavosti. Příklady dobrých skutků najdou zájemci na stránkách nadace, fantazii ve vymýšlení ušlechtilých počinů se ale meze nekladou. Potom už se stačí jen natočit či vyfotit při jeho realizaci a výsledek poslat na nadační e-mail laskavec@nadacekarlajanecka.cz do 15. listopadu. Tři náhodně vylosované týmy se mohou těšit na zajímavé odměny.

„Obdivuji nasazení všech pedagogů, vychovatelů a ostatních, kteří podporují a motivují děti a dokážou je nadchnout pro dobrou věc. Máme velkou radost, že děti baví dělat laskavosti a mají chuť v pomoci druhým pokračovat – protože si na vlastní kůži vyzkouší, jak je pocit z pomoci druhým může obohatit a pohladit na duši,“ uzavírá Barbora Růžičková, vedoucí oblasti laskavosti Nadace Karla Janečka.

Výběr míst nebyl náhodný. Všechna mají symbolicky v názvu variantu slova dobrý či anděl. Na výletníky tak čeká například Andělská hora, Dobrá voda nebo Dobronice. Ke každému z cílů organizátoři připravili seznam několika tipů na výlety v okolí a také památeční dřevěnou magnetku. Tu si mohou lidé zakoupit na e-shopu nadace a postupně jich sesbírat všech deset. Webová stránka, na které je tento suvenýr dostupný, se však zobrazí jen po načtení QR kódu nebo zadání adresy ukryté přímo na místě.

Nadace Dobrý anděl se zaměřuje na pomoc nemocným či postiženým lidem a jejich rodinám. Dárci je mohou podpořit pravidelnými příspěvky v jakékoli výši. Na konci měsíce pak v nadaci všechny zaslané peníze sečtou a rovnoměrně rozdělí mezi potřebné.

Afrika a medicína. To jsou dvě velké životní volby. Jak k nim došlo?

Afrika byla vždycky mým snem. Na úplně první myšlenku o tom, že bych mohla někdy jet pomáhat do Afriky, mě přivedly reklamy od UNICEFu už někdy na základní škole. Přišlo mi velmi nefér, že má dítě narozené v Africe, ve srovnání s dětmi narozenými u nás, nesrovnatelně těžší výchozí situaci. Rozhodnutí stát se lékařkou jsem udělala až mnohem později, na střední škole. To bylo ale spíš ze zájmu o lidské tělo, chemii a jak to všechno vlastně funguje. A během studia se celou dobu ujišťuji, že to bylo správné rozhodnutí. Jsem moc ráda, že jsem mohla tyhle svoje dvě vášně – medicínu a humanitární činnost, spojit dohromady.

Pamatujete si na první návštěvu Ugandy? Jaké ve vás vzbudila emoce?

Když jsem do Ugandy přijela poprvé, byla jsem ohromena. Cesta z letiště do nemocnice trvala čtyři hodiny, projížděli jsme divočinou, deštným pralesem i přes vesnice místních obyvatel a země si mě na první pohled úplně získala. První dny v nemocnici byly velmi emotivní. Zažila jsem resuscitaci malého dítěte, viděla jsem svůj první porod a vyřezávala písečné blechy dětem v džungli. A to vše během jediného týdne. Do teď je pro mě každý výjezd do Ugandy emocionální kolotoč plný radosti z propuštění pacientů, smutných osudů podvyživených dětí, tradičních oslav a zábav, probdělých nocí u ventilátorů, a to dá člověku zabrat.

Jak konkrétně jste jako mladá medička mohla v nemocnici pomoci? Nechyběly vám potřebné zkušenosti?

Jezdím jako dobrovolník do dětské nemocnice a porodnice Whisper a tam jsou opravdu potřeba každé ruce. Zatímco v českých nemocnicích jsem jako nezkušená studentka byla spíš na obtíž a snažila se moc nepřekážet, v Ugandě jsem se stala potřebným článkem týmu. Nejprve jsem dělala jen jednoduché výkony jako převazy, odběry a měření, ale i to moc pomohlo, protože lékaři se mohli věnovat důležitějším věcem. Teď když jsem zkušenější, už v Ugandě dělám malé chirurgické výkony, vedu porody a asistuji u operací. Ta pomoc byla tedy oboustranná. Nejen, že jsem na místě udělala spoustu práce, ale mnohé jsem se také naučila.

