Co vás vedlo k rozhodnutí opustit byt, vyměnit ho za maringotku a začít zachraňovat zvířata v nouzi?

K tomuto kroku mě dovedla moje nemocná kobylka Eliška. Měla rakovinu a já potřebovala být kvůli léčbě s ní. Časem k Elišce přibyli i další zachránění koně, ovce, prasátka, slepice a kočky… Když víte, že těm zvířatům nikdo jiný nepomůže, tak vám to nedá.

Vystudovala jste ošetřovatelství a chovatelství a celý váš život se točí kolem zvířat. Měla jste k nim blízko už od malička? 

Ano. Vždy jsem chtěla psa nebo kotě a mamka byla proti, ale nakonec jsme dostali morčátko Filipku, kterou našla sousedka vyhozenou v krabici v zimě u přehrady. Pak jsem přinesla několik křečků, také jsme měli jezevčíka Robinku, a nakonec jsme zachránili i několik koťat.

I když jste žila ve městě, starala jste se o zvířata – například o slony v zoo. Jací jsou?

Sloni byli úžasní, hlavně slonice Gulab a Shanti. Rozhodně se mi po nich stýská, ale s tím, co dělám, by práce v zoo skloubit nešla. Například Shanti mě překvapila tím, jak byla hodná, když jsem byla nemocná.

O kolik zvířat se nyní staráte? Jak se k vám dostávají?

Teď tu máme 46 zvířat, z toho 18 koní. Koně a ovce se k nám většinou dostanou, když mají jít na jatka. Kočky zase jako nalezenci.

Foto: Nadace Lilie a Karla Janečkových

Proč jste se rozhodla zahrnout do své práce hipoterapii a kroužky pro děti?

Zatím jsme pouze přidružené středisko hipoterapie, máme tu teď nově dvě zachráněná hříbátka haflingů a s těmi bychom se chtěli hipoterapii věnovat. Na kroužcích pro děti mě baví to, že alespoň některé děti si koně zamilují a budou k nim mít hezký vztah. Také se naučí, že u koní je to především práce a jízda je až odměna.

Založila jste spolek na ochranu starých a nemocných koní Bajan. Kdo a jak se může zapojit a pomoct?

Uvítáme pomoc jak fyzickou, tak finanční. Na fyzickou pomoc je potřeba se telefonicky domluvit, jedná se například o pomoc se stavbou ohrad, přístřešků a podobně. Pokud jde o pomoc s úklidem výběhů a stájí, tak se to nemusí plánovat dopředu a stačí se ozvat den předem.

Jak se vám žije v maringotce? Jaké jsou pro vás osobně největší plusy a mínusy oproti bydlení v městském bytě?

Největším plusem je pocit svobody a mínusem je to, že si musíte vše zařídit sami, ať už jde o elektřinu, vodu, plyn a podobně. Navíc pokud se staráte o zvířata, je to práce, která nikdy nekončí. V současné době zabere 10 až 14 hodin denně.

Co byste poradila lidem, kteří by se také rádi zapojili do péče o zvířata v nouzi, případně založili podobné útočiště, jaké máte vy?

Určitě je třeba si to dobře rozmyslet a nebrat si víc zvířat, než na kolik vám stačí síly. Letošní záchrana haflingů byla už na hraně našich možností… Přesto v tom chceme pokračovat, ale je třeba více plánovat a sehnat si i dopředu pomocníky. Nejde být na to sám.

Lenka Vrabcová vystudovala chovatelství cizokrajných zvířat. Pracovala jako ošetřovatelka slonů v zoo. Kvůli nemoci vlastního koně se přestěhovala do maringotky uprostřed přírody, kde postupně vybudovala útočiště pro zvířata v nouzi. Založila spolek na ochranu starých a nemocných koní Bajan, prostřednictvím kterého můžete její činnost podpořit.  

Takzvaný Giving Tuesday připadá na první úterý po Dni díkuvzdání a reaguje na Black Friday, během kterého lidé nakoupí nespočet věcí, které ani nepotřebují. Peníze, které ušetříte, když tlaku slev nepodlehnete, můžete darovat na dobročinné účely a pro neziskové organizace. Kromě peněz však můžete darovat také materiální věci lidem, kteří je potřebují. Bezdomovcům nebo maminkám či tatínkům, kteří na dítě zůstali sami.

Vybrat si můžete ze svého okolí nebo se inspirovat organizacemi, které se do Giving Tuesday zapojily. Letos například věnuje společnost Liberty Ostrava sbírku oblečení či hygienických potřeb Armádě spásy, Úřad vlády pak organizuje sbírku oblečení pro Klub svobodných matek a společnost Reknihy daruje knihy do Domova důchodců Chodov.

Ještě cennější než peníze a věci je mnohdy čas. Darujte tedy i své volné chvíle jako dobrovolník pro neziskové organizace, nebo zajděte navštívit své blízké, které jste dlouho neviděli. Své příbuzní, ale i přátele nebo sousedy. Darovat můžete také svou krev nebo krevní plazmu.

Nepodceňujte také vlídná slova. Pochválit novou sukni kolegyně nebo zavolat mamince, že ji máte rádi, rozveselí celý den nejen jim, ale i vám. Podle studie laskavé skutky mohou pomoci v boji s úzkostí a celkově zlepšují duševní zdraví. Dobré skutky, i ty nejmenší, tedy nemusíte dělat jen jeden den v roce, ale pravidelně a často.

Sbírka potravin je jednou z největších charitativních akcí v České republice a po celé zemi se jí účastní tisíce lidí z řad dobrovolníků, zaměstnanců prodejen a neziskových organizací. Darované zboží se převeze do skladů potravinových bank, odkud se následně bude distribuovat přes jednotlivé charitativní organizace i města a obce všem potřebným. Cesta pomoci je tak krátká a na místo určení se dary dostanou ve chvíli, kdy jsou potřeba. „Velmi mě těší, že i v těchto obtížných časech měli Češi o Sbírku potravin enormní zájem a pomohli. Za všechny projevy solidarity chci všem opravdu moc poděkovat. Je to pro nás závazek do budoucna, abychom se snažili co nejvíce lidem ohroženým chudobou zajistit příslušnou pomoc,“ uvedl Aleš Slavíček, předseda České federace potravinových bank.

