Efekt byl ještě výraznější ve chvíli, kdy bylo řeči hůř rozumět kvůli rušivému hluku na pozadí. Výzkumníci sledovali účastníky pomocí brýlí pro snímání pohybu očí a zjistili, že lidé omezují mrkání právě tehdy, když musejí vynaložit větší mentální úsilí. Zajímavé přitom je, že světelné podmínky na tento vzorec neměly zásadní vliv. Mrkání se u jednotlivých se přitom lidí velmi liší. Jeden člověk může mrkat 10krát za minutu. Jiný může mrkat až 70krát. Tyto přirozené rozdíly nijak nezměnily základní efekt. Všichni během klíčové části poslechového úkolu omezili mrkání.

Podle autorů by podobné poznatky mohly v budoucnu pomoci třeba ve školství, při vyšetřeních sluchu nebo při vývoji technologií, které se dokážou přizpůsobit potřebám posluchače. I obyčejné mrknutí tak ukazuje, jak chytře si náš mozek hlídá důležité okamžiky.

Kde se vzal prvotní nápad malovat rakve?
Miroslava: Seděly jsme u Markéty v kuchyni a řešily, co bychom mohly tvořit, protože zrovna byly takové hluché měsíce. Asi měsíc předtím jí zemřela babička, takže jsme přirozeně kroužily kolem tohoto tématu. Její manžel tehdy řekl, že kdyby přišla válka, začne vyrábět rakve, a já na to: „Tak ty je, Markét, budeš malovat a já je budu prodávat.“ No a chytly jsme se toho.

Pro mě má celé téma velký duchovní podtext – pohřeb není nic negativního, beru ho jako součást životního procesu. A když se na pohřbu díváte na černou rakev, je to náročné. Rády bychom to nasměrovaly k pozitivnějšímu pojetí, protože pohřeb má oslavit život člověka.

To může „barevná rakev“ změnit?
Markéta: Pomalovaná rakev má vyvolat jiné než tíživé a skličující pocity. I já sama bych na ty okamžiky vzpomínala jinak, kdyby byly vizuálně „veselejší“. Nabízíme možnost objednat rakev na zakázku s motivy, které si rodina přeje – vychází to z toho, co měl zesnulý rád, čemu se věnoval, jaký byl jeho život. Myslivec tak může mít rakev s motivem lesa a zvířat. Také dáváme možnost vytvořit si rakev sami – rodina se může sejít a společně ji namalovat na počest zesnulého.

Miroslava: Nemáme žádné limity v tom, co lze na rakev znázornit. Kdyby šlo o hodně kontroverzní nápad, musely bychom to zvážit, ale jinak jsme schopné namalovat téměř vše. Markéta je skvělá umělkyně.

Souzní to i s novými možnostmi pohřbívání?
Miroslava: Přiznám se, že jsme si nedělaly úplně širokou rešerši, když jsme se rozhodly nápad uskutečnit. Ale dívala jsem se na různé rozptylové louky, lesy a další alternativní možnosti. Určitě je skvělé, že se to posouvá pozitivnějším směrem. Myslíme si, že náš nápad může pomoci otevřít cestu k novému pojetí pohřbů širší veřejnosti.

Dokonce jsme dělaly anketu a bylo vidět, že se lidem nápad opravdu líbí. Ze strany pohřebních služeb i zájemců jsou zatím ohlasy pozitivní. Zjistily jsme ale, že v České republice, kde není tak velká základna věřících, se méně pohřbívá v rakvích – častěji se volí kremace.

Neberou lidé malování rakví jako něco výstředního?
Miroslava: Když jsme zveřejnily první výtvory na sociálních sítích, ohlasy byly velmi pozitivní. Otevřelo to debatu a lidé viděli, že to nemusí být všechno jen černé a smutné. Schválně jsme téma otevřely na dušičky, kdy se o smrti v rodinách více mluví. Objevilo se samozřejmě pár komentářů, že to „není normální“, ale to je jen proto, že na to nejsou lidé zvyklí. Negativní komentáře se vždycky najdou. Nebereme to nijak špatně a pokračujeme dál. Je určitě rozdíl vidět tu rakev osobně a zažít ten „jiný“ pohřeb.

Viděly jste někde u nás nebo ve světě malované rakve?
Miroslava: Víme o tom, že existují rakve i v jiných barvách nebo z jiných materiálů než dřeva, ale většinou jde o dražší varianty. Jinak jsme toho moc nenašly – občas nějakou rakev pomaloval umělec na počest někoho, ale nic, co by se dělalo na zakázku nebo pravidelně. Už jsme zkoušely oslovit i kolegy na Slovensku a chtěly bychom jít i dále.

Jaké máte pocity při malování rakví? Není to deprimující?
Markéta: Úplně první rakev byla trochu náročnější, člověk se do toho musí naladit. Ale další už šly lépe – beru to jako každý jiný obraz nebo projekt. Musím vymyslet, co na rakev dát, jak to pojmout, sbírám nápady. Malování je pro mě radost a neberu to negativně.

Malovaná rakev
Miroslava Kosečková – maluje a tvoří ve volném čase, zajímá se o rituály, šamanství a duchovní svět. Pracuje v zemědělství a je hlavou celého projektu.
Mgr. Markéta Pešková – bývalá policistka, která našla nové poslání a zálibu v malování nábytku a obrazů, je hlavní umělkyní projektu.
Více informací najdete na jejich facebookových stránkách.

Jak jste se k environmentální činnosti dostal?
Nebyl to v dětství nějaký můj ultimátní sen, ale nejvíce mě ovlivnilo, když jsem jako teenager působil jako moderátor na festivalu dokumentárních filmů o přírodě. Uváděl jsem tenkrát film o Felixu Finkbeinerovi, v té době devítiletém chlapci z Německa, který založil v roce 2007 hnutí Plant-for-the-Planet, které se rozšířilo po celém světě. Vystoupil také v OSN a vyzval děti z celého světa, aby se k němu přidaly a aby mluvily o klimatické spravedlnosti a obnově lesů. Když jsem ten film viděl, tak mě to neuvěřitelně zaujalo a hned na to jsem mu napsal. Dozvěděl jsem se, že v České republice nemají zastoupení, a pokud chci, tak to mohu převzít. To byl můj vstup do environmentálního světa.

O pár let později jsem vyrazil na mezinárodní summit Plant-for-the-Planet, kde jsem poznal inspirativní mladé lidi z celého světa a stala se z nich moje „mezinárodní rodina“. To vše mě utvrdilo v tom, že jsem našel, čemu se chci věnovat.

Váš hlavní projekt se zaměřuje na sázení stromů v Ghaně. Proč je to důležité?
Na začátku mé cesty mě oslovil vrstevník Mohammed z Ghany, který je také součástí hnutí Plant-for-the-Planet. Spojila se s ním jedna komunita ve střední Ghaně, která se potýká s dopady klimatické krize – záplavami, požáry i suchy. Mají tam velmi citlivý ekosystém. Dříve tam byly lesy a žila zvířata, dnes je ale krajina prořídlá a náchylná ke změnám. Úroda je slabá a problémy přibývají. Chtěli les obnovit, ale chyběly jim prostředky i infrastruktura. Mohammed proto založil projekt a požádal mě o pomoc s hledáním dárců a strategickým rozvojem.

Kromě klimatických problémů tam lidé čelili také vysoké nezaměstnanosti. Projekt jim přinesl nejen stromy, ale i práci. Zaměstnáváme přímo místní – ženy se starají o sazenice v lesní školce, rangeři hlídají, aby se stromy nekácely a aby nevznikaly požáry. Vytváříme i další příležitosti – úrodu z některých stromů lze využít k lisování oleje, chováme zde i včely. Tento projekt zároveň v Česku prezentujeme jako způsob, jak mluvit o klimatické spravedlnosti. Nejvíce totiž klimatická krize dopadá na lidi, kteří ji sami téměř nezpůsobili. A to je něco, o čem se stále málo mluví.

Co by například i naši čtenáři mohli pro obnovu ekosystémů udělat?
Klimatickou krizi sami nezvrátíme, ale ekosystémům můžeme pomoci. Právě se připravuje národní plán obnovy krajiny. Od loňska je obnova ekosystémů závazná i v rámci legislativy EU a Česko musí připravit dlouhodobou strategii. Úspěch ale závisí také na občanské participaci. Každý z nás může hledat způsoby, co udělat ve svém okolí.

Pokud má někdo nápady, může se na nás obrátit. Máme web i sociální sítě, kde nás lidé snadno kontaktují. Jsme organizace, která pomáhá rozvíjet vlastní projekty a iniciativy – máme zkušenosti s hledáním financí, monitoringem i reportováním. K dispozici je i náš vědecký tým, nabízíme poradenství, vše bezplatně. Pořádáme také workshopy na lokální i mezinárodní úrovni, kde lze načerpat inspiraci a poznat další zapálené lidi.

Co dalšího chystáte s Plant-for-the-Planet?
Několik let jsme se soustředili jen na projekt v Ghaně, protože naše možnosti byly omezené. Teď se více zaměřujeme na vzdělávání mladých. Připravujeme celoroční program pro středoškoláky. Začne víkendovou vzdělávací akademií a naváže rozvíjením jejich vlastních projektů s podporou mentorů z celého světa. Na závěr své nápady představí na mezinárodní konferenci v Německu, kde se setkají mladí ambasadoři a aktivisté z celého světa.

Zároveň naše mateřská nadace v Německu prodává fair trade čokolády. Část z výtěžku podporuje farmáře pěstující kakao, část jde na vzdělávání dětí a část na sázení stromů. Díky tomuto produktu dlouhodobě sází stromy v Mexiku. Čokolády jsou v Německu velmi oblíbené a my bychom je rádi uvedli i v Česku. Momentálně hledáme partnery, kteří by je prodávali.

Jaká je dlouhodobá vize Plant-for-the-Planet?
Rádi bychom v Česku vytvořili novou vlnu klimatického hnutí. Chceme vzdělat a vychovat generaci mladých lídrů, kteří nebudou mluvit jen o problémech, ale budou přicházet s konkrétními řešeními a vzdělávat ostatní. Celkově bychom chtěli, aby se debata postupně posunula od tématu klimatické krize k tématu obnovy ekosystémů. Nechceme už jen strašit, ale přinášet řešení.

Šimon Michalčík
Čerstvý absolvent studií v Anglii i Skotsku vede v Česku organizaci Plant-for-the-Planet – součást mezinárodního hnutí za obnovu ekosystémů, lesů a klimatickou spravedlnost. Největším úspěchem českého týmu je společný projekt s komunitou v Ghaně, kde se za posledních 5 let podařilo díky českým dárcům a podporovatelům zasadit 120 000 stromů a posílit tamní komunitu.

Proč jsou vlastně nějaké bouřky mírné a jiné opravdu děsivé? Co se v podnebí děje?
Bouřka jako taková je vlastně jakýsi gigantický stroj, který vzniká a žije na základě speciální směsi, kterou atmosférické podmínky připravují. Můžeme si to připodobnit k autu. To potřebuje motor, nějaký pohon, řazení atd. V bouřce je benzínem energie z prostředí. Ta stoupá s teplotou, zejména pokud se mísí vyšší teploty a vlhkost, pak je atmosféra takzvaně nestabilní. Vzduchová hmota stoupá až narazí na kondenzační linii, která je v závislosti na podmínkách vždy v různých výškách. Zde dojde ke kondenzaci, stejně jako u vroucí konvice, to se projeví růstem oblaků do výšky. Čím více je dostupné energie, tím rychleji a výše oblačnost vystoupá. Sám tento proces ale nezpůsobí nutně, že bouře bude extrémní. Můžeme si vzít klasické letní bouřky z tepla, které jsou často nahazované podél horských pásem, odkud sestupují do nížin, ale také často rychle slábnou. Pak máme mohutné bouřkové systémy, které přejdou pomalu od Francie po Finsko během několika dní a páchají značné škody. Nebo taky osamocené poutníky, které přinášejí ty nejstrašnější doprovodné jevy, jako jsou gigantické kroupy, ničivý vítr či tornáda.

Jaký vliv má podnebí?
Podnebí se samozřejmě postupně mění, a to zejména vlivem lidské činnosti. Nebudu otevírat otázku, na kolik je za vše zodpovědný jen člověk a kde už leží hranice nějakých historických klimatických cyklů, které se mohou opakovat po tak dlouhých etapách, že není z dostupných dat možné se stoprocentní jistotou říct, nakolik hrají v kombinaci s rozrůstající se lidskou populací roli.

Faktem je, že velkou roli hraje také lepší možnost sledování těchto jevů, a to například postupně se uvolňující datovou politikou, kdy už dnes můžeme i u nás sledovat bouřky s odstupem 5 minut na radaru. Existují řady webových stránek, které poskytují i celkem podrobné meteorologické údaje široké veřejnosti. Řekl bych, a to mluvím z vlastní zkušenosti, že kdo chce najít, najde. Myslím to tak, že informace o počasí, klimatu jsou pro zvídavé jedince, vědce a samouky dnes už dostupné. Další roli hraje fakt, že dnes už má prakticky každý u sebe mobilní telefon, takže i jevy, které dříve unikaly pozornosti jsou dnes zachycené náhodným kolemjdoucím.

Já osobně se zabývám asi 13 let výzkumem takzvané nízké konvekce. Pro zjednodušení to lze popsat jako „menší“ bouřky či přeháňky, které imitují svým chováním a vzhledem mnohem větší a nebezpečnější bouře (často supercely – bouře vykazující rotaci). Tyto zajímavé hybridní jevy je velmi těžké zkoumat, zejména kvůli jejich absenci nebo jen velmi nevýrazné bleskové aktivitě. Ale právě díky zvyšujícímu se zájmu lidí a dostupnosti mobilních telefonů jsem za poslední roky nasbíral od pozorovatelů spoustu záznamů a fotek těchto jevů pro můj výzkum. Jeden z nejzajímavějších se objevil v srpnu roku 2023 u obce Zvěřínek na Nymbursku. Šlo o tornádo vázané na přeháňku bez bleskové aktivity. Tehdy se mi díky pozorování tamních obyvatel podařilo posbírat obrovský dataset fotek a celý případ šlo díky tomu velmi dobře zrekonstruovat. Tímto příkladem jsem chtěl naznačit, že jsme stále na začátku zkoumání vlivů klimatu, lokálních podmínek na počty nebezpečných bouří, protože skutečná data a lepší záznamy z terénu máme jen teprve několik let. Roli v tom také hrálo tornádo na jižní Moravě, které výrazně zvedlo zájem všech Čechů o meteorologii a obecně nebezpečné jevy. Stačí se podívat, kolik lidí sleduje některé facebookové skupiny a na počtech sledujících zjistíme, že patříme k jednomu z nejaktivnějších národů na celém světě, co se týče sledování bouřek, hned po USA.

Jaké bouřky jsou nebezpečné?
Mezi nejnebezpečnější bouřky dozajista patří takzvané supercely, tedy bouřky, které vykazují rotaci. Jde o jakýsi speciální druh bouřky, která je charakteristická přítomností tzv. mezocyklóny, tedy rotujícím vzestupným proudem uvnitř bouřkového cumulonimbu. Bývají to často izolované buňky s životností i několik hodin. Rozeznáváme tři základní typy supercel: LP (low precipitation), kde se setkáváme hlavně s krupobitím, následně CS (classic), kde hrozí všechny nebezpečné meteorologické jevy a tornáda a pak nejsilnější HP (high precipitation), která může přinášet ničivé přívalové povodně, krupobití a tornáda skrytá v dešťové cloně. Supercely potřebují pro svůj vznik specifické podmínky, které jsou závislé na mnoha proměnných. Mezi ty nejtypičtější konstelace patří výše zmíněná energetická podpora, kterou známe jako CAPE (Convective Available Potential Energy). Ta se počítá zjednodušeně jako poměr teplot a vlhkostí v daných vrstvách. Čím vyšší je rosný bod a s ním spojená vlhkost, tím stoupá i potenciální energie. Dalším důležitým parametrem je střih větru neboli změna směru a rychlosti větru s výškou. Další ingrediencí je helicita, někdy značená jako SRH, ta určuje potenciál pro rotaci vzestupných proudů vznikajících bouřek. Existují samozřejmě různé kombinace v podobě silné energie, ale slabšího střihu větru nebo naopak slabší energie a silné helicity či střihu. Supercely jsou vázané někdy na krátkodobé a velmi lokální změny ve větrném poli. To je také důvod, proč je tak těžké určit přesnou lokalitu jejich výskytu, a to zejména v podmínkách naší hornaté krajiny.

Nebezpečné jsou i velké bouřkové systémy, které přechází přes velkou část Evropy. O těch ale většinou víme s velkým předstihem a lidé se tedy mohou připravit. Jsou také lépe detekovatelné díky svému rozsahu. Na těchto pásech bouří, studených frontách, může být někdy i extrémně silný vítr. Vyskytují se často po delším období vedra. Není vhodné podceňovat zimní konvekci (bouřky či přeháňky). Sám jsem zažil několik nepěkných a silných přeháněk v zimě, kdy foukající vítr ve spojení se sněhem či smíšenými srážkami udělal pocitovou teplotu velmi nízkou, což v terénu s nemožností úkrytu může být také velmi nebezpečné, stejně jako různé podzimní či zimní větrné smrště, které lámou stromy a odnáší střechy, často i bez přítomnosti bleskové aktivity. Opět ale o těchto situacích, jako byl orkán Kyrill, víme většinou s dostatečným předstihem.

Zimní bouře, Foto: Miloslav Roháček

Co nejhoršího jste zažil?
Těch situací bylo více, nenazval bych to přímo nejhorší, protože současně to bylo i velmi obohacující, adrenalinové. Na druhé straně, dneska už z pohledu meteorologa a „usazeného“ jedince se trochu usmívám nad svým riskováním, ale nelituji těch zážitků. Asi bych uvedl událost, ke které došlo 8. 7. 2021 na Vysočině. Šlo o dopředu jasnou situaci, kdy bylo zřejmé, že bouřky budou asi i velmi silné. Výjezd za bouřkami byl připraven už asi 3 dny dopředu. Jelo se nejprve směrem na Chrudim a pak dále k Poličce. U Poličky se nafotila první supercela z větší vzdálenosti, pak se ale při návratu u Hlinska rozhodlo, že se sjede dolů na Chotěboř, kam se blížila opravdu gigantická bouře. Velikostí byla na radaru veliká asi jako celá Praha, možná větší. V tomto dni se právě vyskytovaly výše zmíněné supercely, takže nebezpečí nějakých extrémních projevů tu bylo. ČHMÚ tehdy také pro Vysočinu vydal nejvyšší možnou výstrahu na bouřky třetího stupně. Navrhl jsem, že bychom měli jet trochu blíž k té bouřce, v domnění, že pak půjde lépe fotit… Tehdy mě nenapadlo, že by bouře mohla být tak gigantická, že by ji bylo stačilo fotit od Hlinska asi na 30 km.

Sjeli jsme po menší silnici do oblasti Ždírce nad Doubravou a tehdy jsem si všiml z okna, jak se nalevo od vozu cosi noří z oblaků. Zastavilo se, velmi rychle se začala objevovat opravdu gigantická struktura bouře, a to tak gigantická, že se svou velikostí a rychlostí postupu nepodobala ničemu, co jsem do té doby viděl. Bylo absolutní ticho a bouře blikala opravdu extrémně. Od zastavení a prvních pár fotek uplynuly sotva 2 minuty a bouře byla nad hlavou…jelo se až moc blízko. Silnice byla lemovaná vysokými stromy a nepřipadalo v úvahu tedy odjet, protože by hrozilo jejich spadnutí na silnici. Jedinou možností bylo bouři přečkat na místě pozorování. Popojelo se kousek dál a obloha potemněla a ač bylo asi 18:30, tma byla asi jako o půlnoci. V dálce bylo vidět několik záblesků, které byly způsobované pády elektrického vedení, takzvaný power flash. V dané situaci nebylo možné určit, jestli vedení padá kvůli nárazům větru anebo tornádu. Musím zdůraznit, že šlo o lov krátce po událostech na jižní Moravě, takže ta obava byla v té době trochu vyšší. Celá obloha a vše zezelenalo temnou tmavě tyrkysovou barvou, kterou problikávaly blesky jako diskotéka.

