Účastníci studie sledovali videa plná laskavosti, inspirace nebo lidské soudržnosti. Výsledky ukázaly pokles stresových ukazatelů a nárůst pocitů klidu a pohody. Tyto změny byly srovnatelné s efekty, kterých lidé dosahují při krátké meditaci. Zásadní roli přitom hraje takzvané pozitivní dojetí. Pocit, kdy člověka zahřeje u srdce a na chvíli zapomene na každodenní starosti.

Výzkum naznačuje, že inspirativní videa mohou být snadno dostupným nástrojem, jak si během dne rychle ulevit od stresu, zejména pro ty, kteří s meditací teprve začínají nebo na ni nemají čas. I krátká pauza s pozitivním obsahem může mít reálný dopad na naši psychickou pohodu a pomoci nám zvládat náročné situace o něco efektivněji.

Lucy vyrazila v roce 2017 z argentinské Ushuaie, často označované za „konec světa“. Od té doby prošla 12 zemí, vystřídala více než dvacet párů bot a čelila všemu od extrémních teplot po pandemii, která ji na měsíce zastavila. Cestou pomáhala vědcům sledovat mořské želvy, odebírala vzorky vody a dokumentovala proměny krajiny i lidí, které potkávala. Po celou dobu ji doprovází její věrný pes Wombat. Nejen společník, ale i zosobnění odvahy a přátelství.

Momentálně Lucy čeká na nové vízum, které jí umožní dokončit poslední úsek cesty přes Kanadu až k aljašskému Utqiaġviku – nejsevernějšímu bodu Spojených států. Její výprava se tak dočasně zastavila, ale rozhodně neukončila. Už nyní získala uznání jako Dobrodruh roku 2024 od Australian Geographic Society. Až se znovu vydá na cestu, může se stát první ženou v historii, která projde pěšky celý americký kontinent od „konce světa“ až na jeho druhý konec.

Laskavost často vnímáme jako vlastnost, která pomáhá druhým. Prospívá ale také nám samotným. I proto se Nadace Lilie & Karla Janečkových pustila také letos do svého projektu #jsemlaskavec, který vyzývá děti ve věku od 3 do 18 let, aby si vyzkoušely, jaké to je dělat dobro a rozdávat radost kolem sebe.

Registrace laskavých týmů odstartuje 29. srpna na jejich webových stránkách a zaregistrovat se mohou třídy, spolky, zájmové kroužky, skupiny dětí z dětských domovů nebo kamarádi (vždy maximálně o 30 členech) z celé České republiky. V minulých ročnících tak učinilo více než 76 000 školáků!

A co vás následně čeká? Stačí, když do 13. listopadu splníte vámi vybraný nebo vymyšlený dobrý skutek. Tipy na laskavosti (i ty z minulých let) najdete rovněž na stránkách projektu. Pro který se rozhodnete vy?

Jak jste se vy sama dostala k sebeobraně ?

V roce 2015 jsem se ze zvědavosti přihlásila na kurz, ale od první hodiny jsem z přístupu Moderní sebeobrany byla nadšená. Důraz na prevenci a přátelské prostředí na lekcích mě motivovaly chodit i na navazující kurzy. Takže následnou nabídku, jestli bych chtěla dělat instruktorku, jsem přijala s nadšením. Sama mám zkušenost s obtěžováním a sexualizovaným násilím. Mojí motivací bylo – a stále je – pomáhat obětem a dát sílu všem lidem, kteří by se mohli stát terčem násilí.

Co vám sebeobrana dala? Musela jste ji někdy využít i v praxi?

Na lekcích Moderní sebeobrany jsem zjistila, že mám právo bránit si své hranice. Zjistila jsem, že záleží na tom, jak situaci vidím já – pokud je mi něco nepříjemné, nemusím to snášet. A pokud naopak o něčem vím, že je to pro mě dobré, mohu si to dopřát, i když mě okolí přesvědčuje o opaku nebo o tom pochybuje. Pomohlo mi to urovnat si pár věcí v osobním životě a i díky tomu mám teď skvělého manžela a půlroční dceru.

V praxi jsem zatím naštěstí musela použít jen slovní sebeobranu. Bránila jsem kamarádku a její partnerku před homofobním útokem opilého muže, reagovala jsem na oplzlé pokřikování mužů na ulici nebo jsem se vymezovala proti příliš familiárnímu oslovení na pracovišti.

Kvůli čemu ženy nejčastěji k vám na kurz přicházejí? A co vše se naučí?

Máme dva typy studentek – ty, které chodí preventivně, a ty, které už mají nějaký nepříjemný zážitek za sebou a chtějí vědět, co dělat, kdyby se jim to stalo znovu. Na kurzech se zaměřujeme hlavně na prevenci, tedy jak se konfliktu vyhnout. Pracujeme hodně se sebevědomím a s hlasem. Pokud s agresorem budete komunikovat rázným hlasem, můžete ho od jeho konání vůči vám odradit. Často se bojíme ozvat se, když se nám něco nelíbí, abychom se neznelíbili našemu okolí. A to přesně na kurzech boříme. 

Vykašlete se na to, co si o vás bude myslet oplzlý kolega, a řekněte mu, ať vás neobtěžuje! Získáte tím totiž skvělý pocit, že jste se dokázaly postavit samy za sebe. A dost možná za vámi pak přijde kolegyně a poděkuje vám, protože ji taky obtěžuje, a vy jste jí svou reakcí dodala sílu vymezit se taky.

Učíme samozřejmě i fyzickou sebeobranu. Když víte, že se dovedete ubránit také fyzicky, vaše verbální část pak bude mnohem přesvědčivější.

Foto: Nadace Lilie a Karla Janečkových

Pracujete i se ženami v těžké životní situaci. Jsou z hlediska násilí ohroženější?

Určitě ano. Ženy ze složitějších podmínek, ať už z nefunkčních rodin, ze sociálně slabších oblastí nebo se zkušeností s bezdomovectvím často nemají funkční podpůrnou síť. Nemají s kým nepříjemné zážitky sdílet a jsou na jejich zpracování samy. Kromě toho, že čelí genderově podmíněnému násilí, musí se vyrovnávat také s dalšími formami diskriminace, ať už kvůli své etnicitě, nebo kvůli sociálnímu postavení. Často se jim nedostane zastání ani ze strany institucí. To všechno v nich může zakořenit pocit, že nemají právo se za sebe postavit. A my jim dodáváme sílu se bránit.

Jakou máte z jejich strany odezvu?

Na drtivé většině kurzů, ať už jsou účastnice z jakéhokoli prostředí, máme skvělou zpětnou vazbu. Učíme jednoduché věci a často slýcháme: „Proč mi tohle někdo neřekl už dřív? Měli byste to učit už na základních školách!“ I na tom už v Moderní sebeobraně pracujeme, protože si myslíme, že bránit by se měl umět úplně každý.

Když se řekne násilí nebo znásilnění, mnozí mají představu přepadení v noci v temné uličce. S jakými formami násilí se ženy obecně nejčastěji setkávají? A v jakém prostředí?