Pomoc ve Sbírce potravin je zaměřena zejména na seniory, rodiny v krizi, rodiče samoživitele, pěstounské rodiny, hendikepované občany či lidi bez domova a pokrývá celou Českou republiku. „Počet osob odkázaných na pomoc potravinových bank bohužel stále narůstá, v porovnání s rokem 2021 jich bylo loni o 30 % víc. Proto je zapotřebí velmi ocenit, že systém charitativních potravinových sbírek v České republice funguje už deset let. Za tu dobu se v nich vybralo 4 200 tun potravin,“ sdělil Tomáš Prouza, prezident Svazu obchodu a cestovního ruchu ČR.

Sbírka potravin se od roku 2019 koná dvakrát ročně, a to na jaře a na podzim. Je organizována Českou federací potravinových bank, Svazem obchodu a cestovního ruchu ČR spolu s klíčovými obchodními řetězci působícími na českém trhu, Asociací společenské odpovědnosti, Raben Logistics Czech a partnery z neziskového sektoru.

Jak se vám v hlavě zrodil nápad založit dobročinný second hand?
Nebyl to úplně nápad, já jsem takové obchody (charity shops) potkal v Anglii a najednou jsem cítil, že to je něco, co bych měl dělat. Do dneška jsem celým tím principem fascinován. Do té doby jsem sám ani second handy nenavštěvoval. Zaujalo mě ale propojení komunity, udržitelnosti, financí pro neziskový sektor a dobrovolnictví. Přišlo mi to přirozené.

Kdy vznikly první obchody?
První obchod jsme otevřeli v roce 2010, který byl pro Denní stacionář Žebřík, což je nezisková organizace, kterou jsem sám založil, a tento obchod byl i pracovištěm pro lidi s postižením, takže jsme to všechno opravdu hezky propojili.

V Anglii jsem se také setkal s jedním Čechem, který pracoval v organizaci, která provozovala podobný projekt, jako máme druhou neziskovku Kola pro Afriku, a na to konto jsem tedy navázal a otevřel druhý obchod, který podporuje tuto činnost. To bylo v roce 2012 a v tu chvíli jsem obchody zaštítil organizací Moment.

Kolik je obchodů teď a plánujete další?
Teď jsme ve fázi, kdy zakládáme Nadaci MOMENT, která by měla rozvíjet tuto síť dobročinných second handů. Chce to totiž finance, i na otevírání nových obchodů. Máme teď šest obchodů, pět je v Ostravě a jeden v Praze, v květnu otevíráme další dva – jeden v Ostravě a druhý v Praze. Naší ambicí je otevřít ročně 3–5 obchodů po celé republice. Cílem je dárcovství normalizovat.

Většina obchodů nevypadá jako klasické second handy. Foto: Nadace Lilie & Karla Janečkových

Jaké organizace nyní vaše obchůdky podporují?
Dvě už jsem zmínil, další jsou Mobilní hospic Ondrášek, Safe Elephants, Společnost pro ranou péči a CCBC (Česká koalice na ochranu biodiverzity). Jeden obchod podporuje jednu neziskovku. Výtěžek z veškerého prodeje se rozděluje rovným dílem mezi všechny tyto neziskové organizace a nově necháme o části peněz rozhodnout lidi, kteří nás podporují (nakupující i dárce). S růstem přibereme tedy i další organizace.

Máme také spolupráci s lidmi ve výkonu trestu ve věznici v Ostravě Heřmanicích, kteří nám přešívají staré džíny na kabelky a další věci, dělají to ve volném čase, není to jejich práce. Takže i trochu fušujeme do upcyklace. Stejně tak nám už dlouhou dobu opravují kola pro Kola pro Afriku, což je určitě také další pozitivní aspekt naší organizace.

Jak to v obchodech funguje?
Obecně se snažíme naše obchody trochu povznést, snažíme se dbát na udržitelnost, chceme ukázat, že nakupování v second handu není jen něco sociálního, ale že své si tam může najít každý. Obchody vypadají dle mého jako naprosto běžné prodejny oblečení a doplňků. Máme je třeba i přímo v obchodních centrech. Zakládáme si na tom, aby byly hezké a člověk se tam cítil dobře.

Kdo má nějaké přebytky, tak nám je tam přinese. Apelujeme na to, že chceme věci, které jsou prodejné. Za ta léta už jsme vytřídili desítky, možná už i stovky tun věcí, které jsme museli vyhodit. Takže se snažíme lidi učit, jak to třídění šatníku a věcí má vypadat. Ideální je třeba dělat to dvakrát za rok. To, co mi leží doma už 5 let, většinou nebude úplně použitelné. Už nyní lze darovat i skrze web z celé republiky, nemusíte nám věci nosit jen do prodejen. K tomu nás nastartoval covid. Lidé také nad tím, co do takového balíčku člověk vloží, trochu víc přemýšlí a ubývá nám odpadu. To, co neprodáme, dáváme do sociálních projektů dále, to, co je už děravé nebo se nedá vůbec vystavit, tak třeba ještě třídíme na materiál, ale zbytek musíme vyhodit. Na celý proces je potřeba hodně dobrovolníků.

Co všechno vám lidé mohou darovat?
Máme web darujobleceni.cz, kde docela detailně popisujeme, co lze darovat. Specializujeme se převážně na oblečení, věci do domácnosti i dekorace, bižuterii, obuv a doplňky. Občas dostáváme i větší dary (kočárky, brusle, sportovní potřeby apod.), ale nechceme ty obchody úplně zahlcovat, pořád chceme, aby byly pěkné a nějak to tam vypadalo. Máme docela málo darů pánského oblečení, takže to bychom určitě rádi více rozšířili. Kromě toho, že nám lidé věci nosí nebo posílají, tak děláme i různé sbírky v komunitách, ve školách nebo i ve firmách.

