Zvíře bylo poprvé odchyceno už v roce 2015 v Simienských horách na severu Etiopie. Teprve kombinace terénního výzkumu, detailního zkoumání těla a moderních genetických metod ale potvrdila, že jde skutečně o dosud nepopsaný druh. Molekulární analýzy probíhaly také v českých laboratořích ve Studenci na Třebíčsku.

Etiopská vysočina patří k oblastem s mimořádnou biodiverzitou a mnoho zdejších druhů nežije nikde jinde na světě. Právě díky spolupráci vědců z různých zemí se daří tyto nenápadné tvory poznávat a lépe chránit.

Podle vědců nejde o běžný přenosný předmět, ale zřejmě o část jeskynní stěny, která se časem oddělila přirozenými procesy. Analýzy ukázaly, že kámen pochází přímo z vápencového masivu jeskyně a rytiny vznikly kamennými nástroji typickými pro magdalénskou kulturu. Nález tak naznačuje, že podobné jeskynní umění mohlo existovat i na našem území, jen se dosud nedochovalo nebo nebylo objeveno.

Objev rozšiřuje pohled na pravěké umění v Evropě. Figurativní jeskynní tvorba nebyla zřejmě jen výsadou slavných lokalit západní Evropy, ale patřila k širšímu kulturnímu prostoru, jehož součástí byla i Morava. Pro českou archeologii je to povzbudivá zpráva.

Itakonát, přírodní látka známá svými protizánětlivými vlastnostmi, má však jednu zásadní nevýhodu – obtížně se vstřebává do buněk. Aby tuto bariéru překonali, vyvinuli vědci takzvaná proléčiva. Ta se v těle přemění na aktivní léčivo až po vstupu do organismu, čímž se zvyšuje jejich účinnost.

„Vytvořili jsme několik variant proléčiv a alespoň dvě z nich prokázaly velmi slibné výsledky. Při testování na laboratorních myších se potvrdilo, že látky dobře pronikají do kůže a efektivně uvolňují léčivou složku. Tyto sloučeniny by tak mohly představovat nový přístup k léčbě alopecie,“ vysvětluje Pavel Majer.

Alopecia areata vzniká v důsledku chybného útoku imunitního systému na vlasové folikuly, což vede k jejich poškození a následnému vypadávání vlasů. Toto onemocnění postihuje zhruba 2 % populace, přičemž výrazně častěji ženy. Léčba dostupná v současnosti spoléhá zejména na kortikoidy, které však často provází nepříjemné vedlejší účinky.

Na výzkumu se podíleli také experti z laboratoří Barbary Slusher a Louise Garzy z prestižní Johns Hopkins University v USA. Ředitel ÚOCHB Jan Konvalinka spolupráci hodnotí jako velmi úspěšnou: „Dlouhodobé propojení s výzkumníky v Baltimoru přináší skvělé výsledky. Alopecie sice nepatří mezi život ohrožující nemoci, ale může mít výrazný dopad na psychiku a sebevědomí pacientů. Každý posun v léčbě tak může mít zásadní význam.“

Nový objev navazuje na dřívější studii stejného týmu publikovanou v roce 2022. Nadějný potenciál proléčiv na bázi itakonátu ocenila i farmaceutická společnost SPARC, která si licenci na tuto technologii již zajistila. Jedna z látek, SCD-153, byla zatím testována jako mast a vykazuje protizánětlivý účinek, ochranu vlasových folikulů, a dokonce urychlení růstu vlasů u myší. Její účinnost spočívá v aktivaci vlasových kořínků z klidové fáze zpět do růstového cyklu.

SPARC již zahájil první fázi klinických studií a pokud budou výsledky příznivé, může být tento inovativní přístup k léčbě alopecie významným krokem vpřed — nejen pro pacienty, ale i pro českou vědu.