I když samozřejmě dochází i k „typickým“ případům znásilnění, jaké jste zmiňovala (cizí pachatel v temné uličce nebo v parku), statisticky máte mnohem větší šanci, že vám ublíží někdo, koho znáte. A o tom na kurzech hodně mluvíme. Pokud se učíte obranu s myšlenkou zamaskovaného útočníka někde v parku, sebeobrana vám pak nemusí fungovat, když se bráníte někomu blízkému – je to totiž najednou úplně jiná situace, než kterou jste trénovali.

Existuje nějaká univerzální rada, jak se bránit při setkání s útočníkem? Co je klíčové?

Klíčové je působit tak, že se nebojím, věřit si, že se ubráním. Stejně jako predátor, i agresor si vybírá oběť, se kterou to bude mít co nejjednodušší. Někoho, kdo se nebude bránit, kdo vypadá, že nevydá ani hlásku. Zaujměte proto sebevědomý postoj, ramena dozadu, bradu trochu nahoru (zkuste si to klidně i teď při čtení). Obě ruce dejte s otevřenými dlaněmi před sebe – dáváte tím jasnou zprávu – nechte mě být, budu se bránit. Hlas je zbraň, kterou máte vždy po ruce. Agresorovi vykejte a udržujte distanc. Okolí pak vidí, že se neznáte. Použijte jasný pokyn, třeba „Nechte mě být!“, a ten opakujte, ať po vás dotyčný chce cokoli. Myslete na to, že hlas je vaše zbraň. Nebojte se ji použít – důrazným vymezením přivoláte pozornost okolí, a to agresor nechce.

Důležité je vědět, že se můžu bránit. Když někdo překračuje moje hranice, mám právo na to reagovat.

Barbora Vodochodská Machková učí prostřednictvím kurzů moderní sebeobrany metody, jak se účinně bránit agresi. Instruktorkou se stala v roce 2018, působí především ve Dvoře Králové nad Labem a v Praze. Její kurzy navštěvují především ženy, a to nejen různých věkových kategorií, ale i z odlišných sociálních oblastí.

Co je Modrý domeček a jaké je jeho poslání?

Modrý domeček je sociální podnik, který zaměstnává lidi s různým typem zdravotního postižení. Patříme v České republice k nejstarším a moc ráda říkám, že i k nejstabilnějším sociálním podnikům. Kromě kavárny provozujeme také cateringovou výrobnu a brzy otevřeme malou řemeslnou pekárnu.

Co vás inspirovalo k založení této kavárny pro lidi s handicapem?

V roce 1994 jsem jako ergoterapeutka odjela na stáž do Dánska a právě tam poznala chráněné kavárny. Kromě toho to byly hluboké rozhovory s moji kamarádkou a spoluzakladatelkou Modrého domečku Vlaďkou Hejmovou. Obě dvě jsme měly zkušenost se zaměstnáváním lidí se zdravotním postižením ze své původní profese. Chtěly jsme vytvořit důstojné pracovní podmínky, hezké pracovní prostředí a nabídnout férovou práci těm, kteří nemohli najít uplatnění na otevřeném trhu práce. Také jsme chtěly mít v Řevnicích, kde obě žijeme, místo se skvělou kávou a pěkným posezením.

Foto: Nadace Lilie a Karla Janečkových

Jakým největším výzvám jste čelila při zakládání (a i samotném provozu) této kavárny?

Těch výzev bylo mnoho a vůbec největší byla naučit se provozovat kavárnu. Dnes si říkám, jakou jsem měla odvahu nebo spíš nerozum se do podnikání v gastro oboru pustit. Také to trvalo velmi dlouho a stálo nás to mnoho sil a trápení, než se nám začalo dařit. Velkou zásluhu na pozitivní změně mělo oddělení podnikání od sociální služeb, které dodnes poskytuje naše mateřská organizace Náruč, a příchod skvělých kolegyň z byznysu. Až s nimi se nám začalo postupně dařit.

Zaměstnávat handicapované může být složité a zároveň obohacující pro obě strany. Co přináší tato práce vám? 

Máte pravdu, složité i obohacující to opravdu je. Moje práce mě nejen baví, ale dává mi velký smysl. Každý den vidím konkrétní pozitivní dopady našeho podnikání jak na kolegy, tak i na naše zákazníky a celou komunitu, která nás obklopuje. Věřím, že přinášíme do Řevnic nejen skvělé služby, ale stále ještě vzácný prvek solidárnosti a humanity. Kromě toho pozitivně ovlivňujeme přijímání lidí s odlišnostmi ve společnosti. Samozřejmě, ne každý den je svátek, podnikání v gastru přináší neustálé změny a těžkosti. Ale práce s lidmi se zdravotním postižením dává nadhled, naše všední problémy se najednou zdají malicherné oproti tomu, s čím se potýkají oni.

Vzpomenete si na nějaký příběh vašeho zaměstnance, který se vám vryl do srdce?

Za ta dlouhá léta bylo příběhů mnoho a drtivá většina z nich skončila dobře. Podělím se o takový obecný příběh, který je podobný u většiny našich kolegů. Přijde k nám uchazeč o práci, který je po dlouhodobé léčbě v psychiatrické nemocnici a vlivem nemoci i léků má velmi malou kapacitu pracovního výkonu. Nevěří si, je unavený, zpomalený a nejistý. Pravidelným docházením do práce se postupně začne stabilizovat, vrátí se mu tělesná a duševní pohoda. Lépe komunikuje s kolegy i se zákazníky, učí se novým dovednostem a pomalu se posouvá na složitější pracovní pozice. Někdy vidíme posun rychle, někdy potřebují kolegové delší podporu. Největší uspokojení přináší, když vidíme, že se i soukromý život našich kolegů zlepšuje. Mnohdy je to zásluha skvělé party, kterou v Modrém domečku máme.

Foto: Nadace Lilie a Karla Janečkových

Jak reagují na Modrý domeček zákazníci? 

Modrý domeček má opravdu širokou skupinu stálých zákazníků především z Řevnic a blízkého okolí. Všichni ví, že jsme chráněná kavárna, to ale neznamená, že nás mají šetřit a chodit sem ze soucitu. Vždy jsme dbali na to, aby byla kavárna hezkým moderním místem s profesionální obsluhou a skvělým sortimentem. Dá to práci a jsou i chvilky, kdy se něco nepovede. Potom jsme velmi vděčni za zpětnou vazbu, protože jenom tak se můžeme zlepšit. Víkendoví návštěvníci, to je úplně jiná skupina, mnohdy za celou návštěvu nepoznají, že je obsluhují kolegové se zdravotním postižením.

Jak vás mohou zájemci podpořit?

Nejvíc nás zájemci mohou podpořit, když přijdou do kavárny a dají si něco dobrého, nebo když si od nás jednotlivci či firmy objednají náš skvělý catering a dárky pro své zaměstnance a zákazníky. Denně rozvážíme do pražských podniků a institucí, které odpovědně nakupují a nepřímo nás tímto způsobem podporují. Čím dál tím častěji si také zákazníci pronajímají první patro kavárny, kde je velký hrací koutek a celé zázemí pro pořádání rodinných nebo dětských oslav.

