Barva pleti by neměla rozhodovat o tom, jaký osud dítě čeká, říká medička Markéta Malecová o pomáhání v Africe

Do Afriky se vydala pomáhat jako studentka medicíny. Uganda a komunita spojená s místní nemocnicí Whisper jí však nadchly natolik, že se rozhodla angažovat i v České republice. Usměvavá Markéta Malecová proto založila Nadační fond Whisper. Jeho cílem je nejen shánět finanční prostředky a vybavení na pomoc v Africe, ale také edukovat širokou veřejnost nebo sdružovat dobrovolníky. Za svou činnost si mladá budoucí lékařka vysloužila ocenění Laskavec 2020.

Afrika a medicína. To jsou dvě velké životní volby. Jak k nim došlo?

Afrika byla vždycky mým snem. Na úplně první myšlenku o tom, že bych mohla někdy jet pomáhat do Afriky, mě přivedly reklamy od UNICEFu už někdy na základní škole. Přišlo mi velmi nefér, že má dítě narozené v Africe, ve srovnání s dětmi narozenými u nás, nesrovnatelně těžší výchozí situaci. Rozhodnutí stát se lékařkou jsem udělala až mnohem později, na střední škole. To bylo ale spíš ze zájmu o lidské tělo, chemii a jak to všechno vlastně funguje. A během studia se celou dobu ujišťuji, že to bylo správné rozhodnutí. Jsem moc ráda, že jsem mohla tyhle svoje dvě vášně – medicínu a humanitární činnost, spojit dohromady.

Pamatujete si na první návštěvu Ugandy? Jaké ve vás vzbudila emoce?

Když jsem do Ugandy přijela poprvé, byla jsem ohromena. Cesta z letiště do nemocnice trvala čtyři hodiny, projížděli jsme divočinou, deštným pralesem i přes vesnice místních obyvatel a země si mě na první pohled úplně získala. První dny v nemocnici byly velmi emotivní. Zažila jsem resuscitaci malého dítěte, viděla jsem svůj první porod a vyřezávala písečné blechy dětem v džungli. A to vše během jediného týdne. Do teď je pro mě každý výjezd do Ugandy emocionální kolotoč plný radosti z propuštění pacientů, smutných osudů podvyživených dětí, tradičních oslav a zábav, probdělých nocí u ventilátorů, a to dá člověku zabrat.

Jak konkrétně jste jako mladá medička mohla v nemocnici pomoci? Nechyběly vám potřebné zkušenosti?

Jezdím jako dobrovolník do dětské nemocnice a porodnice Whisper a tam jsou opravdu potřeba každé ruce. Zatímco v českých nemocnicích jsem jako nezkušená studentka byla spíš na obtíž a snažila se moc nepřekážet, v Ugandě jsem se stala potřebným článkem týmu. Nejprve jsem dělala jen jednoduché výkony jako převazy, odběry a měření, ale i to moc pomohlo, protože lékaři se mohli věnovat důležitějším věcem. Teď když jsem zkušenější, už v Ugandě dělám malé chirurgické výkony, vedu porody a asistuji u operací. Ta pomoc byla tedy oboustranná. Nejen, že jsem na místě udělala spoustu práce, ale mnohé jsem se také naučila.

Proč jste se rozhodla angažovat i z Česka? Jde vůbec Africe pomáhat takto na dálku?

Když jsem se vrátila z Ugandy zpět do reality, byl to pro mě velký šok. Odešla jsem z prostředí, kde jsem denně zachraňovala životy, resuscitovala, pomáhala a usínala každý den s pocitem, že jsem někomu pomohla a něco dokázala. Tady se rychle dostavil pocit „zbytečnosti“ a já se s tím rozhodla něco dělat. Pomáhat z České republiky se moc nedalo, protože nemocnice tady neměla žádné právní zastoupení a dárcům se nechtělo přispívat na britské stránky, kterým nerozuměli a nevěřili. Proto bylo jediným řešením českou pobočku Whisperu založit.

Co je tedy úkolem Nadačního fondu Whisper?

Nadační fond funguje již třetím rokem a jeho cíl je jasný – podpořit fungování nemocnice Whisper v Ugandě, a to finančně, materiálně a personálně. Oslovujeme dárce a snažíme se nemocnici podporovat materiálně nákupem přístrojového vybavení, které není v Ugandě dostupné. Další činností je koordinace dobrovolníků, kteří do Whisperu směřují. Pomáhám jim s plánováním jejich stáže, organizací na místě, a hlavně rozehnat všechny chmury a starosti. Zatímco v minulých letech se jednalo o jednotlivce, na rok 2021 se nám přihlásilo téměř čtyřicet dobrovolníků a hlásí se další. To se děje hlavně kvůli nadšení a dobré zkušenosti, které si z ugandské dětské nemocnice studenti vozí domů.

Jak se vůbec v Africe na pomoc od „bílých“ Evropanů místní dívají?

Místní lidé naši pomoc velmi oceňují. Kolikrát na mě volali „bílý anděl“, když jsme přijeli do odlehlé vesnice. I v současné době jsou v Ugandě pořád místa, kde není lékařská péče dostupná, a tak jsou místní vděční, když za nimi přijedeme. Země si mě jednoznačně získala svými obyvateli, kteří jsou přátelští, otevření a hlavně vděční. S takovou mírou vděku za lékařskou péči, kterou v Evropě považujeme za samozřejmost, jsem se dosud nesetkala. Lidé, kteří sami vůbec nic neměli, nám vždy za lékařskou pomoc poděkovali a obdarovali nás například ovocem nebo nás pozvali na oběd a rozdělili se i o to málo. V ten okamžik si člověk uvědomí, co je vlastně v životě důležité.

Co jste říkala na ocenění Laskavec 2020?

Ocenění mě velmi překvapilo. Tuto anketu už delší dobu sleduji a nikdy by mě ani nenapadlo se srovnávat s tvůrci projektů, jako jsou třeba Ježískova vnoučata. Proto když mi volali z Nadace Karla Janečka, nemohla jsem jim vůbec uvěřit. Moc si vážím toho, že si mé práce všimli a pomohli mi představit Whisper zase dalším lidem. Kromě ocenění jsem také dostala finanční obnos, který samozřejmě celý putoval do nemocnice Whisper, kam patří. Ani na chvilku mě nenapadlo, že bych si ho mohla nechat. Whisper je totiž jediným důvodem, proč jsem oceněná byla.