Výzkumníci sledovali tento proces u myší i lidí pomocí fluorescenčních značek a časosběrného zobrazování. Zjistili, že takzvaná myonuklea se po signálu z poškozeného místa pohybují po vnitřní buněčné síti tvořené mikrotubuly a motorickým proteinem dyneinem. Na místě pak zajišťují lokální dodávku mRNA, podle níž buňka rychle vyrábí bílkoviny potřebné k obnově narušené struktury svalového vlákna.

Je to povzbudivá zpráva pro výzkum zdravého stárnutí i léčby svalových onemocnění. Lepší pochopení tohoto rychlého samoopravného systému může do budoucna pomoci hledat cesty, jak udržet svaly déle silné a odolné, případně jak podpořit jejich regeneraci tam, kde už přirozené procesy slábnou. Vědci zároveň připomínají, že u větších zranění zůstávají svalové kmenové buňky nadále zásadní součástí obnovy.

Studii, která zkoumala neuvěřitelných 56 968 respondentů v 65 zemích, provedla Anglia Ruskin University v Anglii. Cílem bylo, aby byly výsledky skutečně globální a relevantní. Ústřední princip výzkumu se točil kolem konceptu „ocenění těla“. Ještě jste se s tímto termínem nesetkali? Nevadí. Koncept se vztahuje k objímání, oceňování a respektování vlastního těla. Rovněž zdůrazňuje důležitost vzdorování mediálně propagovaným ideálům vzhledu jako jedinečnému měřítku lidské krásy.

Účastníci studie museli vyplnit dotazník Body Appreciation Scale-2. V celé řadě zúčastněných zemí se objevil zřetelný trend – lidé s vyšším hodnocením tělesného obrazu byli také těmi, kteří měli výraznější pocit psychické pohody. Skóre životní spokojenosti toto pozorování jenom zdůraznilo. Zajímavé je, že roli hrála i individuální demografie. Skóre ocenění těla mělo tendenci být vyšší u účastníků, kteří byli svobodní. Navíc si ti, kteří se usadili ve venkovském prostředí, více vážili svého těla.

TRE funguje na principu, kdy čas, který strávíme jezením, je omezen na určitý počet hodin každý den. Tato časová okénka se mohou lišit v závislosti na tom, co si uživatel zvolí a co mu vyhovuje.

Proč zkusit TRE?

Mnoho lidí se k TRE uchýlí z prostého důvodu, kterým je potřeba mít přehled nad svým stravováním. Dost často se totiž stává, že máme tendenci během dne neustále něco konzumovat, a tím nemyslím klasicky snídaně, oběd, večeře a svačiny. Řeč je o častém uždibování, mlsání a jiných formách doplňování živin navíc. Tělo tak neustále musí zpracovávat to, co sníme, a nemá čas na nic jiného. A zvláště ve večerních hodinách je to pro tělo velice zatěžující.

Ilustrační foto: Pixabay

Jak na to?

Celý proces je poměrně jednoduchou záležitostí. Stačí si zvolit určitý počet hodin, během kterých každý den zvládneme sníst všechny své pokrmy, a po zbytek se budeme postit. Pro začátek je vhodné to nepřepálit, tedy zvolit spíše delší časový úsek, a postupně ubírat. Ideálním začátkem je tedy 12hodinové okno. Pokud se snažíme o redukci hmotnosti, ideální je 10 a méně hodin, ale vše záleží na vašich potřebách. Zatím sice nemáme k dispozici data, která by mohla pomoci odhalit, jaká doba konzumace je ta nejlepší, nicméně pokud začnete s delším oknem a postupně budete snižovat, nic tím nezkazíte.

Nicméně nemá smysl klesat pod 8hodinové okno, to je k redukci hmotnosti více než dostačující. 8 a méně hodin stravovacího okna užívají spíše vrcholoví sportovci, kteří časově omezené stravování využijí především ke zvýšení výkonnosti svého těla. Pro běžného smrtelníka je takové ohraničení zbytečně striktní. Není potřeba, abychom si použitím TRE narušovali náš oblíbený program čítající například sklenku s přáteli nebo večeře s rodinou. Vše je o správném balancu.