Jaké jsou vaše plány nebo přání do budoucnosti ohledně provozu Modrého domečku?

Ten nejbližší plán je jasně daný, v lednu jsme zahájili nový projekt Modrá pekárna a připravujeme jeho velké otevření na začátku března. Zatím trénujeme receptury, vzděláváme se a zařizujeme obchůdek. Zavádění nové výroby je dlouhý proces, ale moc se na něj těšíme. Pekárna byla našim dlouhodobým snem a uvidíme, jestli v budoucnu přibude do naší gastro rodiny další člen.  

Zuzana Dudáková se původně věnovala fyzioterapii a ergoterapii, ale zaměstnávání lidí se znevýhodněním jí bylo vždy blízké. Založila Modrý domeček, sociální podnik, kavárnu a brzyi pekárnu. Nabízí také cateringové služby. Zaměstnává kolem 35 osob, které se potýkají s duševním či tělesným znevýhodněním. Někteří z jejích kolegů nazývají kavárnu druhým domovem – je to díky vstřícnému přístupu a dobrému kolektivu. 

Solná pláň Deadvlei – Namibie

Neuvěřitelně barevné duny solné pláně Deadvlei působí spíš jako hříčka Photoshopu nebo umělé inteligence než jako skutečné místo na naší planetě. Název doslova znamená „mrtvá bažina“. Kvůli extrémnímu horku tu nerostou ani žádné rostliny, jen vysušená torza akácií. Kdysi to totiž byla zelená oáza plná akátových stromů. Extrémním horkem se nerozložily, ale spálily. 

Foto: Shutterstock

Sopečné dolíčky na ostrově Lanzarote – Španělsko

Vskutku netypická vinice, která se rozkládá pod sopkami na ostrově Lanzarote. Díky vulkanické činnosti je půda bohatá na živiny, ale zároveň na ní nic neroste. Místní vinaři tu pěstují jedinečné víno, ale keře musí kvůli nehostinným podmínkám schovávat před větrem. Hloubí důlky, které ozvláštňují jinak monotónní krajinu. 

Foto: Shutterstock

Pánev Dallol – Etiopie

Pánev Dallol patří s průměrnou teplotou 34 stupňů k nejteplejším částem světa. V červnu teploty dosahují až 50 stupňů. Impozantní barevné výjevy jsou způsobené množstvím zřídel a vysokou koncentrací soli a železitých sloučenin. Jde o magické, ale zároveň nebezpečné místo, na které nevedou žádné silnice, pouze stezka pro karavany s velbloudy.

Foto: Shutterstock

Rezervace Ischigualasto – Argentina

Krajina v argentinské rezervaci nápadně připomíná povrch Měsíce. Je plné zvláštních geologických útvarů a rozprostírá se na 370 kilometrech čtverečních. Dechberoucí podívanou vytvářely vlivy silného větru, extrémně vysoké teplo a sucho.

J. K. Rowling – Vánoční prasátko

Malý Jack nadevše miluje své plyšové prasátko. Co na tom, že je staré, ušmudlané a otrhané? Na Štědrý den se ale jeho parťák záhadně ztratí. Pod stromečkem sice najde nové plyšové prasátko, radost mu však neudělá. Ještě že jsou Vánoce, doba, kdy se dějí zázraky. Hračky kolem Jacka ožijí a on se vydává na cestu do Země ztracených. Co ho tam čeká, to se dozvíte v této kouzelné knížce od autorky slavného Harryho Pottera. 

Kniha je určená primárně pro malé čtenáře (s doporučením od 8 let). Nenechte se tím ale odradit, pohádkový příběh okouzlí i dospělé. 

Jostein Gaarder – Kouzelný kalendář

Kdo zná knihy Josteina Gaardera (mezi nejpopulárnější patří Sofiin svět a Dívka s pomeranči), ví, že autor rád čtenáři zamotává hlavu. Nechává mezi sebou prolínat více příběhů a překvapuje nečekaným rozuzlením. Nejinak je tomu i v případě Kouzelného kalendáře. Příběh malého Jáchyma a dívky Elizabeth začíná v současném světě, ve Skandinávii, odkud putují do Betléma. A to nejen prostorem, ale i časem. Cestou potkávají další postavy, které jsou z vánočních příběhů dobře známé.

Kniha se dá číst jako netradiční adventní kalendář. Pro každý prosincový den je určená jedna kapitola, která vrcholí Štědrým dnem. Nebo si ji přečtěte během jednoho dvou večerů a poznejte znovu originálně pojatý pradávný příběh, který vás spolehlivě rozptýlí v předvánočním shonu. Navíc se dozvíte spoustu historických a geografických zajímavostí.

John Green, Maureen Johnson, Lauren Myracle – Sněží, sněží…

Tři autoři, tři různé povídky a jedna obří sněhová bouře. Ta zasáhne právě o Štědrém dnu a ovlivní vztahy a budoucnost několika středoškoláků. Jde oddechové příběhy z kategorie young adult, nechybí romantika a vtip. Pokud si chcete opravdu odpočinout a užít si chvíli bezstarostnosti, je to ta správná volba. Kniha se dočkala i filmového zpracování, které najdete na Netflixu.

Gunnar Gunnarsson – Advent

Netypické vánoční čtení pro náročnější čtenáře, to je novela Advent od islandského spisovatele Gunnara Gunnarssona. Napsal ji už téměř před sto lety a prodaly se jí miliony výtisků. Na necelých sto stranách vypráví příběh farmáře, který v drsné islandské přírodě hledá ztracené ovce a dává v sázku vlastní život.

Kniha vybízí k rozjímání. Má filosofický přesah a čtenáři ho díky jejímu poselství přirovnávají ke známějšímu Muži, který sázel stromy.

Julie Caplin – Hrad ve Skotsku

Hrad ve Skotsku patří k pohodovým vánočním knihám, který ocení především ženské čtenářky všech věkových kategorií. Je to klasické romantické čtení, kterému nechybí nic, co od červené knihovny čekáme. Sice budete od prvních stránek tušit, jak to asi celé dopadne, ale pokud se při čtení rádi zasníte, s touto knihou ze série Romantické útěky nesáhnete vedle. A pak ji můžete půjčit sestře, mamince nebo babičce.

Omrzelo se vám balit dárky každý rok stejně a rádi byste překvapili něčím originálnějším? Přinášíme několik nápadů, jak pod stromečkem zapůsobit ještě před rozbalením. A na závěr máme nachystané i tipy pro ty, kteří nestíhají a balí na poslední chvíli.

Jednoduše a přírodně

Vsaďte na sílu jednoduchosti a pořiďte si obyčejný hnědý balicí papír. Nejen že je šetrnější k přírodě a vyjde levněji, ale za pomoci vhodných ozdob z něj vykouzlíte nádherné překvapení. Sehnat se dá i v lesklých variantách či jemně zdobený. Omotejte balíček obyčejným provázkem a doplňte přírodními doplňky. Postačí větvička jmelí, jehličnanu, kousek skořice nebo třeba plátek sušeného citrusu. Minimalistický obal oživíte také výraznější mašlí nebo samolepicí dekorační páskou. 

