Lovci bouřek

Nahlédněte pod pokličku nebezpečné „kratochvíli“ s Miloslavem Roháčkem, meteorologem, kterého fascinují bouřky. Je také jedním z prvních lovců bouřek, který se jejich pozorování věnuje již dlouhé roky. A právě léto je pro bouřky naprosto ideální. Jak je můžete podrobněji pozorovat i vy?

Proč jsou vlastně nějaké bouřky mírné a jiné opravdu děsivé? Co se v podnebí děje?
Bouřka jako taková je vlastně jakýsi gigantický stroj, který vzniká a žije na základě speciální směsi, kterou atmosférické podmínky připravují. Můžeme si to připodobnit k autu. To potřebuje motor, nějaký pohon, řazení atd. V bouřce je benzínem energie z prostředí. Ta stoupá s teplotou, zejména pokud se mísí vyšší teploty a vlhkost, pak je atmosféra takzvaně nestabilní. Vzduchová hmota stoupá až narazí na kondenzační linii, která je v závislosti na podmínkách vždy v různých výškách. Zde dojde ke kondenzaci, stejně jako u vroucí konvice, to se projeví růstem oblaků do výšky. Čím více je dostupné energie, tím rychleji a výše oblačnost vystoupá. Sám tento proces ale nezpůsobí nutně, že bouře bude extrémní. Můžeme si vzít klasické letní bouřky z tepla, které jsou často nahazované podél horských pásem, odkud sestupují do nížin, ale také často rychle slábnou. Pak máme mohutné bouřkové systémy, které přejdou pomalu od Francie po Finsko během několika dní a páchají značné škody. Nebo taky osamocené poutníky, které přinášejí ty nejstrašnější doprovodné jevy, jako jsou gigantické kroupy, ničivý vítr či tornáda.

Jaký vliv má podnebí?
Podnebí se samozřejmě postupně mění, a to zejména vlivem lidské činnosti. Nebudu otevírat otázku, na kolik je za vše zodpovědný jen člověk a kde už leží hranice nějakých historických klimatických cyklů, které se mohou opakovat po tak dlouhých etapách, že není z dostupných dat možné se stoprocentní jistotou říct, nakolik hrají v kombinaci s rozrůstající se lidskou populací roli.

Faktem je, že velkou roli hraje také lepší možnost sledování těchto jevů, a to například postupně se uvolňující datovou politikou, kdy už dnes můžeme i u nás sledovat bouřky s odstupem 5 minut na radaru. Existují řady webových stránek, které poskytují i celkem podrobné meteorologické údaje široké veřejnosti. Řekl bych, a to mluvím z vlastní zkušenosti, že kdo chce najít, najde. Myslím to tak, že informace o počasí, klimatu jsou pro zvídavé jedince, vědce a samouky dnes už dostupné. Další roli hraje fakt, že dnes už má prakticky každý u sebe mobilní telefon, takže i jevy, které dříve unikaly pozornosti jsou dnes zachycené náhodným kolemjdoucím.

Já osobně se zabývám asi 13 let výzkumem takzvané nízké konvekce. Pro zjednodušení to lze popsat jako „menší“ bouřky či přeháňky, které imitují svým chováním a vzhledem mnohem větší a nebezpečnější bouře (často supercely – bouře vykazující rotaci). Tyto zajímavé hybridní jevy je velmi těžké zkoumat, zejména kvůli jejich absenci nebo jen velmi nevýrazné bleskové aktivitě. Ale právě díky zvyšujícímu se zájmu lidí a dostupnosti mobilních telefonů jsem za poslední roky nasbíral od pozorovatelů spoustu záznamů a fotek těchto jevů pro můj výzkum. Jeden z nejzajímavějších se objevil v srpnu roku 2023 u obce Zvěřínek na Nymbursku. Šlo o tornádo vázané na přeháňku bez bleskové aktivity. Tehdy se mi díky pozorování tamních obyvatel podařilo posbírat obrovský dataset fotek a celý případ šlo díky tomu velmi dobře zrekonstruovat. Tímto příkladem jsem chtěl naznačit, že jsme stále na začátku zkoumání vlivů klimatu, lokálních podmínek na počty nebezpečných bouří, protože skutečná data a lepší záznamy z terénu máme jen teprve několik let. Roli v tom také hrálo tornádo na jižní Moravě, které výrazně zvedlo zájem všech Čechů o meteorologii a obecně nebezpečné jevy. Stačí se podívat, kolik lidí sleduje některé facebookové skupiny a na počtech sledujících zjistíme, že patříme k jednomu z nejaktivnějších národů na celém světě, co se týče sledování bouřek, hned po USA.