A pak to začalo… Absolutně příšerný vítr a déšť, a to v takové intenzitě, že se otřásalo auto a hýbalo se ze strany na stranu a venku nebylo vidět na krok, připomínalo to myčku aut. Co bylo ještě horší přidaly se i kroupy, které vytvářely tak extrémní hluk, že nebylo slyšet vlastního slova. Celý přechod trval asi 15 minut a když to skončilo, spatřili jsme spoušť. Některé stromy podél silnice byly vyvráceny a zatarasily cestu. Nedaleká zastávka byla rozervána a odhozena kus dál, všude se válely větve. Na silnici se začaly sjíždět auta, která stejně jako my nemohly jet dál. Nakonec dorazily hasiči a my museli čekat na odklizení a nařezání asi 8 vzrostlých stromů ze silnice, než jsme se mohli vrátit na cestu domů. Těch nebezpečných situací jsem zažil více, ale tato byla asi nejextrémnější.

Jak jste se k výzkumu bouřek dostal?
O bouřky jsem se začínal okrajově zajímat už ke konci roku 2006 a v průběhu roku 2007. Začalo to celkem nenápadně jen sledováním videí a hledáním fotek od lovců z USA. Poté jsem v červnu 2008 zažil první silnější bouřku a prostě jsem „to cítil“. Že to je to, co chci dělat… Nedá se to přímo vysvětlit, prostě jsem to věděl. V té době jsem ještě studoval střední pedagogickou školu, ale už tehdy jsem věděl, že učitel ze mě v reálu nikdy nebude. Studium jsem bral jako přítěž a snažil se jen „prolézt“ a neustále studoval meteorologii. Měl jsem vytisknutá meteorologická skripta, vložená do učebnic pedagogiky a podobné šílenosti. Na druhé straně by se někdo mohl podivit, proč jsem tedy nepokračoval pak dál na vysokou školu. Dospěl jsem k názoru, že aby člověk mohl porozumět počasí musí ho zažít, razil jsem teorii, že meteorologie funguje jako lékař, chirurg, který nikdy neprošel testy na pitevně, ale má pak operovat… Tím se v žádném případě nechci dotknout či urazit lidi, kteří poctivě studovali na vysokých školách, na druhé straně jsem i dnes z pozice člověka, který se svépomocí pílí a až extrémní houževnatostí dokázal dostat k práci meteorologa, že kdybych ty roky nestrávil venku, focením a sledováním pomalu každého většího mraku, nenasával tu „energii“, byly by mě samotné informace, definice a tabulky k ničemu.

Věřím upřímně tomu, že zkušenosti z terénu a ty tisíce fotografií, zážitků, práce s radarovými data, učení se programování, mě vložilo do mysli takový dataset vědomostí, který ze mě snad, doufám, udělal lepšího prognostika bouřek, než kdybych to bral jen jako Lpovinnost od stolu“, jen protože na to mám papír. Ostatně každou svoji specializovanou bouřkovou předpověď si i dnes zakresluji ručně do mapy ČR, žádná AI, automatizace apod. Samozřejmě, že většina postupů se už během let změnila, zefektivnila, ale v samém závěru předpovědi, které vydám jsou vždycky dělané „po staru/ručně“. Věřím, respektive myslím si, že meteorologie, stejně jako lékařství, učitelství a podobné obory, není odvětví, kam by se člověk měl dostat jen z nudy nebo náhodou, protože zrovna jiný obor neotevřeli.

Chci tím říct, že vzdělání je jedna věc, zkušenosti a srdce druhá. Ideální varianta je mít obojí. Během let jsem se vyprofiloval a pracuji momentálně pro několik firem současně. Působím ve firmě WetterOnline, v Česku známá jako Počasí a Radar, dále píšu předpovědi a občas bouřkové analýzy pro Novinky.cz a poskytuji specializované bouřkové předpovědi pro web Metebox.cz. Vybudovat takovou kariéru nebylo snadné, to nebudu tvrdit, meteorologie je bohužel o neskutečném odříkání a času, takže kdo s tím chce začít, tak ať zvolí jakoukoliv cestu, školu, samostudium, pozorování v terénu, musí se připravit na jistou dávku nepochopení okolí, ignoraci, problémy, ztrátu přátel (díky nedostatku času), ale získá mnohem víc, vědění, poznání a zážitky, které se nedají předat, kdo se tou cestou vydá pochopí.

Kdo jsou to lovci bouřek?
Za prvního lovce bouřek je považován David Hoadley. Ten začal ve Spojených státech bouřky sledovat v roce 1957. Z původně čistě vědecké činnosti se během 80. a 90. let postupně stalo hobby. Díky některým lovcům bouřek (zejména z USA) máme nasbíraná cenná data o chování těch nejničivějších bouří. I v dnešní době se lov bouřek využívá k účelům vědeckým, ale hlavně se jedná o adrenalinový zážitek.

A jak je to u nás? Lovcem bouřek je dneska skoro každý…dělám si legraci. Nárůst je enormní, a to zejména po tornádu na Moravě. Můžeme to rozdělit na lovce, tedy ty, kdo aktivně bouřky vyhledávají a jezdí za nimi, a pak takzvaní spotteři, tedy lidé, kteří čekají až bouřka přijde přímo do místa jejich bydliště. Pak bych řekl, že máme ještě další lidi, a to jsou tzv. proroci a sdíleči. Proroci mají prakticky nulové meteorologické vzdělání, ale šíří informace na sociálních sítích či předpovídají tornáda týdny dopředu a podobné hlody, na ty prosím pozor, jakmile vám někdo začne tvrdit, že ví, kdy a kde udeří tornádo, je to nesmysl. Pokud by tohle někdo uměl (opakovaně) dozajista by měl dávno Nobelovu cenu, není to prostě možné a samotný „potenciál“ na výskyt tornád je prakticky u každé silnější bouřkové situace. Dále lidé, kteří jen sdílí cizí obsah na sociálních sítích, ale sami vlastně nic moc nevytvářejí.

Celá tahle komunita lidí kolem počasí je takovou podivnou směsicí lidí, která se vlivem sociálních sítí a AI rozmělnila na několik ostrůvků úzce spolupracujících lidí. Mezitím je běžná široká veřejnost, která tu a tam podchytí nějaké info o děsivém mraku z medií, který vlastně vůbec děsivý ani vzácný není apod. Takže je to věčný „souboj“ faktů, vědění, senzace, medií a ostrůvkovitých skupin v rámci české „meteoscény“ a oficiálních úřadů.

Jak se tedy bouřky dají zachytit?
Většině lidem uniká a málo se to zdůrazňuje, že lovit bouřku se opravdu nerovná natočit „jak prší“. Stačí se podívat na YouTube a vyhledat si videa od lovců bouřek z USA a zjistíme, že co se zaznamenává, je právě nástup bouřek, jejich struktura, čelo, ještě, než nastoupí samotný déšť, kroupy či se spustí tornádo. To je právě ten magický moment, na který cílí lovci či lokální pozorovatelé. Jde tedy o to, jak bouře vypadá, než přijde. Dokonce nemusí ani projít přímo přes místo pozorování, aby byla zajímavá. Občas se setkávám s tím, že lidé napíší: „Nic nebylo, šlo to nad námi.“ A přitom z radaru je patrné, že jen pár km od jejich místa prošla gigantická rotující bouře, která se právě fotí pohledem od jihu z dálky.

Obecně bych ale dal Čechům jedničku za sledování bouřek, protože když to srovnám s publikem z dalších zemí Evropy, jsme to právě my, kdo při každé větší situaci zaplní sociální sítě desítkami i správně zachycených bouřek, kde některé záběry mají i vědecky zajímavou hodnotu pro lidi jako jsem já a rád si pak takové fotky beru pro další analýzy, co se v dané oblasti stalo.

Na co si dát pozor?
No samozřejmě na blesky. Pokud vám během pozorování bouřek začnou vstávat vlasy na hlavě, chlupy na rukou apod., je zle. Já osobně jsem jeden takový zážitek měl, kdy jsem v roce 2015 pozoroval bouřku u nás v ulici. Je paradoxem, že jsem během let byl vystaven mnohem nebezpečnějším situacím v otevřeném terénu a nestalo se nic. Tehdy jsem náhle ucítil ve vzduchu pach spálené elektřiny a cítil, jak mi vstávají vlasy na hlavě. Okamžitě jsem běžel domů, ale bylo pozdě. Ve vzduchu bylo slyšet jakési vysokofrekvenční pískání a na nedalekých vratech se objevila taková fialová zářící koule (pravděpodobně Eliášův oheň). V tu chvíli se ozvala obrovská rána, jako když se práskne bičem a vše bylo ozářené bílou barvou. Nestalo se mi nic, až další den mě jedna známá řekla, že viděla, jak udeřil blesk do nedaleké vodárny, která od místa pozorování byla asi do 100 m, tehdy jsem měl štěstí. Určitě nepodceňovat ani krupobití. Vím o jednom případu, kdy byl muž velmi vážně zraněn velikou kroupou do hlavy během tornáda na Moravě. Kroupy se mohou ohlašovat jako dunivý zvuk připomínající dusot stáda koní v dálce. Samozřejmě i tornáda jsou teoreticky možná (silnější), tam asi není nutné vysvětlovat, jak ho poznat, protože se ohlásí samo rachotem, který připomíná přijíždějící vlak, vidíme temnější oblak nasátých trosek a vítr postupně mění směr k bouři a tornádu samotnému. Toto jsou ale už dost extrémní varianty, které asi většina čtenářů nikdy v praxi nevyužije.

Ahoj Adri a Matěji, před dvěma týdny jste se vrátili z Chorvatska, odkud jste si přivezli prestižní ocenění Golden Pen. Můžete našim čtenářům přiblížit, o co přesně jde?

Golden Pen (Zlatna Penkala) je mezinárodní ocenění udělované Chorvatskou centrálou cestovního ruchu nejlepším zahraničním novinářům, blogerům a tvůrcům za jejich tvorbu týkající se Chorvatska. 

V čem je tohle ocenění výjimečné?

Je to jedno z nejprestižnějších ocenění v oblasti cestovatelské žurnalistiky spojené s Chorvatskem. Na jejím udílení se podílí i chorvatské Ministerstvo cestovního ruchu a sportu. Porota hodnotí kvalitu obsahu, originalitu i skutečný přínos k propagaci destinace.

Za co přesně jste ho získali?

Za náš článek „12 nejlepších míst v Chorvatsku, na která nikdy nezapomenete“, který kombinuje osobní zkušenosti i tipy na méně známá místa. Nominován byl i náš druhý článek o dovolené na Jachtě v Chorvatsku, což je komplexní průvodce s praktickými tipy. Jeho součástí je i video z dronu.

Jaký byl váš první pocit, když jste se dozvěděli, že jste vyhráli Grand Prix Zlatna Penkala? Čekali jste to?

Když jsme při vyhlašování seděli v hledišti, nevěděli jsme, že nominace znamená ocenění v podobě zlatého pera, a už vůbec jsme netušili, že vyhrajeme i Grand Prix – hlavní cenu! Nevěřícně jsme se po sobě podívali a v příští minutě už jsme si přebírali ocenění přímo z rukou ředitele HTZ (Chorvatské turistické centrály) Kristjana Staničiće. Těžko popsat ten moment. Emoce, obrovská radost, hrdost i pokora. Opravdu jsme to nečekali. 

Slavnostní ceremoniál v Chorvatsku. Foto: archiv Adriany a Matěje Halouskových

Co pro vás tahle cena znamená osobně a co pro váš blog Czech the World?

Pro nás je to ocenění, že naše práce dává smysl a také i velká motivace pokračovat v tvorbě kvalitního obsahu. A věříme, že našemu blogu Czech the World to pomůže se více dostat do povědomí veřejnosti a také to vylepší jeho pozice ve vyhledávání. 

Jaké to bylo stát na pódiu v Chorvatsku mezi nejlepšími zahraničními tvůrci?

Pro nás to bylo opravdu neuvěřitelné. Říkali jsme si, jestli jsme tu správně. Byli tam zástupci Lonely Planet, The Times, BBC… a potom my a náš Czech the World. Měli jsme obrovskou radost a jsme na to i náležitě pyšní, protože pro Českou republiku jde o teprve třetí Grand Prix v historii této ceny od roku 2004! Před námi ji získala Česká televize (J. Skalický, 2007) a TV Nova (V. Kouba a M. Hula, 2020).

Čím si myslíte, že váš vítězný článek „12 nejlepších míst v Chorvatsku, na která nikdy nezapomenete“ porotu nejvíc zaujal?

Porotu prý zaujaly naše mapy, které k jednotlivým průvodcům vytváříme. Vždy se snažíme psát tak, aby to bylo pro čtenáře, cestovatele, co nejpřínosnější. Kromě nejhezčích míst přidáváme třeba i tipy, kde v místě sehnat plynovou kartuši, kolik zhruba co stojí nebo kde se výhodně ubytovat (a to všechno přidáváme i jako body do map). Tento článek byl koncipovaný jako přehled nejkrásnějších míst s odkazy na podrobného průvodce jednotlivými destinacemi. 

Které z těch dvanácti míst máte nejraději vy sami – a proč právě tohle?

To je docela těžká otázka, protože v Chorvatsku je opravdu hodně nádherných míst. U nás vždycky vedou národní parky s krásnou přírodou (takže Krka nebo Plitvická jezera). Co ale považujeme za vůbec největší zážitek, je půjčit si plachetnici a prozkoumat těch míst a ostrovů během jedné plavby více. Na tomto způsobu dovolené je navíc kouzelné to, že často najdete krásné zátoky bez lidí, kam se jinak než lodí nedostanete.

Národní park Krka v Chorvatsku. Foto: Adriana a Matěj Halouskovi

Jak dlouho vám trvalo článek vytvořit – a co všechno tomu předcházelo? Kolik cestování, rešerší a přepisování bylo potřeba?

Samotné sepsání článku zabralo zhruba jeden den, ale ve skutečnosti je za tím několik let cestování do Chorvatska, během kterých jsme tato místa postupně objevovali. Tento článek nebyl prvoplánový, ale nápad na něj přišel v moment, kdy jsme jeli s přáteli na dovolenou na jachtě. Řekli jsme si, že je skvělý nápad si tu dlouhou cestu autem rozdělit, udělat si několik zastávek a prozkoumat pár dalších krásných míst.  

Na blogu Czech the World inspirujete tisíce lidí. Co je pro vás při tvorbě obsahu nejdůležitější?

Aby byl obsah maximálně užitelný a praktický. Zároveň nepíšeme o každé destinaci, kam jedeme. Aby průvodce vznikl, musí nás daná destinace nadchnout a také ji musíme poznat dostatečně do hloubky. Následně chceme, aby si každý odnesl praktické rady, reálný obraz místa a inspiraci k vlastnímu dobrodružství.

Když jste na cestách, přemýšlíte už „blogersky”, nebo si dáváte prostor jen pro sebe a prožitky?

Je to kombinace obojího. V každém případě si cestu užíváme, ale typicky se Matěj Adri ptá: „Proč tohle fotíš?” „To kdyby náhodou se to hodilo do článku”. A často to jsou fotky, které by si běžný turista neudělal. Například fotky jízdních řádů, otevírácí doby nádraží, jízdní řády autobusů apod. To je pak těžké nemít plné úložiště, protože všechny tyto „co kdyby náhodou” fotky schováváme. 

Procestovali jste všech sedm kontinentů, a přesto se rádi vracíte do Chorvatska. Co vás na téhle zemi pořád přitahuje?

Určitě za to můžou rodiče, se kterými jsme sem jezdili už jako děti. Bratr Adriany se do plachtění natolik zamiloval, že si udělal kapitánské zkoušky a v létě v Chorvatsku pracuje jako kapitán. A my s ním už několikrát plachtili společně. Navíc to bude tím, že Chorvatsko je přeci jen docela snadno dostupná destinace a Češi ji skutečně milují. Rádi bychom našimi články čtenářům ukázali, že Chorvatsko nemusí být jen dovolená u moře.

Foto: Adriana a Matěj Halouskovi

Jaké další cesty, projekty nebo články chystáte pro Czech the World v roce 2025? Na co se můžou čtenáři těšit?

Momentálně stále doháníme resty z loňska a právě teď vzniká velký článek a průvodce o Kanadských skalistých horách. Za měsíc se Matěj s kamarády chystá do Namibie a v srpnu se společně vydáme na několik týdnů do Indonésie. 

A na závěr – kdybyste měli doporučit jeden článek, který by mohl inspirovat někoho, kdo se bojí cestovat, který by to byl a proč?

Asi by to byl článek o dobrovolnictví v zahraničí. Je to totiž způsob, jak získat zkušenosti s cestováním takovým trochu jiným způsobem. Existuje spousta projektů, kam se můžete vydat třeba jen na 14 dní, ale neskutečně vás to obohatí. Získáte přátele z různých zemí a otevře se vám spousta dalších možností. Zároveň získáte nějakou asistenci od organizátorů projektu, takže není zase tak moc čeho se bát. A to nemluvím o tom, že to je i jeden ze super způsobů nízkonákladového cestování. 

Medailonek:
Adriana a Matěj Halouskovi jsou cestovatelé tělem i duší. Poznali se v roce 2012 a od té doby vyrážejí za dobrodružstvím společně. Cestovatelský blog Czech the World naplno rozjeli v roce 2018, kdy odjeli na roční Working Holiday pobyt na Nový Zéland. Navštívili všech 7 kontinentů včetně Antarktidy. Kromě cestování milují outdoorové aktivity, sport a orientační běh.

Dobrý den, napsal jste román Letnice, který se prodává doslova bleskovou rychlostí. Za rok stihl už pět dotisků, pokud se nepletu. Máte nějaký odhad, co může stát za jeho úspěchem?

Dobrá otázka. Netuším, protože tato realita je pro mne magickou, takže mohu jen hádat. Třeba čtenářům a možná i kritikům tento druh literatury v Česku scházel. Třeba má čtenář rád světy, ve kterých se mu dobře bydlí a ta knížka mu jeden takový nabízí. Třeba stačí kousek upřímné lidskosti, která snad v textu je. Třeba jsem měl jen štěstí.

Měl jste od začátku záměr psát příběh s prvky magického realismu? V Česku je to poměrně neobvyklé.

Neměl jsem v úmyslu psát magický realismus, ale měl jsem jasné téma, které by se bez prvků jistého ozvláštnění reality neobešlo, takže to vyplynulo nějak samo. Nepopírám, že to, co se nazývá magickým realismem v širším slova smyslu mám rád, takže jsem se tam zařadil neplánovaně ale vcelku logicky.

Kde hledáte inspiraci?

Téměř všude. Já ji teda moc nehledám, já ji jen potkává a občas uchopím. Inspiruje mě to, co jsem přečetl, viděl, slyšel i prožil – a hlavně to, co si v sobě nesu už léta.

Jak dlouho vám trvalo román napsat? Máte klasické zaměstnání. Jak je náročné zkombinovat psaní s prací?

Psal jsem ho asi rok a půl, ale velice extenzivně, i s několikaměsíčními odstupy od jednotlivých kapitol. Teprve poslední tři až čtyři měsíce před jeho dokončením jsem psal téměř denně, myslím tím několik hodin denně. Práce je právě ten odpočinek od psaní, doba, ve které se v hlavě poskládají další obrazy a věty, takže se to se zaměstnáním hezky doplňuje.

Byl to pro vás někdy boj nebo to šlo jako po másle?

Když jsem k tomu sedl a měl jsem chuť, čas a náladu, tak to šlo jako po másle. Já jsem poměrně líný, ale když už se dokopu k tomu, že si za počítač sednu, jde to relativně lehce. Ani jsem se moc nezadrhával, spíše jsem se pak musel brzdit, abych to příliš neroztahoval.

Děláte si myšlenkové mapy a promýšlíte děj dopředu nebo jste intuitivní typ psavce?