Máte tvořivou duši? Potiskněte papír vánočními motivy, nebo ho pokreslete bílou fixou. Nemusíte být extra zruční, i obyčejné puntíky vypadají pěkně. Vraťte do dětských let a vytvořte z papíru prostříhané hvězdy, složte z papíru harmoniku… Možností je spousta. Pod stromkem dárky zazáří, i pokud styly zkombinujete. Přírodnější prvky vyniknou vedle hedvábných stuh či třpytivých obalů. 

Luxusní styl

Vánoční překvapení si říkají o to, aby nadchly. Nebojte se zlaté nebo stříbrné. Abyste se vyhnuli lacinému dojmu, držte se jednoduchosti a nekombinujte příliš barev. Zlatá se skvěle doplňuje s červenou nebo hnědou, stříbrné to bude slušet například s modrou. Luxusní dojem vykouzlíte také pomocí saténových stuh a objemných mašlí.

Pokud hledáte něco opravdu netypického, zabalte dárek do šátku (který se sám stane dárkem a neskončí v koši jako jiné obaly). Jde o techniku, která pochází z Japonska a její původní název je furoshiki. Navíc nebudete potřebovat ani izolepu či stuhy. Do šátku zabalíte měkké i tvrdé dárky, dokonce i lahev. Není to tak složité, jak by se mohlo zdát. Doporučujeme si ale pro jistotu najít předem video s postupem.

Dárky pro děti

Chcete nejmladší členy rodiny rozzářit ještě předtím, než dárky otevřou? Vyhraďte si na balení trochu víc času, zapojte fantazii (nebo se inspirujte na Pinterestu) a proměňte dárky ve zvířátka, autíčka a další oblíbené dětské motivy. Ideální je pro tento účel opět obyčejný hnědý papír. Na něj nalepíte vystřižené tvary z bílé čtvrtky podle toho, jaké zvířátko tvoříte a detaily dokreslíte černou fixou. Nebo sáhněte po barevných papírech, bambulkách či hýbacích nalepovacích očích. 

Jestli času nazbyt nemáte, nebojte, děti potěšíte i tím nejjednodušším balením. A ještě jeden tip – pokud chystáte dárky pro děti, které ještě neumí číst, nalepte na dárek místo jmenovky jejich fotku. Najdou si tak dárek samy a určitě je to potěší. 

Zdroj: Pinterest

Na poslední chvíli?

Končí to u vás každý rok tak, že balíte dárky den před Štědrým dnem nebo dokonce ještě během něj? Promyslete si předem alespoň to, jak chcete dárky balit a sežeňte si včas vše, co budete potřebovat. Ať už to budou papírové nebo hedvábné balicí papíry, dárkové tašky, ale také stuhy, jmenovky a lepenky (vše seženete na jednom místě například na eshopu Rajapack.cz). 

A co když se stane, že vám balicí materiály dojdou? Nezoufejte! Řešením jsou například staré knihy. Převázané provázkem a ozdobené jedlovou větvičkou vypadají krásně a originálně. Další možností jsou noviny, staré látky nebo papírové krabice. Poslouží také pečicí papír, který lze pomalovat nebo ozdobit razítky nebo fixou.

Ať už zvolíte jakýkoliv styl pro balení dárků, nezapomeňte také na jmenovky. Nezáleží, zda jsou koupené, vytištěné nebo ručně vyrobené, dárek bude díky nim působit tak, že jste si na něm dali opravdu záležet. Přejeme vám, ať s dárky vykouzlíte úsměv na tváři vašich nejbližších!

Knihu tvoří čtyři samostatné příběhy, jejichž názvy vám hned vyvolají úsměv na tváři: O koni, který chtěl být horolezcem, O svítící kočce, O pejskovi, co neuměl říct R, a O kocourovi, který ani trochu neuměl hrát na klavír (ani na piáno). Tyto příběhy se dále dělí na jednotlivé kapitoly. Všechny přitom spojuje přítomnost poetična, hravosti a specifické lehkosti. Kniha zkrátka tak nějak zvláštně plyne, jako když se převalují vlnky jedna za druhou. Více než o pohádky, jak jsou většinově vnímány, se spíš jedná o příběhy ze života. Specifičnost jim dodávají zvířata mluvící lidskou řečí. Celkové naladění knihy nejlépe vystihují samotná slova jejího autora: „Děkuji, že to se světem nevzdáváte a věříte v jeho dobro, stejně tak jako v něj věřím já.“

Foto: Veronika Steidlová Kordasová

Ilustrace se nesou v duchu Malého prince, kdy si máme sami představit něco slovně popsaného. Jak ostatně Radek Maixner v úvodu své knihy uvádí: „Jeden vidí koně hnědého, jiný grošáka, další pro změnu strakatého jako kočku od sousedů. To byl hlavní důvod, proč ilustrace jsou, jaké jsou. Dávají šanci a prostor na vlastní představivost.“

Celkově minimalistickému, černobílému ladění knihy dodává dráždivý tón červená barva. Ta je použitá na obálce, v nadpisech a občas také v samotném textu.

Foto: Veronika Steidlová Kordasová

Slovo autorky:

Kniha se mi dostala do rukou úplně náhodou – nebo ne, na náhody totiž nevěřím. Pan Maixner je laskavý hodinář s citem pro literaturu, se kterým jsem se zapovídala během nákupu v jeho stylovém obchodě. Odcházela jsem s čerstvě vydaným Souborem pohádek a nedočkavostí se do knihy začíst. Nezklamala mě.

Procházky a cyklistika 

Chcete si užít pohyb v létě i v horkých dnech? Vydejte se na procházku nebo cyklistický výlet do přírody. Zelené lesy, osvěžující jezera a malebná pole nabízejí úchvatné scenérie, které dodají pohybovým aktivitám úplně nový rozměr. Procházka lesem či výlet v horách jsou nejen fyzicky prospěšné, ale také povzbudivé pro naši mysl. Cyklistika je skvělou alternativou, která nám umožní prozkoumat větší území a objevovat nová místa. Pohyb na čerstvém vzduchu a slunci vám zaručeně dodá energii a zlepší náladu.

Vodní radovánky a plážové sporty

Léto je rovněž skvělou příležitostí pro vodní radovánky a sporty na pláži. Plavání je výbornou formou cvičení pro celé tělo a uleví nám od letních veder. Surfování a paddleboarding poskytují vzrušující adrenalinový zážitek a spojení s přírodou. Pokud je vám příjemnější pobyt na souši, zahrajte si plážové sporty jako plážový volejbal nebo plážový fotbal se skupinou přátel, což vám přinese spoustu smíchu a zážitků.

Taneční kurzy a venkovní cvičení

Máte rádi hudbu a pohyb? Pak pro vás léto může být skvělou příležitostí k vyzkoušení tanečních kurzů nebo cvičení venku. Mnoho parků a veřejných míst nabízí venkovní lekce jógy, pilates nebo zumby, které představují zábavnou formu cvičení pro všechny věkové kategorie. Tancování má navíc pozitivní vliv na psychiku a pomáhá nám uvolnit se. Nechce se vám tančit před lidmi, které neznáte? Zorganizujte vlastní taneční party doma nebo na zahradě s rodinou a přáteli. Kombinace pohybu a hudby vám zaručeně dodá novou energii.

