Štěstí je otázka celoživotního nastavení, říká odbornice na zdravý životní styl a psychologii sportu Klaudia Zusková

„Štěstí, označované také v odborné literatuře jako osobní pohoda, je záležitost určitého niterního nastavení z dlouhodobého hlediska, ale může být i otázkou chvilek v životě,“ vysvětluje odbornice na zdravý životní styl, psychologii sportu a cvičení, vysokoškolská pedagožka a autorka populárně naučeného televizního pořadu Ke štěstí Klaudia Zusková. V rozhovoru přibližuje i nový pořad, který momentálně připravuje. Kromě výzkumu subjektivní pohody se věnuje popularizaci odborných poznatků o dobrém fungování člověka – kvalitě života, je členkou Evropské federace psychologie sportu (FEPSAC)  a Asociaci psychologů sportu ČR zastupuje v Nadačním fondu Aktivní Česko. „Je prokázáno, že 5 až 10 minut jakéhokoliv pohybu v přírodním prostředí výrazně zlepšuje náladu,“ říká Zusková. V září vystoupí v Brně na šestém ročníku Sirius Festivalu MyFace.

Jaká je podle vás nejlepší cesta, jak dosáhnout v životě štěstí?

Pro mě dobře nastavené hodnoty a několik hlubokých blízkých vztahů, které dobře fungují i v nepohodě. A když se mi zdá, že nic nefunguje, je tady rozkvetlá kytička v betonu, lidi, jejichž osud je mnohem složitější a mají jiskru v očích a umí se těšit, tenisky na sport nebo procházku, krásné umění a modlitba. Myslím, že mě to dost vystihuje. Štěstí je otázka celoživotního nastavení a spokojenosti se životem. Je to taky o tom, kolik prostoru věnujeme aktivitám a činnostem, kterým chceme. Tohle jsou věci, které ovlivnit můžeme. 

Když se na to podíváme možná trochu odborněji (úsměv), otázkou je, jestli na štěstí nahlížíme jako na chvilkové prožitky nebo pouť životem. Obojí je v pozitivní psychologii pojato jako koncept pohledu na štěstí. Uvedu příklady na oboje. Prožívat situace s tendencí spíš k pozitivním nebo negativním zkušenostem/zážitkům je člověku do jisté míry dáno, přičemž šťastnější jsou lidé, u kterých převažují z hlediska prožívání ty pozitivní tendence. Dá se to ale i trénovat. Nedávno jsem jela ve vlaku, kde ne úplně dobře fungovala klimatizace a bylo vedro. Faktem je, že ve vagonu byla po dlouhé době velmi komfortní sedadla, měla jsem čas udělat si spoustu práce, to vlakové spojení jsem stihla, a tak ve finále hádejte, jaký jsem měla z toho pocit? Mohla bych říct taky, bylo to vše nanic. Samozřejmě i špatné prožitky a pocity patří k plnohodnotnému životu, jenom jim nedejme možnost převahy.

Co nejčastěji naše štěstí ovlivňuje?

Celoživotní štěstí je ovlivněno tím, co jsou pro nás důležité oblasti života, které pak hodnotíme jako uspokojivé. I navzdory osobní jedinečnosti „namíchání těchto oblastí“ jsou tady poznatky, které mají obecnou platnost: kvalitní blízké osobní vztahy, ve kterých cítíme jistotu, a láska. Šťastnější jsou i lidé, kteří v něco věří nehledě na to, jestli je to religiózní oblast nebo ne. Mít něco v životě, co nám dává prostor se dál posouvat, rozvíjet, poznávat sebe, sebepřijetí, smysluplnost nebo angažovanost apod. také souvisí s prožíváním štěstí. Umět pěstovat růže může být pro někoho smysluplné stejně tak, jako se naučit cizí jazyk, hrát na hudební nástroj nebo se naučit pracovat s nějakým počítačovým programem. Vzít v potaz možnost i jinak se uplatnit dává člověku prostor pro svůj osobní růst. Mějme i své vize.

Pro zajímavost, štěstí lidí ovlivňuje výskyt kriminality v místě, kde žijí, a taky určitá ekonomická úroveň pro zabezpečení potřeb pro život. Výsledky výzkumu v této oblasti ukazují na to, že například velké finanční výhry neudělaly výherce z dlouhodobého hlediska šťastnějšími. Prostor pro intervence zvyšování subjektivní pohody je možný. Když opomeneme genetiku a životní události, které nemá člověk pod kontrolou, zůstává zhruba 40 % pro oblasti, kterým věnujeme sami aktivně pozornost. Praktikování vděčnosti (např. napsat někomu nebo i vnitřní dialog, ve kterém děkuji), prosociálnost (projevování skutků laskavosti) nebo optimismus (představování si nejlepšího možného já) a záměrné zapojování se do aktivit (dobrovolnictví), které posilují prožívání štěstí, zvyšují subjektivní pohodu.

Věnujete se sama dobrovolnictví?

