Kde se vzal prvotní nápad malovat rakve?
Miroslava: Seděly jsme u Markéty v kuchyni a řešily, co bychom mohly tvořit, protože zrovna byly takové hluché měsíce. Asi měsíc předtím jí zemřela babička, takže jsme přirozeně kroužily kolem tohoto tématu. Její manžel tehdy řekl, že kdyby přišla válka, začne vyrábět rakve, a já na to: „Tak ty je, Markét, budeš malovat a já je budu prodávat.“ No a chytly jsme se toho.

Pro mě má celé téma velký duchovní podtext – pohřeb není nic negativního, beru ho jako součást životního procesu. A když se na pohřbu díváte na černou rakev, je to náročné. Rády bychom to nasměrovaly k pozitivnějšímu pojetí, protože pohřeb má oslavit život člověka.

To může „barevná rakev“ změnit?
Markéta: Pomalovaná rakev má vyvolat jiné než tíživé a skličující pocity. I já sama bych na ty okamžiky vzpomínala jinak, kdyby byly vizuálně „veselejší“. Nabízíme možnost objednat rakev na zakázku s motivy, které si rodina přeje – vychází to z toho, co měl zesnulý rád, čemu se věnoval, jaký byl jeho život. Myslivec tak může mít rakev s motivem lesa a zvířat. Také dáváme možnost vytvořit si rakev sami – rodina se může sejít a společně ji namalovat na počest zesnulého.

Miroslava: Nemáme žádné limity v tom, co lze na rakev znázornit. Kdyby šlo o hodně kontroverzní nápad, musely bychom to zvážit, ale jinak jsme schopné namalovat téměř vše. Markéta je skvělá umělkyně.

Souzní to i s novými možnostmi pohřbívání?
Miroslava: Přiznám se, že jsme si nedělaly úplně širokou rešerši, když jsme se rozhodly nápad uskutečnit. Ale dívala jsem se na různé rozptylové louky, lesy a další alternativní možnosti. Určitě je skvělé, že se to posouvá pozitivnějším směrem. Myslíme si, že náš nápad může pomoci otevřít cestu k novému pojetí pohřbů širší veřejnosti.

Dokonce jsme dělaly anketu a bylo vidět, že se lidem nápad opravdu líbí. Ze strany pohřebních služeb i zájemců jsou zatím ohlasy pozitivní. Zjistily jsme ale, že v České republice, kde není tak velká základna věřících, se méně pohřbívá v rakvích – častěji se volí kremace.

Neberou lidé malování rakví jako něco výstředního?
Miroslava: Když jsme zveřejnily první výtvory na sociálních sítích, ohlasy byly velmi pozitivní. Otevřelo to debatu a lidé viděli, že to nemusí být všechno jen černé a smutné. Schválně jsme téma otevřely na dušičky, kdy se o smrti v rodinách více mluví. Objevilo se samozřejmě pár komentářů, že to „není normální“, ale to je jen proto, že na to nejsou lidé zvyklí. Negativní komentáře se vždycky najdou. Nebereme to nijak špatně a pokračujeme dál. Je určitě rozdíl vidět tu rakev osobně a zažít ten „jiný“ pohřeb.

Viděly jste někde u nás nebo ve světě malované rakve?
Miroslava: Víme o tom, že existují rakve i v jiných barvách nebo z jiných materiálů než dřeva, ale většinou jde o dražší varianty. Jinak jsme toho moc nenašly – občas nějakou rakev pomaloval umělec na počest někoho, ale nic, co by se dělalo na zakázku nebo pravidelně. Už jsme zkoušely oslovit i kolegy na Slovensku a chtěly bychom jít i dále.

Jaké máte pocity při malování rakví? Není to deprimující?
Markéta: Úplně první rakev byla trochu náročnější, člověk se do toho musí naladit. Ale další už šly lépe – beru to jako každý jiný obraz nebo projekt. Musím vymyslet, co na rakev dát, jak to pojmout, sbírám nápady. Malování je pro mě radost a neberu to negativně.

Malovaná rakev
Miroslava Kosečková – maluje a tvoří ve volném čase, zajímá se o rituály, šamanství a duchovní svět. Pracuje v zemědělství a je hlavou celého projektu.
Mgr. Markéta Pešková – bývalá policistka, která našla nové poslání a zálibu v malování nábytku a obrazů, je hlavní umělkyní projektu.
Více informací najdete na jejich facebookových stránkách.

Co byl váš impuls k zájmu právě o plazi?

Začalo to asi mou láskou k přírodě, věnovala jsem zvířatům od malička, vyrůstala jsem na farmě a byla přírodou obklopena. Bydleli jsme zároveň přímo v lese, takže jsem měla možnost na všechny plazi, bezobratlé a obojživelníky narazit, poznat je. Také nejsem úplně stereotypní a nemám ráda „obyčejné“ mazlíčky.

Jaké projekty vám nyní ohledně ochrany těchto zvířat běží?

Aktuálně nám běží projekt, který se jmenuje Draci se učí, kdy jezdíme do škol, školek a do naučných center, přednášíme dětem o plazech a teraristice, ne tedy o druzích, které najdou u nás v přírodě, ale o těch exotických. Určitě nás může kdokoliv kontaktovat a rádi zajedeme i na druhý konec republiky. Skrze tyto přednášky můžeme edukovat lidi od malička o tom, jak s nimi zacházet a co potřebují, jak o ně pečovat. Plazi sice nepotřebují procházku několikrát denně, ale potřebují správné podmínky k životu, a to není tak jednoduché, jak to může vypadat.

Zároveň děláme záchranou adopci, přijímáme plazi, o které se někdo už nemůže starat, nebo byli odloženi a pomáháme jim rehabilitací a hledáme nový domov. Máme tu také možnost zaměstnat studenty středních a vysokých škol, kteří by potřebovali praxi v tomto oboru, mohou se nám klidně ozvat.

Od příštího roku plánujeme nový projekt, který se bude jmenovat Kovařík. Jde o chráněného brouka, který žije i u nás. Bude to dětský klub, se kterým budeme jezdit každý týden na edukační výlety, kde je budeme vzdělávat o české přírodě a její ochraně.

Co lidé v Česku mohou udělat pro ochranu životního prostředí?

Je toho strašně moc a jsou to i drobnosti jako třídění odpadu nebo posunutí žáby ze silnice. Ale i něco většího, vytvořit spolek a v rámci svého bydliště pomáhat. I malé věci mohou mít velký dopad. Když jsem zmínila ten klub Kovařík, tak právě i kovaříci potřebují naši pomoc, musíme dávat pozor i na tyto malé druhy hmyzu, abychom je nezašlápli, je spoustu chráněných a ohrožených druhů, které potřebují naši pozornost.

Jak to vypadá ve vašem středisku v Brně?

Máme naučné centrum s názvem Užovka, je to naše hlavní místo, kde edukujeme děti a teenagery. Máme tu spoustu terárek, je takový malý ráj pro teraristy. Najdete u nás mnohonožky, hady, pavouky, želvy, rybičky, ještěrky i obojživelníky. Děláme tu veřejné akce, kde se děti mohou seznámit s různými druhy zvířat, poznat je, dozvědět se o jejich chovu.

Chceme, aby s nimi měli pozitivní interakci, mohou si je pohladit, nakrmit. Máme i volnočasové aktivity pro děti – chovatelský kroužek, teraristiku, angličtinu a rukodělné tvoření. Je to velmi oblíbené – vysvětluje se péče o tyto zvířata, řešíme i ochranu životního prostředí a starost o naši přírodu. Přes léto máme samozřejmě příměstské tábory. Je hezké vidět, jak tu děti vytváří komunitu a přátelství.

Mimo jiné natáčíme i edukační videa na sociální sítě, takže nás tam můžete sledovat a vidět všechny naše aktivity. Spolupracujeme i s veterinární klinikou, takže veškerou péči máme zajištěnou špičkově.

Proč vlastně plazi, obojživelníci a bezobratlí potřebují naši pomoc?

Jsou to malí tvorové a normálně by žili někde zalezlí a měli spokojený život, ale my lidé jim tu pohodu narušujeme odlesňováním, zásahy do řek a toků, a to vše má na ně vliv, například migrace žab – musejí přejít silnici a většina z nich to nepřežije. Také přenášíme nemoci a pomáháme predátorům se dostat na místa, kde by normálně nebyly.

Jsou to fascinující a úžasní tvorové, jsou ideální na chov – nemůžeme na ně mít alergii (pokud nejsou jedovatí), jsou klidní, nezabírají ani moc místa. I když si lidé myslí, že třeba nic nedělají a jen někde sedí a leží, tak za mě mají úžasnou povahu.

Samozřejmě je kontroverzní, jestli je chovat v zajetí, protože nejsou úplně domestikovaní. Hodně odborníků říká, že by měli zůstat jen v přírodě. Já zastávám to, že když už jsou v zajetí, tak je lepší jim vytvořit ty nejlepší podmínky a rozmnožovat je dále k chovatelství, než aby je někdo odchytával ve volné přírodě.

Co si myslíte o podmínkách chovu plazů ve zverimexech?

Záleží, o jaký zverimex jde. Samozřejmě když je to malý lokální prodejce, kterému na všech zvířátkách záleží, tak mají úplně jiné podmínky než ti ve velkých řetězcích, kde víme i o tom, že se zvířetem v případě nějakých problémů nemohou jít k veterináři, ale někteří prodavači to stejně dělají, protože jim na nich záleží. Určitě tu ale máme lepší podmínky než někde v Americe, kde klidně hodí „špatné“ zvíře do kontejneru.

Když bych si chtěla pořídit jakékoliv zvíře, tak bych šla za chovatelem, a ne do zverimexu, kolikrát ti lidé ani nemají všechny dostupné informace o daném druhu a zajímá je bohužel jen prodej. Chovatelů je plno a poradí vám velmi dobře. To samé se pak jedná o péči o to zvíře, když mám problém, tak jdu ke specializovanému veterináři a negooglím si to nebo se neptám v nějakých skupinách na internetu.

Jaké máte plány do budoucna?

Do budoucna bychom rádi otevřeli oficiální útulek pro exotická zvířata, normálně je totiž útulky nepřijímají, ani zoologické zahrady a lidé nevědí, co s nimi. Zároveň bychom rádi do budoucna našli i větší prostory a rozšířili naše služby, třeba o hlídání plazů, různé kurzy. Chtěli bychom cílit nejenom na děti, ale také dospělé, kteří se o chov zajímají. Hodně lidí jde jako první po knížkách, které jsou x let staré a jsou tam zastaralé informace, takže bychom byli rádi, kdyby měli aktuální informace a mohli si to nejdříve třeba vyzkoušet v našem centru, než se do chovu pustí.

Ella Anita Smith
Prostřednictvím svého projektu Draci se učí, který začala již ve svých 17 letech, seznamuje děti ve školkách a školách s plazy, obojživelníky a bezobratlými, jak se o ně správně starat a chránit je. Pod značkou Smith Animals natáčí již od roku 2021 naučná videa o plazech, čímž přibližuje svět těchto fascinujících tvorů nejen mladé generaci. Pořádá příměstské tábory, které jsou zaměřeny na environmentální výchovu, recyklaci a samozřejmě také plazy. Ella je také zakladatelkou spolku Reptile Helpers, z.s., jehož cílem je edukace veřejnosti o správné péči o plazy, obojživelníky a bezobratlé, podpora zodpovědného chovu těchto zvířat a ochrana přírodních ekosystémů v České republice. Prostřednictvím svého webu nabízí možnost adopce pro plazy, kteří potřebují nový domov, a zároveň poskytuje poradenství pro jejich správnou péči.

Jak jste se dostala k ochraně životního prostředí a ekologii?
K ekologii mě přivedla touha dělat něco smysluplného pro naši planetu. Od začátku mě fascinovalo, jak i malé změny v chování lidí mohou mít velký dopad. Baví mě dělat osvětu, především u malých dětí, protože právě ony jsou budoucností a mají obrovský potenciál změnit svět k lepšímu. Snažím se být pro své okolí inspirací, vést ho k recyklaci a ukazovat, že péče o přírodu může být i zábavná.

Propojuje se nějak vaše záliba ve veslování s ochranou přírody?
Ano, propojuje – hlavně v oblasti znečištění vod. Voda, po které jezdíme, je často znečištěná odpadky, což nejen škodí životnímu prostředí, ale také komplikuje samotné veslování. Někdy ani nevidíme důležité části řeky či jezera, což může ztěžovat tréninky i závody. Díky tomu si uvědomuji, jak je ochrana vodních toků důležitá, a motivuje mě to aktivně přispívat k čistějšímu prostředí.

Jaké soutěže a projekty máte za sebou v oblasti ochrany životního prostředí?
Na základní škole jsem pracovala na projektu o vlivu chemických látek na vlastnosti CaCO₃ (uhličitanu vápenatého), díky kterému jsme získaly cenu děkana FCHT Pardubice a měly možnost jet za odměnu do Francie. Na střední škole jsem se účastnila soutěže Enersol s projektem Obchody bez obalu na celostátní úrovni. Ve druhém ročníku jsem se zapojila znovu – tentokrát s projektem Lovci odpadků v kategorii popularizace, kde jsem se umístila na 4. místě v celostátním kole. Kromě soutěží se také aktivně účastním sběrů odpadků v přírodě.

Jak probíhá váš projekt Lovci odpadků?
Projekt Lovci odpadků jsem zatím představila na ZŠ Závodu míru. Program trval přibližně dvě hodiny a skládal se z úvodní prezentace, která dětem vysvětlila pojmy a problémy související s tříděním odpadu.
Hlavní částí byla interaktivní hra – v učebně jsem rozmístila kontejnery a obrázky různých odpadků, děti pracovaly ve skupinkách a snažily se během dvou minut co nejrychleji správně vytřídit odpad. Vítězný tým získal malou odměnu.

Na závěr jsme si společně shrnuli poznatky z pracovních listů a omalovánek a vedli diskuzi o tom, co se děti naučily. Ráda bych v projektu pokračovala i nadále a rozšířila ho do dalších škol.

Jaké projekty plánujete do budoucna?
Určitě se chci i nadále věnovat ekologii, protože cítím, že má smysl a může skutečně něco změnit. Chtěla bych více informovat a zapojovat školy i děti do aktivní ochrany přírody. Velkou motivací je pro mě podpora rodiny, přítele, kamarádů a paní učitelek, díky nimž jsem mohla uskutečnit vše, co jsem chtěla. Věřím, že společně můžeme dosáhnout ještě víc.

Byla jste nominována na Environmentální cenu Josefa Vavrouška. Jaký to pro vás byl pocit?
Byla to pro mě obrovská čest – o něčem takovém se mi ani nesnilo. Moc to pro mě znamená. Díky nominaci na cenu Josefa Vavrouška jsem měla možnost být součástí projektu Klíčky k udržitelnosti, který se konal letos na podzim v Brně v Otevřené zahradě. Přineslo mi to nový pohled na svět ekologie, poznala jsem spoustu inspirativních lidí a získala cenné zkušenosti.

Nominace mě znovu motivovala pokračovat v učení, předávat své znalosti dál a být lepší verzí sebe sama.

Eliška Kubrychtová
Eliška Kubrychtová je studentkou 2. ročníku Sportovního gymnázia Pardubice, kde se aktivně věnuje veslování. Vedle sportovních úspěchů se dlouhodobě angažuje v oblasti ochrany životního prostředí a udržitelnosti. Opakovaně se úspěšně účastní soutěže Enersol, kde se svými projekty postupuje do celostátního kola. V roce 2024 představila projekt Obchody bez obalu, v jehož rámci si vyzkoušela praxi v Krámku bez obalu v Brozanech a zapojila se do propagace udržitelné spotřeby.
V roce 2025 se zaměřila na projekt Lovci odpadků, který se věnuje vzdělávání dětí v oblasti třídění odpadu a recyklace. Ve spolupráci se Základní školou Závodu míru v Pardubicích zorganizovala interaktivní vzdělávací program pro žáky 2. a 5. ročníku, kde se děti učily o recyklaci formou prezentace, kvízů, her a kreativních aktivit.

Jak jste se dostali k ochraně životního prostředí?
Když jsme se rozhodovali, jaké bude téma našeho prvního společného projektu do soutěže AMAVET, přemýšleli jsme nad něčím aktuálním. Tak vznikl náš první projekt Vliv cigaret na lidské tělo a okolí. Díky úspěchu jsme se rozhodli v tématech týkajících se životního prostředí pokračovat.

Náš první společný projekt z let 2022/2023 se převážně zabýval simulací efektu dvaceti cigaret na plíce pomocí vaty, cigarety a dvou PET lahví, jedné zčásti naplněné vodou. Ta se pomocí trubičky přelévala z jedné lahve do druhé a kouř byl tím způsobem vytlačován směrem k vatě, která představovala plíce. Výsledek byl, že vata zhnědla až zčernala už po 15 cigaretách. My jsme osobně dopad cigaret na lidské tělo podcenili a nečekali jsme tak mimořádné výsledky. Zároveň jsme se spojili s Univerzitou Tomáše Bati, konkrétně s Centrem polymerních systémů, které se mimo jiné zabývá i filtry. Vzorky takového filtru, který se používá v cigaretách jsme dostali a byla to zároveň druhá část našeho projektu.

Do soutěže jste se přihlásili i další rok s jiným projektem…
S nabytými zkušenostmi jsme se další rok rozhodli zapojit do soutěže s jedním z dalších problémů, které však možná netrápí širokou společnost tak, jak by měly – recyklace biologicky rozložitelných plastů. Biologicky rozložitelný plast se v dnešní době používá stále častěji, protože se to jeví jako nezávadné řešení. Například běžné plastové sáčky na kompost, nebo různé obaly jsou často z biologicky rozložitelného plastu. I když si člověk může myslet, že se takový obal jednoduše rozloží, není to úplná pravda. Biologicky rozložitelné plasty po sobě totiž obecně zanechávají stopu mikroplastů, které už se v přírodě jen tak nerozloží. Ty se pak mohou dostat do půdy nebo do vody a postupně i do našeho jídla. Dnes už se tomu nedá vyhnout, v každém jídle, které sníme je nějaké množství mikroplastů.

V tomto projektu jsme také navázali na předchozí spolupráci s UTB, Centrem polymerních systémů. Do jejich laboratoří jsme se podívali a zabývali se výzkumem rozkladu a recyklace biologicky rozložitelných plastů. Došli jsme k výsledku, že tyto plasty by se kvůli obohacujícím složkám neměly házet do normálního kontejneru na plasty. Za tímto projektem také stálo mnohonásobně víc úsilí nejen z naší strany a ve výsledku to šlo poznat.

Jak soutěž AMAVET vlastně probíhá?
Ráno přijedeme na místo soutěže, dostaneme jmenovky, číslo projektu a stůl, u kterého budeme prezentovat náš projekt. Povinností je poster, tedy dvoukřídlá kartonová deska, kterou máme ozdobenou a polepenou grafy, fotografiemi a texty. Po zahájení k nám postupně přicházejí porotci, kterým představujeme náš projekt. Ti se nás pak ptají na doplňující otázky týkající se projektu. Poté následuje pauza, aby měla porota čas soutěž vyhodnotit, a pak vyhlášení výsledků.

Jaké máte z této soutěže úspěchy?
Každý rok je pro kategorii základních škol hlavní výhrou zahraniční stáž. Pokud se některým hodnotitelům, kteří zastupují například firmu nebo školu, zalíbí váš projekt, můžete získat ještě speciální cenu od nich. Nám se každý rok podařilo vyhrát hlavní cenu a minimálně jednu speciální cenu navíc. I když jsme letos byli naposledy v kategorii základních škol, byli jsme nominováni do kategorie středních škol, kde jsme se dostali až do národního kola.