Publikaci Naomi Walmsleyové a Dana Westalla, kteří se specializují na bushcraft (pobyty v přírodě za využití základních dovedností spojených s přežitím v divočině) a dovednosti z doby kamenné, nabízejí školákům a učitelům jedinečné zážitky. Ty jim umožní navázat kontakt s přírodou. „Naší vášní je propojovat lidi s jejich přirozeným prostředím prostřednictvím získávání dovedností a hraní her,“ uvádí autoři v úvodu knihy. Své zkušenosti se rozhodli předat dál v příručce, kterou z anglického originálu nechalo přeložit a vydalo nakladatelství Lukáš a syn. „Věříme, že všechny děti (i dospělí!) by měly do deseti let umět (bezpečně) rozdělat oheň, znát alespoň deset různých způsobů použití klacku a kamene, poznat alespoň pět druhů rostlin a stromů, které denně vídají, a umět určit alespoň deset různých druhů ptáků, kteří navštěvují jejich zahradu,“ dodávají autoři.

Foto: Gabriela Brázdová

Bohatě zpracovaná praktická příručka s jednoduchými návody na aktivity v přírodě, s fotografiemi krok za krokem a s nápady, jak jednotlivé činnosti rozšířit nebo upravit, je ideální pro rodiče, učitele nebo vedoucí. Kniha je plná nápadů, jak dostat děti ven. Kromě toho s její pomocí vymyslí čtenáři zajímavé hry, tvoření a jiné způsoby, jak poznávat přírodu kolem nás. Děti se tak pustí do rozdělávání ohně třením klacíků o sebe, postaví si přístřešek na spaní, vytvoří kamenné nástroje z pískovce a břidlice, vyrobí si přírodní lepidlo z mízy stromu, vytěží ze země jíl na výrobu hrnců, vytvoří z běžného zahradního plevele chutnou a výživnou divokou pochoutku a mnoho dalšího.

Slovo autorky článku:

Kniha má moc pěkné provedení, je plná spousty ilustrací a konkrétních jasných návodů. U každé aktivity je doporučený věk dětí, odhadovaná doba, kolik času aktivita zabere, a seznam potřebných materiálů a nástrojů.

Pro lidi z celého světa se práce z domova stává pomalu novou normou. Donedávna nás právě práce vázala k jednomu místu. Nyní je však možné díky internetu pracovat téměř odkudkoliv. Narůstá tedy počet digitálních kočovníků, pro které je domov tam, kde zaparkují. Kniha Sebastiana Antonia Santabarbara je inspirativním průvodcem pro tyto lidi, kteří chtějí kompletně změnit svůj život a prožít spoustu dobrodružství. Čtenáři v ní najdou řadu inspirativních příběhů od lidí, kteří tomuto životnímu stylu propadli.

Foto: Gabriela Brázdová

Dočkají se v ní rad od zkušených kutilů, kteří od základu přestavěli celý autobus nebo dodávku. Zjistí, co je potřeba pro bezpečné cestování, jak plánovat rozpočet pro život na cestě na plný úvazek, jak vařit a mnohé další tipy. Všichni kočovníci se podělí se svými zkušenostmi, příběhy a také třemi zásadními věcmi, bez kterých by si život na cestách nedokázali představit. Zároveň zmíní tipy na nejnezapomenutelnější destinace.

Autor se v knize věnuje nejen lidem, kteří se rozhodli doslova žít na cestách, ale i takzvaným víkendovým bojovníkům, kteří mají dodávku jako zpestření k vyvážení úspěšné kariéry, díky čemuž získávají to nejlepší z obou světů. „Pro některé je život na cestě o víkendech nebo na částečný úvazek příležitostí, jak se odvázat a být sami sebou.“ Neopomene zmínit ani dobrodruhy, lidi, kteří touží procestovat svět co nejvíc ekonomicky, chtějí žít více ekologicky a v souladu s přírodou nebo dostat se mimo civilizaci.

Slovo autorky článku:

Kniha má velice pěkné provedení a je plná fotografií a tipů na cesty, které doslova dýchají pohodovou atmosférou. Člověk by si nejradši sbalil batůžek a hned někam vyrazil. Tak kam to bude?

Jak se vám v hlavě zrodil nápad založit dobročinný second hand?
Nebyl to úplně nápad, já jsem takové obchody (charity shops) potkal v Anglii a najednou jsem cítil, že to je něco, co bych měl dělat. Do dneška jsem celým tím principem fascinován. Do té doby jsem sám ani second handy nenavštěvoval. Zaujalo mě ale propojení komunity, udržitelnosti, financí pro neziskový sektor a dobrovolnictví. Přišlo mi to přirozené.

Kdy vznikly první obchody?
První obchod jsme otevřeli v roce 2010, který byl pro Denní stacionář Žebřík, což je nezisková organizace, kterou jsem sám založil, a tento obchod byl i pracovištěm pro lidi s postižením, takže jsme to všechno opravdu hezky propojili.

V Anglii jsem se také setkal s jedním Čechem, který pracoval v organizaci, která provozovala podobný projekt, jako máme druhou neziskovku Kola pro Afriku, a na to konto jsem tedy navázal a otevřel druhý obchod, který podporuje tuto činnost. To bylo v roce 2012 a v tu chvíli jsem obchody zaštítil organizací Moment.

Kolik je obchodů teď a plánujete další?
Teď jsme ve fázi, kdy zakládáme Nadaci MOMENT, která by měla rozvíjet tuto síť dobročinných second handů. Chce to totiž finance, i na otevírání nových obchodů. Máme teď šest obchodů, pět je v Ostravě a jeden v Praze, v květnu otevíráme další dva – jeden v Ostravě a druhý v Praze. Naší ambicí je otevřít ročně 3–5 obchodů po celé republice. Cílem je dárcovství normalizovat.

Většina obchodů nevypadá jako klasické second handy. Foto: Nadace Lilie & Karla Janečkových

Jaké organizace nyní vaše obchůdky podporují?
Dvě už jsem zmínil, další jsou Mobilní hospic Ondrášek, Safe Elephants, Společnost pro ranou péči a CCBC (Česká koalice na ochranu biodiverzity). Jeden obchod podporuje jednu neziskovku. Výtěžek z veškerého prodeje se rozděluje rovným dílem mezi všechny tyto neziskové organizace a nově necháme o části peněz rozhodnout lidi, kteří nás podporují (nakupující i dárce). S růstem přibereme tedy i další organizace.

Máme také spolupráci s lidmi ve výkonu trestu ve věznici v Ostravě Heřmanicích, kteří nám přešívají staré džíny na kabelky a další věci, dělají to ve volném čase, není to jejich práce. Takže i trochu fušujeme do upcyklace. Stejně tak nám už dlouhou dobu opravují kola pro Kola pro Afriku, což je určitě také další pozitivní aspekt naší organizace.