Proč jste se rozhodla angažovat i z Česka? Jde vůbec Africe pomáhat takto na dálku?

Když jsem se vrátila z Ugandy zpět do reality, byl to pro mě velký šok. Odešla jsem z prostředí, kde jsem denně zachraňovala životy, resuscitovala, pomáhala a usínala každý den s pocitem, že jsem někomu pomohla a něco dokázala. Tady se rychle dostavil pocit „zbytečnosti“ a já se s tím rozhodla něco dělat. Pomáhat z České republiky se moc nedalo, protože nemocnice tady neměla žádné právní zastoupení a dárcům se nechtělo přispívat na britské stránky, kterým nerozuměli a nevěřili. Proto bylo jediným řešením českou pobočku Whisperu založit.

Co je tedy úkolem Nadačního fondu Whisper?

Nadační fond funguje již třetím rokem a jeho cíl je jasný – podpořit fungování nemocnice Whisper v Ugandě, a to finančně, materiálně a personálně. Oslovujeme dárce a snažíme se nemocnici podporovat materiálně nákupem přístrojového vybavení, které není v Ugandě dostupné. Další činností je koordinace dobrovolníků, kteří do Whisperu směřují. Pomáhám jim s plánováním jejich stáže, organizací na místě, a hlavně rozehnat všechny chmury a starosti. Zatímco v minulých letech se jednalo o jednotlivce, na rok 2021 se nám přihlásilo téměř čtyřicet dobrovolníků a hlásí se další. To se děje hlavně kvůli nadšení a dobré zkušenosti, které si z ugandské dětské nemocnice studenti vozí domů.

Jak se vůbec v Africe na pomoc od „bílých“ Evropanů místní dívají?

Místní lidé naši pomoc velmi oceňují. Kolikrát na mě volali „bílý anděl“, když jsme přijeli do odlehlé vesnice. I v současné době jsou v Ugandě pořád místa, kde není lékařská péče dostupná, a tak jsou místní vděční, když za nimi přijedeme. Země si mě jednoznačně získala svými obyvateli, kteří jsou přátelští, otevření a hlavně vděční. S takovou mírou vděku za lékařskou péči, kterou v Evropě považujeme za samozřejmost, jsem se dosud nesetkala. Lidé, kteří sami vůbec nic neměli, nám vždy za lékařskou pomoc poděkovali a obdarovali nás například ovocem nebo nás pozvali na oběd a rozdělili se i o to málo. V ten okamžik si člověk uvědomí, co je vlastně v životě důležité.

Co jste říkala na ocenění Laskavec 2020?

Ocenění mě velmi překvapilo. Tuto anketu už delší dobu sleduji a nikdy by mě ani nenapadlo se srovnávat s tvůrci projektů, jako jsou třeba Ježískova vnoučata. Proto když mi volali z Nadace Karla Janečka, nemohla jsem jim vůbec uvěřit. Moc si vážím toho, že si mé práce všimli a pomohli mi představit Whisper zase dalším lidem. Kromě ocenění jsem také dostala finanční obnos, který samozřejmě celý putoval do nemocnice Whisper, kam patří. Ani na chvilku mě nenapadlo, že bych si ho mohla nechat. Whisper je totiž jediným důvodem, proč jsem oceněná byla.

Nemoc dítěte je sama o sobě pro rodiny obrovskou zátěží. Dojíždění do specializovaných nemocnic a shánění dočasného ubytování je pak často finančně i psychicky neúnosné. Dům Ronalda McDonalda chce rodiny tohoto břemena zbavit. I lidem z druhého konce republiky zajistí pohodlné a kvalitní ubytování v bezprostřední blízkosti hospitalizovaných dětí. Nemusí se bát finančních obtíží, a naopak mohou načerpat síly a také sdílet své osudy s ostatními rodinami.

Areál Motolské nemocnice nebyl pro stavbu objektu vybrán náhodou. Právě zde je totiž největší onkologické a hematologické centrum pro děti. Dům s kapacitou 21 pokojů nabídne rodinám soukromé ubytování až pro čtyři lidi. Chybět nebude společný obývací pokoj pro setkávání, kuchyně s jídelnou nebo herna pro děti. Chod domu budou mít na starosti zaměstnanci nadačního fondu nebo dobrovolníci.