Benefity TRE

Kromě přehledu o tom, co jíme, a omezení nočního mlsání přináší časově omezené stravování i některé zdravotní benefity, a nemluvím teď o úbytku váhy, i když přirozeně i to je jeho součástí. Některé studie naznačují, že zdravotní přínosy TRE zahrnují snížení obezity, cukrovky a kardiovaskulárních onemocnění. Benefitem může být také lepší spánek a duševní zdraví.

Na závěr je však důležité zmínit, že veškeré změny týkající se našeho těla bychom měli předem konzultovat s lékařem a ujistit se tak, že daný způsob životního stylu je pro nás vhodný. Takže před vyzkoušením prvních TRE stravovacích oken důrazně doporučuji to nejprve probrat s vaším lékařem.

Vědci doporučují denně pravidelnou desetiminutovou procházku, kterou můžete během dne zopakovat. „Údaje skutečně potvrzují, že jednou z nejškodlivějších věcí, které můžeme pro své zdraví udělat, je sedavý způsob života,“ řekla Samantha Smithová, lékařka sportovní medicíny z Yale Medicine. Naproti tomu se zjistilo, že i krátká procházka může zlepšovat krevní oběh, dodat energii, navýšit srdeční frekvence a zlepšit soustředění. Také díky ní zapracujete na své vytrvalosti. Pokud se totiž budete držet pravidelného desetiminutového režimu, zjistíte, že jste schopni chodit déle a déle, aniž byste se cítili unaveni. Časem tak budete moci přidat do svého režimu další pohyb.

Oficiální doporučení Centra pro kontrolu a prevenci nemocí totiž uvádí, že lidé by měli vykonávat mírnou fyzickou aktivitu 150 minut týdně. To znamená například třicetiminutové cvičení pětkrát týdně, do kterého spadá například i svižná chůze. Doporučený je ale také silový trénink alespoň dvakrát týdně. Krátké procházky jsou tedy rozhodně dobrým začátkem.

Zdroj: Novinky

Lidské ostatky se při kompostování ukládají do uzavřené nádoby spolu s vybranými materiály, jako jsou dřevní štěpka, vojtěška a sláma. Působením mikrobů se postupně rozkládají a zhruba po měsíci si pozůstalí mohou odnést vzniklou zeminu. Použít se dá při výsadbě květin, zeleniny nebo stromů. Americká firma Recompose, která se této aktivitě věnuje, uvedla, že tato služba může ušetřit tunu uhlíku ve srovnání s kremací nebo tradičním pohřbem. Zastánci tohoto způsobu nakládání se zemřelými tvrdí, že je nejen ekologičtější, ale také praktičtější ve městech, kde jsou kapacity hřbitovů omezené.

New York se tak stal šestou jurisdikcí USA, kde je tento způsob pohřbívání legální. Lidské kompostování je legální také například ve Švédsku. Přírodní pohřby, při nichž je tělo vloženo do země bez rakve nebo v té, která je biologicky rozložitelná, jsou povoleny ve Velké Británii.

Autorský článek Gabriely Brázdové s použitím informací z Radio Wave a BBC

Aby se však pacienti s cholerou mohli léčit, musí nejprve vůbec vědět, že jsou touto nemocí nakaženi. Sledování onemocnění střev, jako je právě cholera, však může být citlivý a obtížný úkol. Maia Gatlin, výzkumná inženýrka z Georgia Institute of Technology, našla způsob, jak využít umělou inteligenci k detekci průjmového onemocnění spojeného s vážnými infekcemi.

