V rozsáhlé roční studii sledovali výzkumníci 216 dospělých starších 40 let se zvýšeným krevním tlakem. Část účastníků cvičila baduanjin pětkrát týdně, další skupina chodila svižnou chůzí a třetí si pohyb volila sama. Po třech měsících i po roce se ukázalo, že baduanjin snížil tlak podobně účinně jako svižná chůze.

Nejde o náhradu lékařské péče ani o zázračnou metodu, která by sama o sobě vyřešila vysoký tlak. Studie ale ukazuje, že i velmi jednoduchý, klidný a dostupný pohyb může mít měřitelné výsledky. Baduanjin se přitom dá cvičit doma, venku i ve skupině, nejsou k němu potřeba drahé pomůcky a může být příjemnou cestou, jak se pravidelně hýbat a pečovat o své srdce.

Nejde přitom jen o sportování v tělocvičně. Výzkum zmiňuje obyčejné situace, které mohou mít velký dopad: pozvání od rodiny na procházku, kamarádka ve skupinovém cvičení, pravidelné setkání v komunitním centru nebo zahradničení s dalšími lidmi. Starší dospělí s častějším sociálním kontaktem podle získaných dat obvykle víc chodí a méně času tráví sezením. Pomáhá i to, když člověk vidí vrstevníky, kteří zůstávají aktivní. Pohyb pak působí dostupněji a přirozeněji.

Autoři výzkumu doporučují programy, které spojují pohyb se společenským kontaktem: pěší skupiny, taneční lekce, kluby zahradničení nebo online skupinová cvičení pro ty, kdo se hůř dostávají ven. Takové aktivity mohou pomoci nejen tělu, ale i psychice, protože dávají seniorům rytmus, řád, společnost a důvod vyrazit mezi lidi.

Odborníci analyzovali mozkovou tkáň zesnulých lidí ve věku kolem osmdesáti let a porovnávali množství nově vzniklých nervových buněk. Zjistili výrazné rozdíly mezi jednotlivci. Zatímco u některých byla tvorba nových neuronů minimální, jiní měli jejich počet až dvojnásobný. Tito „mozkově mladší“ senioři zároveň vykazovali méně známek poškození spojeného s neurodegenerativními onemocněními a lepší stav mozkových struktur důležitých pro kognitivní funkce.

Výsledky naznačují, že biologické stárnutí mozku není u všech stejné a že existují faktory, které mohou jeho vitalitu podporovat. Vědci upozorňují například na význam pravidelného pohybu, mentální aktivity, kvalitního spánku a sociálních vztahů. Studie tak přináší naději, že i ve vysokém věku lze podpořit zdraví mozku a osmdesátka rozhodně nemusí znamenat konec mentální svěžesti.

Impulzem byla frustrace z toho, kolik nepořádku pod hladinou zůstává skryto před očima kolemjdoucích. Seniorky se proto rozhodly jednat. Účastnice prvních akcí byly ohromeny množstvím odpadků v místních vodních tocích a rybnících a myslely si, že by se jim hodilo více rukou. Z původně malé iniciativy se tak stal organizovaný tým, který vyráží do terénu opakovaně a systematicky. Jejich práce má přitom konkrétní dopady. Z vody mizí nebezpečné předměty a prostředí se stává bezpečnějším pro ryby i další živočichy. „Naší tajnou zbraní je, že nám je jedno, jak vypadáme. Jsme obalení v černém a můžeme v klidu tahat věci z rybníka. Jsme už za fází, kdy na marnivosti záleží,“ uvedla zakladatelka klubu Susan Baurová.

Projekt zároveň boří stereotypy o stáří. Ženy dokazují, že i v pokročilém věku lze být fyzicky aktivní, prospěšný komunitě a inspirovat ostatní. Jejich příklad připomíná, že ochrana přírody nezačíná u velkých kampaní, ale u ochoty jednotlivců vzít odpovědnost do vlastních rukou.

Konkrétně šlo o ochranu před takzvanou sarkopenií, tedy postupnou ztrátou svalové hmoty a síly, která zvyšuje riziko pádů, zranění a ztráty soběstačnosti. Výzkumníci dávají efekt do souvislosti hlavně s polyfenoly a dalšími antioxidanty v kávě, které snižují zánět a oxidační stres ve svalových buňkách. Kofein navíc podporuje svalovou aktivaci a může pomáhat udržet lepší fyzickou výkonnost.

Důležité je, že přínos se projevil při běžném pití kávy, tedy v řádu jednoho až několika šálků denně. Nejde o zázračné řešení, ale o drobný ochranný faktor, který může ve vyšším věku hrát roli. V kombinaci s pohybem a dostatkem bílkovin tak může káva pomoci udržet sílu, stabilitu a samostatnost déle, než by se čekalo.

„Milý Ježíšku, jsem už postarší člověk, který rád chodí na procházky. Po procházkách bych si rád sednul do pohodlného houpacího křesla, ve kterém by se mi hezky odpočívalo. Od Ježíškových vnoučat bych si přál houpací křeslo. Předem moc děkuji a přeji Vám všem krásné Vánoce,“ píše 77letý Josef ze Šanova.  Pan Vladimír z plzeňského domova seniorů si přeje tříhlasou heligonku a 67letý Johannes z Trhanova si přál kšandy – ty už mu Ježíškovo vnouče stihlo nadělit.

