Jak tato akce probíhá?

Série dokumentuje výzvy, které účastnice donutí vystoupit z komfortní zóny a prověří je po psychické i fyzické stránce. Nejde ovšem pouze o překonání strachu a posouvání vlastních hranic. Důležitou částí je také najít rovnováhu mezi soběstačností a schopností spolupracovat a požádat o pomoc. Právě včasná prosba o pomoc může být jednou z hlavních výzev, kterou handicapovaní lidé řeší. Lidé bez handicapu zase naopak mnohdy nabízí svou pomoc nevhodnou formou. Jde tedy mimo jiné o to ukázat si, jak lze tyto dva světy sladit.

Letos navíc projekt Lvice přichází i s jednou novinkou zaměřenou na osvětu jednoho konkrétního handicapu – mozkové mrtvice neboli cévní mozkové příhody. “Ta totiž může postihnout jedince v jakémkoliv věku. Prevence a včasné rozpoznání probíhající mrtvice mají zásadní vliv na postiženého člověka a mohou výrazně ovlivnit kvalitu dalšího života pacientů,” jak k celé věci uvádí Heřman Volf z neziskové organizace Cesta za snem. 

Důkazem jeho slov je právě také šestiletá Elenka, která tímto handicapem trpí. Na její podporu je pak v rámci celého projektu letos vyhlášena sbírka, na kterou lze přispět skrze sbírkový účet 111048111/2010 pod variabilním symbolem 2024. 

První díl reality show Lvice bude možné zhlédnout 23. června na YouTube kanálu Cesty za snem. Více informací včetně programu vysílání je k dispozici na stránkách projektu.

„Síla kampaně je v jejím globálním působení,“ říká Eliška Staňková ze spolku Be Treacher-Collins. „Kampaň běží především na sociálních sítích, ale i prostřednictvím offline akcí, besed ve školách a podobně. Během Mezinárodního týdne rovnosti tváří poukazujeme zejména na problémy s předsudky prostřednictvím zkušeností lidí, kteří žijí s jinou tváří, a setkávají se mimo jiné i se zneužíváním a projevy nenávisti na sociálních sítích.“

Deformity obličeje a jiné kožní problémy, ať už vrozené, nebo způsobené nějakým traumatem, jsou zanedbávanou otázkou globálních lidských práv. Členské organizace se u lidí, s nimiž pracují, setkávají s potížemi se sebevědomím, šikanou, pocity izolace, potýkáním se se zíráním a odpovídáním na opakující se otázky spojené se svým vzhledem, nízkým očekáváním ve škole, práci, na sociálních sítích atd.

Mezi zapojené české i slovenské organizace a iniciativy patří: ARPZPD v ČR,z.s., spolek Be Treacher-Collins, Popálky,z.s., Spolek Ichtyóza,z.s., Kongenévus CZ-SK,z.s., AVMinority,z.s., Microtia Czech Republic, Kolibříci Pomáhají,z.ú., Viditelní, Šťastný úsměv,z.s., Výnimočná tvár, OZ Umenie počuť, Nepocujuce dieta.sk, Za novým úsměvem, Život se syndromem, (A)top život, Tělo s příběhem,s.r.o., Malý atopik, Revenium,z.s.., Spolek psoriatiků a atopických ekzematiků. Připojili se také jednotlivci, jejichž onemocnění nemá zástupnou organizaci.

Bakterie jsou podle vědkyně Stanislavy Bezdíček Králové stále odolnější proti dostupným antibiotikům. Ta se za poslední dekády nikam neposunula, a proto je potřeba hledat nové alternativy. S tím má pomoci výzkum antarktických mikroorganismů, na kterém Stanislava Bezdíček Králová pracuje při Vídeňské univerzitě. Sama se bojí, že brzy přijde čas, kdy nebudou na nové nemoci dostupné léky. A tak doufá, že i ocenění výzkumu nadchne i další vědce a univerzity. Zatím totiž ostatní výzkumníci v nalezení nových léků nebyli úspěšní – často se navíc stává, že než se dostanou nová antibiotika na trh, už jsou bakterie zase o krok dál.

Porota vybrala z 52 nominací 24 finalistů, vyhlašovaly se výsledky celkem pěti kategorií (přínos na osobní, místní, regionální, národní a mezinárodní úrovni) a z nich vzešla i Kreativní superhrdinka Bezdíčková Králová. Dalšími oceněnými byli David Škrobánek za platformu Dobrý táta (pro otce samoživitele nebo otce po rozvodu), Leoš Jiřele se společností Solea (zprostředkovává zaměstnání handicapovaným v různých průmyslových odvětvích), Filip Molčan a Good Sailors (zaměstnávání handicapovaných v IT oborech) a Johanna Nejedlová s projektem Konsent (workshopy pro firmy i podnikatele ohledně sexu). Nizozemsko-česká obchodní komora, která ceny vyhlašuje, oslavuje tvůrčí myšlení a snaží se o pozitivní dopad na společnost.

Edwards byl armádním záložníkem a připravoval se na své první zaměstnání jako učitel dějepisu. Jeho velkým koníčkem bylo horolezectví, před sedmi lety však při sestupu po skalní stěně vysoké 37 metrů spadl a ochrnul od pasu dolů. Edwards se však nevzdal a sportu se rozhodl věnovat i nadále.

Výzva World Marathon Challenge probíhá na každém ze sedmi kontinentů. Bezmála tři sta kilometrů překonal Edwards za zhruba 25 hodin, nejnáročnější pro něj byla Antarktida. V Africe probíhal závod v Kapském Městě, v Austrálii ve městě Perth. Za zástupce Asie byla zvolena Dubaj a za Evropu Madrid. V Jižní Americe závodili maratonci na severovýchodě Brazílie a vše končilo v severoamerickém městě Miami.

Edwardsova výzva vynesla téměř 50 tisíc liber, které věnoval charitativní organizaci Armed Forces Para-Snowsport Team, která podporuje zraněné a nemocné vojáky. Kromě Edwardse na handcyclu se akce zúčastnil i William Tan na invalidním vozíku, kterému jeden maraton trval v průměru pět hodin.

Věrko, co se přihodilo, že jsi přišla o nohu?
V roce 2009 mi byla diagnostikována rakovina kosti v levé noze. Léčba bohužel nebyla úspěšná, zhoubný nádor z kolene nešel vyoperovat, a tak jsem musela podstoupit amputaci levé nohy nad kolenem.

Bylo těžké přijmout život bez nohy?
V jednu chvíli jsem si to nedokázala představit, ale řekla jsem si, že udělám vše pro to, abych žila. První dva roky byly těžké, než jsem si zvykla na protézu, ale člověk se naučí a přizpůsobí, když chce. Nyní už jsou novější typy protéz, které jsou vhodné i na sport, ale jsou velmi drahé.