Ano, hodně z té práce, kterou dělám, je mnohokrát bez honoráře, ale naplňuje mě a zároveň je prospěšná i pro okolí. Učím na vysoké škole a tam se mnoho aktivit může brát jako dobrovolnictví. Další věc, kterou jsem iniciovala, je plogging, tedy sbírání odpadků během běhání. Každopádně to dobrovolnictví nemusí být nějaká masová akce, jako pojďme všichni najednou sázet stromy. Myslím tím to, co člověk dělá bez nároku na honorář, pro potěšení vlastní duše a pro smysluplnost činnosti pro své prostředí i veřejného dění. A to dělám.

Jsou lidé dnes šťastní stejně jako lidé před padesáti lety? A jsou (ne)šťastní ze stejných důvodů?

Vzhledem na to, že nástroje diagnostiky  se za poslední desetiletí dost mění, raději bych nevyvozovala zbrklé závěry. Taky je otázka, o kterých lidech se budeme bavit z hlediska sociálně-demografického. Opřu se o jména jako Robert Waldinger, George Vaillant a Edward Diener a kladu si otázku, jestli prožíváme stejně lásku a jestli mají lidé dostatek kvalitních mezilidských vztahů. Své štěstí obětujeme, pokud vztahy vytěsníme prací, drogami, politikou nebo sociálními sítěmi.

Ovlivnil koronavirus vnímání štěstí? Má vliv na vnímání štěstí v dnešní společnosti současná válka nebo finanční situace v Česku?

V podstatě jste vyjmenovala ty činitele, které způsobují člověku nejistotu, existenční úzkost a to k osobní pohodě, která se v odborných kruzích používá i jako pojem štěstí, neprospívá. Jsou to externí vlivy, které sám člověk nemůže ovlivnit, a o to víc jsme pak citlivější na tyto stresory jakými jsou epidemie, válka nebo nedostatek finančních prostředků pro život.

Před více než rokem Česká televize vysílala populárně naučný docuseriál Ke štěstí, jehož jste byla autorkou – jak se na pořad díváte s ročním odstupem času? Ovlivnil diváky?

Koukám na to jako na mé „tvůrčí dítě“ a tak cítím určitou zaujatost, samozřejmě pozitivní (smích). Taky to byl nesmírně originální mediální počin a jeho realizace probíhala v dost náročných společenských i ekonomických podmínkách, takže jsem hrdá, že jsme to vše s realizačním týmem zvládli. Potkala jsem mnoho zajímavých a inspirujících lidí. Pro mě osobně jsou taková setkání oslavou života, mám z toho velikou radost. Když se podívám na sebe, každým dílem jsem zkušenostně rostla, rozvíjela různé komunikační a interpretační dovednosti. Osobně si stěžuji na špatnou paměť. Musím říct, že práce s textem v mluveném projevu a opakování záběrů hodně trénuje rozumové schopnosti. Zpátky k pořadu. Na kritiku jsou ostatní (smích). Z mé profese vyplývá i kritické myšlení. Ty zkušenosti, které jsem nabyla z pořadu Ke štěstí včetně různých nedokonalostí, ráda využiji při tvorbě nového formátu, který se taky bude týkat dobrého fungování v našem životě.

Za pozitivní reakci uvedu příklad, který mě snad dojal. Byl dokonce od samotného experta na danou problematiku v díle. Ten si po jeho natočení uvědomil, že by se měl začat víc věnovat sobě a taky víc praktikovat to, co doporučuje. S odstupem času říká „cítím se výborně“.

Mohla byste nám přiblížit pořad, na kterém nyní pracujete?

Podobně jako Ke štěstí se bude týkat dobrého fungování, zdravého životního stylu a dlouhověkosti. Jak ten život naplnit, aby život nebyl jen dlouhý, ale i kvalitní. Je dobré si uvědomit, že čím dříve se sebou něco uděláme z hlediska dobrého fungování po stránce tělesné, psychické, sociální a spirituální, tím si zaděláváme na delší a kvalitnější život. Svůj život bychom měli obsadit dobrými aktivitami, pro které se rozhodněme a které nás naplňují. A nemusí to být zrovna to, co se obecně doporučuje. Důležité je, aby se člověk sám nad sebou zamýšlel a hledal pro své dobré fungování tu dobrou „skládačku“, která mu vyhovuje. Je potřebné, aby každý nahlédl sám do sebe – co je pro mě dobré, co mě dělá šťastným, co mi prospívá, co mi škodí? Doporučované modely a inspirace jsou vhodné, ale stejně je to individuální práce každého.

Něčemu takovému by se pořad měl věnovat. Popularizovat prospěšná témata, abychom si sami začali všechno skládat do určitých pilířů prospěšných pro dobré fungování v životě. V tom pořadu bych si zkusila být samotnou aktérkou společně s mediálně zdatným protagonistou v mužské roli. Pro mě je důležité, aby to celé o dlouhověkosti, kvalitě života a zdravém životním stylu neznělo jako nějaký strašák, ale tvořivé fungování. Čili filmařský oříšek. Už na něm pracuji!