Čím dál častěji si však senioři přejí zážitky. Běžně se mezi přáními objevují hudební vystoupení dechovky či cimbálky, ale i loutkové divadlo nebo zabíjačka. Mnohdy jsou přání ještě specifičtější. „Hledám hodného člověka, který mi pomůže se splněním mého velkého přání. Přeji si naposledy vidět moře. Jsem vozíčkář a potřeboval bych s sebou doprovod, který bude mít páru a bude zkrátka fyzicky zdatný,“ popisuje 60letý Marek z Hořic.

„Senioři mají většinou velmi skromná přání – domácí cukroví, teplou deku, předplatné oblíbeného časopisu, obrázek nebo kalendář. Ale v seznamu tisíců přání se objevují každoročně třeba i speciální matrace nebo televize a to zejména pro ležící pacienty, kteří jsou odkázání na ticho a v podstatě samotu, takže televize je pro ně spojení se světem a opravdu jim změní monotónní nebo bolestivý den,“ říká zakladatelka projektu a redaktora jihlavského rozhlasu Olga Štrejbarová, která sama pravidelně plní přání seniorů.

Projekt odstartovala v roce 2016, kdy natáčela reportáž v domově důchodců. Od ředitele domova se dozvěděla, že mnozí ze seniorů jsou osamocení, ať už kvůli bezdětnosti, špatným rodinným vztahům nebo proto, že jejich potomci žijí v zahraničí. Štrejbarová proto založila skupinu na Facebooku s jejich přáními – ta se během pár hodin rozebrala. Projekt se rozrůstal a v roce 2020 si jej pod křídla vzal Nadační fond Českého rozhlasu.

Dražší dárky, jako je právě například televize, hradí na začátku nového roku ze sbírky Ježíškových vnoučat na platformě Darujeme. Za listopad už se vybralo přes 600 tisíc korun, loni šlo o celkovou částku 6,5 milionu korun. Ze sbírky se hradí opět nejen materiální věci, ale také zážitky. Štrejbarová zmiňuje, že nově jsou oblíbené také Sanitky přání.  „Sanitka přání umožňuje seniorům například jet na hrob manžela nebo podívat se na rodný dům. Tato přání jsou velmi důležitá zejména před ,odchodem‘ seniora. Dostat možnost se rozloučit je před odchodem velmi důležité,“ vysvětluje.

Tisíce přání se podle Nadačního fondu ČRo splnila mimo „jejich režii“. Mnohdy se totiž dárce sblíží s obdarovaným seniorem a jsou pak spolu v kontaktu i nadále, mohou nakonec trávit Vánoce společně. „Nejde ani tak o to, co tomu člověku koupíte, ale jestli mu to pošlete, nebo předáte osobně. Na tom stojí celý projekt Ježíškova vnoučata a i proto naše motto – dárkem to často jen začíná. Jde o tu ,jiskru‘, které dáme šanci přeskočit, a naději,“ doplňuje Štrejbarová.

Odborníci analyzovali odpovědi od 14 056 účastníků německého průzkumu, který se věnoval stárnutí. Tato longitudinální studie pokryla více než 25 let, zahrnula německé obyvatele narozené v letech 1911 až 1974 a hodnotila jejich názory na stárnutí. V průzkumu se opakovaly otázky na věk, ve kterém respondenti někoho považují za starého. Zjištění naznačují významný posun: účastníci narození dříve ve 20. století identifikovali počátek stáří v mladším věku než ti, kteří se narodili později. Například účastníci narození v roce 1911 věřili, že stáří začíná v 71, zatímco ti, kteří se narodili v roce 1956, stanovili hranici 74 let. Výzkumníci však v posledních desetiletích zaznamenali zpomalení trendu odsouvání vnímaného začátku stáří, což naznačuje, že tento posun nemusí pokračovat donekonečna. 

Další analýza ukázala, že jak jednotlivci stárnou, mají tendenci posouvat začátek stáří do stále pozdějšího období v životě. Například ve věku 64 let účastníci v průměru věřili, že stáří začíná na 74,7, ale ve věku 74 let toto přesvědčení upravili na 76,8. Ženy v průměru věří, že stáří začíná asi o dva roky později než muži, což je rozdíl, který se postupem času zvětšuje.

Wasabi neboli Eutrema japonská je rostlina, která roste v Japonsku a na ruském Dálném východě. Její oddenek se používá jako koření a chutí se dá přirovnat ke křenu. Už dříve bylo potvrzené, že pomáhá eliminovat zánětlivé procesy v těle. A to díky organosirné sloučenině 6-(Methylsulfinyl)hexyl isothiokyanátu (6-MSITC). Má také blahodárné účinky na funkci mozku.