Na projekt a stavbu Domu Ronalda McDonalda se již nadačnímu fondu podařilo vybrat potřebné finance. Zájemci však mohou přispět na jeho vybavení a provoz, ať už prostřednictvím webových stránek nebo přímo v provozovnách světového fastfoodového řetězce. Oficiální otevření domu pro rodiny nemocných dětí je plánováno na druhou polovinu roku 2022.

Katarína Vlčková pracuje v mobilním hospici Cesta domů, její manžel Ondřej je generálním ředitelem softwarové společnosti Avast. Oba nadaci vnímají jako svůj životní projekt. „Každý rok se přes osm set českých rodin dozvídá, že jejich dítě se už neuzdraví. Chceme aspoň části z nich pomoci této těžké situaci lépe čelit a spoluvytvářet budoucnost, ve které je péče o kvalitu života závažně nemocných dětí stejně důležitá jako snaha o jejich léčbu,“ říká Ondřej Vlček. „Rádi bychom pro ně vytvořili místo, kde snadno najdou to, co potřebují. Pomoc, podporu, porozumění, pohodlí, klid a bezpečí,“ doplňuje Katarína Vlčková.

Plnit cíle nadace budou kromě jejich zakladatelů i členové statutárních a kontrolních orgánů z řad odborné veřejnosti, kteří mají svými znalostmi přispět k dlouhodobé udržitelnosti nadace. „V českém i středoevropském prostředí bude Nadace rodiny Vlčkových jedinečná co do množství soukromých finančních prostředků věnovaných na jasně definovaný, veřejně prospěšný účel, ale i díky zapojení členů rodiny a udržitelnosti financování. Filantropické plány manželů Vlčkových zasluhují obrovský obdiv,“ vyjádřila svůj názor Kateřina Ronovská z Nadačního fondu Via Clarita, který poskytl nově vzniklé nadaci odborné konzultace.

Aplikace Mapa pomoci je jednoduchá pomůcka, která usnadní práci především pracovníkům v přímé péči. Ti díky ní mohou jednoduše sledovat aktuální kapacity vybraných služeb, propojit dobrovolníky, neziskové organizace pečující o seniory a zařízení zdravotní a sociální péče. Díky tomu se výrazně urychlí hledání služeb, které senior v dané chvíli potřebuje. „Nadace měla konkrétní nápad a zároveň byla otevřená různým možnostem řešení. Spolupráce probíhala bezchybně a výsledkem je dle mého názoru skvělá aplikace, která usnadní práci a ušetří čas mnohým pracovníkům v sociální sféře,“ říká software developer TietoEVRY Filip Krawiec.

Právě nadace Krása pomoci, která se podpoře seniorů dlouhodobě věnuje, se na vývoji aplikace podílela. Od ostravských vývojářů ji nyní dostane darem. „Před vznikem aplikace jsme zjišťovali zájem spolupracujících organizací o podobnou aplikaci a pozitivní ohlasy nás přesvědčily o její užitečnosti. Těšíme se, až plně spustíme provoz Mapy pomoci a společně uděláme další krok k dostupnější péči o naše prarodiče,” doplňuje fundraiserka nadace Michaela Miřátská.

„Myšlenka projektu má v sobě ohromnou sílu – pomoc dětem přímo navázaná na náš sport, na výsledky českých závodníků. Jejich výkony tak dostanou další rozměr. Vedle emocí na straně fanoušků současně podpoří i dobrou věc. Jednoduše řečeno, pomůže každá proměna terče z černé na bílou,“ okomentoval projekt sportovní ředitel českého biatlonového svazu Ondřej Rybář.

Za projektem Trefa pro Leontinku stojí Generali Česká pojišťovna ve spolupráci s Českým svazem biatlonu a Nadací Leontinka, která podporuje děti se zrakovým handicapem. Vybrané prostředky využije na financování rané péče u takových dětí, jejímž cílem je především eliminovat nebo zmírnit důsledky postižení a poskytnout jim i jejich rodinám patřičnou podporu.

Peníze věnuje skrze biatlonisty právě Generali Česká pojišťovna. A nepůjde o malé částky. Pro představu – jen za uplynulý víkend první biatlonová zastávka sezóny zajistila nadaci 122 500 korun. Zapojit se mohou i fanoušci, a to zasláním DMS v ceně 60 korun ve tvaru DMS TREFA 60.

