Pustila jsem si všechny psí důchodce do domu, srdce i duše, říká zakladatelka psího hospice Dejte nám šanci Eliška Vafková

Mění životy starých, opuštěných, týraných nebo hendikepovaných psů, kteří by bez ní už nezažili pocit štěstí. Eliška Vafková, zakladatelka unikátního psího hospicu Dejte nám šanci, svojí obětavou prací usiluje o změnu života psů, jenž jejich původní páníčci zradili. Věří, že svět tak bude alespoň o trochu hezčím místem k životu.

Jak vznikla myšlenka na založení hospicu Dejte nám šanci?

Nápad se rodil postupně. Čím déle jsem se pohybovala v prostředí psích záchranářů, útulkových pracovníků a dobrovolníků, tím více jsem „viděla“ do problematiky péče o stará zvířata ve spoustě městských útulků a tím více jsem měla pocit beznaděje a zmaru. Na staré psy se velmi často pohlíží jako na „odpad“, který je zbytečný a péče o něj jsou vyhozené peníze. Navíc v mnoha útulcích prostě není čas a personální kapacita na speciální paliativní péči, zvířata jsou kvůli tomu často utrácena, ačkoli v domácím prostředí by mohla prožít několik dalších měsíců či let. Máme psí hotely, psí salóny, psí školky, ale nemáme psí domov důchodců. Přitom právě ta stará zvířata potřebují naši péči nejvíce.

V čem je hospic jiný? Jak se liší od běžných zařízení pro opuštěná zvířata?

Hospic je zařízení domácího typu, čili všechna zvířata žijí s námi, s mojí rodinou, v domě. Nejsou nikde odděleně, v kotcích, a mně nekončí pracovní doba úderem páté a zaklapnutím brány útulku zvenčí. Pustila jsem si všechny psí důchodce domů, do kuchyně, na sedačku, do postele a samozřejmě do srdce i duše, a tím pádem moje pracovní doba nekončí vlastně nikdy, pečuji o ně 24 hodin denně, sedm dní v týdnu, celý rok. Nežijí zavřeni po jednom v kotcích, ale tvoří velkou smečku, žijí společně, učí se spolu vycházet, dodávají si navzájem energii, učí se od sebe, opečovávají jeden druhého. Mají k dispozici volný prostor dvora a zahrady, kam si můžou kdykoliv chtějí vyjít, v létě mohou ležet ve stínu slunečníku či pergoly nebo si vyhřívat kožíšek na speciálních lehátkách přímo na sluníčku, mají k dispozici bazének na ochlazení, v zimě naopak vyhřívané pelíšky, samozřejmostí je podlahové topení. Dostává se jim fyzio či magnetoterapie, masáží, ochrnutí pejskové mají invalidní vozíček, nechodící třeba kočárek. Každému se věnuji individuálně podle toho, co zrovna potřebuje. Jezdí na výlety, chodí na vycházky…

Kolik zvířat máte v současné době v péči? Můžete nám představit příběh některých z nich?

Počty se mění velice často – bohužel hodně našich stařečků odchází za duhový most, někteří pak do adopcí, na každé uvolněné místo už čeká několik dalších zvířat v pořadníku. V tuto chvíli má hospic v péči 46 pejsků. Každý z nich má za sebou nějaký příběh – téměř vždy neveselý. Jako například třináctiletý labrador Ben, který týden žil v zavřeném bytě spolu se svým mrtvým pánem a jehož život byl neveselý i za páníčkova života, k nám přišel na hranici života a smrti v naprosto dezolátním stavu. Nebo patnáctiletá labradorka Sydney, kterou k nám její majitel přivezl, protože se přestěhoval z domu do bytu a bylo mu zatěžko fenku pravidelně venčit. Nebo dvanáctiletá ochrnutá buldočka Betty, která se doma stala nadbytečnou, protože kvůli svému ochrnutí zůstala inkontinentní a čůrala po bytě. Stejně tak starý mops Apollo se stejným zdravotním problémem – přeci si páníčkové nenechají zničit koberec, že ano? Tak je snazší psa vykopnout na stará kolena z domu… A mohla bych pokračovat dál a dál, dalších 40 smutných příběhů o lidské ubohosti, sobeckosti, chamtivosti a okoralé duši.

Zajistit chod hospice vyžaduje obrovské množství času a energie. Kde čerpáte sílu pro tak náročnou práci? Zbývá vám nějaký čas na „dobití baterek“?

Ono to je dvojsečné – na jednu stranu mě energií dobíjejí psi samotní, to, že mne pustí do blízkosti své duše, ty jejich proměny, které mohu sledovat, to, jak se mění z trosek ve veselé psí stařečky. Ale samozřejmě to, že se potkávám dnes a denně s tak velkou dávkou trápení, utrpení a bolesti, to, že psy vyprovázím na jejich poslední cestě a jsem s nimi do posledního výdechu, to, že bojuji často předem prohrané boje, je nesmírně psychicky vyčerpávající. Fyzickou únavu z každodenního vstávání před 4 hodinou ranní a 18hodinového pracovního dne nepočítám, na ni jsem si zvykla 🙂 Energii jsem se naučila dobíjet z maličkostí – z toho, že je krásný den, barevné podzimní listí, duha na obloze, dobrý kafe… Občas se snažím vyšetřit čas ve větší dobíjení – koncert oblíbené kapely, výlet do míst, která jsou mému srdci blízká, víkend někde v přírodě.

Medailonek

Eliška Vafková je zakladatelkou psího hospicu Dejte nám šanci. Už šest let tak v malé vesnici Bukovinka poskytuje domov psům starým, týraným, nemocným, opuštěným apod. Zvířata přitom nežijí v kotcích, ale přímo v jejím domě, kde tvoří součást rodiny. Kromě toho se věnuje osvětě – jezdí na besedy do školek, škol a dětských domovů, účastní se veřejných akcí, na nichž vysvětluje problematiku množíren, popularizuje adopci starých psů a učí lidi k zodpovědnosti za zvíře, které k sobě připoutají. To vše pod heslem „dopišme psím příběhům šťastné konce“. Kromě jednorázového ročního příspěvku obce Bukovinka je hospic zcela závislý na příjmech z akcí, které pořádá (bazárky, aukce, charitativní kalendář), darech a činnosti dobrovolníků. Jedním z aktuálních favoritů, jak hospici pomoci, je kalendář na rok 2022. Najdete v něm fotky psích svěřenců v láskyplných objetích členů kapely Kryštof.