Jaký je váš poslední projekt, na kterém pracujete?
V našem zatím posledním projektu jsme se zaměřili na solární panely, které stále potřebují mnoho inovací. Jeden hlavní problém je akumulace jejich energie a druhý problém je jejich recyklace. My jsme se pustili do recyklace, hlavně protože s ní už jsme měli zkušenosti. Abychom problému lépe porozuměli, spojili jsme se s novou recyklační linkou společnosti Dekonta. Tam nám byly zodpovězeny naše dotazy, a navíc jsme dostali různé přínosné informace a data. Z těch jsme pak vycházeli při zkoumání 100% recyklace běžného solárního panelu. Zjistili jsme, že teoreticky to možné je, ale praktickou část jsme zatím zkoušeli jen na jednoduchém pokusu. Uvidíme, jestli v tomto projektu budeme ještě pokračovat, nebo se zaměříme na něco jiného.

Byli jste nominováni na Cenu Josefa Vavrouška, jaké jste z toho měli pocity?
Jsme moc rádi. Byla to pro nás velká čest účastnit se vyhlášení cen Josefa Vavrouška. Díky tomu jsme poznali spoustu dalších lidí, kteří se zabývají stejnými tématy a chrání tak životní prostředí.

Radovan Fila a Matěj Kovář
Mladí studenti, kteří každoročně připravují projekty zaměřené na ochranu životního prostředí do soutěže AMAVET. Spolupracují s firmami a univerzitami, aby našli udržitelná řešení pro byznys i veřejnost.

Jak jste se k environmentální činnosti dostal?
Nebyl to v dětství nějaký můj ultimátní sen, ale nejvíce mě ovlivnilo, když jsem jako teenager působil jako moderátor na festivalu dokumentárních filmů o přírodě. Uváděl jsem tenkrát film o Felixu Finkbeinerovi, v té době devítiletém chlapci z Německa, který založil v roce 2007 hnutí Plant-for-the-Planet, které se rozšířilo po celém světě. Vystoupil také v OSN a vyzval děti z celého světa, aby se k němu přidaly a aby mluvily o klimatické spravedlnosti a obnově lesů. Když jsem ten film viděl, tak mě to neuvěřitelně zaujalo a hned na to jsem mu napsal. Dozvěděl jsem se, že v České republice nemají zastoupení, a pokud chci, tak to mohu převzít. To byl můj vstup do environmentálního světa.

O pár let později jsem vyrazil na mezinárodní summit Plant-for-the-Planet, kde jsem poznal inspirativní mladé lidi z celého světa a stala se z nich moje „mezinárodní rodina“. To vše mě utvrdilo v tom, že jsem našel, čemu se chci věnovat.

Váš hlavní projekt se zaměřuje na sázení stromů v Ghaně. Proč je to důležité?
Na začátku mé cesty mě oslovil vrstevník Mohammed z Ghany, který je také součástí hnutí Plant-for-the-Planet. Spojila se s ním jedna komunita ve střední Ghaně, která se potýká s dopady klimatické krize – záplavami, požáry i suchy. Mají tam velmi citlivý ekosystém. Dříve tam byly lesy a žila zvířata, dnes je ale krajina prořídlá a náchylná ke změnám. Úroda je slabá a problémy přibývají. Chtěli les obnovit, ale chyběly jim prostředky i infrastruktura. Mohammed proto založil projekt a požádal mě o pomoc s hledáním dárců a strategickým rozvojem.

Kromě klimatických problémů tam lidé čelili také vysoké nezaměstnanosti. Projekt jim přinesl nejen stromy, ale i práci. Zaměstnáváme přímo místní – ženy se starají o sazenice v lesní školce, rangeři hlídají, aby se stromy nekácely a aby nevznikaly požáry. Vytváříme i další příležitosti – úrodu z některých stromů lze využít k lisování oleje, chováme zde i včely. Tento projekt zároveň v Česku prezentujeme jako způsob, jak mluvit o klimatické spravedlnosti. Nejvíce totiž klimatická krize dopadá na lidi, kteří ji sami téměř nezpůsobili. A to je něco, o čem se stále málo mluví.

Co by například i naši čtenáři mohli pro obnovu ekosystémů udělat?
Klimatickou krizi sami nezvrátíme, ale ekosystémům můžeme pomoci. Právě se připravuje národní plán obnovy krajiny. Od loňska je obnova ekosystémů závazná i v rámci legislativy EU a Česko musí připravit dlouhodobou strategii. Úspěch ale závisí také na občanské participaci. Každý z nás může hledat způsoby, co udělat ve svém okolí.

Pokud má někdo nápady, může se na nás obrátit. Máme web i sociální sítě, kde nás lidé snadno kontaktují. Jsme organizace, která pomáhá rozvíjet vlastní projekty a iniciativy – máme zkušenosti s hledáním financí, monitoringem i reportováním. K dispozici je i náš vědecký tým, nabízíme poradenství, vše bezplatně. Pořádáme také workshopy na lokální i mezinárodní úrovni, kde lze načerpat inspiraci a poznat další zapálené lidi.

Co dalšího chystáte s Plant-for-the-Planet?
Několik let jsme se soustředili jen na projekt v Ghaně, protože naše možnosti byly omezené. Teď se více zaměřujeme na vzdělávání mladých. Připravujeme celoroční program pro středoškoláky. Začne víkendovou vzdělávací akademií a naváže rozvíjením jejich vlastních projektů s podporou mentorů z celého světa. Na závěr své nápady představí na mezinárodní konferenci v Německu, kde se setkají mladí ambasadoři a aktivisté z celého světa.

Zároveň naše mateřská nadace v Německu prodává fair trade čokolády. Část z výtěžku podporuje farmáře pěstující kakao, část jde na vzdělávání dětí a část na sázení stromů. Díky tomuto produktu dlouhodobě sází stromy v Mexiku. Čokolády jsou v Německu velmi oblíbené a my bychom je rádi uvedli i v Česku. Momentálně hledáme partnery, kteří by je prodávali.

Jaká je dlouhodobá vize Plant-for-the-Planet?
Rádi bychom v Česku vytvořili novou vlnu klimatického hnutí. Chceme vzdělat a vychovat generaci mladých lídrů, kteří nebudou mluvit jen o problémech, ale budou přicházet s konkrétními řešeními a vzdělávat ostatní. Celkově bychom chtěli, aby se debata postupně posunula od tématu klimatické krize k tématu obnovy ekosystémů. Nechceme už jen strašit, ale přinášet řešení.

Šimon Michalčík
Čerstvý absolvent studií v Anglii i Skotsku vede v Česku organizaci Plant-for-the-Planet – součást mezinárodního hnutí za obnovu ekosystémů, lesů a klimatickou spravedlnost. Největším úspěchem českého týmu je společný projekt s komunitou v Ghaně, kde se za posledních 5 let podařilo díky českým dárcům a podporovatelům zasadit 120 000 stromů a posílit tamní komunitu.

Jak jste se vůbec dostal k ochraně přírody?
Když jsem chodil do šesté třídy na Tyršově základní škole v Brně, přijeli tam za námi jednoho dne lektoři z programu Nejbohatší ekosystémy planety Země, kteří nám přijeli vyprávět o tom, jak se začali věnovat ochraně tropického deštného pralesa v Indonésii. Zaujal mě tehdy jejich životní příběh a doslova mě šokovaly informace o tom, že někdo na druhé straně světa zabíjí tygry, orangutany nebo vypaluje tropický deštný prales. S přednáškami za námi jezdili každé pololetí. Nejen, že jsem jejich přednášky poslouchal s velkou oblibou, ale také jsem si postupně začínal ujasňovat, čemu bych se chtěl věnovat. Dozvídal jsem se víc a víc a často si pak další věci zjišťoval i ve volném čase po skončení přednášek.

Vidíte v ochraně přírody postupem času více překážek nebo naopak se situace lepší?
Nelehká otázka. V ochraně divoké přírody čelíme mnoha problémům a překážkám a některé z nich jsou z dlouhodobého hlediska skutečně těžko překročitelné. Jednoduše řečeno, je nás stále málo, málo odhodlaných a skutečně zapálených lidí, kteří by byli ochraně přírody schopni věnovat kus života a brali to skutečně vážně. O to víc člověka potěší každý, kdo projeví zájem pomáhat. V mnoha ohledech se ale ochrana přírody posouvá. Dnes už můžeme využívat celé řady moderních technologií (fotopasti, drony apod.), které nám například skvěle umožňují sledovat stav jednotlivých ekosystémů z hlediska výskytu divokých druhů zvířat anebo třeba odhalovat nelegální aktivity, jako je velmi často třeba pytláctví. Když jsou takové technologie v dobrých rukou, můžeme pro divokou přírodu odvést kus práce. Stále je ale třeba intenzivně pracovat na kvalitním, a hlavně záživném environmentálním vzdělávání, které může přivést k této důležité činnosti další síly.

Monitoroval jste různé šelmy, není to trochu riskantní práce?
Riskantní částečně ano, ale nejspíš ne tak, jak by vás napadlo. Největším rizikovým faktorem překvapivě nejsou samotné šelmy, ale spíš lidský faktor. Šelmy jsou na mnoha místech světa terčem pytláků, trofejových lovců či travičů z mnoha důvodů a riskantní je při té práci právě setkání s takovými lidmi. V našich zeměpisných šířkách jsou tím rizikovým faktorem například myslivci, kteří jsou proti šelmám dost vysazení a vlastně téměř kohokoliv, kdo se zasazuje o jejich ochranu, považují za nepřítele. Od roku 2017 do roku 2023 jsem se intenzivně věnoval monitoringu velkých šelem na Slovensku. V Kremnických vrších a Nízkých Tatrách jsme měli za úkol monitorovat medvědy, vlky i rysa ostrovida. Byla to nádherná práce, kterou čas od času okořenilo i osobní setkání s těmito zvířaty a nikdy to nebyla žádná nebezpečná situace. Naopak, právě na tyhle okamžiky vzpomínám nejčastěji. Dnes se spolu s dalšími kolegy v určitém období v roce věnuji monitoringu jaguárů a dalších divokých zvířat v Kostarice a ani tam není třeba se těch zvířat obávat. Pokud jste vědec, který ta zvířata pouze monitoruje, dá se říct, že nejste pro nikoho hrozbou. Ve chvíli, kdy se ale věnujete také jejich ochraně a získaná data z terénu používáte pro účely ochrany a nejen výzkumu, pak už se dá říct, že máte terč na zádech a začínáte zavazet mnoha lidem, kteří jednoduše šelmy kolem nás nechtějí.

Co dělá Justice for Nature?
Děláme spoustu zajímavé práce. Organizace Justice for Nature (dříve Prales dětem) už funguje od roku 2009 a za tu dobu se zformovala do neuvěřitelných aktivit a skvělého týmu, kterého jsem dnes součástí a jsem za to moc rád. Obecně řečeno, máme celou řadu národních i mezinárodních aktivit, v rámci kterých je naším jasným cílem ochrana divoké přírody, divokých zvířat a odhalování ilegálních aktivit, které je ohrožují. To zahrnuje celou řadu projektů a aktivit.

V České republice se věnujeme problematice trávení a ilegálního lovu divokých zvířat. V programu Prevence Environmentální Kriminality máme vytvořený výjezdový tým, kterému lidé mohou prostřednictvím mobilní aplikace Hlášení Zelené Kriminality, hlásit podezření na trávení, pytlačení nebo týrání či nelegální zajetí volně žijících živočichů. Takové případy pak od oznamovatelů přebíráme, na místě přímo v terénu vše prověřujeme a následně předáváme policii. Mezi lidmi, kteří nejsou znalí mnoha oficiálních úkonů a mezi úřady, které by se touto trestnou činností měly zabývat, tak vytváříme jakýsi zelený most. Mezi naše poslední řešené případy patří například královský orel na Znojemsku, kterého někdo nelegálně bezdůvodně zastřelil. V rámci tohoto programu děláme také přednášky pro základní a střední školy o environmentální kriminalitě a šíříme osvětu o významu divoké přírody kolem nás.

Máte ale také zahraniční programy?
Naše zahraniční projekty, které mohou být pro mnoho lidí o něco zajímavější, je to přeci jen exotika, se odehrávají v Kostarice. Zde máme zřízenou oficiální organizaci, v rámci které jsme zřídili dva velké projekty. Vedle národního parku Tapanti jsme vykoupili přes 150 hektarů tropického deštného pralesa, čímž vznikla úžasná biosférická pralesní rezervace Green Life. Tu monitorujeme prostřednictvím fotopastí a vytváříme tak kvalitní ochranné pásmo kolem národního parku v oblasti Tausito. Přímo v parku pak pomáháme odhalovat ilegální aktivity. To je naše zelená energie.

Naopak modrá energie se odehrává na severu Kostariky v provincii Guanacaste, kde se v oblasti zálivu Santa Elena odehrává projekt Blue Life a monitorovací program Oko Oceánu. Máme zde Oceánské centrum a loď, tedy jsme plně schopni a vybaveni k monitoringu velryb a k získávání důležitých údajů a dat pro budoucí ochranu tohoto kouzelného zálivu. Každý rok sem připlouvají dvě populace keporkaků dlouhoploutvých. Putují sem až od Antarktidy a Kalifornie, aby hledaly partnery a rodily mláďata. Jsme v této oblasti jediní, kdo obě populace monitoruje a vytváří kvalitní data, která by do budoucna měla záliv chránit před nejrůznějšími průmyslovými zájmy.

A to nejlepší nakonec. Organizujeme dobrovolnické programy, v rámci kterých to vše mohou dobrovolníci zažívat s námi a pomáhat nejen naší organizaci, ale také národním parkům, se kterými spolupracujeme. Je to jedinečná možnost poznat tropický deštný prales, oceán, zúčastnit se monitoringu jaguárů, velryb, proti-pytláckých hlídek, dozvědět se spoustu nových informací, a hlavně po sobě ve svět zanechat nějakou pozitivní stopu. Můžeme tomu říkat dovolená 21. století. Dobře uchopené dobrovolnictví je v dnešní době pro ochranu přírody velkým přínosem.

Vzděláváte také žáky a nejenom ty, jak takové přednášky nebo besedy vypadají?
Každá přednáška či beseda je originální. Hodně záleží na tom, na jaké téma ve škole zrovna přednášíme a zda je to základní či střední škola. V rámci projektu Nejbohatší ekosystémy planety Země (NEPZ) přednášíme o významu, ohrožení a ochraně nejrůznějších ekosystémů. Nejsilnější hodnota těchto přednášek je, že jakožto lektoři máme s těmito ekosystémy osobní zkušenosti a často se v nich pohybujeme i díky našim projektům zaměřeným na jejich monitoring a ochranu. Kromě faktů je tedy každá přednáška okořeněna různými historkami, postřehy i nepřenositelnými zkušenostmi s divokou přírodou. Občas se dostáváme do zajímavých a komplikovaných diskuzí, například v souvislosti s přelovováním oceánů nebo trofejovým lovem. Tato témata je ale třeba otevírat, a to je jeden z našich nejdůležitějších cílů.

Jaké jsou vaše další plány, na čem teď pracujete?
Momentálně v organizaci působím jako koordinátor programu Prevence Environmentální Kriminality. V rámci této činnosti přijímám hlášení z naší mobilní aplikace Hlášení Zelené Kriminality, kam nám její uživatelé posílají nejrůznější nálezy spojené např. s trávením divokých zvířat, s pytláctvím apod. Následně tato hlášení vyhodnocuji a v případě, že se skutečně jedná o něco závažného, k takovým nálezům vyjíždím, vše dokumentuji a s kolegy předávám policii. Zároveň pracujeme na nejrůznějších preventivních opatřeních – přednášky o environmentální kriminalitě na středních školách, informační kampaně v dotčených regionech či plakátování. Tento program spolu s kolegy plánujeme i dál rozvíjet. Zároveň mám v plánu svým kolegům i nadále pomáhat v Kostarice s monitoringem velryb a jaguárů.

Byl jste nominován na cenu Josefa Vavrouška, co tomu říkáte?
Přiznám se, že sám sebe nevnímám jako někoho, kdo by měl přebírat nějaká ocenění i přesto, že vnímám svoji práci jako velmi důležitou. Ovšem být spojován s odkazem pana Vavrouška je pro mě velkou ctí, protože je to jeden z lidí, kteří u nás pokládali základní stavební kameny ochrany přírody. Eventy spojené s touto cenou jsou pro mě velmi zajímavé a dostávám se díky nim k mnoha zajímavým lidem.

Jan Suchý
Jan Suchý je ochránce přírody, lektor a člen Justice for Nature. Věnuje se terénní ochraně přírody, monitoringu velkých šelem, prevenci environmentální kriminality a vzdělávání mladých lidí.

Jak jste se začal o ochranu životního prostředí zajímat?
Přivedla mě k tomu babička, když jsem byl malý – zahradničili jsme spolu. Ukazovala mi, jak se, co dělá, co a kdy se má sázet a proč. Postupně jsem začal zjišťovat, že mě ekologie a životní prostředí zajímají stále víc. V roce 2021 jsem začal psát první články na blog o tom, jaké vidím problémy spojené s životním prostředím a co s nimi můžeme dělat. Snažil jsem se vždycky hledat řešení daného problému i pro jednotlivce. Později jsem k tomu přidal videa, která sdílím na YouTube a Instagramu.

Čím své sledující inspirujete?
Publikuji videa pro lidi, které zajímají globálnější témata ochrany přírody, a vždy nabízím řešení i pohled na to, co s tím můžeme udělat jako jednotlivci. Teď se hodně věnuji zahradničení – jdu krok za krokem úplně od začátku, i pro ty, kdo nikdy nezahradničili. Ukazuji, jak to dělat ekologicky, aby z toho měli užitek jak lidé, tak příroda. Například stačí pár jednoduchých opatření, aby se na zahradě objevilo více hmyzu a podpořila se biodiverzita.

Co podle vás může každý z nás pro zlepšení životního prostředí udělat?
Za mě určitě právě pěstování – ať už jen doma v paneláku za oknem nějaké bylinky nebo květiny, nebo na zahradě ve větším. Důležité je přilákat hmyz, hlavně opylovače, a dále například vytvořit pítka pro ptáky a další živočichy. Tam, kde to není nutné, můžeme méně sekat trávník, aby se tam udržel život. Každý může udělat drobné krůčky podle svých možností.

Jaké problémy bychom měli řešit v ČR?
Velké téma je u nás přechod na obnovitelné zdroje a hledání nových řešení po ukončení těžby uhlí. Jednotlivci toho sami moc nezmůžou, ale můžeme aspoň doma využívat solární panely nebo tepelná čerpadla. S tím souvisí i blížící se volby – pokud nás životní prostředí zajímá, měli bychom sledovat, jak se k němu jednotlivé strany staví. Byl bych také určitě pro vybudování nových přírodních rezervací.

A jaké vidíte světové problémy v ochraně životního prostředí?
Hodně vnímám plastovou krizi – s tou je potřeba něco dělat. Moje oblíbené téma je také světelné znečištění. Samozřejmě se už podnikají kroky, je tu mnoho organizací, které o problémech jednají s politiky. Vždy se ale dá dělat víc, i když si myslím, že jsme na dobré cestě.

Co dělá světelné znečištění?
Nadměrné noční osvětlení z veřejných i soukromých zdrojů brání pohybu živočichů nebo naopak přitahuje hmyz, který kvůli tomu vymírá. Zvlášť škodlivé je modré světlo, které se nachází v každém bílém světle – negativně působí i na lidi (nemůžeme spát), ovlivňuje stromy (kvetou dříve a tím se mění úroda), ptákům zhoršuje orientaci a ryby ho mohou vnímat jako překážku při migraci. Přitom existují jednoduchá řešení – na určitou dobu v noci světla vypínat, snižovat jejich intenzitu a svítit jen tam, kde je to nutné. Důležitá je i teplota chromatičnosti: moderní LED žárovky ji mají často vysokou, zatímco ideální by bylo oranžové světlo, tedy nižší teplota chromatičnosti jako staré sodíkové výbojky. Už se vyrábějí i nová LED svítidla přívětivější k přírodě, i když zatím dražší.