Nedělám si mapy v hmotném slova smyslu. Nekreslím si schémata, nedělám si osnovu, nerýsuji si děj. Ale v hlavě si držím něco jako pocitovou síť, jako když skládáte puzzle a těší vás nejen to, že jednotlivé dílky do sebe zapadají, ale i to, že ty dílky tvoří nějaký smysluplný obraz. Tuším, co chci říct, tuším, jak to asi chci říct, jako když se včela pohybuje po louce a přitom neustále ví, kde je slunce a kde je úl. Věřím, že to ostatní vyplyne samo.

Foto: Marta Nováková

Román jste posílal do nakladatelství, kde byli z rukopisu nadšení. Proč jste si vybral zrovna Paseku?

Uvažoval jsem nad nakladatelstvím, kterému by takový text mohl sednout, vyšly mi tak dvě až tři. Na stránkách Paseky byly jasně napsané e-mailové adresy redaktorů, takže jsem to nemusel zasílat na nějaký anonymní e-mail. Vybral jsem si Magdalenu Hennerovou a poslal jí rukopis jedno úterý o polední pauze. Ve středu mi odepsala zpátky a bylo. A bylo dobře.

Momentálně se podařilo prodat práva do zahraničí. Letnice tedy vyjdou v polštině, němčině a španělštině. Jaký to je pocit? Co přesně to znamená a obnáší?

Zatím ani nevím, co to všechno obnáší – a vlastně si nejsem jistý, jestli o tom smím mluvit. Ale protože tuto informaci zveřejnilo samo nakladatelství, tak asi ano. Samozřejmě jsem zvědavý, jak bude knížka vypadat a znít v cizích jazycích, a jestli ji vůbec budou schopni číst čtenáři z jiných kultur. Němci a Poláci asi ano, ale ten španělský překlad bude v Latinské Americe a na to přijetí budu opravdu zvědavý. Každopádně si myslím, že jsem připravil překladatelům pořádný překladatelský oříšek.

Můžeme se těšit v tomto roce na nějakou další knižní novinku od vás?

V tomto roce nejspíš ještě ne. Věci asi musí uzrát. Paradoxně kdyby Letnice neměly takový úspěch a nebyly tudíž jistým závazkem budícím očekávání, možná bych vydal něco ze šuplíku, ale teď mám vůči Letnicím jistý závazek a cítím, že by druhá knížka měla být minimálně stejně dobrá. Současně si přeji, aby byla jiná, zase trochu „překvapující“, takže paralelně píši několik textů, a když se některý z nich rozjede a rozzáří, tak ho vypustím ven.

Nechystáte se pověsit svou profesi na hřebík a začít se plně věnovat psaní?

Ne. Nerad bych byl na psaní závislý. To bych si nemohl dopřát ten luxus psát jen to, co mne baví a dát si na to jakkoliv dlouhý čas. Ale možná by mě bavilo profesionálně pracovat s textem – klidně i účelovým či komerčním. Třeba pro nakladatelství, média, reklamní agenturu, marketing – možná i politický, možná i anonymně. Ostatně něco takového činím i když dávám rozhovory, nebo když dělám autorské besedy. Kdybych byl mladší, uvažoval bych možná nad podobnou profesí. Bavilo mne dělat úpravu Letnic pro rozhlas, baví mne promluvy na besedách, ale v mém věku už se na juniorní pozici asi nehodím. Nejsem si jistý, že by o mě někdo stál. Navíc má práce mne zatím zaplať pánbůh baví a dává mi stejný smysl jako psaní. Říkám si, že se psaní plně oddám v důchodu. (smích) Je však možné, že budu v dohledné době spolupracovat na scénáři k seriálu, což je opět věc, která mne láká, a se kterou už mám nějaké zkušenosti z mého mládí, tak uvidíme. Ale teď žádnou radikální změnu ohledně změny profese nechystám, stejně jako se nechystám přestat psát.

Miroslav Hlaučo žije od roku 1990 v Praze. Vystudoval klinickou farmacii v Bratislavě, po ní také režii na DAMU a filmovou vědu na filozofické fakultě v Praze. Po krátkém období, ve kterém se živil uměním jako dramatik, divadelní a rozhlasový režisér a pedagog na Vyšší odborné škole herecké v Praze, pracuje už přes dvacet let v oblasti farmacie a medicínského výzkumu a vývoje buněčných biotechnologií.

Jaké byly vaše začátky s astrofotografií?
K astrofotografii jsem se dostal více méně náhodou. Moje cesta začala původně v oblasti meteorologie, kde i několik let pracuji. Předtím jsem začínal jako takzvaný stormchaser, lovec bouřek, pozorovatel. Díky těmto zkušenostem jsem vlastně po celý rok měl co fotit, a to od zimních přeháněk až po letní gigantické bouře. Postupem času se samozřejmě zlepšovala dostupná technika. Na začátku v roce 2007 jsem začínal se 3mpx foťáčkem a dneska mám už několik zrcadlovek. Tento vývoj s sebou přinášel postupně větší a větší výzvy. Zkoušel jsem fotit přírodu, co šlo, ale podvědomě jsem stále tíhnul k vesmíru, o který jsem se zajímal už od mala. Někdy v roce 2021 jsem si koupil první teleskop, ale moje povinnosti mi nedovolily se tomu tehdy více věnovat. Až během posledního roku a půl jsem měl konečně dostatek času a lepší techniku, abych se ponořil do tohoto skvělého hobby. Focení bouřek, meteorologické analýzy mě dneska už živí, tedy původní hobby se stalo prací a já potřeboval nějaké „nové hobby“. Astrofotografie byla a je velkou výzvou, ale je to krásné.

Jaké speciální vybavení je potřeba?
Astrofotografie je drahý koníček, nemá cenu tvrdit, že vám na to stačí pár tisícovek. Je nutné, aby si každý na začátku určil, co reálně chce a od fotek očekává. Dalším prvkem, od kterého se odvíjí cena, je, kde se člověk nachází. Je rozdíl fotit z města, okraje města, malé vesnice či žít na úpatí hor. Pro základní astrofotografii je nutné mít nějaký lepší fotoaparát, zrcadlovku, bez zrcadlovku, případně zakoupit nějaký základní teleskop s možností přichycení fotoaparátu, případně mobilu (pak ale neočekávejte zázračné výsledky, pořád je to jen mobil). Co se zrcadlovek týče, sháníme světelnější objektivy. Clona značená jako F/číslo, například 135 mm s pevným ohniskem a clonou F/2.8 apod. Počítejme ale s tím, že světelné objektivy jsou dražší. Je nutné si říct, co chci fotit. Jestli detaily mlhovin a galaxie? Pak musím počítat s tím, že budu objekty více přibližovat. Díky tomuto přiblížení ale bude vznikat efekt tzv. star trails. To znamená, že čím delší čas se budeme pokoušet pobírat světlo (expoziční čas), tím výrazněji se hvězdy na obloze a následném snímku pohnou. Toto se dá vyřešit tzv. star trackerem, což je zařízení, které sleduje pohyb hvězd po obloze. Díky této synchronizaci lze docílit poměrně dobrých snímků i s běžnou zrcadlovkou.

Dále se doporučuje případně zakoupit tzv. astromodifikované fotoaparáty, případně alespoň filtry do zrcadlovek. Většina běžných fotoaparátů totiž není schopná dobře zachytit některé druhy světla, zejména červeně zbarvené objekty, mlhoviny. Pro tyto účely musí být fotoaparát přizpůsoben na astrofotografii anebo použít filtr, který pomáhá zachytávat správnou vlnovou délku světla nebo pomáhá s kompenzací světelného znečištění. V poslední řadě je nutností počítač. Je nutné brát v potaz, že snímky tzv. deep sky objektů budou vyžadovat značné výpočetní a výkonnostní schopnosti daného PC.

Jak může „obyčejný člověk“ s takovým focením začít?
Na začátku se stačí zajímat, číst, sledovat ostatní lidi a najít si svoji cestu. Každý nějak začínal a já jsem defacto také na začátku, mým primárním zaměřením je meteorologie, ale astrofotografie je něco, co přináší naprosto nové výzvy a zážitky. Pro začátek stačí pořídit stativ, protože bez něj není možné fotit. Postačí i kvalitnější mobil. V takovém případě ale bude člověk moct fotit jen oddálené objekty a nebude možné vyfotit nic detailnějšího. Pokud to člověka i tak baví, pak je možné zauvažovat nad investicí do prvních zrcadlovek, objektivů či teleskopů, montáží sledujících pohyb hvězd.

Astrofotografie je spíš o jakémsi „levelování“. Samozřejmě pokud má člověk dostatek zdrojů, je možné nakoupit věci i v hodnotě 500 000, ale myslím si, že krásné je právě sledování vlastního progresu a učení se z chyb, posouvání možností. Zmíním, že pro focení je vždy lepší fotit ne do formátu .jpg, ale do surového formátu .raw. To je věc, která hodně lidem uniká a může kazit výsledné fotky. Astrofotografie má jedno jednoduché pravidlo. Uvedu příklad: Pokud zachytíte například galaxii v Andromedě po 30sekundových expozicích, které vám dají dohromady dvě hodiny dat, a přesto je váš snímek zašumělý, pak potřebujete plus další dvě hodiny expozice, aby byl vidět posun k lepšímu, tzn. 4 hod + 4 atd., dokud není snímek dokonalý. Čím tmavší obloha tím lépe, a čím delší čas jsme byli schopni zachytit, tím lepší výsledná fotografie bude.

Jaký byl váš největší úlovek?
Mezi moje oblíbené cíle patří samozřejmě například galaxie v Andromedě. Nedávno se mi podařil celkem kvalitní snímek, který mi udělal radost, zejména když jsem srovnal svůj vlastní progres za poslední rok a půl, tak to člověka namotivuje k dalšímu focení. Nynější počasí tomu tedy moc nepřeje, protože v zimě je po většinu času zataženo a je to bez šance, ale těším se pak na letní měsíce, kdy mám pár cílů, které chci rozhodně zkusit zachytit nebo přefotit už nafocené věci.

Které jevy fotíte nejraději?
Zatím se zaměřuji na klasické mlhoviny anebo galaxie. Takže klasická mlhovina v Orionu, pás Mléčné dráhy, různé hvězdokupy, galaxie, vše možné. Na začátku je každý člověk nadšený a snaží se zachytit „všechno naráz“. I já mám tento problém, že se snažím vidět vše, ale nefunguje to tak, je to o trpělivosti. Samozřejmě kromě toho fotím během letní části roku desítky bouřek, domů se někdy vracím i se 2 000 snímky, takže množství fotek je opravdu enormní. No a aby toho neměl málo, tak jsem si přibral ještě astrofotografii…

Kde se dá nejlépe fotit noční obloha? Vy sám nefotíte daleko od hlavního města a přesto máte krásné snímky..
Jak jsem již zmiňoval, je vždy lepší být co nejdál od světelného znečištění. To se ve střední Evropě snáze řekne než udělá. Lidem, kteří se chtějí věnovat astrofotografii a nemají možnost uniknout ze spárů měst či okolí měst, mohu doporučit jen sehnat si filtry do fotoaparátů, případně sehnat astromodifikovaný fotoaparát. Po krátkém hledání na internetu si každý snadno ověří, že se i z blízkosti měst daří lidem z celého světa nafotit úchvatné záběry. Počítejme ale s tím, že bude nutné nafotit mnohem delší expoziční časy. To, na co by vám v poušti Atacama stačily 3 hodiny, budete z města fotit 8 hodin apod. Astrofotografie je také hodně o schopnostech v oblasti postprodukce, není to jen o slepém nafocení fotek a „jde se domů“. I z mála se dá dostat hodně, když člověk ovládá dobře postprodukci. Je to hodně individuální a záleží na tom, jak moc chcete, aby snímky byly realistické nebo spíš umělecké atd., těch úhlů pohledu je hodně. Asi bych to uzavřel takhle: Pokud vám to dělá radost, dělejte to, jak se vám líbí, buďte otevřeni kritice od zkušenějších, ale současně si nenechte tento koníček zkazit jen kvůli počátečním neúspěchům.

Jak jste se dostala na svou profesní dráhu korektorky, copywriterky a lektorky?
Vystudovala jsem Filozofickou fakultu v Brně obor český jazyk, literatura a francouzský jazyk. Magisterské studium jsem měla dokonce zaměřené na překladatelství z francouzštiny, takže jsem nejdříve šla cestou překladů, což se mi zdálo perspektivnější. Časem jsem ale dospěla k pocitu, že potřebuju rozšířit svou nabídku. V roce 2018 jsem si tedy přidala korektury, abych více využila znalost českého jazyka, i když samozřejmě češtinu hodně využívám i při překládání.

Pak se to začalo samo nabalovat. V korekturách jsem postupně kromě čárek a íček začala dělat větší zásahy a klienti byli spokojení. Pořád jsem si ale říkala, že psát nebudu, že to neumím. Až v covidové době se klienti už nenechali přesvědčit, že to neumím. A tak trochu mě ke copywritingu donutili. A já jsem za to hrozně ráda, protože od té doby copywriting tvoří čím dál větší podíl mé práce. Lidí, kteří vědí, že neumí psát a svěří to odborníkovi, je více než těch, kteří něco napíšou a chtějí si to nechat zkontrolovat. Korektury dělám ráda, pořád jich dělám hodně, ale je to úplně jiný typ projektů.

Kde se vzal nápad na pravopisné jednohubky, které učí širokou veřejnost chytákům v češtině?
Jednohubky vznikly současně s mou prací na korekturách, kdy jsem si říkala, že musím být někde vidět, abych získala klienty. Tak jsem začala budovat svoji online identitu, vytvořila jsem web a facebookovou stránku. Ale říkala jsem si, co tam budu psát… „Objednejte si korektury, je to důležité,“ to se moc neujalo. Pak na mě někde v médiích vyskočila zpráva „Díky povodním…“ a já si říkala, že to přece nemůže být pravda.

A tak vznikla první jednohubka na téma „díky vs. kvůli“. Tehdy se to ještě nejmenovalo pravopisné jednohubky a ani nikdo nevěděl, co z toho bude. Ale byla to první vlaštovka a postupně přibyly další. Po půl roce jsem si říkala, že takových témat je vlastně docela dost, a to moje zpracování má úspěch – je to krátké, vtipné, poučné a lidé si to tak lépe zapamatují.

V současné době mám jednohubek kolem 150 a zhruba 15 dalších čeká na zpracování. Tvořím je tedy už přes 6 let. Nepublikuju pořád nové. Abych je mohla sdílet dvakrát týdně, tak je i recykluju a používám opakovaně, protože je pokaždé vidí někdo jiný a ti, co je vidí znova, si to rádi zopakují.

Vždycky se snažím do nich dát i nějaké vysvětlení, případně historii výrazu nebo slovního spojení. Sama nemám ráda, když mi někdo řekne: „To je pravidlo, a to se nauč.“ Snažím se vždy odkrýt něco za tím, podle čeho si to můžete lépe zapamatovat, aby to dávalo smysl.

Hodně lidí vás sleduje na Facebooku a LinkedInu…
Ano, začínala jsem na Facebooku a časem jsem se s jednohubkami přesunula i na LinkedIn. Lidé tam chodí s jiným úmyslem než na Facebook, kde se moc nechtějí učit pravopis. Na LinkedInu je ta nálada pracovní a kultivace mateřského jazyka je přijatelná a trendy. Jednohubky tam tedy mají větší publikum a krásné ohlasy. Kromě toho je přes 2 000 lidí odebírá e-mailem.

Největší slávu jsem zažila před dvěma lety, kdy jsem byla nominovaná na Ceny československého LinkedInu v kategorii Marketingový objev roku. Velmi mě to potěšilo, do top trojky se se mnou dostaly dva velké marketingové týmy. I když jsem tu cenu nezískala, velmi si nominace vážím.

Vaše korektorské oko musí asi brečet nad tím, jaké chyby jsou v médiích poslední dobou k vidění.
Trochu mi přijde, že se kvůli rychlosti publikování článků vynechává kontrola korektorem. A taky bych si myslela, že by se takové práci měli věnovat lidé, kteří mají jazykový cit. Ale autorskou slepotu nepřečůráte, ve vlastním textu se vždycky hledají chyby hůře. Sama se strašně stydím, když něco publikuju a někdo mi píše, že tam mám chybu. A stává se to. Určitě by každému textu prospělo, kdyby ho viděly druhé oči, ale už ty první by měly mít nějaké povědomí a vzdělání v češtině. Je to opravdu různorodé i tím, že je internet otevřený a může na něj psát, kdo chce.

Problém není v tom, že budete za pitomce, když to blbě napíšete. Ale v tom, že každý, kdo si to přečte, tak si danou chybu zafixuje. To byla jedna z motivací, proč jsem začala s jednohubkami, protože jsem viděla, že se mé děti učí chyby z plakátů a reklam ve veřejném prostoru. Paní učitelka se může ve škole přetrhnout, ale pak děti vidí plakáty a zprávy, ve kterých jsou chyby, a dál to používají. „Takhle to přeci bylo v novinách, takže to musí být správně.“ Autorita médií je stále velmi silná.

Jaké největší nešvary v běžném používání češtiny vídáte?
Největší nešvar je lenost. Lenost si text po sobě přečíst a zamyslet se nad tím, jestli tam náhodou nemám chyby. Jsou i některé chyby, které mění význam.

A jaké chyby nejčastěji vídáte u svých klientů?
To je záludná otázka, protože každý druh textu vytváří příležitosti pro jiný druh chyb. Například na plakátu, kde máte datum, čas a místo, budou chybět mezery v datu nebo bude špatně velké písmeno v lokalitě. A jiný druh chyb najdu v souvislých textech, v románech a podobných. Tam to budou spíše čárky a chyby ve větné stavbě. Třeba v textech pro webové stránky se často píše Vy a Vás s velkým V, ale správně by mělo být malé v.

Udělala jsem takový přehled, který se jmenuje 10 nejčastějších chyb v češtině, kvůli kterým jsou lidi za pitomce, dá se dokonce stáhnout na mém webu. Tak se sami můžete podívat, jak na tom jste.

Dokážete si v klidu přečíst knihu nebo zprávy?
Já tomu říkám zapnout a vypnout korektorské oko. Asi to lidé znají ve všech profesích, že vidí, co je kde špatně z toho jejich oboru. Úroveň textů je opravdu různá a člověk se občas potřebuje dozvědět informace i ze zdroje, který neprošel korekturou. Někdy se ale stane, že text musím zavřít, protože je tam hustota chyb vyšší než hustota informací.

Ze začátku jsem měla takové mesiášské období, kdy jsem přečetla blogový článek a napsala autorce, že by potřebovala korekturu a že jsem tu pro ni. Nikdy se to ale nesetkalo s dobrým ohlasem. Proto jsem přešla na strategii pravopisných jednohubek. Kdo se chce učit nebo dovzdělat, tak může, a kdo nechce, je to jeho věc.

Existuje i mnoho automatických nástrojů, které vám text zkontrolují. Ne dokonale, ale je to aspoň něco. Word, Google, Opravidlo… Jsou to pořád jen automaty, takže ne vše, co nám označí, je opravdu špatně, stejně tak občas neodhalí chybu, protože se tváří jako normální slovo, ale pomůže to v základních úpravách.

Je něco, co vám v pravidlech českého pravopisu vadí?
Poslední pravopisná reforma byla v roce 1993 a měnila psaní velkých písmen a délku samohlásek v cizích slovech. Takže i když mi někdo tvrdí, že za jeho mladých let se nějaké věci psaly jinak, je to mimo mísu. Hodně lidí si myslí, že čeština je víc zkostnatělá, než ve skutečnosti je. Přitom spisovná norma už připouští spoustu tvarů, například „můžu, píšu, maluju“. Čeština není tak nepřátelská.
Samozřejmě svět se mění rychleji než čeština, ale změny probíhají. Někdy mi ty změny připadají spíš jako takové uhnutí lidské lenosti, těžko se smiřuju s tím, že štrúdl by měl mít kroužek nad u. Špatně rozdýchávám i slovo potencionální, to už je schválené vedle původního potenciální.