Jaké bouřky jsou nebezpečné?
Mezi nejnebezpečnější bouřky dozajista patří takzvané supercely, tedy bouřky, které vykazují rotaci. Jde o jakýsi speciální druh bouřky, která je charakteristická přítomností tzv. mezocyklóny, tedy rotujícím vzestupným proudem uvnitř bouřkového cumulonimbu. Bývají to často izolované buňky s životností i několik hodin. Rozeznáváme tři základní typy supercel: LP (low precipitation), kde se setkáváme hlavně s krupobitím, následně CS (classic), kde hrozí všechny nebezpečné meteorologické jevy a tornáda a pak nejsilnější HP (high precipitation), která může přinášet ničivé přívalové povodně, krupobití a tornáda skrytá v dešťové cloně. Supercely potřebují pro svůj vznik specifické podmínky, které jsou závislé na mnoha proměnných. Mezi ty nejtypičtější konstelace patří výše zmíněná energetická podpora, kterou známe jako CAPE (Convective Available Potential Energy). Ta se počítá zjednodušeně jako poměr teplot a vlhkostí v daných vrstvách. Čím vyšší je rosný bod a s ním spojená vlhkost, tím stoupá i potenciální energie. Dalším důležitým parametrem je střih větru neboli změna směru a rychlosti větru s výškou. Další ingrediencí je helicita, někdy značená jako SRH, ta určuje potenciál pro rotaci vzestupných proudů vznikajících bouřek. Existují samozřejmě různé kombinace v podobě silné energie, ale slabšího střihu větru nebo naopak slabší energie a silné helicity či střihu. Supercely jsou vázané někdy na krátkodobé a velmi lokální změny ve větrném poli. To je také důvod, proč je tak těžké určit přesnou lokalitu jejich výskytu, a to zejména v podmínkách naší hornaté krajiny.

Nebezpečné jsou i velké bouřkové systémy, které přechází přes velkou část Evropy. O těch ale většinou víme s velkým předstihem a lidé se tedy mohou připravit. Jsou také lépe detekovatelné díky svému rozsahu. Na těchto pásech bouří, studených frontách, může být někdy i extrémně silný vítr. Vyskytují se často po delším období vedra. Není vhodné podceňovat zimní konvekci (bouřky či přeháňky). Sám jsem zažil několik nepěkných a silných přeháněk v zimě, kdy foukající vítr ve spojení se sněhem či smíšenými srážkami udělal pocitovou teplotu velmi nízkou, což v terénu s nemožností úkrytu může být také velmi nebezpečné, stejně jako různé podzimní či zimní větrné smrště, které lámou stromy a odnáší střechy, často i bez přítomnosti bleskové aktivity. Opět ale o těchto situacích, jako byl orkán Kyrill, víme většinou s dostatečným předstihem.