Objev odborníci učinili pomocí neutronové aktivační analýzy. Pomocí ní experti sledovali obsah arzénu v různých vzorcích baněk. Baňka velkokališná je nápadná houba rostoucí brzy zjara a v mnoha evropských zemích, včetně Česka, je vedená na červeném seznamu ohrožených druhů. Dříve byla považována za jedlou, avšak následkem několika vážných otrav se její konzumace dnes nedoporučuje. Z předchozích výzkumů vyplynulo, že baňka akumuluje arzén v podobě kyseliny methylarsonové. V nové studii vědci analyzovali vzorky baněk z Česka a ze Severní Ameriky. Výrazně nižší koncentrace arzénu v amerických vzorcích je přiměly k dalšímu zkoumání. Odhalili, že druh baňka velkokališná je složen z mnoha různých druhů.

„Bylo velkým překvapením zjistit, že baněk je mnohem více, než se dosud předpokládalo,“ uvedl vedoucí výzkumu Jan Borovička z Ústavu jaderné fyziky a Geologického ústavu AV ČR. Dodal, že podobnost mezi těmito druhy ztěžovala jejich rozlišení, a proto byly objeveny až nyní, přestože se baňka zkoumá přes 200 let. Zatímco v Evropě se nacházejí dva druhy baněk, v Severní Americe jich bylo identifikováno nejméně sedm, přičemž dva z nich vědci popsali poprvé. Další objevené druhy pak vědci nedokázali patřičně popsat, neboť neměli dostatek genetického materiálu. Zajímavý je také fakt, že klíčovou roli ve výzkumu hrála spolupráce s amatérskými mykology. Houbaři ze Spojených států pomohli opatřit vzorky ze Severní Ameriky, a někteří z nich byli pozváni k popisu nových druhů, které nyní nesou jejich jména.

Stejně jako lidské tělo, i buňky podléhají stresu v nepříznivých podmínkách. Protein ATF4 je zásadním nástrojem, který buňce pomáhá zvládnout stres. Výzkumníci z Laboratoře genové exprese v Mikrobiologickém ústavu AV ČR se věnují tomuto „protistresovému“ proteinu již deset let. Detailně popsali molekulární mechanismus jeho tvorby, která se aktivuje pouze v okamžiku stresu.

„Zatímco během stresové situace se syntéza velké většiny proteinů v buňce prakticky zastaví, syntéza ATF4 se naopak rozjede naplno. Děje se tak díky speciálním regulačním prvkům, které se nacházejí na začátku mRNA, jež tento protein kóduje,,“ vysvětluje vedoucí laboratoře Leoš Shivaya Valášek.

Buňky mají různé mechanismy pro reakci na stresové situace, včetně signálních drah, které mění jejich chování. ATF4 je klíčovým průsečíkem několika těchto drah a určuje osud stresované buňky. „Tento protein umožní buňce v okamžiku úplně přeprogramovat její činnost, aby všeho nechala a veškerou energii soustředila na vyrovnání se s daným stresem. Pokud se jí to v přesně daném časovém okamžiku nepodaří, ATF4 spustí tzv. programovanou buněčnou smrt, aby se takto stresovaná buňka nestala pro své okolí nebezpečnou – např. zhoubnou, tedy nekontrolovaně se dělící,“ doplňuje Anna Smirnová z Mikrobiologického ústavu AV ČR.

Mechanismus syntézy ATF4 byl poprvé popsán ve dvou publikacích v roce 2004. Nicméně další studie naznačily, že regulace tohoto proteinu je mnohem složitější, než se původně myslelo. Vědci z Mikrobiologického ústavu AV ČR se proto pustili do desetiletého výzkumu, aby tuto komplexnost objasnili. Objev je důležitý při zkoumání nových léčebných terapií. „Vzhledem k tomu, že deregulovaná syntéza ATF4 provází různé patologické stavy, včetně nádorových onemocnění, naše práce jasně ukazuje, že při zvažování vhodných terapií, které cílí na ATF4, je třeba brát na zřetel komplexnost kontroly syntézy tohoto klíčového regulátoru života či smrti stresovaných buněk,“ uzavírá Valášek.