Byla jsi sportovně založená dívka, byla to asi rána?
Ráda jsem dělala atletiku, běhala jsem a bavilo mě to. Takže rána to byla, ale jen do té doby, než jsme si uvědomila, že budu moct dělat i jiný sport. Hned po ukončení veškeré léčby jsem dala šanci plavání. Opravdu jsem se v tom našla a plavu již několik let závodně.

Jsi mistryně České republiky v para plavání, kdy se to podařilo?
Mistryní jsem se stala 28. května 2022 na MČR v Plzni na trati 50 metrů motýlek. Zároveň jsem získala stříbrnou medaili na 400 metrů volný způsob, plavala jsem i další tratě. Byl to pro mě velký úspěch, během covidu jsem měla pauzu a postupně jsem se dostávala do formy. Mám doma již pěknou sbírku medailí a občas porážím i kolegyně bez hendikepu.

Jaké jsou tvé další sny? Vím, že jsi v minulosti snila o paralympiádě…
Momentálně mám cíl získat mezinárodní klasifikaci a zúčastnit se mistrovství Evropy příští rok. Paralympiáda by byla samozřejmě bonus, ale pokud se to nepovede teď, tak klidně za pár let.

Financuješ si přípravu a závody sama, nebo máš sponzory?
Tréninky a závody financuji od sponzorů a nadací, jako je třeba Znesnáze21. Není to levné a budu teď hledat další sponzory.

Dokonce jsem četla, že jsi měla ambice jezdit na kole, jak to dopadlo?
Je to tak, chtěla jsem si vyzkoušet i jiný sport. Tenkrát jsem narazila na Jiřího Ježka, našeho výborného para cyklistu, který mi pomohl zařídit a zasponzorovat cyklistické kolo. Zkoušela jsem intenzivně jezdit na kole, ale víc mi vyhovovalo plavání, zůstala jsem u toho a kolo mám pouze jako doplňující sport.

Objevila jsi se spolu se mnou ve videoklipu Raega Moje tělo. Jaké pro tebe natáčení bylo?
Natáčení bylo hezké a jsem ráda za takovou zkušenost. Byl to fajn den a je z toho krásný výsledek, který snad lidem dodává sílu a odvahu. Všem, kdo se zúčastnili, přeji v životě hodně štěstí.

Máš radu pro lidi s jakýmkoliv hendikepem?
Aby se hlavně nevzdávali a uvědomili si, že život nekončí. Jsme tu jen jednou a život si musíme užít, i když nám je zrovna nejhůř.

Medailonek

Věrka pochází a žije v Kutné hoře, kvůli nádoru v koleni a neúspěšné léčbě ji už v pubertě museli amputovat nohu. To ji ale nezabránilo rozvíjet její zálibu ve sportu. Je mistryní České republiky v para plavání, na svém kontě má ale i spoustu dalších plaveckých úspěchů.

Co si lidé mohou pod knihou Pohádky výjimečných hrdinů představit?
Kniha obsahuje 66 pohádek, které jsou jiné. Hlavně v tom, že žádná z nich nemá za hlavního hrdinu zdravého člověka. Všichni hrdinové jsou nějakým způsobem zdravotně omezeni. Dohromady jde o 66 pohádek, takže nepůjde o žádnou tenkou brožuru. Každá pohádka je o jiném hrdinovi/hrdince. Některé jsou o třech lidech současně, například tam máme bratry trojčata. Celkem jsme obsáhli 72 handicapovaných z České republiky a jednu Slovenku. Knihu psalo 59 autorů.

Na začátku pohádky vždy najdete medailonek daného hrdiny, kde jsou informace o jeho handicapu, co má rád nebo jaké má koníčky, pak následuje pohádka. Každá z nich má i vlastní ilustraci, takže si je budete moci představit přesně tak, jak vypadají.

Kde se takový nápad vzal?
Už tři roky pomáhám ve skupině Mám <3 Pomáhám, to je facebooková skupina, kde se vybírají peníze na handicapované děti. Pomáhám tam jako správkyně. Přišlo mi škoda, že handicapované děti nefigurují v dětských knihách.

Zlom nastal příhodně před Vánoci – 23. prosince se mi zdál sen, že těmto dětem píšu pohádky. Musela jsem to udělat. Já tedy nejsem spisovatel, takže jsem přes Facebook oslovila různé autory, kteří mi s tvorbou pomohli.

Jak jste to dala dohromady?
Jedna úžasná paní, která handicapovaným dětem pomáhá skrze Kurzy v obýváku a Tvůrčí psaní, mi pomohla najít autory. Zapojily se i ostatní správkyně skupiny, a tak vznikla kniha. Máme v ní pohádky od známějších českých tváří, ale také od naprostých nováčků.

Autoři se do projektu zapojili bez nároku na honorář. Veškeré prostředky budou rozděleny hrdinům knihy. Totéž mohu říct i o slečně, která nám navrhla obálku, a ilustrátorce. Dobrovolně na projektu pracují také betačtenářky a všichni, kteří knihu chtěli dostat dál, a tak ji šířili do světa. Jsou to úžasní lidé. Kniha vyjde 6. 2. 2023.

Opravdu v žádných pohádkách není postižený hrdina?
Určitě existují pohádky, které se zabývají handicapem. Nejspíš se ale budou zabývat pouze jedním úhlem pohledu. Většina handicapovaných ale nemá pouze jeden zdravotní problém. Nejsou například „jenom“ nevidomí, ale mají i spoustu přidružených komplikací. Takovým dětem nikdo nepřečte pohádku, která by vystihovala jejich svět.

Co na to říkají samotní hrdinové a jejich rodiny?
Některým jejich postižení nedovolí mluvit, ale máme skvělou pozitivní vazbu od rodin hlavních postav, takže jsem ráda, že jsme to udělali, a je to hnací motor. Myslím, že by se kniha měla dostat kromě široké veřejnosti i do školek, škol atd.

V komunitě hrdinů se všichni na knížku těší. Kupovali ji i některé školky a školy, které chtěly podpořit své handicapované žáky. Náš hlavní cíl byl udělat radost jim. Věřím, že to se zatím daří.

Máte ještě nějaké další nápady?
Teď dopisuji diplomovou práci, ale mám další nápady, které bych pak chtěla realizovat. Ráda bych autory oslovila znova a šla třeba cestou knihy o seniorech. Nechci se ale do ničeho pouštět, dokud nedodělám vysokou školu.

Medailonek
Mariana Andltová má dvě děti, je na rodičovské dovolené a dokončuje studium sociální pracovnice. Celou dobu také pomáhá jako dobrovolník v charitativním projektu, a tak i došla k nápadu na Pohádky výjimečných hrdinů, pro které sama jednu pohádku napsala a celý koncept dala dohromady.