Projekt Terapeutická linka Sluchátko, který je opět v provozu od 22. června, vznikl v návaznosti na linku Anténa, kterou na dobu jarní karantény zřídila Česká asociace pro psychoterapii. Dobrovolnický tým tvořený 37 psychoterapeuty, 11 supervizory a 6 organizátory nabízí přímou psychoterapeutickou pomoc na telefonu nebo vyhledání vhodného terapeuta blízko místa bydliště.

S prodlužující se platností vládních opatření zájem citelně narůstá. „Poslední tři týdny jsme více než zdvojnásobili počet provozních hodin linky a pokryli službami v některých dnech třeba i večerní hodiny,“ říká spoluzakladatelka iniciativy Marie Malinová. Na největší nápor se však teprve připravují. „Ze zkušenosti z jarní Antény víme, že nárůst volajících je souvislý po dobu trvání omezení a že působení dlouhodobého stresu se teprve na obyvatelstvu začne projevovat,“ dodává Marie Malinová.

Linka je určena všem, kteří si neví rady s tíživou životní situací. Často k nim patří starší lidé, kteří se nyní ocitli v izolaci nebo se nachází v domovech pro seniory. Nově navázaná spolupráce s Nadací Krása pomoci proto organizátorům usnadňuje nabídnout psychoterapii po telefonu právě tam – a to nejen samotným seniorům, ale i zaměstnancům a dobrovolníkům, kteří v domovech pro seniory pracují.

Terapeutická linka Sluchátko je anonymní a první tři hodinové konzultace jsou zcela zdarma. Její provoz můžete podpořit finančně nebo se zapojit jako dobrovolník.

Nadace dřevo pro život pořádá unikátní sbírku. Prostřednictvím platformy darujme.cz vyzývá občany k příspěvku na zalesnění české krajiny. Zasazení jedné prostokořenné sazenice v rámci tohoto projektu stoji 25 korun. Cena zahrnuje nákup, výsadbu sazenice a koordinaci projektu. Zájemci mohou podpořit veřejně přístupné lesy u Dačic, Jíloviště u Prahy, Kunštátu u Blanska, Milešova či Nového Knína ve středních Čechách.

Cílem iniciativy je do konce roku vybrat jeden milion korun na zasazení 42 tisíc stromečků. Tím dojde k zalesnění sedmi hektarů nového lesa, protože na jeden hektar lesa je potřeba vysadit průměrně šest tisíc sazenic. Sbírku pořádá nezisková organizace Nadace dřevo pro život, která vznikla před 15 lety. Jejím posláním je zvyšovat zájem veřejnosti o les, dřevo a životní prostředí.

Manželé se ve svém dlouholetém působení řídí heslem: „vracíme peníze tam, odkud přišly – do vědy.“ Oba jsou vědci a finanční prostředky, které – nejen nyní – věnují na dobrou věc, získávají průběžně z licenčních poplatků. Hana Dvořáková totiž v minulosti pod vedením profesora Antonína Holého pomohla vyvíjet účinné antivirové látky proti AIDS a hepatitidě B. „Uvědomovala jsem si, že peníze znamenají velkou zodpovědnost a že se musím dobře rozhodnout, jak s nimi naložit,“ vzpomíná Dvořáková. S manželem už v roce 2006 podpořila v období záplav milionem korun Člověka v tísni.

Částka 200 milionů korun je bezesporu českým filantropickým rekordem. Dvořákovi ji věnovali nadaci Experientia, kterou před sedmi lety sami založili a která podporuje mladé vědce z oboru organické, bioorganické a medicinální chemie. Ta se díky finančnímu příspěvku dostane mezi deset nejvýznamnějších tuzemských nadací a bude vůbec největší nadací cílící na podporu vědy.

Konkrétně pak nadace například umožní desítkám českých chemiků vycestovat na zahraniční prestižní univerzity formou stáží. „Věříme, že tato cílená a dlouhodobá podpora významně ovlivní českou chemii a posune ji směrem k celosvětové špičce, třeba až k další Nobelově ceně,“ uvádí Hana Dvořáková.

Velkoprostorové automobily, které pod krycím jménem Taxík Maxík levně a bezpečně převáží seniory a handicapované, jezdí v českých městech již od roku 2016. Ke dvanáctce stávajících se nyní přidala další čtyři města, a to České Budějovice, Havířov, Šumperk a Vimperk. Obliba služeb sociální taxislužby přitom neustále roste – jednotlivé taxíky přepraví ročně až 500 osob s průměrným věkem kolem 80 let.