„Můj mladší syn Matěj má závažné sluchové postižení a já jsem chtěl té problematice lépe porozumět. Kromě toho jsem si uvědomil, že v lidském uchu je přenos informace zprostředkován iontovými proudy vápníku a draslíku, což je přesně naše výzkumná parketa,“ vysvětluje vedoucí týmu Jungwirth, proč se pustil do výzkumu, který na první pohled nesouvisí s jeho specializací na chemii.

Počítačový model ucha nahrazuje dřívější fyzické měření, které bylo pro lidské ucho příliš invazivní. Nynější podrobná konstrukce modelu ucha spojuje nejnovější znalosti z oboru fyziologie a molekulárních principů, nehledě na to původ postižení – genetika či vnější faktory.

Na projektu spolupracoval Pavlel Jungwirth s Pavlem Mistríkem z firmy MED-EL, která vyvíjí kochleární implantáty. Ty se vkládají do vnitřního ucha, kde stimulují nervy a nahrazují funkci hlemýždě. Ten přenáší vibrace na membránu, jejíž vlákna vše převádějí na signál a vše odesílají do mozku. Původní plán vývoje modelu vycházel na tři až čtyři roky, nakonec se protáhl na dvanáct let.

Diplomat Ibn Fadlán působil v Bagdádu na dvoře abbásovského chalífy. Ten jej v roce 921 vyslal na diplomatickou misi do království vožských Bulharů. To se nacházelo na soutoku řek Volhy a Kamy, což je v nynější době část Ruska. Fadlánova cesta vedla mimo jiné i po hedvábné stezce a trvala zhruba jeden rok. Mezitím zapisoval vše – kromě přírody a počasí popsal i tamní domorodce.

„Některá zásadní díla tohoto žánru už do češtiny přeložena byla, například od jednoho z nejznámějších cestovatelů arabského středověku Ibn Battúty. Cestopis Ibn Fadlána ale zatím přeložený nebyl a já jsem měl pocit, že v českém kánonu překladů arabského písemnictví, v němž máme velmi dlouhou tradici, rozhodně chyběl,“ popisuje Ondřej Beránek.

Kniha má bezmála 200 stran, samotný překlad však zabírá menší polovinu. Ve zbylé části popisuje Beránek dobový i jazykový kontext cestopisu. Na celé trase diplomata se v dnešní době nachází Turkmenistán, Uzbekistán, Kazachstán a Rusko. Mezi národy, které na daném území žily, patří například Oghuzové, Baškirové nebo Pečeněhové.

Vědci Botanického ústavu Akademie věd (AV) ČR zkoumali vliv rostlin na složení půdy horských luk. Podle nich každá rostlina během svého života ovlivňuje půdní prostředí. Vyčerpává živiny, má vliv na složení půdních mikroorganismů, akumuluje patogeny či naopak prospěšné symbiotické houby. Dosud bylo známo, že tento vztah mezi rostlinami a půdou ovlivňuje soužití rostlin v druhově chudších či velmi dynamických systémech, jako jsou například zemědělské kultury. „Nás zajímalo, jak tento mechanismus funguje v druhově bohatých společenstvech, kde jsou kořeny mnoha druhů rostlin značně propletené i na malé prostorové škále, a je tedy pravděpodobné, že vliv jednotlivých druhů na půdu se bude sčítat,“ uvedla hlavní autorka studie Eliška Kuťáková.

Při výzkumu vědci využili data z téměř dvacetiletého experimentu v Krkonoších, kde byl z pokusných ploch manuálně odstraňován dominantní druh trávy, kostřava červená, která tvoří až třetinu celkové biomasy horských luk. Vědci testovali, zda přítomnost tohoto druhu ve společenstvu ovlivní zpětnovazebné procesy rostlina-půda. Zároveň ve skleníku ověřovali, jaké složky půdy se změní v reakci na růst kostřavy červené a zda následný růst jiných druhů rostlin ve stejné půdě může tyto „vzpomínky“ na původní kostřavu z půdy „vymazat“.