Ve svém městě se to snažím řešit, ale politici tomu zatím nevěnují moc pozornosti a zaměřují se pouze na energetickou úsporu. Přitom existují i levná opatření – například přelepit bílá světla oranžovou fólií, která teplotu chromatičnosti sníží a zdroj se tak stane teplejším a tím i přijatelnějším ve večerních hodinách. Některá města už využívají oranžové LED technologie a bylo by skvělé, kdyby se na ně přecházelo i u nových instalací. Koho by zajímalo více, může se podívat na mou příručku.

Ve své škole pořádáte Den Země. Jak taková akce vypadá?
V prvním ročníku jsem se akce zúčastnil jako prezentující – mluvil jsem právě o světelném znečištění. Pak mě oslovili, abych si celou akci vzal na starosti. Moje vize byla spojit teorii s praxí. Studenti sází, starají se o školní pozemek, máme přednášky od odborníků. Každý rok je jiné hlavní téma a připravujeme zhruba deset stanovišť, kde si studenti vyzkouší různé aktivity. Vždy se něco nového naučí.

Co teď v nejbližší době plánujete?
Vcházím do čtvrtého ročníku a čeká mě maturita, takže to bude časově náročné. Chci ale udržet pravidelné vydávání videí. Na podzim mi má vyjít kniha o ekologickém zahradničení – na ni jsem dostal grant v loňském roce. Teď se na to hodně soustředím, píšu a fotím, abych vše stihl. Kniha se bude jmenovat Vypěstuj si sám a měla by vyjít před Vánoci.

Byl jste nominován na Cenu Josefa Vavrouška. Jaký je to pocit?
Byl to pro mě moc hezký pocit – poprvé přišlo ocenění mé práce zvenčí. Je to velká pocta se tam vůbec dostat a zároveň příležitost zviditelnit moji práci. Člověk se také setká s dalšími lidmi se stejným zájmem, což je velmi inspirativní. Je příjemné vědět, že vaši práci ocení nejen sledující na sociálních sítích, ale i širší veřejnost.

Jakub Machetanz
Jakub „Machy“ rozšiřuje povědomí o ekologii, životním prostředí a o přírodním zahradničení. Na Instagramu a YouTube pod profilem ECOPLANETCZ nabízí tipy, jak pomocí udržitelných řešení přispět ke zlepšení stavu planety.

Proč jsou vlastně nějaké bouřky mírné a jiné opravdu děsivé? Co se v podnebí děje?
Bouřka jako taková je vlastně jakýsi gigantický stroj, který vzniká a žije na základě speciální směsi, kterou atmosférické podmínky připravují. Můžeme si to připodobnit k autu. To potřebuje motor, nějaký pohon, řazení atd. V bouřce je benzínem energie z prostředí. Ta stoupá s teplotou, zejména pokud se mísí vyšší teploty a vlhkost, pak je atmosféra takzvaně nestabilní. Vzduchová hmota stoupá až narazí na kondenzační linii, která je v závislosti na podmínkách vždy v různých výškách. Zde dojde ke kondenzaci, stejně jako u vroucí konvice, to se projeví růstem oblaků do výšky. Čím více je dostupné energie, tím rychleji a výše oblačnost vystoupá. Sám tento proces ale nezpůsobí nutně, že bouře bude extrémní. Můžeme si vzít klasické letní bouřky z tepla, které jsou často nahazované podél horských pásem, odkud sestupují do nížin, ale také často rychle slábnou. Pak máme mohutné bouřkové systémy, které přejdou pomalu od Francie po Finsko během několika dní a páchají značné škody. Nebo taky osamocené poutníky, které přinášejí ty nejstrašnější doprovodné jevy, jako jsou gigantické kroupy, ničivý vítr či tornáda.

Jaký vliv má podnebí?
Podnebí se samozřejmě postupně mění, a to zejména vlivem lidské činnosti. Nebudu otevírat otázku, na kolik je za vše zodpovědný jen člověk a kde už leží hranice nějakých historických klimatických cyklů, které se mohou opakovat po tak dlouhých etapách, že není z dostupných dat možné se stoprocentní jistotou říct, nakolik hrají v kombinaci s rozrůstající se lidskou populací roli.

Faktem je, že velkou roli hraje také lepší možnost sledování těchto jevů, a to například postupně se uvolňující datovou politikou, kdy už dnes můžeme i u nás sledovat bouřky s odstupem 5 minut na radaru. Existují řady webových stránek, které poskytují i celkem podrobné meteorologické údaje široké veřejnosti. Řekl bych, a to mluvím z vlastní zkušenosti, že kdo chce najít, najde. Myslím to tak, že informace o počasí, klimatu jsou pro zvídavé jedince, vědce a samouky dnes už dostupné. Další roli hraje fakt, že dnes už má prakticky každý u sebe mobilní telefon, takže i jevy, které dříve unikaly pozornosti jsou dnes zachycené náhodným kolemjdoucím.

Já osobně se zabývám asi 13 let výzkumem takzvané nízké konvekce. Pro zjednodušení to lze popsat jako „menší“ bouřky či přeháňky, které imitují svým chováním a vzhledem mnohem větší a nebezpečnější bouře (často supercely – bouře vykazující rotaci). Tyto zajímavé hybridní jevy je velmi těžké zkoumat, zejména kvůli jejich absenci nebo jen velmi nevýrazné bleskové aktivitě. Ale právě díky zvyšujícímu se zájmu lidí a dostupnosti mobilních telefonů jsem za poslední roky nasbíral od pozorovatelů spoustu záznamů a fotek těchto jevů pro můj výzkum. Jeden z nejzajímavějších se objevil v srpnu roku 2023 u obce Zvěřínek na Nymbursku. Šlo o tornádo vázané na přeháňku bez bleskové aktivity. Tehdy se mi díky pozorování tamních obyvatel podařilo posbírat obrovský dataset fotek a celý případ šlo díky tomu velmi dobře zrekonstruovat. Tímto příkladem jsem chtěl naznačit, že jsme stále na začátku zkoumání vlivů klimatu, lokálních podmínek na počty nebezpečných bouří, protože skutečná data a lepší záznamy z terénu máme jen teprve několik let. Roli v tom také hrálo tornádo na jižní Moravě, které výrazně zvedlo zájem všech Čechů o meteorologii a obecně nebezpečné jevy. Stačí se podívat, kolik lidí sleduje některé facebookové skupiny a na počtech sledujících zjistíme, že patříme k jednomu z nejaktivnějších národů na celém světě, co se týče sledování bouřek, hned po USA.

Jaké bouřky jsou nebezpečné?
Mezi nejnebezpečnější bouřky dozajista patří takzvané supercely, tedy bouřky, které vykazují rotaci. Jde o jakýsi speciální druh bouřky, která je charakteristická přítomností tzv. mezocyklóny, tedy rotujícím vzestupným proudem uvnitř bouřkového cumulonimbu. Bývají to často izolované buňky s životností i několik hodin. Rozeznáváme tři základní typy supercel: LP (low precipitation), kde se setkáváme hlavně s krupobitím, následně CS (classic), kde hrozí všechny nebezpečné meteorologické jevy a tornáda a pak nejsilnější HP (high precipitation), která může přinášet ničivé přívalové povodně, krupobití a tornáda skrytá v dešťové cloně. Supercely potřebují pro svůj vznik specifické podmínky, které jsou závislé na mnoha proměnných. Mezi ty nejtypičtější konstelace patří výše zmíněná energetická podpora, kterou známe jako CAPE (Convective Available Potential Energy). Ta se počítá zjednodušeně jako poměr teplot a vlhkostí v daných vrstvách. Čím vyšší je rosný bod a s ním spojená vlhkost, tím stoupá i potenciální energie. Dalším důležitým parametrem je střih větru neboli změna směru a rychlosti větru s výškou. Další ingrediencí je helicita, někdy značená jako SRH, ta určuje potenciál pro rotaci vzestupných proudů vznikajících bouřek. Existují samozřejmě různé kombinace v podobě silné energie, ale slabšího střihu větru nebo naopak slabší energie a silné helicity či střihu. Supercely jsou vázané někdy na krátkodobé a velmi lokální změny ve větrném poli. To je také důvod, proč je tak těžké určit přesnou lokalitu jejich výskytu, a to zejména v podmínkách naší hornaté krajiny.

Nebezpečné jsou i velké bouřkové systémy, které přechází přes velkou část Evropy. O těch ale většinou víme s velkým předstihem a lidé se tedy mohou připravit. Jsou také lépe detekovatelné díky svému rozsahu. Na těchto pásech bouří, studených frontách, může být někdy i extrémně silný vítr. Vyskytují se často po delším období vedra. Není vhodné podceňovat zimní konvekci (bouřky či přeháňky). Sám jsem zažil několik nepěkných a silných přeháněk v zimě, kdy foukající vítr ve spojení se sněhem či smíšenými srážkami udělal pocitovou teplotu velmi nízkou, což v terénu s nemožností úkrytu může být také velmi nebezpečné, stejně jako různé podzimní či zimní větrné smrště, které lámou stromy a odnáší střechy, často i bez přítomnosti bleskové aktivity. Opět ale o těchto situacích, jako byl orkán Kyrill, víme většinou s dostatečným předstihem.

Zimní bouře, Foto: Miloslav Roháček

Co nejhoršího jste zažil?
Těch situací bylo více, nenazval bych to přímo nejhorší, protože současně to bylo i velmi obohacující, adrenalinové. Na druhé straně, dneska už z pohledu meteorologa a „usazeného“ jedince se trochu usmívám nad svým riskováním, ale nelituji těch zážitků. Asi bych uvedl událost, ke které došlo 8. 7. 2021 na Vysočině. Šlo o dopředu jasnou situaci, kdy bylo zřejmé, že bouřky budou asi i velmi silné. Výjezd za bouřkami byl připraven už asi 3 dny dopředu. Jelo se nejprve směrem na Chrudim a pak dále k Poličce. U Poličky se nafotila první supercela z větší vzdálenosti, pak se ale při návratu u Hlinska rozhodlo, že se sjede dolů na Chotěboř, kam se blížila opravdu gigantická bouře. Velikostí byla na radaru veliká asi jako celá Praha, možná větší. V tomto dni se právě vyskytovaly výše zmíněné supercely, takže nebezpečí nějakých extrémních projevů tu bylo. ČHMÚ tehdy také pro Vysočinu vydal nejvyšší možnou výstrahu na bouřky třetího stupně. Navrhl jsem, že bychom měli jet trochu blíž k té bouřce, v domnění, že pak půjde lépe fotit… Tehdy mě nenapadlo, že by bouře mohla být tak gigantická, že by ji bylo stačilo fotit od Hlinska asi na 30 km.

Sjeli jsme po menší silnici do oblasti Ždírce nad Doubravou a tehdy jsem si všiml z okna, jak se nalevo od vozu cosi noří z oblaků. Zastavilo se, velmi rychle se začala objevovat opravdu gigantická struktura bouře, a to tak gigantická, že se svou velikostí a rychlostí postupu nepodobala ničemu, co jsem do té doby viděl. Bylo absolutní ticho a bouře blikala opravdu extrémně. Od zastavení a prvních pár fotek uplynuly sotva 2 minuty a bouře byla nad hlavou…jelo se až moc blízko. Silnice byla lemovaná vysokými stromy a nepřipadalo v úvahu tedy odjet, protože by hrozilo jejich spadnutí na silnici. Jedinou možností bylo bouři přečkat na místě pozorování. Popojelo se kousek dál a obloha potemněla a ač bylo asi 18:30, tma byla asi jako o půlnoci. V dálce bylo vidět několik záblesků, které byly způsobované pády elektrického vedení, takzvaný power flash. V dané situaci nebylo možné určit, jestli vedení padá kvůli nárazům větru anebo tornádu. Musím zdůraznit, že šlo o lov krátce po událostech na jižní Moravě, takže ta obava byla v té době trochu vyšší. Celá obloha a vše zezelenalo temnou tmavě tyrkysovou barvou, kterou problikávaly blesky jako diskotéka.

A pak to začalo… Absolutně příšerný vítr a déšť, a to v takové intenzitě, že se otřásalo auto a hýbalo se ze strany na stranu a venku nebylo vidět na krok, připomínalo to myčku aut. Co bylo ještě horší přidaly se i kroupy, které vytvářely tak extrémní hluk, že nebylo slyšet vlastního slova. Celý přechod trval asi 15 minut a když to skončilo, spatřili jsme spoušť. Některé stromy podél silnice byly vyvráceny a zatarasily cestu. Nedaleká zastávka byla rozervána a odhozena kus dál, všude se válely větve. Na silnici se začaly sjíždět auta, která stejně jako my nemohly jet dál. Nakonec dorazily hasiči a my museli čekat na odklizení a nařezání asi 8 vzrostlých stromů ze silnice, než jsme se mohli vrátit na cestu domů. Těch nebezpečných situací jsem zažil více, ale tato byla asi nejextrémnější.

Jak jste se k výzkumu bouřek dostal?
O bouřky jsem se začínal okrajově zajímat už ke konci roku 2006 a v průběhu roku 2007. Začalo to celkem nenápadně jen sledováním videí a hledáním fotek od lovců z USA. Poté jsem v červnu 2008 zažil první silnější bouřku a prostě jsem „to cítil“. Že to je to, co chci dělat… Nedá se to přímo vysvětlit, prostě jsem to věděl. V té době jsem ještě studoval střední pedagogickou školu, ale už tehdy jsem věděl, že učitel ze mě v reálu nikdy nebude. Studium jsem bral jako přítěž a snažil se jen „prolézt“ a neustále studoval meteorologii. Měl jsem vytisknutá meteorologická skripta, vložená do učebnic pedagogiky a podobné šílenosti. Na druhé straně by se někdo mohl podivit, proč jsem tedy nepokračoval pak dál na vysokou školu. Dospěl jsem k názoru, že aby člověk mohl porozumět počasí musí ho zažít, razil jsem teorii, že meteorologie funguje jako lékař, chirurg, který nikdy neprošel testy na pitevně, ale má pak operovat… Tím se v žádném případě nechci dotknout či urazit lidi, kteří poctivě studovali na vysokých školách, na druhé straně jsem i dnes z pozice člověka, který se svépomocí pílí a až extrémní houževnatostí dokázal dostat k práci meteorologa, že kdybych ty roky nestrávil venku, focením a sledováním pomalu každého většího mraku, nenasával tu „energii“, byly by mě samotné informace, definice a tabulky k ničemu.

Věřím upřímně tomu, že zkušenosti z terénu a ty tisíce fotografií, zážitků, práce s radarovými data, učení se programování, mě vložilo do mysli takový dataset vědomostí, který ze mě snad, doufám, udělal lepšího prognostika bouřek, než kdybych to bral jen jako Lpovinnost od stolu“, jen protože na to mám papír. Ostatně každou svoji specializovanou bouřkovou předpověď si i dnes zakresluji ručně do mapy ČR, žádná AI, automatizace apod. Samozřejmě, že většina postupů se už během let změnila, zefektivnila, ale v samém závěru předpovědi, které vydám jsou vždycky dělané „po staru/ručně“. Věřím, respektive myslím si, že meteorologie, stejně jako lékařství, učitelství a podobné obory, není odvětví, kam by se člověk měl dostat jen z nudy nebo náhodou, protože zrovna jiný obor neotevřeli.

Chci tím říct, že vzdělání je jedna věc, zkušenosti a srdce druhá. Ideální varianta je mít obojí. Během let jsem se vyprofiloval a pracuji momentálně pro několik firem současně. Působím ve firmě WetterOnline, v Česku známá jako Počasí a Radar, dále píšu předpovědi a občas bouřkové analýzy pro Novinky.cz a poskytuji specializované bouřkové předpovědi pro web Metebox.cz. Vybudovat takovou kariéru nebylo snadné, to nebudu tvrdit, meteorologie je bohužel o neskutečném odříkání a času, takže kdo s tím chce začít, tak ať zvolí jakoukoliv cestu, školu, samostudium, pozorování v terénu, musí se připravit na jistou dávku nepochopení okolí, ignoraci, problémy, ztrátu přátel (díky nedostatku času), ale získá mnohem víc, vědění, poznání a zážitky, které se nedají předat, kdo se tou cestou vydá pochopí.

Kdo jsou to lovci bouřek?
Za prvního lovce bouřek je považován David Hoadley. Ten začal ve Spojených státech bouřky sledovat v roce 1957. Z původně čistě vědecké činnosti se během 80. a 90. let postupně stalo hobby. Díky některým lovcům bouřek (zejména z USA) máme nasbíraná cenná data o chování těch nejničivějších bouří. I v dnešní době se lov bouřek využívá k účelům vědeckým, ale hlavně se jedná o adrenalinový zážitek.

A jak je to u nás? Lovcem bouřek je dneska skoro každý…dělám si legraci. Nárůst je enormní, a to zejména po tornádu na Moravě. Můžeme to rozdělit na lovce, tedy ty, kdo aktivně bouřky vyhledávají a jezdí za nimi, a pak takzvaní spotteři, tedy lidé, kteří čekají až bouřka přijde přímo do místa jejich bydliště. Pak bych řekl, že máme ještě další lidi, a to jsou tzv. proroci a sdíleči. Proroci mají prakticky nulové meteorologické vzdělání, ale šíří informace na sociálních sítích či předpovídají tornáda týdny dopředu a podobné hlody, na ty prosím pozor, jakmile vám někdo začne tvrdit, že ví, kdy a kde udeří tornádo, je to nesmysl. Pokud by tohle někdo uměl (opakovaně) dozajista by měl dávno Nobelovu cenu, není to prostě možné a samotný „potenciál“ na výskyt tornád je prakticky u každé silnější bouřkové situace. Dále lidé, kteří jen sdílí cizí obsah na sociálních sítích, ale sami vlastně nic moc nevytvářejí.

Celá tahle komunita lidí kolem počasí je takovou podivnou směsicí lidí, která se vlivem sociálních sítí a AI rozmělnila na několik ostrůvků úzce spolupracujících lidí. Mezitím je běžná široká veřejnost, která tu a tam podchytí nějaké info o děsivém mraku z medií, který vlastně vůbec děsivý ani vzácný není apod. Takže je to věčný „souboj“ faktů, vědění, senzace, medií a ostrůvkovitých skupin v rámci české „meteoscény“ a oficiálních úřadů.

Jak se tedy bouřky dají zachytit?
Většině lidem uniká a málo se to zdůrazňuje, že lovit bouřku se opravdu nerovná natočit „jak prší“. Stačí se podívat na YouTube a vyhledat si videa od lovců bouřek z USA a zjistíme, že co se zaznamenává, je právě nástup bouřek, jejich struktura, čelo, ještě, než nastoupí samotný déšť, kroupy či se spustí tornádo. To je právě ten magický moment, na který cílí lovci či lokální pozorovatelé. Jde tedy o to, jak bouře vypadá, než přijde. Dokonce nemusí ani projít přímo přes místo pozorování, aby byla zajímavá. Občas se setkávám s tím, že lidé napíší: „Nic nebylo, šlo to nad námi.“ A přitom z radaru je patrné, že jen pár km od jejich místa prošla gigantická rotující bouře, která se právě fotí pohledem od jihu z dálky.

Obecně bych ale dal Čechům jedničku za sledování bouřek, protože když to srovnám s publikem z dalších zemí Evropy, jsme to právě my, kdo při každé větší situaci zaplní sociální sítě desítkami i správně zachycených bouřek, kde některé záběry mají i vědecky zajímavou hodnotu pro lidi jako jsem já a rád si pak takové fotky beru pro další analýzy, co se v dané oblasti stalo.

