Alžběta Vintrová nás učí pravopisu hravou a vtipnou formou

Korektorka a copywriterka Alžběta Vintrová na svém webu a sociálních sítích pravidelně sdílí tipy a zajímavosti z českého jazyka, které často zapomínáme nebo pleteme. Sama se označuje za pravopisnou apoštolku a nejraději by opravila všechny chyby světa. Dokáže si vůbec v klidu přečíst knihu? I o tom jsme si povídaly v našem rozhovoru.

Jak jste se dostala na svou profesní dráhu korektorky, copywriterky a lektorky?
Vystudovala jsem Filozofickou fakultu v Brně obor český jazyk, literatura a francouzský jazyk. Magisterské studium jsem měla dokonce zaměřené na překladatelství z francouzštiny, takže jsem nejdříve šla cestou překladů, což se mi zdálo perspektivnější. Časem jsem ale dospěla k pocitu, že potřebuju rozšířit svou nabídku. V roce 2018 jsem si tedy přidala korektury, abych více využila znalost českého jazyka, i když samozřejmě češtinu hodně využívám i při překládání.

Pak se to začalo samo nabalovat. V korekturách jsem postupně kromě čárek a íček začala dělat větší zásahy a klienti byli spokojení. Pořád jsem si ale říkala, že psát nebudu, že to neumím. Až v covidové době se klienti už nenechali přesvědčit, že to neumím. A tak trochu mě ke copywritingu donutili. A já jsem za to hrozně ráda, protože od té doby copywriting tvoří čím dál větší podíl mé práce. Lidí, kteří vědí, že neumí psát a svěří to odborníkovi, je více než těch, kteří něco napíšou a chtějí si to nechat zkontrolovat. Korektury dělám ráda, pořád jich dělám hodně, ale je to úplně jiný typ projektů.

Kde se vzal nápad na pravopisné jednohubky, které učí širokou veřejnost chytákům v češtině?
Jednohubky vznikly současně s mou prací na korekturách, kdy jsem si říkala, že musím být někde vidět, abych získala klienty. Tak jsem začala budovat svoji online identitu, vytvořila jsem web a facebookovou stránku. Ale říkala jsem si, co tam budu psát… „Objednejte si korektury, je to důležité,“ to se moc neujalo. Pak na mě někde v médiích vyskočila zpráva „Díky povodním…“ a já si říkala, že to přece nemůže být pravda.

A tak vznikla první jednohubka na téma „díky vs. kvůli“. Tehdy se to ještě nejmenovalo pravopisné jednohubky a ani nikdo nevěděl, co z toho bude. Ale byla to první vlaštovka a postupně přibyly další. Po půl roce jsem si říkala, že takových témat je vlastně docela dost, a to moje zpracování má úspěch – je to krátké, vtipné, poučné a lidé si to tak lépe zapamatují.

V současné době mám jednohubek kolem 150 a zhruba 15 dalších čeká na zpracování. Tvořím je tedy už přes 6 let. Nepublikuju pořád nové. Abych je mohla sdílet dvakrát týdně, tak je i recykluju a používám opakovaně, protože je pokaždé vidí někdo jiný a ti, co je vidí znova, si to rádi zopakují.

Vždycky se snažím do nich dát i nějaké vysvětlení, případně historii výrazu nebo slovního spojení. Sama nemám ráda, když mi někdo řekne: „To je pravidlo, a to se nauč.“ Snažím se vždy odkrýt něco za tím, podle čeho si to můžete lépe zapamatovat, aby to dávalo smysl.

Hodně lidí vás sleduje na Facebooku a LinkedInu…
Ano, začínala jsem na Facebooku a časem jsem se s jednohubkami přesunula i na LinkedIn. Lidé tam chodí s jiným úmyslem než na Facebook, kde se moc nechtějí učit pravopis. Na LinkedInu je ta nálada pracovní a kultivace mateřského jazyka je přijatelná a trendy. Jednohubky tam tedy mají větší publikum a krásné ohlasy. Kromě toho je přes 2 000 lidí odebírá e-mailem.

Největší slávu jsem zažila před dvěma lety, kdy jsem byla nominovaná na Ceny československého LinkedInu v kategorii Marketingový objev roku. Velmi mě to potěšilo, do top trojky se se mnou dostaly dva velké marketingové týmy. I když jsem tu cenu nezískala, velmi si nominace vážím.

Vaše korektorské oko musí asi brečet nad tím, jaké chyby jsou v médiích poslední dobou k vidění.
Trochu mi přijde, že se kvůli rychlosti publikování článků vynechává kontrola korektorem. A taky bych si myslela, že by se takové práci měli věnovat lidé, kteří mají jazykový cit. Ale autorskou slepotu nepřečůráte, ve vlastním textu se vždycky hledají chyby hůře. Sama se strašně stydím, když něco publikuju a někdo mi píše, že tam mám chybu. A stává se to. Určitě by každému textu prospělo, kdyby ho viděly druhé oči, ale už ty první by měly mít nějaké povědomí a vzdělání v češtině. Je to opravdu různorodé i tím, že je internet otevřený a může na něj psát, kdo chce.

Problém není v tom, že budete za pitomce, když to blbě napíšete. Ale v tom, že každý, kdo si to přečte, tak si danou chybu zafixuje. To byla jedna z motivací, proč jsem začala s jednohubkami, protože jsem viděla, že se mé děti učí chyby z plakátů a reklam ve veřejném prostoru. Paní učitelka se může ve škole přetrhnout, ale pak děti vidí plakáty a zprávy, ve kterých jsou chyby, a dál to používají. „Takhle to přeci bylo v novinách, takže to musí být správně.“ Autorita médií je stále velmi silná.