Získaná data vědce překvapila. „Navzdory tomu, že kostřava červená je známa silnými efekty na půdu, se ukázalo, že v půdě nezanechala změny. To může znamenat, že změny, které kostřava v půdě způsobila, mohou být částečně překryty a částečně změněny efekty dalších druhů, které se ve společenstvu vyskytují současně,“ vysvětluje Zuzana Münzbergová z Oddělení populační ekologie Botanického ústavu AV ČR. Vědci zjistili, že jednotlivé druhy společně ovlivňují většinu měřených proměnných jako pH, obsah živin, ale i společenstva půdních bakterií a hub. Pokud v této půdě rostou další rostliny, i jejich růst reaguje na přítomnost předchozích druhů rostlin. Výsledky výzkumu by mohly najít využití při ochraně přírody.

Úspěch si připsaly skupiny vedené Evženem Bouřou a Radimem Nenckou, kteří se dlouhodobě věnují virům způsobujícím závažná onemocnění. Tentokrát si posvítili na virus opičích neštovic, který se v minulém roce rozšířil po světě ze západní Afriky. Úmrtnost se u tohoto onemocnění pohybuje mezi třemi až šesti procenty, což je více než u covidu, a i proto vzbudilo nervozitu nejen mezi vědci zabývajícími se nakažlivými chorobami a jejich léčbou. „Vypadá to, že když byla dříve populace proočkovaná proti pravým neštovicím, zabraňovala tato vakcinace i šířeních těch opičích, a protože se přestalo očkovat v 80. letech, je teď naše populace bezbranná, a to se stalo ve všech zemích současně, takže se opičí neštovice začaly šířit po celém světě,“ popisuje Evžen Bouřa pro Radiožurnál.

Virus opičích neštovic se rozmnožuje v hostitelské buňce podobně jako jiné viry. Aby se mohla takováto buňka bránit, potřebuje poznat, které molekuly RNA jsou její vlastní a které patří útočícímu viru. „Domácí molekuly RNA nesou kvůli snadnějšímu rozlišení speciální značku, tzv. čepičku. Neoznačená molekula spustí v infikovaných buňkách vrozenou protivirovou imunitu. Viry se proto snaží lidský organismus oklamat a třeba právě virus opičích neštovic ho mate tím, že na svoji RNA taky přidává čepičku,“ popisuje Evžen Bouřa, jak se viru daří oklamat imunitu produkcí identické látky, jako je v našem těle.

Bleskový výsledek díky dlouhodobé práci

Díky týmové práci se za rekordně krátkou dobu jediného roku vědcům povedlo rozluštit strukturu bílkoviny metyltransferázy. Právě ta je zodpovědná za to, že virus dokáže vytvořit identickou čepičku jako lidské buňky. Pomocí léta budované knihovny enzymů Radima Nencky dokázali vypátrat, že přírodní látka sinefugin dokáže metyltransferázu v čepičce nahradit. „Virus vstoupí do buňky, jako by vstoupil normálně. Začne se množit a tvořit nové kopie své RNA, ale nebude si na ně moct přidat čepičku, a díky tomu ho náš imunitní systém rozpozná a zničí,“ vysvětluje Radim Nencka.

Po laboratorním ověření účinnosti budou následovat testy na myších, které podle vědců otevírají cestu k nadějné nové skupině antivirotik a virostatik. Ta by byla vhodná nejen proti opičím neštovicím, ale také proti koronavirům, a to díky své specificitě a vysoké aktivitě nově vyvinutých látek.

Nejvíce se v Praze rozšoupnou Američané, nejméně Poláci. Přestože v hlavním městě utratili turisté v roce 2019 více než pět a půl miliardy dolarů, v nizozemském Amsterdamu nechali za stejné období dvojnásobek. „V našem hlavním městě turisté utrácejí mnohem méně než v jiných evropských metropolích. A to jsme se rozhodli za pomoci Akademie věd změnit,“ říká místopředsedkyně společnosti Prague City Tourism Jana Adamcová. Právě Prague City Tourism si nechala analýzu zpracovat.