Na co si dát pozor?
No samozřejmě na blesky. Pokud vám během pozorování bouřek začnou vstávat vlasy na hlavě, chlupy na rukou apod., je zle. Já osobně jsem jeden takový zážitek měl, kdy jsem v roce 2015 pozoroval bouřku u nás v ulici. Je paradoxem, že jsem během let byl vystaven mnohem nebezpečnějším situacím v otevřeném terénu a nestalo se nic. Tehdy jsem náhle ucítil ve vzduchu pach spálené elektřiny a cítil, jak mi vstávají vlasy na hlavě. Okamžitě jsem běžel domů, ale bylo pozdě. Ve vzduchu bylo slyšet jakési vysokofrekvenční pískání a na nedalekých vratech se objevila taková fialová zářící koule (pravděpodobně Eliášův oheň). V tu chvíli se ozvala obrovská rána, jako když se práskne bičem a vše bylo ozářené bílou barvou. Nestalo se mi nic, až další den mě jedna známá řekla, že viděla, jak udeřil blesk do nedaleké vodárny, která od místa pozorování byla asi do 100 m, tehdy jsem měl štěstí. Určitě nepodceňovat ani krupobití. Vím o jednom případu, kdy byl muž velmi vážně zraněn velikou kroupou do hlavy během tornáda na Moravě. Kroupy se mohou ohlašovat jako dunivý zvuk připomínající dusot stáda koní v dálce. Samozřejmě i tornáda jsou teoreticky možná (silnější), tam asi není nutné vysvětlovat, jak ho poznat, protože se ohlásí samo rachotem, který připomíná přijíždějící vlak, vidíme temnější oblak nasátých trosek a vítr postupně mění směr k bouři a tornádu samotnému. Toto jsou ale už dost extrémní varianty, které asi většina čtenářů nikdy v praxi nevyužije.

Jak se u tebe objevila nemoc vitiligo?
Vitiligo mi bylo diagnostikováno asi v osmi letech, když jsem se vrátila z letního tábora a pod kolenama jsem měla bílé fleky. Nevěděla jsem tehdy, že můj otec má taky vitiligo a ani jsem nevěděla, co to vlastně znamená. Taky mi nějakou dobu trvalo si spojit, co to moje vitiligo asi vyvolalo. Když jsem si později dala věci do souvislostí, zjistila jsem, že za to mohlo pravděpodobně trauma z toho tábora.

Byla jsem tehdy v noci v lese na stezce odvahy, kde jsem spadla a zapíchla se mi suchá větvička do brady. Bála jsem se, že tam umřu. Trvalo to celou věčnost, než mě někdo zavedl zpátky do tábora a postaral se o mě. Fyzicky se mi skoro nic nestalo, psychicky jsem na tom ale byla špatně. Byla jsem poprvé pryč od rodičů a zrovna na 3 dlouhé týdny. Mobily nebyly a já se tak nemohla nikomu z rodiny ozvat. Bradu mi zalepili, ale strach o život, to s psychikou osmiletého dítěte udělalo své.

Jaká je dostupná léčba, nebo co se s tím dá dělat?
Nejsem lékař, ale takto chápu vitiligo podle dostupných zdrojů a vlastních zkušeností já.
Jelikož se jedná o autoimunitní onemocnění, kdy naše vlastní tělo ničí zdravé pigmentové buňky, není v současné době k dispozici léčba příčiny. Podobně jako není léčba příčiny jiných autoimunitních onemocnění, například cukrovky nebo astmatu.

Existují ale terapie, (fototerapie, excimer laser), které se věnují příznakům – v našem případě repigmentaci bílých ložisek. Bohužel tyto terapie mají velmi individuální účinky a jsou mnohdy náročné jak časově, tak i finančně. V ČR navíc zatím neexistuje lék schválený přímo na vitiligo. Často se pak pacienti uchylují k pokusům o repigmentaci po vlastní ose a dopouštějí se různých nepříjemných chyb, jako je bolestivé spálení od slunce a podobně. Výzkumy nicméně nadále pokračují a ve hře jsou kromě nových léků schválených zatím jen v zahraničí také například mikrojehličkování nebo infračervené záření. Dermatolog by měl doporučit nejvhodnější léčbu vzhledem k možnostem a potřebám pacienta. Bohužel se v komunitě však často setkáváme s tím, že lékař řekne: „Léčba není, smiřte se s tím, jsou horší věci na světě.“

Co se dá dělat hned, aby člověk neměl pocit bezmoci?
Je určitě fajn dostat diagnózu a vyloučit jiné nemoci, například plísně, se kterými se vitiligo často zaměňuje. Také se doporučuje minimalizovat zánětlivé procesy v těle – kvalitní spánek, zdravá strava, stres management, sport. Neztrácet čas urputným lpěním na zázračné pilulce a zaměřit se i na své mentální zdraví, sebepřijetí a sebevědomí, to je důležité u každé nemoci. S tím také pomůže svěřit se blízkým a přátelům se svými pocity.

Určitě je vhodné se zajímat o novinky ve světě vitiliga, s internetem máme spoustu možností. Zapojit se lidé mohou i do vitiligo komunit a zjistit zkušenosti ostatních. A co je nejdůležitější, předcházet spálení na slunci s UV ochranou nejlépe 50–100 faktor.

Když mluvíš o komunitě… Proč ses rozhodla k založení Vitiligo Clubu v ČR?
Tak jako spousta jiných organizací i já jsem se rozhodla založit Vitiligo Club prostě proto, že žádná podobná iniciativa v Česku neexistuje. Když jsem byla malá, dala bych všechno za to, abych měla kamarádku s vitiligem, která mi bude rozumět. A taky za to, aby mi ty fleky zmizely a já se necítila tak sama. Tak jiná, tak divná. Dala bych všechno za to, abych mohla najít relevantní a podložené informace a neztrácela čas nesmysly. V prvopočátcích internetu jsem například četla, že na vitiligo pomáhá černý pepř. Všechno jídlo jsem pak pepřila jak blázen. Nejen, že to bylo hnusný, ale jasně že to nepomohlo. Trvalo mi roky dostat se ze stavu sebenenávisti stylem pokus omyl.

Zažila jsem díky nízkému sebevědomí a sebepřijetí vztah s domácím násilím, psychické potíže, pocit, že nikam nepatřím, že nemám sebe ani svůj život pod kontrolou… Neříkám, že se takto cítí každý člověk s vitiligem a samozřejmě jsem ráda, když tomu tak není. Ale vím, že je jich spousta, kteří se do určité míry cítí tak, jak jsem se dřív cítila já. A nejen pro ty je Vitiligo Club.

Co Vitiligo Club dělá a jaké má poslání?
Projekt má za cíl pomáhat lidem s vitiligem cítit se lépe ve své kůži. Může se v něm ale shlédnout i člověk s jinou fyzickou odlišností nebo pocity jinakosti, který hledá nástroje seberozvoje a celostní přístup.
Mým posláním je podporovat pacienty s vitiligem, přinášet ověřené informace z výzkumů a rozhovorů s odborníky, šířit osvětu veřejností, bořit mýty o ztrátě pigmentu a nesmyslných standardech krásy a sdílet vlastní zkušenosti a nástroje, které mi osobně pomohly na cestě sebepřijetí. Budu usilovat o schválení léků na vitiligo v ČR stejně tak jako zlepšení přístupu dermatologů. Ráda bych, aby měli pacienti přístup k psychoterapiím a aby se mohli scházet v bezpečném prostředí naší komunity. V plánu mám také retreaty a víkendové wellness pobyty, výstavy fotek a další krásné akce.

Jaké akce nebo osvětu právě plánujete?
Zrovna nedávno jsem byla bořit mýty o vitiligu a sdílet osvětu živě v pořadu Sama Doma v České televizi. Letošní sezónu akcí pak zahájíme v neděli 18. května Piknikem všech tváří v Gutovce, kde se Vitiligo Club také poprvé objeví na veřejnosti. Do akce se zapojilo mnoho dalších iniciativ, které pomáhají lidem se vzhledovými odlišnostmi a já se na to moc těším. Bude to krásné neformální odpoledne plné příjemné atmosféry a bezpečného prostředí. Návštěvníky čeká bohatý program i dárečky od sponzorů.

Následovat bude Seminář o vitiligu v kontextu, který se uskuteční na přelomu května a června na Moravě. Místo bude ještě upřesněno. Tato akce bude neveřejná, určena jak pacientům s vitiligem, tak profesionálům, kteří s „viti lidmi“ přicházejí do kontaktu. Dermatologové, kosmetičky, psychologové, výživový poradci, pedagogové, pracovníci s mládeží a další. Cílem této akce je osvěta, propojení, sdílení příběhů, dialogy o kůži a vlivu standardů krásy v mediích a na sociálních sítích.

Dále jsme letos zapojeni do foto projektu Wonder Souls, který dokumentuje tváře lidí se vzhledovými odlištnostmi. Následovat budou podcasty a rozhovory, kde budeme řešit další témata spojená s vitiligem a vztahem k našemu tělu, a mnoho dalšího…

Už v minulosti jste měli jednu velkou akci, jaké to bylo?
Díky programu Erasmus Plus a neziskové organizaci Mission Reconnect se mi v roce 2024 podařilo zajistit rozpočet na uspořádání prvního vitiligo setkání v České republice, konkrétně v Olomouci. Vitiligo neovlivňuje pouze vzhled kůže, ale také psychiku a může být spojeno s dalšími autoimunitními příznaky. Naše setkání tak mělo za cíl upozornit na vitiligo a jeho dopady na životní úroveň lidí s touto autoimunitní poruchou a pomoci jim žít šťastný a naplněný život.

Jak se mohou lidé zapojit?
Pacienti, jejich přátelé a rodiče nás mohou sledovat na sociálních sítích pod názvem Vitiligo Club a zapojit se registrací na vybrané akce, sdílením příspěvků nebo svých vlastních příběhů.

Dobrovolníci se srdcem na správném místě nám mohou pomoci vybudovat větší platformu, web a asistovat na akcích. Využijeme pomoc fotografů, videografů, projektových asistentů, facilitátorů, ale taky kohokoliv, koho baví pomáhat. Sponzoři nás mohou oslovit za účelem spolupráce přes náš web. Budeme rádi za každou pomocnou ruku.

Monika Kopčilová
Monika je certifikovaná koučka osobního rozvoje s NLP a zakladatelka Vitiligo Clubu. Její cesta s autoimunitou ji provedla různými fázemi – od boje s přijetím sebe sama a pocitů izolace až po budování zdravého vztahu ke svému tělu a života plného vnitřní radosti. Nyní své zkušenosti sdílí a pomáhá ostatním na podobné cestě skrze Vitiligo Club.

Ahoj Adri a Matěji, před dvěma týdny jste se vrátili z Chorvatska, odkud jste si přivezli prestižní ocenění Golden Pen. Můžete našim čtenářům přiblížit, o co přesně jde?

Golden Pen (Zlatna Penkala) je mezinárodní ocenění udělované Chorvatskou centrálou cestovního ruchu nejlepším zahraničním novinářům, blogerům a tvůrcům za jejich tvorbu týkající se Chorvatska. 

V čem je tohle ocenění výjimečné?

Je to jedno z nejprestižnějších ocenění v oblasti cestovatelské žurnalistiky spojené s Chorvatskem. Na jejím udílení se podílí i chorvatské Ministerstvo cestovního ruchu a sportu. Porota hodnotí kvalitu obsahu, originalitu i skutečný přínos k propagaci destinace.

Za co přesně jste ho získali?

Za náš článek „12 nejlepších míst v Chorvatsku, na která nikdy nezapomenete“, který kombinuje osobní zkušenosti i tipy na méně známá místa. Nominován byl i náš druhý článek o dovolené na Jachtě v Chorvatsku, což je komplexní průvodce s praktickými tipy. Jeho součástí je i video z dronu.

Jaký byl váš první pocit, když jste se dozvěděli, že jste vyhráli Grand Prix Zlatna Penkala? Čekali jste to?

Když jsme při vyhlašování seděli v hledišti, nevěděli jsme, že nominace znamená ocenění v podobě zlatého pera, a už vůbec jsme netušili, že vyhrajeme i Grand Prix – hlavní cenu! Nevěřícně jsme se po sobě podívali a v příští minutě už jsme si přebírali ocenění přímo z rukou ředitele HTZ (Chorvatské turistické centrály) Kristjana Staničiće. Těžko popsat ten moment. Emoce, obrovská radost, hrdost i pokora. Opravdu jsme to nečekali. 

Slavnostní ceremoniál v Chorvatsku. Foto: archiv Adriany a Matěje Halouskových

Co pro vás tahle cena znamená osobně a co pro váš blog Czech the World?

Pro nás je to ocenění, že naše práce dává smysl a také i velká motivace pokračovat v tvorbě kvalitního obsahu. A věříme, že našemu blogu Czech the World to pomůže se více dostat do povědomí veřejnosti a také to vylepší jeho pozice ve vyhledávání. 

Jaké to bylo stát na pódiu v Chorvatsku mezi nejlepšími zahraničními tvůrci?

Pro nás to bylo opravdu neuvěřitelné. Říkali jsme si, jestli jsme tu správně. Byli tam zástupci Lonely Planet, The Times, BBC… a potom my a náš Czech the World. Měli jsme obrovskou radost a jsme na to i náležitě pyšní, protože pro Českou republiku jde o teprve třetí Grand Prix v historii této ceny od roku 2004! Před námi ji získala Česká televize (J. Skalický, 2007) a TV Nova (V. Kouba a M. Hula, 2020).

Čím si myslíte, že váš vítězný článek „12 nejlepších míst v Chorvatsku, na která nikdy nezapomenete“ porotu nejvíc zaujal?

Porotu prý zaujaly naše mapy, které k jednotlivým průvodcům vytváříme. Vždy se snažíme psát tak, aby to bylo pro čtenáře, cestovatele, co nejpřínosnější. Kromě nejhezčích míst přidáváme třeba i tipy, kde v místě sehnat plynovou kartuši, kolik zhruba co stojí nebo kde se výhodně ubytovat (a to všechno přidáváme i jako body do map). Tento článek byl koncipovaný jako přehled nejkrásnějších míst s odkazy na podrobného průvodce jednotlivými destinacemi. 

Které z těch dvanácti míst máte nejraději vy sami – a proč právě tohle?

To je docela těžká otázka, protože v Chorvatsku je opravdu hodně nádherných míst. U nás vždycky vedou národní parky s krásnou přírodou (takže Krka nebo Plitvická jezera). Co ale považujeme za vůbec největší zážitek, je půjčit si plachetnici a prozkoumat těch míst a ostrovů během jedné plavby více. Na tomto způsobu dovolené je navíc kouzelné to, že často najdete krásné zátoky bez lidí, kam se jinak než lodí nedostanete.

Národní park Krka v Chorvatsku. Foto: Adriana a Matěj Halouskovi

Jak dlouho vám trvalo článek vytvořit – a co všechno tomu předcházelo? Kolik cestování, rešerší a přepisování bylo potřeba?

Samotné sepsání článku zabralo zhruba jeden den, ale ve skutečnosti je za tím několik let cestování do Chorvatska, během kterých jsme tato místa postupně objevovali. Tento článek nebyl prvoplánový, ale nápad na něj přišel v moment, kdy jsme jeli s přáteli na dovolenou na jachtě. Řekli jsme si, že je skvělý nápad si tu dlouhou cestu autem rozdělit, udělat si několik zastávek a prozkoumat pár dalších krásných míst.  

Na blogu Czech the World inspirujete tisíce lidí. Co je pro vás při tvorbě obsahu nejdůležitější?

Aby byl obsah maximálně užitelný a praktický. Zároveň nepíšeme o každé destinaci, kam jedeme. Aby průvodce vznikl, musí nás daná destinace nadchnout a také ji musíme poznat dostatečně do hloubky. Následně chceme, aby si každý odnesl praktické rady, reálný obraz místa a inspiraci k vlastnímu dobrodružství.

Když jste na cestách, přemýšlíte už „blogersky”, nebo si dáváte prostor jen pro sebe a prožitky?

Je to kombinace obojího. V každém případě si cestu užíváme, ale typicky se Matěj Adri ptá: „Proč tohle fotíš?” „To kdyby náhodou se to hodilo do článku”. A často to jsou fotky, které by si běžný turista neudělal. Například fotky jízdních řádů, otevírácí doby nádraží, jízdní řády autobusů apod. To je pak těžké nemít plné úložiště, protože všechny tyto „co kdyby náhodou” fotky schováváme. 

Procestovali jste všech sedm kontinentů, a přesto se rádi vracíte do Chorvatska. Co vás na téhle zemi pořád přitahuje?

Určitě za to můžou rodiče, se kterými jsme sem jezdili už jako děti. Bratr Adriany se do plachtění natolik zamiloval, že si udělal kapitánské zkoušky a v létě v Chorvatsku pracuje jako kapitán. A my s ním už několikrát plachtili společně. Navíc to bude tím, že Chorvatsko je přeci jen docela snadno dostupná destinace a Češi ji skutečně milují. Rádi bychom našimi články čtenářům ukázali, že Chorvatsko nemusí být jen dovolená u moře.

Foto: Adriana a Matěj Halouskovi

Jaké další cesty, projekty nebo články chystáte pro Czech the World v roce 2025? Na co se můžou čtenáři těšit?

Momentálně stále doháníme resty z loňska a právě teď vzniká velký článek a průvodce o Kanadských skalistých horách. Za měsíc se Matěj s kamarády chystá do Namibie a v srpnu se společně vydáme na několik týdnů do Indonésie. 

A na závěr – kdybyste měli doporučit jeden článek, který by mohl inspirovat někoho, kdo se bojí cestovat, který by to byl a proč?

Asi by to byl článek o dobrovolnictví v zahraničí. Je to totiž způsob, jak získat zkušenosti s cestováním takovým trochu jiným způsobem. Existuje spousta projektů, kam se můžete vydat třeba jen na 14 dní, ale neskutečně vás to obohatí. Získáte přátele z různých zemí a otevře se vám spousta dalších možností. Zároveň získáte nějakou asistenci od organizátorů projektu, takže není zase tak moc čeho se bát. A to nemluvím o tom, že to je i jeden ze super způsobů nízkonákladového cestování. 

Medailonek:
Adriana a Matěj Halouskovi jsou cestovatelé tělem i duší. Poznali se v roce 2012 a od té doby vyrážejí za dobrodružstvím společně. Cestovatelský blog Czech the World naplno rozjeli v roce 2018, kdy odjeli na roční Working Holiday pobyt na Nový Zéland. Navštívili všech 7 kontinentů včetně Antarktidy. Kromě cestování milují outdoorové aktivity, sport a orientační běh.

Jak jste se dostala k pečení dortů?
Vystudovala jsem propagační výtvarnictví, ale po škole jsem nemohla najít práci. V té době byl na vzestupu počítačový design a grafika. Práci jsem hledala všude možně, dokonce jsem nějaký čas pracovala se zvířaty. Mezitím jsem začala sledovat pořad Americké dorty a hrozně mě to zaujalo. Pečení mě vždycky lákalo, a tak jsem si řekla, že to zkusím. Začala jsem péct doma, a pak jsem se snažila najít práci v cukrárně. Všude mi ale řekli, že bez výučního listu mě nevezmou. Tak jsem si ho šla dodělat. Studovala jsem denní studium, pracovala, kde to šlo – jela jsem nonstop. Bylo to náročné, taky mi bylo 23 a ostatním 15, a tak se ke mně i chovali. Ale zvládla jsem to. Potom jsem našla práci v cukrárně a začala moje cesta s dorty.