Výzkum probíhal mezi 72 dobrovolníky ve věku 60 až 80 let. Ti během 12 týdnů užívali před spaním tabletu wasabi (s 0,8 miligramu 6-MSITC) nebo placebo. Každý z nich před pokusným obdobím a po něm absolvoval paměťové testy. Výsledky zveřejnil časopis Nutriens. Dobrovolníci, kteří užívali tabletu wasabi, měli lepší výsledky v testech paměti a v asociačních testech (např. spojování jmen s obličeji). Změny kognitivních schopností se neprokázaly. 

Program začíná zítra v úterý 23. května a potrvá do úterý 17. října. „Důležitým úkolem botanické zahrady je vedle představení vzácných a zajímavých rostlin z celého světa, sbírkotvorné činnosti a ochrany rostlinného bohatství a přírody vůbec také vzdělávání,“ uvedl ředitel Botanické zahrady Praha Bohumil Černý. Senioři, kteří nemají vlastní zahradu, si tak budou moci vyzkoušet zahradnické práce přímo v záhonech botanické zahrady. Připravena je také řada workshopů na téma pěstování bylinek nebo vytvoření minizahrádek v recyklovaných nádobách. V plánu jsou také komentované prohlídky, jejichž součástí bude i výroba vína a vinný sklípek.

Na všechny typy programů a prohlídky je nutná rezervace, přičemž programy pro seniory jsou zdarma. Zájemci zaplatí pouze standardní vstupné do botanické zahrady.

Dokumentární fotografka Ellie Hamby a lékařka Sandy Hazelip se potkaly v roce 1999, když Hazelip zemřel cestovně založený manžel, který snil o tom, že budou brát svá vnoučata na výlety po světě. Ovdovělá zdravotnice se proto vydala na lékařskou misi do Zambie, kterou vedla Ellie Hamby s manželem. O šest let později ovdověla i druhá z kamarádek, což je sblížilo a začaly cestovat spolu.

Nápad na 80denní dobrodružství přišel ještě před tím, než kamarádky oslavily 80. narozeniny. „Ellie, nebylo by zábavné objet v osmdesáti letech svět za 80 dní?“ zeptala se Sandy Hazelip své kamarádky čtyři roky před jubileem. Ellie se pro myšlenku nadchla a obě babičky začaly plánovat. V cestě jim však v roce 2022 stály koronavirové restrikce, a tak svou cestu o rok odložily. Celou ji věnovaly svým zesnulým manželům Kellymu a Donovi, kteří jim při dobrodružstvích nepřestávají chybět.

Za cíl si daly navštívit všechny kontinenty, a tak začaly v lednu na Antarktidě a svou cestu dokumentovaly na sociálních sítích a blogu. Následovaly egyptské pyramidy, sobí spřežení ve Finsku, setkání se slony na Bali, návštěva nepálských chrámů nebo koupání u korálových útesů. Cestu ukončily po necelých třech měsících v americkém Grand Canyonu – 18. zemi na cestě – a poté se vrátily do domovského Texasu. Za 80 dní zážitků potkaly nespočet lidí, které jejich nápad nadchnul a dostaly se také do pozornosti světových médií.

Obě se za celou cestu ani jednou nepohádaly, což připisují právě svému stáří a umění respektovat jedna druhou. Shodly se na tom, že nejlepšími vzpomínkami pro ně bylo setkávání s místními lidmi. „Moc se nám líbily všechny památky, které jsme viděly, ale nejvíce si budeme vzpomínat na lidi, které jsme potkaly,“ řekla CNN Ellie Hamby. „Byli to jedni z nejúžasnějších, nejmilejších a nejpřátelštějších lidí na světě. Máme teď přátele po celém světě, které máme moc rádi,“ dodala cestovatelka s tím, že jediný jazyk, kterému rozumí lidé napříč zeměmi, je úsměv.

Generace našich rodičů a prarodičů se snaží držet krok s dobou, ovšem počet aplikací a sociálních sítí nebo množství dezinformací je často nad jejich síly. O radu většinou žádají své děti nebo vnoučata, i když si občas připadají, že je otravují. Proto ve Vodafone dostali skvělý nápad přiblížit seniorům obsah internetu skrze jejich vrstevníka, který s nimi bude prozkoumávat taje internetu a sociálních sítí.

Z castingu, který společnost vypsala, vzešel jako vítěz pan Václav Ježek, který ve svých videích dokáže velmi poutavě mluvit o zkušenostech s technologiemi, a tak nadchne nejenom seniory. Do budoucna se chce dostat na všechny oblíbené sociální sítě, třeba i TikTok.

Zdroj: MAM, Vodafone

Nestíháte nákup? Rychle ho naklikáte na Rohlíku nebo Košíku a za chvíli ho máte doma. Nic zajímavého. Pro seniory je to ale docela věda. Stejně tak eRecepty, internetové bankovnictví a další internetové služby a aplikace, které se nám zdají naprosto intuitivní, protože jsme v tom vyrůstali. Určitě to znáte, naléhavé volání prarodičů nebo rodičů, že potřebují s něčím na internetu pomoci. Moje maminka se nedávno celá třásla zadat kartu na Booking.com, vůbec jsem to nemohla pochopit.

