Sedm rad devadesátníka: běžný dobrý den už je ten život
Muž, který stárnutí zasvětil půl století – a přitom si těch třicet let mezi šedesátkou a devadesátkou prošel sám. Svou zkušenost proto nepodává jako vědu, ale jako osobní bilanci. Sepsal ji pro Sixty and Me, komunitní web pro ženy nad 60 let.
#senioři#stárnutí#psychologie#moudrost#inspirace
„Když mi bylo šedesát, myslel jsem, že už stárnu. Teď je mi devadesát a připadá mi to vlastně dost k smíchu," napsal gerontolog Carl Bourhenne. Esej vyšla 10. srpna.
Ke stárnutí ho přivedl vlastní otec. V polovině sedmdesátých let si Bourhenne všiml, jak otec začal stárnout, a rozhodl se zjistit, co se s tělem a myslí ve vyšším věku vlastně děje – dřív, než se totéž stane jemu. V roce 1977 založil vlastní lékařskou výzkumnou nadaci. V roce 1988 se vrátil do školy a na Kalifornské státní univerzitě Dominguez Hills vystudoval gerontologii – obor, který se zabývá tím, jak lidé stárnou. Napsal tam diplomovou práci s názvem „Jak žít co nejdéle", která se později stala základem jeho stejnojmenné knihy; dnes už vychází v patnáctém vydání.
Zdraví se řeší dřív, než musí
První rada je jednoduchá: se zdravím se nemá čekat, až začne bolet. Bourhenne napsal, že dobré zdraví člověku dává něco, co si za peníze nekoupí – schopnost užívat si skoro všechno ostatní. Myslel tím pravidelný pohyb, rozumnou váhu, jídlo, které tělu prospívá, a preventivní kontroly u lékaře – ne jako klášterní odříkání, dezert prý v životě zůstat může. Žít déle je podle něj hezké, ale žít déle a pořád si to užívat je mnohem lepší.
Starosti, které nikdy nedorazily
Druhá rada mluví o tom, kolik hodin Bourhenne strávil strachem z problémů, které se nakonec vůbec nestaly. Napsal, že klid v hlavě je příliš vzácný na to, aby se rozdával zadarmo.
💡 Zajímavost: Že to nebyl jen jeho pocit, potvrzuje rozsáhlý výzkum Cornellovy univerzity. Sociolog Karl Pillemer tam přes dvacet let sbíral životní zkušenosti od více než 1 200 nejstarších Američanů a ptal se jich, čeho v životě nejvíc litují. Znovu a znovu zaznívala – bez ohledu na to, jaký kdo měl osud – stejná odpověď: že by lidé chtěli zpátky čas, který strávili úzkostným přemýšlením o budoucnosti, která se pak stejně vyvinula jinak.
Lidé, ne majetek – a chuť do věcí kolem
Bourhenne napsal, že lidé jsou důležitější než skoro všechno, co člověk vlastní – roky sbírání nábytku, oblečení a věcí do krabic nakonec člověka přesvědčí, že to nejcennější se do krabice nevejde. Radí zavolat tomu, koho pořád jen odkládá volat, odpustit staré drobné spory a připomenout blízkým, že na nich záleží. Stejně důležité je podle něj mít pořád něco, co člověka zajímá: „Zvědavost dává životu tah dopředu," napsal, a dodal, že by člověk neměl ze zájmu o svět „odejít do důchodu" nikdy.
Špatná otázka je „nejsem na to starý?"
Další dvě rady se týkají věku a učení. Místo obvyklé otázky „Nejsem na to už starý?" radí Bourhenne ptát se jinak: „Zvládl bych to a bavilo by mě to?" Když je odpověď ano, stojí to podle něj za pokus – bez ohledu na věk. Sám napsal, že kdyby mu v šedesáti někdo řekl, na jakých projektech bude ve svých devadesáti ještě pracovat, byl by překvapený. Šestá rada na tohle navazuje: stejně to platí i pro učení, třeba pro práci s novou technikou. Svět se podle Bourhenna zmenší přesně v tu chvíli, kdy si člověk řekne, že se už nemá co dál učit.
A úplně poslední rada shrnuje všechny ostatní: nešetřit si život na později. Bourhenne napsal, že běžný dobrý den – bez velkých událostí, jen procházka, rozhovor nebo dobré jídlo – není přestávka, než začne skutečný život. Je to ten život sám.
Ověřeno z:
- Sixty and Me – esej Carla Bourhenna „I'm 90 – Here Are 7 Things I Wish I Had Known at 60“ (10. 8. 2026)
- Cornell University Legacy Project – výzkum Karla Pillemera mezi více než 1 200 nejstaršími Američany (od roku 2004)