Změny se dělají jen v případě, že je jazyk potřebuje. Všechny aktuální změny se dají sledovat v Internetové jazykové příručce, kterou spravuje Ústav pro jazyk český Akademie věd ČR. Je dostupná zdarma a já s ní pracuju velmi ráda. Doplňují se tam věci, které jazyk zrovna potřebuje. Když v roce 2020 přišel covid, tak jste tam během chvíle mohli najít informace, jak o covidu psát. Najednou to všichni potřebovali a oni velmi rychle reagovali. A podobně tam přibývají další výrazy. Ale nedějí se nějaké velké zásadní změny.

A které změny vy byste například uvítala?
I když by to bylo všechno jednodušší a krásnější, kdybychom zrušili třeba tvrdé a měkké y/i nebo s/z, nebylo by to ono. Jednou jsem to vyzkoušela v aprílovém příspěvku, ve kterém jsem psala všude měkké i a myslím, že jsme si všichni velmi rychle uvědomili, že to není dobrá cesta. Asi by si člověk zvykl, v Německu udělali před 30 lety jazykovou reformu a přesto, že všichni na začátku brblali, teď si to chválí. Ale pro mě je to v tuhle chvíli nepřijatelné.

Já bych nepodpořila sjednocení i/y ani s/z, dokonce ani mně/mě. Ale kdybych mohla udělat jednu změnu, která by češtinu zjednodušila a přitom neohrozila, zrušila bych ů. Nechala bych všude ú. Myslím, že docela stačí naznačit délku samohlásky, není potřeba v ní ještě zohledňovat historický vývoj češtiny, který běžný uživatel nezná, a tak ho nedokáže ocenit.

Medailonek
Alžběta Vintrová vystudovala český jazyk a překladatelství. Od překladů z francouzštiny a angličtiny se časem posunula ke korekturám a copywritingu. Označuje se za pravopisnou apoštolku a pomáhá dospělým zdokonalit se v češtině. Ať už jako korektorka, copywriterka, nebo tvůrkyně pravopisných jednohubek, které vám přinášejí pravidelnou zásobu češtinářských tipů. Sledovat je můžete i vy na jejích sociálních sítích nebo webu.

Dopamin je často zmiňován jako „hormon štěstí“. Jak přesně funguje?
Dopamin má v našem těle několik funkcí. Nazývat ho hormonem štěstí je velmi zjednodušené – primárně má velký vliv na naši motivaci. Ovlivňuje naše chování, a proto je vhodnější ho nazývat hormonem motivace nebo odměny. Jeho funkcí je uvolňování v našem mozku při různých aktivitách a vyvolávání pocitu uspokojení. Na druhou stranu je důležité zmínit, že dopamin v našem mozku funguje tak, že nám přináší uspokojení z jakékoliv činnosti, přičemž náš mozek neumí rozlišit, zda je tato činnost pro nás dobrá nebo špatná. Proto můžeme dopamin rozdělit na škálu levného a drahého dopaminu, která nám ukazuje, jak přínosné jsou různé činnosti z hlediska naší spokojenosti. Z biologického hlediska můžeme dopamin nazvat neuromodulátorem, což znamená, že je nadstavbou pro fungování dalších transmiterů, jako je serotonin, histamin a další.

Když to shrnu, produkce dopaminu v našem mozku závisí na tom, jaké aktivity děláme a co nám přináší potěšení. Tyto činnosti produkují a uvolňují dopamin v našem mozku, pomáhají nám je uložit do paměti a častěji je opakovat. Dopamin hraje významnou roli v tom, jak se učíme, jak komunikujeme, jak se pohybujeme a jaké máme emoce. Dovolím si říct, že je to dnes nejdražší „platidlo“, které máme.

Jak nás dopamin ovlivňuje v každodenním životě?
Jak jsem zmínil, je dobré k dopaminu přistupovat jako k nejdražšímu platidlu, které máme, a naučit se s ním zacházet. Všechno, co v našem životě děláme – od momentu, kdy otevřeme oči, přes všechny důležité pracovní aktivity, sociální interakce, až po spánek – ovlivňuje dopamin a tím i naši spokojenost. Zásadně ovlivňuje motivaci v našem životě. Například když máte před sebou důležitou schůzku, chystáte se na sport nebo máte vytyčený cíl, dopamin už při samotné myšlence na tyto aktivity způsobuje povzbuzení.

Tento proces uvolňování začíná už při samotné myšlence. Například když se chystáte jít cvičit, už tato myšlenka vám přináší příjemný pocit, který způsobuje uvolňování dopaminu a pohání vás k dokončení aktivity. Následně vám dopamin přináší pocit uspokojení a chuť tuto aktivitu opakovat.

Je nutné zmínit, že stejně jako se dopamin uvolňuje, dochází také k jeho propadům. Nízká hladina dopaminu způsobuje nedostatek motivace, apatii a nechuť cokoliv dělat. Dobrá zpráva je, že po každém propadu dochází k postupnému doplnění dopaminu na základní hladinu. Zásadní však je, jakými aktivitami to děláme. Obecně platí, že bychom si neměli „plácat“ dopamin na zbytečnostech, jako je neustálé sledování sociálních sítí, porno, kontrola telefonu či nezdravé jídlo. Tyto činnosti nepřispívají k zdravému doplnění naší základní hladiny a mohou způsobit závislost na špatných věcech, čímž se snižuje citlivost receptorů. To znamená, že co nás dříve uspokojilo, už nám nemusí přinášet stejný pocit uspokojení.

Je funkce dopaminu ovlivňována dobou, ve které žijeme? Jak?
Dnešní doba má výrazný vliv na funkci dopaminu, a to z několika hledisek. Často vyčerpáváme dopamin na snadno dosažitelných věcech, které nevyžadují příliš velké úsilí. Dopamin byl evolučně navržen tak, aby nás motivoval k přežití. Naši předci ho využívali při lovu zvěře nebo boji, kdy museli vyvinout určité úsilí. V dnešní konzumní době se snažíme vytlačovat nepříjemné věci rychlým uspokojením, což často vede k větší závislosti.

Dnes máme snadný přístup k informacím, sociálním sítím a dalším věcem, které způsobují okamžité uspokojení. Nadužíváme moderní technologie a jsme neustále k dispozici. Liky, komentáře a notifikace způsobují uvolňování dopaminu, ale zároveň chronicky otupují naši schopnost dosahovat uspokojení z běžných věcí, což snižuje naši motivaci.

Co považujete za největší výzvy v souvislosti s dopaminem v dnešním digitálním světě?
Jednou z největších výzev je ztráta naší pozornosti a soustředění. Neustálé kontrolování mobilních telefonů, sociálních sítí a vyhledávání informací snižuje naši koncentraci. Lidé se nedokážou soustředit na hlubokou práci, což je čím dál větší problém, zejména v kontextu efektivity a příchodu umělé inteligence. Pozitivní je, že naše hladina dopaminu se po propadech dokáže doplnit, a můžeme ji regulovat disciplínou a omezením používání mobilních telefonů.

Můžeme sami hladinu dopaminu regulovat? Jak?
Dobrou zprávou je, že můžeme hladinu dopaminu regulovat. Špatné návyky jako nadužívání telefonu, alkoholu, nezdravého jídla nebo porna můžeme vyměnit za aktivity, které produkují více „drahého“ dopaminu. Našim cílem by mělo být v našem životě mít více drahého dopaminu, který vyžaduje určité
úsilí. Kvalitní spánek, zdravá strava a fyzická aktivita jsou základními faktory pro udržení vyvážené hladiny dopaminu.

Práce s dopaminem zahrnuje také mindfulness a meditaci, které mají pozitivní vliv na naše dopaminové cesty. Je důležité najít rovnováhu mezi okamžitým uspokojením a dlouhodobým uspokojením.

Petr Havril vystudoval psychologii managementu a ve své závěrečné práci se zabýval tématem koučování ve firemním prostředí. Petr se stal jako lektor součástí GrowJOB Institutu po dlouholeté manažerské kariéře v korporátním bankovním prostředí. Jeho hlavní misí byl vždy spokojený tým. K tomu jako manažer využíval techniky a nástroje, kterým se dnes věnuje jako lektor. Jeho hlavní témata jsou management pozornosti, dopamin a jeho vliv na naše chování, soustředění, pozornost a mindfulness.

Těšit se můžete na jeho veřejný webinář s názvem DOPAMIN JAKO KLÍČ: Jak mít výrazně více energie, motivace a chuti do života?, který se koná v neděli 8. 12. 2024 od 19 hodin.

Ahoj Šimone, kde se vzal nápad vydat se zrovna na Pacifickou hřebenovku? Proč zrovna toto?

Nápad přišel po absolvování přechodu Bulharska, který jsem absolvoval v září 2023. Do té doby pro mě byla podobná výprava nepředstavitelná, nedosažitelná. Nevěřil jsem si, že bych se o něco takového mohl vůbec pokusit, nebo nedej bože to dokázat. Bulharsko mi ukázalo, že bych to možná zvládnout mohl. Hned po návratu jsem věděl, že chci absolvovat trek, který je delší, divočejší, s vyššíma horama a větší diverzitou. Zkrátka jsem toužil po tom zažít pořádné dobrodružsví, kdy nebude vůbec jisté, že to zvládnu. Zároveň jsem chtěl poznat více stejně naladěných lidí. No a přesně toto všechno hřebenovka nabízí.

Co přesně je Pacifická hřebenovka (PCT)?

Je to pořádné dobrodrůžo! Ne, teď vážně: je to pěší dálková stezka (lze absolvovat i koňmo), která se táhne západními Spojenými státy od mexické hranice v Kalifornii, přes Oregon a Washington až k hranici s Kanadou. Cesta se dá absolvovat i naopak. Má kolem 4 300 km a člověk po ní prochází 25 národními lesy a 7 národními parky a celkem nastoupá okolo 150 km. Hiker jde téměř člověkem nedotčenou divočinou. Prochází pouští, vysoko položenými sedly, vulkanickou krajinou, nekonečnými pralesy, koupe se v křišťálových jezerech a nechává se sežrat komárama. Hehe.

Foto: Šimon Brázda

Jaký byl tvůj motiv se na cestu vydat? Co bylo tvým cílem?

Láska k horám a ke svobodě. Miluju tu momentální lehkost bytí, kdy člověk řeší jen svůj pohyb vpřed, svůj hlad, žízeň, spánek a nečekané situace. Zúží se tak starosti jen na to, co je opravdu podstatné a pro člověka přirozené.

Mým motivem je také posouvat se fyzicky i duševně někam dál. Čelit novým výzvám a neznámému. Cílem byla právě ta cesta a co přináší, kam člověka posouvá.

Co obnášela příprava?

Co se fyzické schránky týče, tak nejdůležitější bylo strávit co nejvíce času na nohách. Takže jsem chodil, běhal a cvičil, abych posílil kritické partie oslabené sedavým zaměstnáním. Ale řekl bych, že více než fyzická příprava je pro úspěšné dokončení důležitější ta mentální: mít schopnost cítit se komfortně v nekomfortních situacích, umět tolerovat dlouhodobou bolest a ničím si nepodlomit morálku, dokázat si ze sebe dělat legraci, i když se cítíš absolutně mizerně. V podstatě tvůj mozek musí být nejsilnější sval ve tvém těle. V tom mě dost posunulo právě to Bulharsko a jiná dobrodružství.

Jak dlouho jsi trail šel? Kolik přesně to bylo kilometrů?

Šel jsem 156 dní, takže 5 měsíců a 3 dny. Celkem to bylo necelých 5 000 km. Přesně to nevím. Důvodů, proč se mi to tak natáhlo, je hned několik. Vyrážel jsem totiž 9. března, což je poměrně dost brzy, a to znamenalo, že jsem do Sierry (nejvyšší pohoří na PCT) došel, když byly vysoké hory ještě kompletně pohřbené pod sněhem (týkalo se to i všech přístupových cest a silnic). Tudíž bylo vždy potřeba z kopců sejít, abych si nakoupil jídlo a zásoby na další úsek, a zase vylézt zpátky. Ti, kteří dorazili později, toto vůbec nemuseli řešit. No a dalším důvodem bylo obcházení lesních požárů.

Foto: Šimon Brázda

Co ti cesta dala a naopak vzala?

Dala mi toho fakt spoustu. Některé věci si člověk ani neuvědomuje nebo se stále něco vybavuje. Třeba jsem se naučil radovat se z úplných maličkostí nebo zdánlivých samozřejmostí. Získal jsem důvěru v dobrotu lidí. Odnesl jsem si nezapomenutelné zážitky a přátelství, víru ve své schopnosti a taky uvědomění, jak krásná je ta naše planeta a jaká by byla škoda z ní co nejvíce nespatřit.

Samozřejmě mi cesta i něco vzala. Třeba flašku olivového oleje, když jsem spadl do řeky. Ne nadarmo se říká, že ti takový dálkový trek zničí život nejlepším možným způsobem. Člověk si tam totiž uvědomí, že mu k největšímu štěstí stačí jen pár věcí v batohu a že samotný život je vlastně o těch přátelstvích, lidských interakcích a přírodě. Je pak zatraceně těžké vrátit se do konvenčního života hromadění majetku. Putování mi tedy vzalo především potřebu budovat kariéru a hromadit majetek.

Na který okamžik nejraději vzpomínáš?

Takových je hromada. Jsou to třeba úplné blbosti, zdánlivě nejvšednější věci: něčí úsměv nebo zjištění, že když něco člověk postrádá, tak mu to stezka dá, svým způsobem se o něj postará. Třeba jednou jsem ztratil lopatku na kopání důlku do země na vykonávání potřeby. Další den jsem došel do města a hned jsem se zaparkoval do mekáče, abych dohnal kalorické ztráty. Seděl jsem tam pár hodin, protože jsem dobíjel elektroniku a najednou do podniku vstoupil takovej špinavej týpek s batohem. Hned mi bylo jasný, že je to taky hiker. Tak jsem ho hned vysmátej zdravil a vyzval ho, ať si sedne ke mně. Zakecali jsme se, sdíleli zážitky a došli jsme k tématu vybavení. Zmínil jsem, že postrádám lopatku, protože jsem ji někde ztratil, a potřebuju si koupit novou. Hiker se začal smát od ucha k uchu a řekl: „Není to tato?” A vytáhl ji z batohu. Samozřejmě že to byla ona.

Byly momenty, kdy sis říkal, že to prostě nemůžeš zvládnout, chvíle kdy sis při cestě sáhl na dno?

Bez nich by to ani nebylo ono. Takovým myšlenkám ale člověk nesmí dát prostor, jinak ho zlomí. Třeba když jsem měl před sebou 800 kilometrů na sněhu. Taková představa člověka rozdrtí. Musí si to rozkouskovat. Dokážu dojít tam na to sedlo? Zvládnu dojít k tamtomu stromu? Takhle postupně těch 800 kiláků ujde.

Podobná situace nastala, když jednoho hikera zachraňoval vrtulník a musel nechat svůj plně naložený batoh na místě. Já ho našel a snažil se jej zanést spolu se svým zpátky do civilizace 20 kiláků daleko. Cesta vedla přes strmá sněhová pole a popadané stromy. Fakt jsem měl pochybnosti a několikrát to málem vzdal.

Nebo když jsem se málem utopil v řece a představa, že mám brodit další řeky, mě úplně paralyzovala strachem.

Foto: Šimon Brázda

Co přesně se tehdy stalo?  Můžeš nám tu situaci popsat? 

To se tak nešťastně sešlo. Na začátku března jsem vyrážel schválně, abych přešel ty vysoké hory ideálně ještě předtím, než začne obleva. Chtěl jsem se tak vyhnout nebezpečným brodům. Obleva ale začala o dva týdny dřív než obvykle, takže jsem se ocitl v nejnevhodnější dobu na tom nejnevhodnějším úseku, kde jsou právě ty nejhorší řeky. Zvýšené teploty znamenaly, že přes noc přestalo mrznout, tudíž sníh tál nepřetržitě a hladiny řek téměř neklesaly. Dalším průšvihem bylo, že loňská rekordní sněhová nadílka strhla most přes jednu kritickou řeku. Právě za účelem jejího přebrodění jsme utvořili pětičlennou skupinu a brodili v zástupu za sebou. Fakt jsme si věřili, že na to máme, že to dáme.

Já byl vpředu a rozrážel proud. Všechno šlo dobře až do poloviny, kdy jsem začal ztrácet cit v nohách kvůli ledové vodě, zároveň bylo extrémně těžké najít vhodné místo pro zapření kvůli velkým balvanům. Jeden chybný krok pak znamenal, že mě proud strhl s sebou. Ve vteřině byli ve vodě i všichni ostatní. Všechno se pak událo strašně rychle. Batoh okamžitě natáhl všechnu vodu a stahoval mě pod hladinu a začal jsem se topit. Zároveň se mnou proud mlátil o všechny balvany. Nějakým zázrakem se mi podařilo dostat se ke břehu a zachytit se právě takového kamene. Sylvii a Gabrielovi, rakouskému páru, se taky podařilo zachytit na břehu. No a Sylvie neskutečně rychle a pohotově zareagovala a skočila zpátky do vody a absolutně neuvěřitelným způsobem se jí povedlo zachytit Radovana s Raspberry, které proud táhl dál. Stáhla je ke břehu a tím jim zachránila životy. Byla opravdová hrdinka, nikdo z nás nechápe, jak to dokázala.

Foto: Šimon Brázda

Odkud jsi čerpal vnitřní sílu, abys cestu nevzdal? Zejména po takovém zážitku.

Je pravda, že to s námi se všemi dost psychicky zamávalo. Musel jsem si dát několika denní pauzu a dát si to v hlavě dohromady, nějak to celé zpracovat. Po takovém zážitku jsem fakt nebyl ve stavu brodit další řeky. Nakonec jsem si řekl, že nechci být nadosmrti paralyzován strachem z řek a že se s tím prostě poperu a překonám to. Samozřejmě tím nemyslím bezhlavě skákat do každé řeky. Je potřeba mít velký respekt k vodě. 

Dalším obrovským impulsem a motivací bylo to, že jsem chtěl jít celou cestu kontinuálně a nepřeskočit žádný úsek, a do té doby se mi to dařilo. 

Kdykoliv to bylo těžké, položil jsem si jednoduchou otázku: „Seděl bych teď radši doma či v práci, nebo byl tady na PCT?” Odpověď vždycky zněla: být tady. 

Taky je potřeba si uvědomit, že o tom, jít PCT, sní po celém světě statisíce lidí, ale tu možnost a odvahu si ten sen uskutečnit dostane je zlomek z nich. Asi bych toho pak nadosmrti litoval, že jsem to vzdal, když jsem mohl pokračovat.

Foto: Šimon Brázda

Z tvého vyprávění vím, že ses potkal s divokými zvířaty. Medvědem i pumou. Nebál ses?

Ze všeho možného, s čím se tam člověk potýkal, to bylo objektivně to nejméně nebezpečné. Samozřejmě když jsem poprvé viděl medvěda 30 metrů ode mě, měl jsem strach, ale zároveň jsem cítil velký obdiv, radost a respekt. Medvěd si však hleděl svého, tak jsem si ho natočil a pokračoval v cestě.

S pumou jsem se setkal, když už padala noc a já ležel pod širákem kousek od stezky. Najednou jsem periferním viděním zaznamenal, že se něco pohybuje po trailu. Tak koukám, co to je, a taková obrovská kočka se producíruje po stezce. Tak si říkám, co mám jako dělat? No bylo to jednoduchý: kdyby mě chtěla sežrat, tak by mě prostě sežrala a nic bych s tím nenadělal. Tak jsem si dal sluchátka do uší a pustil si tvrdou hudbu pro tvrdý a ničím nerušený spánek.

Většinu cesty jsi šel sám, nechyběl ti parťák? Proč ses tak rozhodl?