Neinvazivní mikrofonní senzor dokáže detekovat onemocnění ve střevech

Gatlin k identifikaci střevních onemocnění používá neinvazivní mikrofonní senzor, kdy je umělá inteligence obsažená v senzoru schopná určit infekci, aniž by jedinec musel být vyšetřen ve zdravotnickém zařízení. Metoda zahrnuje použití mikrofonu a strojového učení k detekci průjmu. Gatlin a její výzkumný tým testovali senzorovou techniku na zvukových souborech z online zdrojů. Každý jednotlivý zvukový vzorek stolice byl převeden na spektrogram (vizuální způsob zobrazení zvuku), který zachycuje zvuk v obraze.

Různé typy vylučování vytvářejí různé zvuky a podoby spektrogramu. Právě obrazy spektrogramu jsou vstupní informací pro algoritmus strojového učení. Výkon algoritmu se dále testuje, aby se zajistilo, že získává informace pro interpretaci zvuků pomocí senzoru bez ohledu na prostředí.

Senzor lze použít v místech s trvalým výskytem cholery

Gatlin chce použít senzor v oblastech, kde je častý výskyt střevních infekcí. Senzor by mimo jiné mohl být také použit v zařízeních ošetřovatelské/hospicové péče k automatickému sledování pohybu střev pacientů. Gatlin dodává, že do budoucna je možné využití tohoto zařízení i k osobním účelům v domácnostech pro jednotlivce k testování jejich vlastního zdraví prostřednictvím pohybů střev.

Zdroj: Interesting Engineering

Podle mezinárodní studie nejsme zas tak vedle. Výzkum zjistil, že náš výběr může být ovlivněn konkrétními živinami, které naše tělo potřebuje. Znamená to, že lidé mají překvapivě vysokou míru výživové moudrosti. Díky ní si vybírají potraviny tak, aby vyhovovaly jejich potřebám vitamínů a minerálů a vyhýbali se tak nutričním nedostatkům.

„Výsledky našich studií jsou velmi významné a poměrně překvapivé. Poprvé za téměř sto let jsme ukázali, že lidé jsou ve výběru potravin sofistikovanější a zdá se, že si vybírají na základě konkrétních mikroživin, než aby prostě jedli všechno a dostali to, co standardně potřebují,“ řekl hlavní autor studie Jeff Brunstrom. Ve výzkumu, kterého se účastnilo 128 dospělých, se měřila preference pokrmů tak, že vědci ukázali respondentům různé páry ovoce a zeleniny. Dotyční vybírali kombinace, které jim byly sympatické. Zjistilo se, že mají tendenci vybírat výživově výhodnější stravu.

Autorský článek Gabriely Brázdové s využitím informací z Earth

Jaký je protilék? Začíná se rozšiřovat pojem takzvaného všímavého stravování (anglicky mindful eating), které, jak název napovídá, je charakteristické plně vědomým stravováním. Zkrátka dáváme veškerou svou pozornost jídlu, které konzumujeme, připravujeme, podáváme nebo vaříme. Tato praxe může pomoci zdržet se konzumace určitých druhů nezdravých potravin a zároveň vede k pochopení vlivu jídla, které jíme, na svět kolem nás. Všímavé stravování má ve své podstatě vést k celoživotní zdravé stravě.

My pro Vás máme 8 kroků, které mohou napomoci dostat trochu více všímavého stravování do každodenního života.

• Zaměřte se na svůj nákupní list

Zkusme zvážit, zda náš nákupní list obsahuje pouze potřebné produkty, které chceme nakoupit. Během nákupu se držme seznamu, úspěšně se tak vyhneme impulsivnímu nakupování potravin.

• Porozumění pocitu hladu

Ke stolu usedejme s chutí k jídlu, vlčí hlad není správná cesta. S tímto přístupem si můžeme pokrm více vychutnat a nestane se, že bychom se snažili nasytit co nejrychleji.

• Zaměřte se na porce

Oči by jedly, ale břicho už nemůže, všichni to známe. Dobrým krokem je začít s malými porcemi a postupně si v případě potřeby přidávat, dokud se necítíme dostatečně sytí. Budeme tím více dbát na množství jídla a zároveň se vyhneme plýtvání, jelikož nebudeme muset nesnězené jídlo vyhazovat.