Jak jste se rozhodla pro vlastní značku a podnikání?
Po pěti letech sbírání zkušeností v různých cukrárnách jsem nebyla spokojená s výší platu ani s možnostmi tvořit. Dala jsem výpověď a chtěla začít podnikat. Jenže jsem měla skoro prázdný účet a jako nezaměstnané mi nikdo nepůjčil. Zkusila jsem Startovač, kde se mi podařilo vybrat základ na vlastní provozovnu – a tak vznikly Crazy Cakes.

Jak dlouho vám v průměru trvá vyrobit jeden dort?
Záleží samozřejmě na náročnosti. Samotné upečení a základní příprava dortu trvá zhruba hodinu. Pak přijdou figurky – samotné modelování trvá 4–5 hodin, stínování klidně 3 hodiny. Aby to všechno dohromady ladilo a mělo výsledný efekt, přidají se další cca 3 hodiny. Celkem to může být klidně 10 hodin práce na jednom dortu – možná se to nezdá, ale je to opravdu velmi pracné.

Jak jste se dostala od klasické cukrařiny k uměleckým dortům?
Nikdy mě nebavilo dělat 100 větrníků a špiček, potřebovala jsem kreativitu – i kvůli tomu, co jsem vystudovala. V cukrárně jsem se postupně vypracovala a neustále jsem na sobě makala. Můj styl se postupně vyvíjel. Když si vzpomenu na své začátky, musím se usmát. Teď jsem svým vlastním šéfem a můžu tvořit podle sebe. Inspiraci čerpám v zahraničí a na soutěžích, kam jezdím. Vždycky je kam se posouvat.

Jak probíhají cukrářské soutěže?
Příprava skoro žádná není – vymyslím si téma a rovnou tvořím. Je potřeba si na to udělat čas a makat po nocích měsíc nebo dva. Důležité je promyslet cestu a celé téma tak, aby to dávalo smysl. A hlavně si důkladně přečíst pravidla soutěže – obzvlášť když jsou v angličtině. Spíš jezdím na mezinárodní soutěže než na domácí. Výzvou bývá i samotné sbalení a převoz dortu. Naposledy do Anglie to úplně nevyšlo.

Jak to na takové soutěži vypadá?
V kategorii, do které se hlásím, nejde tolik o chuť jako spíš o vizuál. Hodnotí se, co dokáže cukrář vytvořit z jedlých materiálů. Nesmí se použít žádné umělé hmoty, ale vnitřek dortu může být maketa. Třeba i u svatebních dortů se hodnotí pouze vizuál.

Pro porotu se připravují popisky s informacemi o použitých materiálech a technikách. Někdy i ochutnávají. Loni se mi stalo, že mi porota neuznala jednu techniku, i když jsem ji měla popsanou – byla totiž úplně nová. Body mi sice strhli, ale později mi udělili cenu za inovaci.

Máte několik významných ocenění – co pro vás znamenají?
Vždycky mě to moc potěší. Znamená to pro mě, že moje práce má smysl a je oceněná. Ale nesmím usnout na vavřínech – chci se dál zlepšovat. Samozřejmě mě těší, že mohu reprezentovat Česko. Do zahraničí na soutěže moc Čechů nejezdí, spíš jen po Česku. Občas tam potkám Slovenky, ale častěji soutěží cukráři z Polska nebo Německa.

Kde se učíte nové techniky a kde berete inspiraci?
Času je opravdu málo – kromě cukrařiny mám i malého syna. Na zahraniční kurzy není moc prostor, takže inspiraci sbírám hlavně na soutěžích. Tam je spousta nových nápadů a technik. A pak sama zkouším, co se dá – a často z toho vzniknou skvělé věci.

Učíte modelování figurek i veřejnost. Zvládne to opravdu každý?
Na kurzy mi chodí z 90 % amatéři, opravdu to zvládne každý – teď jsem měla třeba 11letou slečnu. Snažím se to připravit tak, aby to bylo zvládnutelné pro každého. Na prezenčním kurzu jim dokážu lépe poradit, ale mám i online kurzy – a to si může doma zkusit opravdu každý. Lidi to baví a mě to motivuje.

Jak tvoje cesta osvěty na sociálních sítích vůbec začala?
Měla jsem šílené bolesti břicha, nedalo se to vydržet, chodila jsem po lékařích, ale slyšela jsem jen, že je to ze stresu. Dostávala jsem antibiotika, ale nic nezabíralo. Byla jsem na různých vyšetřeních, a nakonec přišla diagnóza – ulcerózní kolitida, což je chronický zánět sliznice tlustého střeva. To odstartovalo všechny další zdravotní problémy mých posledních let.

Dostávala jsem na to silné dávky kortikoidů, ale po jejich vysazení se mi sice zlepšila kolitida, zato se mi objevil atopický ekzém. Do týdne se rozšířil po celém těle, kůže mokvala a bylo to nesnesitelné. Zjistila jsem, že jde o topical steroid withdrawal (TSW), tedy vedlejší účinek té kortikoidové léčby. Na atopický ekzém jsem trpěla, když jsem byla malá, takže se to projevilo takto.

Pak mi začalo brnění celého těla, ztrácela jsem citlivost a máma mě odvezla na pohotovost, dělali mi různá neurologická vyšetření. Mysleli si, že by to mohla být roztroušená skleróza a poslali mě na magnetickou rezonanci. Jenže já jsem měla prsní implantáty, ve kterých byly čipy. Nikdo si to nechtěl vzít na triko, a tak jsem to řešila s doktorem, ten mi pak napsal vyjádření, že vyšetření rezonancí mohu podstoupit i s implantáty asi na 20 minut, jenže já tam měla být déle než hodinu.. Takže mi to vyšetření nemohli udělat. To bylo poprvé, kdy jsem sdílela svůj příběh na sociálních sítích. Sama jsem do té doby netušila, že by prsní implantáty mohly dělat někde problém.

Protože se můj stav nelepšil, rozhodla jsem se jít na explantaci, abych rezonanci mohla v klidu podstoupit. Operace proběhla bez problému, jenže asi po hodině jsem necítila nohy ani ruce. Odvezli mě do Motola a museli mi opět dát kortikoidy, jinak by mě z toho nedostali. Sledovali mě pak z neurologického hlediska, ale nic se nenašlo. Později jsem zjistila, že to brnění a další problémy mělo více žen s prsními implantáty a já mohu říct, že po vyjmutí všechno přestalo.

Jenže to nebyl konec a nepřišel happy end?
Po kortikoidech se mi tělo špatně hojilo, rozjel se mi opět ekzém. Aby toho nebylo málo, tak měli podezření, jestli nemám rakovinu v uzlinách. Takže jsem byla opět na operaci a moje tělo už to nezvládalo. Rakovinu naštěstí nemám, ale řeším stále, co je špatně, možná teď revmatické onemocnění, ještě čekám na další výsledky.

Zatím tedy bojuji s atopickým ekzémem, celé noci se třeba prodrbu, špatně člověku funguje termoregulace, takže ještě propotím dvě pyžama nebo mám zimnici. Stav při TSW se neustále mění, jeden den je kůže lepší a druhý horší. Celou svoji cestu jsem sdílela na sociálních sítích a snažím se varovat ostatní. Je na každém, ať si zváží, jestli prsní implantáty chce, ale měly by být takové příběhy vidět. Už nějakou dobu jsem kvůli zdravotním problémům v pracovní neschopnosti.

A i když jsem byla chvíli v pořádku a chodila do práce s atopickým ekzémem, byl to pro mě jen stres. Bylo vidět, že mě třeba nenechali tolik jednat s klienty, že se mě někdo i štítil. Mám teď určitě větší klid, chodím pravidelně také na terapie a je to skvělé, duševní hygiena je důležitá. A stres zdraví opravdu nepřidá.

A ty jsi nevěděla o tom, že by prsní implantáty mohly být problém?
Je to tři roky, co jsem si je nechala udělat a vůbec jsem nepřemýšlela o tom, že by to mohlo s mým tělem nějak zahýbat. Ani tu nebyla taková osvěta o nemoci prsních implantátů. Těšila jsem se, věřila jsem tomu. Jenže moje tělo už mělo problém s autoimunitou, měla jsem ten atopický ekzém a alergie a všechno to dohromady si nesedlo.

Až když už jsem byla po operaci, tak jsem zjistila, že občas je potřeba reoperace, mohou být raptury, může se implantát přetočit a jiné problémy. Ale doufala jsem, že se mi to nestane. Nějakou dobu po operaci jsem se začala v noci hodně potit, byla jsem unavená, měla jsem bolesti při menstruaci. Nemohla jsem pořádně cvičit, prsa mě bolela. Ale dlouho jsem si nebyla schopná připustit, že by to mohlo mít spojitost.

Každodenní realita lidí s atopickým ekzémem, Foto: Archiv Terezy Fabiánové

Jaké to je se takto odhalit na sociálních sítích?
Samozřejmě, že se setkávám i s negativními komentáři, že tam jen břečím apod. Ale těch pozitivních komentářů, že jsem někomu pomohla nebo že je inspiruji, je mnohem více, za to jsem strašně ráda a děkuji za to. Díky sociálním sítím jsem poznala i spoustu lidí se stejným problémem, ať co se týče prsou, tak atopického ekzému a jsem za to moc ráda. Sdílíme své příběhy a navzájem si pomáháme. Podpora lidí na sítích mi pomáhala i v těch chvílích, kdy mi bylo nejhůř a léčba vypadala špatně. Dalo mi to větší sílu nezbláznit se z toho.

Všechno tohle tě přivedlo k vytvoření audiopohádek o zvířátkách, která mají nějaké problémy nebo strachy…
Byla to docela náhoda, ten nápad vznikl potom, co jsem byla poprvé na rozhovoru v rádiu Wave. Nemám problém někde mluvit, ale svůj hlas extra nemusím. Sdílela jsem ten rozhovor se svými sledujícími a lidé mi začali mi psát, že mám moc hezký hlas a že by mě klidně poslouchali víc. Někdo dokonce zmínil pohádky, a protože já s dětmi od jejich narození poslouchám audiopohádky, máme to moc rádi.

A nějak to pak do sebe celé zapadlo. Jako malá už jsem si psala příběhy a deníky a říkala si, proč to nezkusit. Vytvořila jsem a nahrála první pohádku, která byla pro moji dceru. Jsem s jejím tatínkem rozvedená a ona špatně snáší tu změnu, kdy je u tatínka a chybím jí. Tak jsem napsala pohádku o Srnečce Thee a kouzlu dvou domovů. Dcera si mě pouští u tatínka a pomáhá jí to. Protože mě to bavilo a přišlo mi to jako smysluplná práce, tak jsem přemýšlela, jaká témata zpracuji dále. Přijde mi, že děti lépe vnímají různé problémy přes jiné postavy a zvířátka milují. Další pohádka byla o lvíčkovi, který ztrácí hřívu, na tu mě inspirovala Bára Kropáčková, která sdílela svůj příběh explantace prsou po tom, co ji začala alopecie a vypadaly jí všechny vlasy a ochlupení.

Moc mě to nahrávání baví, dala jsem se dohromady s úžasnou ilustrátorkou a výsledek se mi moc líbí a baví mě to.

Kolik pohádek jsi dohromady publikovala a co dalšího plánuješ?
Dohromady je 12 pohádek a jedna písnička. Najdete je na mém webu Šepoty před spaním nebo i na Spotify. Všechny témata pohádek se mě nebo mých známých nějak dotýkají – rozvedená rodina, ekzém, alopecie, vitiligo, problém s usínáním atd. Myslím, že děti si takto dokážou ten problém lépe představit a pochopit a může jim to pomoci i lépe chápat jejich kamarády a další lidi ve společnosti. Doufám, že moje pohádky budou šířit osvětu a děti i něco naučí a budou přinášet radost.

Ráda bych tyto pohádky darovala dětským nemocnicím, aby pomáhaly dětem, které musejí být dlouho v nemocnici, aby si nepřišly samy a měly podporu. Do budoucna bych se chtěla pustit i do pohádek na přání nejenom pro děti. Dostat příběhy a hezkého povídání i do domovů důchodců, protože staří lidé jsou velmi opomíjení.

Tereza Fabiánová
Tereza je mladá maminka, která žije s rodinou v Mladé Boleslavi. Sdílí na sociálních sítích svoji cestu po explantaci prsních implantátů a boje s atopickým ekzémem, přijetím samy sebe. Kromě toho vytvořila sérii audiopohádek, které šíří osvětu o různých onemocněních a zbavují děti strachů.

Stát se lékařkou byla pro vás jasná volba, nebo jste svou cestu hledala?
Jasná volba to určitě nebyla. Na střední škole mě bavil snad každý předmět kromě matematiky. Nejvíce mě ale zajímaly základy společenských věd, ze kterých jsem také maturovala. Původně jsem se chtěla věnovat právu, ale kvůli testu z matematiky jsem se na právnickou fakultu nedostala. Nakonec jsem zkusila medicínu a naštěstí to vyšlo.

Jak se vám podařilo stát se jednou z nejmladších docentek v republice?
Nevím, jestli jsem nejmladší, a upřímně ani nevím, kde by se to dalo zjistit. Určitě ale patřím mezi nejmladší docentky v oboru. V imunologii není docentura až tak výjimečná, protože tento obor propojuje klinickou praxi, vědu a výuku studentů. Právě výuka na vysoké škole je jedním z nejhezčích aspektů mé práce, a zároveň je to důležitá podmínka pro získání titulu docenta.

Proč jste si vybrala právě imunologii a alergologii?
Je to velmi dynamický obor, který má přesah do mnoha dalších lékařských disciplín. Člověk se nikdy nenudí. Imunita je navíc nesmírně komplexní a u každého pacienta jinak nastavená, takže každý klinický případ je unikát.

Co mohou lidé udělat pro posílení své imunity?
Je to v podstatě jednoduché. Imunitní systém, stejně jako zbytek těla, potřebuje především kvalitní stravu bohatou na živiny, vitamíny a minerály, dostatek spánku, pohyb a co nejméně stresu.

Vedle lékařské praxe se věnujete i výzkumu. Na co se zaměřujete?
Pracuji na několika výzkumných projektech. Největší část mé dosavadní vědecké činnosti se týká nádorové imunologie, konkrétně zkoumání toho, jak imunitní buňky působí v nádorech a jak jejich přítomnost a vlastnosti ovlivňují prognózu pacienta. Vedle toho se v menší míře věnuji transplantačnímu výzkumu. Nedávno jsme také založili výzkumnou skupinu psychoneuroimunologie, která se zabývá vlivem traumat a chronického stresu na imunitní systém.

Čeho byste chtěla ve vědě a medicíně dosáhnout?
V medicíně budu spokojená, pokud se mi podaří držet krok s nejnovějšími diagnostickými a terapeutickými postupy a budu mít spokojené pacienty. Ideální by bylo, kdybych měla více času na samotné pacienty. Ve vědě bych chtěla přinášet výsledky, které budou mít společenský přesah a praktické využití.

Jaký je stav vědy v České republice? Je dostatek vědců, nebo je třeba přilákat nové nadšence?
Určitě potřebujeme více vědců, a především vědkyň. Česká republika má v evropském měřítku dlouhodobě nejnižší podíl žen mezi výzkumníky ze všech členských zemí EU, pouze okolo 27 %. To je problém, na který bychom se měli více zaměřit.

Nejste jen lékařka a vědkyně, ale i maminka. Jak se to dá skloubit?
Je to náročné, někdy až vyčerpávající. Člověk musí mít skvělý time management a umět maximálně využít každou minutu dne jak pro rodinu, tak pro práci. Obrovskou roli hraje také angažovaný partner a spolehlivá chůva. Bez nich by to zkrátka nešlo.

Doc. MUDr. Zuzana Ozaniak Střížová, Ph.D.
Česká imunoložka, lékařka a akademická a vědecká pracovnice v Ústavu imunologie 2. lékařské fakulty Univerzity Karlovy a Fakultní nemocnice v Motole. Je také držitelkou řady ocenění, jako je L’Oréal-UNESCO pro ženy ve vědě, Cena profesora Václava Špičáka, Cena Dr. Lišky nebo Cena Vlasty Adamové.

Dobrý den, napsal jste román Letnice, který se prodává doslova bleskovou rychlostí. Za rok stihl už pět dotisků, pokud se nepletu. Máte nějaký odhad, co může stát za jeho úspěchem?

Dobrá otázka. Netuším, protože tato realita je pro mne magickou, takže mohu jen hádat. Třeba čtenářům a možná i kritikům tento druh literatury v Česku scházel. Třeba má čtenář rád světy, ve kterých se mu dobře bydlí a ta knížka mu jeden takový nabízí. Třeba stačí kousek upřímné lidskosti, která snad v textu je. Třeba jsem měl jen štěstí.

Měl jste od začátku záměr psát příběh s prvky magického realismu? V Česku je to poměrně neobvyklé.

Neměl jsem v úmyslu psát magický realismus, ale měl jsem jasné téma, které by se bez prvků jistého ozvláštnění reality neobešlo, takže to vyplynulo nějak samo. Nepopírám, že to, co se nazývá magickým realismem v širším slova smyslu mám rád, takže jsem se tam zařadil neplánovaně ale vcelku logicky.

Kde hledáte inspiraci?

Téměř všude. Já ji teda moc nehledám, já ji jen potkává a občas uchopím. Inspiruje mě to, co jsem přečetl, viděl, slyšel i prožil – a hlavně to, co si v sobě nesu už léta.

Jak dlouho vám trvalo román napsat? Máte klasické zaměstnání. Jak je náročné zkombinovat psaní s prací?

Psal jsem ho asi rok a půl, ale velice extenzivně, i s několikaměsíčními odstupy od jednotlivých kapitol. Teprve poslední tři až čtyři měsíce před jeho dokončením jsem psal téměř denně, myslím tím několik hodin denně. Práce je právě ten odpočinek od psaní, doba, ve které se v hlavě poskládají další obrazy a věty, takže se to se zaměstnáním hezky doplňuje.

Byl to pro vás někdy boj nebo to šlo jako po másle?

Když jsem k tomu sedl a měl jsem chuť, čas a náladu, tak to šlo jako po másle. Já jsem poměrně líný, ale když už se dokopu k tomu, že si za počítač sednu, jde to relativně lehce. Ani jsem se moc nezadrhával, spíše jsem se pak musel brzdit, abych to příliš neroztahoval.

Děláte si myšlenkové mapy a promýšlíte děj dopředu nebo jste intuitivní typ psavce?

Nedělám si mapy v hmotném slova smyslu. Nekreslím si schémata, nedělám si osnovu, nerýsuji si děj. Ale v hlavě si držím něco jako pocitovou síť, jako když skládáte puzzle a těší vás nejen to, že jednotlivé dílky do sebe zapadají, ale i to, že ty dílky tvoří nějaký smysluplný obraz. Tuším, co chci říct, tuším, jak to asi chci říct, jako když se včela pohybuje po louce a přitom neustále ví, kde je slunce a kde je úl. Věřím, že to ostatní vyplyne samo.

Foto: Marta Nováková

Román jste posílal do nakladatelství, kde byli z rukopisu nadšení. Proč jste si vybral zrovna Paseku?

Uvažoval jsem nad nakladatelstvím, kterému by takový text mohl sednout, vyšly mi tak dvě až tři. Na stránkách Paseky byly jasně napsané e-mailové adresy redaktorů, takže jsem to nemusel zasílat na nějaký anonymní e-mail. Vybral jsem si Magdalenu Hennerovou a poslal jí rukopis jedno úterý o polední pauze. Ve středu mi odepsala zpátky a bylo. A bylo dobře.

Momentálně se podařilo prodat práva do zahraničí. Letnice tedy vyjdou v polštině, němčině a španělštině. Jaký to je pocit? Co přesně to znamená a obnáší?