S jejich větší jistotou na internetu i lepším přehledu o možných podvodech a dalších nástrahách pomáhá Digitální Akademie pro Seniory (DAPSEN). Díky video návodům, on-line kurzům s mentory a zkušebním demoverzím aplikací si mohou senioři „nanečisto“ vše vyzkoušet a osvojit potřebné digitální dovednosti a bezpečnostní návyky.

Pokud máte rádi výdobytky moderní doby, můžete zapojit ruku k dílu a stát se mentorem. Jsou vítáni všichni nadšenci, kteří mají zájem pomáhat ostatním. Můžete se tak stát „digitálním vnoučetem“, jak hlásá sám projekt. Případně jej doporučte svým babičkám, dědečkům nebo rodičům, kde se mohou bezpečně naučit, jak to na internetu chodí.

Zakladatel projektu Michal Sládek vycházel ze svých vlastních zkušeností s rodiči, kteří se nemohli zorientovat ve velkém množství internetových služeb a aplikací. Pro seniory je internet zahlcen informacemi a možnostmi, právě proto se necítí v takovém prostředí komfortně a často hledají pomoc blízkých, kteří na to nemusejí mít čas. Zkušení mentoři jsou tu ale vždy pro ně.

Autorský článek Barbary Tesařové, Zdroj: DAPSEN

Mluvíš česky? Učím se

Je přirozené, že pokud člověk žije delší či kratší dobu v cizí zemi, snaží se naučit alespoň nějaké základy jazyka, kterým se v ní hovoří. Dotyčnému to nejen podstatně usnadní život, ale zajistí i větší pocit splynutí. Nemá pak pocit, že by tolik vyčníval. Zároveň to umožňuje lehčí nalezení zaměstnání, bydlení nebo začlenění dětí do kolektivu. Potvrzuje se tím známé rčení „kolik jazyků umíš, tolikrát jsi člověkem“. Proto asi málokoho překvapí, že většina jazykových škol v Česku nyní hlásí zvýšený zájem ze strany Ukrajinců. Čísla nejspíš ještě porostou. Jazykové školy se z toho důvodu připravují na desetitisíce potenciálních žáků. Předpokládají, že ukrajinští uprchlíci se budou chtít co nejdříve zapojit do běžného života, dospělí si budou chtít najít práci, děti se budou chtít domluvit s novými kamarády. Budou se tedy chtít a potřebovat naučit česky.

Podobnost ukrajinštiny s češtinou by měla uprchlíkům studium usnadnit. Odlišnosti se pak projevují zejména v časování sloves i ve skloňování jmen. Zajímavým jevem, což platí i u ruštiny, jsou také zdánlivě podobná slova, ale s odlišným významem, i háčky a čárky, které v češtině určují význam.

V návaznosti na vlnu solidarity se zvyšuje také zájem lidí, kteří by češtinu pro Ukrajince rádi začali učit. Jsou mezi nimi vyučující jiných jazyků, ale také Češi bez zkušeností. Zatím to vypadá, že poptávka po učitelích převáží nabídku. Přece jen je nezbytné, aby učitel češtiny měl i nějaké povědomí o ukrajinštině, což může značně usnadnit alespoň studijní začátky. Učitelem se člověk nestane ze dne na den ani přes noc.

Knižní fond pro Ukrajince

Formy pomoci jsou různé. Nově by se nemuseli nudit Ukrajinci, kteří si rádi krátí dlouhou chvíli četbou knih. Liberecká krajská knihovna pro ně chce vytvořit unikátní knižní fond. Měl by obsahovat literaturu v ukrajinštině. V Česku však moc knih v ukrajinštině k zakoupení není, proto instituce žádá o pomoc veřejnost. „Knihy v ukrajinštině se u nás nedají moc sehnat. Objednali jsme jich pět a dodací lhůty jsou šest týdnů,“ řekla Dana Petrýdesová, ředitelka knihovny.

Zájemci proto mohou v rámci kampaně Darujte knihy v ukrajinštině přispět do fondu. Lidé mohou nosit do knihovny veškerou krásnou i naučnou literaturu v ukrajinském jazyce, vítané jsou obzvláště knihy pro děti všech věkových skupin. Zájem je i o novější výtisky v ruském jazyce. Sběrné místo je v krajské knihovně ve vstupní hale. Literární přírůstky je možné nosit kdykoliv během otevírací doby knihovny. „Knihy budou zařazeny do fondu knihovny a nabídnuty ukrajinským uprchlíkům, kteří knihovnu navštíví. Část daru bude využita pro děti z dětského domova z partnerské Vynnycje, kterým Liberecký kraj zajistil pobyt na svém území,“ uvedla Petrýdesová. Knihy v ukrajinštině knihovna po domluvě zapůjčí také dalším organizacím a ubytovatelům v Liberci a okolí pomáhajícím ukrajinským uprchlíkům.

