Lidé jsou křehcí jako sníh a každý z nás potřebuje občas místo pro sebe. To se ve své prvotině pokusila vytvořit herečka Vlastina Kounická Svátková. Kniha Prostor pro duši se zaobírá intimními tématy, s nimiž se během žití potká více či méně intenzivně každý z nás.
„Kniha, která nemá žádná pravidla. Nedává si pozor na jazyk a mluví srdcem,” píše se na přebalu díla, přičemž tyto dvě věty trefně nastiňují obsah. Nejedná se o mistrný literární skvost ani ezoterickou příručku se zaručenými návody, jak dosáhnout osvícení nebo se stát bohyní.
Autorka v knize popisuje převážně své vlastní životní zkušenosti, které se vztahují k jednotlivým kapitolám – mateřství, život, duše, bolest, krása, hranice, sebehodnota, láska. U každé z nich je pár řádků k danému tématu. „Bolest: Někdy se chováš jinak, než bych si přála. To, co říkáš, mě bolí. To, jak se na mě čas od času koukáš, mě bolí. To, jak se dokážeš otočit, odejít pryč a nechat mě tam stát, samotnou, zoufalou a vyděšenou, mě bolí tak, jako bych měla nůž zabodnutý v hrudi. Někdy se chováš úplně jinak, než bych si přála… Děkuji ti za to. Protože mě učíš, jak ustát momenty, které s tebou nemají nic společné. Učíš mě podívat se na má vlastní zranění. A dáváš mi MOC, abych si je vyléčila sama.” Po tomto „úvodním slově” následují autorčiny prožitky, asociace a poznatky k dané oblasti. Témata na sebe obvykle navazují, přičemž do nich spadají i další – třeba zodpovědnost nebo sebedůvěra.
Patrně díky tomu, že Svátková píše o tom, co si sama prožila, a nejedná se o pouhé teoretické plácání, je kniha velice čtivá. I díky malému formátu nemá člověk za pár hodin co dělat. Některé pasáže zaujmou natolik, že se k nim čtenář rád vrátí. Mimo to je jednoduše lákavé nahlédnout do života někoho jiného a zjistit, že všichni ve skutečnosti řešíme to samé. „Když mi bylo osmnáct, dvacet, dvacet dva, byla jsem krásná. Ale ani na jednu sekundu jsem si to o sobě nemyslela. Neviděla jsem to. Necítila. Neslyšela. Dnes je vše jinak. Před zrcadlem stojí jiný člověk. Žena, která si váží svého těla a respektuje ho. Tělo je neskutečné. Má brutální schopnost zrcadlit stav naší duše. Buď skomírá, nebo září. Podle toho, jak se k němu chováme. Jak nad sebou přemýšlíme. Jak se vidíme.” Obzvlášť v dnešní době, kdy se všichni máme tendenci prezentovat jako šťastní, úspěšní a sebevědomí, je úleva znovu si uvědomit, že všichni jsme jenom lidi a všichni máme své trable. „Na životě je jednou z nejtěžších věcí žít ho v pravdě.”
Slovo autorky článku:
Mě osobně nejvíce zaujala kapitola Krása. O lásce, sebehodnotě, hranicích, duši a podobných tématech se píše mnoho knih. V těchto učených příručkách se opakovaně dočteme, že všichni jsme uvnitř krásné, zářící bytosti. Jenže co když se tak vůbec nejsme schopni vidět? Tohle je jedno z mých celoživotních témat, která řeším, a nejspíš se mě vždy bude dotýkat více než jiná. Proto jsem ráda, že se k němu vyjádřil někdo, kdo s ním má profesionální zkušenosti, a cítím, že nejde o prázdná slova – protože prožitky máme podobné. „To, že člověk na nějaké fotce vypadá hezky, neznamená, že je uvnitř šťastný, že má úžasný život a vztah a nic mu nechybí. Paradoxně, právě ty ženy, které vypadají nádherně, dokážou s nádherným úsměvem maskovat, jak moc je bolí duše. Jsou šarmantní, krásné, talentované. A přitom samy sebe nevidí. Nevidí, že mají dar zářit…”
Knihu můžete zakoupit například v síti prodejen knihkupectví Dobrovský.
Digitální odpadové tržiště pomohlo prodat střešní krytinu, celý most nebo 50 tun pomerančových slupek. Pokud tento projekt ještě neznáte, přečtěte si o něm rozhovor přímo se zakladatelem.
Inspirace z knihovny: Uzavřete se sebou čtyři dohody, které vám změní život
Jak se zbavit očekávání, předsudků a zažitých konvencí a najít skutečnou osobní svobodu? S tímto…