Jak to v obchodech funguje?
Obecně se snažíme naše obchody trochu povznést, snažíme se dbát na udržitelnost, chceme ukázat, že nakupování v second handu není jen něco sociálního, ale že své si tam může najít každý. Obchody vypadají dle mého jako naprosto běžné prodejny oblečení a doplňků. Máme je třeba i přímo v obchodních centrech. Zakládáme si na tom, aby byly hezké a člověk se tam cítil dobře.

Kdo má nějaké přebytky, tak nám je tam přinese. Apelujeme na to, že chceme věci, které jsou prodejné. Za ta léta už jsme vytřídili desítky, možná už i stovky tun věcí, které jsme museli vyhodit. Takže se snažíme lidi učit, jak to třídění šatníku a věcí má vypadat. Ideální je třeba dělat to dvakrát za rok. To, co mi leží doma už 5 let, většinou nebude úplně použitelné. Už nyní lze darovat i skrze web z celé republiky, nemusíte nám věci nosit jen do prodejen. K tomu nás nastartoval covid. Lidé také nad tím, co do takového balíčku člověk vloží, trochu víc přemýšlí a ubývá nám odpadu. To, co neprodáme, dáváme do sociálních projektů dále, to, co je už děravé nebo se nedá vůbec vystavit, tak třeba ještě třídíme na materiál, ale zbytek musíme vyhodit. Na celý proces je potřeba hodně dobrovolníků.

Co všechno vám lidé mohou darovat?
Máme web darujobleceni.cz, kde docela detailně popisujeme, co lze darovat. Specializujeme se převážně na oblečení, věci do domácnosti i dekorace, bižuterii, obuv a doplňky. Občas dostáváme i větší dary (kočárky, brusle, sportovní potřeby apod.), ale nechceme ty obchody úplně zahlcovat, pořád chceme, aby byly pěkné a nějak to tam vypadalo. Máme docela málo darů pánského oblečení, takže to bychom určitě rádi více rozšířili. Kromě toho, že nám lidé věci nosí nebo posílají, tak děláme i různé sbírky v komunitách, ve školách nebo i ve firmách.

V obchodech najdete zejména oblečení a věci do domácnosti. Foto: Nadace Lilie & Karla Janečkových

Jsou další podobné organizace v ČR?
Je asi pět organizací, o kterých já vím, zrovna teď jsme měli setkání. V porovnání ale s Anglií, kde je obchodů 10 000+, tak stále hodně zaostáváme. Chceme to dostat více mezi lidi, aby lidé pomáhali i takovou cestou, a ještě navíc dbali na udržitelnost a zachraňovali planetu. Obecně se potkáváme s pozitivními ohlasy na naši činnost a sami v tom spatřujeme smysluplnost.

Máte ještě nějaké další plány, kam vaše obchody budou směřovat?
Stavíme další pilíř dobrovolnictví k projektu Zachraň kousek, kdy bychom rádi našli lidi, kteří by opravovali lehce poničené kousky, třeba přišili knoflík, zašili drobnou dírku, opravili zip. Dnes nejsme moc zvyklí věci opravovat, vyhodíme to a koupíme nové, a to je škoda. My sami jsme na to ale neměli kapacitu, a tak pro to musíme nadchnout další.

Foto: Nadace Lilie & Karla Janečkových

Medailonek

Richard Gazda je podnikatel, který našel smysluplnost v rozšiřování sítě dobročinných obchodů, kam můžete darovat oblečení a drobné věci do domácnosti. To se zpeněží a výtěžek jde na vybrané neziskové organizace. Zakládá si na tom, že jejich second handy vypadají jako běžné obchody s oblečením a doplňky a nakupování z druhé ruky je tedy pro každého.

Rob Preece je psychoterapeut kontemplativního směru, který po dvacet let vede vlastní psychoterapeutickou praxi a zároveň již přibližně třicet let praktikuje buddhismus. Ve své práci se zaměřuje na oblasti, kde se buddhismus potkává s transpersonální psychologií. Své znalosti a zkušenosti zúročil v knize, kterou v českém vydání připravilo nakladatelství Barrister & Principal.

Podle autora jsou pocity důležitým referenčním bodem, jehož prostřednictvím lidé hodnotí svět a varuje nás před nebezpečím. Jestliže se naučíme pohybovat ve světě svých pocitů, otevřeme se nejhlubší úrovni prožívané zkušenosti a naučíme se pracovat s vlastní myslí. V knize proto osvětluje způsoby, jak žít ve sféře citového prožívání za pomocí buddhistických i západních přístupů. Pro mnohé z nás jsou totiž právě silné pocity a emoce kořenem velkého utrpení. Preece čtenáři ukazuje, že pokud se s nimi pracuje, mohou být také východiskem a osvobozením. „Pocity mohou být za předpokladu, že se s nimi naučíme žít, zdrojem velké moudrosti. Pokud jim nebudeme věnovat pozornost, připravíme se o životně důležitý zdroj,“ píše autor v knize.

Kniha je návodem, jak pracovat s emocemi. Preece prokládá jednotlivé techniky svými zkušenostmi jak z práce psychoterapeuta, tak ze svého několikaletého pobytu v ústraní v Himálaji. Namísto, aby hledal, v čem je buddhismus a západní psychologie rozdílná, snaží se je přemostit, díky čemuž vzniká unikátní přístup, jak zkoumat a pracovat se svými pocity.

Slovo autorky článku:

V poslední době ve svém okolí zaznamenávám stále větší poptávku po spiritualitě, která však může být příliš abstraktní. Právě její propojení se západní psychologií se zdá být uspokojivým řešením pro naši neklidnou mysl, která leckdy lpí na racionálních argumentech. Knihu Roba Preece proto shledávám v této době jako maximálně přínosnou.

V Česku bývá polární záře k vidění zhruba jednou za tři roky, obvykle ale jen na samotném severu republiky. Navzdory tomu byla v noci na pondělí polární záře v Česku k vidění již podruhé. Tentokrát ji spatřili třeba i Pražané. K vidění byla i na dalších světelně znečištěných místech. Dobře pozorovatelná byla samozřejmě i na severu Čech, mnoho působivých snímků pochází z Liberce a jeho okolí, ale i na Šumavě.

Na možnost pozorování přírodního úkazu upozornil večer Český hydrometeorologický ústav. Pro jeho sledování je nutností tmavá obloha, přičemž sledovat polární záři je nejlepší z místa s otevřeným obzorem na sever, nejlépe někde na horách.

Od 21. prosince 2023 budou moci místní obyvatelé využívat bezplatnou jízdenku na autobusovou a tramvajovou dopravu městem. Cílem tohoto projektu je snížit emise, znečištění a zlepšit dostupnost dopravy pro obyvatele města.

Montpellier s bezplatnou dopravou experimentoval již od září 2020, kdy ji zavedl o víkendech. V roce 2021 byly bezplatné jízdy rozšířeny na všední dny pro osoby mladší 18 let a starší 65 let. A jak již víme, další rozšíření se týká zavedení bezplatné dopravy pro všechny obyvatele, a to s koncem letošního roku. Město mimo jiné realizuje i investice do cyklopruhů a vytváření nízkoemisní zóny.

