Protože den bude takový, jaký si ho uděláte.

Promluvila jsem o něčem, o čem mnoho žen mlčí, říká autorka podcastu Sádlo Ridina Ahmedová

Svým podcastem Ahmedová rozvířila debaty ohledně body shamingu. Foto: se svolením NILA

Ridina Ahmedová je umělkyně, zpěvačka, hudebnice, performerka, hlasová lektorka. Do povědomí široké veřejnosti se ale dostala v trochu jiné roli – jako autorka podcastu Sádlo, který otevřel téma přijetí vlastního těla a body shamingu, tedy zostuzování fyzického vzhledu. „Je moje sádlo opravdu moje, anebo je tak trochu sádlem všech, kdo mé tělo komentují a rozdávají nevyžádané rady?“ ptá se Ahmedová.

Téma, kterému se nyní věnujete, je pro vás osobní a provází vás celý život. Překvapilo vás, kolik žen s vámi podobný příběh sdílí?

To mě rozhodně překvapilo, spíš až šokovalo. Tím, jak málo se o těchto věcech mluví, si v nich člověk často připadá dost sám. Díky tomu tichu může lehko dojít k pocitu, že to všichni okolo zvládají lépe než on. Proto pro mě byl šok zjistit, že žena, která o sobě nepochybuje a nezabývá se tím, jak nedokonalé má tělo, je spíš výjimka.

Aniž by to byl záměr, nestalo se pro vás natáčení podcastu jakousi terapií?

Já jsem si za svůj hlavní vyjadřovací prostředek vybrala umění. Už dlouhé roky jsem zvyklá ve své tvorbě zrcadlit svoje emoce, zážitky, můj vnitřní svět. A myslím si, že když jdete na koncert nebo do divadla, tak to, co vás strhne a chytne za srdce, je právě projev nějaké vnitřní pravdy, naléhavosti. Když to té zpěvačce či herečce prostě věříte. Ve chvíli, kdy tvoříte takhle „zevnitř“ a zapojujete se do toho, tak to nutně něco dělá i s vaším prožíváním, je to nějaký proces.

V tomhle smyslu je pro mě Sádlo jako další z uměleckých projektů rozhodně očistný, protože jsem promluvila o něčem, o čem jsem velmi dlouho mlčela – tak jak o tom mlčí množství dalších žen. Ale zároveň je pro mě zásadní to, že se nesmí jednat jenom o terapii. Tu si můžu řešit u terapeuta a nemusím do toho zapojovat posluchače nebo diváky. Pokud vytvořím a zveřejním dílo, je pro mě v první řadě důležité to, aby i těm, kdo se s ním potkají, přinášelo možnost něco zažít – aby mělo nějakou hodnotu i pro ně.

Takže jste se naopak musela stát pomyslným psychologem pro své respondentky, aby vůči vám získaly důvěru a svěřily vám takto osobní věci?

K profesi terapeuta mám veliký respekt. Nějaké naslouchání a rady rozhodně nejsou zaměnitelné za terapii. Osobně se domnívám, že mnoho lidí si v současné době udělá krátký kurz a poté se titulují jako terapeuti. Přijde mi to nezodpovědné a rizikové a rozhodně já žádný terapeut nejsem, ani se na něj nepasuji.

Jak byste tedy svou roli popsala?

Já jsem jen naslouchala, pozorně, s úctou k tomu, kdo mluvil. Hodně důležité pro mě bylo, abych vnitřně nehodnotila – abych opravdu byla s tím, kdo mluví, a v duchu nevynášela soudy.  Jestli ke mně respondentky měly důvěru, tak především proto, že možná vnímaly, že jejich výpovědi použiju s respektem. A že přicházím ne jako lovec audiozáznamu, ale jako žena, která to taky zažila. Byly jsme v tom spolu.

Váš podcast je zaměřen takřka výhradně na ženy. Jak vnímáte obdobnou problematiku u mužů?

Muži mají svá specifika, tlak na ženy je určitě větší, ale rozhodně body shaming muži zažívají taky. Moc malý vzrůst, pleš, malý penis, malé ruce, moc hubený, … existuje spousta věcí, kvůli kterým se nad druhého můžete povyšovat, pokud chcete. Tématu mužského body shamingu se budeme určitě ještě věnovat.

Na podcast navazuje kampaň Moje tělo je moje. Byla v plánu od začátku, nebo ta myšlenka přišla až s ohlasy na podcast?

Kampaň Moje tělo je moje vznikla ve chvíli, když jsem si uvědomila, jak obrovské, bolestivé a neošetřené téma podcast otevřel. Došlo mi, že mi nestačí jen zkonstatovat, kolik agrese, tlaku a zranění vzniká okolo hodnocení vzhledu. Bylo mi jasné, že chci přispět k tomu, aby se to změnilo.

Co dalšího chystáte do budoucna?

Platforma Moje tělo je moje v září přinese do škol workshopy na téma body shamingu. Chceme, aby už děti měly možnost uvědomit si, jakou váhu má slovo, jak jím můžeme ublížit, jak se asi cítí někdo, kdo urážky a šikanu zažívá. Pokud by nějaká škola měla zájem, určitě se nám mohou ozvat. Dále budeme přinášet streamy a programy pro dospělé, například na téma komunikace s dětmi o vzhledu těla. Od podzimu také poběží podcast Moje tělo je moje, který přinese škálu zajímavých témat spojených s tělem. Opravdu mi to všechno dává veliký smysl.

Medailonek

Ridina Ahmedová se narodila v roce 1974 v Praze. Velkou část dětství strávila v Alžírsku, po návratu do Československa zde vystudovala gymnázium, posléze i vysokou školu. Své místo vidí především v hudbě. Vydala sólovou desku, složila hudbu k několika divadelním představením, získala nominaci na cenu Anděl, improvizačně vystoupila na pódiu i s Bobbym McFerrinem. Založila a vede centrum pro práci s lidským hlasem nazvané Hlasoled. Letos v lednu zveřejnila svůj autorský podcast Sádlo, na který navazuje stejnojmenné divadelní představení nebo kampaň Moje tělo je moje.

Související články

Zaručeně zlepší den

V Česku otevře první udržitelný obchoďák. Kdy a kam vyrazit na nákup?

Zaručeně rozzáří den. Podívejte se na nejvtipnější přírodní scenérie letošního roku

Najděte si svého zemědělce. Nový web nabízí přehled českých farmářů

Revoluce ve školství je na dohled. Český projekt připravuje novou metodiku aktivní výuky

Inspirativní rozhovor

Českou republiku ukazujeme z té lepší stránky, říká redaktor Mojí země Pavel Radosta

Českou republiku ukazujeme z té lepší stránky, říká redaktor Mojí země Pavel Radosta

Přečtěte si rozhovor s fotografem, redaktorem a milovníkem krás naší země.

Pozitivní kniha

Inspirace z knihovny: Duhový chodníček vás provede všemi odstíny dětské hravosti

Inspirace z knihovny: Duhový chodníček vás provede všemi odstíny dětské hravosti

Jaké to je, když přijde déšť na návštěvu? A co když uletí balónky? Novinka z pera básnířky Zuzany…