Autorský článek Barbary Tesařové

Jak vznikl nápad na založení Kikiriki games?

Bezbariérové herní studio Kikiriki Games jsme se rozhodli založit s mým manželem Milošem, protože jsme chtěli zlepšit nabídku blind friendly mobilních her. I když v AppStore i v Google Play jsou statisíce her, jen naprostý zlomek z nich si může zahrát i nevidomý člověk. A to jsme chtěli právě změnit. Chceme, aby si i nevidomí lidé mohli ve svém mobilním telefonu zahrát hry, které je budou bavit. Náš projekt má ale ještě jednu rovinu. Chceme totiž naší prací ukázat, že lidé se zrakovým nebo jiným zdravotním handicapem mohou dělat stejnou práci jako jejich zdraví kolegové. Bohužel, zaměstnavatelé se často bojí zaměstnat člověka se zrakovým handicapem, protože s tím zatím nemají žádnou zkušenost. V Česku je proto 80 procent lidí se zrakovým postižením bez práce. Naším přáním je být inspirací pro ostatní firmy. Tým, který pracoval na hře To the Dragon Cave, tak více než z poloviny tvořili nevidomí lidé. Byli to jak překladatelé, tak také zvukař, i já sama jsem nevidomá. A jsem přesvědčená, že na výsledném produktu nikdo naše postižení nepozná.

Zaujalo mě v názvu „Kikiriki“. Stojí za volbou tohoto slova nějaká historka?

Ano. O tom, že bychom se pustili do vývoje mobilních her pro nevidomé, jsme hodně intenzivně začali mluvit na dovolené v Chorvatsku. A jednou jsme si všimli, že chorvatsky se arašídy řeknou kikiriki. To nás velmi nadchlo a zaujalo. A tak jsme si řekli, že jestli někdy opravdu založíme herní studio, tak se bude jmenovat Kikiriki Games. Samozřejmě jsme se potom snažili vymyslet nějaké jiné jméno, které by nepůsobilo tak šíleně. Ale nakonec se nám nic nelíbilo nebo jsme zjistili, že takový název už vymyslel někdo před námi. Takže když jsme o pár měsíců později museli do nějakých formulářů poprvé napsat jméno našeho studia, tak jsme se rozhodli pro Kikiriki Games. Na slově kikiriki se nám totiž taky líbí to, že to slovo samo o sobě vyjadřuje určitý zvuk. Dáváme tím tak najevo, že naše hry jsou především právě o zvuku.

Čím je váš projekt jedinečný?

Narozdíl od ostatních mobilních her je naše hra To the Dragon Cave, která právě v těchto dnech vychází, určená pro nevidomé i vidící hráče. Je to audio střílečka. Myslím, že i zkušený hráč, který hrál snad už úplně všechno, ještě nikdy nestřílel jen na základě svého sluchu.

Jaké máte zatím ohlasy?

Hra je těsně před vydáním, takže ještě nemáme ohlasy od hráčů. Ale těší nás, že lidé hodně pozitivně hodnotí naši snahu zapojovat do vývoje i nevidomé kolegy. Tenhle aspekt ocenila i Nadace Vodafone. Hned v začátku našeho projektu jsme se totiž přihlásili do akcelerátoru Laboratoře Nadace Vodafone. Z 89 přihlášených projektů do tohoto programu porota vybírala jen pět z nich. Moc nás potěšilo, že mezi vítěznými týmy jsme byli i my. Myslím, že slovo akcelerátor je v případě Laboratoře Nadace Vodafone hodně trefné, protože náš projekt se díky účasti v Laboratoři opravdu neuvěřitelně zrychlil a posunul. 

Vaším cílem je propojit o něco více nevidomé s vidícími. Sama jste nevidomá. Je podle vás toto téma v naší společnosti dostatečně komunikované, nebo vnímáte mezery? Daří se podle vás nevidomé nevyčleňovat?

Myslím, že o nevidomých lidech se v naší společnosti mluví hodně. Zároveň se o nás ale často mluví jako o těch „postižených”, kteří potřebují pomoc. A to mě mrzí. Myslím totiž, že ztráta zraku není překážkou v tom, aby člověk pracoval a byl plnohodnotným členem společnosti, kterou může i svojí neobvyklou životní zkušeností obohacovat. A právě to je jedna z věcí, na kterou se naší činností snažíme upozorňovat. Chceme ukázat, že nevidomí lidé dokážou dělat stejně kvalitní práci jako vidící. Zároveň si myslíme, že svět nevidomých, který je založený především na zvuku, může určitým způsobem inspirovat i mainstreamovou společnost.

Vy sama jste velmi aktivní. Pracujete jako redaktorka v rádiu, rozjela jste vlastní startup. To není málo. Jaké máte plány do budoucna?

Můj plán a zároveň mé přání je, aby se Kikiriki Games dařilo a my tak mohli pracovat na dalších blind friendly hrách.

Poradní sbor pro bezbariérové Brno funguje od roku 2017. Občané města Brna mohou své náměty na bezbariérové úpravy zasílat na e-mail bariery@brno.cz. Letos tak na návrhy občanů prochází rekonstrukcí například zastávka Tábor ve směru na Komín, vodicí linie na nádraží v Králově Poli či přechody v ulicích Kuršova, Teyschlova a Majdalenky.

Plně zrekonstruovaná je již například zastávka Hrnčířská. „Aby zastávka mohla být bezbariérová, byly v rámci rekonstrukce upraveny i části ploch přiléhající bezprostředně k nástupištím zastávek. Došlo k předláždění ploch včetně osazení nových obrubníků. Na nástupních ostrůvcích i přilehlých chodnících jsme doplnili prvky pro nevidomé a slabozraké,“ uvedl 1. náměstek primátorky Petr Hladík.

Kromě výcviku psů centrum realizuje i Mistrovství České republiky ve výkonu asistenčních a vodících psů či tradiční veřejné promoce psích studentů daného ročníků – Super den, během kterého jsou pejsci slavnostně předáváni novým paničkám a páníčkům.

Výcvik speciálních psů je dlouhý a finančně nákladný. Obvykle trvá šest až dvanáct měsíců a průměrně vyjde na 300 tisíc korun. „Celému procesu předchází zhruba desetiměsíční výchova štěňat, která se musí plně socializovat a naučit základní principy soužití s člověkem. Pro štěně je první rok v životě nejdůležitější. Teprve potom můžeme přejít k samotnému výcviku asistenčních nebo vodicích psů,“ vysvětlila ředitelka organizace Helppes Zuzana Daušová s tím, že štěňat, která mají potenciál stát se psím pomocníkem, je poslední dobou velmi málo.