Když se dost pokazily podmínky, potkal jsem na cestě Radovana, Čecha, stejného blázna jako jsem já. Dali jsme se proto dohromady a asi jeden a půl měsíce šli spolu. Pak jsem šel zase většinou sám, ale on se pak člověk pořád potkává se stejnými lidmi. Třeba jsem se tak potkával skoro 3 000 kilometrů s jedním americkým párem až do samého konce. Některé dny jsme šli spolu nebo se potkali na oběd, ve městě. Někdy jsme se taky třeba neviděli několik dní.

Foto: Šimon Brázda

Během cesty jsi byl svědkem masivních požárů. Můžeš nám přiblížit, jak něco takového vypadá?

To si tak krásně kráčíte panenským lesem, je to úplný ráj na zemi. Blíží se večer, najdete si tedy vhodné místo na spaní a začnete stavět stan. Během chvilky nějak podivně zčervená obloha, objeví se takové zvláštní mraky a začnete cítit kouř. Pak na vás začne padat popel a v tu chvíli si říkáte: co teď mám sakra dělat? Je sedm večer, máte v nohách 50 kilometrů, jste utahanej jako pes, nevíte, kde ten požár vlastně je, jestli před nebo za vámi. Napadá vás, jestli máte teď šlapat přes noc dál, abyste tomu utekli? No jo, co když ale tomu požáru půjdete naopak naproti? Až to nakonec vaše mysl vzdá. Vyhodnotíte, že se radši vyspíte, zregenerujete a utečete tomu až zítra, no a kdyby to bylo fakt vážný a blížilo se to, tak vás to snad probudí a vy utečete.

Jak jsem se blížil ke Kanadě, tak to začal být fakt závod s časem, kdy se zavíraly obrovské úseky trailu, evakovaly se města a hrozilo, že nebude vůbec možné dojít pěšky až do mého vysněného cíle a to pak bylo chvílemi opravdu stresující. Naplánoval jsem okliku kolem uzavírky, jenže tam taky vypukl požár, tak mi to zavřeli před nosem a musel jsem jít zpátky a vymýšlet, jak to obejdu jinak.

Taky jsem šel třeba i několik dní kouřem. Došlo to do bodu, kdy mi těsně před nosem zavřeli jedinou smysluplnou cestu na sever a totálně mi podlomili morálku. Nevěděl jsem, jak dál. Sranda byla, že mi chybělo posledních 100 km. Mí američtí kamarádi Ramble a Freighter to dokonce vzdali a vraceli se zpátky domů. Já to z úplné rezignace obcházel 300 kilometrovou oklikou po silnici kolem obrovského jezera. Byl to jeden z nejtemnějších okamžiků na cestě. Nebyl jsem však připraven to ještě vzdát. No a pak po jednom dni se mi ozvali mí američtí přátelé, že narazili na další hikery a mají jinou okliku, která není tak strašná, a že pokračují. Tak jsem nasadil rychlejší tempo a dohnal je. Pak už jsme šli spolu až do konce. Jednalo se o neskutečný comeback.

Každopádně musím říct, že díky tomu, že jsem vyrazil na PCT tak brzy, čelil jsem pak menšímu množství požárů. Respektive jsem byl dřív na severu. Sníh teprve roztál a bylo ještě relativně mokro. Ale i tak mě stihly nějaké požáry, ale právě tím, že jsem byl časově celkem napřed, jsem se dost požárům a uzavírkám o chlup vyhnul. Strach tam byl konstantní, že to začne foukat mým směrem a že se požár bude šířit rychleji než dokážu běžet nebo že mě to uvězní mezi dvěma požáry, to by bylo vůbec nejhorší. Ale člověk prostě musí věřit v sebe a své schopnosti a taky samozřejmě v americké hasiče a záchranáře, že ví, co dělají.

Jaký to byl pocit, když ses ocitl na konci cesty?

Mísila se ve mně obrovská radost, že jsem to dokázal, s intenzivním smutkem, že už je konec, že se budu muset vrátit do běžného života a že už se dost možná nikdy nebo na delší dobu neuvidím se všemi přáteli, které jsem tam potkal.

Je něco, co bys chtěl poradit nebo vzkázat ostatním, kteří se chystají na podobné dobrodružství?

Až se ocitnete na cestě a stezka vám začne házet klacky pod nohy v podobě zhoršeného počasí, sněhových podmínek a podobně, budete ve velkém pokušení danou pasáž přeskočit, neboť většina ostatních hikerů přesně toto udělá a bude velmi lehké se nechat stáhnout s ostatníma. Věřím, že jsou to právě tyto momenty, kdy vás stezka záměrně zkouší a připravuje fyzicky a mentálně na výzvy, kterým budete čelit dál na cestě. Jejím přeskočením přijdete o potřebné zkušenosti a dovednosti a je větší riziko, že to vzdáte a nedojdete do konce. Zároveň se tím ošidíte a nenačerpáte všechno, co vám stezka může dát.

A kam to bude dál?

Jó, mám sáhodlouhý seznam míst, která bych chtěl navštívit. Každopádně zatím nemám vybrané nic konkrétního. Nechávám to otevřené, rozhodnu se podle pocitu. Už teď vím, že půjde o větší výzvu, abych se zase někam posunul. Ono se to stejně nějak vyvrbí. Samozřejmě bude taky záležet na finančních prostředcích, životní situaci, práci a tak.

Medailonek

Šimon Brázda pochází z brněnských Kohoutovic. Vystudoval Technologii ochrany osob a majetku na Univerzitě obrany, ve volném čase dělal závodně sportovní střelbu, stal se mistrem republiky. Nyní pracuje jako programátor, jeho vášní je pobývání ve volné přírodě. Je příznivcem minimalismu.

Od roku 2012 prošlo Technickým klubem mládeže 3 500 dětí. Pro děti jakého věku jsou kroužky určené? A co všechno se u vás naučí?

Technický klub (TKM) je určený pro děti od 6 do 99 let. V TKM nezáleží ani tak na věku, ale spíše na talentu a chuti učit se novým věcem. Rozvíjet svůj zájem o techniku a přírodovědné obory, jako je matematika, fyzika, chemie, a propojování s technickými disciplínami počínaje řemeslným zpracováním materiálů, moderními technologiemi, jako je CNC obrábění, 3D tisk, robotika, ale i umění. Tedy to, co je v současnosti nazýváno STEAM (Science – věda, Technology – technologie, Engineering – technika, Art – umění a Math – matematika, pozn. red.). 

TKM od začátku není postavený na fungování jednotlivých „kroužků“, ale používáme termín „odborné sekce“ a využíváme jejich propojování, možnost přecházení účastníků mezi nimi, práci v týmech, kooperaci a využívání všech sekcí pro realizaci projektů. Je to stejné jako v běžné praxi, ve které firmy spolupracují, využívají specializované služby a realizují své projekty. To je to, co se snažíme umožňovat účastníkům projektu TKM. Na rozdíl od klasických DDM, jejichž posláním je smysluplné naplňování volného času, což je sice skvělé, ale bez jakékoliv ambice dětem dát nějakou nadstavbu v rámci primárního vzdělávání.

TKM byl 13 let součástí DDM Rozmarýn, nicméně jsme se po nástupu nového ředitele DDM  a jeho nové koncepce činnosti, která je založená na činnosti „kroužků“ se zřetelem na co největší počet účastníků a čistě ekonomických hlediscích, rozhodli projekt oddělit. Koncept TKM zůstává a nabízí účastníkům sekce jako je funkční modelářství, železniční modelářství, šicí dílnu, 3D tisk, CNC technologie, programování, robotiku a další.

Mají děti o technické obory zájem a změnilo se během doby fungování to, co je baví nejvíce?

Děti o technické aktivity zájem mají, což dokumentuje počet účastníků projektu TKM za dobu jeho fungování. Podařilo se nám i zásadně změnit pohled základních škol na polytechniku v regionu a při práci se školními skupinami pak přivádíme do TKM další zájemce. Postupně se zvyšuje zájem o aktivity modelářství, které jsou jakousi syntézou všech technických a polytechnických činností. Děti baví i řemeslné aktivity, práce s materiály a propojení s novými technologiemi, jako je 3D tisk. Programování a robotika je dalším z favoritů zájmu dětí.

Nabízíte i otevřenou dílnu pro veřejnost – využívají tuto možnost i dospělí? Co se k vám nejčastěji chodí naučit, vyrobit?

Zájem o otevřenou dílnu, kterou jsme pojmenovali Sdílna, je u dospělých velký především v rámci řemeslných kurzů Práce se dřevem a Šicí dílna. Trvají 3 měsíce a jsou vždy naplněné. Oblibě se těší také individuální projekty, které řešíme v rámci nepravidelných návštěv Sdílny. Sdílnu dále poskytujeme mladým designérům a začínajícím podnikatelům pro jejich startupové projekty. Další aktivitou jsou pak víkendové akce typu „pojďte si vyrobit“. Tyto workshopy jsou určené pro rodinné týmy jako tematické. Takto jsme vyráběli krmítka, štokrlata, lavičky. Lili jsme pryskyřici a celou řadu dalších drobných řemeslných aktivit. 

Sdílna ITV každoročně organizuje příměstský řemeslný tábor Malý kutil, ze kterého si účastníci odnáší vždy nějaký konkrétní výrobek. Jedním z nich byla třeba designová židle. V rámci spolupráce s organizacemi města Litoměřice každoročně v rámci Vinobraní organizujeme řemeslnou dílnu pro děti. Pracujeme také se seniory v rámci projektu Město přívětivé seniorům ve spolupráci s Knihovnou Karla Hynka Máchy.

Máte zprávy i o dětech, které k vám chodili v prvních letech fungování klubu? Víte např. o tom, jestli někdo z nich zůstal věrný technickým oborům?

S absolventy projektu TKM jsme v kontinuálním kontaktu. Do klubu se vrací a pomáhají v rámci svých možností. Někteří již ukončili studium na vysoké škole a je velice povzbudivé, když přijdou ukázat červený diplom z techniky v Brně. Náš absolvent Jan Čada začínal v roce 2012 a jeho ukončení studia na TUB je pro nás velké povzbuzení pro další práci s talentovanými dětmi. V letošním roce byli dva naši absolventi přijati na Elektrotechnickou fakultu ČVUT a další na VŠCHT ČVUT. 

Řada dětí odchází na gymnázia a střední technické školy, což je pro nás opět velice motivační. Dává nám smysl v podpoře talentovaných dětí dále pokračovat, i přes momentálně složitou situaci po „rozchodu“ s DDM, který se nechová nijak přívětivě. Právě v činnosti TKM se ukazuje ten zásadní rozdíl v chápání zájmového technického vzdělávání. Je velká škoda, že podobných středisek v ČR je jen pár (například Tkáčko Albrechtice) a jejich podpora je velice malá i přes to, že přidaná hodnota podpory talentovaných dětí v technice je vysoká.

Foto: Nadace Lilie a Karla Janečkových

Dnes jste už v důchodu, ale stále jste aktivní v oblasti vzdělávání dětí. Přiblížíte našim čtenářům vaši cestu od truhlářství k pedagogice?

Má cesta k pedagogické opravdu nebyla přímočará. V roce 1968 jsem nedostal doporučení ke studiu na SŠ, ale měl jsem jasno, že chci být truhlář a pracovat se dřevem. Tento obor jsem si vybral i  kvůli mé vášni pro modely letadel. Třídní učitel mě nabádal, ať jdu na průmyslovku. To se povedlo až po vyučení a roce praxe. Po třech letech jsem maturoval, hlásil se na vysokou školu, ale s kádrovým profilem mého otce byl problém a nebyl jsem přijat. Nastoupil jsem do praxe v oblasti výroby nábytku, po roce 1989 jsem začal podnikat a založil velkou nábytkářskou firmu. Po několika letech jsem odešel na volnou nohu a navrhoval interiéry – založil jsem ateliér nábytkového designu, ale o vše jsem přišel kvůli povodni v roce 2002. 

Jak se říká, že vše špatné je k něčemu dobré, tak jsem v roce 2003 dostal nabídku jít učit na odbornou školu, a to svůj obor, truhlářství. Zde jsem si potřeboval doplnit kvalifikaci v pedagogice. Začínal jsem s doplňkovým pedagogickým studiem na UJEP Ústí nad Labem. V roce 2013 jsem ukončil studium na ČVUT Masarykův ústav vyšších studií, Specializace v pedagogice a získal titul Bc. V roce 2022 jsem zakončil studium na Univerzitě Palackého Olomouc, Učitelství techniky pro střední školy a II. stupeň základních škol a Edukace v kultuře a získal titul Mgr. Tím jsem završil nejen formálně kvalifikaci pedagoga, ale především přidal k rozsáhlým praktickým znalostem a zkušenostem i teoretický fundus. Dnes už mám „papír“ na to, že technickému vzdělávání rozumím.

Mohl byste nám říct více o vašem snu – vybudování moderního domu pro polytechniku v Litoměřicích?

Ten sen má již konkrétní podobu ve studii polytechnického centra, o jehož vybudování se snažím několik let. Bohužel sliby, že tento projekt bude podpořen, se ukázaly jako pouhé sliby, ale to neznamená, že projekt není reálný. Momentálně hledáme zdroje na zhotovení projektu pro stavební povolení. Poté budeme hledat zdroje na realizaci. Pokud by se vše povedlo, tak by v Litoměřicích vzniklo moderní centrum pro podporu polytechniky a řemesel.

Myslím, že by si to děti, rodiče a pedagogové v Litoměřicích a okolí zasloužili. Já věřím tomu, že se nám podaří získat donátory a dotace jak pro realizaci projektu, tak pro samotnou stavbu. Také to, že se nám podaří přesvědčit politiky a získat jejich podporu, jak slibovali.

Pokud by se někdo chtěl podílet na vzdělávání dětí v oblasti vědy a techniky, co byste mu doporučil? A jak je možné podpořit přímo vás?

Jsme otevřeni pomoci každému, kdo projeví zájem vznik podobné platformy jako je TKM. Není problém se s námi spojit a vše prokonzultovat. Cesta není jednoduchá, ale je určitě schůdná.

Podpořit projekt TKM je momentálně velice aktuální a rádi přijmeme každou nabídku pomoci. Připravujeme otevření transparentního účtu na podporu talentovaných dětí a projektu TKM. Momentálně je nás možné podpořit přímo darem finančních prostředků po kontaktu na našem webu. Jsme také otevření oboustranně výhodné spolupráci, nabídnout můžeme například výrobu designových reklamních předmětů, organizaci teambuildingů, školení v rámci 3D tisku, řešení obsahu prorodinných firemních dnů a dalších aktivit. 

Jiří Rudolf je zakladatelem Technického klubu mládeže (TKM) v Litoměřicích. Pod jeho vedením prošlo klubem od roku 2012 přes 3 500 dětí i dospělých, kteří se učí nejen tradičním řemeslům, ale také moderním technologiím, jako je CNC obrábění, 3D tisk a robotika. Klade důraz na propojení vědy, techniky a umění. Nepracuje s tradičním konceptem kroužků, ale s odbornými sekcemi, které účastníkům umožňují spolupráci a realizaci praktických projektů. Ve své kariéře prošel cestou od truhlářství přes podnikání až k pedagogice a jeho snem je vybudovat moderní polytechnické centrum v Litoměřicích. 

Co to je Ehlers-Danlosův syndrom a jak se projevuje?
Ehlers-Danlosovy syndromy (dále EDS) jsou skupinou vrozených poruch pojivové tkáně, v současné době je popsáno 13(+) typů. Pojivová tkáň je někdy laicky popisována jako takové „lepidlo“, které nás drží pohromadě. A právě proto, že pojivovou tkáň můžeme nalézt na různých místech po celém těle, se mohou potíže lidí s poruchami pojivové tkáně někdy zdát na první pohled nesouvisející. Znamená to také, že těch potíží může být mnoho, mohou být různé a mohou se pohybovat od mírných až po život ohrožující.

Každý z typů EDS je způsoben jinou genetickou mutací (s EDS již byly spojeny mutace více než 20 různých genů) a symptomy tedy závisí na konkrétním typu EDS – obecně bychom ale mohli říci, že jsou tyto syndromy charakterizované kloubní hypermobilitou (zvýšenou kloubní pohyblivostí) v kombinaci se zvýšenou křehkostí tkání, která se může projevovat různými způsoby. Mezi podobné vrozené poruchy pojivové tkáně patří například také o něco více známý Marfanův syndrom.

Syndrom hypermobility se také řadí mezi poruchy pojivové tkáně, ale může být jak vrozený, tak získaný.

V čem je toto onemocnění „nebezpečné“, jak člověka omezuje?
Jak jsem již zmínila, prozatím je popsáno 13(+) typů EDS. Ehlers-Danlosovy syndromy jsou opravdu takové spektrum, kdy každý člověk s EDS bude mít jinou zkušenost a zažívat jinou škálu problémů a symptomů. U některých typů EDS je velké riziko například ruptury arterií, střev, v těhotenství dělohy, obecně se vyznačuje křehkostí vnitřních orgánů, cév, kůže a jiných tkání.

U EDS jsou symptomy velmi komplexní, jsou to dislokace a subluxace kloubů, chronická bolest, z toho vycházející snížená mobilita, chronická únava, křehká kůže, kardiovaskulární problémy, gastrointestinální problémy a velmi časté jsou také komorbidity, přidružené diagnózy: nejčastější jsou různé typy dysautonomie, dysfunkce autonomního nervového systému, který za normálních okolností kontroluje vše, nad čím vědomě nepřemýšlíme (např. srdeční frekvence, krevní tlak, dýchání, zažívání, apod.) nebo také mastocytóza, která je charakterizována nahromaděním žírných buněk v různých orgánech, sliznicích a kůži, a která velmi často způsobuje časté, závažné alergické reakce.

Dále je pak velmi nebezpečná neznalost a nepochopení, se kterými se dennodenně setkáváme ve zdravotním a sociálním systému. Tato neznalost a neochota dozvědět se o EDS více může mít velmi negativní dopad na kvalitu života a až fatální následky. Stále ještě mezi odbornicemi a odborníky panuje představa, že vzácná onemocnění jsou moc vzácná na to, aby někoho s nějakým vzácným onemocněním ve svém profesním životě potkali. Je úplně v pořádku nevědět, ale je nutné mít ochotu dozvědět se více, naslouchat, a nacházet společná řešení, což bohužel ještě velmi často chybí. Setkáváme se se zpochybňováním našich symptomů, což pak vede k absenci adekvátní péče, kterou je potřeba u EDS pojmout opravdu komplexně a s multidisciplinárním přístupem.

Co může člověk s tímto onemocněním dělat, existuje nějaká léčba/cvičení, aby žil co nejkvalitnější život?
Léčba prozatím žádná neexistuje. Ehlers-Danlosovy syndromy jsou neléčitelné, jedná se tedy pouze o management symptomů, ať už pomocí medikace, režimových nebo jiných opatření. Každá osoba s EDS si v průběhu života najde to své, co pomáhá nejvíce. Obecně se ale jedná o dobře nastavenou fyzioterapii, o používání ortéz a bandáží, které zabraňují dislokacím a subluxacím kloubů. Jsou to také pomůcky pro mobilitu (hole, berle, vozíky apod.), kompenzační pomůcky, úprava domácnosti, pracovního prostředí. V tomto ohledu je velmi nápomocná role ergoterapeutky/ergoterapeuta. Velmi často se bude jednat také o tzv. „pacing“, jedná se o management symptomů skrze úpravu životního stylu a aktivit: člověk se snaží plánovat aktivity tak, aby se vyhnul neustálému cyklu, kdy to s aktivitou přežene a následně přijde zhoršení symptomů, ze kterého se snaží dostat (takzvaný „boom and bust“ cyklus) a snaží se spíše přiblížit větší stabilitě tím, že upraví své aktivity tak, aby nedocházelo k častým zhoršením. Příkladem nám může být třeba, když si člověk rozdělí aktivity na jednotlivé kroky, které plní v průběhu delšího časového úseku místo toho, aby se je všechny snažil splnit v jeden den s tím, že se z toho pak další dny bude muset zotavovat v posteli.