Financování projektu zajišťuje hlavní partner – síť lékáren Dr. Max, která daruje vždy jednu korunu z každého prodaného produktu privátní značky. Za shromážděné peníze pak zástupci Nadace Charty 77 zprostředkovávají speciální vozy přímo městským částem či provozujícím organizacím, které navíc výměnou za závazek k alespoň pětiletému trvání projektu obdrží příspěvek na provoz v prvním roce.

„Teprve předáváme auta pro rok 2020, a už máme zájemce na rok další. Moc mě to těší, protože je to důkazem nejen úspěšnosti našeho projektu, ale také stále většího počtu osvícených lidí na radnicích, kteří se chtějí postarat o stárnoucí spoluobčany,“ řekla při adventním předávání klíčů k novým vozům ředitelka Nadace Charty 77 Božena Jirků.

Speciální tramvaj je vyvedena v nadačních barvách a vyzývá k darování naděje. Na jejích stěnách jsou zobrazeni i vybraní hráči fotbalového klubu Viktorie, kteří již do Registru vstoupili. Teď se k nim přidaly i nové týmové tváře – Adam Hloušek a Ondřej Mihálik. „Vstoupit do Registru byla naprostá samozřejmost, vůbec jsem neváhal a přidal se ke klukům v kabině, kteří vstoupili již v minulosti,“ nechal se slyšet záložník Ondřej Mihálik. „Překvapilo mě, že pro vstup stačí jen odebrat vzorek slin a vyplnit dotazník, což zabere několik málo minut. Přál bych si, aby se k nám přidalo co nejvíce lidí nejen v Plzni, ale po celé republice,“ vyzývá obránce Adam Hloušek.

Tramvaj bude po dobu dvou let cestujícím připomínat, jak jednoduché je vstoupit do Registru dárců kostní dřeně a darovat tak nemocným naději na uzdravení. „Jsem velmi rád, že se podařilo celou věc dotáhnout do zdárného konce a my budeme po dobu dvou let na očích po celé Plzni. Právě propagace a osvěta je pro nás tou nejcennější pomocí a ohromně si jí vážíme,“ uvedl předseda správní rady Nadace pro transplantace kostní dřeně Pavel Jindra.

„Chceme čelit občanské pasivitě, rezignaci na veřejné dění, nezájmu o druhé, nedůvěře mezi lidmi. Proto jsme letos hledali příběhy těch, kteří jakýmkoli způsobem konají dobro pro své okolí, ať už v rámci nejbližšího sousedství, regionu nebo celé republiky,“ vysvětluje programový ředitel nadace Zdeněk Mihalco. Vítězové ve čtveřici hlavních kategorií vzešli z celkem 120 nominací.

V sekci Dárcovská výzva zvítězil Ondřej Šimetka z ostravské fakultní nemocnice, který skrze vlastní sportovní výkony a veřejné výzvy pomohl vybrat více než 300 tisíc korun pro Lékaře bez hranic. V kategorii Srdcař získala ocenění Martina Seidlerová, která pořádá řadu akcí na Jesenicku. Mladým srdcařem se stal Patrik Zadina, jenž díky vlastní zkušenosti pomáhá dětem z dětských domovů. Jako Dobrá firma uspěla Vincentka za své charitativní počiny a podporu řady akcí v regionu. Zvláštní cenu za dobré sousedství pak obdržela Eva Lehotská za pomoc vyloučené ostravské osadě Bedřiška.

Stačí o grant v hodnotě 10 až 30 tisíc korun požádat a být vybrán. Zároveň ale musí lidé se zájmem o grant splnit určité podmínky – dobrovolníci vysadí stromy a zavážou se o ně pečovat po dobu pěti let. Také musí jít o druhy stromů, které původně patří na naše zemí, tedy například duby, javory, lípy nebo ovocné stromy.

Peníze pak lze použít na koupi i výsadbu sazenic, ochranného pletiva nebo kůlů, stejně jako na propagaci projektu. O grant lze žádat až do konce května, realizace celých projektů musí proběhnout od začátku října do konce listopadu. V loňském roce bylo mezi spolky rozděleno zhruba 3,5 milionu korun.

Zdroj: Jihomoravská drbna