„Pejsci jsou trénováni na situace, v nichž musí splnit nejrůznější úkony. Výcvik asistenčního psa pro diabetika je tedy trochu jiný než asistenčního psa pro vozíčkáře. Samozřejmě existují průsečíky, nicméně každý pes se postupně stává expertem ve specifické oblasti,“ dodala Daušová.

Díky speciálně vycvičeným psům se mohou lidé s nejrůznějším druhem postižení (nevidomí, lidé na vozíčku, epileptici, diabetici, lidé s posttraumatickým syndromem či děti s poruchou autistického spektra a další) osamostatnit. Většinou jsou totiž odkázáni na pomoc ostatních, což jim brání v získání sebevědomí nebo v navození pocitu bezpečí. Obojí je pro ně s psími pomocníky mnohem jednodušší.

Takzvaný WheeStroll školáci sestrojili pro manžela své učitelky, který utrpěl vážné poranění mozku a zůstal odkázaný na invalidní vozík. Učitelka Chelsie King se marně pokoušela najít způsob, jak by její manžel mohl naplno prožívat aktivity se svým novorozeným synem. Pomoc našla až u svých studentů. „Vůbec poprvé jsme byli schopní vyrazit společně do sousedství, jen my tři. Bylo to jako zázrak z nebes,“ řekla učitelka Chelsie King.

Zařízení žáci sestavili po online rozhovoru s manželem učitelky, kde si dopodrobna vyslechli jeho potřeby a následně navrhli praktický kočárek, který pro vozíčkáře představuje šanci trávit naplněný čas se svojí rodinou. „Bylo úžasné vidět úsměv na jeho tváři a vědět, že jsme mu umožnili spojení se svým synem, které pro něj dosud nebylo možné,“ uvedl jeden ze studentů Benjamin Gordon.

Zdroj: NBC4

Naučná stezka pro vozíčkáře v Humpolci, Centrum sklářského umění Huť František v Sázavě nebo sedm kilometrů dlouhá trasa podél řeky Vydry. Celkem sedm desítek tipů, kam bezbariérově vyrazit na výlet, nabízí server kudyznudy.cz. V seznamu přitom nechybí ani historické památky, u kterých se v době stavění s bezbariérovým přístupem rozhodně nepočítalo. „Hrady byly stavěny jako nedobytné pevnosti, takže jejich zpřístupnění pro tuto skupinu návštěvníků je o to těžší. My se o to ale postupně snažíme a například v nových projektech památkových obnov je s bezbariérovými přístupy počítáno,“ uvedla ředitelka Národního památkového ústavu Naďa Goryczková.

Bezbariérové tipy ale přijdou vhod nejen handicapovaným. „Tipy na výlety bez bariér mohou stejně dobře posloužit maminkám s kočárky nebo starším spoluobčanům,“ dodal ředitel CzechTourism Jan Herget. Vozíčkářům pak může cestování usnadnit také aplikace vozejkmap.cz, v níž najdou informace o bezbariérových přístupech a toaletách. Neslyšící lidé ocení službu Signlate poskytující tlumočení do znakového jazyka, nevidomým pak představí památky ve znakové řeči aplikace DeafTravel.  

Půjčovna, která otevřela své dveře na začátku května, je k dispozici lidem s těžkým a kombinovaným zrakovým postižením i lidem, kteří o zrakově postižené pečují. Její služby mohou využít také neziskové organizace nebo školská zařízení. „Půjčovna nabídne řešení zejména pro ty, kteří například lupu, počítač a telefon se speciálním softwarem potřebují dočasně a kteří si pomůcku potřebují v klidu vyzkoušet, než se rozhodnou pro její pořízení,“ vysvětluje ředitelka Nadačního fondu Českého rozhlasu Gabriela Drastichová. Projekt je finančně zřízen prostřednictvím Fondu Kaufland.

Kompenzační pomůcky, které jsou často finančně nákladné, si mohou klienti půjčit zdarma až na rok. Uhradí pouze jednorázový příspěvek na údržbu. Sportovní vybavení je pak zpoplatněno symbolickou částkou závislou na délce výpůjčky. Katalog aktuálně nabízených pomůcek bude průběžně doplňován na webových stránkách Světlušky. Služeb půjčovny přitom mohou pohodlně využít zájemci z celé republiky. Světluška totiž zajistí bezplatnou dopravu vybraných pomůcek i jejich odvoz.

Tyflomapy se používají po zaškolení průvodcem a kombinují v sobě hmatový a sluchový prvek. „Během jednotlivých testování se prokázalo, že propojení 3D map a hlasového výstupu vede k rychlejšímu pochopení prostoru, snadnějšímu zapamatování a později i k vybavování,“ vysvětlila vedoucí projektu Veronika Růžičková. Zrakově postižení tak získají nejen možnost samostatného pohybu ve městech, ale také se adaptují na nové technologie.

Projekt 3D hmatových map zpracovává Univerzita Palackého v Olomouci už od roku 2018. Doposud se vědcům podařilo vypracovat tyflomapy pro lidi pohybující se v centrech Ostravy, Opavy, Olomouce, Nového Jičína, Brna a Prahy. Vedle toho vznikla také interaktivní reliéfní mapa českých pohoří. V kombinaci s aplikací TactileMapTalk zlepšují tyflomapy o velikosti tabletu či mobilního telefonu orientaci zrakově postižených v již známých i úplně nových prostorech. Napomáhají tak jejich nezávislosti, sebevědomí i vzdělávání.

Kdy a proč jste se rozhodly založit váš profil na Instagramu?

Aneta: Nápad na vznik profilu přišel už dávno. Během studia vysoké školy jsem měla stále silnější pocit, že o světě neslyšících a celkově osob se sluchovým postižením se ví v dnešní době opravdu velmi málo. Do projektu jsem se ale bála jít jako slyšící sama, a proto, jakmile jsem potkala Alenku, rozhodla jsem se ji s nápadem oslovit a ona souhlasila! Profil vznikl hned druhý den po naší první konverzaci na toto téma. Bylo to 18. května 2020, zanedlouho už budeme slavit rok!

Jedním z vašich cílů je vypořádat se s mýty vůči neslyšícím. Tak pojďme hned nějaké společně zbořit!

Aneta: Mýtů je v oblasti neslyšících a především znakového jazyka spousta. Jedním z těch velkých je například to, že znakový jazyk je jednotný na celém světě. Není to pravda. Každá země má svůj vlastní znakový jazyk. Dokonce i v dané zemi se mohou jednotlivé znaky lišit podle území – například s jedním znakem pro určité slovo se můžeme setkat na Moravě a s jiným zase v Čechách. Velmi často se také setkáváme s označením znaková řeč, což není tak úplně správné. Tento pojem byl uveden do roku 2008 v zákonu O znakové řeči a spojoval český znakový jazyk a znakovanou češtinu (dva možné komunikační systémy osob se sluchovým postižením). V dnešní době je jediným oficiálně používaným názvem pro přirozený jazyk neslyšících český znakový jazyk, který má svoji vlastní gramatiku a syntax. Stejně tak jako neříkáme česká řeč, neříkáme ani znaková řeč.