Zimní bouře, Foto: Miloslav Roháček

Co nejhoršího jste zažil?
Těch situací bylo více, nenazval bych to přímo nejhorší, protože současně to bylo i velmi obohacující, adrenalinové. Na druhé straně, dneska už z pohledu meteorologa a „usazeného“ jedince se trochu usmívám nad svým riskováním, ale nelituji těch zážitků. Asi bych uvedl událost, ke které došlo 8. 7. 2021 na Vysočině. Šlo o dopředu jasnou situaci, kdy bylo zřejmé, že bouřky budou asi i velmi silné. Výjezd za bouřkami byl připraven už asi 3 dny dopředu. Jelo se nejprve směrem na Chrudim a pak dále k Poličce. U Poličky se nafotila první supercela z větší vzdálenosti, pak se ale při návratu u Hlinska rozhodlo, že se sjede dolů na Chotěboř, kam se blížila opravdu gigantická bouře. Velikostí byla na radaru veliká asi jako celá Praha, možná větší. V tomto dni se právě vyskytovaly výše zmíněné supercely, takže nebezpečí nějakých extrémních projevů tu bylo. ČHMÚ tehdy také pro Vysočinu vydal nejvyšší možnou výstrahu na bouřky třetího stupně. Navrhl jsem, že bychom měli jet trochu blíž k té bouřce, v domnění, že pak půjde lépe fotit… Tehdy mě nenapadlo, že by bouře mohla být tak gigantická, že by ji bylo stačilo fotit od Hlinska asi na 30 km.

Sjeli jsme po menší silnici do oblasti Ždírce nad Doubravou a tehdy jsem si všiml z okna, jak se nalevo od vozu cosi noří z oblaků. Zastavilo se, velmi rychle se začala objevovat opravdu gigantická struktura bouře, a to tak gigantická, že se svou velikostí a rychlostí postupu nepodobala ničemu, co jsem do té doby viděl. Bylo absolutní ticho a bouře blikala opravdu extrémně. Od zastavení a prvních pár fotek uplynuly sotva 2 minuty a bouře byla nad hlavou…jelo se až moc blízko. Silnice byla lemovaná vysokými stromy a nepřipadalo v úvahu tedy odjet, protože by hrozilo jejich spadnutí na silnici. Jedinou možností bylo bouři přečkat na místě pozorování. Popojelo se kousek dál a obloha potemněla a ač bylo asi 18:30, tma byla asi jako o půlnoci. V dálce bylo vidět několik záblesků, které byly způsobované pády elektrického vedení, takzvaný power flash. V dané situaci nebylo možné určit, jestli vedení padá kvůli nárazům větru anebo tornádu. Musím zdůraznit, že šlo o lov krátce po událostech na jižní Moravě, takže ta obava byla v té době trochu vyšší. Celá obloha a vše zezelenalo temnou tmavě tyrkysovou barvou, kterou problikávaly blesky jako diskotéka.

A pak to začalo… Absolutně příšerný vítr a déšť, a to v takové intenzitě, že se otřásalo auto a hýbalo se ze strany na stranu a venku nebylo vidět na krok, připomínalo to myčku aut. Co bylo ještě horší přidaly se i kroupy, které vytvářely tak extrémní hluk, že nebylo slyšet vlastního slova. Celý přechod trval asi 15 minut a když to skončilo, spatřili jsme spoušť. Některé stromy podél silnice byly vyvráceny a zatarasily cestu. Nedaleká zastávka byla rozervána a odhozena kus dál, všude se válely větve. Na silnici se začaly sjíždět auta, která stejně jako my nemohly jet dál. Nakonec dorazily hasiči a my museli čekat na odklizení a nařezání asi 8 vzrostlých stromů ze silnice, než jsme se mohli vrátit na cestu domů. Těch nebezpečných situací jsem zažil více, ale tato byla asi nejextrémnější.

