Důležité je udržet si nadhled a nebrat se moc vážně, říká kickboxerka Martina Ptáčková

Zdroj fotografií: archiv M. Ptáčkové

Tato mladá, na první pohled křehká dáma je šestinásobnou mistryní světa v kickboxu a mistryní světa v disciplíně zvané hand to hand combat (MMA). Její výjimečnosti si všímají i prestižní časopisy, a tak o ní dost možná nečtete poprvé. Zapovídaly jsme o úspěchu, motivaci i dobročinnosti.

Martino, začnu otázkou trochu „na tělo“. Časopis Forbes Vás zařadil mezi mimořádné ženy Česka. Označila byste se sama za výjimečnou?

Toto ocenění mi udělalo hroznou radost. Beru to jako takovou odměnu a pochvalu za vše, co dělám, a zároveň také jako motivaci k další práci. Ale spíš bych řekla, že jsem obyčejně neobyčejná holka, která by jednou chtěla dobýt svět – minimálně ten svůj.

Kromě sportu se věnujete také charitativním projektům. Povíte mi o nich něco více?

Ano, dobročinné projekty jsou jednou z věcí, které mě strašně baví. Líbí se mi, když udělám druhým radost jen tak. A že k tomu někdy stačí opravdu málo. S bráchou (bratr Josef Ptáček je také úspěšným mladým sportovcem, pozn. red.) se snažíme nezaměřovat se pouze na jednu věc. Myslíme si, že svět není jenom černobílý a že je tu spousta věcí a problémů, které si zaslouží pozornost. Teď například plánujeme kurz sebeobrany pro nevidomé, také jsem se zapojila do projektu o šikaně, kterou jsem si sama v dětství procházela. Plánujeme další aktivity v Rumunsku a Mongolsku, zapojili jsme se i do aktivit UNICEF. Škála je opravdu pestrá a na všechno se moc těšíme.

Mimo to také studujete, pracujete na Ministerstvu pro místní rozvoj, máte vlastní kolekci kabelek a šperků, cestujete, učíte se cizí jazyky. Jak si mezi tím vším zvládáte udržet balanc, aby Vás nedostihlo vyčerpání a pocit vyhoření?

Musím přiznat, že je všechno velmi časově náročné a občas nevím, kam dřív skočit, a to doslova. Beru to jako takovou výzvu. Jsem totiž toho názoru, že všechny složky by měly být v životě v rovnováze a pokud nejsou, nebude člověk šťastný. A tak se snažím udržet si nadhled a ke všemu přistupovat s rezervou. Člověk by si nic neměl brát osobně a sám sebe nebrat moc vážně. Také si dávat pauzy, když je potřebuje. To jediné, myslím, opravdu funguje.

Zastavme se ještě u tématu motivace. Co Vás žene kupředu? Jak se vyhecujte, když se Vám do něčeho nechce?

Lhala bych, kdybych řekla, že mě takové dny nepotkávají. Když něco takového přijde, snažím se uvědomit si, proč jsem vlastně začala, proč to dělám a představím si výsledek. Někdy člověk potřebuje pauzu – já také, takže se vyrazím odreagovat ven, jdu do kina, na pizzu, na brusle, na masáž nebo si zajedu odpočinout na zámek do Liblic. Prostě jdu pryč od špatné nálady a na nic nemyslím. Pak se vrátím klidnější a můžu zase pokračovat tam, kde jsem skončila. Účinnou metodou je i pořádná dávka fyzické aktivity. Myslím ale, že nemá cenu se dokopávat do věcí, do kterých se mi opravdu nechce. Když mě něco nebaví, projeví se to i na výsledku. Takže radši zařadím zmiňovanou pauzu a pak už to jde zase skoro samo.

Máte nějaké rituály – například před zápasem nebo zkouškou ve škole?

Ano, mám. Některé jsou tajné, ale o některé se s vámi podělím. 😊 Třeba si na kousek papíru napíšu, jak chci, aby věc dopadla, a lístek s přáním schovám. Před zápasy si například klepu do helmy, ale neptejte se mě proč. Samozřejmě jsem vybavena i pořádnou dávkou talismanů – malá boxerská rukavice, jezevec v kimonu a plyšová panda Pandora.

Žijete spíše ze dne na den, nebo máte vše dokonale nalajnované?

Řekla bych, že všeho moc škodí, takže od každého trochu. Každý den je jiný – někdy mám chuť mít naplánované úplně vše (tak je to nejčastěji) a jindy to zase přenechám náhodě. Musím ale přiznat, že jsem spíš organizační typ a diář je můj nejlepší kamarád. Mám ho neustále při sobě.

Kdo je Vaším životním vzorem?

Když jsem byla malá, byl mým největším vzorem a modlou Mickey Mouse. Teď už jsem trošku starší, takže je mým největším vzorem táta. Líbí se mi, jaký je a jak všechno zvládá. Přeji si být jako on. Jiné vzory nemám. Myslím si, že by každý měl jít svou vlastní cestou a nikoho nenapodobovat. Každý jsme totiž originál.

Jaký je Váš zaručený recept na úspěch?

Myslím, že náš osud není ve hvězdách, ale v nás. A že spoustu věcí můžeme změnit, pokud jen my sami budeme chtít. Hlavní je se nevzdávat, a i když to není lehké, jít prostě dopředu a makat. Úspěch se určitě časem dostaví.

Autor článku