Podle dat z výzkumu jezdí za do Prahy evropští turisté za gastronomií, za památkami pak zejména Asiaté. Ti se mimo jiné chtějí vyfotit na místech, na kterých se natáčel romantický korejský seriál Milenci v Praze. „Zaměření na asijské publikum s sebou nese jistá specifika,“ říká Jakub Hrubý z Orientálního ústavu AV ČR. Podle něj Asiaté českou kulturu moc neznají. Vědci navrhují soustředit se například na pití vína či kávy, což nemá například v Číně takovou tradici jako u nás.

Výsledky výzkumu by měly do Prahy přitáhnout více zámožnějších turistů, kteří by zde měli utratit více peněz. Data by měla posloužit také k vývoji nového destinačního webu, který by se přizpůsoboval původu návštěvníka. Cestovatel z Izraele by tam tedy našel jiné informace než polský turista.

Téměř dvacet let se vědci snažili zjistit, co ovlivňuje průnik spermie do vajíčka. Povedlo se to však až týmu 17 institucí, který vedla Kateřina Komrsková z Biotechnologického ústavu Akademie věd ČR. Výzkum se zaměřil na zvrásněný povrch vajíčka pokrytý výčnělky zvanými klky. Vědci se na něm snažili najít receptor, který příznivě reaguje na spermie. Předpokládali, že jde o již známý protein, jehož funkce ještě nebyla objevena a popsána.

Po dvouletém procesu získávání etických souhlasů mohli vědci použít vajíčka a spermie z klinik asistované reprodukce. Jelikož bylo množství materiálu omezené, museli si vyvinout vlastní buněčné kultury, které se uměly chovat jako lidská vajíčka. „Vyrobili jsme statisíce různých kuliček, kdy každá měla na povrchu kousek bílkoviny. Tyto kuličky jsme inkubovali s lidskými spermiemi a ty, u kterých došlo k vzájemné interakci, jsme izolovali a po mnoha dalších experimentech jsme identifikovali kandidátní fúzní protein,“ shrnuje průběh výzkumu Komrsková.

Potenciál ve více aspektech reprodukčního života

Vědci pojmenovali fúzní protein Maia po řecké bohyni mateřství. „Navíc to bylo v květnu – podle římského kalendáře Maius. Také náš nový receptor interaguje s vazebným receptorem JUNO, který dříve objevila jiná skupina, i v mytologii je bohyně Juno propojena s Maiou,“ dodává Komrsková. Právě díky tomu, že je objevený protein klíčový pro spojení vajíčka a spermie, může jeho znalost fungovat ve prospěch oplodnění, ale i proti němu.

V oblasti antikoncepce by se dala využít jeho blokace jak na straně žen, tak při práci s mužskými spermiemi. V případě asistované reprodukce by mohli lékaři zpřesnit diagnostiku příčin neplodnosti, kterou v současné neznají 3 z 5 párů. Vědci hledí s nadějí také k možnosti přímo vyselektovat spermie, které obsahují vhodné proteiny pro fúzi spermie a vajíčka.

Svatý Mikuláš žil na přelomu 3. a 4. století v dnešním jižním Turecku a byl v podstatě Řek. Podle některých rukopisů byl jiný už od narození. Chodit uměl už po dvou hodinách a ve středu a v pátek se nenechával kojit, protože se postil.

Na rozdíl od českých tradic čert nebýval Mikulášovým pomocníkem, ale protivníkem. Anděl mu naopak různě pomáhal, například se přimluvil, aby se Mikuláš stal biskupem. „Také jsem zaznamenal příběh podobající se Třem zlatým vlasům děda Vševěda, kdy Mikuláš vyřeší problém s vyschlým pramenem podobně jako v pohádce. Místo žáby zde škodí právě čert,“ uvedl Vladislav Knoll ze Slovanského ústavu Akademie věd ČR.