• Oceňte své jídlo

Oceňme jídlo, které máme před sebou. Zkusme se na chvilku zastavit a uvědomme si všechno a všechny, kteří s námi hodují.

• Vnímejte všemi smysly

Je dobré si při jídle zkusit procvičit všechny smysly. Vnímejme barvu, vůni, chuť, dokonce i zvuky surovin v našem pokrmu, a to nejen při konzumaci, ale i během samotné přípravy.

• Jezte po malých soustech

Je mnohem snazší ochutnat, co vlastně jíme, když nemáme úplně přeplněná ústa. Navíc s menšími sousty můžeme získat mnohem větší zážitek z jídla.

• Pečlivě žvýkejte

Důkladné žvýkání nám může pomoci odhalit chutě, které jsme dříve ani nevnímali. Dopřejme si dostatek času.

• Jezte pomalu

Udělejte si na jídlo dostatek času. Je snazší pokrm rychle sníst a věnovat se zase něčemu jinému, ale může se také stát, že pocit hladu nebo potřeby jíst pak přijde mnohem rychleji. Dostatek času je pro všímavé stravování klíčový.

Zdroj: Optimist Daily

Téma, kterému se nyní věnujete, je pro vás osobní a provází vás celý život. Překvapilo vás, kolik žen s vámi podobný příběh sdílí?

To mě rozhodně překvapilo, spíš až šokovalo. Tím, jak málo se o těchto věcech mluví, si v nich člověk často připadá dost sám. Díky tomu tichu může lehko dojít k pocitu, že to všichni okolo zvládají lépe než on. Proto pro mě byl šok zjistit, že žena, která o sobě nepochybuje a nezabývá se tím, jak nedokonalé má tělo, je spíš výjimka.

Aniž by to byl záměr, nestalo se pro vás natáčení podcastu jakousi terapií?

Já jsem si za svůj hlavní vyjadřovací prostředek vybrala umění. Už dlouhé roky jsem zvyklá ve své tvorbě zrcadlit svoje emoce, zážitky, můj vnitřní svět. A myslím si, že když jdete na koncert nebo do divadla, tak to, co vás strhne a chytne za srdce, je právě projev nějaké vnitřní pravdy, naléhavosti. Když to té zpěvačce či herečce prostě věříte. Ve chvíli, kdy tvoříte takhle „zevnitř“ a zapojujete se do toho, tak to nutně něco dělá i s vaším prožíváním, je to nějaký proces.

V tomhle smyslu je pro mě Sádlo jako další z uměleckých projektů rozhodně očistný, protože jsem promluvila o něčem, o čem jsem velmi dlouho mlčela – tak jak o tom mlčí množství dalších žen. Ale zároveň je pro mě zásadní to, že se nesmí jednat jenom o terapii. Tu si můžu řešit u terapeuta a nemusím do toho zapojovat posluchače nebo diváky. Pokud vytvořím a zveřejním dílo, je pro mě v první řadě důležité to, aby i těm, kdo se s ním potkají, přinášelo možnost něco zažít – aby mělo nějakou hodnotu i pro ně.

Takže jste se naopak musela stát pomyslným psychologem pro své respondentky, aby vůči vám získaly důvěru a svěřily vám takto osobní věci?

K profesi terapeuta mám veliký respekt. Nějaké naslouchání a rady rozhodně nejsou zaměnitelné za terapii. Osobně se domnívám, že mnoho lidí si v současné době udělá krátký kurz a poté se titulují jako terapeuti. Přijde mi to nezodpovědné a rizikové a rozhodně já žádný terapeut nejsem, ani se na něj nepasuji.

Jak byste tedy svou roli popsala?