Běh místo boje

Boj s nepřítelem neprobíhá jen jednou cestou. Senioři v Kyjevě se rozhodli dodat odvahu spoluobčanům tím, že vyráží každý den běhat. Jejich hlavní motivací je pozvednout morálku a zároveň vytěsnit myšlenky na válku. Někteří ukrajinští důchodci tak mají za sebou od vypuknutí invaze desítky kilometrů, jiní už překročili dokonce stovku. Jsou tak živoucím důkazem toho, že naděje umírá jako poslední a zcela zásadní je nevzdávat se.

Autorský článek Gabriely Brázdové s využitím informací z iDnes, Liberecká drbna, Aktuálně

Robotický tuleň se díky strojovému učení dokáže individuálně přizpůsobit uživateli a chovat se způsobem, jaký je žádaný. Při interakci reaguje, jako by byl živý. Díky zabudovaným senzorům pohybuje hlavou a ploutvemi, mrká očima, reaguje na dotyk, světlo a hlas, napodobuje hlas reálného tuleního mláděte. Zkrátka se co nejvíc snaží přiblížit živé bytosti.

PARO robot byl primárně zakoupen pro výuku nového předmětu Moderní technologie, inovace a výzkum v sociální práci. „Cílem předmětu je, aby studenti získali přehled o moderních technologiích a inovacích v praxi a výzkumech sociální práce se seniory a uměli zhodnotit jejich přínos i limity. V současné společnosti se řeší otázka nedostatku možností zajištění pomoci seniorům se sníženou soběstačností. Japonský model ukazuje jednu z cest řešení nedostatku péče o seniory, a to s využitím robotiky a různých ‚chytrých‘ technologií,“ uvedla doktorka Ivana Kowaliková.

Nejedná se přitom o úplnou novinku. V Česku se první terapeutický robot v praxi začal používat v roce 2014. Zjistilo se, že PARO dovede u seniorů snížit hladinu stresových hormonů, odbourávat deprese, osamělost, strach a úzkosti.

Zdroj: Ostravská univerzita, České noviny

Ostrava rozdala ocenění svým seniorům už popatnácté. Nominováni mohli být lidé starší 65 let s bydlištěm na území města, kteří přispívají ke zlepšení života společnosti. „Práce oceněných seniorů je obdivuhodná. I nadále pomáhají svému okolí, jsou kreativní, velmi činorodí, jejich aktivity jsou často charitativní. Zkrátka jsou vzorem pro ostatní a je mi ctí alespoň tímto způsobem poděkovat za jejich nezdolnou energii, činnost a pomoc ostatním,“ řekl náměstek primátora Zbyněk Pražák, který rozdal památeční plakety.

Ocenění seniorky roku si Hedvika Juřinová vysloužila angažovaností v oblasti boje proti rakovině. Posledních 14 let organizovala a také se spolupodílela na prodeji žlutých kvítků Ligy proti rakovině. Už téměř dvě dekády je paní Juřinové členkou Slezského klubu stomiků Ostrava, na jehož chodu se aktivně podílí, organizuje setkání, návštěvy divadelních představení, rehabilitace nebo sportovní aktivity.

Právě na poli sportu se realizuje další oceněný senior, pan Josef Juřeník. Je předsedou ostravského Sportovního klubu orientačního běhu, kde pořádá orientační pochody i běžecké závody nejen pro věkem pokročilé, ale také pro děti. Vedle toho je činný v železničním muzeu a Výboru seniorů OSŽ Ostrava hlavní nádraží, kde organizuje zájmové aktivity.

Mezi kluby seniorů vyčnívá klub zájmové organizace č. 15 Kreativ z městské části Poruba, který se v rámci svých aktivit věnuje také pomoci potřebným. Zruční senioři se mohou podílet na pletení ponožek a chobotniček pro předčasně narozené děti i obyvatele domovů důchodců. V první vlně pandemie se klub zapojil také do šití roušek a pravidelně se podílí na organizacích sbírek šatstva, obuvi nebo hraček pro organizaci ADRA. Toto léto tak pomohli třeba lidem zasaženým tornádem na jižní Moravě.

Zdroj: město Ostrava

Byli senioři vaše „téma“ odjakživa?

Nebyli. Vždycky mě fascinovalo stáří, bavilo mě sledovat starého člověka a představovat si, jak vypadal v mládí. Bavilo mě vyprávění. Ale netíhla jsem k nim. Ježíškova vnoučata vznikla z naštvání a pocitu nespravedlnosti, kdy jsem natáčela reportáž v dětském domově při předávání vánočních dárků od dárců z projektu Daruj hračku a jeden z chlapců hodil MP3 přehrávač do koše s tím, že to není ta značka, co chtěl. A pár dní nato jsem byla v domově seniorů, kde jsem viděla spoustu opuštěných babiček a dědů, poslouchala o tom, jak tam za nimi nikdo nechodí, a říkala si, co oni asi dostanou k Vánocům. To je celé. Žádný velký příběh. Jen soucit a pocit nespravedlnosti. To my váhy prý máme (usmívá se). Obdivuju všechny lidi, kteří se seniory pracují a pečují o ně. Je to nesmírně náročná a důležitá práce. Jsem šťastná za tisícovku takových pracovníků, kteří svůj domov přihlásili do projektu. Je to pro ně práce navíc, neplacená, velmi náročná, přesto to dělají. Jen pro radost svých klientů. Chtěla bych jim za to moc poděkovat.