Podle dalších legend měl Mikuláš i nadpřirozené schopnosti. Kromě uzdravování a tišení bouří se uměl i rychle přesouvat na vzdálená místa. Dokázal prý přenést zajatce domů, v jednom kyjevském příběhu zachránil i dítě ze dna řeky. „Jindy se přenesl přímo na císařský dvůr a vyhrožoval, že vyvolá povstání, pokud císař nepustí nespravedlivě odsouzené,“ dodal Knoll.

Zdroj: Akademie věd ČR

Vliv bakteriálního mikrobiomu na zdraví člověka je už etablovaným výzkumným polem. Oproti tomu o houby se nikdo příliš nezajímal. Vědci z Ústavu biologie obratlovců AV ČR se proto rozhodli prozkoumat složení komunit hub ve střevech primátů a interakce mezi nimi a bakteriemi, které žijí ve volné přírodě. Sekvenovali 149 vzorků stolice čtyř druhů primátů. Vše následně srovnali s lidmi, kteří žijí ve stejných oblastech. „Zahrnutím tradičních zemědělců, lovců-sběračů a západní lidské populace do našich analýz jsme zjišťovali, jak je mykobiom ovlivněn západním a industrializovaným životním stylem,“ říká Klára Petrželková z AV ČR a vedoucí autorka studie.

Vědci zjistili, že na houby v tělech primátů má silný vliv prostředí, ve kterém žijí, včetně stravy. To je zásadní rozdíl oproti bakteriomu, který je více ovlivněn genetikou hostitele. Na vliv stravy ukazuje také podobnost mezi lidmi žijícími industriálním životem a lidoopy žijícími v zajetí na jedné straně a divokými lidoopy a lidmi žijícími v blízkém kontaktu s přírodou a konzumujícími přírodní stravu na straně druhé.

Výzkum má potenciál promluvit do toho, jaký vliv má střední mikroflóra na lidské zdraví. „Lidé žijící západním stylem života mají velice nízkou diverzitu mykobiomu, a to může mít vliv na na výskyt takzvaných civilizačních onemocnění. Už bylo dokázáno, že disbalance v bakteriální části mikrobiomu na jejich výskyt vliv mají,“ vysvětluje Petrželková pro Český rozhlas s tím, že je přesvědčena, že i mykobiom v této oblasti hraje důležitou roli. To i proto, že lidé žijící přírodním způsobem života se s civilizačními nemocemi nepotýkají.

Autorský článek Kláry Šubíkové s využitím informací z Českého rozhlasu Plus a Ústavu biologie obratlovců AV ČR

Biologové tento postup úspěšně otestovali na kozorožcích horských v lublaňské zoo. Vytvořili desku s dírami, v nichž byly nádoby s pijavkami. Vše překryli jemnou folií a čekali, až si na ni zvíře přijde lehnout. Pijavky poté ucítí jeho teplo, folii prokoušou a přisají se. Aby mohly pohodlně sát krev, vpustí do rány látku hirudin, která zabrání srážení. Poté, co se do sytosti nasají, odpadnou. Vědci se zabývali také tím, jestli nebudou zvířata dále krvácet, což se nestalo. „Byli jsme překvapeni, že k žádnému takovému dlouhodobému krvácení nedocházelo a nebyly s tím v tomto ohledu žádné větší problémy,“ řekl Českému rozhlasu Plus biolog Oldřich Tomášek z Ústavu biologie obratlovců Akademie věd, který se na výzkumu podílel.

Cílem výzkumu bylo zjistit, jestli jsou krevní vzorky odebrané pomocí pijavek použitelné pro zhodnocení zdravotního stavu zvířat. Ukázalo se, že z nich lze provést běžné rozbory krve, jako je krevní obraz nebo zjištění biochemických hodnot. „Kolegové už to využili i na sérologické vyšetření, tedy na různé screeningy na přítomnost původců infekčních nemocí,“ dodává vědec. Vzorky neznehodnocují ani látky, které vpouští do těla sama pijavka, aby mohla sát. „V tuto chvíli to zatím nevypadá, že by ty látky měly nějaký význam ať už pro biochemické, nebo hematologické vyšetření krve či monitoring infekčních nemocí,“ shrnuje zoolog Pavel Kvapil, hlavní autor studie a vedoucí veterinář lublaňské zoo.