V obchodech najdete zejména oblečení a věci do domácnosti. Foto: Nadace Lilie & Karla Janečkových

Jsou další podobné organizace v ČR?
Je asi pět organizací, o kterých já vím, zrovna teď jsme měli setkání. V porovnání ale s Anglií, kde je obchodů 10 000+, tak stále hodně zaostáváme. Chceme to dostat více mezi lidi, aby lidé pomáhali i takovou cestou, a ještě navíc dbali na udržitelnost a zachraňovali planetu. Obecně se potkáváme s pozitivními ohlasy na naši činnost a sami v tom spatřujeme smysluplnost.

Máte ještě nějaké další plány, kam vaše obchody budou směřovat?
Stavíme další pilíř dobrovolnictví k projektu Zachraň kousek, kdy bychom rádi našli lidi, kteří by opravovali lehce poničené kousky, třeba přišili knoflík, zašili drobnou dírku, opravili zip. Dnes nejsme moc zvyklí věci opravovat, vyhodíme to a koupíme nové, a to je škoda. My sami jsme na to ale neměli kapacitu, a tak pro to musíme nadchnout další.

Foto: Nadace Lilie & Karla Janečkových

Medailonek

Richard Gazda je podnikatel, který našel smysluplnost v rozšiřování sítě dobročinných obchodů, kam můžete darovat oblečení a drobné věci do domácnosti. To se zpeněží a výtěžek jde na vybrané neziskové organizace. Zakládá si na tom, že jejich second handy vypadají jako běžné obchody s oblečením a doplňky a nakupování z druhé ruky je tedy pro každého.

Chlapec se rozhodl poprvé přenocovat ve stanu doma na zahradě 28. března 2020, když mu bylo deset let. Chtěl tak uctít památku souseda, který zemřel na rakovinu. Díky tomu vybral sto liber (zhruba 2 700 korun) pro místní hospic. Pro tento způsob vzdání holdu se rozhodl proto, že stan mu dal ještě za života právě nemocný soused. „Řekl mi, abych si s tím stanem užil dobrodružství,“ vysvětlil Max pozadí svého netradičního výkonu.

Chlapec si nakonec založil na sociálních sítích účet The Boy in the Tent (Kluk ve stanu), který záhy začal nabírat na popularitě a neunikl ani pozornosti různých institucí. Max si tak mohl například postavit stan v londýnské zoologické zahradě, na ragbyovém stadionu Twickenham, jenž je největší svého druhu na světě, a dokonce i na zahradě sídla britských ministerských předsedů v Downing Street 10, kde se setkal s tehdejším premiérem Borisem Johnsonem. Vedle počtu fanoušků rostla i suma na jeho dobročinném účtu. Když tedy po přesně třech letech stanování definitivně ukončil, byla na něm částka přesahující v přepočtu 19 milionů korun, která zamířila na účet hospicu.

Filipovi není lhostejný osud druhých a už v roce 2021 založil projekt Run for Uganda. Za každý kilometr, který zapojený člověk ujde, uběhne, uplave nebo ujede na kole, věnuje korunu, která putuje na portál Gofundme. Vybrané prostředky pak poslouží na nákup sportovního vybavení pro fotbalovou akademii v Kampale a podporu gramotnosti. Od začátku projektu se podařilo vybrat kolem 5 300 dolarů. Zapojený byl také do brněnského projektu Dobrokáva, který fungoval od roku 2016 do 2019. U stánku jste za kávu neplatili penězi, ale dobrými skutky. Lidé pak sdíleli na sociálních sítích krásné příběhy. V neposlední řadě pak Filip uskutečnil sbírku pro Matyáška, který trpí neléčitelnou Duchennovou svalovou dystrofií, jeho rehabilitace ale neproplácí pojišťovna.

Začátek v Africe a Asii

To vše ho vedlo k ještě větší myšlence, objet svět a pomáhat tam, kde bude zrovna potřeba. Jeho cesta začala 5. února 2023. Nyní je Filip v Ugandě, kde na tamní škole bude 6 týdnů učit angličtinu, tělocvik a fotbal. Kromě toho jim také přivezl spoustu sportovního vybavení. Poté se přesune do Thajska, kde vyznávají filozofii Tham Bun, tedy že každý dobrý skutek se člověku jednou vrátí. Každý den by tedy chtěl provést nějakou úslužnou činnost – přispět mnichům v klášteře, pozvat někoho na kávu nebo podpořit pouličního umělce. Zároveň bude dobrovolníkem v kempu se slony WangPo Elephant Camp. Dále jeho cesta povede na Bali, tady bude zhruba 4 týdny učit 100 dětí angličtinu a sporty formou zážitkové pedagogiky.

Filipovy zážitky z Ugandy po prvních týdnech:
„Momentálně se nacházím v Ugandě, která je nazývána perlou Afriky – tak ji pojmenoval Winston Churchill. Mým dočasným domovem je vesnice Lusanja, kde vypomáhám jako dobrovolník v organizaci Change Tomorrow. Šest týdnu tady budu učit tělesnou výchovu, pomáhat dětem se čtením a také jsem začal fotbalový kroužek. Mám za sebou téměř dva týdny a musím říct, že jsem mile překvapen. Práce s dětmi mi dává spoustu energie, protože jsou vděční za každý den, který s nimi mohu být.

Můj den začíná v šest hodin ráno africkou kávou a sladkým chlebem k snídani. Po snídani probíhá nástup se všemi studenty (100 dětí) a 9 učiteli, kdy se nabudíme na celý den a zazpíváme si ugandskou hymnu. Škola začíná v 8:00 a končí mezi 12 a třetí odpolední, konec záleží na jednotlivých třídách. Ve škole vyučujeme předměty jako historie, přírodopis, angličtina, gramatika nebo zpěv a výtvarnou výchova. Já jsem si vzal na starost tělesnou výchovu, kterou si děti neskutečně užívají.

Děti mají snídani a oběd ve škole a já jím společně s nimi. Jídlo je od toho našeho velice odlišné. K snídani máme kukuřičnou kaši, vařená vajíčka nebo sladký chleba. K obědu je tradiční “posho” což je hmota z kukuřičné mouky a podává se s vařenými fazolemi a zeleninou. Děti nemají možnost výběru jako ve školách v Česku, ale každý den jí stejné jídlo. Nicméně jsou neskutečně vděčné. Pro některé děti je to jediné jídlo, které během dne dostanou.

