Psychoterapeut Martin Zikmund radí nejen rodičům, jak se stát lepšími lidmi

Pokud máte děti, možná už jste narazili na projekt 13 hříchů rodičovství, který nás učí, jak pomáhat sami sobě, ale i našim dětem žít klidný život. To je jeden z mnoha projektů a odkazů psychoterapeuta Martina Zikmunda, který původně volil úplně jinou životní cestu. Co nám psychoterapie dává a proč je pro nás důležitá, odpověděl v našem rozhovoru.

Jak jste se vůbec k psychologii dostal? Proč jste si zvolil tuto životní cestu?
Psychologie mě zajímala už od střední školy, kdy jsme ji povinně měli. Stejně tak i na vysokých školách, které jsem studoval poté, byla povinnou součástí výuky, což zejména v případě studia managementu vcelku dává smysl. Psychologie neboli vědecké studium lidské mysli a jejích funkcí, zejména těch, které ovlivňují chování v daném kontextu – pokud si vypůjčím jednu z definic – je zajímavý vědní obor. Nikdy mě ale nelákalo se mu věnovat naplno.

Nicméně, postupem času mě moje kariéra vedla od technologií blíže k lidem a lidskému chování. Nakonec skrze cestování, potkávání se s lidmi z různých koutů světa a mou velmi dobrou kamarádku psycholožku a psychoterapeutku jsem se dostal k psychoterapii a psychoterapeutickému výcviku v rogersovské psychoterapii. Psychoterapie je léčba duševních stavů pomocí verbální komunikace a interakce, pokud si vypůjčím další z definic, a okolo komunikace se točil celý můj tehdejší kariérní život, takže to nebylo až tak daleko od původního zaměření. Konkrétně Rogers věřil, že to, co „léčí“, je psychoterapeutický vztah. Pomoci trpícímu člověku změnit jeho život k lepšímu mně osobně dávalo násobně větší smysl než pomoci nějaké korporaci navýšit tržby o pár milionů dolarů.

Radíte dnes a denně lidem všude kolem vás, není to občas vyčerpávající?
Psychoterapeut vlastně lidem neradí. Pomáhá jim v sobě nalézt zdroje, které potřebují k tomu, aby vyřešili problémy, kterým ve svém životě čelí. Aby psychoterapeut mohl dobře dělat svou práci, potřebuje samozřejmě vedle psychoterapeutického výcviku, velmi intenzivní práce na sobě a dalšího vzdělávání se, také dostatek psychohygieny.

Jak dobíjíte baterky?
Většinou procházkami v přírodě, poslechem hudby, meditací a trávením času s rodinou a přáteli. Velkou roli v mém životě i nadále hraje cestování. To je podle mého názoru bohužel trochu podceňovaný nástroj sebepoznání.

Kromě běžného poradenství jednotlivcům nebo firmám máte pod sebou i spoustu projektů, je to běžné u vaší profese?
Znám spoustu zahraničních i našich psychologů, kteří se nad rámec své práce ještě nějak angažují. V Americe je to poměrně časté. Ostatně APA (American Psychological Association) má ve svém mission statementu, že jejím posláním je podporovat rozvoj, komunikaci a aplikaci psychologické vědy a poznatků ve prospěch společnosti a zlepšování života. Už od dob, kdy jsem kdysi založil svůj blog Je čas na změnu, kterému se už pár let bohužel nemám prostor věnovat, jsem to viděl stejně. APA explicitně říká, že jí jde o využití psychologie k pozitivnímu ovlivnění kritických společenských problémů a zlepšování porozumění, úcty a využívání psychologie ze strany veřejnosti. Vším, co dělám nad rámec práce s klienty, se snažím dosáhnout téhož.

Mnoho lidí vás zná z projektu 13 hříchů rodičovství, který je poměrně oblíbený. Jak projekt vznikl, co byla první myšlenka?
Ono je to trochu složitější. Když jsem v roce 2013 zvažoval, kudy se bude ubírat moje další kariéra, došlo mi, že když změníte život k lepšímu člověku, který má děti, a ty budou mít další děti a ty další děti, tak za několik desítek generací změníte k lepšímu životy opravdu velkému množství lidí. Když pomůžete korporaci X prodat svůj produkt zákazníkovi namísto korporace Y, tak v lepším případě jen zlepšíte život někoho, kdo za to dostane odměny a provizi, a to jen v daném fiskálním roce.

No a pak, o dva roky později, jsem seděl na jedné z přednášek z vývojové psychologie u skvělého doktora Jaroslava Šturmy, které jsem absolvoval na Pražské psychoterapeutické fakultě PVŠPS. Když vyprávěl, co by se nemělo dětem dělat a proč, tak se ho jedna spolužačka tehdy zeptala: „Proč se tohle proboha neučí na školách? Tohle jsem měla vědět, než jsem měla děti!“. To byla velmi validní poznámka, které jsem se tehdy chytnul. Rok na to jsem na základě přednášek pana doktora napsal článek o tom, co a proč nedělat dětem na svůj blog Je čas na změnu. Ten četly desítky tisíc lidí, pak následoval seriál článků pro časopis Marianne a těsně před covidem, v roce 2019, i první podcast 13 hříchů rodičovství.