Já jsem jen naslouchala, pozorně, s úctou k tomu, kdo mluvil. Hodně důležité pro mě bylo, abych vnitřně nehodnotila – abych opravdu byla s tím, kdo mluví, a v duchu nevynášela soudy.  Jestli ke mně respondentky měly důvěru, tak především proto, že možná vnímaly, že jejich výpovědi použiju s respektem. A že přicházím ne jako lovec audiozáznamu, ale jako žena, která to taky zažila. Byly jsme v tom spolu.

Váš podcast je zaměřen takřka výhradně na ženy. Jak vnímáte obdobnou problematiku u mužů?

Muži mají svá specifika, tlak na ženy je určitě větší, ale rozhodně body shaming muži zažívají taky. Moc malý vzrůst, pleš, malý penis, malé ruce, moc hubený, … existuje spousta věcí, kvůli kterým se nad druhého můžete povyšovat, pokud chcete. Tématu mužského body shamingu se budeme určitě ještě věnovat.

Na podcast navazuje kampaň Moje tělo je moje. Byla v plánu od začátku, nebo ta myšlenka přišla až s ohlasy na podcast?

Kampaň Moje tělo je moje vznikla ve chvíli, když jsem si uvědomila, jak obrovské, bolestivé a neošetřené téma podcast otevřel. Došlo mi, že mi nestačí jen zkonstatovat, kolik agrese, tlaku a zranění vzniká okolo hodnocení vzhledu. Bylo mi jasné, že chci přispět k tomu, aby se to změnilo.

Co dalšího chystáte do budoucna?

Platforma Moje tělo je moje v září přinese do škol workshopy na téma body shamingu. Chceme, aby už děti měly možnost uvědomit si, jakou váhu má slovo, jak jím můžeme ublížit, jak se asi cítí někdo, kdo urážky a šikanu zažívá. Pokud by nějaká škola měla zájem, určitě se nám mohou ozvat. Dále budeme přinášet streamy a programy pro dospělé, například na téma komunikace s dětmi o vzhledu těla. Od podzimu také poběží podcast Moje tělo je moje, který přinese škálu zajímavých témat spojených s tělem. Opravdu mi to všechno dává veliký smysl.

Zobrazit příspěvek na Instagramu

Příspěvek sdílený Ridina Ahmedová (@ridinaahmedova)

Medailonek

Ridina Ahmedová se narodila v roce 1974 v Praze. Velkou část dětství strávila v Alžírsku, po návratu do Československa zde vystudovala gymnázium, posléze i vysokou školu. Své místo vidí především v hudbě. Vydala sólovou desku, složila hudbu k několika divadelním představením, získala nominaci na cenu Anděl, improvizačně vystoupila na pódiu i s Bobbym McFerrinem. Založila a vede centrum pro práci s lidským hlasem nazvané Hlasoled. Letos v lednu zveřejnila svůj autorský podcast Sádlo, na který navazuje stejnojmenné divadelní představení nebo kampaň Moje tělo je moje.

Celebrity tak budou muset informovat své sledující, že ve zveřejňovaných příspěvcích použily zkrášlující filtry nebo retuše. Ty upravují domnělé nedostatky a zejména na Instagramu se těší velké oblibě. Norská vláda proto nechala vytvořit speciální označení, které bude v aplikaci sociálních sítí již brzy k dispozici. Informoval o tom deník The Independent.

Cílem je omezit zkreslující představy dospívajících o zdravém vzhledu. O tom, že obsah produkovaný influencery vytváří u mladistvých nezdravý tlak na to, jak by měli vypadat, se v Norsku debatuje už delší dobu. „Věříme, že by nové nařízení mohlo významně zmírnit negativní dopady, které zejména na děti a dospívající podobný obsah má,“ uvedlo ministerstvo v oficiálním prohlášení. Deník The Independent rovněž zmiňuje studii z roku 2019, která zjistila, že prohlížení snímků kosmeticky vylepšených žen prokazatelně zvýšilo touhu po kosmetické chirurgii, a to především u žen ve věku od 18 do 29 let.