Součástí základní školy je také farma s prasaty, kozami a mezi banánovníky můžete najít koroptve. Farma bude v budoucnu sloužit jako finanční zdroj pro základní školu. Během prvního týdne se ve škole narodilo 22 malých prasat. Farma zaměstnává lidi z komunity, kteří mají nelehkou práci, ale každý den mají úsměv na tváři. Čas mi utíká neskutečně rychle, a proto si užívám každý den naplno. Děti mě naučily, že člověk by se měl častěji radovat z maličkostí okolo sebe.“

Pokračování v Austrálii, Americe a zakončení v Evropě

Po Asii se přesune do Austrálie, kde chce dobrovolničit v sirotčinci klokanů a koal. Uleví i přírodě úklidem nepořádku v oblasti Bondi Beach. Zároveň získal pracovní vízum na Novém Zélandu, chce tu na chvíli zakotvit a vydělat peníze na další pokračování cesty. Jaké dobré skutky tam bude vykonávat, můžete ovlivnit i vy sami. Dalším milníkem pak bude USA – tady pozve 10 lidí na večeři k americkému multimiliardáři McDonaldovi a bude pokračovat do Jižní Ameriky – Kolumbie (práce na kávových a kakaových plantážích v horské vesničce Minca), Peru (barista v kavárně Cuzco a komentovaná prohlídka Machu Picchu pro skalní fanoušky) a Brazílie (fotbalový kemp s tréninky pro místní mladé Brazilce či Brazilky).

Pak se Filip vrátí zpět do Evropy, bude pomáhat ve vinařství v Lisabonu a na svůj výlet do Barcelony by chtěl přizvat někoho ze svých sledujících a užít si s ním zápas na Camp Nou. Finiš pak bude kde jinde než v Praze, kde by chtěl skupince lidí udělat jednodenního průvodce a pozvat je na pivo. Celou Filipovu pouť můžete sledovat na jeho webu a sociálních sítích. Finance na svou cestu Filip sháněl od sponzorů, pomocí Donio sbírky a také z vlastních prostředků, které dlouho šetřil.

Cukrářka Radka Otavová miluje zvířata a není tak divu, že ji slůně Zygarri okouzlilo. Zatoužila proto nějakým způsobem podpořit finančně náročnou péči o malé slůně a další členy jeho africké rodiny, která našla ve Zlíně své útočiště. Rozhodla se využít svého cukrářského umu a připravila unikátní dort inspirovaný slůnětem Zygarri, který nyní vstupuje do dobročinné aukce.

Dražbu podpořil Aukční dům Zezula, který bez nároku na honorář poskytl Zoo Zlín online prostředí, kde se může dražba sloního dortu odehrávat. O záštitu nesnadné organizace aukce se postaral pan Čestmír Vančura, prezident Zlín Film Festivalu.

A o co se můžete v dražbě utkat? Paní Radka Otavová pro výherce připraví sloní dort, který rozhodně dostává svého jména. Vážit totiž bude neuvěřitelných 35 kilogramů a měřit 50 centimetrů. Výtečný bude nejen na povrchu, ale i uvnitř. Po rozkrojení si pochutnáte na světlém piškotovém korpusu v kombinaci s kakaovým – prokapaným pomerančovým sirupem a náplní z vanilkového a čokoládového krému. Už se vám sbíhají sliny? Tak běžte přihodit částku do dražby, která probíhá na webu papilio.cz.

Aukce probíhá od 7. června a ukončena bude za týden 17. června, kdy bude rozhodnuto o výherci. Dne 19. června, kdy slůně Zyqarri slaví své první narozeniny, bude vítězi předán obří dort a zlínské zoo šek s výtěžkem aukce.

Autorský článek Anety Šmejcové s využitím informací od Zoo Zlín

Barbora Čechová je aktivní dáma, která svou nezdolnou energií a nadšením dokázala pro dobrovolnictví nadchnout i své známé či kolegy z práce. I když o dobrovolnictví uvažovala už dávno, byl to právě válečný konflikt na Ukrajině, díky kterému se k němu konečně odhodlala. Vystudovala sociální práci, ale v praxi se jí nikdy nevěnovala. Klikaté cesty osudu nasměřovaly Barboru do úplně jiného oboru. Před 25 lety začala pracovat v Českém telekomunikačním úřadě, kde na nynějším postu ředitelky pracuje dodnes. Dobrovolnictví ji vždy přitahovalo, ale vzhledem k tomu, že má náročnou práci a tři děti, tak si na něj ve svém nabitém osobním i pracovním životě dosud nenašla čas. Válka na Ukrajině vše změnila.

„Ukrajinská válka mě osobně velmi zasáhla. Říkala jsem si, že nemůžu jen tak sedět doma a chtěla jsem od začátku pomáhat přímo lidem, které tato válka postihla. Posílat peníze je taky užitečné, ale být přítomen i fyzicky je pro mě mnohem více. Nedokázala jsem sedět u televize a jenom se dívat, co se na Ukrajině děje. Když jsem pak viděla výzvu ADRA, tak jsem se hned po otevření asistenčního centra pro Ukrajinu (KACPU) zapojila do dobrovolnictví.“

Ze začátku na KACPU trávila každou volnou chvíli, docházela sem například před prací nebo po skončení pracovní doby, dokonce si vybírala i dovolenou. Postupně si vyzkoušela i další stanoviště, kde ADRA v Ostravě pomáhá, například na hlavním nádraží nebo při třídění a výdeji materiální pomoci.  Na všech těchto místech jsou dobrovolníci stále potřeba. Po téměř třech měsících ale zájem opadá. Je pochopitelné, že dobrovolníci začínají být unavení a chtějí žít i své životy. Vnímá to i Barbora: „Mnoho těch, se kterými jsem začínala, už tady nevídám. Ty tváře se hlavně v poslední době obměňují. Já sama únavu prozatím nepociťuji, ale je pravda, že práce tady zasahuje i do mého rodinného života, takže teď jsem tady nejčastěji o víkendech. Chtěla bych proto vyzvat ty, kteří mají chuť pomáhat, ať se přihlásí. Určitě budeme rádi za každou pomocnou ruku navíc.“

Barboru nejčastěji vídáme na KACPU, kde se zapojila už do všech činností, které tady dobrovolníci ADRA vykonávají. Její srdcovou záležitostí však je hlídání dětí v dětském koutku. V minulosti pracovala jako průvodkyně v cestovním ruchu, takže „oprášila“ svou ruštinu a ve volných chvílích se díky ukrajinským dětem začala učit i základy jejich jazyka. Ty využije nejenom při hře s dětmi, ale i při komunikaci s dospělými. Příběhů, které si tady vyslechne, je nespočet.