Projekt Ježíškova vnoučata odstartoval v roce 2016. Jaký ten první ročník byl?

Bylo to živelné. Bylo to neplánované, neorganizované, amatérské a úžasné. Seznam přání visel na facebooku vždy pár minut a byl rozebraný. Lidi lačnili po dalších. Přání jsem psala do excelové tabulky, škrtala fixem, vozila sama do domovů, dárky se hromadily u nás v jihlavské redakci, kde jsem dostala od kolegů svolení. Pak už jsem žádala, ať je lidé posílají přímo do domovů, že to nezvládám. Začali se přidávat kamarádi s nabídkami pomoci. Bylo to úžasné. Ale přiznávám, že ten počáteční strach při vyvěšení prvního seznamu dvaceti přání z třebíčského domova mi trošku svíral žaludek. Kdyby totiž lidé myšlenku nepochopili a nepřidali by se, musela bych všechna splnit sama. Nemohla bych ty staroušky zklamat.

Jak to pokračovalo dál?

Na další rok jsem měla jasný plán – muselo se o projektu dozvědět co nejvíce lidí a domovů. Věděla jsem, že to funguje, a tak jsem chtěla, aby bylo splněných přání ne 600 jako první rok, ale desetkrát víc. Desetkrát víc šťastných seniorů. A tak jsem oslovila Český rozhlas. Jako jeho redaktorka jsem věděla, jakou má díky velké poslechovosti moc. A pak se to stalo. Zázrak! Díky super rozhlasákům, kteří se do toho vážně obuli.

Vzpomenete si na nějaká zvlášť zajímavá přání z předchozích ročníků?

Určitě ano, ale to jsou taková ta už hodně provařená. Jízda na harleyi paní Lídy z Polné, požehnání papežem ve Vatikánu Jarmilce z Třebíče, seskok padákem asi dvaadevadesátileté paní Marušky, přání upéct buchtu a sníst si jí u kávy s Karlem Gottem ,… To jsou takové ty pecky.  Ale jsem si jistá, že pravidelné čtení u postele, výlet do cukrárny nebo balíček s panenkou na přitulení mají srovnatelnou cenu a význam pro toho, kdo si to tolik přál. Často se objevují i přání jako „přál bych si někoho na popovídání“, nebo „jen tak někoho držet za ruku“. To vás nemůže nechat chladnými. Vzpomínám si, jak jsme předávaly s kamarádkami dárek jedné staré paní v domově a ona nás držela každou za ruku a nechtěla od postele pustit. Že jsme její první návštěva po pěti letech. Brečely jsme pak za dveřmi jak malé holky.

Tím už se dostáváme k samotným příběhům, na něž je projekt nepochybně bohatý.  Jaký vám utkvěl v mysli nebo možná spíš v srdci?

Je jich moc, neumím vyzdvihnout jediný. Je pravda, že nám zůstalo hodně přátelství, následných návštěv, výletů na koncert, pivo, na hrob manžela, k přehradě, … Do všeho se vždy aktivně zapojila moje, dnes už dvanáctiletá, dcerka, která jako malé dítě přinášela seniorům radost a její tolik oblíbená objetí. Když umřel pan Karel, se kterým si volala, navštěvovala ho a malovala mu obrázky, hodně plakala. Ježíškova vnoučata ji učí být dobrým člověkem.

Několikrát jste zmínila pláč, slzy. Nejsou ta zmiňovaná setkání a zážitky tedy spíš smutné a bolestivé než naplněné radostí?

Setkání jsou taková, jakou náturu a příběh ten který člověk má. Určitě to nejsou jen slzy. Velmi často jsou to i úsměvy od ucha k uchu.

Kolik přání se za ty roky podařilo díky Ježíškovým vnoučatům splnit?

Teď už je to asi kolem 80 tisíc přání. Ale je spousta těch, o kterých nevíme. Protože když si dárce (Ježíškovo vnouče) a obdarovaný (senior) padnou do oka, často zůstanou v kontaktu. A pak už se na další Vánoce domlouvají „mimo systém“.  A to je vlastně to nejlepší, co se mohlo stát. Našli se. 

Letošní ročník má podtitul Není čas ztrácet čas se záměrem motivovat vnoučata k setkávání se seniory. Celou situaci ale zkomplikovala pandemie a s ní spjatá opatření. Jak jste se k tomu postavili?

Nás to samozřejmě hrozně mrzí, protože sledovat to trápení a samotu při loňském ročníku rvalo srdce všem. Přesto se na mottu letošního ročníku nic nemění. Vážně není čas ztrácet čas. I kdybychom si teď měli jen zavolat a slíbit si, že se uvidíme. Přibalit do dárku laskavý povzbudivý vzkaz. Naplánovat výlet na dobu, až vše pomine. Je nesmírně důležité mít se na co těšit. Pro osamocené seniory obzvlášť.

