Inspirace z knihovny: Vydejte se na cesty. Tereza Ramba promlouvá do duše všem Dobrodruhům

Láska je. Věta, která vystihuje životy nás všech. Protože láska je všechno, jak by řekla Tereza Ramba, která se kromě herectví pustila i do psaní a dalších aktivit, jako je navrhování oděvů a natáčení podcastů. Za dva roky procestovala dvacet zemí a své pocity zachytila v bestselleru Dobrodruhům.

Jaké to je vydat se do džungle? A co do Kanady za medvědy? Nebo jen tak do Paříže? Tereza Ramba vás v knize Dobrodruhům provede několika zeměmi a rozličnými terény. Spíš než o cestopis se však jedná o deníkovou formu – soubor poznámek a pocitů, které si v sobě při svých toulkách nosila. Čtenáři tak dává možnost nahlédnout do jejího vnitřního světa. Z idealizované slavné herečky se najednou stává především člověkem – osobou, která se raduje z jídla a vaření, prožívá smutek ze zašmodrchaných vztahů a miluje svou rodinu. „Bejt šťastnej je práce. Vždycky když cestuju, cítím se mnohem více jako já. V Sobě. První dny mám návaly radosti, který se postupně začnou dotýkat hranice hysterie. Mám tak velkou radost, až začnu být v panice. Pořád se divím a bojím se, jestli tolik krásy a svobody snesu.“

Některé části knihy jsou veselejší, jiné spíše pochmurné. Jako kdyby reflektovaly samotný život, který se nepohybuje jen v jednom extrému, ale vlní se jako moře. Ohromující nádheru přírody vyvažují třeba setkání s bídou místních. „Dítě v modrém pyžamku se mi dívá hluboko do očí. Nepřestane mě sledovat, dokud ho neztratíme z dohledu. Je mu tak pět let. A už má kruhy pod očima.“

Autorčino vyprávění doprovázejí fotografie, které během cestování pořídila. Kniha je kromě rozdělení na jednotlivé destinace protkána kapitolami s názvem Láska. V nich Tereza odhaluje ze svého soukromí ještě více. Dozvídáme se tak o jejích dvou kouzelných babičkách Amazonce a Mařence, o fázi poznávání s jejím manželem Matyášem nebo o jejím strachu ze ztráty svobody. Tereza formuluje myšlenky stylem, který podněcuje čtenáře v sebereflexi a zanoření se do sebe. „Neboj. Důležitý věci se k tobě prostě dostanou.“

Slovo autorky článku:

„Tuto knihu mám už rok a vracím se k ní pokaždé, když potřebuji pohladit. Když se cítím smutná nebo ztracená. Vytáhnu ji, otevřu na náhodné stránce a nořím se do slov, která léčí a hojí, ačkoliv jsem je viděla už několikrát. Čtu, dokud si nepřipomenu, že je v pořádku cítit se někdy zraněně a že po každé noci přijde ráno, protože život je tak nestálý. ‚A nevadí mi ani ten smutek občas. Ne proto, že prší. Ale proto, že tohle je láska. Láska je.‘“