Seznámila se například s 14letou dívkou, která uprchla z Ukrajiny se svou sestrou a neteří. Při líčení dramatického útěku z Ukrajiny se více sblížily a přes sociální sítě spolu komunikují dodnes. Barbora její rodině například pomohla s hledáním dětského lékaře. „Byla jsem moc ráda, když jsme se po třech týdnech opět potkaly na KACPU a bylo vidět, že dívka už je odpočatá a uvolněnější než na začátku. Se zaujetím mi popisovala své zážitky z nového města, jak chodí do školy, seznamuje se se svými spolužáky a učí se česky. To byl moc příjemný pocit, vidět tu změnu“, uvádí Barbora.  

Zasáhl ji i příběh 70leté babičky, která se v Ostravě ocitla sama se svými vnoučaty. Jejího syna, který měl děti v péči, zabili ve válce. Psychicky zlomená žena se musela vyrovnat se ztrátou syna a zároveň i s obavami, jak se postará o vnoučata v úplně neznáme zemi.  Přitom sama nikdy ve svém životě nebyla dále od města, kde na Ukrajině žila. „Byla to pro ni úplně nová situace, se kterou se musela vyrovnat. Naštěstí je na KACPU i psycholog, se kterým si mohla promluvit. Já jsem se ji také snažila lidsky podpořit a vyslechnout. Když se pak stavovala později na KACPU, tak se ke mně hlásila. Už vypadala mnohem lépe, a dokonce se chvílemi i usmívala. Překvapilo mě, že i v tak složité situaci nechce být závislá na pomoci druhých a snaží se své záležitosti řešit sama. To je v jejím věku obdivuhodné“, dodává Barbora.

Ve většině případů Barbora od ukrajinských uprchlíků vnímá především pokoru, vděčnost a snahu postavit se co nejdříve na vlastní nohy. Proto ji mrzí dezinformace, které se šíří v médiích a po internetu o tom, že Ukrajinci jsou nevděční, vybíraví, dokonce že zneužívají naši pomoc.

„Setkávám se s negativními reakcemi na Ukrajince a velice mě to mrzí. Ti lidé si válku sami nevybrali. Určitě sem neutíkají proto, aby měli MHD zdarma. Ať se lidé u nás vžijí do jejich situace. Co by oni dělali, kdyby jim někdo bombardoval dům? Měli by se oni na koho obrátit?  Uprchlíci, kteří sem přicházejí,  jsou především vystrašení a vyděšení. Ale hlavně, většina z nich se snaží – snaží se dorozumět, najít si práci. Opravdu to neberou jako samozřejmost. Vnímám, že nechtějí být závislí, chtějí se co nejdříve osamostatnit.“ 

A co Barboře dobrovolnictví a pomoc ukrajinským uprchlíkům přineslo?

„Že si připadám potřebná. Všichni bychom určitě byli nejšťastnější, kdyby žádná válka nebyla a příliv uprchlíků skončil. Ale noví, bohužel, stále přicházejí a neštěstí nekončí… Naopak ti, co teď přicházejí z válečných území, jsou na tom psychicky mnohem hůř. Stále vnímám, že má pomoc má smysl. Obohacuje mě i seznamování s novými lidmi z řad personálu – s jinými dobrovolníky ADRA i Červeného kříže, tlumočníky, hasiči i dalšími lidmi, to je strašně fajn.“

Barbora věří, že dobrovolnická pomoc Ukrajině brzy skončí. Je však rozhodnutá zůstat jako dobrovolnice ADRA i nadále. Ukrajinská krize ji utvrdila v tom, že pomáhat má smysl a ráda by se zapojila do některého z našich dlouhodobých programů. O konkrétním programu teprve uvažuje, ale spíše ji to táhne k dětem.

Pokud i vy uvažujete o dobrovolnictví, tak se neváhejte na ADRA obrátit. Rádi uvítají dobrovolníky, kteří se chtějí zapojit v rámci pomoci Ukrajině (pište na kacpuostrava@adra.cz) nebo si můžete vybrat některý z jejich dlouhodobých programů (bližší informace naleznete na www.adraostrava.cz)  

Ostrava rozdala ocenění svým seniorům už popatnácté. Nominováni mohli být lidé starší 65 let s bydlištěm na území města, kteří přispívají ke zlepšení života společnosti. „Práce oceněných seniorů je obdivuhodná. I nadále pomáhají svému okolí, jsou kreativní, velmi činorodí, jejich aktivity jsou často charitativní. Zkrátka jsou vzorem pro ostatní a je mi ctí alespoň tímto způsobem poděkovat za jejich nezdolnou energii, činnost a pomoc ostatním,“ řekl náměstek primátora Zbyněk Pražák, který rozdal památeční plakety.

Ocenění seniorky roku si Hedvika Juřinová vysloužila angažovaností v oblasti boje proti rakovině. Posledních 14 let organizovala a také se spolupodílela na prodeji žlutých kvítků Ligy proti rakovině. Už téměř dvě dekády je paní Juřinové členkou Slezského klubu stomiků Ostrava, na jehož chodu se aktivně podílí, organizuje setkání, návštěvy divadelních představení, rehabilitace nebo sportovní aktivity.

Právě na poli sportu se realizuje další oceněný senior, pan Josef Juřeník. Je předsedou ostravského Sportovního klubu orientačního běhu, kde pořádá orientační pochody i běžecké závody nejen pro věkem pokročilé, ale také pro děti. Vedle toho je činný v železničním muzeu a Výboru seniorů OSŽ Ostrava hlavní nádraží, kde organizuje zájmové aktivity.

