Dědeček (73) už osm let konejší nedonošená miminka

Než se Dave Whitlow přiblíží k první postýlce, vždycky totéž: obleče si plášť, natáhne rukavice a mobil nechá venku za dveřmi. U sesterny se zeptá, co dítě právě dostává za léčbu a na co si má dát pozor. Teprve pak zvedne první miminko z inkubátoru, chvíli ho pomalu houpe v náruči, drží mu malinké ruce a jemně ho hladí po čele. Informoval o tom server WTVR.

Whitlowovi je 73 let. Třiačtyřicet let pracoval jako úředník městské správy, dnes je v důchodu, má dvě dospělé děti a tři vnoučata. Po odchodu do penze nejdřív pomáhal v útulku pro zvířata a v potravinové bance – hledal místo, kde by mohl po celém tom úřadování konečně něco skutečně změnit. Nakonec u toho zůstal na jednotce intenzivní péče pro novorozence v nemocnici Children's Hospital of Richmond při Virginia Commonwealth University. Chodí tam dva dny v týdnu a při jedné návštěvě vystřídá běžně pět až šest dětí, v nabitých dnech i osm. Mluví s nimi potichu celou dobu, i když mu samozřejmě odpovědět nemůžou.

Než každé miminko vrátí zpátky do inkubátoru, pošeptá mu tři slova: „Buď silné, buď chytré, buď hodné." Sám tomu říká nejlepší práci, jakou kdy měl. „Prostě mi to sedí," dodává – přestože za ni nedostává ani cent.

Když rodiče nemůžou být pořád u postýlky

Za předčasně narozené se podle běžné lékařské definice počítají děti, které přijdou na svět dřív než v 37. týdnu těhotenství. Čím dřív se narodí, tím déle bývají závislé na inkubátoru, dýchací podpoře a nepřetržitém sledování životních funkcí – u nejmenších dětí to podle lékařů může znamenat i několik týdnů až měsíců v nemocnici, než smí konečně domů. A tím déle taky potřebují právě ten druh lidského kontaktu, který jim nenahradí žádný přístroj.

Rodiče přitom často současně pracují nebo se starají o starší sourozence a u postýlky nemohou být nepřetržitě – a v těch chvílích nastupují dobrovolníci jako Whitlow. Nemocnice je před nasazením školí, aby uměli číst hodnoty na monitorech tepu a okysličení krve a věděli, jak s tak drobným tělíčkem zacházet, aniž by mu ublížili. Pro rodiče to znamená aspoň jistotu, že jejich dítě těch pár hodin nezůstane samo.

Podobná situace čeká i české rodiče: podle odhadů z dat o porodnosti se u nás rodí předčasně asi 8 procent dětí, tedy zhruba 8 500 ročně, a stará se o ně dvanáct specializovaných perinatologických center po celé zemi, píše server Pampers.cz. I tam platí totéž pravidlo, na kterém stojí celý Whitlowův příběh: čím dřív dítě přijde na svět, tím víc potřebuje kromě přístrojů i obyčejný lidský dotek.

Myšlenka, že obyčejný lidský dotek dokáže nedonošenému miminku pomoct, přitom není nová. Vznikla už v roce 1978 v kolumbijské Bogotě, kde měla tamní porodnice přeplněné oddělení a zoufalý nedostatek inkubátorů. Lékař Edgar Rey Sanabria tehdy navrhl, aby rodiče nosili miminka připoutaná na holé kůži na hrudi – metoda dnes známá jako „klokaní péče" podle pozdější odborné metaanalýzy snížila úmrtnost novorozenců o 40 procent a výskyt nemocničních infekcí o 58 procent. Dobrovolní „chovatelé" jako Whitlow jsou tak v podstatě moderním pokračováním stejné, tehdy revoluční myšlenky ze sedmdesátých let dvacátého století, jen pro chvíle, kdy rodiče v místnosti být nemůžou.

Podobné programy hledají dobrovolníky po celých Spojených státech

Whitlow není jediný. Podle přehledu serveru VolunteerGuide se podobné programy „chovatelů" rozjíždějí v čím dál víc amerických nemocnicích. Podle nejnovějších čísel amerických úřadů se totiž jen ve Spojených státech předčasně narodí skoro 380 tisíc dětí ročně, přes 10 procent všech porodů; celosvětově je to podle Světové zdravotnické organizace 13,4 milionu. V řadě zařízení je o pozici dobrovolného „chovatele" takový zájem, že zájemci na volné místo čekají i přes rok.

Podmínky se nemocnici od nemocnice liší, ale bývají podobné: kalifornská UCI Health, která podobný program provozuje, žádá po zájemcích minimálně 21 let, závazek na půl roku dopředu, prověrku minulosti, roční zdravotní certifikaci a absolvování školení – teprve pak smí dvě hodiny týdně a pod dohledem personálu chodit k miminkům. Nemocnice to zdůvodňují tím, že fyzický kontakt u předčasně narozených dětí měřitelně pomáhá růstu, stabilizuje tělesné funkce a podporuje pozdější sebevědomí i schopnost učení.

Podle výzkumníků z Nationwide Children's Hospital, na které upozorňuje Penn Today, mívají nedonošené děti sníženou citlivost na doteky ve srovnání s dětmi narozenými v termínu – a právě pravidelný lidský kontakt jim pomáhá dohnat to, co jim inkubátor sám o sobě dát nemůže. „Konejšivý dotek mezi zákroky a během nich snižuje stres a pomáhá vytvářet pouto," popisuje to fyzioterapeutka Stefanie Steinberger z Chester County Hospital v Pensylvánii. Krátce po spuštění tamního programu na konci roku 2017 se počet dobrovolníků během půl roku zdvojnásobil a nemocnice od té doby vede frontu zájemců.

Osm let beze změny

Whitlow svou pravidelnou docházku nevynechává už osm let – ani ve dnech, kdy je jednotka plná a čeká ho osm dětí za sebou, ani když je na oddělení klid a stihne jen dvě tři. Nemocnice v Richmondu podobné dobrovolníky dál hledá a nabízí zájemcům vlastní zaškolovací program, podobně jako to dělají nemocnice od Kalifornie po Pensylvánii.

Sám Whitlow žádnou velkou filozofii za svým rozhodnutím nehledá. Stačí mu k tomu pár hodin týdně, ochota nechat mobil za dveřmi a tři slova, která zopakuje u každé postýlky, než dítě vrátí zpátky do inkubátoru. Příští úterý a znovu ve čtvrtek tam bude zase – tak jako už osm let.