„Trvalo mi opravdu dlouho, než mi došlo, jak pokřivené moje vnímání sebe sama je. Začala jsem uvažovat o tom, proč je rozměrům a vzhledu těla obecně přikládán tak zásadní význam. A proč je tak těžké na tenhle výklad reality nepřistoupit,“ vysvětluje zpěvačka a hudebnice Ridina Ahmedová.

Rozhodla se proto upozornit na tlak až teror, který přichází ze strany společnosti, a často i od těch nejbližších, jakmile žena svým vzhledem z ideálu krásy jakýmkoliv směrem vybočí. „Podcast jsem pojmenovala Sádlo, protože pro mě to ve zkratce symbolizuje všechna hanlivá označení a v důsledku i tu sebenenávist, kterou ženy zažívají, protože mají pocit, že jejich tělo není dost dobré.  Byla bych ráda, aby se skutečná těla přestala démonizovat jen proto, že nevypadají jako ta z obálek časopisů,“ vysvětluje tvůrkyně nového projektu.

Učme se úctě k lidské pestrosti

A že není jediná, dokazuje množství žen, které na podcast zareagovaly. „Jsem zaskočená lavinou odpovědí. Ozvaly se mi stovky žen s ochotou sdílet své zážitky a příběhy,“ popisuje Ridina Ahmedová. Hlavním tématem podcastu však není nadváha jako taková. „Stejné věci zažívají ženy hubené, vysoké, pihaté, zrzavé, s velkým nosem, malými ňadry… A bylo by prostě skvělé učit se úctě k lidské pestrosti,“ uzavírá umělkyně.

Na šestidílný podcast volně navazuje divadelní performance Sádlo, která bude mít premiéru v červnu tohoto roku, a také osvětová kampaň Moje tělo je moje, plánovaná na letošní podzim. Chystá se i kniha Sádlo složená z příběhů a fotografií.

Podcast Sádlo si můžete poslechnout na webu a v podcastech Radia Wave, na mujRozhlas.cz a v dalších podcastových aplikacích.

„První jizvy jsem získala ve čtrnácti, když jsme si s kamarády hráli na honěnou, já upadla a skončila s jizvami na obou nohách. Roky jsem pak kvůli tomu byla paranoidní, nechtěla jsem své nohy nikomu ukazovat a nosila jsem jen kalhoty,“ vzpomíná Andrea.

Andrea je zapojená do projektu Behind the Scars. Ona a dalších více než 60 lidí.  A pořád přibývají další. Další lidé, kteří se chtějí podělit o příběh, který se za jejich jizvami skrývá. A taky o jizvy samotné. Ty zachycuje Sophie Mayanne prostřednictvím svého fotoaparátu. Záměr? Oslava jizev všech tvarů a velikostí.

„Jako fotografku mě vždycky zajímalo to, co společnost označuje jako „vady“. V tomto projektu chci, aby lidé viděli své jizvy v novém, pozitivním světle. A vy abyste o své kůži také přemýšleli jinak“, vyzývá anglická fotografka.

Její projekt kombinuje velmi citlivé fotografie s často silnými životními příběhy. Za jizvami stojí totiž nejen dětské hry, ale i závažné operace, následky sebepoškozování, požáru nebo autonehody. „Bojuji se sebepoškozováním od osmi let. Co si jen pamatuji, byly moje emoce hodně intenzivní a tohle byla jedna z cest, jak se s tím vypořádat,“ vysvětluje tentokrát Asleigh.

Příběhy v projektu také dobře reflektují přístup lidí k vlastním jizvám. Někteří cestu ke smíření stále hledají, jiní už se s nimi sžili. „Jsem na svou jizvu velmi hrdá, je to důležitá součást mé identity. Doufám, že to nabídne jakési uklidnění i jiným pacientům se skoliózou,“ říká Phoebe. I její příběh je důkazem, že jizvy – ať je jejich velikost či příčina jakákoliv – jsou přirozenou součástí života.