Mezi kluby seniorů vyčnívá klub zájmové organizace č. 15 Kreativ z městské části Poruba, který se v rámci svých aktivit věnuje také pomoci potřebným. Zruční senioři se mohou podílet na pletení ponožek a chobotniček pro předčasně narozené děti i obyvatele domovů důchodců. V první vlně pandemie se klub zapojil také do šití roušek a pravidelně se podílí na organizacích sbírek šatstva, obuvi nebo hraček pro organizaci ADRA. Toto léto tak pomohli třeba lidem zasaženým tornádem na jižní Moravě.

Zdroj: město Ostrava

Online dárcovství zažívá v posledních letech velký vzestup. Zatímco v roce 2019 lidé na dobročinné účely dali 128 milionů korun, v roce 2020 to bylo více než 232 milionů korun a letos přibylo jen za dosavadních devět měsíců už 439 milionů korun. Velký podíl na letošní rekordní částce mělo tornádo na jižní Moravě, jehož obětem lidé jen přes Darujme.cz poslali přes 277 milionů. „Vlna podpory, která se zvedla pouhých pár hodin po řádění tornáda, byla dechberoucí. Pomoci postiženým rodinám a obcím se rozhodlo přes 188 000 dárců, kteří darovali průměrně 1400 Kč,“ dodala manažerka rozvoje Darujme.cz Adéla Vojáčková.

Darujme.cz je největší platforma pro online darování v Česku a stojí za ní Nadace Via. Slouží organizacím, institucím, městům, obcím či krajům, které tak prostřednictvím portálu mohou požádat o dar a udržovat vztah se svými dárci.

Zdroj: Darujme.cz

Dobročinnou akci pravidelně podporují známé osobnosti z hudební scény. Jinak tomu nebude ani letos. Mrakoplaš přivítá na pódiu hosty Jana Holečka nebo Stanislava ‚Kláska‘ Kubeše. Večerem bude provázet moderátor Pavel Anděl. Ten se ujme i aukce raritních historických předmětů a uměleckých děl, které věnovali například výtvarník Petr Hilský, fotograf Petr Maršík mladší, grafik Zdeněk Häckl či výtvarnice Blanka Lehmannová a Markéta Kalendová. 

Výtěžek ze vstupného a aukce věnují muzikanti pražskému AD Centru na výzkum této neurodegenerativní nemoci. „Neočekáváme, že se jednou akcí ročně změní svět a nemoc dočista vymýtíme. Ale i svou trochou do mlýna jsme měli možnost přispět k vývoji inovativních metod, které mohou usnadnit včasnou diagnózu obvodním lékařům v jejich praxích. Co kdybychom to my nebo naše okolí v budoucnosti potřebovali,  říká kytarista a zpěvák Mrakoplaše a pořadatel koncertu Martin Kalenda, jehož mamince bylo také diagnostikováno onemocnění poruchy paměti.

Max měl možnost z první ruky sledovat, jak je pro lidi důležité umírat v prostředí domova a mezi svými blízkými. Právě to umožnil North Devon jeho sousedovi, avšak s příchodem koronaviru přišel hospic o většinu možností k získání peněz na své bezplatné služby. Max se proto rozhodl podstoupit výzvu a kempováním v chladném počasí vybrat na platformě JustGiving 100 liber na jeho provoz.

View this post on Instagram

A post shared by Max Woosey (@the_boy_in_the_tent)

Poprvé si pod stanem ustlal 29. března 2020 a od té doby se do vlastní postele nepodíval. Z chlapcovy mise se stala senzace, takže už se vyspal poblíž lvího výběhu v londýnské zoo nebo na zahradě premiéra Borise Johnsona v Downing street. Vedle toho se mu pro tento způsob výběru financí povedlo získat také další děti. V březnu se asi tisíci chlapcům a dívkám podařilo přespáním pod stanem vybrat více než 15 milionů na dobročinné účely.

Podobné částky zatím dosahuje konto sbírky, kterou podporuje Max, a vypadá to, že dále poroste. Chlapec se totiž zpět domů jen tak nechystá. „Ne, tohle jsem já a tohle dělám. Vůbec teď nemám v úmyslu s tím přestat. Miluji být venku a blízko k přírodě. Až to přestane být zábava, tak se vrátím dovnitř, ale nedovedu si to představit,“ řekl deníku Guardian malý dobrodruh.

Zdroje: The Guardian, sbírka JustGiving Maxe Wooseyho a North Devon Hospice

Nejdelší denní etapu v délce 249 kilometrů nebo horské úseky ve francouzských Alpách a Pyrenejích – to a mnohem více musel nevidomý atlet během měsíčního dobrodružství ve Francii překonat. Na tandemovém kole ujel celkem 3414 kilometrů a pouhé dva dny po oficiálním pelotonu protnul pomyslnou cílovou pásku pod Vítězným obloukem. V cestě za odvážnou metou Ondřejovi kromě traséra Marka Peterky pomáhal sedmičlenný tým. „Důležité je mít kolem sebe ten správný tým, který vás i v těch nejtěžších kilometrech podrží. Zásadní je i podpora partnerů bez kterých by se tento projekt nemohl uskutečnit. A jsem vděčný za fanoušky, kteří nadšeně sledovali každé naše šlápnutí,” hodnotí Ondřej Zmeškal průběh celého závodu.

Cílem mladého sportovce a motivátora ale nebylo jen překonat své cyklistické limity. Ve spolupráci s Nadačním fondem Českého rozhlasu Světluška spustil pár dní před startem charitativní sbírku na podporu nevidomých dětí a jejich volnočasových aktivit. Za vybrané peníze pořídí tandemová kola, sportovní vybavení a jiné kompenzační pomůcky. Samotnou sbírku je stále možné podpořit na portálu Darujme.cz.

Jak bys popsal projekt ImProMoravu?

Jedná se o speciální sérii představení, kde se spojí šest improvizačních týmů a divadel z celé České republiky a společně zahrají, každý ve svém městě, šest jedinečných představení. Výtěžek poputuje na pomoc obcím zasaženým tornádem z konce června. Díky tomu, že se do projektu zapojilo šest týmů z různých koutů země, mohou pomoci diváci odkudkoli, nejen Ostravané.