Právě znakový jazyk na svém profilu také učíte. S jakým záměrem?

Aneta: Cílem našich příspěvků se znakovým jazykem určitě není jeho plnohodnotná výuka. Tuto starost mile rády přenecháme zkušenějším lektorům. Ale jelikož mnozí z nás se nejednou ve svém životě setkali s neslyšícím a nevěděli, jak s ním komunikovat, rozhodly jsme se prostřednictvím příspěvků přiblížit našim sledujícím alespoň základy znakového jazyka. Náš profil, potažmo i příspěvky se znaky, je především pro lidi, které tato problematika zajímá, kteří chtějí do tajů světa neslyšících více proniknout. A myslíme si, že mnozí se moc rádi naučí alespoň základní znaky znakového jazyka. Třeba některé navnadíme natolik, že začnou docházet do kurzů znakového jazyka, to by bylo skvělé!

Alena: Zkrátka jde i o to, aby se slyšící nebál kontaktu s neslyšícím a mohl použít aspoň základní znaky typu: ahoj, děkuji, prosím, jmenuji se,… Taky chceme ukázat, že znakový jazyk je krásný jazyk.

Aneto, jak jste se ke znakovému jazyku dostala?

Aneta: Při studiu na vysoké škole mě začala velmi zajímat právě oblast surdopedie (obor zabývající se výchovou a vzděláváním osob se sluchovým postižením – pozn. red.). A protože jsem chtěla lidem se sluchovým postižením víc porozumět a zároveň jsem věděla, že i v budoucnu se chci tímto směrem vydat, rozhodla jsem se začít navštěvovat kurzy znakového jazyka, do kterých vlastně docházím doteď. Je to běh na dlouhou trať, ale je to krásné, určitě doporučuji všem, které to zajímá!

Vy se, Aleno, jako neslyšící jistě potýkáte s řadou věcí, které vám komplikují život. Jaké změny by vám v běžném fungování pomohly?

Alena: Za mě by bylo dobré zavést 100% titulkování v televizi na všech kanálech a tlumočníka do znakového jazyka. Mohl by být vytvořen kanál typu Nova-SP jako kanál Novy pro sluchově postižené a my bychom si tam našli to své. Už se o něco takového bojuje a doufám, že se to povede. Dobré by bylo taky zavést na nádražích něco jako rychlé informační tabule. Vezměte si příklad, když čekáte na nástupišti a najednou hlásí změnu (třeba čísla stanoviště) na poslední chvíli. Jako neslyšící máte problém získat rychle informaci, co se děje. Často jsem to zjistila díky informacím v IDOSu, případně se doptala, ale je to hrozný stres při cestování. Pokud by každý mohl svým dílem nějak přispět, tak by se mi líbilo, kdyby se nikdo nebál komunikace. Přinejhorším si vezmeme tužku, papír a domluvíme se. Samozřejmě by byla nádhera, kdyby se na základních školách vedle výchovy ke zdraví a občanské výchovy zavedl i předmět se základy speciální pedagogiky. Ale to už je sci-fi… třeba jednou nebude.

Situaci můžete napomoct i svým projektem. Jaké s ním máte plány do budoucna, chystáte nějaké akce naživo, až to bude možné?

Aneta: Už v začátcích projektu padla taková vize, že bychom velmi rády například dojížděly do základních či středních škol a žákům a studentům hravou formou přibližovaly svět osob se sluchovým postižením. Dle našeho názoru je velmi důležité, aby se lidé setkávali s touto problematikou, a vlastně s jakoukoli jinou, už v brzkém věku. Aby pochopili, že osoba se sluchovým postižením může žít plnohodnotný život jako kdokoli jiný. Samozřejmě bychom se rády zapojily i do jiných projektů. Mou vizí do budoucna je to, aby bylo neslyšícím usnadněno například navštěvování různých památek. Třeba na zámku Hluboká byly v minulém roce poprvé zavedeny prohlídky pro neslyšící a zdá se mi to jako skvělý nápad!

Alena: Celkově bychom byly rády, kdyby náš projekt pomohl rozšířit povědomí o světě neslyšících. Kdyby to šlo, chtěly bychom udělat sérii plátěných tašek, které by souvisely s naším projektem. Nápadů je dost.

Loňský rok přinesl do našich životů řadu změn, mj. i roušky. Jak velkou komplikací je jejich nošení pro život neslyšících?

Alena: Když budu mluvit ze své vlastní zkušenosti, tak mám problém rozumět lidem s rouškami. Snažit se o komunikaci tak, že si dotyčný sundá roušku, pro mě nemá význam, za riziko to v tomto období nestojí. V práci nosíme roušky při pohybu mimo třídu, ale tam kolegové umí znakový jazyk. Vysokou školu mám online s přepisy, veřejnou dopravou nejezdím a nákupy řeší můj přítel. Co se týká trendů kolem roušek skrze neslyšící, tak se vyrobily různé průhledné roušky, které umožní odezírání, ale jsou tam zase problémy se zamlžováním a dýcháním. Na začátku používali tlumočníci hodně štíty, ale to jim mnohdy překáželo při tlumočení, případně se od štítů odráželo světlo a nebyl dobře vidět obličej dotyčného tlumočníka.

Ať to uzavřeme pozitivně. Co vám v poslední době udělalo radost?

Aneta: Mně osobně vždy potěší jakákoli zpráva od našich sledujících na Instagramu, že jim náš projekt pomohl. Že díky nám se dozvěděli více o světě neslyšících. Už nám přišla spousta zpráv, ve kterých bylo, že se lidé díky projektu konečně rozhoupali a začali se učit znakový jazyk. To je super! I kdyby měl projekt pomoci změnit smýšlení jednomu jedinému člověku, je to pro nás úspěch. Jsme moc rády, že nám lidé píšou, že se konečně odhodlali a oslovili neslyšícího, nebo že věděli, jakým způsobem s ním mohou komunikovat, ačkoli neovládají znakový jazyk.

Alena: Mně osobně udělalo radost to, že jsou lidé, kteří jsou v této covid době velmi nápomocní lidem se sluchovým postižením. Stalo se mi, že jsem potřebovala zajít do lékárny koupit vitamíny, seznam jsem měla nachystaný v telefonu. Jakmile jsem přišla na řadu, oznámila jsem sympatické paní, že neslyším a že mám napsaný seznam, co bych potřebovala. Paní byla velmi příjemná, ochotná, pomohla mi vybrat dané prostředky, psala si se mnou na papír, popsala i ochotně na každou krabičku, co mám kdy brát. Odcházela jsem se skvělým pocitem, že to jde i s rouškou. Toto mi uvízlo v hlavě, jelikož jako sluchově postižená mám dost problém chodit v této době nakupovat, protože jak zafunguje zákon schválnosti, tak na mě mají prodavačky tendenci mluvit a já z toho bývám vynervovaná.