Kde jinde je ve Francii doprava zdarma?

Montpellier však zdaleka není v této oblasti průkopníkem. Francouzská města ve skutečnosti takové systémy zavádějí už od roku 2015. Většina z nich však má méně než 150 000 obyvatel.

Dunkerque je s téměř 200 000 obyvateli největším městem, které dosud bezplatnou dopravu přijalo. Po zavedení bezplatných autobusových linek v roce 2018 se počet cestujících zvýšil v průměru o 85 procent. Systém je financován malým zvýšením daně za mobilitu, která se již vybírá od veřejných a soukromých společností ve Francii s více než 10 zaměstnanci. Celkem má podobné schéma 39 území ve Francii. Montpellier bude dosud největším městem, které toto schéma přijalo.

Které další evropské země nabízejí bezplatnou dopravu?

Mimo Francie vynikají svými průkopnickými systémy bezplatné dopravy ještě dvě další evropské země. Konkrétně estonské hlavní město Tallin zavedlo bezplatnou veřejnou dopravu už v roce 2013. V roce 2020 se pak Lucembursko stalo první zemí na světě, která zrušila jízdné na veškerou veřejnou dopravu. A trend bezplatné dopravy se Evropou šíří dále.

Bezplatnou veřejnou dopravu již zavedlo více než 50 měst a obcí v Evropě, přičemž jako hlavní motivaci uvedlo klimatické ambice a sociální rovnost.

Filipovi není lhostejný osud druhých a už v roce 2021 založil projekt Run for Uganda. Za každý kilometr, který zapojený člověk ujde, uběhne, uplave nebo ujede na kole, věnuje korunu, která putuje na portál Gofundme. Vybrané prostředky pak poslouží na nákup sportovního vybavení pro fotbalovou akademii v Kampale a podporu gramotnosti. Od začátku projektu se podařilo vybrat kolem 5 300 dolarů. Zapojený byl také do brněnského projektu Dobrokáva, který fungoval od roku 2016 do 2019. U stánku jste za kávu neplatili penězi, ale dobrými skutky. Lidé pak sdíleli na sociálních sítích krásné příběhy. V neposlední řadě pak Filip uskutečnil sbírku pro Matyáška, který trpí neléčitelnou Duchennovou svalovou dystrofií, jeho rehabilitace ale neproplácí pojišťovna.

Začátek v Africe a Asii

To vše ho vedlo k ještě větší myšlence, objet svět a pomáhat tam, kde bude zrovna potřeba. Jeho cesta začala 5. února 2023. Nyní je Filip v Ugandě, kde na tamní škole bude 6 týdnů učit angličtinu, tělocvik a fotbal. Kromě toho jim také přivezl spoustu sportovního vybavení. Poté se přesune do Thajska, kde vyznávají filozofii Tham Bun, tedy že každý dobrý skutek se člověku jednou vrátí. Každý den by tedy chtěl provést nějakou úslužnou činnost – přispět mnichům v klášteře, pozvat někoho na kávu nebo podpořit pouličního umělce. Zároveň bude dobrovolníkem v kempu se slony WangPo Elephant Camp. Dále jeho cesta povede na Bali, tady bude zhruba 4 týdny učit 100 dětí angličtinu a sporty formou zážitkové pedagogiky.

Filipovy zážitky z Ugandy po prvních týdnech:
„Momentálně se nacházím v Ugandě, která je nazývána perlou Afriky – tak ji pojmenoval Winston Churchill. Mým dočasným domovem je vesnice Lusanja, kde vypomáhám jako dobrovolník v organizaci Change Tomorrow. Šest týdnu tady budu učit tělesnou výchovu, pomáhat dětem se čtením a také jsem začal fotbalový kroužek. Mám za sebou téměř dva týdny a musím říct, že jsem mile překvapen. Práce s dětmi mi dává spoustu energie, protože jsou vděční za každý den, který s nimi mohu být.

Můj den začíná v šest hodin ráno africkou kávou a sladkým chlebem k snídani. Po snídani probíhá nástup se všemi studenty (100 dětí) a 9 učiteli, kdy se nabudíme na celý den a zazpíváme si ugandskou hymnu. Škola začíná v 8:00 a končí mezi 12 a třetí odpolední, konec záleží na jednotlivých třídách. Ve škole vyučujeme předměty jako historie, přírodopis, angličtina, gramatika nebo zpěv a výtvarnou výchova. Já jsem si vzal na starost tělesnou výchovu, kterou si děti neskutečně užívají.

Děti mají snídani a oběd ve škole a já jím společně s nimi. Jídlo je od toho našeho velice odlišné. K snídani máme kukuřičnou kaši, vařená vajíčka nebo sladký chleba. K obědu je tradiční “posho” což je hmota z kukuřičné mouky a podává se s vařenými fazolemi a zeleninou. Děti nemají možnost výběru jako ve školách v Česku, ale každý den jí stejné jídlo. Nicméně jsou neskutečně vděčné. Pro některé děti je to jediné jídlo, které během dne dostanou.

Součástí základní školy je také farma s prasaty, kozami a mezi banánovníky můžete najít koroptve. Farma bude v budoucnu sloužit jako finanční zdroj pro základní školu. Během prvního týdne se ve škole narodilo 22 malých prasat. Farma zaměstnává lidi z komunity, kteří mají nelehkou práci, ale každý den mají úsměv na tváři. Čas mi utíká neskutečně rychle, a proto si užívám každý den naplno. Děti mě naučily, že člověk by se měl častěji radovat z maličkostí okolo sebe.“

Pokračování v Austrálii, Americe a zakončení v Evropě

Po Asii se přesune do Austrálie, kde chce dobrovolničit v sirotčinci klokanů a koal. Uleví i přírodě úklidem nepořádku v oblasti Bondi Beach. Zároveň získal pracovní vízum na Novém Zélandu, chce tu na chvíli zakotvit a vydělat peníze na další pokračování cesty. Jaké dobré skutky tam bude vykonávat, můžete ovlivnit i vy sami. Dalším milníkem pak bude USA – tady pozve 10 lidí na večeři k americkému multimiliardáři McDonaldovi a bude pokračovat do Jižní Ameriky – Kolumbie (práce na kávových a kakaových plantážích v horské vesničce Minca), Peru (barista v kavárně Cuzco a komentovaná prohlídka Machu Picchu pro skalní fanoušky) a Brazílie (fotbalový kemp s tréninky pro místní mladé Brazilce či Brazilky).

Pak se Filip vrátí zpět do Evropy, bude pomáhat ve vinařství v Lisabonu a na svůj výlet do Barcelony by chtěl přizvat někoho ze svých sledujících a užít si s ním zápas na Camp Nou. Finiš pak bude kde jinde než v Praze, kde by chtěl skupince lidí udělat jednodenního průvodce a pozvat je na pivo. Celou Filipovu pouť můžete sledovat na jeho webu a sociálních sítích. Finance na svou cestu Filip sháněl od sponzorů, pomocí Donio sbírky a také z vlastních prostředků, které dlouho šetřil.