Jak nápad na projekt vznikl?

Už několikrát v minulosti jsme hráli představení, jehož výtěžek šel na dobročinné účely. Tragédie, která se stala na jižní Moravě, nás zasáhla natolik, že jsme si v divadle Odvaz řekli, že musíme přispět alespoň tím, co umíme, a to je divadelní improvizace. Po chvilce společné konverzace vznikl nápad oslovit naše kamarády improvizátory z dalších českých měst a ti na to prakticky okamžitě kývli. Nikoho jsme nemuseli přemlouvat, tenhle nápad se jim moc líbil.

Jaká města a improvizační týmy se do projektu zapojí?

Je nás celkem šest týmů a divadel, které do toho jdou. Z Ostravy jsme to my, Divadlo improvizace Odvaz, v Olomouci se zapojí tým Olivy, dále pak Paleťáci z Pardubic, Valouny z Valašského Meziříčí a v neposlední řadě se uskuteční i představení Školy improvizace v Praze a také týmu PadeNaPade rovněž v Praze.

Kdy a kde se budou konat představení?

Už v pondělí 19. července hraje Odvaz v Ostravě a Olivy v Olomouci. 20. července pak pardubičtí Paleťáci, 23. července Valouny. V hlavním městě je to 27. července Škola improvizace a 3. srpna PadeNaPade. Odkazy na události a vstupenky najdou zájemci na webu impromoravu.cz.

Proč jste vybrali jako cílovou organizaci zrovna Člověka v tísni?

Nějakou dobu jsme koketovali s myšlenkou darovat vybrané peníze konkrétní rodině postižené tornádem. Ovšem po komunikaci s neziskovými organizacemi jsme zjistili, že spousta rodin nemá možnost „být vidět“ se svým příběhem, a proto se jim nedostává tolik cílené pomoci. Z toho důvodu jsme se rozhodli pro Člověka v tísni. Jednak na něj někteří naši členové mají určitou vazbu, ale taky si myslíme, že nejlépe ví, na které rodiny se při veřejných sbírkách dostává méně, a o to víc potřebují naši pomoc.

Co je to vlastně divadelní improvizace? Co mohou návštěvníci očekávat?

Improvizační show probíhá obvykle tak, že v ní vystupuje jeden moderátor, který připraví improvizační kategorie a disciplíny, a pak jsou zde hráči, kteří v nich hrají na témata, která nám dávají diváci přímo během představení. Zjednodušeně se dá říct, že víme formu, v jaké se bude improvizovat, ale nevíme, jaké bude téma, jaké postavy v ní budou vystupovat a už vůbec ne příběh, který se bude odehrávat. To vše se tvoří až na jevišti před zraky diváků. A to celé navíc doprovází skvělý hudebník, aby to mělo tu pravou divadelní atmosféru.

Sám jsi členem divadla Odvaz. Jaké bude vaše představení? Promítne se do něj nějak jihomoravský motiv?

To je dobrá otázka, já vlastně nevím. V tom je pro mě jedno z největších kouzel improvizace, my dopředu nevíme, jaká témata se v představení objeví a také nevíme, co si na nás moderátor večera připraví tentokrát. Ale pokud bych si měl tipnout, tak si myslím, že tohle téma se v rámci improvizací moc objevovat nebude. Přece jen se jedná o životní tragédii spousty lidí a jelikož se v první řadě snažíme diváky pobavit, tak se těmto těžkým a veskrze vážným tématům vyhýbáme.

Kdyby lidé chtěli na improvizaci zajít i jindy, jaké mají možnosti?

Nás jako Divadlo improvizace Odvaz můžou lidé o prázdninách vidět všude možně. Určitě bych vypíchnul Improvizační show 6. srpna v amfiteátru Divadla loutek Ostrava, která se uskuteční v rámci festivalu Pimprléto, a také odehrajeme venkovní Letní improshow před kinem Etáž v Dolní oblasti Vítkovice, a to konkrétně 25. srpna. Nejjednodušší je sledovat náš web odvaz.eu a taky facebookovou stránku Divadlo improvizace Odvaz.

Co se týče ostatních improvizačních týmů, je to různé, ale program bývá většinou velmi pestrý. Doporučuji sledovat jejich weby nebo stránky na sociálních sítích.

 „Z pohledu fundraiserky je tohle naprosto, nebojím se říct, unikátní situace. Ukazuje se, že společenská odpovědnost mnoha velkých i menších firem je na velmi vysoké úrovni. Spousta zavedených společností se už krátce po tragédii začala ozývat sama. Nabízely nejen finanční ale i jinou, velmi efektivní pomoc v místech, kde je jí teď nejvíc třeba,“ uvádí Renáta Chlebková, FR a CSR specialistka z ADRA Česká republika.

Odborníci oceňují i skutečnost, že je pomoc firem efektivní a logicky provázaná s jejich činností. Stavební společnosti tak okamžitě začaly shánět plachty, prodejci elektroniky power banky a další potřebné pomůcky. Velkou úlevou je i zapůjčený vůz od firmy Škoda Auto, který má k dispozici hlavní koordinátor dobrovolníků. Pět milionů korun věnovala na pomoc poškozeným oblastem společnost T-mobile, velkými sumami pomohly i banky. On-line prodejci zase motivují zákazníky, aby na dobrou věc přispěli během svých nákupů. Zaměstnanci firem se navíc často neváhají zapojit ani jako dobrovolníci přímo na místě.

Výstavba soch zabrala umělcům celkem šest dní. Vhodný písek na jejich díla přivezli organizátoři až ze 150 kilometrů vzdálené Vápenky Vítošov. „K tvorbě soch používají přesevších špachtle a štětce. Na třímetrovou sochu medvěda padne okolo osmnácti tun písku a udusat jí trvá skoro celý den,“ přiblížila práci sochařů Hrtusová.