Říká se, že právě o Vánocích lidé případnou samotu zvlášť prožívají. S tím váš projekt do jisté míry pomáhá. Co ale zbytek roku?

Ježíškova vnoučata rozhodně nejsou jen „vánoční projekt“. Už zmiňovaný fakt, že se spousta dárců a obdarovaných stávají přáteli, dokonce často členy rodiny, o tom svědčí. Navíc my v Nadačním fondu Českého rozhlasu spolupracujeme s domovy celoročně. Ve sbírce Ježíškových vnoučat zbývají po nakoupení těch nákladnějších dárků miliony korun od dárců, za které nakupujeme společenské hry, mobilní záhony, platíme domovům výlety a hlavně tolik oblíbené návštěvy zvířat. Canisterapie je pro seniory úžasná věc. Zejména pro ty, kteří jsou upoutaní na lůžko, tam je čas o samotě nekonečný. Když pak přijde pes (ale i kočka, poník atd.), úplně se rozzáří. Pomazlit se, zasmát, svěřit němé tváři, to je zázračný lék na bolavé srdce. Tím víc, když vědí, že se brzy zopakuje. V uplynulém roce se nám podařilo zaplatit skoro devět stovek takových návštěv. A to jen díky dárcům, díky Ježíškovým vnoučatům!  Proto bych si moc přála, aby článek nebyl o mně. „Štrejbarky“ už bylo všude dost. Tohle je projekt desetitisíců lidí z Česka i zahraničí, kterým není lhostejný úplně cizí starý člověk. Možná proto, že cítí dluh k vlastnímu prarodiči, který už nemůžou splatit. Možná pro velké srdce, co v sobě nosí. Možná proto, že jsou Vánoce. Je úplně jedno, jaká je příčina. Hlavní je důsledek. Vracet pocit zájmu a naději. A o tom přece Vánoce jsou.

Medailonek:

Olga Štrejbarová je bývalá rozhlasová zpravodajka, dvojnásobná maminka, autorka knih a zakladatelka projektu Ježíškova vnoučata. Ten prostřednictvím dárců – zájemců z řad široké veřejnosti – plní vánoční přání seniorům v celé republice. Letos už šestým rokem. Projektu se Štrejbarová i během rodičovské dovolené nadále věnuje – stará se o komunikaci, PR, web i sociální sítě. Za svou aktivitu získala ocenění Laskavec.

Praha zná svou Babičku roku 2021

Seniorky z Prahy i ostatních krajů se letos opět zúčastnily talentové soutěže Babička roku 2021. Akce ukazuje zábavnou formou, že senioři jsou důležitou součástí naší společnosti a nemělo by se na ně zapomínat. Zdůrazňuje také důležitost aktivního stárnutí a utužování mezigeneračních vztahů.

Babičky soutěžily celkem ve třech disciplínách. Po úvodním rozhovoru s moderátorem následovala volná disciplína, ve které měly účastnice za úkol předvést své dovednosti ve vybrané aktivitě, a na závěr se seniorky ukázaly během módní přehlídky společenských oděvů. Volné disciplíny se mohla zúčastnit také vnoučata soutěžících, která přišla své babičky podpořit. Vítězkou letošního pražského kola se stala šedesátiletá Lenka Zálišová, která porotu přesvědčila svým tanečním vystoupením s manželem.

Studenti pomáhají v domech s pečovatelskou službou výměnou za dostupné bydlení

Po vzoru Francie či Nizozemí mohou pražští studenti žádat o zvýhodněné bydlení v domech s pečovatelskou službou na Praze 3 a 6. K dispozici jsou jim celkem čtyři byty ve čtyřech domech. Podmínkou pro získání roční smlouvy je prezenční studium na některé z pražských vysokých škol a plynulá čeština.

Studenti tak získají levnější bydlení za přibližně 140 korun na metr čtvereční a zároveň zde plní roli dobrovolníků. Měsíčně stráví 30 hodin výpomocí seniorům při každodenních činnostech, návštěvách lékaře nebo při učení se novým technologiím. Cílem projektu je pomoc osamoceným seniorům, kteří často nemají s kým si popovídat a s kým sdílet své zážitky a zkušenosti.

Pražská záchranka nově poskytne mobilní paliativní péči

O pacienty v konečném stádiu nevyléčitelného onemocnění se nově postará speciální mobilní tým paliativní péče. Místo hospitalizace, která může stav pacientů často zhoršit, poskytne záchranka primární akutní péči přímo v místě bydliště a zajistí tak pacientům potřebný komfort a medikaci.

„Osmdesát procent lidí si přeje poslední chvíle svého života strávit doma se svými blízkými, ale jen dvaceti procentům se to vyplní. Spuštěním nové služby chceme tento nepoměr zvrátit a umožnit lidem důstojný odchod z tohoto světa, bez zbytečného stresu i pro jejich rodiny,“ uvedla radní hl. m. Prahy pro sociální politiku a zdravotnictví Milena Johnová.

Zdroj: Praha 3, Praha 6, Portál hlavního města Prahy, Právě Teď!, o.p.s.