Jaké největší nešvary v běžném používání češtiny vídáte?
Největší nešvar je lenost. Lenost si text po sobě přečíst a zamyslet se nad tím, jestli tam náhodou nemám chyby. Jsou i některé chyby, které mění význam.

A jaké chyby nejčastěji vídáte u svých klientů?
To je záludná otázka, protože každý druh textu vytváří příležitosti pro jiný druh chyb. Například na plakátu, kde máte datum, čas a místo, budou chybět mezery v datu nebo bude špatně velké písmeno v lokalitě. A jiný druh chyb najdu v souvislých textech, v románech a podobných. Tam to budou spíše čárky a chyby ve větné stavbě. Třeba v textech pro webové stránky se často píše Vy a Vás s velkým V, ale správně by mělo být malé v.

Udělala jsem takový přehled, který se jmenuje 10 nejčastějších chyb v češtině, kvůli kterým jsou lidi za pitomce, dá se dokonce stáhnout na mém webu. Tak se sami můžete podívat, jak na tom jste.

Dokážete si v klidu přečíst knihu nebo zprávy?
Já tomu říkám zapnout a vypnout korektorské oko. Asi to lidé znají ve všech profesích, že vidí, co je kde špatně z toho jejich oboru. Úroveň textů je opravdu různá a člověk se občas potřebuje dozvědět informace i ze zdroje, který neprošel korekturou. Někdy se ale stane, že text musím zavřít, protože je tam hustota chyb vyšší než hustota informací.

Ze začátku jsem měla takové mesiášské období, kdy jsem přečetla blogový článek a napsala autorce, že by potřebovala korekturu a že jsem tu pro ni. Nikdy se to ale nesetkalo s dobrým ohlasem. Proto jsem přešla na strategii pravopisných jednohubek. Kdo se chce učit nebo dovzdělat, tak může, a kdo nechce, je to jeho věc.

Existuje i mnoho automatických nástrojů, které vám text zkontrolují. Ne dokonale, ale je to aspoň něco. Word, Google, Opravidlo… Jsou to pořád jen automaty, takže ne vše, co nám označí, je opravdu špatně, stejně tak občas neodhalí chybu, protože se tváří jako normální slovo, ale pomůže to v základních úpravách.

Je něco, co vám v pravidlech českého pravopisu vadí?
Poslední pravopisná reforma byla v roce 1993 a měnila psaní velkých písmen a délku samohlásek v cizích slovech. Takže i když mi někdo tvrdí, že za jeho mladých let se nějaké věci psaly jinak, je to mimo mísu. Hodně lidí si myslí, že čeština je víc zkostnatělá, než ve skutečnosti je. Přitom spisovná norma už připouští spoustu tvarů, například „můžu, píšu, maluju“. Čeština není tak nepřátelská.
Samozřejmě svět se mění rychleji než čeština, ale změny probíhají. Někdy mi ty změny připadají spíš jako takové uhnutí lidské lenosti, těžko se smiřuju s tím, že štrúdl by měl mít kroužek nad u. Špatně rozdýchávám i slovo potencionální, to už je schválené vedle původního potenciální.

Změny se dělají jen v případě, že je jazyk potřebuje. Všechny aktuální změny se dají sledovat v Internetové jazykové příručce, kterou spravuje Ústav pro jazyk český Akademie věd ČR. Je dostupná zdarma a já s ní pracuju velmi ráda. Doplňují se tam věci, které jazyk zrovna potřebuje. Když v roce 2020 přišel covid, tak jste tam během chvíle mohli najít informace, jak o covidu psát. Najednou to všichni potřebovali a oni velmi rychle reagovali. A podobně tam přibývají další výrazy. Ale nedějí se nějaké velké zásadní změny.

A které změny vy byste například uvítala?
I když by to bylo všechno jednodušší a krásnější, kdybychom zrušili třeba tvrdé a měkké y/i nebo s/z, nebylo by to ono. Jednou jsem to vyzkoušela v aprílovém příspěvku, ve kterém jsem psala všude měkké i a myslím, že jsme si všichni velmi rychle uvědomili, že to není dobrá cesta. Asi by si člověk zvykl, v Německu udělali před 30 lety jazykovou reformu a přesto, že všichni na začátku brblali, teď si to chválí. Ale pro mě je to v tuhle chvíli nepřijatelné.

Já bych nepodpořila sjednocení i/y ani s/z, dokonce ani mně/mě. Ale kdybych mohla udělat jednu změnu, která by češtinu zjednodušila a přitom neohrozila, zrušila bych ů. Nechala bych všude ú. Myslím, že docela stačí naznačit délku samohlásky, není potřeba v ní ještě zohledňovat historický vývoj češtiny, který běžný uživatel nezná, a tak ho nedokáže ocenit.

Medailonek
Alžběta Vintrová vystudovala český jazyk a překladatelství. Od překladů z francouzštiny a angličtiny se časem posunula ke korekturám a copywritingu. Označuje se za pravopisnou apoštolku a pomáhá dospělým zdokonalit se v češtině. Ať už jako korektorka, copywriterka, nebo tvůrkyně pravopisných jednohubek, které vám přinášejí pravidelnou zásobu češtinářských tipů. Sledovat je můžete i vy na jejích sociálních sítích nebo webu.