Staletí ho měli za hlupáka. Sken lebky blbouna nejapného ukázal opak
Staletí platí blboun nejapný za symbol hlouposti. Mezinárodní tým vědců z Kanady, Evropy, USA i Austrálie teď jeho lebku porovnal s mozkovnami 36 žijících druhů holubů a hrdliček.
#blboun nejapný#dodo#vyhynulé druhy#věda#příroda
Pták, který nikdy neviděl nepřítele
V září 1598 přistáli na ostrově Mauricius nizozemští námořníci pod velením viceadmirála Wybranda van Warwijcka. Narazili tam na velkého nelétavého ptáka, který se jich vůbec nebál a nechal se bez potíží chytit do ruky. Blboun nejapný (Raphus cucullatus) do té chvíle žil na ostrově zcela bez suchozemských predátorů, a tak nikdy nepotřeboval reflex útěku. Lidé jeho krotkost vyložili jako tupost. Necelé století od prvního kontaktu byl pták nenávratně pryč.
Odkud se vzala pověst hlupáka
Přesný původ slova „dodo" zůstává mezi historiky sporný – podle etymologického slovníku Online Etymology Dictionary se traduje, že pochází z portugalského doudo, blázen či prosťáček. Jedno je ale jasné: jako označení pro hloupého člověka se anglické slovo „dodo" vžilo až ke konci 19. století – tedy dlouho po vyhynutí posledního blbouna.
Sara Citron, hlavní autorka nové studie z University of Lethbridge v Kanadě, si myslí, že skutečná pověst hlupáka mezi lidmi pramenila hlavně z jiné věci: z důvěřivého chování ptáků, které vedlo k tomu, že jich bylo za velmi krátkou dobu zabito na stovky.
Co ukázal sken lebky
Tým vedený Citron a spoluautorem Andrewem Iwaniukem prozkoumal CT skeny tří dochovaných lebek blbouna – z muzeí v Dánsku, Oxfordu a Londýně – a porovnal je s otisky mozkoven 36 druhů žijících holubů a hrdliček. Výsledek publikoval v srpnu 2026 časopis Zoological Journal of the Linnean Society: velikost předního mozku, který u ptáků řídí učení a rozhodování, byla u doda přesně taková, jakou by odborníci čekali u ptáka jeho velikosti – tedy stejná jako u příbuzných druhů.
Studie to shrnuje jasně: „Představa, že měl dodo ve srovnání s ostatními holuby a hrdličkami sníženou kognitivní kapacitu, nemá oporu v empirických datech." Iwaniuk to doplňuje vlastními slovy: „Neexistuje důkaz, že by dodo byl méně inteligentní než jeho příbuzní – a víme, že holubi jsou docela chytří ptáci."
💡 Zajímavost: Klasický obraz „tlustého, neohrabaného" doda pochází z maleb ze 20. let 17. století a je podle odborníků hrubě přehnaný – taková zvířata na obrazech byla nejspíš přecpaní jedinci chovaní v zajetí. Britský paleontolog Julian Hume, který se rekonstrukci vzhledu doda věnuje dlouhodobě a je zároveň jedním ze spoluautorů letošní studie o mozku, o tradičním zobrazení řekl, že jde o silné zkreslení skutečné podoby ptáka. Skutečný dodo byl podle něj štíhlejší a atletičtější – přestože se lidí vůbec nebál, podle jednoho dobového záznamu dokázal v členitém terénu dokonce předběhnout člověka.
Čich možná lepší než u dnešních holubů
Kromě celkové velikosti mozku tým zkoumal i jednotlivá centra uvnitř něj. Čichové laloky byly u doda vzhledem k velikosti mozku v průměru větší než u ostatních holubů. Mezi dvěma lebkami, u kterých šla čichová oblast změřit (třetí měla tuhle část poškozenou), ale byl překvapivě velký rozdíl – u jedné byla objemnější zhruba 2,6krát –, takže autoři sami přiznávají, že výsledek se těžko vykládá jednoznačně. Podle spoluautorky studie Aubrey Keirnan z Flinders University se dodo možná spoléhal na čich silněji než dnešní holubi a hrdličky.
Naopak zrakové laloky – část mozku, která zpracovává obraz z očí – byly u doda vzhledem k velikosti mozku víc než 3,5krát menší než u jeho nejbližšího žijícího příbuzného, holuba nikobarského, přestože oči měl dodo o něco větší. Spoluautorka Vera Weisbecker z Flinders University to vysvětluje: „Malé zrakové laloky často znamenají, že se do mozku dostává méně nervových signálů ze světla. Podobně malé zrakové laloky vidíme u řady nočních ptáků, třeba vzácného australského papouška nočního nebo novozélandského kakapa – u nich to ukazuje, že se na zrak spoléhali málo a byli aktivní hlavně v noci." Dodo tak možná trávil část života za soumraku, ne jen za bílého dne, jak ho ukazují klasické obrazy.
Proč zmizel tak rychle
Kromě přímého lovu (na ostrově bez zásob potravin byl snadno dostupnou kořistí) sehrálo klíčovou roli hlavně to, co lidé na Mauricius přivezli. Prasata, krysy i zavlečené opice makakové objevili po připlutí lodí snadnou kořist v podobě vajec a mláďat – dodo totiž hnízdil přímo na zemi a bez přirozených nepřátel se pravděpodobně nikdy nenaučil hnízdo bránit. Poslední nesporně zdokumentované spatření živého doda je z roku 1662, kdy ho zahlédl ztroskotaný námořník Volkert Evertsz. Podle pozdější statistické analýzy publikované v časopise Nature ale druh pravděpodobně vyhynul až kolem roku 1690 – tedy asi o třicet let později, než ukazuje poslední potvrzené pozorování.
Přesná odpověď na to, jak moc chytrý dodo doopravdy byl, možná nikdy nepřijde – žádný živý exemplář k pozorování chování už dávno neexistuje. Jak ale říká Citron: „Nazývat je hloupými za to, že byli důvěřiví, vyznívá, jako by si zánik zasloužili – a to je hluboce nespravedlivé." Po víc než třech stech letech tak má dodo aspoň černé na bílém, že měl mozek jako každý jiný holub.
Ověřeno z:
- Zoological Journal of the Linnean Society (Oxford Academic) – studie Citron a kol., „The sensory world of the Dodo and Solitaire“ (5. 8. 2026)
- Flinders University – tisková zpráva s vyjádřeními autorů studie (7. 8. 2026)
- EBSCO Research Starters a Nature (Roberts & Solow, 2003) – historie a datace vyhynutí doda
- Online Etymology Dictionary (etymonline.com) – heslo „dodo“
- Vice / Julian Hume (Natural History Museum Tring) – rekonstrukce vzhledu doda