Na speciálně označených pokladnách si pak zákazníci mohou při placení v klidu popovídat s příjemně naladěnou obsluhou. Řetězec chce zaváděním konverzačních pokladen snížit samotu svých zákazníků a ideálně jí také předcházet. „Jsme hrdí na naše zaměstnance, kteří iniciativu aktivně podporují a mají upřímný zájem pomáhat lidem udržovat mezilidský kontakt. Jedná se o malé, ale cenné gesto, které má význam obzvláště v době digitalizace a zrychlování,“ uvedla ředitelka firemní kultury Jumbo Colette Cloosterman-van Eerd.

Supermarket Jumbo je členem Národní koalice proti samotě, která sdružuje vládní instituce, sociální organizace a firmy v boji proti samotě nizozemských obyvatel. Kromě pomalých pokladen řetězec již v minulosti zavedl takzvané konverzační rohy, kde si mohou zákazníci povídat třeba u šálku kávy.

Mezinárodní den seniorů se každoročně slaví první říjnový den. Organizace Právě teď! o.p.s., která se dlouhodobě věnuje výuce práce na PC a obsluhy mobilních telefonů, ale i osvětě v oblasti dezinformací, se ho rozhodla pojmout jako „Snídani šampionů“. Na té měli senioři možnost se nejen společně potkat, ale i se poradit ohledně svých mobilních zařízení nebo si vyzkoušet trénink paměti pomocí počítačového programu.

Zlatým hřebem byla pak možnost vyzkoušet si 3D tisk, o který účastníci projevili velký zájem. „Vlastně nás zájem o možnost vyzkoušet si 3D tisk až tak nepřekvapil. Senioři jsou zvídaví, zajímá je to nejen kvůli nim samotným, ale i třeba kvůli tomu, aby se mohli pochlubit svým vnoučatům a drželi s nimi krok,“ uvádí Iveta Luxová, ředitelka organizace. Ta mimo jiné naučila v první kovidové vlně seniory používat také Zoom. K online setkáním se na podzim opět vrací. Starší lidé totiž oceňují, že se k nim mohou připojit odkudkoliv.

To dokazuje, že technická zdatnost lidí v důchodovém věku rok od roku stoupá. „Co seniorům dělá spíš problém, je orientace ve velkém množství informací, neuvědomují si bezpečnostní rizika. Často např. netuší, jak snadné je v dnešní době vytvořit dezinformaci web, e-mail či post na sociálních sítích, kde se také už poměrně běžně pohybují a kde bohužel vnímám i jejich určitou radikalizaci. Proto se snažíme seniory školit, snažíme se jim vysvětlovat, jak tyto věci fungují, jak fungují algoritmy, kde ověřovat informace atp.“ doplňuje Hana Čepová, expertka na vzdělávání v oblasti kybernetické bezpečnosti.

Hlavním cílem ocenění je podporovat v obcích prorodinné a proseniorské aktivity, které přispívají ke zlepšení života těchto dvou skupin. „Jde o velmi různorodé projekty, které podporují mezigenerační život v obcích, konkrétně to jsou například seniorská kontaktní místa, divadelní představení, vzdělávací projekty nebo třeba senior taxi,“ vysvětlila ministryně práce a sociálních věcí Jana Maláčová, jejíž ministerstvo vítězným obcím rozdělí více než sedmnáct milionů korun.

Soutěžilo se v celkem pěti kategoriích dle počtu obyvatel. Mezi obcemi přátelskými rodinám zvítězil Josefov, Křemže, Moravská Třebová, Svitavy a Vsetín. „Připravujeme kulturní akce pro širokou veřejnost, kdy se v následujícím období chystáme na bezmála čtyřicet akcí pro rodiny s dětmi. Do tohoto spadají dětské cykly pohádek v divadle Trám, letní pohádky v parku Jana Palacha, pravidelné promítání v autokině i letním kině nebo například vánoční dílny včetně rozsvícení stromečku na náměstí Míru,“ přiblížil aktivity Svitav na webu svitavy.cz tiskový mluvčí města Jiří Johanides.

Mezi soutěžícími ucházejícími se o titul obce přátelské seniorům se pak na první příčku dostal Josefov, Zbraslav, Trhové Sviny, Rožnov pod Radhoštěm a Přerov. „Rozdělili jsme seniory na tři skupiny a pro každou z nich jsme zvolili jiné typy aktivit. První skupina je aktivně-aktivní, jsou to převážně lidé, kteří jsou čerstvě v důchodu, mohou předávat své zkušenosti a hledají spíše společenské a aktivní vyžití. Druhou skupinou jsou aktivně-pasivní senioři, kteří potřebují prodloužit dobu, po kterou budou soběstační. Třetí skupinou jsou pasivně-pasivní, což jsou senioři s obtížnou pohyblivosti nebo jsou závislí na pomocí druhé osoby,“ uvedl místostarosta Rožnova pod Radhoštěm Jan Kučera pro portál zlin.cz.

Zdroj: svitavy.cz, zlin.cz, MPSV