Co má za náplň Spolek Ehlers-Danlosův syndrom a syndrom hypermobility? Jakou děláte osvětu?
Každý den usilujeme o to, aby lidé s Ehlers-Danlosovými syndromy a syndromem hypermobility byli včas rozpoznáni, diagnostikováni a aby se jim dostalo adekvátní podpory, pochopení a léčby symptomů. Náš spolek je členem České asociace pro vzácná onemocnění a jsme ve spojení s oddělením lékařské genetiky ve FN Motol, kde se zabývají diagnostikou Ehlers-Danlosových syndromů a jsme velmi vděční za jejich pomoc, a za pomoc všech odbornic a odborníků, kteří se snaží naší komunitě pomoci.

Mimo jiné zvyšujeme povědomí o skupině těchto syndromů, jak mezi odbornou, tak mezi laickou veřejností, propojujeme osoby, které s EDS žijí, pořádáme pravidelné videohovory, online diskuze na našem Discord serveru a prezenční setkání. Moc mě těší, že se nám za ty roky fungování podařilo vybudovat tak skvělou komunitu osob s EDS, která se navzájem neskutečně podporuje, vyměňuje si zkušenosti, tipy a informace.

Také zvyšujeme povědomí o tématech, která jakýmkoliv způsobem souvisí s Ehlers-Danlosovými syndromy a zdravotními postiženími obecně, protože některým problémům čelíme všichni – bez ohledu na to, jaké chronické onemocnění/zdravotní postižení máme. Jsme také zapojeni do mnoha národních a mezinárodních projektů týkajících se vzácných onemocnění, jsme součástí různých pracovních skupin a komisí na evropské úrovni. Na Ministerstvu zdravotnictví ČR jsme také zapojeni v projektu SYPOVO – Návrh systému komplexní sdílené zdravotně-sociální péče o osoby se vzácným onemocněním a v pracovní skupině pro práva pacientů.

Pokud má člověk podezření, že by mohl mít tento syndrom, na koho se může obrátit?
Přesné typy většiny Ehlers-Danlosových syndromů je možné stanovit pouze genetickým testováním. Jediný typ, který se prozatím nedá zjistit z genetických testů, je hypermobilní typ EDS, u kterého zatím nebyla nalezena přesná genová etiologie. Také se mohou všichni s podezřením obrátit na náš spolek. My jim můžeme poskytnout informace a nasměrovat je správným směrem.

Kolik lidí zhruba může v ČR syndrom mít?
Můžeme to jen přibližně odhadovat. Syndrom hypermobility není vzácný a u hypermobilního Ehlers-Danlosova syndromu (hEDS) se někdy vedou debaty, zda je vzácným anebo pouze poddiagnostikovaným onemocněním – bezpochyby se však jedná o nejčastější z typů EDS – a podle častého odhadu 1:2 000 by v České republice s tímto syndromem mohlo žít 5 000 osob. Mimochodem, ač je hypermobilní EDS nejčastějším typem EDS, tak genové mutace tohoto typu zatím stále nejsou známy, což také ztěžuje diagnostiku těchto osob.

Ostatní typy jsou vzácnější – druhým a třetím nejčastějším typem je klasický typ (1:20 000–40 000) a vaskulární typ (1 : 100 000–200 000). A dalších 10(+) typů se bezpochyby řadí mezi ultra-vzácná onemocnění a většinou se jejich četnost odhaduje na méně než jednoho člověka z milionu.

Je ale možné, že se bude lišit, kolik lidí je diagnostikovaných versus kolik lidí u nás s těmito syndromy opravdu žije. Je možné, že někteří lidé EDS mají, ale jsou stále nediagnostikovaní anebo nesprávně diagnostikovaní. I proto je potřeba zvyšovat povědomí o těchto syndromech.

Medailonek
Adéla Odrihocká je místopředsedkyně pacientské organizace Ehlers-Danlosův syndrom a syndrom hypermobility, z.s. a členka Rady České asociace pro vzácná onemocnění. Adéla sama s Ehlers-Danlosovým syndromem a dalšími komorbiditami žije. Již mnoho let se angažuje v oblasti vzácných onemocněních a zabývá se pacientskou advokacií (hájením zájmů a práv osob se vzácným onemocněním a zdravotním postižením) jak na národní, tak na evropské úrovni. V pacientské advokacii se zabývá například rovným přístupem ke vzdělání, zaměstnání a obecně k plné participaci ve společnosti, a s tím spojenou inkluzí a diverzitou. Dále se věnuje komplexní péči o osoby se vzácným onemocněním, diagnostické odyseji, což je dlouhá cesta za správnou vzácnou diagnózou (průměrně 5 let) a genderovým předsudkům a sexismu ve zdravotnictví. Pravidelně se s těmito tématy účastní jako přednášející mnoha konferencí, workshopů a školení v evropských zemích. Momentálně působí také na MZČR na pozici konzultantky. Na evropské úrovni spolupracuje s EURORDISem a je členkou SPAG (Social Policy Action Group). Za její národní a evropskou advokační činnost byla v únoru tohoto roku oceněna evropskou cenou Black Pearl Award v kategorii „mladá pacientská advokátka“.

Vašku, co přesně v Mongolsku děláš? Jak často tam jezdíš?

Uf, na tohle přesně odpovědět je docela oříšek. Do Mongolska jezdím už deset let, většinou jednou nebo dvakrát ročně, pokaždé zhruba na jeden měsíc. 

Začínal jsem jako student na vědeckých expedicích vedených docentem Kynickým na MENDELU, a protože jsem si Mongolsko zamiloval i přes náročnost první expedice, začal jsem se tam stále častěji vracet. 

Mým prvním tématem bylo mapování znečištění životního prostředí těžbou zlata. Vedle toho jsem se jako vystudovaný lesník okrajově věnoval i lesnickým tématům. S doktorem Juřičkou a dalšími studenty jsme pod jeho vedením řešili vliv klimatické změny na tání permafrostu, hodnotili vliv pastvy hospodářských zvířat na obnovu lesa nebo vymýšleli alternativní možnosti obnovy lesů. Téma kontaminací jsme postupně opouštěli, protože už na něj prostě nezbýval čas. Místo dlouhých pobytů v divočině, kdy jsme týdny nepotkali živáčka, jsme začali více spolupracovat s místními univerzitami a předávat své nabyté zkušenosti budoucím lesníkům jak v učebnách, tak především v terénu. Praktická zkušenost je totiž vždycky nejdůležitější a tento aspekt tam, podobně jako u nás v Česku, často ve výuce chybí. Po letech věnovaných především tomuto vzdělávání jsem se v posledních třech letech v souvislosti s novým projektem STREAM (pozn. redakce: cílem projektu je přispět k implementaci inovativních a dlouhodobě udržitelným principů hospodaření v krajině s ohledem na výzvy spojené s problematikou potravinového systému a klimatickými změnami) ale ještě trochu odklonil.

Kvalita cest je v Mongolsku obrovské téma. Přístupnost lesů je často velmi špatná a na spoustu míst se dostanete pouze ZILem, dál už jen pěšky. Foto: Václav Pecina

Takže se tvé působení v Mongolsku v průběhu let měnilo?

Je to tak. Máme skvělý a zkušený tým se širokým záběrem, který dál pokrývá výzkum a vzdělávání. Vedle doktora Juřičky bych rád zmínil určitě ještě doktory Šebestu a Kusbacha. Já jsem se díky tomu mohl více zaměřit na praxi a práci s veřejností.  Ve spolupráci s kolegy jsem připravoval koncepty více než stovky ukázek udržitelného hospodaření v lesích, které jsme následně spolu s místními realizovali. 

Navrhl jsem také koncept větrolamu, který má zastavit postup písečné duny a zároveň přispět k obnově zničeného lužního lesa. Také tento větrolam je už realizován a je krásné vidět, jak ohromně se změnil život uvnitř chráněných oplocených ploch oproti okolní pastvou a aridizací zničené stepi. Je to jako kolonizace nové planety. Tam, kde dříve rostlo jen pár zoufalých stébel trávy z prachu a písku, je dnes i několik desítek centimetrů vysoký vegetační porost tvořený nejrůznějšími druhy rostlin, které dostávají šanci i vykvést. Objevují se tam hlodavci, žáby, spousta druhů hmyzu. A to jsou  vysázené stromy zatím ještě malé. Kontrast se sousedící přepásanou stepí je už ale teď neuvěřitelný. V poslední době jsem se hodně věnoval právě takovýmto výsadbám nového lesa a hodnocení jejich úspěšnosti, abychom určili klíčové důvody nezdaru, který je v Mongolsku poměrně častý.

V lesích můžete narazit na spoustu povědomých a krásných květin známých u nás spíše ze zahrádek. Vedle mnoha druhů orchidejí a lilií třeba také na pivoňky. Foto: Václav Pecina

Páni, to je spousta práce. Jak to zvládáš?

Vedle podpory a zapojení kolegů to zvládám zejména díky té zmiňované práci s veřejností, která mi umožňuje vidět a vnímat lépe smysl i dopady toho všeho, co děláme. Díky iniciativě pana velvyslance Vytopila a spolupráci s Klubem českých turistů jsem mohl začít zaštiťovat vyznačování prvních turistických stezek v Mongolsku podle českého systému značení, s firmou Lesní svět jsme připravili pro mongolské děti několik vzdělávacích her. Jedním z mých velkých snů bylo dostat do Mongolska lesní pedagogiku, což se nám nakonec díky navázání spolupráce s doktorkou Packovou ze Školního lesního podniku Masarykův les Křtiny podařilo. Vedle toho na akcích jako je Den Evropy vedu prezentaci českých univerzit a několika lesnicky orientovaných firem, čímž se snažíme podpořit jak zájem o studium v České republice, tak vývoz českých výrobků do Mongolska. Vidět zájem o naši práci a radost lidí z lesa a možnosti v něm vůbec být je úžasně motivující.

I přes všechny výše zmíněné aktivity se snažím ještě vracet k výuce. Letos jsme třeba s kolegy připravili dvě knihy – jednu jako příručku pro mongolské lesníky a druhou jako učebnici pro univerzitní studenty. Aktuálně chystám ve spolupráci s mongolskou obdobou Klubu českých turistů, Mongolian Walking Association, naučnou stezku věnovanou významu lesů, kterou budeme letos realizovat. 

Když to shrnu, snažíme se zachránit mongolské lesy, které ohrožuje spousta faktorů. Snažíme se na to jít přes vědu, spolupráci s praxí a především vzdělávání. Osobně bych rád ukázal místním krásy jejich lesů a vysvětlil jim to, jak jsou pro ně důležité a že je potřeba je chránit a starat se o ně. Pastevci nebo lidé ve městech sice mají lesy v úctě někdy až náboženské, ale spoléhají se na to, že les všechno zvládne sám. Poslední dekády bohužel ukazují, že tomu tak už není.

Západ slunce nad řekou Onon nedaleko Binderu. Foto: Václav Pecina

Jak to myslíš? Co přesně se poslední roky v tamních lesích děje?

Dochází k souběhu několika faktorů, které jsou pro přežití lesa kritické. Na začátku tohoto milénia se mezi největší problémy počítala nelegální těžba a požáry. S tím se pojil velký pokles rozlohy lesů. Dnes se na to díváme už trochu jinak. O nelegální těžbě už se příliš nemluví, požáry ale zůstávají velkým tématem. 

Z ekologického pohledu jsou požáry v pořádku, místní boreální lesy tvořené především modřínem a borovicí jsou na to skvěle adaptované a je to běžný způsob jejich obnovy. Les shoří, přežije pár největších stromů s nejsilnější kůrou, a ty pak založí nový les. Do toho nalétne bříza nebo osika a během pár let máte krásný nový les. Stačí se podívat, jak teď vypadá České Švýcarsko. Problém je ale frekvence. Díky lidské nezodpovědnosti je frekvence požárů tak vysoká, že někde nedá lesu šanci se zotavit. Shoří nový les i původní veteráni, oslabení prvotním požárem. 

Rostoucí frekvence požárů se pojí i s klimatickou změnou. Jsou delší období sucha, což samozřejmě zvyšuje rizika. Zároveň jsou ale stromy více oslabené. Z krajiny se vlivem sucha a rostoucích teplot totiž rychleji ztrácí voda a roztává permafrost jako důležitý zdroj vody. A pak už je to jako u nás s kůrovcem. Příběh je stejný, jen postavy jsou jiné. A to se bavíme v naprosté většině o přirozených lesích, tedy žádných umělých monokulturách.

Hřebíčků do rakve mongolských lesů by se dalo jmenovat ještě několik, ale za přímou zmínku stojí hlavně ten, kterým se to všechno uzavírá, a tím je pastva. Pokud totiž les přežije požár, nelegální těžaře, sucho nebo třeba kalamitu hmyzu a rozhodne se, že chce žít formou nových semenáčků nebo výmladků, přijde stádo koz a ovcí, krav nebo koní, které už se do otevřeného lesa nebojí, a sežere všechno, na co přijde. Takhle se můžou stáda vracet několik let, než to les vzdá. Ačkoliv se v Mongolsku páslo vždycky, současné stavy hospodářských zvířat jsou už příliš vysoké a krajina trpící suchem i přepásáním je často nedokáže uživit. I proto se pastevci stěhují ze stepí blíž lesům, kde je více vody a zvířata ještě mají co žrát. Les potom ale bez ochrany nemá šanci.

Stáda ovcí a koz se do lesa často bojí kvůli strachu z vlků a medvědů. Nicméně, do lesních okrajů se ještě pro šťavnatá sousta odvažují. Právě tam jsou semenáčky a sazenice nejohroženější. Foto: Václav Pecina

A jak se vlastně stalo, že jsi se ocitl zrovna v Mongolsku? Není to zrovna obvyklá destinace.

Může za to vlastně souhra náhod. Původně jsem v rámci svých studií na MENDELU cílil na tropické a subtropické lokality. Chtěl jsem se věnovat botanice a alternativní medicíně, objevovat v Africe nebo Jižní Americe nové léčivé rostliny a uzdravovat lidi přírodními cestami. A měl jsem k tomu i nakročeno. Jenže potom v rámci předmětu Geologie přišla možnost zúčastnit se expedice do Mongolska, a jelikož jsem měl odmalička blízko i ke sbírání kamínků, zkusil jsem téma zlata a souvisejících kontaminací životního prostředí. Možná za to mohl i „zlatý nuget“, který jsem dostal v koženém měšci jako malý, když jsem hltal filmy o Vinnetouovi, a který ještě pořád mám.

Každopádně, po první expedici do Mongolska mě pohltila chuť toho dobrodružství. I když skoro nic neklapalo podle představ, shodil jsem tehdy za měsíc asi 8 kilo a chvílemi to bylo vážně o život, překonávat se mě naplňovalo. Mongolsko jsem na seznamu vysněných destinací nikdy neměl, ale postupně jsem získal pocit, že tam můžu něco dokázat, něčemu přispět a pomoci, a proto jsem u toho vydržel až doteď.

Výsadba do oplocenky u řeky nedaleko osady Javkhlan. Foto: Václav Pecina

V čem je tamní krajina specifická? Čím ti učarovala?

Myslím, že to, co mě na Mongolsku a jeho krajině baví nejvíce, je svoboda. Mohl bych dlouho mluvit o kráse tamní přírody, kontrastech, fantastických zvířatech i rostlinách, vysokých horách, nespoutaných řekách, hlubokých lesích, rozkvetlých loukách… a do toho položit ten kontrast nekončících voňavých stepí, zářivých písečných dun, nebo vyprahlé pouště. Stejně tak nekonečné azurově modré nebo hvězdné nebe. Nikdy mi nepřišla obloha tak obrovská a nádherná jako při nocování pod širákem v poušti Gobi. Mohl bych mluvit i o tajemných pohřebištích, petroglyfech, Jeleních kamenech nebo klášterech. Volně se pasoucích stádech koní, jaků nebo ovcí a koz… Ale nejvíce je právě ta volnost, svoboda, kterou tam pociťuji nejenom v tom životě přírody ale i v sobě samém. Člověk má pocit, že mu patří svět, ale zároveň, že je mu zcela odevzdaný, je součást nějakého celku, kam přirozeně patří. V horách pijete vodu z řek, díváte se na hvězdné nebe, v noci si vás přijdou zkontrolovat vlci, nemusíte několik dní potkat živou duši. Rozlehlost země a těch konkrétních typů krajiny, kde člověk je, působí monumentálně a může děsit, ale mě to vždycky bavilo a osvobozovalo. Myslím, že tomu hodně přispívá pocit, že tam je spousta věcí stále podle přírodního řádu. V krajině se vždycky páslo, ale vybudovaného lidskou rukou tam toho mnoho není.

Pastva zvířat je v Mongolsku tradičním způsobem obživy. Se strmým nárůstem počtu hospodářských zvířat a úbytkem vláhy v půdě ale i dříve úrodné stepi trpí. „Dokonale sestříhaným trávníkem” už často prosvítá holá půda. Foto: Václav Pecina

To zní až pohádkově. Zároveň věřím, že to leckdy může být pořádně náročné. Setkal ses tam někdy i s divokými koňmi, kteří v Mongolsku díky reintrodukci „přežili vyhynutí”? Jak často na ně člověk ve volné přírodě narazí? V čem se liší od „obyčejných” koní?

Na divoké koně v Mongolsku člověk narazí vzácně. Týká se to v podstatě jen několika vybraných chráněných území, které jsou od našich lesů daleko, takže bohužel ne. Je každopádně krásné pozorovat ten příběh a tím i další významnou pozitivní českou stopu v Mongolsku, kterých je tam opravdu hodně. Právě příběhy, jako píše Zoo Praha, dělají Česku skvělé jméno ve světě i v Mongolsku a je to něco, na co můžeme být skutečně hrdí.  

Nicméně, abych se vrátil ke koním, skoro všude člověk narazí na ty polodivoké. Tedy, jsou to koně chovaní, ale po mongolském způsobu. To znamená, že jdou v podstatě tam, kde se jim zlíbí. Drží se ve stádech, uvidíš je každou chvíli, ale jsou velmi plaší. Pohladit se nenechají, snad až na hříbata, dokud jsou ještě malá a více zvědavá než bázlivá. Můžeš na ně narazit v lesostepích, stepích, někdy i v pouštích, ale můžou tě překvapit dokonce i v lesích vysoko v horách. Když nad tím tak přemýšlím, v porovnání s nějakým naším standardem tedy rozhodně žádní obyčejní koně v Mongolsku nejsou.

Shánění stád koní v mlžném oparu. Z hospodářských zvířat to jsou právě koně, kdo se odváží nejhlouběji do lesa. Potkáte je i v místech, kde byste čekali už jen jeleny a medvědy. Foto: Václav Pecina

Co se vám v Mongolsku už podařilo? Z čeho máš radost?

Tady by se dala jmenovat spousta věcí. Určitě bych rád zmínil úspěšné studentské absolventy našich letních škol nebo studií na MENDELU. Absolvovali je například i díky podpoře našeho velvyslanectví a programu Erasmus+ a hlavně skvělé práci doktora Juřičky, který za vzdělávání a studenty neúnavně bojuje a snaží se pro jejich studia získávat financování. Je hezké vidět, když se takoví lidé úspěšně uchytí třeba na Akademii věd Mongolska, dostanou se do praxe nebo pokračují třeba na doktorská studia a jsou hybateli změny k lepšímu. 

Radost mi dělají i výstupy s mongolskými kolegy, ať už se jedná o knihy nebo vědecké články. Těší mě také to, že nás vnímají díky našim výsledkům jako experty a autority, jejichž názor má pro směřování lesnictví v Mongolsku váhu. To souvisí také s úspěchy v implementaci věcí přímo do praxe, spolupráci s místními nebo ministerstvy. 

Důležitá je pro mě také pozitivní zpětná vazba na naše školení, když vidím, jak se učí a posouvají i samotní lesníci, kterých se nám podařilo proškolit několik desítek. Vedle výše zmíněného se nám v posledních dvou letech povedlo také například vysadit přes 3 000 sazenic různých druhů dřevin, tisíce jich ochránit proti okusu zvířaty a vyznačit a otevřít první turistickou stezku. 