MEDAILONKY

Alena Procházková má už od narození velmi těžkou vadu sluchu a nosí sluchadla na obou stranách. Ráda tráví čas se svou rodinou a přítelem. Mezi její záliby patří lyžování, knihy, malování, procházky a nově díky situaci i háčkování. Pracuje jako asistentka pedagoga v mateřské škole pro sluchově postižené. Co by si přála do budoucna? Abychom byli všichni zdraví a abychom hledali každý den radost i v maličkostech.

Aneta Havelková se k problematice osob se sluchovým postižením dostala díky studiu na vysoké škole. Velmi jí zaujalo a od té doby se snaží v této oblasti stále vzdělávat. Navštěvuje kurzy znakového jazyka a v budoucnu by se ráda stala tlumočnicí. Ve svém volném čase se věnuje rodině a svým koníčkům – malování, procházkám s čtyřnohými mazlíčky, šití a čtení knih. Ve svém životě se řídí mottem: „Nikdy nemůžeš udělat chybu, když děláš to, co cítíš a chceš, i kdyby to celý svět za chybu považoval.“ A její přání do budoucna? Abychom se uměli radovat z toho, co nám život přináší.

Na projektu pracovali studenti druhého ročníku oboru Čestina v komunikaci neslyšících na Karlově univerzitě v rámci předmětu Úvod do tlumočnického modulu. „V tomto předmětu se studenti seznamují s profesí, která zajišťuje komunikaci mezi dvěma rozdílnými jazyky, v našem případě mezi češtinou a českým znakovým jazykem. Jednalo se o studentskou skupinu zahrnující slyšící i neslyšící osoby, což bylo pro všechny zúčastněné velmi obohacující. Věřím, že i díky tomu vznikl tak hodnotný výstup,“ uvedla vyučující předmětu Naďa Hynková Dingová.

Pohádka je autorským dílem studentů, ke kterému sami zajišťovali překlad, dabing i technické záležitosti. Univerzita poskytla především technické zázemí a odborné konzultace. V průběhu tlumočnického studia vytvářejí studenti každý semestr výstupy, které považují za smysluplné. Pohádka o princezně Rózince a znakujícím království taková nepochybně je. Pro neslyšící uživatele znakového jazyka, pro děti pak obzvlášť, je totiž k dispozici stále velmi málo materiálů. Proto má každý projekt z této oblasti obrovský smysl a pro neslyšící je přínosem.

„Celá hodnota se násobí ještě v současné době koronavirové, kdy neslyšící děti trpí nemožností navštěvovat vzdělávací zařízení, kde komunikují jazykem jim smyslově přístupným. Většina rodičů neslyšících dětí nekomunikuje českým znakovým jazykem. Pokud dostanou k dispozici materiál, který mohou v komunikaci se svými dětmi využít, jsou za to velmi vděční,“ vysvětluje Hynková Dingová.

K pohádce je vytvořena i sada pracovních listů a celý projekt má tak mnohem širší využití než v rodinách s neslyšícími dětmi. Vedle rodičů s ním mohou pracovat učitelé nebo vychovatelé. Materiál je přínosný i pro ty, kdo se sami učí znakový jazyk, bez ohledu na věk. Nezanedbatelný je taky význam pro samotné studenty. „Vidět hmatatelné výsledky své studijní činnosti je, myslím, jednou z nejvíc fungujících motivací pro další studium. V neposlední řadě je to velmi užitečný materiál i pro nás vyučující: můžeme si připomínat, co všechno naši studenti dokáží, pokud jim k tomu dáme příležitost,“ uzavírá Hynková Dingová.

Nádor v hlavě mladé dívky byl sice nezhoubný, ale Adriana se probrala z umělého spánku jako ležák napojený na přístroje. „Vypracovala jsem se k vozíku, následně chodítku, uspěla jsem u maturitní zkoušky a nyní usiluji o studium psychologie, která mě naprosto fascinuje,“ vysvětluje Adriana.

Několikrát ročně absolvuje jednadvacetiletá slečna neurorehabilitaci, kde dostává doporučenou i léčbu kmenovými buňkami. Bohužel tyto zákroky nehradí zdravotní pojišťovna. Kamarádka Adriany Michaela Mikulenková proto založila sbírku, jejímž cílem je vybrat alespoň 250 tisíc korun. Celkem tvoří náklady na léčbu půl milionu korun, dívky tak doufají, že vyberou alespoň polovinu peněz. „Tak ráda bych zase sama chodila a myslím si, že jdu po správné cestě, jenže pouhá vůle bohužel nestačí. Budu vděčná za jakýkoli příspěvek, který mi pomůže k návratu do normálního života,“ dodává Adriana.

Na léčbu je možné přispět ve sbírce na webu znesnáze21.

Váš podnikatelský příběh začíná, s nadsázkou řečeno, u bryndáku. Může nám zrod značky Needo přiblížit?

Moje starší dcera Paulínka se narodila s dětskou mozkovou obrnou. Nemá jemnou ani hrubou motoriku, je ležící a hodně sliní. Vždycky na sobě musí mít nepromokavý šátek, který ji ochrání od vlhkosti. A tady jsme narazili na problém. Když se Paulínka dostala do puberty, hledala jsem kvalitní textilní pomůcky bez infantilních vzorů, a zjistila jsem, že nabídka pomůcek je u nás i ve světě tristní. Dlouho jsem na situaci nadávala, až jsem si řekla, že ji zkusím změnit sama. A tak se začala rodit značka Needo. Udělala jsem si průzkum trhu a první vyrobené vzorky výrobků jsem darovala rodičům ve stacionáři, který Pauli denně navštěvuje. Podle jejich reakcí jsem výrobky upravila, nechala ušít první zásobu a pustila se do tvorby e-shopu.

To zní skoro snadně! Věřím ale, že cesta k výrobě vlastních pomůcek jednoduchá nebyla…

To určitě ne. První rok jsem nakoupila profesionální stroje a spolu s krejčovou jsme vyvíjely ten správný střih a materiál, který by plnil funkci a designová kritéria adolescenta nebo dospělého člověka. Po čase jsem si ale uvědomila, že moje podnikání musí mít větší zásah, a našla jsem si chráněnou dílnu, která zaměstnává lidi s handicapem. Dnes jsem nadšená, že výrobou našeho zboží vytvářím pracovní uplatnění pro handicapované, a tak Needo sortiment pomáhá už od začátku výroby.

Jak vznikají nápady na nové výrobky?