Věrko, co se přihodilo, že jsi přišla o nohu?
V roce 2009 mi byla diagnostikována rakovina kosti v levé noze. Léčba bohužel nebyla úspěšná, zhoubný nádor z kolene nešel vyoperovat, a tak jsem musela podstoupit amputaci levé nohy nad kolenem.

Bylo těžké přijmout život bez nohy?
V jednu chvíli jsem si to nedokázala představit, ale řekla jsem si, že udělám vše pro to, abych žila. První dva roky byly těžké, než jsem si zvykla na protézu, ale člověk se naučí a přizpůsobí, když chce. Nyní už jsou novější typy protéz, které jsou vhodné i na sport, ale jsou velmi drahé.

Byla jsi sportovně založená dívka, byla to asi rána?
Ráda jsem dělala atletiku, běhala jsem a bavilo mě to. Takže rána to byla, ale jen do té doby, než jsme si uvědomila, že budu moct dělat i jiný sport. Hned po ukončení veškeré léčby jsem dala šanci plavání. Opravdu jsem se v tom našla a plavu již několik let závodně.

Jsi mistryně České republiky v para plavání, kdy se to podařilo?
Mistryní jsem se stala 28. května 2022 na MČR v Plzni na trati 50 metrů motýlek. Zároveň jsem získala stříbrnou medaili na 400 metrů volný způsob, plavala jsem i další tratě. Byl to pro mě velký úspěch, během covidu jsem měla pauzu a postupně jsem se dostávala do formy. Mám doma již pěknou sbírku medailí a občas porážím i kolegyně bez hendikepu.

Jaké jsou tvé další sny? Vím, že jsi v minulosti snila o paralympiádě…
Momentálně mám cíl získat mezinárodní klasifikaci a zúčastnit se mistrovství Evropy příští rok. Paralympiáda by byla samozřejmě bonus, ale pokud se to nepovede teď, tak klidně za pár let.

Financuješ si přípravu a závody sama, nebo máš sponzory?
Tréninky a závody financuji od sponzorů a nadací, jako je třeba Znesnáze21. Není to levné a budu teď hledat další sponzory.

Dokonce jsem četla, že jsi měla ambice jezdit na kole, jak to dopadlo?
Je to tak, chtěla jsem si vyzkoušet i jiný sport. Tenkrát jsem narazila na Jiřího Ježka, našeho výborného para cyklistu, který mi pomohl zařídit a zasponzorovat cyklistické kolo. Zkoušela jsem intenzivně jezdit na kole, ale víc mi vyhovovalo plavání, zůstala jsem u toho a kolo mám pouze jako doplňující sport.

Objevila jsi se spolu se mnou ve videoklipu Raega Moje tělo. Jaké pro tebe natáčení bylo?
Natáčení bylo hezké a jsem ráda za takovou zkušenost. Byl to fajn den a je z toho krásný výsledek, který snad lidem dodává sílu a odvahu. Všem, kdo se zúčastnili, přeji v životě hodně štěstí.

Máš radu pro lidi s jakýmkoliv hendikepem?
Aby se hlavně nevzdávali a uvědomili si, že život nekončí. Jsme tu jen jednou a život si musíme užít, i když nám je zrovna nejhůř.

Medailonek

Věrka pochází a žije v Kutné hoře, kvůli nádoru v koleni a neúspěšné léčbě ji už v pubertě museli amputovat nohu. To ji ale nezabránilo rozvíjet její zálibu ve sportu. Je mistryní České republiky v para plavání, na svém kontě má ale i spoustu dalších plaveckých úspěchů.

Startup PHOOL ze severoindického Kanpuru nalezl neobvyklé využití pro tuny vyhozených květin z hinduistických chrámů, které ucpávají posvátnou řeku Gangu. Společnost se je rozhodla začít recyklovat a z vylovených květů vyrábí veganskou alternativu pro zvířecí kůži, takzvanou fleather. Donedávna přitom firma vyráběla z odpadních květin vonné tyčinky. V laboratorních podmínkách ale technologové zjistili, že ve vlhku na květinovém odpadu roste houbovitý organismus, který má kožovitou strukturu.

Startup tak vytvořil materiál, který je svým vzhledem, ale i strukturou podobný klasické zvířecí kůži. Na fleather pak společnost razí hadí nebo krokodýlí vzory a vytváří z ní různé doplňky, třeba peněženky, kabelky, nebo dokonce boty.

Zdroj: Radio Wave, BBC

Petr Nikl se narodil v roce 1960. Do povědomí veřejnosti se zapsal především jako malíř. Za svou tvorbu získal několik ocenění, mimo jiné Cenu Jindřicha Chalupeckého. Postupem času začal tvořit i knihy. Vždy však převažovala vizuální stránka nad literární. V případě jeho nejnovějšího díla je tomu poprvé naopak. Autor jeho prostřednictvím veřejnosti jasně najevo, že už není „pouze“ malíř, ale i spisovatel. Právem je tedy možné považovat Soupravy za první autorovu knihu čistě prozaickou, v níž je výtvarná složka pouze doprovodem.

Kniha je souborem psaných obrazů z prostředků hromadné dopravy. Jak sám autor píše hned v úvodním textu: „V dopravních prostředcích platí nepsaná domluva o nezírání. Neumím však být netečný, neprohlédnout si, s kým sedím, a jen vpíjet očima mobil, obklopen zvláštními okolnostmi. Mezi zíráním a pozorováním je rozdíl. Mohu sledovat neznámého déle a bloudit jeho vnitřním světem, o němž nic nevím?“ Zdá se, že autor odpovídá na tuto otázku prostřednictvím následujících kapitol, z nichž každá je věnovaná jinému příběhu, jiné osobě, jiným okolnostem. Autor se baví pozorováním svých spolucestujících, přičemž zážitky zaznamenává pro čtenáře. Důležité v danou chvíli není to, kde se nachází, ale v čí přítomnosti je. Přemítá o lidech, o jejich příbězích. Čtenáře nechává na pochybách, co všechno je realita a co jsou pouze jeho fantazie.

Autor ukazuje, že má výjimečný pozorovací talent, přičemž se nebojí zastavit v přítomnosti, zatímco většina z nás z ní utíká do vzpomínek na minulost nebo se trápí budoucností. Umožňuje tak čtenáři nahlédnout pod pokličku každodennosti a všednosti, která nemusí být strašákem ani nudou. Nikl odhaluje, že svět může být krásný a zajímavý ve své jednoduchosti a obyčejnosti. Zdánlivě ubíjející cesta do práce tramvají se může změnit v dobrodružství, záleží jen na našem pohledu a schopnosti prožít přítomný okamžik. „Jet za cílem znamená, že nás naše představy předběhnou a rozpustí se až na dosaženém místě.“

Slovo autorky článku:

Knihy Petra Nikla miluji, protože jejich ilustrace a provedení stojí za to. Jsou to pro mě knihy s velkým K. Nejinak je to i v tomto případě. Soupravy mají nádherné provedení, jejich vazba je šitá, nikoliv lepená. Texty jsou krátké, jedná se o poetické momentky, které doprovází nádherné černobílé portréty. Knihu doporučuji všem milovníkům krásné literatury, určitě udělá radost i pod stromečkem.