S kvalitou života a štěstím souvisí i sport, a právě psychologií sportu se zabýváte. Sportují lidé dostatečně?

Obecně? Sportují nedostatečně. Do sportu zahrnuji pojetí lidské činnosti, kam patří tělesná cvičení realizované v jakékoliv formě bez ohledu na soutěžní charakter. Alarmující je to u dětí a mládeže. Obecně se pohybové aktivitě věnují víc chlapci než dívky. A například jeden ze tří dospělých Evropanů nesplňuje doporučení Světové zdravotnické organizace WHO týkající se tělesné aktivity.

K čemu je sport dobrý?

Benefity sportu? Jejda, to bychom tady mohly sedět docela dlouho. Tak aspoň částečně. V této hektické době bych zmínila, že sportování redukuje stavy úzkosti a depresivní nálady. Pomáhá redukovat agresivní chování, ke kterému dochází kumulací psychické tenze. Organizovaný sport pomáhá vytvářet nové sociální kontakty, které se zrovna u seniorů výrazně redukují. Prospěšné mohou být například turistické akce, zapojení se do cvičebních skupin atd. U dětí, například jedináčků, je prostředí sportu vhodné pro učení se akceptovat pravidla skupiny a brát v potaz pestrost chování vrstevníků. Pro sport nám stačí nejlevnější tělocvična – příroda. Je prokázáno, že 5 až 10 minut jakéhokoliv pohybu v přírodním prostředí (i zahrada, park) výrazně zlepšuje náladu! Osobně se snažím delší hovory vyřizovat během chůze venku.

Máte zkušenosti ze sportovní psychologické přípravy vrcholových sportovců – jaké problémy spojené s psychikou může sport jako profese způsobit?

Sport je velmi nejistá profese. Ne vždy je ukončení profesionální dráhy vrcholového sportovce přirozené. Mířím k zraněním a zdravotním problémům, jejichž důsledkem je předčasné ukončení kariéry sportovce. Tady vyvstává otázka, jaká je další seberealizace sportovce v životě. Velmi důležité je mít i tzv. rezervní plán pro tento případ. Redukuje to existenční úzkost a v době „kdy se daří“ to může být i oblast odreagování a kompenzace jednostranné zátěže. Na mysli mám například vzdělávání se. Život profesionálního sportovce se odehrává v určité sociální bublině a vystoupit z ní může být pro někoho velmi náročné. Závislost na vzrušení, emoční stimulaci výrazně zabarvenými situacemi soutěže, to může vést ke kompenzaci rizikovým chováním, například gamblerstvím.

Taky je špatné, když se sebeúcta buduje na základě sportovních výkonů. Být spokojený sám se sebou a mít pozitivní sebeobraz nezávislý́ na jakémkoliv výkonu je důležitý pro osobní pohodu. To by se mělo budovat už u dětí. Dráha profesionálního sportu přináší kočovný život. Obzvlášť sportovkyně mohou vnímat určitou nestabilitu podmínek pro běžný život jako zátěžovou pro vytvoření trvalejších intimních vztahů.

Na čem momentálně pracujete?

Teď dělám v rámci mého akademického působení na velmi zajímavém projektu, který se týká duševního zdraví, depresivního prožívání a suicidního chování adolescentů. Je to mezinárodní projekt Erasmus+, na kterém spolupracují univerzity z Česka (v Olomouci), Slovenska (v Košicích) a Polska (ve Varšavě). Jmenuje se Heads Up!, což neznamená hlavy nahoru, ale je to myšleno jako „řekni to, sděl to“.

Jste vy sama momentálně šťastná?

Jak jsem již řekla, štěstí je záležitost určitého vnitřního životního nastavení a také otázkou chvilkových prožitků. Pro mě je důležité, abych si ten život co nejvíce skládala z těch dobrých prožitků a zážitků – z kostiček různých událostí mého života se snažím skládat mozaiku. Například teď se nemusím cítit úplně perfektně, protože můžu mít nějaký chvilkový problém, ale nemění to nic na tom, že třeba odpoledne zas bude jinak. Nebo naopak. Cesta ke štěstí je pouť, je to celoživotní proces. Není to to, že se jednou dopracuju ke štěstí. To, jak ho žiju, je ta pouť.

Celkově se taky řídím tím, že určitým diskomfortem si zaděláváme na komfort. Když si na čas odepřu ten oblíbený croissant nebo kávu a potom si je zas dám, je to úplně jiný prožitek. Tak to je i v jiných oblastech. My jsme hédonisti, člověk je nastavený na to, že chce prožívat slast, ale tu slast prostě nejde donekonečna natahovat. I diskomfort k životu patří. Kdybych si zprůměrovala, jak to mám nastavené a jak funguji, tak sebe hodnotím jako člověka, který si váží svého života a určitě můžu s vděčností říct ano, jsem spíše šťastnější člověk. Je to taky aktivní práce, protože život průběžně naděluje úskalí. Holt se s tím musíme poprat, jít dál a taky si v tom vzájemně pomoci.

doc. PaedDr. Klaudia Zusková, PhD.