„Inspiruje mě to, co jsem přečetl, viděl, slyšel i prožil,” říká spisovatel Miroslav Hlaučo, autor románu Letnice

Miroslav Hlaučo v loňském roce pořádně rozvířil český literární rybník. Jeho románová prvotina Letnice si rychle získala čtenáře i kritiky a šeptanda o výjimečném úkazu na domácí literární scéně způsobila, že kniha mizela z pultů knihkupectví nevídanou rychlostí. Jak svůj nečekaný úspěch vnímá sám autor? A jak se mu daří skloubit psaní s klasickým zaměstnáním?

Dobrý den, napsal jste román Letnice, který se prodává doslova bleskovou rychlostí. Za rok stihl už pět dotisků, pokud se nepletu. Máte nějaký odhad, co může stát za jeho úspěchem?

Dobrá otázka. Netuším, protože tato realita je pro mne magickou, takže mohu jen hádat. Třeba čtenářům a možná i kritikům tento druh literatury v Česku scházel. Třeba má čtenář rád světy, ve kterých se mu dobře bydlí a ta knížka mu jeden takový nabízí. Třeba stačí kousek upřímné lidskosti, která snad v textu je. Třeba jsem měl jen štěstí.

Měl jste od začátku záměr psát příběh s prvky magického realismu? V Česku je to poměrně neobvyklé.

Neměl jsem v úmyslu psát magický realismus, ale měl jsem jasné téma, které by se bez prvků jistého ozvláštnění reality neobešlo, takže to vyplynulo nějak samo. Nepopírám, že to, co se nazývá magickým realismem v širším slova smyslu mám rád, takže jsem se tam zařadil neplánovaně ale vcelku logicky.

Kde hledáte inspiraci?

Téměř všude. Já ji teda moc nehledám, já ji jen potkává a občas uchopím. Inspiruje mě to, co jsem přečetl, viděl, slyšel i prožil – a hlavně to, co si v sobě nesu už léta.

Jak dlouho vám trvalo román napsat? Máte klasické zaměstnání. Jak je náročné zkombinovat psaní s prací?

Psal jsem ho asi rok a půl, ale velice extenzivně, i s několikaměsíčními odstupy od jednotlivých kapitol. Teprve poslední tři až čtyři měsíce před jeho dokončením jsem psal téměř denně, myslím tím několik hodin denně. Práce je právě ten odpočinek od psaní, doba, ve které se v hlavě poskládají další obrazy a věty, takže se to se zaměstnáním hezky doplňuje.

Byl to pro vás někdy boj nebo to šlo jako po másle?

Když jsem k tomu sedl a měl jsem chuť, čas a náladu, tak to šlo jako po másle. Já jsem poměrně líný, ale když už se dokopu k tomu, že si za počítač sednu, jde to relativně lehce. Ani jsem se moc nezadrhával, spíše jsem se pak musel brzdit, abych to příliš neroztahoval.

Děláte si myšlenkové mapy a promýšlíte děj dopředu nebo jste intuitivní typ psavce?

Nedělám si mapy v hmotném slova smyslu. Nekreslím si schémata, nedělám si osnovu, nerýsuji si děj. Ale v hlavě si držím něco jako pocitovou síť, jako když skládáte puzzle a těší vás nejen to, že jednotlivé dílky do sebe zapadají, ale i to, že ty dílky tvoří nějaký smysluplný obraz. Tuším, co chci říct, tuším, jak to asi chci říct, jako když se včela pohybuje po louce a přitom neustále ví, kde je slunce a kde je úl. Věřím, že to ostatní vyplyne samo.

Foto: Marta Nováková

Román jste posílal do nakladatelství, kde byli z rukopisu nadšení. Proč jste si vybral zrovna Paseku?

Uvažoval jsem nad nakladatelstvím, kterému by takový text mohl sednout, vyšly mi tak dvě až tři. Na stránkách Paseky byly jasně napsané e-mailové adresy redaktorů, takže jsem to nemusel zasílat na nějaký anonymní e-mail. Vybral jsem si Magdalenu Hennerovou a poslal jí rukopis jedno úterý o polední pauze. Ve středu mi odepsala zpátky a bylo. A bylo dobře.

Momentálně se podařilo prodat práva do zahraničí. Letnice tedy vyjdou v polštině, němčině a španělštině. Jaký to je pocit? Co přesně to znamená a obnáší?

Zatím ani nevím, co to všechno obnáší – a vlastně si nejsem jistý, jestli o tom smím mluvit. Ale protože tuto informaci zveřejnilo samo nakladatelství, tak asi ano. Samozřejmě jsem zvědavý, jak bude knížka vypadat a znít v cizích jazycích, a jestli ji vůbec budou schopni číst čtenáři z jiných kultur. Němci a Poláci asi ano, ale ten španělský překlad bude v Latinské Americe a na to přijetí budu opravdu zvědavý. Každopádně si myslím, že jsem připravil překladatelům pořádný překladatelský oříšek.

Můžeme se těšit v tomto roce na nějakou další knižní novinku od vás?

V tomto roce nejspíš ještě ne. Věci asi musí uzrát. Paradoxně kdyby Letnice neměly takový úspěch a nebyly tudíž jistým závazkem budícím očekávání, možná bych vydal něco ze šuplíku, ale teď mám vůči Letnicím jistý závazek a cítím, že by druhá knížka měla být minimálně stejně dobrá. Současně si přeji, aby byla jiná, zase trochu „překvapující“, takže paralelně píši několik textů, a když se některý z nich rozjede a rozzáří, tak ho vypustím ven.

Nechystáte se pověsit svou profesi na hřebík a začít se plně věnovat psaní?

Ne. Nerad bych byl na psaní závislý. To bych si nemohl dopřát ten luxus psát jen to, co mne baví a dát si na to jakkoliv dlouhý čas. Ale možná by mě bavilo profesionálně pracovat s textem – klidně i účelovým či komerčním. Třeba pro nakladatelství, média, reklamní agenturu, marketing – možná i politický, možná i anonymně. Ostatně něco takového činím i když dávám rozhovory, nebo když dělám autorské besedy. Kdybych byl mladší, uvažoval bych možná nad podobnou profesí. Bavilo mne dělat úpravu Letnic pro rozhlas, baví mne promluvy na besedách, ale v mém věku už se na juniorní pozici asi nehodím. Nejsem si jistý, že by o mě někdo stál. Navíc má práce mne zatím zaplať pánbůh baví a dává mi stejný smysl jako psaní. Říkám si, že se psaní plně oddám v důchodu. (smích) Je však možné, že budu v dohledné době spolupracovat na scénáři k seriálu, což je opět věc, která mne láká, a se kterou už mám nějaké zkušenosti z mého mládí, tak uvidíme. Ale teď žádnou radikální změnu ohledně změny profese nechystám, stejně jako se nechystám přestat psát.

Miroslav Hlaučo žije od roku 1990 v Praze. Vystudoval klinickou farmacii v Bratislavě, po ní také režii na DAMU a filmovou vědu na filozofické fakultě v Praze. Po krátkém období, ve kterém se živil uměním jako dramatik, divadelní a rozhlasový režisér a pedagog na Vyšší odborné škole herecké v Praze, pracuje už přes dvacet let v oblasti farmacie a medicínského výzkumu a vývoje buněčných biotechnologií.