Zatím ani nevím, co to všechno obnáší – a vlastně si nejsem jistý, jestli o tom smím mluvit. Ale protože tuto informaci zveřejnilo samo nakladatelství, tak asi ano. Samozřejmě jsem zvědavý, jak bude knížka vypadat a znít v cizích jazycích, a jestli ji vůbec budou schopni číst čtenáři z jiných kultur. Němci a Poláci asi ano, ale ten španělský překlad bude v Latinské Americe a na to přijetí budu opravdu zvědavý. Každopádně si myslím, že jsem připravil překladatelům pořádný překladatelský oříšek.

Můžeme se těšit v tomto roce na nějakou další knižní novinku od vás?

V tomto roce nejspíš ještě ne. Věci asi musí uzrát. Paradoxně kdyby Letnice neměly takový úspěch a nebyly tudíž jistým závazkem budícím očekávání, možná bych vydal něco ze šuplíku, ale teď mám vůči Letnicím jistý závazek a cítím, že by druhá knížka měla být minimálně stejně dobrá. Současně si přeji, aby byla jiná, zase trochu „překvapující“, takže paralelně píši několik textů, a když se některý z nich rozjede a rozzáří, tak ho vypustím ven.

Nechystáte se pověsit svou profesi na hřebík a začít se plně věnovat psaní?

Ne. Nerad bych byl na psaní závislý. To bych si nemohl dopřát ten luxus psát jen to, co mne baví a dát si na to jakkoliv dlouhý čas. Ale možná by mě bavilo profesionálně pracovat s textem – klidně i účelovým či komerčním. Třeba pro nakladatelství, média, reklamní agenturu, marketing – možná i politický, možná i anonymně. Ostatně něco takového činím i když dávám rozhovory, nebo když dělám autorské besedy. Kdybych byl mladší, uvažoval bych možná nad podobnou profesí. Bavilo mne dělat úpravu Letnic pro rozhlas, baví mne promluvy na besedách, ale v mém věku už se na juniorní pozici asi nehodím. Nejsem si jistý, že by o mě někdo stál. Navíc má práce mne zatím zaplať pánbůh baví a dává mi stejný smysl jako psaní. Říkám si, že se psaní plně oddám v důchodu. (smích) Je však možné, že budu v dohledné době spolupracovat na scénáři k seriálu, což je opět věc, která mne láká, a se kterou už mám nějaké zkušenosti z mého mládí, tak uvidíme. Ale teď žádnou radikální změnu ohledně změny profese nechystám, stejně jako se nechystám přestat psát.

Miroslav Hlaučo žije od roku 1990 v Praze. Vystudoval klinickou farmacii v Bratislavě, po ní také režii na DAMU a filmovou vědu na filozofické fakultě v Praze. Po krátkém období, ve kterém se živil uměním jako dramatik, divadelní a rozhlasový režisér a pedagog na Vyšší odborné škole herecké v Praze, pracuje už přes dvacet let v oblasti farmacie a medicínského výzkumu a vývoje buněčných biotechnologií.

Jaké byly vaše začátky s astrofotografií?
K astrofotografii jsem se dostal více méně náhodou. Moje cesta začala původně v oblasti meteorologie, kde i několik let pracuji. Předtím jsem začínal jako takzvaný stormchaser, lovec bouřek, pozorovatel. Díky těmto zkušenostem jsem vlastně po celý rok měl co fotit, a to od zimních přeháněk až po letní gigantické bouře. Postupem času se samozřejmě zlepšovala dostupná technika. Na začátku v roce 2007 jsem začínal se 3mpx foťáčkem a dneska mám už několik zrcadlovek. Tento vývoj s sebou přinášel postupně větší a větší výzvy. Zkoušel jsem fotit přírodu, co šlo, ale podvědomě jsem stále tíhnul k vesmíru, o který jsem se zajímal už od mala. Někdy v roce 2021 jsem si koupil první teleskop, ale moje povinnosti mi nedovolily se tomu tehdy více věnovat. Až během posledního roku a půl jsem měl konečně dostatek času a lepší techniku, abych se ponořil do tohoto skvělého hobby. Focení bouřek, meteorologické analýzy mě dneska už živí, tedy původní hobby se stalo prací a já potřeboval nějaké „nové hobby“. Astrofotografie byla a je velkou výzvou, ale je to krásné.

Jaké speciální vybavení je potřeba?
Astrofotografie je drahý koníček, nemá cenu tvrdit, že vám na to stačí pár tisícovek. Je nutné, aby si každý na začátku určil, co reálně chce a od fotek očekává. Dalším prvkem, od kterého se odvíjí cena, je, kde se člověk nachází. Je rozdíl fotit z města, okraje města, malé vesnice či žít na úpatí hor. Pro základní astrofotografii je nutné mít nějaký lepší fotoaparát, zrcadlovku, bez zrcadlovku, případně zakoupit nějaký základní teleskop s možností přichycení fotoaparátu, případně mobilu (pak ale neočekávejte zázračné výsledky, pořád je to jen mobil). Co se zrcadlovek týče, sháníme světelnější objektivy. Clona značená jako F/číslo, například 135 mm s pevným ohniskem a clonou F/2.8 apod. Počítejme ale s tím, že světelné objektivy jsou dražší. Je nutné si říct, co chci fotit. Jestli detaily mlhovin a galaxie? Pak musím počítat s tím, že budu objekty více přibližovat. Díky tomuto přiblížení ale bude vznikat efekt tzv. star trails. To znamená, že čím delší čas se budeme pokoušet pobírat světlo (expoziční čas), tím výrazněji se hvězdy na obloze a následném snímku pohnou. Toto se dá vyřešit tzv. star trackerem, což je zařízení, které sleduje pohyb hvězd po obloze. Díky této synchronizaci lze docílit poměrně dobrých snímků i s běžnou zrcadlovkou.

Dále se doporučuje případně zakoupit tzv. astromodifikované fotoaparáty, případně alespoň filtry do zrcadlovek. Většina běžných fotoaparátů totiž není schopná dobře zachytit některé druhy světla, zejména červeně zbarvené objekty, mlhoviny. Pro tyto účely musí být fotoaparát přizpůsoben na astrofotografii anebo použít filtr, který pomáhá zachytávat správnou vlnovou délku světla nebo pomáhá s kompenzací světelného znečištění. V poslední řadě je nutností počítač. Je nutné brát v potaz, že snímky tzv. deep sky objektů budou vyžadovat značné výpočetní a výkonnostní schopnosti daného PC.

Jak může „obyčejný člověk“ s takovým focením začít?
Na začátku se stačí zajímat, číst, sledovat ostatní lidi a najít si svoji cestu. Každý nějak začínal a já jsem defacto také na začátku, mým primárním zaměřením je meteorologie, ale astrofotografie je něco, co přináší naprosto nové výzvy a zážitky. Pro začátek stačí pořídit stativ, protože bez něj není možné fotit. Postačí i kvalitnější mobil. V takovém případě ale bude člověk moct fotit jen oddálené objekty a nebude možné vyfotit nic detailnějšího. Pokud to člověka i tak baví, pak je možné zauvažovat nad investicí do prvních zrcadlovek, objektivů či teleskopů, montáží sledujících pohyb hvězd.

Astrofotografie je spíš o jakémsi „levelování“. Samozřejmě pokud má člověk dostatek zdrojů, je možné nakoupit věci i v hodnotě 500 000, ale myslím si, že krásné je právě sledování vlastního progresu a učení se z chyb, posouvání možností. Zmíním, že pro focení je vždy lepší fotit ne do formátu .jpg, ale do surového formátu .raw. To je věc, která hodně lidem uniká a může kazit výsledné fotky. Astrofotografie má jedno jednoduché pravidlo. Uvedu příklad: Pokud zachytíte například galaxii v Andromedě po 30sekundových expozicích, které vám dají dohromady dvě hodiny dat, a přesto je váš snímek zašumělý, pak potřebujete plus další dvě hodiny expozice, aby byl vidět posun k lepšímu, tzn. 4 hod + 4 atd., dokud není snímek dokonalý. Čím tmavší obloha tím lépe, a čím delší čas jsme byli schopni zachytit, tím lepší výsledná fotografie bude.

Jaký byl váš největší úlovek?
Mezi moje oblíbené cíle patří samozřejmě například galaxie v Andromedě. Nedávno se mi podařil celkem kvalitní snímek, který mi udělal radost, zejména když jsem srovnal svůj vlastní progres za poslední rok a půl, tak to člověka namotivuje k dalšímu focení. Nynější počasí tomu tedy moc nepřeje, protože v zimě je po většinu času zataženo a je to bez šance, ale těším se pak na letní měsíce, kdy mám pár cílů, které chci rozhodně zkusit zachytit nebo přefotit už nafocené věci.

Které jevy fotíte nejraději?
Zatím se zaměřuji na klasické mlhoviny anebo galaxie. Takže klasická mlhovina v Orionu, pás Mléčné dráhy, různé hvězdokupy, galaxie, vše možné. Na začátku je každý člověk nadšený a snaží se zachytit „všechno naráz“. I já mám tento problém, že se snažím vidět vše, ale nefunguje to tak, je to o trpělivosti. Samozřejmě kromě toho fotím během letní části roku desítky bouřek, domů se někdy vracím i se 2 000 snímky, takže množství fotek je opravdu enormní. No a aby toho neměl málo, tak jsem si přibral ještě astrofotografii…

Kde se dá nejlépe fotit noční obloha? Vy sám nefotíte daleko od hlavního města a přesto máte krásné snímky..
Jak jsem již zmiňoval, je vždy lepší být co nejdál od světelného znečištění. To se ve střední Evropě snáze řekne než udělá. Lidem, kteří se chtějí věnovat astrofotografii a nemají možnost uniknout ze spárů měst či okolí měst, mohu doporučit jen sehnat si filtry do fotoaparátů, případně sehnat astromodifikovaný fotoaparát. Po krátkém hledání na internetu si každý snadno ověří, že se i z blízkosti měst daří lidem z celého světa nafotit úchvatné záběry. Počítejme ale s tím, že bude nutné nafotit mnohem delší expoziční časy. To, na co by vám v poušti Atacama stačily 3 hodiny, budete z města fotit 8 hodin apod. Astrofotografie je také hodně o schopnostech v oblasti postprodukce, není to jen o slepém nafocení fotek a „jde se domů“. I z mála se dá dostat hodně, když člověk ovládá dobře postprodukci. Je to hodně individuální a záleží na tom, jak moc chcete, aby snímky byly realistické nebo spíš umělecké atd., těch úhlů pohledu je hodně. Asi bych to uzavřel takhle: Pokud vám to dělá radost, dělejte to, jak se vám líbí, buďte otevřeni kritice od zkušenějších, ale současně si nenechte tento koníček zkazit jen kvůli počátečním neúspěchům.

Jak jste se dostala na svou profesní dráhu korektorky, copywriterky a lektorky?
Vystudovala jsem Filozofickou fakultu v Brně obor český jazyk, literatura a francouzský jazyk. Magisterské studium jsem měla dokonce zaměřené na překladatelství z francouzštiny, takže jsem nejdříve šla cestou překladů, což se mi zdálo perspektivnější. Časem jsem ale dospěla k pocitu, že potřebuju rozšířit svou nabídku. V roce 2018 jsem si tedy přidala korektury, abych více využila znalost českého jazyka, i když samozřejmě češtinu hodně využívám i při překládání.

Pak se to začalo samo nabalovat. V korekturách jsem postupně kromě čárek a íček začala dělat větší zásahy a klienti byli spokojení. Pořád jsem si ale říkala, že psát nebudu, že to neumím. Až v covidové době se klienti už nenechali přesvědčit, že to neumím. A tak trochu mě ke copywritingu donutili. A já jsem za to hrozně ráda, protože od té doby copywriting tvoří čím dál větší podíl mé práce. Lidí, kteří vědí, že neumí psát a svěří to odborníkovi, je více než těch, kteří něco napíšou a chtějí si to nechat zkontrolovat. Korektury dělám ráda, pořád jich dělám hodně, ale je to úplně jiný typ projektů.

Kde se vzal nápad na pravopisné jednohubky, které učí širokou veřejnost chytákům v češtině?
Jednohubky vznikly současně s mou prací na korekturách, kdy jsem si říkala, že musím být někde vidět, abych získala klienty. Tak jsem začala budovat svoji online identitu, vytvořila jsem web a facebookovou stránku. Ale říkala jsem si, co tam budu psát… „Objednejte si korektury, je to důležité,“ to se moc neujalo. Pak na mě někde v médiích vyskočila zpráva „Díky povodním…“ a já si říkala, že to přece nemůže být pravda.

A tak vznikla první jednohubka na téma „díky vs. kvůli“. Tehdy se to ještě nejmenovalo pravopisné jednohubky a ani nikdo nevěděl, co z toho bude. Ale byla to první vlaštovka a postupně přibyly další. Po půl roce jsem si říkala, že takových témat je vlastně docela dost, a to moje zpracování má úspěch – je to krátké, vtipné, poučné a lidé si to tak lépe zapamatují.

V současné době mám jednohubek kolem 150 a zhruba 15 dalších čeká na zpracování. Tvořím je tedy už přes 6 let. Nepublikuju pořád nové. Abych je mohla sdílet dvakrát týdně, tak je i recykluju a používám opakovaně, protože je pokaždé vidí někdo jiný a ti, co je vidí znova, si to rádi zopakují.

Vždycky se snažím do nich dát i nějaké vysvětlení, případně historii výrazu nebo slovního spojení. Sama nemám ráda, když mi někdo řekne: „To je pravidlo, a to se nauč.“ Snažím se vždy odkrýt něco za tím, podle čeho si to můžete lépe zapamatovat, aby to dávalo smysl.

Hodně lidí vás sleduje na Facebooku a LinkedInu…
Ano, začínala jsem na Facebooku a časem jsem se s jednohubkami přesunula i na LinkedIn. Lidé tam chodí s jiným úmyslem než na Facebook, kde se moc nechtějí učit pravopis. Na LinkedInu je ta nálada pracovní a kultivace mateřského jazyka je přijatelná a trendy. Jednohubky tam tedy mají větší publikum a krásné ohlasy. Kromě toho je přes 2 000 lidí odebírá e-mailem.

Největší slávu jsem zažila před dvěma lety, kdy jsem byla nominovaná na Ceny československého LinkedInu v kategorii Marketingový objev roku. Velmi mě to potěšilo, do top trojky se se mnou dostaly dva velké marketingové týmy. I když jsem tu cenu nezískala, velmi si nominace vážím.

Vaše korektorské oko musí asi brečet nad tím, jaké chyby jsou v médiích poslední dobou k vidění.
Trochu mi přijde, že se kvůli rychlosti publikování článků vynechává kontrola korektorem. A taky bych si myslela, že by se takové práci měli věnovat lidé, kteří mají jazykový cit. Ale autorskou slepotu nepřečůráte, ve vlastním textu se vždycky hledají chyby hůře. Sama se strašně stydím, když něco publikuju a někdo mi píše, že tam mám chybu. A stává se to. Určitě by každému textu prospělo, kdyby ho viděly druhé oči, ale už ty první by měly mít nějaké povědomí a vzdělání v češtině. Je to opravdu různorodé i tím, že je internet otevřený a může na něj psát, kdo chce.

Problém není v tom, že budete za pitomce, když to blbě napíšete. Ale v tom, že každý, kdo si to přečte, tak si danou chybu zafixuje. To byla jedna z motivací, proč jsem začala s jednohubkami, protože jsem viděla, že se mé děti učí chyby z plakátů a reklam ve veřejném prostoru. Paní učitelka se může ve škole přetrhnout, ale pak děti vidí plakáty a zprávy, ve kterých jsou chyby, a dál to používají. „Takhle to přeci bylo v novinách, takže to musí být správně.“ Autorita médií je stále velmi silná.

Jaké největší nešvary v běžném používání češtiny vídáte?
Největší nešvar je lenost. Lenost si text po sobě přečíst a zamyslet se nad tím, jestli tam náhodou nemám chyby. Jsou i některé chyby, které mění význam.

A jaké chyby nejčastěji vídáte u svých klientů?
To je záludná otázka, protože každý druh textu vytváří příležitosti pro jiný druh chyb. Například na plakátu, kde máte datum, čas a místo, budou chybět mezery v datu nebo bude špatně velké písmeno v lokalitě. A jiný druh chyb najdu v souvislých textech, v románech a podobných. Tam to budou spíše čárky a chyby ve větné stavbě. Třeba v textech pro webové stránky se často píše Vy a Vás s velkým V, ale správně by mělo být malé v.

Udělala jsem takový přehled, který se jmenuje 10 nejčastějších chyb v češtině, kvůli kterým jsou lidi za pitomce, dá se dokonce stáhnout na mém webu. Tak se sami můžete podívat, jak na tom jste.

Dokážete si v klidu přečíst knihu nebo zprávy?
Já tomu říkám zapnout a vypnout korektorské oko. Asi to lidé znají ve všech profesích, že vidí, co je kde špatně z toho jejich oboru. Úroveň textů je opravdu různá a člověk se občas potřebuje dozvědět informace i ze zdroje, který neprošel korekturou. Někdy se ale stane, že text musím zavřít, protože je tam hustota chyb vyšší než hustota informací.

Ze začátku jsem měla takové mesiášské období, kdy jsem přečetla blogový článek a napsala autorce, že by potřebovala korekturu a že jsem tu pro ni. Nikdy se to ale nesetkalo s dobrým ohlasem. Proto jsem přešla na strategii pravopisných jednohubek. Kdo se chce učit nebo dovzdělat, tak může, a kdo nechce, je to jeho věc.

Existuje i mnoho automatických nástrojů, které vám text zkontrolují. Ne dokonale, ale je to aspoň něco. Word, Google, Opravidlo… Jsou to pořád jen automaty, takže ne vše, co nám označí, je opravdu špatně, stejně tak občas neodhalí chybu, protože se tváří jako normální slovo, ale pomůže to v základních úpravách.

Je něco, co vám v pravidlech českého pravopisu vadí?
Poslední pravopisná reforma byla v roce 1993 a měnila psaní velkých písmen a délku samohlásek v cizích slovech. Takže i když mi někdo tvrdí, že za jeho mladých let se nějaké věci psaly jinak, je to mimo mísu. Hodně lidí si myslí, že čeština je víc zkostnatělá, než ve skutečnosti je. Přitom spisovná norma už připouští spoustu tvarů, například „můžu, píšu, maluju“. Čeština není tak nepřátelská.
Samozřejmě svět se mění rychleji než čeština, ale změny probíhají. Někdy mi ty změny připadají spíš jako takové uhnutí lidské lenosti, těžko se smiřuju s tím, že štrúdl by měl mít kroužek nad u. Špatně rozdýchávám i slovo potencionální, to už je schválené vedle původního potenciální.

Změny se dělají jen v případě, že je jazyk potřebuje. Všechny aktuální změny se dají sledovat v Internetové jazykové příručce, kterou spravuje Ústav pro jazyk český Akademie věd ČR. Je dostupná zdarma a já s ní pracuju velmi ráda. Doplňují se tam věci, které jazyk zrovna potřebuje. Když v roce 2020 přišel covid, tak jste tam během chvíle mohli najít informace, jak o covidu psát. Najednou to všichni potřebovali a oni velmi rychle reagovali. A podobně tam přibývají další výrazy. Ale nedějí se nějaké velké zásadní změny.

A které změny vy byste například uvítala?
I když by to bylo všechno jednodušší a krásnější, kdybychom zrušili třeba tvrdé a měkké y/i nebo s/z, nebylo by to ono. Jednou jsem to vyzkoušela v aprílovém příspěvku, ve kterém jsem psala všude měkké i a myslím, že jsme si všichni velmi rychle uvědomili, že to není dobrá cesta. Asi by si člověk zvykl, v Německu udělali před 30 lety jazykovou reformu a přesto, že všichni na začátku brblali, teď si to chválí. Ale pro mě je to v tuhle chvíli nepřijatelné.