Největší radost mám ale asi z věcí souvisejících s lesní pedagogikou, ať už jde o deskové hry nebo přímo zážitkovou pedagogiku. Je krásné, když vás místní ocení, poděkují vám, když vidíte, jak vám úspěšně roste vysázený les. Sledujete všechny ty výsledky. Ale vždycky je tady ta nejistota, jestli to, co děláte, opravdu pomůže, jestli to něco změní, jestli ty mizející lesy zachráníme. V lesnictví totiž většinou vidíte výsledky až po mnoha letech. Často je posoudí až další generace. Proto mě nejvíc potěší, když vidím, že to, co děláme, dělá radost. A to bývá právě u těch her. Je v podstatě jedno, jestli jsou to děti nebo dospělí, baví se úplně stejně. Soutěží, škádlí  se a smějí se. A přitom se učí o lese. Tyto radosti pro mě proto znamenají hodně, naplňují mě, a fungují i jako povzbuzení, že to, co děláme, má smysl. Zároveň věřím, že právě ta radost spojená s lesem je semínko, které vyklíčí i ve větší zájem o les a jeho ochranu. 

Hra na požár a mateřský strom. Děti chrání jako silná kůra strom, který tady zůstal po požáru. Mongolský student lesnictví představuje oheň, který se snaží přes kůru dostat a strom spálit. Foto: Václav Pecina

Co máš v plánu ještě letos stihnout?

Jak jsem se již zmínil, pracuji teď na přípravě naučné stezky, která vzniká s podporou České rozvojové agentury a Velvyslanectví České republiky v Ulánbátaru. Tu bychom chtěli nejpozději v říjnu otevírat. Doufám tedy, že všechno stihneme na čas a v říjnu se budu moci zúčastnit jak instalace připravovaných naučných tabulí a her, tak také slavnostního otevření. Určitě bych se také ještě rád věnoval datům, která letos posbírali studenti MENDELU při výjezdu s doktorem Juřičkou, a která zahrnují například i sociologická šetření věnovaná právě stezkám, ale také hodnocení úspěšnosti výsadeb, mapování českých rozvojových projektů v Mongolsku nebo zkušenosti mongolských učitelů a pastevců. V neposlední řadě bych rád letos realizoval nějakou větší akci věnovanou Mongolsku, na které by proběhlo také první promítání dokumentu, který jsme v posledních letech v Mongolsku natáčeli. 

Pro úspěšnost výsadby je klíčová nejen její ochrana, ale také kvalita sazenic. Přispět určitě může i pozitivní nálada. Foto: Václav Pecina

To zní jako hodně práce. Držíme palce, aby všechno proběhlo dle tvých představ. Doporučil bys na závěr čtenářům návštěvu Mongolska? Máš nějaké tipy, co by rozhodně neměli minout nebo vynechat?

Velmi děkujeme. Na to se ještě musíš ptát? Doufám, že už všichni vyhledávají letenky. V Mongolsku platí pro občany České republiky do 30 dnů pobytu za účelem turistiky bezvízový styk. Je to sotva pár týdnů, co začaly také létat přímé spoje z Prahy do Ulánbátaru. Cestování do Mongolska je díky tomu zase o něco jednodušší. Zvedá se i kvalita podmínek na místě. Pokud chce člověk zažít nefalšované divoké Mongolsko, určitě bude mít příležitost, stačí vyrazit na venkov. Ale pokud si chce užít komfort a pohodlí, je už i tohle docela dobře možné. Luxus se dá najít jak v hlavním městě, tak už i u těch hlavních turistických lákadel. A i kdyby se náhodou něco vážného nepovedlo, tak se dá vždycky spolehnout na naše skvělé velvyslanectví, které dokáže vyřešit snad úplně cokoliv. 

Tipů by byly desítky, a to jsem procestoval jen velmi malou část Mongolska. Na západě ani východě jsem třeba ještě nikdy nebyl. Tím, že je to velká země, záleží strašně moc na tom, kolik se jí věnuje času. Obecně se dají za velká lákadla označit třeba jezero Chövsgöl, Planoucí útesy nebo národní parky Gorkhi-Terelj a Hustai. Dá se jet na vodopády, vulkány, divoké koně nebo za kulturou třeba v podobě chrámů, šamanů, sokolníků nebo tradičního festivalu Nádam. Určitě byste ale neměli vynechat naši první mongolskou českou turistickou stezku Dugui Tsagaan na jihu Ulánbátaru.

Lesy v hornatém Mongolsku vystupují do vysokých nadmořských výšek. V tomto případě les začíná řídnout kolem 2 200 m n. m. Foto: Václav Pecina

Ing. Václav Pecina, PhD. je výzkumník z Mendelovy univerzity v Brně (MENDELU). Vystudoval obor European Forestry na MENDELU, doktorské studium absolvoval na Vysokém učení technickém v Brně v oboru Chemie životního prostředí. Aktuálně působí na Ústavu ekologie lesa na Lesnické a dřevařské fakultě MENDELU. Odborně se zabývá znečištěním životního prostředí, ekologií lesa, udržitelností a rozvojovými projekty. Do Mongolska jezdí pravidelně od svých devatenácti let.

Funguje to tak, že lidé mají při vstupu do restaurace možnost si svůj mobilní telefon uložit do uzamykatelné schránky. Když obsluze ukáží klíč od této schránky, přinese jim lahev vína. Podle majitele restaurace jsou zatím ohlasy na tuto možnost pozitivní a využívá jí většina ze zákazníků.

„Chtěli jsme otevřít restauraci, která se bude lišit od ostatních. Proto jsme zvolili tento formát. Zákazníci dostanou příležitost zřeknout se technologií, a přitom si společně užít příjemné chvíle. Závislost na komunikačních technologiích je problém, není potřeba se každých pět vteřin dívat na telefon, ale pro spoustu lidí je to jako droga… Takto mají možnost odložit je stranou a dát si dobré víno,“ řekl majitel restaurace Angelo Lella.

Co je Kabinet CB? Čemu všemu se organizace věnuje?

Kabinet CB je environmentální sociální podnik. Primárně řešíme předcházení vzniku odpadu na území města České Budějovice, respektive Jihočeského kraje. Věci (především nábytek a další vybavení domácnosti) a zbytkový materiál, který by jinak zbytečně končil na sběrném dvoře, sbíráme od lidí a firem a využíváme hned několika způsoby. Funkční a dále použitelné věci rovnou dáváme do prodeje nebo na vybavení bytů pro potřebné lidi, které nám doporučí neziskové organizace. Věci, které potřebují opravu nebo kompletní renovaci, posíláme do našich dílen. Konkrétně provozujeme dílnu renovační, čalounickou a šicí. Díky všem těmto činnostem a příjmům z nich můžeme zaměstnávat lidi s duševním i fyzickým onemocněním nebo sociálním znevýhodněním. Právě zaměstnávání lidí se specifickými potřebami je naše druhá a neméně důležitá aktivita.

Jak jste se vy osobně k tématu udržitelnosti dostala a proč jste se rozhodla centrum založit?

V rámci mého předešlého zaměstnání jsem spolupracovala s neziskovými organizacemi. Znala jsem jejich potřeby a také potřeby jejich klientů. V té době jsem také s manželem mimo jiné provozovala farmářské a řemeslné trhy v Českých Budějovicích. Tyto dvě aktivity se nějak spojily u komunity lidí, která nás obklopovala, a začala jsem dostávat nabídky i poptávky materiální pomoci. Ty se však často míjely v čase. Proto jsem si pronajala malý sklad a věci, které mi někdo nabízel, jsem začala uskladňovat, a hlavně distribuovat potřebným, na které jsem dostala tip od neziskovek. Postupně byl zájem ze strany dárců i potřebných tak velký, že jsme se rozhodli založit sociální podnik Kabinet CB. Primární tedy bylo téma pomoci a až časem se k tomu přidalo téma udržitelnosti a environmentálního vzdělávání. Těch nepotřebných, ale stále funkčních věcí je totiž obrovské množství!

Čerpáte inspiraci v zahraničí nebo jinde v ČR?

Zejména v začátku naší činnosti jsem čerpala zkušenosti hlavně ze zahraničí. První podobný provoz jsem viděla ve Vídni a totálně mě to nadchlo! Díky tomu jsem hned od začátku měla vysoké cíle, protože jsem chtěla během pár měsíců dohnat léta náskoku, který má před námi mnoho evropských zemí. To byl rok 2018. Dlouho jsem měla pocit, že jsem jediná v celé republice, která tohle řeší. Až v roce 2021, kdy se nám s kolegy z celé republiky podařilo založit Českou federaci reuse center a nábytkových bank, jsem se začala potkávat s provozovateli skvělých organizací, které řeší stejné téma po celé České republice. Vlajkovou lodí mezi reuse centry je například ostravské OZO, skvěle fungující nábytkovou bankou pak třeba Nábytková banka Libereckého kraje.

Foto: Nadace Lilie a Karla Janečkových

Jak vybíráte nábytek, který zrenovujete? Nebo dáváte šanci všemu funkčnímu?

Kromě environmentální a sociálního dopadu našeho podnikání, který jsem popsala výše, sledujeme samozřejmě i ekonomickou stránku. Ne všechny věci se vyplatí renovovat, ne všechny věci opravit jde. Za těch 5 let, kdy Kabinet CB provozujeme, už naši zaměstnanci dovedou tuto hranici odhadnout. Už nelitujeme těch věcí, které se „zachránit“ nepodaří, ale radujeme se z těch, které ano. Ale hodně hezkých příběhů zažíváme společně s našimi zákazníky a jejich zakázkami. Lidé k nám chodí s prosbami o renovaci věcí, jejichž oprava sice nedává ekonomický smysl, ale i tak se investici rozhodnou udělat kvůli vzpomínkám, památce a úctě k dané věci. Právě příběhy věcí a lidí, se kterými se potkávám, jsou silným hnacím motorem pro mou práci.

Spolupracujete při renovaci nábytku s řemeslníky nebo designéry, nebo vše děláte sami? Učíte se sami, nebo máte v týmu odborníky?

Nechtěného nábytku, který má potenciál pro další využití a opravu, je tolik, že potřebujeme ruce a talent všech vyjmenovaných. I tak máme bohužel stále plný sklad věcí, které čekají na opravu, a mnoho věcí jsme nuceni s díky odmítnout.

Dovednosti předáváte i dál prostřednictvím kurzů a workshopů. Je o ně velký zájem?

Máme radost, že o naše kurzy a workshopy zájem je a třeba na kurz základy renovace dřevěného nábytku jezdí lidi ze širokého okolí. Frčí i pletací káva, malování na hrnky nebo třeba punková výšivka. To byla novinka letošního roku, na které jsme spolupracovali s lektorkou Martinou Hamouzovou z Prahy. Po prázdninách připravujeme další novinky, je na co se těšit.

Mimo jiné spolupracujete s projektem Housing First. Řeknete nám o něm víc?

Tento projekt nám v kontextu naší činnosti dává velký význam. Vychází z podstaty, že dobrý život začíná důstojným bydlením. Tým lidí, který řídí tento projekt, nás oslovil pro spolupráci na vybavování bytů, které sežene od města nebo od soukromých osob. Za poslední dva roky jsme takto společně kompletně vybavili přes dvacet bytů. Na tomto projektu je mimo jiné krásně vidět i dopad naší činnosti. Kromě toho, že vybavíme byt, aby se v něm dalo pohodlně žít, současně vrátíme do oběhu 0,5-1 tunu nábytku a dalšího vybavení domácnosti, které by jinak skončilo na skládce. Předání každého takového bytu je vždy velmi dojemná událost, ale také zhmotnění toho, proč naši práci děláme.

Dana Kalistová je provozovatelkou environmentálního sociálního podniku Kabinet CB. Kromě toho také založila Nábytkovou banku Jihočeského kraje a Českou federaci nábytkových bank a re-use center. Čerpá z dlouholetých zkušeností s prací v neziskovém sektoru. Kromě záchrany věcí a udržitelnosti se soustředí také na sociální oblast a pomoc znevýhodněným lidem. Zaměstnává osoby se specifickými potřebami, díky projektu Housing First pomáhá vybavovat byty pro ty, kteří mají závažné zdravotní diagnózy a ocitnou se v nouzi.

Určitě jste si všimli, že když mluví lidé na děti, často používají vysoký tón hlasu a velké úsměvy. Tento styl řeči pomáhá dětem naučit se jazyk a cítit se milovaně. Zajímavé je, že to samé dělají se svými psy. Odborníci proto ve studii podrobně zkoumali 46 ženatých mužů, kteří měli dítě i psa. Vědci pečlivě analyzovali jejich výrazy obličeje a emocionální stavy, když individuálně komunikovali se svým partnerem, dítětem a domácím mazlíčkem.

Když respondenti mluvili se svými psy nebo recitovali dětem říkanky, vykazovali výraznější pohyby obličejových svalů. To se ukázalo jako účinné při upoutání a udržení pozornosti posluchače, ať už bylo posluchačem dítě, nebo zvíře. Překvapivě se podobný vzorec pohybů obličeje a tónu objevil, když spolu komunikovali manželé. Naznačuje to, že tyto přehnané výrazy mohou hrát roli při posilování emocionálního pouta. Při interakci s cizími lidmi totiž došlo naopak ke snížení rozsahu mimiky a přehnaných pohybů úst. Ukazuje to, jak mocné jsou tyto komunikační techniky – vytvářejí intimitu a porozumění v našich nejbližších vztazích.

Jak jste se vy sama dostala k sebeobraně ?

V roce 2015 jsem se ze zvědavosti přihlásila na kurz, ale od první hodiny jsem z přístupu Moderní sebeobrany byla nadšená. Důraz na prevenci a přátelské prostředí na lekcích mě motivovaly chodit i na navazující kurzy. Takže následnou nabídku, jestli bych chtěla dělat instruktorku, jsem přijala s nadšením. Sama mám zkušenost s obtěžováním a sexualizovaným násilím. Mojí motivací bylo – a stále je – pomáhat obětem a dát sílu všem lidem, kteří by se mohli stát terčem násilí.

Co vám sebeobrana dala? Musela jste ji někdy využít i v praxi?

Na lekcích Moderní sebeobrany jsem zjistila, že mám právo bránit si své hranice. Zjistila jsem, že záleží na tom, jak situaci vidím já – pokud je mi něco nepříjemné, nemusím to snášet. A pokud naopak o něčem vím, že je to pro mě dobré, mohu si to dopřát, i když mě okolí přesvědčuje o opaku nebo o tom pochybuje. Pomohlo mi to urovnat si pár věcí v osobním životě a i díky tomu mám teď skvělého manžela a půlroční dceru.

V praxi jsem zatím naštěstí musela použít jen slovní sebeobranu. Bránila jsem kamarádku a její partnerku před homofobním útokem opilého muže, reagovala jsem na oplzlé pokřikování mužů na ulici nebo jsem se vymezovala proti příliš familiárnímu oslovení na pracovišti.

Kvůli čemu ženy nejčastěji k vám na kurz přicházejí? A co vše se naučí?

Máme dva typy studentek – ty, které chodí preventivně, a ty, které už mají nějaký nepříjemný zážitek za sebou a chtějí vědět, co dělat, kdyby se jim to stalo znovu. Na kurzech se zaměřujeme hlavně na prevenci, tedy jak se konfliktu vyhnout. Pracujeme hodně se sebevědomím a s hlasem. Pokud s agresorem budete komunikovat rázným hlasem, můžete ho od jeho konání vůči vám odradit. Často se bojíme ozvat se, když se nám něco nelíbí, abychom se neznelíbili našemu okolí. A to přesně na kurzech boříme. 

Vykašlete se na to, co si o vás bude myslet oplzlý kolega, a řekněte mu, ať vás neobtěžuje! Získáte tím totiž skvělý pocit, že jste se dokázaly postavit samy za sebe. A dost možná za vámi pak přijde kolegyně a poděkuje vám, protože ji taky obtěžuje, a vy jste jí svou reakcí dodala sílu vymezit se taky.

Učíme samozřejmě i fyzickou sebeobranu. Když víte, že se dovedete ubránit také fyzicky, vaše verbální část pak bude mnohem přesvědčivější.

Foto: Nadace Lilie a Karla Janečkových

Pracujete i se ženami v těžké životní situaci. Jsou z hlediska násilí ohroženější?

Určitě ano. Ženy ze složitějších podmínek, ať už z nefunkčních rodin, ze sociálně slabších oblastí nebo se zkušeností s bezdomovectvím často nemají funkční podpůrnou síť. Nemají s kým nepříjemné zážitky sdílet a jsou na jejich zpracování samy. Kromě toho, že čelí genderově podmíněnému násilí, musí se vyrovnávat také s dalšími formami diskriminace, ať už kvůli své etnicitě, nebo kvůli sociálnímu postavení. Často se jim nedostane zastání ani ze strany institucí. To všechno v nich může zakořenit pocit, že nemají právo se za sebe postavit. A my jim dodáváme sílu se bránit.

Jakou máte z jejich strany odezvu?

Na drtivé většině kurzů, ať už jsou účastnice z jakéhokoli prostředí, máme skvělou zpětnou vazbu. Učíme jednoduché věci a často slýcháme: „Proč mi tohle někdo neřekl už dřív? Měli byste to učit už na základních školách!“ I na tom už v Moderní sebeobraně pracujeme, protože si myslíme, že bránit by se měl umět úplně každý.

Když se řekne násilí nebo znásilnění, mnozí mají představu přepadení v noci v temné uličce. S jakými formami násilí se ženy obecně nejčastěji setkávají? A v jakém prostředí?

I když samozřejmě dochází i k „typickým“ případům znásilnění, jaké jste zmiňovala (cizí pachatel v temné uličce nebo v parku), statisticky máte mnohem větší šanci, že vám ublíží někdo, koho znáte. A o tom na kurzech hodně mluvíme. Pokud se učíte obranu s myšlenkou zamaskovaného útočníka někde v parku, sebeobrana vám pak nemusí fungovat, když se bráníte někomu blízkému – je to totiž najednou úplně jiná situace, než kterou jste trénovali.

Existuje nějaká univerzální rada, jak se bránit při setkání s útočníkem? Co je klíčové?

Klíčové je působit tak, že se nebojím, věřit si, že se ubráním. Stejně jako predátor, i agresor si vybírá oběť, se kterou to bude mít co nejjednodušší. Někoho, kdo se nebude bránit, kdo vypadá, že nevydá ani hlásku. Zaujměte proto sebevědomý postoj, ramena dozadu, bradu trochu nahoru (zkuste si to klidně i teď při čtení). Obě ruce dejte s otevřenými dlaněmi před sebe – dáváte tím jasnou zprávu – nechte mě být, budu se bránit. Hlas je zbraň, kterou máte vždy po ruce. Agresorovi vykejte a udržujte distanc. Okolí pak vidí, že se neznáte. Použijte jasný pokyn, třeba „Nechte mě být!“, a ten opakujte, ať po vás dotyčný chce cokoli. Myslete na to, že hlas je vaše zbraň. Nebojte se ji použít – důrazným vymezením přivoláte pozornost okolí, a to agresor nechce.

Důležité je vědět, že se můžu bránit. Když někdo překračuje moje hranice, mám právo na to reagovat.

Barbora Vodochodská Machková učí prostřednictvím kurzů moderní sebeobrany metody, jak se účinně bránit agresi. Instruktorkou se stala v roce 2018, působí především ve Dvoře Králové nad Labem a v Praze. Její kurzy navštěvují především ženy, a to nejen různých věkových kategorií, ale i z odlišných sociálních oblastí.

Jakou pomoc organizace (Ne)ohrožené děti konkrétně zajišťuje?

Pomáháme ohroženým dětem, které se nacházejí ve složitých životních situacích a potřebují pomoc. Zaměřujeme se na komplexní podporu ohrožených dětí a jejich rodin. Neomezujeme se tedy pouze na materiální pomoc, ale snažíme se poskytnout i emoční oporu a vytvářet prostředí, ve kterém se děti mohou cítit bezpečně a mají možnost rozvíjet své schopnosti.