Náš současný projekt 13 hříchů rodičovství – Jak z toho ven, se kterým mi pomáhá moje úžasná žena, je už o několik úrovní jinde, byť myšlenka je pořád stejná. Už při přípravě prvního podcastu mi došlo, že nejdřív rodiče musí mít možnost uvědomit si důsledky svých činů, aby měli motivaci změnit chování, které může být pro děti toxické. A tak jsme vlastně připravili podcast, který umožní každému vidět souvislosti, a to nejen mezi chováním rodičů a chováním dětí, ale mezi vlastním chováním a tím, co si zažili ve svém dětství.

Necítí se občas rodiče po poslechu, že jsou špatní? Často se v něčem najdou, i když to nedělají třeba se špatným úmyslem.
Někteří určitě ano a někteří se za to na nás i zlobí. Ale špatný není člověk, špatné je chování. Děti za své chování nejsou zodpovědné, dospělí ano. Děti své chování bez cizí pomoci mění těžce, dospělí to dokážou snáz, a navíc mají možnost vyhledat odbornou pomoc. A s „úmysly“ je to ošemetné, když si uvědomíte, že většinu vašeho života řídí nevědomí. Pokud vás někdo neúmyslně srazí na přechodu, bolí to úplně stejně, jako když vás srazil úmyslně. My se snažíme nabídnout pomoc rodičům, kteří neúmyslně ubližují svým dětem, a třeba o tom ani nevědí, aby získali na situaci náhled a měli možnost rozhodnout se to nedělat. Pokud nevědí, jak s tím přestat, vždy u nás najdou odkaz na odbornou pomoc (na konci každého článku na blogu 13hrichurodicovstvi.cz).

Překvapilo mě, že máte i projekt o sexuální výchově #SexQnAs. Je stále pravda, že si lidé o sexu málo povídají?
V situaci, kdy každá čtvrtá dívka a každý třináctý chlapec se do věku 18 let stanou obětí sexuálního zneužití (ve smyslu definice CDC/WHO), a kdy víme, jak zásadní to má dopady na další život člověka a navazující poškození psychického i somatického zdraví, sociálních vztahů, změnu sexuálních fantazií a sexuálního chování atd., mi to přijde extrémně důležité. A není to úplně tak, že by si lidé málo povídali o sexu jako takovém, ale v tom, že často nejsou ve své sexualitě svobodní. Na sexualitu má totiž dopady nejen sexuální, ale i fyzické a emoční zneužívání. I proto se věnujeme sexuální výchově v našem podcastu. Původně to měl být ale úplně samostatný projekt, bohužel teď není v mých časových možnostech to dělat jinak, než tato témata postupně dostáváme do podcastu tam, kde tematicky navazují na zbytek. Navíc, tak, jak nejde oddělit duši od těla a psychické zdraví od somatického zdraví, tak nejde oddělit sexualitu od duše a sexuální zdraví od zdraví…

V neposlední řadě jste pomáhal Revma Lize Česká republika s projektem Revma v klidu. Často vás oslovují nové projekty, že by chtěli vaši expertízu?
Občas mě někdo osloví. Revma v klidu určitě není jediný projekt, kterému jsem se v poslední době věnoval. Nemám ale moc volných kapacit, tak ani nikde extra neupozorňuji na tyto projekty, kde v něčem přiložím ruku k dílu. Revma v klidu je ale projekt, který plně rezonuje s tím, co sám považuji za správné – dát lidem nástroje k tomu, aby když budou sami chtít, mohli se mít v životě lépe. Je to projekt pro lidi s revmatickými onemocněními, kteří chtějí získat svůj život zpět a nenechat si ho vzít nemocí víc, než je nezbytně nutné. Z mého pohledu každý, kdo do toho projektu aktivně vstoupí, si zaslouží obdiv za svoji nesmírnou odvahu postavit se chronickému onemocnění.

Mluvit v podcastech nebo na výukových videích je i trochu jiná role, jak se v ní cítíte?
Docela přirozeně. Můj děda se věnoval divadlu a měl jsem velké štěstí na střední školu, kde jsme povinně trénovali prezentační dovednosti. Za mikrofonem, před kamerou i na jevišti jsem vlastně stejný jako kdekoliv jinde. Jen při práci se musím víc soustředit na vše, co říkám, protože ať chcete nebo ne, lidé vás často berou jako autoritu. Aspoň ti, kteří ještě nedospěli k tomu, že autoritou svého života jsou oni sami. Být sám sebou je sice extrémně složité, ale stále je to ta nejjednodušší možnost, kterou člověk v životě má.

Medailonek
Martin Zikmund se původně pohyboval na poli informačních technologií, pracoval pro menší i větší české a nadnárodní společnosti. Život v korporacích mu ale postupem času nedával takový smysl a zhlídl se v psychologii a psychoterapii. Prošel řadou výcviků, seminářů a dalšího vzdělání, aby mohl začít novou kapitolu svého života jako psychoterapeut. Kromě individuální práce s klienty se věnuje přednáškám pro firmy a další organizace. Dlouhodobě spolupracuje se Státním zdravotním ústavem a Výzkumným ústavem bezpečnosti práce na projektech v oblasti zvyšování rezilience zaměstnanců a prevence psychosociálních rizik a příležitostně přednáší pro Českou lékařskou komoru, MŠMT, nadnárodní korporace nebo třeba Všeobecnou fakultní nemocnici v Praze. Nejvíce si jeho jméno spojujeme s projektem 13 hříchů rodičovství.