Já bych nepodpořila sjednocení i/y ani s/z, dokonce ani mně/mě. Ale kdybych mohla udělat jednu změnu, která by češtinu zjednodušila a přitom neohrozila, zrušila bych ů. Nechala bych všude ú. Myslím, že docela stačí naznačit délku samohlásky, není potřeba v ní ještě zohledňovat historický vývoj češtiny, který běžný uživatel nezná, a tak ho nedokáže ocenit.

Medailonek
Alžběta Vintrová vystudovala český jazyk a překladatelství. Od překladů z francouzštiny a angličtiny se časem posunula ke korekturám a copywritingu. Označuje se za pravopisnou apoštolku a pomáhá dospělým zdokonalit se v češtině. Ať už jako korektorka, copywriterka, nebo tvůrkyně pravopisných jednohubek, které vám přinášejí pravidelnou zásobu češtinářských tipů. Sledovat je můžete i vy na jejích sociálních sítích nebo webu.

1. Mikroplasty v pracích prostředcích jsou stále častěji diskutované téma. Jaký vliv mají mikroplasty na životní prostředí a proč je důležité hledat alternativy?

Mikroplasty jsou neviditelné částice, které se mohou dostat do vodních ekosystémů, kde mohou ohrožovat mořské organismy i kvalitu vody. Často se uvolňují při praní syntetických tkanin a přidávají se také do běžných pracích prostředků. Alternativy jako prací pásky jsou důležité, protože neobsahují mikroplasty ani jiné nebezpečné chemikálie, které by kontaminovaly životní prostředí​.

2. Jaký je rozdíl mezi klasickými pracími prostředky a pracími pásky z hlediska složení a ekologického dopadu? Jaké přínosy mohou mít prací pásky na snižování plastového odpadu?

Klasické prací prostředky jsou často baleny v plastových obalech a obsahují látky jako fosfáty a parabeny, které mohou negativně ovlivnit ekosystémy. Prací pásky jsou naopak extrémně koncentrované a rozpustné ve vodě, což umožňuje minimalizaci odpadu. Například balení 32 pásků váží jen 50 gramů, což výrazně snižuje transportní emise a plastový odpad a to hned 30 krát​. Narozdíl od gelů, které pro stejnou dávku praní váží kolem 1,5 kg.

3. Mnoho běžných pracích prostředků obsahuje látky, které mohou způsobovat alergické reakce. Jakým způsobem prací pásky řeší problémy s podrážděním pokožky a alergiemi?

Aneb, řešení pro alergiky. Mnoho běžných pracích prostředků obsahuje látky, které mohou dráždit pokožku nebo vyvolávat alergie. Prací pásky jsou však hypoalergenní a neobsahují fosfáty, parabeny, SLS ani 1,4-dioxan, což je činí bezpečnými i pro praní dětského oblečení. Díky svému šetrnému složení jsou vhodné pro lidi s citlivou pokožkou​

Mnoho běžných pracích prostředků obsahuje chemické látky, které mohou způsobovat podráždění pokožky a alergické reakce, zejména u citlivých jedinců a dětí. Zde je několik z nich, které jsou považovány za nevhodné pro alergiky:

1. Fosfáty – Tyto látky se přidávají do pracích prostředků kvůli jejich schopnosti změkčovat vodu, což zlepšuje účinnost praní. Avšak fosfáty mohou dráždit kůži a přispívat k rozvoji alergií. Navíc mají negativní vliv na životní prostředí, zejména na vodní ekosystémy.
2. Parabeny – Používají se jako konzervační látky, které brání růstu bakterií v kosmetice a čisticích prostředcích. Parabeny mohou být pro citlivou pokožku dráždivé a jsou spojovány s alergickými reakcemi. Existují také obavy o jejich hormonální účinky.
3. SLS (Sodium Lauryl Sulfate) – Tento detergent se často používá kvůli svým pěnicím vlastnostem, ale může být velmi dráždivý pro pokožku a oči. SLS může způsobovat vysušení kůže, což může vést k podráždění a vzniku ekzémů.
4. 1,4-dioxan – Tato látka je vedlejším produktem chemických reakcí v detergentech. I když se v malých množstvích neprojevuje jako akutně nebezpečná, je považována za potenciální karcinogen a může být škodlivá pro zdraví při dlouhodobém vystavení.

Příklady pracích prostředků obsahujících nevhodné látky:

Jedním z běžných pracích prostředků dostupných na českém trhu, který může obsahovat výše zmíněné látky, je Ariel. Ariel často obsahuje fosfáty a SLS, což může být problém pro osoby s citlivou pokožkou a alergiky​.

Ekologické alternativy, jako jsou prací pásky EcoRevolution prací pásky nebo EcoNeptun, jsou bezpečnější volbou pro lidi s citlivou pokožkou, protože neobsahují fosfáty, parabeny ani SLS.​

4. Ekologické alternativy často vyvolávají otázky ohledně jejich účinnosti. Jak si vedou v porovnání s klasickými prostředky, co se týče kvality praní a odstraňování nečistot?

I když existují pochybnosti ohledně účinnosti ekologických produktů, prací pásky si vedou velmi dobře. Jsou schopné odstranit i odolné skvrny a pracují efektivně i při nízkých teplotách, což šetří energii. Rozpouštějí se již při 30 °C, a to jak v ručním praní, tak v pračce​.

5. Prací pásky jsou hypoalergenní a vhodné i pro praní dětského oblečení. Jaké další výhody mají pro zdraví uživatelů a jak na ně reaguje trh v oblasti ekologických produktů?

Kromě hypoalergenních vlastností jsou prací pásky také biologicky rozložitelné a neobsahují žádné toxické látky. Jsou tedy nejen zdravé pro uživatele, ale také šetrné pro děti. Trh s ekologickými produkty na ně reaguje pozitivně, zejména díky jejich praktickosti a šetrnosti k životnímu prostředí.​

6. Doprava a ekologické dopady

Prací pásky mají oproti klasickým prostředkům výrazně nižší dopad na životní prostředí i v oblasti dopravy. Díky své nízké hmotnosti a kompaktnosti vyžadují až 30krát méně emisí během přepravy. Výrobna sídlí na Slovensku. Navíc jsou baleny v recyklovatelném papíru, což dále snižuje jejich ekologickou stopu​ a tyto papírové obaly, ve kterých je zboží přijímáno pak dále používáme pro odesílání zákazníkům. Jak to probíhá se můžete podívat zde.

Dopamin je často zmiňován jako „hormon štěstí“. Jak přesně funguje?
Dopamin má v našem těle několik funkcí. Nazývat ho hormonem štěstí je velmi zjednodušené – primárně má velký vliv na naši motivaci. Ovlivňuje naše chování, a proto je vhodnější ho nazývat hormonem motivace nebo odměny. Jeho funkcí je uvolňování v našem mozku při různých aktivitách a vyvolávání pocitu uspokojení. Na druhou stranu je důležité zmínit, že dopamin v našem mozku funguje tak, že nám přináší uspokojení z jakékoliv činnosti, přičemž náš mozek neumí rozlišit, zda je tato činnost pro nás dobrá nebo špatná. Proto můžeme dopamin rozdělit na škálu levného a drahého dopaminu, která nám ukazuje, jak přínosné jsou různé činnosti z hlediska naší spokojenosti. Z biologického hlediska můžeme dopamin nazvat neuromodulátorem, což znamená, že je nadstavbou pro fungování dalších transmiterů, jako je serotonin, histamin a další.

Když to shrnu, produkce dopaminu v našem mozku závisí na tom, jaké aktivity děláme a co nám přináší potěšení. Tyto činnosti produkují a uvolňují dopamin v našem mozku, pomáhají nám je uložit do paměti a častěji je opakovat. Dopamin hraje významnou roli v tom, jak se učíme, jak komunikujeme, jak se pohybujeme a jaké máme emoce. Dovolím si říct, že je to dnes nejdražší „platidlo“, které máme.

Jak nás dopamin ovlivňuje v každodenním životě?
Jak jsem zmínil, je dobré k dopaminu přistupovat jako k nejdražšímu platidlu, které máme, a naučit se s ním zacházet. Všechno, co v našem životě děláme – od momentu, kdy otevřeme oči, přes všechny důležité pracovní aktivity, sociální interakce, až po spánek – ovlivňuje dopamin a tím i naši spokojenost. Zásadně ovlivňuje motivaci v našem životě. Například když máte před sebou důležitou schůzku, chystáte se na sport nebo máte vytyčený cíl, dopamin už při samotné myšlence na tyto aktivity způsobuje povzbuzení.

Tento proces uvolňování začíná už při samotné myšlence. Například když se chystáte jít cvičit, už tato myšlenka vám přináší příjemný pocit, který způsobuje uvolňování dopaminu a pohání vás k dokončení aktivity. Následně vám dopamin přináší pocit uspokojení a chuť tuto aktivitu opakovat.

Je nutné zmínit, že stejně jako se dopamin uvolňuje, dochází také k jeho propadům. Nízká hladina dopaminu způsobuje nedostatek motivace, apatii a nechuť cokoliv dělat. Dobrá zpráva je, že po každém propadu dochází k postupnému doplnění dopaminu na základní hladinu. Zásadní však je, jakými aktivitami to děláme. Obecně platí, že bychom si neměli „plácat“ dopamin na zbytečnostech, jako je neustálé sledování sociálních sítí, porno, kontrola telefonu či nezdravé jídlo. Tyto činnosti nepřispívají k zdravému doplnění naší základní hladiny a mohou způsobit závislost na špatných věcech, čímž se snižuje citlivost receptorů. To znamená, že co nás dříve uspokojilo, už nám nemusí přinášet stejný pocit uspokojení.

Je funkce dopaminu ovlivňována dobou, ve které žijeme? Jak?
Dnešní doba má výrazný vliv na funkci dopaminu, a to z několika hledisek. Často vyčerpáváme dopamin na snadno dosažitelných věcech, které nevyžadují příliš velké úsilí. Dopamin byl evolučně navržen tak, aby nás motivoval k přežití. Naši předci ho využívali při lovu zvěře nebo boji, kdy museli vyvinout určité úsilí. V dnešní konzumní době se snažíme vytlačovat nepříjemné věci rychlým uspokojením, což často vede k větší závislosti.

Dnes máme snadný přístup k informacím, sociálním sítím a dalším věcem, které způsobují okamžité uspokojení. Nadužíváme moderní technologie a jsme neustále k dispozici. Liky, komentáře a notifikace způsobují uvolňování dopaminu, ale zároveň chronicky otupují naši schopnost dosahovat uspokojení z běžných věcí, což snižuje naši motivaci.

Co považujete za největší výzvy v souvislosti s dopaminem v dnešním digitálním světě?
Jednou z největších výzev je ztráta naší pozornosti a soustředění. Neustálé kontrolování mobilních telefonů, sociálních sítí a vyhledávání informací snižuje naši koncentraci. Lidé se nedokážou soustředit na hlubokou práci, což je čím dál větší problém, zejména v kontextu efektivity a příchodu umělé inteligence. Pozitivní je, že naše hladina dopaminu se po propadech dokáže doplnit, a můžeme ji regulovat disciplínou a omezením používání mobilních telefonů.

Můžeme sami hladinu dopaminu regulovat? Jak?
Dobrou zprávou je, že můžeme hladinu dopaminu regulovat. Špatné návyky jako nadužívání telefonu, alkoholu, nezdravého jídla nebo porna můžeme vyměnit za aktivity, které produkují více „drahého“ dopaminu. Našim cílem by mělo být v našem životě mít více drahého dopaminu, který vyžaduje určité
úsilí. Kvalitní spánek, zdravá strava a fyzická aktivita jsou základními faktory pro udržení vyvážené hladiny dopaminu.

Práce s dopaminem zahrnuje také mindfulness a meditaci, které mají pozitivní vliv na naše dopaminové cesty. Je důležité najít rovnováhu mezi okamžitým uspokojením a dlouhodobým uspokojením.

Petr Havril vystudoval psychologii managementu a ve své závěrečné práci se zabýval tématem koučování ve firemním prostředí. Petr se stal jako lektor součástí GrowJOB Institutu po dlouholeté manažerské kariéře v korporátním bankovním prostředí. Jeho hlavní misí byl vždy spokojený tým. K tomu jako manažer využíval techniky a nástroje, kterým se dnes věnuje jako lektor. Jeho hlavní témata jsou management pozornosti, dopamin a jeho vliv na naše chování, soustředění, pozornost a mindfulness.

Těšit se můžete na jeho veřejný webinář s názvem DOPAMIN JAKO KLÍČ: Jak mít výrazně více energie, motivace a chuti do života?, který se koná v neděli 8. 12. 2024 od 19 hodin.

Ahoj Šimone, kde se vzal nápad vydat se zrovna na Pacifickou hřebenovku? Proč zrovna toto?

Nápad přišel po absolvování přechodu Bulharska, který jsem absolvoval v září 2023. Do té doby pro mě byla podobná výprava nepředstavitelná, nedosažitelná. Nevěřil jsem si, že bych se o něco takového mohl vůbec pokusit, nebo nedej bože to dokázat. Bulharsko mi ukázalo, že bych to možná zvládnout mohl. Hned po návratu jsem věděl, že chci absolvovat trek, který je delší, divočejší, s vyššíma horama a větší diverzitou. Zkrátka jsem toužil po tom zažít pořádné dobrodružsví, kdy nebude vůbec jisté, že to zvládnu. Zároveň jsem chtěl poznat více stejně naladěných lidí. No a přesně toto všechno hřebenovka nabízí.

Co přesně je Pacifická hřebenovka (PCT)?

Je to pořádné dobrodrůžo! Ne, teď vážně: je to pěší dálková stezka (lze absolvovat i koňmo), která se táhne západními Spojenými státy od mexické hranice v Kalifornii, přes Oregon a Washington až k hranici s Kanadou. Cesta se dá absolvovat i naopak. Má kolem 4 300 km a člověk po ní prochází 25 národními lesy a 7 národními parky a celkem nastoupá okolo 150 km. Hiker jde téměř člověkem nedotčenou divočinou. Prochází pouští, vysoko položenými sedly, vulkanickou krajinou, nekonečnými pralesy, koupe se v křišťálových jezerech a nechává se sežrat komárama. Hehe.

Foto: Šimon Brázda

Jaký byl tvůj motiv se na cestu vydat? Co bylo tvým cílem?

Láska k horám a ke svobodě. Miluju tu momentální lehkost bytí, kdy člověk řeší jen svůj pohyb vpřed, svůj hlad, žízeň, spánek a nečekané situace. Zúží se tak starosti jen na to, co je opravdu podstatné a pro člověka přirozené.

Mým motivem je také posouvat se fyzicky i duševně někam dál. Čelit novým výzvám a neznámému. Cílem byla právě ta cesta a co přináší, kam člověka posouvá.

Co obnášela příprava?

Co se fyzické schránky týče, tak nejdůležitější bylo strávit co nejvíce času na nohách. Takže jsem chodil, běhal a cvičil, abych posílil kritické partie oslabené sedavým zaměstnáním. Ale řekl bych, že více než fyzická příprava je pro úspěšné dokončení důležitější ta mentální: mít schopnost cítit se komfortně v nekomfortních situacích, umět tolerovat dlouhodobou bolest a ničím si nepodlomit morálku, dokázat si ze sebe dělat legraci, i když se cítíš absolutně mizerně. V podstatě tvůj mozek musí být nejsilnější sval ve tvém těle. V tom mě dost posunulo právě to Bulharsko a jiná dobrodružství.

Jak dlouho jsi trail šel? Kolik přesně to bylo kilometrů?

Šel jsem 156 dní, takže 5 měsíců a 3 dny. Celkem to bylo necelých 5 000 km. Přesně to nevím. Důvodů, proč se mi to tak natáhlo, je hned několik. Vyrážel jsem totiž 9. března, což je poměrně dost brzy, a to znamenalo, že jsem do Sierry (nejvyšší pohoří na PCT) došel, když byly vysoké hory ještě kompletně pohřbené pod sněhem (týkalo se to i všech přístupových cest a silnic). Tudíž bylo vždy potřeba z kopců sejít, abych si nakoupil jídlo a zásoby na další úsek, a zase vylézt zpátky. Ti, kteří dorazili později, toto vůbec nemuseli řešit. No a dalším důvodem bylo obcházení lesních požárů.

Foto: Šimon Brázda

Co ti cesta dala a naopak vzala?

Dala mi toho fakt spoustu. Některé věci si člověk ani neuvědomuje nebo se stále něco vybavuje. Třeba jsem se naučil radovat se z úplných maličkostí nebo zdánlivých samozřejmostí. Získal jsem důvěru v dobrotu lidí. Odnesl jsem si nezapomenutelné zážitky a přátelství, víru ve své schopnosti a taky uvědomění, jak krásná je ta naše planeta a jaká by byla škoda z ní co nejvíce nespatřit.

Samozřejmě mi cesta i něco vzala. Třeba flašku olivového oleje, když jsem spadl do řeky. Ne nadarmo se říká, že ti takový dálkový trek zničí život nejlepším možným způsobem. Člověk si tam totiž uvědomí, že mu k největšímu štěstí stačí jen pár věcí v batohu a že samotný život je vlastně o těch přátelstvích, lidských interakcích a přírodě. Je pak zatraceně těžké vrátit se do konvenčního života hromadění majetku. Putování mi tedy vzalo především potřebu budovat kariéru a hromadit majetek.

Na který okamžik nejraději vzpomínáš?

Takových je hromada. Jsou to třeba úplné blbosti, zdánlivě nejvšednější věci: něčí úsměv nebo zjištění, že když něco člověk postrádá, tak mu to stezka dá, svým způsobem se o něj postará. Třeba jednou jsem ztratil lopatku na kopání důlku do země na vykonávání potřeby. Další den jsem došel do města a hned jsem se zaparkoval do mekáče, abych dohnal kalorické ztráty. Seděl jsem tam pár hodin, protože jsem dobíjel elektroniku a najednou do podniku vstoupil takovej špinavej týpek s batohem. Hned mi bylo jasný, že je to taky hiker. Tak jsem ho hned vysmátej zdravil a vyzval ho, ať si sedne ke mně. Zakecali jsme se, sdíleli zážitky a došli jsme k tématu vybavení. Zmínil jsem, že postrádám lopatku, protože jsem ji někde ztratil, a potřebuju si koupit novou. Hiker se začal smát od ucha k uchu a řekl: „Není to tato?” A vytáhl ji z batohu. Samozřejmě že to byla ona.

Byly momenty, kdy sis říkal, že to prostě nemůžeš zvládnout, chvíle kdy sis při cestě sáhl na dno?

Bez nich by to ani nebylo ono. Takovým myšlenkám ale člověk nesmí dát prostor, jinak ho zlomí. Třeba když jsem měl před sebou 800 kilometrů na sněhu. Taková představa člověka rozdrtí. Musí si to rozkouskovat. Dokážu dojít tam na to sedlo? Zvládnu dojít k tamtomu stromu? Takhle postupně těch 800 kiláků ujde.

Podobná situace nastala, když jednoho hikera zachraňoval vrtulník a musel nechat svůj plně naložený batoh na místě. Já ho našel a snažil se jej zanést spolu se svým zpátky do civilizace 20 kiláků daleko. Cesta vedla přes strmá sněhová pole a popadané stromy. Fakt jsem měl pochybnosti a několikrát to málem vzdal.

Nebo když jsem se málem utopil v řece a představa, že mám brodit další řeky, mě úplně paralyzovala strachem.

