Děčínská zoo odchovala vzácná prasátka poprvé po 14 letech

Punkeři z filipínských pralesů mají dvě selata

V podrostu jednoho z výběhů děčínské zoo se od května 2026 batolí dvě mláďata s nápadně pruhovaným kožichem – oranžovohnědé a černé pásy jim slouží jako maskování, dokud jsou malá a zranitelná. Jde o selata prasete visajanského, kriticky ohroženého druhu, který chovatelé kvůli hřívě, jakou si dospělí samci vytvářejí na hřbetě, přezdívají „punkeři". Kolem sedmého až devátého měsíce věku pruhy postupně vyblednou a dospělí jedinci zůstanou tmavě šedí až černí. Prase visajanské žije ve volné přírodě jen v pralesích na filipínských Visajských ostrovech a patří mezi nejohroženější prasata světa.

Děčínská zoo přivezla tento druh do Česka jako první už v roce 2011 a o rok později, v roce 2012, se jí jako první u nás podařilo prasata i rozmnožit. Chov ale později dlouho nefungoval. Zlom přišel loni, kdy zoo sestavila nový chovný pár – třináctiletého samce z Berlína (narozeného v Antverpách) a čtyřletou samici odchovanou v Zoo Jihlava. Letošní dvě selata jsou tak první úspěšný odchov tohoto druhu v Děčíně za čtrnáct let. Dnes prase visajanské v Česku chovají i další zoo, mezi nimi Zoo Jihlava, odkud pochází matka letošních selat.

V květnu chovatelé ještě neznali pohlaví mláďat. „Mláďata se narodila dvě. Jejich pohlaví prozatím neznáme, rodiče si je urputně brání. A protože prasata jsou velmi náchylná na stres, nechceme je prozatím rušit," popsal tehdy zoolog Petr Haberland.

Ve volné přírodě zbylo prasatům jen pár procent domova

Situace prasete visajanského je ve volné přírodě kritická: podle Skupiny specialistů na divoká prasata (WPSG), odborné skupiny Mezinárodního svazu ochrany přírody (IUCN), zmizelo z více než 95 procent svého původního území a přežívá jen v roztroušených populacích na filipínských ostrovech Negros a Panay. Ohrožuje ho úbytek lesa, lov pro maso i křížení s domácími prasaty, které postupně ředí čistokrevnou populaci. I proto je prase visajanské zapojené do evropského záchovného programu (EEP) – sítě chovatelských plánů, které mají zajistit, aby si zvířata v zajetí udržela genetickou pestrost. Další mládě tak znamená o něco pestřejší genetickou zásobu pro celou chovanou populaci.

Rekordních sedm kůzlat koz šrouborohých

Zatímco na prasátka čekala zoo čtrnáct let, u koz šrouborohých se letos dostavil pravý rekord. Na svět přišlo sedm kůzlat – nejvíc, kolik se jich tu za jednu sezonu dosud narodilo. Díky zotavení divokých populací, hlavně v Tádžikistánu a Pákistánu, přeřadil IUCN kozu šrouborohou v roce 2015 mezi „téměř ohrožené" druhy. Chov v evropských zoo koordinuje stejný typ záchovného programu jako u prasat.

Zoo chová kozy šrouborohé od roku 2010. Za celé první desetiletí chovu se jí ale podařilo odchovat jen tři mláďata – letošních sedm kůzlat za jediné jaro je tak výrazný skok. V sousedním výběhu mohou návštěvníci pozorovat ještě mláďata kozorožce kavkazského, obě samice.

Přes třicet mláďat za jedno jaro

Podle zoo se jí od jara 2026 narodilo nebo vylíhlo více než třicet mláďat napříč savci i ptáky. Mezi nimi je i mládě norka evropského, jedné z nejohroženějších šelem Evropy. Poslední doložený kus u nás ulovili v roce 1896; zdaleka nejvíc jich dnes žije v Rusku, zatímco zbytek evropské populace přežívá už jen v roztroušených ohniscích – třeba ve Francii, Španělsku nebo u Černého moře, kde mu navíc konkuruje nepůvodní norek americký. Pozornost přitahují i mláďata mary stepní, velkého jihoamerického hlodavce, který na dlouhých nohou připomíná spíš zajíce. Mezi dalšími letošními přírůstky je i sambar skvrnitý – ohrožený jelenovitý druh ze stejných filipínských ostrovů jako prase visajanské, zapojený do stejného typu chovného programu. Přibylo i několik klokanů rudokrkých a oslí samička narozená 7. června. Ani letos, stejně jako vloni, se chovatelům nepodařilo oplodit vejce u čápů černých – podle zoo to vypadá, že pár je už za rozmnožovacím zenitem. Navíc ale přibyla dvě mláďata kvakoše nočního.

Sýčky z Děčína chce zoo nabídnout k vypouštění do přírody

Loni zoo sestavila dva chovné páry sýčka obecného z lokalitně určených zvířat se známým původem – to je důležité, protože křížení s cizokrajnými sýčky by mohlo poškodit genetiku místní populace. „Radost máme především z odchovu u sýčků obecných, protože jsme vloni sestavili dva chovné páry z lokalitně určených zvířat, a všechna čtyři mláďata tím pádem budeme moci nabídnout k repatriačním programům," řekl Haberland.

Repatriace znamená, že se odchovaná mláďata postupně vrací zpátky do volné přírody. Podle České společnosti ornitologické v Česku dnes zbývá necelá stovka párů tohoto kdysi nejběžnějšího druhu sovy. Na začátku 20. století jich tu přitom žilo několik tisíc až desítek tisíc párů – jen mezi lety 1985 a 2003 populace klesla o 59 procent. Přesnou metodiku repatriace vypracovala právě Česká společnost ornitologická ve spolupráci s dalšími odborníky na ochranu přírody a Agentura ochrany přírody a krajiny ČR ji převzala jako závaznou součást záchranného programu. Obdobný program dlouhodobě běží třeba u Zoo Ostrava, která od roku 2003 spolupracuje se záchrannou stanicí v Bartošovicích – jen do konce roku 2021 jejím prostřednictvím předala k repatriaci přes sto sýčků. Mláďata obvykle zůstávají s rodiči zhruba měsíc, než je chovatelé předají specialistům na vypouštění.

Ilustrační foto: john mckenna / Pexels

---

Ověřeno z:

• Zoo Děčín / Deník — tisková zpráva o odchovu prasat visajanských (22. 5. 2026)
• Zoo Děčín / Deník — tisková zpráva o mláďatech jara 2026 (12. 6. 2026)
• IUCN SSC Wild Pig Specialist Group — hodnocení prasete visajanského
• Česká společnost ornitologická — stav a repatriace sýčka obecného
• Zoo Ostrava — program repatriace sýčků se stanicí Bartošovice