Většinou opravdu z našich osobních potřeb a obecně potřeb pečujících rodin. S dcerou často manipulujeme a vždy jsme řešili, že se jí při přesunu vykasalo tričko. Tak vznikla potřeba vyrobit body v dospělé velikosti. V zimě se trápíme s oblékáním bundy, natáhnout ji na spastické ruce je nadlidský úkol. Našla jsem proto řešení v podobě postranních zipů, které všíváme na oba boky bundy. Paulínka miluje jídlo, ale stravování jí trvá velmi dlouho. Aby jídlo zůstalo teplé, nabízíme termo talíře nebo flašky a hrnečky. Zaměřuji se hlavně na neexistující řešení, která usnadní život pečujícím i opečovávaným. Aktuálně vyvíjíme speciální mikiny pro sedící, kteří mají omezenou motoriku při oblékání, nebo overaly pro děti a dospělé s poruchami autistického spektra.

Pomáháte ostatním, aby byl život snazší. Jaké pomoci se dostalo mladé mamince, která se dozvěděla fatální diagnózu své dcery před 22 lety?

Příběh narození Paulínky je složitý. Hodně věcí se tehdy událo špatně. Z porodnice jsme ale odcházeli s tím, že naše dcera je zdravá a bude v pořádku. Diagnózu spastické formy dětské mozkové obrny jsme se dozvěděli až po třech měsících. Bylo nám vysvětleno, že je potřeba cvičit Vojtovu metodu nebo dát dítě do ústavu. To bylo samozřejmě strašné, na začátku nám chyběly základní informace, jasné instrukce o možnosti léčby a kontakty. Byli jsme zmatení, zranění a nevěděli, co nás čeká a na co se připravit.

Máte pocit, že v tomto ohledu se situace v průběhu let zlepšila?

V každé fázi života řešíme jiné situace a je těžké dnes odhadnout, jak bych fungovala. Jako veliký pokrok ale vnímám existenci sítě organizací rané péče, které rodičům pomohou v prvních chvílích, uklidní je, navedou. Určitě se změnila situace v oblasti vzdělávání, kdy jsou děti s postižením součástí školního systému, mají možnost osobní asistence, případně navštěvování speciálních škol. Velká změna nastala i v podobě denních a týdenních stacionářů. Postupně se zvyšují jejich počty i kvalita služeb. Dnes je standardem, že máme ve stacionáři na výběr různé druhy terapií, zážitků, chráněných dílen, výletů, a dokonce i pobytových zájezdů. Všechny změny zažíváme s Pauli naostro a je skvělé pozorovat, jak se to v čase lepší. I když stále je samozřejmě na čem pracovat.

Když opomineme zajištění Paulínky, myslel někdo na vás? Respektive, myslí někdo nyní na pečující rodiny a jejich psychickou pohodu?

Přesně tato otázka mě trápí nejvíc. Sociální systém je nedokonalý a nemyslí na rehabilitaci pečující rodiny, která často bývá nekompletní. Rodiče stárnou a odcházejí rychleji než děti, o které se starají. Neznám pečující, které by netrápila otázka „co bude, až tu nebudu?“ Je pravda, že za 22 let života mé dcery se nám nikdy neozval sociální úřad, případně úřad práce, pod který spadá agenda spojená se sociálními příspěvky, aby se zajímal o to, jestli vše zvládáme. O pomoc se musíme hlásit, a to je často frustrující. Přitom by stačilo málo. V mém ideálním světě fantazie by třeba úřady mohly pečujícím posílat personalizované newslettery s aktuálními informacemi, možnostmi, termíny a kontakty na nápomocné organizace. Rodiny by získaly pocit, že na ně systém myslí, a stálo by to minimum peněz. Podobných zlepšováků máme my pečující celou řadu, stačí se zeptat.

Byla potřeba dodat pečujícím psychickou vzpruhu důvod k tomu, že jste začala nahrávat podcasty NEEDo TALKs?

Podcasty NEEDo TALKs vznikly přirozeně. Už když jsem zakládala Needo, nechtěla jsem vytvořit jen obyčejný e-shop, ale platformu, kde by se rodiny cítily jako doma, věděly, že se myslí na jejich potřeby a problémy. A tak mě napadlo sdílet jejich příběhy. Původně jsem plánovala založit blog, ale doba se posouvá a naskytla se možnost nahrávat podcasty. Natáčíme je s Lenkou Bártovou, se kterou se známe ze stacionáře. Obě jsme mámy dětí s postižením, ale zároveň jsme každá jiná, a dokonce mluvíme jiným jazykem.

Komu jsou tedy podcasty určeny? Zaměřujete se primárně na rodiny pečující o handicapovaného člena rodiny?

Chtěly jsme přinést a sdílet reálné příběhy rodin, zaměřit se na různé druhy postižení, na odlišný pohled mámy, otce, sourozence, ale přizvaly jsme i asistenty, zástupce stacionářů nebo nadací. Je pro nás důležité, že máme možnost vybrat si téma, které s námi rezonuje, vyslechnout si jiný názor nebo zkušenost. Ale rozhodně nejde o nějaké fňukání, je to o potřebě mluvit, informovat se, mít pocit sounáležitosti. Jsme rády, když si v příběhu posluchač najde něco, co mu pomůže. Věřím, že příběhy přinášejí neskutečnou dávku inspirace i pro toho, koho se téma postižení vůbec netýká. A pro nás s Lenkou jde i o seberealizaci a překonávání vlastních limitů.  

Jak se vůbec cítíte v roli podcasterky? A vlastně i tak trochu „celebrity“. Po tom, co vaše druhá dcera Kristína vyhrála Masterchefa, se na vás přeci jen upřelo více pozornosti.

Na začátků byly velké obavy, nemáme s nahráváním rozhovorů velké zkušenosti. Bály jsme se, jestli bude dostatek hostů, témat a hlavně posluchačů. Tyto obavy se ale už po prvních dílech rozplynuly. Moji druhou dceru Kristínku jsme pozvaly do jednoho z dílů, aby ji Lenka vyzpovídala, jak se zdravé dítě cítí vedle sestry s těžkým postižením. Pro mě osobně jde o nejdojemnější epizodu. Její vliv ale pro Needo nevyužíváme, budujeme si publikum postupně samy. Kristínka ale o své sestře mluví velmi otevřeně a pomáhá zase jinou formou.

Je pro vás práce formou relaxu nebo možná i útěku od náročné mateřské role?

Needo v žádném případě neberu jako únik, ale spíš super model zapojení celé rodiny do podnikání, a to včetně Paulínky, která je tváří a jedinou modelkou značky. Je ale pravda, že je potřeba vše vyvážit. Mámou na plný úvazek jsem už 22 let, a ještě dlouho budu. Aby mi nedošly baterky, musím myslet i na sebe a svoje zájmy, na manžela, na druhou dceru a na možnost se realizovat v práci. Jsem podnikavý typ a vždy hledám v životě možnosti, jak věci realizovat a uskutečnit. A jsem šťastná, že můžu říct, že mi mé podnikání dává smysl a naplnění. 