Foto: Šimon Brázda

Co přesně se tehdy stalo?  Můžeš nám tu situaci popsat? 

To se tak nešťastně sešlo. Na začátku března jsem vyrážel schválně, abych přešel ty vysoké hory ideálně ještě předtím, než začne obleva. Chtěl jsem se tak vyhnout nebezpečným brodům. Obleva ale začala o dva týdny dřív než obvykle, takže jsem se ocitl v nejnevhodnější dobu na tom nejnevhodnějším úseku, kde jsou právě ty nejhorší řeky. Zvýšené teploty znamenaly, že přes noc přestalo mrznout, tudíž sníh tál nepřetržitě a hladiny řek téměř neklesaly. Dalším průšvihem bylo, že loňská rekordní sněhová nadílka strhla most přes jednu kritickou řeku. Právě za účelem jejího přebrodění jsme utvořili pětičlennou skupinu a brodili v zástupu za sebou. Fakt jsme si věřili, že na to máme, že to dáme.

Já byl vpředu a rozrážel proud. Všechno šlo dobře až do poloviny, kdy jsem začal ztrácet cit v nohách kvůli ledové vodě, zároveň bylo extrémně těžké najít vhodné místo pro zapření kvůli velkým balvanům. Jeden chybný krok pak znamenal, že mě proud strhl s sebou. Ve vteřině byli ve vodě i všichni ostatní. Všechno se pak událo strašně rychle. Batoh okamžitě natáhl všechnu vodu a stahoval mě pod hladinu a začal jsem se topit. Zároveň se mnou proud mlátil o všechny balvany. Nějakým zázrakem se mi podařilo dostat se ke břehu a zachytit se právě takového kamene. Sylvii a Gabrielovi, rakouskému páru, se taky podařilo zachytit na břehu. No a Sylvie neskutečně rychle a pohotově zareagovala a skočila zpátky do vody a absolutně neuvěřitelným způsobem se jí povedlo zachytit Radovana s Raspberry, které proud táhl dál. Stáhla je ke břehu a tím jim zachránila životy. Byla opravdová hrdinka, nikdo z nás nechápe, jak to dokázala.

Foto: Šimon Brázda

Odkud jsi čerpal vnitřní sílu, abys cestu nevzdal? Zejména po takovém zážitku.

Je pravda, že to s námi se všemi dost psychicky zamávalo. Musel jsem si dát několika denní pauzu a dát si to v hlavě dohromady, nějak to celé zpracovat. Po takovém zážitku jsem fakt nebyl ve stavu brodit další řeky. Nakonec jsem si řekl, že nechci být nadosmrti paralyzován strachem z řek a že se s tím prostě poperu a překonám to. Samozřejmě tím nemyslím bezhlavě skákat do každé řeky. Je potřeba mít velký respekt k vodě. 

Dalším obrovským impulsem a motivací bylo to, že jsem chtěl jít celou cestu kontinuálně a nepřeskočit žádný úsek, a do té doby se mi to dařilo. 

Kdykoliv to bylo těžké, položil jsem si jednoduchou otázku: „Seděl bych teď radši doma či v práci, nebo byl tady na PCT?” Odpověď vždycky zněla: být tady. 

Taky je potřeba si uvědomit, že o tom, jít PCT, sní po celém světě statisíce lidí, ale tu možnost a odvahu si ten sen uskutečnit dostane je zlomek z nich. Asi bych toho pak nadosmrti litoval, že jsem to vzdal, když jsem mohl pokračovat.

Foto: Šimon Brázda

Z tvého vyprávění vím, že ses potkal s divokými zvířaty. Medvědem i pumou. Nebál ses?

Ze všeho možného, s čím se tam člověk potýkal, to bylo objektivně to nejméně nebezpečné. Samozřejmě když jsem poprvé viděl medvěda 30 metrů ode mě, měl jsem strach, ale zároveň jsem cítil velký obdiv, radost a respekt. Medvěd si však hleděl svého, tak jsem si ho natočil a pokračoval v cestě.

S pumou jsem se setkal, když už padala noc a já ležel pod širákem kousek od stezky. Najednou jsem periferním viděním zaznamenal, že se něco pohybuje po trailu. Tak koukám, co to je, a taková obrovská kočka se producíruje po stezce. Tak si říkám, co mám jako dělat? No bylo to jednoduchý: kdyby mě chtěla sežrat, tak by mě prostě sežrala a nic bych s tím nenadělal. Tak jsem si dal sluchátka do uší a pustil si tvrdou hudbu pro tvrdý a ničím nerušený spánek.

Většinu cesty jsi šel sám, nechyběl ti parťák? Proč ses tak rozhodl?

Když se dost pokazily podmínky, potkal jsem na cestě Radovana, Čecha, stejného blázna jako jsem já. Dali jsme se proto dohromady a asi jeden a půl měsíce šli spolu. Pak jsem šel zase většinou sám, ale on se pak člověk pořád potkává se stejnými lidmi. Třeba jsem se tak potkával skoro 3 000 kilometrů s jedním americkým párem až do samého konce. Některé dny jsme šli spolu nebo se potkali na oběd, ve městě. Někdy jsme se taky třeba neviděli několik dní.

Foto: Šimon Brázda

Během cesty jsi byl svědkem masivních požárů. Můžeš nám přiblížit, jak něco takového vypadá?

To si tak krásně kráčíte panenským lesem, je to úplný ráj na zemi. Blíží se večer, najdete si tedy vhodné místo na spaní a začnete stavět stan. Během chvilky nějak podivně zčervená obloha, objeví se takové zvláštní mraky a začnete cítit kouř. Pak na vás začne padat popel a v tu chvíli si říkáte: co teď mám sakra dělat? Je sedm večer, máte v nohách 50 kilometrů, jste utahanej jako pes, nevíte, kde ten požár vlastně je, jestli před nebo za vámi. Napadá vás, jestli máte teď šlapat přes noc dál, abyste tomu utekli? No jo, co když ale tomu požáru půjdete naopak naproti? Až to nakonec vaše mysl vzdá. Vyhodnotíte, že se radši vyspíte, zregenerujete a utečete tomu až zítra, no a kdyby to bylo fakt vážný a blížilo se to, tak vás to snad probudí a vy utečete.

Jak jsem se blížil ke Kanadě, tak to začal být fakt závod s časem, kdy se zavíraly obrovské úseky trailu, evakovaly se města a hrozilo, že nebude vůbec možné dojít pěšky až do mého vysněného cíle a to pak bylo chvílemi opravdu stresující. Naplánoval jsem okliku kolem uzavírky, jenže tam taky vypukl požár, tak mi to zavřeli před nosem a musel jsem jít zpátky a vymýšlet, jak to obejdu jinak.

Taky jsem šel třeba i několik dní kouřem. Došlo to do bodu, kdy mi těsně před nosem zavřeli jedinou smysluplnou cestu na sever a totálně mi podlomili morálku. Nevěděl jsem, jak dál. Sranda byla, že mi chybělo posledních 100 km. Mí američtí kamarádi Ramble a Freighter to dokonce vzdali a vraceli se zpátky domů. Já to z úplné rezignace obcházel 300 kilometrovou oklikou po silnici kolem obrovského jezera. Byl to jeden z nejtemnějších okamžiků na cestě. Nebyl jsem však připraven to ještě vzdát. No a pak po jednom dni se mi ozvali mí američtí přátelé, že narazili na další hikery a mají jinou okliku, která není tak strašná, a že pokračují. Tak jsem nasadil rychlejší tempo a dohnal je. Pak už jsme šli spolu až do konce. Jednalo se o neskutečný comeback.

Každopádně musím říct, že díky tomu, že jsem vyrazil na PCT tak brzy, čelil jsem pak menšímu množství požárů. Respektive jsem byl dřív na severu. Sníh teprve roztál a bylo ještě relativně mokro. Ale i tak mě stihly nějaké požáry, ale právě tím, že jsem byl časově celkem napřed, jsem se dost požárům a uzavírkám o chlup vyhnul. Strach tam byl konstantní, že to začne foukat mým směrem a že se požár bude šířit rychleji než dokážu běžet nebo že mě to uvězní mezi dvěma požáry, to by bylo vůbec nejhorší. Ale člověk prostě musí věřit v sebe a své schopnosti a taky samozřejmě v americké hasiče a záchranáře, že ví, co dělají.

Jaký to byl pocit, když ses ocitl na konci cesty?

Mísila se ve mně obrovská radost, že jsem to dokázal, s intenzivním smutkem, že už je konec, že se budu muset vrátit do běžného života a že už se dost možná nikdy nebo na delší dobu neuvidím se všemi přáteli, které jsem tam potkal.

Je něco, co bys chtěl poradit nebo vzkázat ostatním, kteří se chystají na podobné dobrodružství?

Až se ocitnete na cestě a stezka vám začne házet klacky pod nohy v podobě zhoršeného počasí, sněhových podmínek a podobně, budete ve velkém pokušení danou pasáž přeskočit, neboť většina ostatních hikerů přesně toto udělá a bude velmi lehké se nechat stáhnout s ostatníma. Věřím, že jsou to právě tyto momenty, kdy vás stezka záměrně zkouší a připravuje fyzicky a mentálně na výzvy, kterým budete čelit dál na cestě. Jejím přeskočením přijdete o potřebné zkušenosti a dovednosti a je větší riziko, že to vzdáte a nedojdete do konce. Zároveň se tím ošidíte a nenačerpáte všechno, co vám stezka může dát.

A kam to bude dál?

Jó, mám sáhodlouhý seznam míst, která bych chtěl navštívit. Každopádně zatím nemám vybrané nic konkrétního. Nechávám to otevřené, rozhodnu se podle pocitu. Už teď vím, že půjde o větší výzvu, abych se zase někam posunul. Ono se to stejně nějak vyvrbí. Samozřejmě bude taky záležet na finančních prostředcích, životní situaci, práci a tak.

Medailonek

Šimon Brázda pochází z brněnských Kohoutovic. Vystudoval Technologii ochrany osob a majetku na Univerzitě obrany, ve volném čase dělal závodně sportovní střelbu, stal se mistrem republiky. Nyní pracuje jako programátor, jeho vášní je pobývání ve volné přírodě. Je příznivcem minimalismu.

Od roku 2012 prošlo Technickým klubem mládeže 3 500 dětí. Pro děti jakého věku jsou kroužky určené? A co všechno se u vás naučí?

Technický klub (TKM) je určený pro děti od 6 do 99 let. V TKM nezáleží ani tak na věku, ale spíše na talentu a chuti učit se novým věcem. Rozvíjet svůj zájem o techniku a přírodovědné obory, jako je matematika, fyzika, chemie, a propojování s technickými disciplínami počínaje řemeslným zpracováním materiálů, moderními technologiemi, jako je CNC obrábění, 3D tisk, robotika, ale i umění. Tedy to, co je v současnosti nazýváno STEAM (Science – věda, Technology – technologie, Engineering – technika, Art – umění a Math – matematika, pozn. red.). 

TKM od začátku není postavený na fungování jednotlivých „kroužků“, ale používáme termín „odborné sekce“ a využíváme jejich propojování, možnost přecházení účastníků mezi nimi, práci v týmech, kooperaci a využívání všech sekcí pro realizaci projektů. Je to stejné jako v běžné praxi, ve které firmy spolupracují, využívají specializované služby a realizují své projekty. To je to, co se snažíme umožňovat účastníkům projektu TKM. Na rozdíl od klasických DDM, jejichž posláním je smysluplné naplňování volného času, což je sice skvělé, ale bez jakékoliv ambice dětem dát nějakou nadstavbu v rámci primárního vzdělávání.

TKM byl 13 let součástí DDM Rozmarýn, nicméně jsme se po nástupu nového ředitele DDM  a jeho nové koncepce činnosti, která je založená na činnosti „kroužků“ se zřetelem na co největší počet účastníků a čistě ekonomických hlediscích, rozhodli projekt oddělit. Koncept TKM zůstává a nabízí účastníkům sekce jako je funkční modelářství, železniční modelářství, šicí dílnu, 3D tisk, CNC technologie, programování, robotiku a další.

Mají děti o technické obory zájem a změnilo se během doby fungování to, co je baví nejvíce?

Děti o technické aktivity zájem mají, což dokumentuje počet účastníků projektu TKM za dobu jeho fungování. Podařilo se nám i zásadně změnit pohled základních škol na polytechniku v regionu a při práci se školními skupinami pak přivádíme do TKM další zájemce. Postupně se zvyšuje zájem o aktivity modelářství, které jsou jakousi syntézou všech technických a polytechnických činností. Děti baví i řemeslné aktivity, práce s materiály a propojení s novými technologiemi, jako je 3D tisk. Programování a robotika je dalším z favoritů zájmu dětí.

Nabízíte i otevřenou dílnu pro veřejnost – využívají tuto možnost i dospělí? Co se k vám nejčastěji chodí naučit, vyrobit?

Zájem o otevřenou dílnu, kterou jsme pojmenovali Sdílna, je u dospělých velký především v rámci řemeslných kurzů Práce se dřevem a Šicí dílna. Trvají 3 měsíce a jsou vždy naplněné. Oblibě se těší také individuální projekty, které řešíme v rámci nepravidelných návštěv Sdílny. Sdílnu dále poskytujeme mladým designérům a začínajícím podnikatelům pro jejich startupové projekty. Další aktivitou jsou pak víkendové akce typu „pojďte si vyrobit“. Tyto workshopy jsou určené pro rodinné týmy jako tematické. Takto jsme vyráběli krmítka, štokrlata, lavičky. Lili jsme pryskyřici a celou řadu dalších drobných řemeslných aktivit. 

Sdílna ITV každoročně organizuje příměstský řemeslný tábor Malý kutil, ze kterého si účastníci odnáší vždy nějaký konkrétní výrobek. Jedním z nich byla třeba designová židle. V rámci spolupráce s organizacemi města Litoměřice každoročně v rámci Vinobraní organizujeme řemeslnou dílnu pro děti. Pracujeme také se seniory v rámci projektu Město přívětivé seniorům ve spolupráci s Knihovnou Karla Hynka Máchy.

Máte zprávy i o dětech, které k vám chodili v prvních letech fungování klubu? Víte např. o tom, jestli někdo z nich zůstal věrný technickým oborům?

S absolventy projektu TKM jsme v kontinuálním kontaktu. Do klubu se vrací a pomáhají v rámci svých možností. Někteří již ukončili studium na vysoké škole a je velice povzbudivé, když přijdou ukázat červený diplom z techniky v Brně. Náš absolvent Jan Čada začínal v roce 2012 a jeho ukončení studia na TUB je pro nás velké povzbuzení pro další práci s talentovanými dětmi. V letošním roce byli dva naši absolventi přijati na Elektrotechnickou fakultu ČVUT a další na VŠCHT ČVUT. 

Řada dětí odchází na gymnázia a střední technické školy, což je pro nás opět velice motivační. Dává nám smysl v podpoře talentovaných dětí dále pokračovat, i přes momentálně složitou situaci po „rozchodu“ s DDM, který se nechová nijak přívětivě. Právě v činnosti TKM se ukazuje ten zásadní rozdíl v chápání zájmového technického vzdělávání. Je velká škoda, že podobných středisek v ČR je jen pár (například Tkáčko Albrechtice) a jejich podpora je velice malá i přes to, že přidaná hodnota podpory talentovaných dětí v technice je vysoká.

Foto: Nadace Lilie a Karla Janečkových

Dnes jste už v důchodu, ale stále jste aktivní v oblasti vzdělávání dětí. Přiblížíte našim čtenářům vaši cestu od truhlářství k pedagogice?

Má cesta k pedagogické opravdu nebyla přímočará. V roce 1968 jsem nedostal doporučení ke studiu na SŠ, ale měl jsem jasno, že chci být truhlář a pracovat se dřevem. Tento obor jsem si vybral i  kvůli mé vášni pro modely letadel. Třídní učitel mě nabádal, ať jdu na průmyslovku. To se povedlo až po vyučení a roce praxe. Po třech letech jsem maturoval, hlásil se na vysokou školu, ale s kádrovým profilem mého otce byl problém a nebyl jsem přijat. Nastoupil jsem do praxe v oblasti výroby nábytku, po roce 1989 jsem začal podnikat a založil velkou nábytkářskou firmu. Po několika letech jsem odešel na volnou nohu a navrhoval interiéry – založil jsem ateliér nábytkového designu, ale o vše jsem přišel kvůli povodni v roce 2002. 

Jak se říká, že vše špatné je k něčemu dobré, tak jsem v roce 2003 dostal nabídku jít učit na odbornou školu, a to svůj obor, truhlářství. Zde jsem si potřeboval doplnit kvalifikaci v pedagogice. Začínal jsem s doplňkovým pedagogickým studiem na UJEP Ústí nad Labem. V roce 2013 jsem ukončil studium na ČVUT Masarykův ústav vyšších studií, Specializace v pedagogice a získal titul Bc. V roce 2022 jsem zakončil studium na Univerzitě Palackého Olomouc, Učitelství techniky pro střední školy a II. stupeň základních škol a Edukace v kultuře a získal titul Mgr. Tím jsem završil nejen formálně kvalifikaci pedagoga, ale především přidal k rozsáhlým praktickým znalostem a zkušenostem i teoretický fundus. Dnes už mám „papír“ na to, že technickému vzdělávání rozumím.

Mohl byste nám říct více o vašem snu – vybudování moderního domu pro polytechniku v Litoměřicích?

Ten sen má již konkrétní podobu ve studii polytechnického centra, o jehož vybudování se snažím několik let. Bohužel sliby, že tento projekt bude podpořen, se ukázaly jako pouhé sliby, ale to neznamená, že projekt není reálný. Momentálně hledáme zdroje na zhotovení projektu pro stavební povolení. Poté budeme hledat zdroje na realizaci. Pokud by se vše povedlo, tak by v Litoměřicích vzniklo moderní centrum pro podporu polytechniky a řemesel.

Myslím, že by si to děti, rodiče a pedagogové v Litoměřicích a okolí zasloužili. Já věřím tomu, že se nám podaří získat donátory a dotace jak pro realizaci projektu, tak pro samotnou stavbu. Také to, že se nám podaří přesvědčit politiky a získat jejich podporu, jak slibovali.

Pokud by se někdo chtěl podílet na vzdělávání dětí v oblasti vědy a techniky, co byste mu doporučil? A jak je možné podpořit přímo vás?

Jsme otevřeni pomoci každému, kdo projeví zájem vznik podobné platformy jako je TKM. Není problém se s námi spojit a vše prokonzultovat. Cesta není jednoduchá, ale je určitě schůdná.

Podpořit projekt TKM je momentálně velice aktuální a rádi přijmeme každou nabídku pomoci. Připravujeme otevření transparentního účtu na podporu talentovaných dětí a projektu TKM. Momentálně je nás možné podpořit přímo darem finančních prostředků po kontaktu na našem webu. Jsme také otevření oboustranně výhodné spolupráci, nabídnout můžeme například výrobu designových reklamních předmětů, organizaci teambuildingů, školení v rámci 3D tisku, řešení obsahu prorodinných firemních dnů a dalších aktivit. 

Jiří Rudolf je zakladatelem Technického klubu mládeže (TKM) v Litoměřicích. Pod jeho vedením prošlo klubem od roku 2012 přes 3 500 dětí i dospělých, kteří se učí nejen tradičním řemeslům, ale také moderním technologiím, jako je CNC obrábění, 3D tisk a robotika. Klade důraz na propojení vědy, techniky a umění. Nepracuje s tradičním konceptem kroužků, ale s odbornými sekcemi, které účastníkům umožňují spolupráci a realizaci praktických projektů. Ve své kariéře prošel cestou od truhlářství přes podnikání až k pedagogice a jeho snem je vybudovat moderní polytechnické centrum v Litoměřicích.