Naše ojedinělost je v širokém spektru činností, které dětem nabízíme. Kromě pravidelné distribuce potravin a nepotravinového zboží, jako jsou pleny, sunary, drogerie a podobně, pořádáme také sportovní, vzdělávací a kulturní akce. Díky těmto aktivitám se děti zapojují do společnosti, získávají nové zkušenosti a navazují přátelství s vrstevníky. Nezapomínáme ani na jejich rodiče a rodiny a pořádáme pro ně akce, na kterých se vzájemně setkávají a mají prostor pro sdílení zkušeností a podporu v obtížných životních situacích.

Kdo jsou děti, kterým pomáháte? Žijí v rodinách, v dětských domovech? 

„Naše“ děti často pocházejí ze sociálně slabých rodin. To znamená, že nemají dostatek prostředků na zajištění základních potřeb jako je jídlo, oblečení nebo vzdělání. Často žijí se svými rodinami v azylových domech, v prostředí ústavní výchovy (dětský domov, ZDVOP, aj.), nebo z takového prostředí pochází. 

Jak často se s dětmi vy a další dobrovolníci potkáváte? Navazujete s nimi blízký vztah? 

S dětmi se potkáváme každých 14 dní. To probíhá distribuce potravin, které předchází minimálně hodina společného času. Většinou je to návštěva dětského hřiště, společná cukrárna, procházka nebo fotbal. A pak ještě jednou za měsíc při speciální volnočasové aktivitě, jako je paintball, laser game, hledání pokladu aj. S některými dětmi jsme v kontaktu také přes virtuální prostředí. S rodiči, vychovateli a institucemi udržujeme vztah profesionální, s dětmi se snažíme o vřelý a velmi přátelský vztah – o bezpečné láskyplné prostředí.

Jak na vaši pomoc reagují rodiče a jak se vám s nimi pracuje?

Rodiče našich dětí jsou různí, s některými bývá spolupráce jednodušší, s jinými náročnější. Spolupráce s námi je vždy oboustranně dobrovolná. Do naší spolupráce nezasahuje stát ani úřady, nepoužíváme tresty. Rodiny s námi spolupracují pouze když chtějí a když akceptují naše principy – komunikace, otevřenost a vzájemná pomoc mezi rodinami. Myšlenka této služby je utváření komunity lidí, kteří si pomáhají navzájem – nechceme vytvářet rodiny závislé na naší službě. 

Nabízíte také službu Chci se zeptat, kde děti mohou anonymně položit dotaz. Dokážete říct, jaká témata děti teď nejvíc trápí?

Objevují se různorodá témata, od přirozených otázek spojených se sexuálním vyzráváním, přes rady „co mám dělat, když…“, po pouhou potřebu sdílení a kontaktu.

Foto: Nadace Lilie a Karla Janečkových

Co je ve vaší práci největší překážkou? Co by vám ji mohlo usnadnit?

Naším hlavním cílem (důvodem, proč jsme organizaci založili) je vybudování a otevření vlastního Zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc (ZDVOP), kde by se s dětmi pracovalo více empaticky a láskyplně. A právě tady se jako největší překážka jeví nejen byrokracie s tím spojená, ale především nedostatek finančních prostředků – nečerpáme žádné dotace nebo granty („další neziskovka, kterou si platíme z našich daní“ – tak tahle fráze u nás neplatí). Vše hradíme z vlastní kapsy (z dalších zaměstnání) a díky našim drobným dárcům. Pomohlo by nám najít ropný vrt, cihlu zlata a nebo sponzora, který by nám pomohl otevřít nový domov pro týrané a zanedbávané děti.

Jedním z vašich cílů je založení zařízení pro děti, které potřebují okamžitou pomoc. Jak bude fungovat? 

Není to jen „jeden z cílů“, založení ZDVOP je alfa i omega naší organizace, je to důvod, proč jsme organizaci založili i proč tomu všichni zaměstnanci věnujeme náš čas i peníze. Naše zařízení bude fungovat v souladu se Zákonem o sociálně právní ochraně dětí (tzn. že děti do něj mohou přijít kdykoli a být v bezpečí, nepotřebují na to souhlas zákonného zástupce) a v souladu s našimi postupy, metodami a cíli. Je důležité dětem zajistit nejen biologické potřeby, ale také emoční. Vytvořit domov, na který budou děti s láskou vzpomínat, protože budou vědět, že tam byly v bezpečí a milovány přesně takové, jaké byly. Děti by si měly dětství užívat, a to i když zrovna nemohou být se svou biologickou rodinou. Chceme jim pomoct vybudovat šťastné vzpomínky i na komplikované životní období.

Vaše organizace je nezisková, věnujete se jí s manželkou a dalšími dobrovolníky ve volném čase. Pokud vás někdo chce podpořit, jakou pomoc vítáte?

Pro chod organizace a založení ZDVOP potřebujeme především finanční podporu. A pro pořádání volnočasových aktivit oceníme nejen konkrétní nabídky činností, kam můžeme s našimi dětmi dorazit, ale také síť dobrovolníků, která by nám usnadnila pokrytí potřeb dětí.

Na závěr osobní otázka. Původní profesí jste herec, jaká byla vaše cesta k vychovatelství a práci s dětmi v tíživé situaci, a poté k založení neziskové organizace?

Cesta až sem byla zamotaná, trnitá a místy i hodně bolestivá. Hlavní zlom v mé profesní kariéře nastal, když… ale víte co, přečtěte si mou knihu.

Nebuď p*ča aneb jak (ne)pracovat s dětmi – kniha s provokativním názvem přináší příběhy dětí z dětských domovů a dalších ústavních zařízení, které si společnost škatulkuje jako problémové. Čtenáře seznamuje s tím, čím si prošly a jakému chování dospělých musely čelit. Zároveň má text zakotvení v terénní praxi a opírá se o odborný psychologický, psychoterapeutický a pedagogický základ. Jazyk textu není líbivý, ale surový – stejně jako realita, o které autor píše. Kniha vyšla v nakladatelství Portál v roce 2023.

Co vás osobně přivedlo k založení projektu Život v kufříku? 

Byla to má touha poděkovat vesmíru za uzdravení manžela z rakoviny. Věděla jsem, že nemám sílu pomáhat onkologickým pacientům, ale chtěla jsem být u dětí. Vzpomněla si na svůj osobní zážitek z porodnice na Vinohradech, kde jsem o odložených novorozeňátkách slyšela poprvé. 

Kde jste našla inspiraci?

Inspirací mi byla a stále je zdravotní sestřička, nyní vrchní sestra Míša Chmelařová, která mi o problematice řekla. Sama se svým týmem na novorozeneckém oddělení Fakultní nemocnice Královské Vinohrady první kufříčky odloženým dětem připravovala. 

Jak kufřík dětem pomáhá?

Kufřík je pro děti kotvou a ujištěním o tom, že byly vždy milované. Že i přes velké trauma, které jim opuštěním biologická matka způsobila, tu byli lidé, kterým na nich záleželo a s láskou pro ně vzpomínky z dětství uchovávali. 

Pro zdravotníky je kufřík zase způsobem, jak se vyrovnat s emočně náročnou péčí o odložené miminko. Pro osvojitele pak nástrojem k vyprávění příběhu děťátka od samého začátku. Aktuálně je kufřík také symbolem budování zdravé identity dítěte a podpory duševního zdraví dětí vyrůstajících mimo své biologické rodiny. 

Foto: Nadace Lilie a Karla Janečkových

Co v kufříku děti najdou?

Kufřík obsahuje vzpomínky na první dny či týdny v porodnici, tedy pásek z ručičky, kartičku z postýlky, první fotografie, které pořizují zdravotníci, první dudlík, kojeneckou láhev. Kromě toho také ručně pletenou soupravičku, hračku a jedinečné album Moje cesta začíná, které jsme pro děti vyrobili. V tomto albu pak najdou otisky svých rukou a nohou, údaje ohledně pobytu v nemocnici a další informace až do věku 3 let. Do alba vše zapisují pěstouni. 

Základní výbavu kufříku vozíme do porodnic, tam ho už plní fotografiemi zdravotníci a další obsah (zoubky, vlásky, první pohlednice, fotky atd.) mají na starost pěstouni. Pletenou výbavičku dětem darují pletací babičky, tety a ženy z celé republiky. Posílají své výrobky k nám do nadace, kde je třídíme a do kufříků vkládáme. 

S kolika porodnicemi spolupracujete? Oslovují vás samy?

Všechny porodnice nás oslovily pro spolupráci vždy zcela samy a dobrovolně. Jinak by to ani nešlo. Příprava kufříků se vzpomínkami pro miminko je práce navíc a je zcela na dobré vůli zdravotního personálu, zda jej bude dělat, či nikoliv. Proto nás velice těší takto upřímný a dobrovolný zájem. Aktuálně spolupracujeme se 62 porodnicemi v České republice.

Jakou máte zpětnou vazbu? 

Jsme v kontaktu především se zdravotníky, přechodnými pěstouny a poslední 2 roky se nám ozývají také adoptivní rodiče. Každému z nich přináší kufřík něco jiného, ale největší význam všichni společně vidí v uchování kompletního příběhu dítěte od samého začátku. Bez kufříku by byly některé životní fáze nenávratně zapomenuté a ztracené. 

Vědět, jaké bylo mé první slovo, kdo se o mě staral, jestli jsem se rád koupal či nikoliv, kdy jsem se posadil, začal chodit atd. to jsou pro nás, vyrůstající v klasických rodinách, maličkosti. Pro děti v náhradní péči jsou to však klíčové informace, bez kterých se cítí jako ve slepé mapě. Netuší co bylo, ani co bude. Nemají důvěru ve svou existenci, v to, že si zaslouží lásku. Tyto pocity mají fatální dopad na zdravý duševní vývoj dětí. 

Jakým způsobem je projekt financován? 

Projekt je po celých 8 let financován pouze z veřejných sbírek, firemních grantů a od individuálních dárců. Věříme, že díky ocenění projektu Evropským parlamentem (Cena Evropského občana 2023) naše volání konečně vyslyší na Ministerstvu práce a sociálních věcí a Ministerstvu zdravotnictví. Pro naši práci nám chybí jistota a dlouhodobé partnerství s větším subjektem.

Máte s nadací nějaké další plány do budoucna?

Ano. Život v kufříku je zcela unikátní projekt, který vznikl jako přirozená iniciativa českých zdravotníků a přechodných pěstounů. Dnes je v projektu více než 400 dobrovolníků a projekt má nesmírně pozitivní energii, která po projevu v Evropském parlamentu doslova uchvátila většinu z členských zemí EU. Rádi bychom získali podporu EU pro rozšíření projektu do dalších zemí, aby žádné odložené dítě v Evropě neztratilo své vzpomínky ani šanci na zdravé budování své identity. 

Martina Wojtylová Opava založila projekt Život v kufříku v roce 2015. Nyní spolupracuje s 62 porodnicemi z celé republiky. Kufříky si z nich odneslo už 2176 dětí. Najdou v něm drobnosti z porodnice, fotografie, dárky od dobrovolníků. Mají díky němu vzpomínku na nejranější období svého života, a také pocit, že na nich někomu záleželo.  

Vybavíte si nějaký určující moment, kdy jste si uvědomila, že parfumerie je přesně tou prací, kterou chcete dělat?

Naprosto přesně. Stalo se to v srpnu 2012, na konci světa, v Karviné-Darkově. Studovala jsem obor Chemie přírodních látek na VŠCHT v Praze a v rámci semestrální práce na téma psychoaktivního účinku tradičního absintu jsem se prokousávala publikací o biosyntéze thujonu a podobných terpenů v pelyňku, šalvěji, vratiči a dalších rostlinách. 

Parfémy byly již nějakou dobu mou vášní a rostlinný svět mě fascinoval od raného dětství. Vyrůstala jsem na vesnici, kde jsme s mým kamarádem Kamilem poznávali a sbírali bylinky, vytvářeli z nich různé lektvary, zahradničili a zkoumali taje biologie a chemie. Během školních a gymnaziálních let jsem se účastnila soutěží s biologickým zaměřením, zároveň jsem tíhla i k uměleckým, etnologickým a religionistickým tématům.

Toho srpnového odpoledne přede mnou moje budoucí směřování jasně vykrystalizovalo, odložila jsem publikaci a přihlásila se na Školu čichu, několikaměsíční zážitkovo-vzdělávací cyklus. Začala jsem trénovat svůj nos a došlo i na první nesmělé pokusy o vytvoření vlastních kompozic. 

Jaké to bylo, studovat u parfuméra Johna Stephena, který vytvořil například parfém pro britskou královnu? 

Celá zkušenost se nesla v duchu rozechvělé euforie a extatického opojení silou nových molekul a čichovým vjemů, o jakých se mi dříve ani nesnilo. Otevřely se mi tu zcela nové možnosti a cesty. Uvědomila jsem si, že mám konečně v ruce nástroje, ze kterých mohu stvořit jakoukoliv vůni na světě. Třeba i vysněnou vůni fialek. Asi není úplně s podivem, že jsem se v tomto euforickém rozpoložení zamilovala do svého učitele. Ačkoliv náš románek trval jen několik měsíců, i on byl podstatnou součástí mojí cesty a určitým motorem, který mi dodal odvahu se do této náročné disciplíny vrhnout na plno. 

Velmi zajímavé bylo také sdílení postřehů a reakcí se studenty z naprosto odlišných kulturních okruhů. Tehdy jsem pochopila, jak moc je kategorizace vůní subjektivní v závislosti na osobní historii každého jedince, ale také na jeho kulturním zázemí. Co je „otravně sladké“ pro jednoho, to je „neodolatelně sexy“ pro druhého, případně evokuje „pach staroby“ u třetího. Mezi takto typicky polarizující ingredience patří například komplexní aromata pravého jasmínu, růže nebo pačuli. 

Jak vaše práce vypadá a co vás na ní nejvíc baví?

To nejkrásnější se děje na počátku. Kreativní proces, který následuje více či méně konkrétní vizi zamýšlené vůně. Sám o sobě může trvat dny, ale také roky. Například zreplikovat věrnou vůni fialek mi trvalo celých 7 let, lípu 5 let. Myšlenky na vůně mě nikdy neopouští, stále mám ve své hlavě rozpracovaných několik akordů, do toho hodnotím a zkoumám čichové vjemy aktuálně přítomné v každém okamžiku. 

Někdy se vám dostane do rukou klíčová surovina, o které jste třeba ani nevěděli, že ji hledáte, což se mi stalo letos v případě lípy. Molekula, kterou mi letos v létě zcela náhodou poslal můj dodavatel jako dárek k nákupu, se ukázala jako naprostý game-changer a já musela sáhnout do dokončené kompozice, protože teprve díky ní získala lípa tu živoucí, oslnivou sluneční kvalitu. Tahle fáze tvůrčí svobody je extrémně naplňující, opojná a návyková, ale na druhé straně balancujete na hraně duševního zdraví a příčetnosti. 

To zní úžasně a náročně zároveň. Co následuje po tom, co parfém vytvoříte?

Pak nutně nastane ne vždy příjemná, ale o to užitečnější konfrontace s realitou, kdy necháte kompozici vyzkoušet běžným uživatelům a prověříte její životaschopnost na trhu. Součástí přípravy parfémů je nespočet aktivit, od výběru, nákupu a testování obalů. Poté se dostáváme k cenotvorbě produktu, designu etiket, tvorbě prodejních textů a marketingových materiálů, deklarace kosmetických alergenů a mnoho dalších kroků, až k obsluze e-shopu a komunikaci se zákazníky. 

Než se dostanete do fáze, kdy jste schopná najít a zaplatit kvalitní partnery, na něž můžete některé z těchto činností delegovat, nesčetněkrát se zhroutíte. Pocházím z rodiny bez podnikatelské historie, nebylo kde nasát ten zdravý podnikatelský mindset a od koho se učit. Pokud jste navíc na vše sama, platíte nájem a je to váš jediný zdroj příjmů, považujete bez nadsázky každý přežitý den za ultimátní úspěch. Poslední letní den letošního roku jsem spustila nový e-shop čistě pro parfém Fenixia, takže vás tímto zvu k jeho návštěvě. Věřím, že nastal bod zlomu a všechno úsilí se začne konečně zúročovat.

Foto: Alexandra Hrašková

Kde nacházíte inspiraci?

Největší múzou je mi samotná příroda a její proměny, krajiny a roční období. Čerpám také z mýtů, archetypů, literatury i hudby a v neposlední řadě mě velmi inspirují i samotné suroviny, všechny jejich odstíny a kombinace. Parfém Bathory, který jsem aktuálně dokončila, je poctou překrásně temperamentní esenci sečuánského pepře. V synestetickém vnímání mu přísluší krvavě rudá barva a myšlenka vznikla letos na jaře při poslechu stejnojmenné skladby české kapely Panoptiko. 

Nabízíte také funkční vůně, přiblížíte nám, čím jsou specifické? 

Funkční vůně v sobě snoubí estetické kvality a trvanlivost parfému, resp. spíše toaletní vody, s dalšími benefity, jako je úleva při bolesti hlavy, rozpohybování stagnující lymfy, repeletní účinek nebo desinfekce. Jinými slovy jsou sestaveny tak, že se jimi můžete vonět celý den a ačkoliv se uvádí, že pro navození terapeutického efektu je potřeba pouhých 30 minut, z kvalitně řemeslně postavené vůně se můžete těšit mnohem déle. 

Z hlediska složení můj ikonický funkční parfém Fenixia obsahuje dvě syntetické složky pro zajištění celodenní trvanlivosti a projekce vůně, naproti tomu produkt Čistá lymfa, používaný k lymfatickým masážím celého těla, má 100% přírodní složení. Exorcistu, oblíbeného bojovníka s kocovinou a migrénou, testuji v all-natural variantě a trvanlivější variantě s přidáním jedné z mých nejoblíbenějších molekul syntetického původu. 

Jak by si člověk měl vybrat ten správný parfém právě pro sebe? 

Používám formu degustačních setů a vzorků, kdy si člověk dá na každou vůni dostatek času a v klidu domova si vybere. Ideální je zkoušet každý den jednu vůni, „naslouchat“ jí, vnímat její rozvoj a souznění s vaší pokožkou, vnímat své pocity během nošení a případně i reakce okolí. Je to taková zážitková cesta, kterou není radno uspěchat, je to jako když budujete vztah. Nicméně i impulzivní výběr vůně, kdy na první dobrou cítíte, že ji zkrátka MUSÍTE mít, je legitimní! Někdy prostě i láska na první přičichnutí vyjde. 

Kde mají zájemci možnost očichat si vaše parfémy?

Zatím jsou vybrané parfémy k vyzkoušení a koupi v opavském jógovém ateliéru Luna a v dárkovém obchůdku U Janety. Co se distribuce týče, jsem na samém začátku, takže vítám nové obchodní příležitosti. Jinak nabízím ucelené degustační sety vůní 8 tváří Bohyně, pánské Archetypy nebo Údolí květů pro milovníky květin. Nejčastěji to ale funguje na osobní domluvě, kdy mě zákazník kontaktuje s tím, co ho zaujalo, co má rád a co hledá, a já mu sestavím degustační paletku vzorků přímo podle jeho požadavků. 

Na závěr osobní otázka. Jaké vůně máte nejraději vy?

Jako dítě jsem si vybírala vše v zelené barvě, od zmrzliny až po zásuvky do pokojíčku. Totéž se promítá i v mých vonných preferencích. Zelené vůně pro mě představují nejčistší esenci přírody, vzpruhu a naději, která nikdy neumírá. Zásadním momentem během mého studia v Cotswold Perfumery bylo seznámení s tzv. zelenými molekulami – ligustral, stemone, neofolione, helional a cis-3-hexenol. Díky nim dokážete vytvořit realistickou vůni květinářství, posekané trávy, zahrady po dešti, rozemnutých listů břečťanu či rajčat. 

Ačkoliv je zdaleka všechny reálně nepoužívám v produktech, moje sbírka zelených molekul se neustále rozrůstá a kochat se těmi 50 odstíny zelené mě nikdy nepřestane bavit. Domnívám se, že obdobně, jako zelená barva působí blahodárně na lidský zrak, který je na její odstíny také evolučně nejcitlivější, vyvinula se u mě obdobná synestetická citlivost na zelené vůně.