Vždy, když vás někde vidím, máte úsměv od ucha k uchu. Co Vám pomáhá udržet optimismus?

Děkuji za kompliment, optimismus mě provází životem a ráda se obklopuji pozitivně laděnými lidmi. Je to možná určitá forma, jak se s postižením dcery vyrovnat. Neznamená to ale, že nejsou chvíle, kdy pláču a jsem smutná. S dobrou náladou je ale všechno o něco jednodušší.

Medailonek

Původem Slovenka Eva Nemčková (47) žije v Praze a je maminkou dvou dospělých dcer. Starší Paulína ale kvůli vážnému postižení vyžaduje celodenní péči. Nedostačující nabídku pomůcek nutných pro péči o dospívající dceru se Eva rozhodla vyřešit po svém. Založila značku Needo a pečujícím rodinám dnes nabízí široký sortiment zboží, které usnadňuje každodenní život. Nově natáčí i inspirativní podcasty, do kterých zve odborníky i zástupce pečujících rodin. Při podnikání zúročuje také svoji zálibu ve focení. Jedinou modelkou značky Needo je její dcera Paulínka. 

Hypermarkety Globus prostřednictvím iniciativy Lepší svět pomáhají dětem, seniorům i lidem s postižením. Ve spolupráci s Fórem dárců rozdávají peníze neziskovkám, spolkům a charitám. Pro veřejně prospěšné organizace letos vyhradily čtyři miliony korun. O příspěvek mohou lidé se svými projekty zažádat do 15. března na stránkách Globusu. „Každá krize vždy nejcitelněji dolehne na ty nejzranitelnější. Děti, pečovatelé i senioři jsou stále pod ještě větším tlakem než obvykle, a finanční pomoc společnosti Globus je tak nesmírně důležitá,“ uvedla ředitelka Fóra dárců Klára Šplíchalová.

V loňském roce Lepší svět pomohl například rodinám s handicapovanými potomky a dětem v náhradní péči. Příspěvkem 250 tisíc korun iniciativa podpořila zvýšení kvality péče v domovech pro seniory a oblastních charitách. Za peníze nakoupila oxygenerátory a další nezbytné vybavení, které usnadňuje práci personálu a poskytuje úlevu nemocničním zařízením.

Aplikace Cash Reader původně vznikla jako volnočasový projekt party kamarádů. „Myšlenka přišla od našeho nevidomého kamaráda. Postěžoval si nám, že aplikace na rozpoznávání bankovek mobilem existují, ale jen pro nejvíce používané měny jako třeba dolar nebo euro. Vzali jsme si to s kolegou jako takový víkendový projekt. Samozřejmě jsme podcenili náročnost a asi až po roce jsme měli funkční prototyp, se kterým byl kamarád spokojený,“ říká jeden z autorů nápadu Tomáš Jelínek.

Aplikace určená nevidomým a slabozrakým klade důraz především na jednoduché používání. Bankovku tak rozezná okamžitě po namíření telefonu bez ohledu na úhel nebo světelné podmínky. V tichém režimu pak hodnotu uživateli oznámí počtem zavibrování. Spolehlivá je navíc i v offline režimu.

Kompenzační pomůcka, která nemá ve světě obdoby, se brzy po vydání dostala do hledáčku dalších států. „Po zveřejnění nám hned začali psát z okolních zemí, kde byl stejný problém jako u nás, ať přidáme jejich měnu. A tak jsme aplikaci ve spolupráci s komunitou nevidomých stále rozšiřovali. Dnes jsme jediná aplikace na světě, která dokáže rozpoznat bankovky pro téměř sto světových měn,“ komentuje Tomáš Jelínek, který se svým týmem i přes úspěch aplikace pracuje na jejím zlepšování dobrovolně ve volném čase.

Základní bezplatná verze aplikace Cash Reader rozpoznává všechny české a dvě až tři nejnižší bankovky světových měn. Právě lepší dostupnost díky spolupracím s finančními institucemi je dalším cílem autorů projektu. „Jsem moc rád, že se nám povedlo domluvit spolupráci s Hello bank, díky které aplikace rozpoznává české koruny zdarma, takže u nás je aplikace velmi rozšířená. Snažíme se taková partnerství zařídit i v dalších zemích, aby odpadla i tato překážka. V mnohých zemích jsou bohužel zrakově postižení lidé bez práce a nemůžou si naši pomůcku dovolit,“ uzavírá Jelínek a dodává, že v hlavě má i další projekty, které nevidomým mohou usnadnit každodenní fungování.

Projekt Breakfaststory je důkazem toho, že dobro plodí další dobro. Nápad na benefiční rozvoz obědů vznikl v březnu loňského roku v rámci kampaně Potěš obědem, kterou podporovala řada tuzemských celebrit. Dobrovolníci od té doby rozvezli více než 14 tisíc obědů a potěšili tak nejen hladové objednatele, ale i tisíce seniorů, samoživitelů nebo dalších lidí v nouzi, kteří by si vyvážené jídlo nemohli dovolit.

Později se k nabídce obědů přidala i možnost objednání snídaní. Všechny pokrmy připravují zaměstnanci sociálních podniků, například ženy v azylových domech, neslyšící nebo osoby s mentálním postižením. „Myslíme nejen na plné žaludky, ale především na podporu sociálních podniků. Každá objednávka přispěje podnikům nejen finančním výdělkem, ale upevní je v tom, že jejich práci společnost oceňuje bez ohledu na handicap nebo jejich zhoršené životní podmínky,“ vysvětlují autoři projektu na svých stránkách.

Doručená snídaně při tom často znamená mnohem více než jen ukojení hladu. Osamělým seniorům má dodat také psychickou vzpruhu a naději, že v těžké situaci nejsou sami. I proto Breakfaststory nabízí také možnost spojit se během snídaně s konkrétním obdarovaným seniorem alespoň virtuálně. Například pracovní týmy si tak mohou objednat skvělou snídani a ještě si užít vzácný čas v rozhovoru s obdarovaným seniorem.

To nejlepší z chráněných dílen na jednom místě

Nejste z Prahy nebo si jídlo objednávat nechcete? I tak můžete zaměstnance sociálních podniků podpořit. Breakfaststory totiž nově nabízí i e-shop, na kterém sdružuje výrobky z chráněných dílen z celé republiky. Vybrat si tak můžete originální hrníčky, hračky, mýdla i něco na zub. V České republice jde o první internetový obchod složený ryze z výrobků ze sociálních a chráněných dílen.