Stárnutí umí i couvat. Paměť nebo chůzi si zlepšilo 45 % seniorů
Podle vžité představy s věkem jen ubývá sil a paměti. Rozsáhlá studie z Yale ale ukazuje, že to tak vůbec nemusí být – a proč si toho vědci dřív nevšimli, souvisí s obyčejným průměrem.
Dva a půl metru. Tolik stačí ujít, aby se dalo odhadnout, jak je na tom člověk fyzicky. Rychlost chůze se měří za pár vteřin, zvládne se doma v obýváku — a napoví toho o zdraví ve vyšším věku překvapivě hodně.
Tuhle zkoušku absolvovaly tisíce Američanů znovu a znovu, vždycky jednou za dva roky, při návštěvě tazatele. K tomu pokaždé ještě krátký test po telefonu, ve kterém se zjišťuje, jestli si člověk vybaví slova z předchozí chvíle nebo jestli si poradí s jednoduchým počítáním.
Když se ta hromada měření probrala, vyšlo z ní něco, co se do běžné představy o stárnutí nevejde.
Zlepšil se skoro každý druhý.
Kdo a jak dlouho se měřil
Čísla pocházejí ze Studie zdraví a odchodu do důchodu, státem placeného amerického šetření, které stejné lidi obvolává a navštěvuje desítky let. Vzorek je poskládaný tak, aby odpovídal složení obyvatel.
Telefonní test dělali účastníci od padesáti let výš a bylo jich přes jedenáct tisíc. Chůze se měřila jen u lidí nad pětašedesát, těch bylo bezmála pět tisíc. Někoho sledovali dva roky, jiného dvanáct; průměrně to vyšlo na osm let.
A teď ta čísla. Mezi lidmi, u kterých byla k dispozici obě měření, se 45 procent za sledovanou dobu zlepšilo v myšlení, v chůzi, nebo v obojím. Samostatně mělo lepší výsledek v telefonním testu zhruba 32 procent lidí a rychleji než na začátku šlo asi 28 procent.
Za zlepšení se přitom počítal i jediný bod navíc. Když autoři nasadili přísnější měřítko, na zlepšení dosáhlo necelých 23 procent lidí u myšlení a necelých 27 procent u chůze. Obraz to nezměnilo, jen zmenšilo.
Že rychlost chůze není žádná drobnost, ukázala dřív rozsáhlá analýza v časopise JAMA. U lidí nad 65 let se s každým zrychlením o deset centimetrů za sekundu pojí zhruba o dvanáct procent nižší riziko úmrtí. Stálo za tím víc než 34 tisíc sledovaných.
Proč si toho dřív nikdo nevšiml
Odpověď je překvapivě prozaická: kvůli průměrům.
„Když všechny zprůměrujete, vidíte úpadek. Ale když se podíváte na jednotlivé dráhy, odkryjete velmi odlišný příběh. Významná část starších lidí, které jsme sledovali, se zlepšila," říká Becca Levyová z Yaleovy školy veřejného zdraví.
💡 Zajímavost: Stejná vědkyně stojí i za jedním z nejcitovanějších výsledků na tohle téma. Sledovala 660 lidí z Ohia a zjistila, že ti, kdo o stárnutí smýšleli pozitivněji, se dožili o 7,5 roku víc než ostatní — a jejich postoj se u nich přitom měřil až o 23 let dřív. I tady jde ale o souvislost, ne o důkaz příčiny.
Svou roli podle autorů hraje i to, čím se stárnutí měří. Jako příklad uvádějí nástroj doporučovaný Světovou zdravotnickou organizací, který lidi rozděluje jen na ty, u nichž úpadek nastal, a na ty, u nichž zatím ne. Zlepšení taková škála nemá jak zaznamenat.
Levyová z toho vyvozuje víc než statistickou zajímavost. „Zlepšení v pozdějším věku není vzácnost, je běžné, a mělo by patřit do toho, jak stárnutí chápeme," dodává.
Souvisí to i s tím, co si o stárnutí myslíme
Druhá část studie zkoumala, jestli se zlepšením něco souvisí. Vědci se zaměřili na postoj ke stárnutí. Měřili ho krátkým dotazníkem o pěti výrocích, ke kterým se člověk přiklání, nebo je odmítá — třeba „čím jsem starší, tím zbytečnější si připadám" nebo „jsem teď stejně šťastný jako zamlada".
Lidé, kteří stárnutí vnímali pozitivněji, se zlepšovali častěji. Platilo to pro obě oblasti, i když u myšlení byl výsledek slabší a těsně na hranici průkaznosti.
Tady je namístě opatrnost. Jde o pozorování, ne o pokus, takže studie neprokazuje, že by postoj zlepšení způsoboval. A rozdíl je malý: kdo v dotazníku vyšel o bod pozitivněji, měl na zlepšení jen o pár procent vyšší šanci. Není to zázračný recept, spíš mírné pošťouchnutí správným směrem. Autoři sami píší, že jim v datech chyběly ukazatele, které by vysvětlily, co se přitom v mozku a ve svalech vlastně děje.
Levyová přesto vidí praktický důsledek: „Naše zjištění naznačují, že v pozdějším věku často existuje rezerva ke zlepšení. A protože postoje ke stáří se dají měnit, dá se s tím pracovat u jednotlivce i ve společnosti."
Kolik let ve zdraví máme my
Pro Česko existuje podobné číslo. Podle údajů Eurostatu za rok 2024 se muž, kterému je pětašedesát, dožije v průměru dalších bezmála sedmnácti let. Žena dokonce dalších bezmála jednadvaceti.
Zajímavější je ale druhé číslo. Bez omezení, která by bránila v běžných činnostech, z toho muži prožijí zhruba 7,8 roku a ženy 8,2 roku. Ženy tedy žijí o skoro čtyři roky déle, ale ve zdraví jen o necelého půl roku.
Yaleská studie o českých číslech nic neříká. Přidává k nim ale jedno zjištění: těch osm let ve zdraví není strop daný osudem. Část lidí se i po pětašedesátce posune nahoru.
Že se stáří nedá odhadnout z rodného listu, ostatně ukazuje i stopětiletá paní, která žije sama a ráno i večer si dá štamprli slivovice.
Ověřeno z:
- Geriatrics (MDPI) — studie Aging Redefined: Cognitive and Physical Improvement with Positive Age Beliefs, Becca Levy a Martin Slade, Yale (4. března 2026)
- Yale School of Public Health — tisková zpráva ke studii a citace autorky (březen 2026)
- JAMA — Studenski a kol., Gait Speed and Survival in Older Adults, 34 485 účastníků (2011)
- Journal of Personality and Social Psychology — Levy a kol., Longevity Increased by Positive Self-Perceptions of Aging (2002)
- Eurostat — naděje dožití a roky zdravého života v 65 letech, Česko (data za rok 2024)