Použití pijavek je neinvazivní diagnostickou metodou, která omezí stres, který zvířata pociťují, když jsou v jejich blízkosti ošetřovatelé. Sníží se také riziko související s uváděním do narkózy a následným probouzením, což mohou být pro nemocné jedince rizikové zákroky. Vědcům se povedlo tímto způsobem odebrat krev 67 zvířatům 11 druhů. Šlo především o větší savce, jako jsou klokan, lama, koza, zebra nebo kozorožec, ale úspěšní byli také u potkanů nebo králíků. V budoucnu se chtějí zaměřit na odběry krve u dalších zvířat a musí si poradit také s tím, že pijavky preferují vlhko a tmavé prostředí.

Zdroje: Český rozhlas Plus, Akademie věd ČR

Nuda v Praze? Neexistuje!

Praha nabízí nepřeberné množství aktivit, kterými si můžete zpestřit volný čas. Nyní je nabídka ještě bohatější. Na Brumlovce se totiž otevřel Avatar, největší zábavní park s virtuální realitou v Česku. V areálu si můžou zájemci vyzkoušet simulovaný pád z mrakodrapu, jízdu na horské dráze nebo účast na obraně středověkého hradu. „Jde o největší herní park s jedinečnými atrakcemi, které u nás ve virtuálním světě nejsou nikde jinde k vyzkoušení. Park Avatar nejvíce vystihují slova jako adrenalin či extrémní zážitek. Samozřejmostí je špičkové vybavení a profesionální tým promotérů, průvodců,“ uvedl pro České noviny autor projektu Dan Broulík.

Ledové sochy v Kopřivné

Kopřivná si pro své návštěvníky nachystala v zimních měsících jedinečný zážitek v podobě ledové zoo. K vidění byla v ledovém království zvířata jako mandril, slon indický, žirafa Rothschildova, medvěd ušatý, lev indický, zebra Grévyho, hroch obojživelný a rys ostrovid. Vytesáni byli ze sněhu a ledu, tým zkušených řezbářů a sochařů na nich pracoval celý týden. Narůstající teploty jim však nedopřály dlouhou existenci. Peníze, které se podařilo od návštěvníků ledové zoo vybrat, míří na mezinárodní záchranné projekty.

Nová technologie výroby baterií

Moderní doba přináší nové možnosti. Tak tomu bylo vždycky. Díky tomu se podařila spousta revolučních objevů. Nejnovější teď učinili čeští vědci z Akademie věd ČR. Vyvinuli a patentovali technologii, která může pomoci vyřešit problém hořlavosti nabíjecích baterií. Ty nyní vydrží 500 cyklů vybití a opětovného nabití. Jejich kapacita je srovnatelná s komerčními nikl-metal hydridovými bateriemi. Přitom jsou vyrobeny z extrémně levných materiálů.

Technologie se zakládá na principu vodné baterie. Využívá slanou vodu, zinek a grafit. Vysoké napětí baterii dodává speciální chaotropní sůl, jejíž vliv na vlastnosti vodných roztoků odborníci studovali už před více než 130 lety. Tým vědců vedený Jiřím Červenkou se získanými poznatky inspiroval a vyvinul baterii, která se může  uplatnit například ve stacionárních bateriových systémech. Baterie zároveň nehoří a nemůže vybuchnout, protože má nehořlavý elektrolyt. V tom je zásadní rozdíl oproti li-ion bateriím, které jsou nyní nejpoužívanější na trhu. „Li-ion baterie mají velmi hořlavé organické elektrolyty, a navíc obsahují lithium, které se může na vzduchu samovznítit. To u naší baterie nehrozí,“ zdůraznil Jiří Červenka.

Inovativní řešení této technologie si vědci patentovali v rámci lucemburského a evropského patentu. Výsledky svých výzkumů také publikovali v prestižních vědeckých časopisech. Odborníci nyní hledají průmyslové partnery se zájmem o další vývoj produktu.