Projekt Pískoles vznikl loni s cílem podpořit boj proti kůrovci a zachránit beskydské lesy. I letos mohou návštěvníci výstavy přispět dobrovolným vstupným, které organizátoři následně věnují na podporu návratu šelem do beskydských lesů a aktivity s tímto úsilím spojené – například terénní monitoring zvířat, tvorbu a ochranu migračních koridorů či snižování rizika pytláctví.

Kniha Laskavci je dalším krokem v dlouhodobé činnosti Nadace Karla Janečka. Autorka díla Dominika Trčková každý měsíc zpracovává inspirativní příběhy lidí, kteří se nezištně angažují v tom, aby byl svět kolem nich lepším místem. Soubor sedmi rozhovorů s oceněnými Laskavci doplněný praktickými tipy na dobré skutky má proto nejen inspirovat, ale i dále pomáhat. Část výtěžku z každého prodaného kusu, konkrétně symbolických 21 x 12 = 252 korun, totiž bude použito na podporu dalších laskavých projektů.

Kniha byla netradičně, avšak výstižně pokřtěna semínky rostliny laskavec známé také jako amarant. Výtisk lze zakoupit samostatně nebo v balíčku s dalšími dárky na e-shopu nadace. Rozhovory s některými z oceněných Laskavců si pak můžete přečíst i na našem webu.

Poté, co se v roce 2019 rozvedla se zakladatelem světoznámého internetového obchodu Amazon, stala se třetí nejbohatší ženou na světě a vyhlásila, že bude svůj majetek rozdávat potřebným. Je totiž přesvědčená, že bohatství nabyla díky systému, který potřebuje změnu. „V tomto úsilí se řídím pokornou vírou, že by bylo lepší, kdyby se nepřiměřené bohatství neshromažďovalo v rukou malého počtu lidí, a že řešení jsou nejlépe navrhována a implementována ostatními,“ napsala Scott ve vyjádření na svém blogu. Podporuje proto komunitní organizace a iniciativy, které se snaží o pozitivní změnu.

Zaměřila se na neziskové spolky usilující o rovnost v opomíjených oblastech, jako jsou vzdělávací instituce pro znevýhodněné studenty nebo organizace podporující mezináboženský dialog a spolupráci. A protože umění podporuje empatii, zlepšuje akademické výsledky a snižuje míru kriminality, rozhodla se podpořit také malé umělce z různých kulturních regionů. V oblasti boje s chudobou klade důraz na posílení postavení dívek a žen a podporu organizací, které pracují s místními lidmi, nebo je vedou lidé barevné pleti.

MacKenzie Scott přitom vyzdvihuje, že jde o organizace, které se humanitární činnosti už roky věnují i bez jistoty dlouhodobých finančních zdrojů. Je proto přesvědčená, že najdou pro dary vhodné a rozumné využití. Poukazuje na fakt, že už jen důvěra ostatních v jejich projekt dokáže znásobit konečný dopad daru. „Štědrost je generativní. Sdílení vše násobí,“ uzavírá své poselství filantropka.

O zrak Ondřej přišel nečekaně ve svých dvaceti letech. Počáteční truchlení však brzy vystřídalo odhodlání a touha být pozitivním vzorem ostatním lidem s handicapem. Naplno se proto znovu opřel do sportu a dokazuje, že je s odhodláním možné vše. Třeba uběhnout maraton na Velké čínské zdi nebo zvládnout nejnáročnější triatlonový závod IronMan.

Novým cílem Ondřeje je věhlasná Tour de France. Tu plánuje pokořit na tandemovém kole společně s navigátorem Markem Peterkou. Do Francie mohli vyrazit díky podpoře dárců, kteří přispěli už přes 160 tisíc korun. O svých zážitcích pak sportovec plánuje napsat knihu a vytvořit dokument.

Také Ondřej chce své dobrodružství provázat s dobročinností. Společně s projektem Světluška spustil charitativní akci, která poběží po dobu konání Tour de France. Jejím cílem je vybrat finanční prostředky pro nevidomé děti, aby si i ony mohly splnit své sportovní sny.

Finanční pomoc je zásadní

Na situaci v poničených obcích reagovaly v podstatě okamžitě všechny velké dárcovské portály. Diecézní charita založila transparentní sbírkový účet 4211325188/6800, na který mohou lidé posílat dary s variabilním symbolem 2002. Přispět lze také zasláním DMS na číslo 87 777 ve tvaru DMS DCHB 30, 60 nebo 90. 

Obrovskou solidaritu pak zaznamenal portál Darujme Nadace Via. V obecné sbírce je už přes 140 milionů korun. Jak řekl v DVTV výkonný ředitel nadace Zdeněk Mihalco, dárci v určitý moment posílali půl milionu za pět minut, což je dosud něco nevídaného. Uvolnění a směřování finančních prostředků nadace intenzivně řeší s krizovým štábem, krajem i neziskovými organizacemi. Na portále Donio je pak možné podpořit konkrétní příběhy lidí, kterým tornádo zničilo veškerý majetek.

Materiální a fyzická pomoc

Také ve snaze o zajištění potravin a zboží pro postižené obce se vlna solidarity masivně šířila napříč jednotlivci i firmami. Okamžitou pomoc organizovalo město Brno, podnikatelé i obchodní řetězce. Podle zpráv Jihomoravského kraje je momentálně v zasažených oblastech dostatek potravin, nejakutnější je pak zajištění velkého množství plachet na zakrytí poničených střech, nářadí a těžké techniky, nebo třeba power banek pro nabíjení elektroniky.

Podle hejtmana Jana Grolicha by ale lidé neměli neorganizovaně přijíždět na vlastní pěst. Množství automobilů v rozbořených obcích totiž ztěžuje práci záchranným jednotkám. Lidé, kteří chtějí pomoci, mohou sledovat facebookové skupiny Hodoňáci, Dobrovolnická pomoc po břeclavském tornádu nebo Břeclaváci, kde je možné nabídnout své služby nebo pomoc poptat. V případě cesty do zasažených míst je pak ideální odstavit vůz mimo samotnou obec a na místo dorazit pěšky. Jak ale uvádí Jan Grolich na Twitteru, čas ochotných dobrovolníků ještě přijde poté, co záchranné složky zkontrolují nejhůře zasažené oblasti.