Jak jste se k výzkumu bouřek dostal?
O bouřky jsem se začínal okrajově zajímat už ke konci roku 2006 a v průběhu roku 2007. Začalo to celkem nenápadně jen sledováním videí a hledáním fotek od lovců z USA. Poté jsem v červnu 2008 zažil první silnější bouřku a prostě jsem „to cítil“. Že to je to, co chci dělat… Nedá se to přímo vysvětlit, prostě jsem to věděl. V té době jsem ještě studoval střední pedagogickou školu, ale už tehdy jsem věděl, že učitel ze mě v reálu nikdy nebude. Studium jsem bral jako přítěž a snažil se jen „prolézt“ a neustále studoval meteorologii. Měl jsem vytisknutá meteorologická skripta, vložená do učebnic pedagogiky a podobné šílenosti. Na druhé straně by se někdo mohl podivit, proč jsem tedy nepokračoval pak dál na vysokou školu. Dospěl jsem k názoru, že aby člověk mohl porozumět počasí musí ho zažít, razil jsem teorii, že meteorologie funguje jako lékař, chirurg, který nikdy neprošel testy na pitevně, ale má pak operovat… Tím se v žádném případě nechci dotknout či urazit lidi, kteří poctivě studovali na vysokých školách, na druhé straně jsem i dnes z pozice člověka, který se svépomocí pílí a až extrémní houževnatostí dokázal dostat k práci meteorologa, že kdybych ty roky nestrávil venku, focením a sledováním pomalu každého většího mraku, nenasával tu „energii“, byly by mě samotné informace, definice a tabulky k ničemu.

Věřím upřímně tomu, že zkušenosti z terénu a ty tisíce fotografií, zážitků, práce s radarovými data, učení se programování, mě vložilo do mysli takový dataset vědomostí, který ze mě snad, doufám, udělal lepšího prognostika bouřek, než kdybych to bral jen jako Lpovinnost od stolu“, jen protože na to mám papír. Ostatně každou svoji specializovanou bouřkovou předpověď si i dnes zakresluji ručně do mapy ČR, žádná AI, automatizace apod. Samozřejmě, že většina postupů se už během let změnila, zefektivnila, ale v samém závěru předpovědi, které vydám jsou vždycky dělané „po staru/ručně“. Věřím, respektive myslím si, že meteorologie, stejně jako lékařství, učitelství a podobné obory, není odvětví, kam by se člověk měl dostat jen z nudy nebo náhodou, protože zrovna jiný obor neotevřeli.

Chci tím říct, že vzdělání je jedna věc, zkušenosti a srdce druhá. Ideální varianta je mít obojí. Během let jsem se vyprofiloval a pracuji momentálně pro několik firem současně. Působím ve firmě WetterOnline, v Česku známá jako Počasí a Radar, dále píšu předpovědi a občas bouřkové analýzy pro Novinky.cz a poskytuji specializované bouřkové předpovědi pro web Metebox.cz. Vybudovat takovou kariéru nebylo snadné, to nebudu tvrdit, meteorologie je bohužel o neskutečném odříkání a času, takže kdo s tím chce začít, tak ať zvolí jakoukoliv cestu, školu, samostudium, pozorování v terénu, musí se připravit na jistou dávku nepochopení okolí, ignoraci, problémy, ztrátu přátel (díky nedostatku času), ale získá mnohem víc, vědění, poznání a zážitky, které se nedají předat, kdo se tou cestou vydá pochopí.

Kdo jsou to lovci bouřek?
Za prvního lovce bouřek je považován David Hoadley. Ten začal ve Spojených státech bouřky sledovat v roce 1957. Z původně čistě vědecké činnosti se během 80. a 90. let postupně stalo hobby. Díky některým lovcům bouřek (zejména z USA) máme nasbíraná cenná data o chování těch nejničivějších bouří. I v dnešní době se lov bouřek využívá k účelům vědeckým, ale hlavně se jedná o adrenalinový zážitek.

A jak je to u nás? Lovcem bouřek je dneska skoro každý…dělám si legraci. Nárůst je enormní, a to zejména po tornádu na Moravě. Můžeme to rozdělit na lovce, tedy ty, kdo aktivně bouřky vyhledávají a jezdí za nimi, a pak takzvaní spotteři, tedy lidé, kteří čekají až bouřka přijde přímo do místa jejich bydliště. Pak bych řekl, že máme ještě další lidi, a to jsou tzv. proroci a sdíleči. Proroci mají prakticky nulové meteorologické vzdělání, ale šíří informace na sociálních sítích či předpovídají tornáda týdny dopředu a podobné hlody, na ty prosím pozor, jakmile vám někdo začne tvrdit, že ví, kdy a kde udeří tornádo, je to nesmysl. Pokud by tohle někdo uměl (opakovaně) dozajista by měl dávno Nobelovu cenu, není to prostě možné a samotný „potenciál“ na výskyt tornád je prakticky u každé silnější bouřkové situace. Dále lidé, kteří jen sdílí cizí obsah na sociálních sítích, ale sami vlastně nic moc nevytvářejí.