Autorský článek Gabriely Brázdové s využitím informací z Českých novin, Kopřivná, Českých novin, Akademie věd ČR

Pod vedením Hany Lísalové spolupracovali fyzikové z Biologického centra AV ČR a Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích. Jejich současnému úspěchu předcházela dlouhá práce na vývoji biočipů detekujících jiné nemoci. Po vypuknutí pandemie se proto zaměřili i na jejího původce. Poté spojili síly také s mezinárodními institucemi, především s týmem An-Suei Yanga z Academia Sinica na Tchajwanu, který poskytnul protilátku.

Na nové technologii je unikátní, že kombinuje fyzikální, chemické a biologické principy. Na biočip je nanesena vrstva polymeru, na který se následně navážou protilátky zachytávající přímo a pouze virus SARS-CoV-2. Další výhodou metody je, že protilátky reagují na N-protein, který tak nepodléhá mutacím jako S-protein, což jej činí spolehlivějším. Rychlost testu pak spočívá v tom, že se vzorky nemusí nijak upravovat, jako je tomu u klasických PCR testu, kde se izoluje virová RNA. Díky tomu je výsledek testu otázkou několika minut.

Zdroj: AV ČR

Stopovat, jakým způsobem žili lidé v pravěku, je téměř detektivní práce. Nebydleli ve stálých sídlech a neměli architekturu, která by zanechala stopy v krajině. Využívali však právě jejích přirozených úkrytů, jako jsou skalní převisy. Na ty se v oblasti pískovcových skal blízko soutoku Labe a Vltavy zaměřil mezinárodní tým vědců, který odkryl hned dvě stopy života pralidí nedaleko od sebe.

„Našli jsme dvě stejně konstruovaná ohniště z doby lovců a sběračů ve dvou různých převisech. Okolo ohnišť jsou stopy konstrukce z kůlů. Najít v jedné sezoně takové dvě obdobné nálezové situace je mimořádné,“ vyzdvihuje výjimečnost objevu Karolína Pauknerová z Centra pro teoretická studia Univerzity Karlovy a Akademie věd ČR. Ohniště podle archeologů pocházejí z doby mezolitu, proto je těžké zjistit přesné informace o jejich uživatelích. Nelze tak potvrdit, že se pod oběma převisy 4 kilometry od sebe nacházela jedna skupina.

Vědci se však nevzdávají a snaží se zjistit nejen to, kdo přesně okolo ohnišť přebýval, ale i jakým způsobem lovci a sběrači žili. Zajímá je také, jak se adaptovali na změnu klimatu mezi pozdním paleolitem a mezolitem, kdy se krajina ze suché a holé proměnila ve vlhčí a zalesněnější. „Z toho důvodu se snažíme oslovit kolegy z přírodovědných oblastí, kteří se zabývají analýzou škrobů na kamenných nástrojích, sedimentární DNA, fytolitů, a hledáme možnosti kalibrace jejich využití pro archeologické otázky o životním stylu dávných lidí,“ vysvětluje další postup Pauknerová.

Zdroj: Akademie věd ČR

Kniha vychází ze stejnojmenného animovaného seriálu, který AV ČR vydává již od roku 2014. Tištěná verze vznikla z nejsledovanějších dílů na základě velkého úspěchu seriálu, který někteří učitelé využívají jako doplňkový výukový materiál. K NEzkreslené vědě jsou pedagogům zároveň dostupné metodické listy, které obsahují kvízy, hádanky a klíče k otázkám.

Celkem ve 30 kapitolách přibližuje kniha plná obrázků zajímavé vědecké jevy, a snaží se tak popularizovat vědu pro generaci mileniálů. „Kniha vychází proto, aby ukázala, že věda je dobrodružství, a kdo se do ní ponoří a podlehne jejímu kouzlu, zjistí, že je s ní zábava a že je důležitá. A o to v Akademii věd usilujeme,“ řekla předsedkyně AV ČR Eva Zažímalová.

Zdroj: AV ČR