Celá tahle komunita lidí kolem počasí je takovou podivnou směsicí lidí, která se vlivem sociálních sítí a AI rozmělnila na několik ostrůvků úzce spolupracujících lidí. Mezitím je běžná široká veřejnost, která tu a tam podchytí nějaké info o děsivém mraku z medií, který vlastně vůbec děsivý ani vzácný není apod. Takže je to věčný „souboj“ faktů, vědění, senzace, medií a ostrůvkovitých skupin v rámci české „meteoscény“ a oficiálních úřadů.

Jak se tedy bouřky dají zachytit?
Většině lidem uniká a málo se to zdůrazňuje, že lovit bouřku se opravdu nerovná natočit „jak prší“. Stačí se podívat na YouTube a vyhledat si videa od lovců bouřek z USA a zjistíme, že co se zaznamenává, je právě nástup bouřek, jejich struktura, čelo, ještě, než nastoupí samotný déšť, kroupy či se spustí tornádo. To je právě ten magický moment, na který cílí lovci či lokální pozorovatelé. Jde tedy o to, jak bouře vypadá, než přijde. Dokonce nemusí ani projít přímo přes místo pozorování, aby byla zajímavá. Občas se setkávám s tím, že lidé napíší: „Nic nebylo, šlo to nad námi.“ A přitom z radaru je patrné, že jen pár km od jejich místa prošla gigantická rotující bouře, která se právě fotí pohledem od jihu z dálky.

Obecně bych ale dal Čechům jedničku za sledování bouřek, protože když to srovnám s publikem z dalších zemí Evropy, jsme to právě my, kdo při každé větší situaci zaplní sociální sítě desítkami i správně zachycených bouřek, kde některé záběry mají i vědecky zajímavou hodnotu pro lidi jako jsem já a rád si pak takové fotky beru pro další analýzy, co se v dané oblasti stalo.

Na co si dát pozor?
No samozřejmě na blesky. Pokud vám během pozorování bouřek začnou vstávat vlasy na hlavě, chlupy na rukou apod., je zle. Já osobně jsem jeden takový zážitek měl, kdy jsem v roce 2015 pozoroval bouřku u nás v ulici. Je paradoxem, že jsem během let byl vystaven mnohem nebezpečnějším situacím v otevřeném terénu a nestalo se nic. Tehdy jsem náhle ucítil ve vzduchu pach spálené elektřiny a cítil, jak mi vstávají vlasy na hlavě. Okamžitě jsem běžel domů, ale bylo pozdě. Ve vzduchu bylo slyšet jakési vysokofrekvenční pískání a na nedalekých vratech se objevila taková fialová zářící koule (pravděpodobně Eliášův oheň). V tu chvíli se ozvala obrovská rána, jako když se práskne bičem a vše bylo ozářené bílou barvou. Nestalo se mi nic, až další den mě jedna známá řekla, že viděla, jak udeřil blesk do nedaleké vodárny, která od místa pozorování byla asi do 100 m, tehdy jsem měl štěstí. Určitě nepodceňovat ani krupobití. Vím o jednom případu, kdy byl muž velmi vážně zraněn velikou kroupou do hlavy během tornáda na Moravě. Kroupy se mohou ohlašovat jako dunivý zvuk připomínající dusot stáda koní v dálce. Samozřejmě i tornáda jsou teoreticky možná (silnější), tam asi není nutné vysvětlovat, jak ho poznat, protože se ohlásí samo rachotem, který připomíná přijíždějící vlak, vidíme temnější oblak nasátých trosek a vítr postupně mění směr k bouři a tornádu samotnému. Toto jsou ale už dost extrémní varianty, které asi většina čtenářů nikdy v praxi nevyužije.