Srdcerváčka Barbora Ambrůzová: Když je mi špatně, vím, že to není napořád

Osmadvacetiletá studentka Masarykovy univerzity Barbora Ambrůzová je jednou z žen, které propůjčily svoji tvář projektu Srdcerváči. Ten pomáhá najít práci lidem se zdravotním postižením a šíří osvětu o této skupině osob. Projekt může finančně podpořit každý, kdo si na jeho webových stránkách zakoupí některý z dárkových předmětů či zážitků. Barbora Ambrůzová se sama již šest let léčí na Crohnovu nemoc a šíří osvětu jak o této chorobě, tak o Srdcerváčích.

(4 minuty čtení)

Patříte mezi pět odvážných žen, které se rozhodly spojit své příběhy s projektem Srdcerváčů. Co vás k tomu vedlo?

Do projektu jsem se přidala díky přednáškám Hanky Potměšilové, která vede Nadační fond pro podporu zaměstnávání osob se zdravotním postižením. Přednášela o tom, jaké to je pracovat pro lidi se zdravotním postižením a zmiňovala i aktivity, které s fondem pořádají, včetně Srdcerváčů. Hlavním cílem jejich aktivit je dát veřejnosti najevo, že lidé se zdravotním postižením nejsou méněcenní, ale vše je jen o tom vyjít si navzájem vstříc. Tato myšlenka se mi hrozně líbila, navíc mě napadlo, že bych mohla rozšířit všeobecné povědomí o Crohnově nemoci.

Jaké to je, žít s podobným hendikepem?

Mám Crohnovu nemoc a je to šest let, co mi ji diagnostikovali. Bohužel dva, tři roky předtím trvalo, než se na to vůbec přišlo. Příznaky byly sice jednoznačné, ale všichni doktoři je bagatelizovali. Je mi to líto, protože bych nepřála nikomu, aby zažíval to, co jsem zažívala já. Za těch šest let jsem byla na několika operacích, přičemž jsem přišla o čtvrt metru střeva. Pořád se musím hlídat, co se týče jídla, užívat léky, mohu pracovat jen omezenou pracovní dobu. S Crohnovou nemocí jsou navíc spojené kožní onemocnění, častá únava, průjmy nebo náchylnost k nachlazení.

Myslíte, že vás váš handicap může omezit v hledání práce?

Problém je ten, že když přijde člověk s handicapem k personalistovi, a chce být upřímný a jednat se zaměstnavatelem férově, ihned ho hodí do škatulky „nebrat“. Například mně se jednou na pohovoru stalo, že jsem kvůli Crohnově nemoci zmínila zájem o zkrácenou pracovní dobu. Zbytek pohovoru jsem místo mluvení o svých kvalitách vysvětlovala personalistům, co to vlastně je Crohnova nemoc.

Co vám pomáhá držet se nad vodou a zůstat v dobré náladě?

Za těch šest let, co se s Crohnovou nemocí léčím, jsem byla už několikrát v nemocnici a bylo mi opravdu špatně. Ale nakonec jsem zjistila, že jednou je mi špatně, ale za pár dní nebo týdnů bude zase lépe. Navíc když je mi pak lépe, více si to užívám. Možná proto, že vím, že to není napořád. V udržení dobré nálady mi hodně pomáhá, když si mohu dobře popovídat s přáteli nebo si dojít zatančit swing.

Srdcerváči mě naučili myslet pozitivně

Změnilo nějak zapojení do projektu váš život?

Díky Srdcerváčům dnes myslím pozitivněji, už nevidím všechno tak černě. Cítím se nabuzena, mám chuť zkoušet nové věci či dívat se na život z jiného pohledu. Mimoto jsem také potkala čtyři skvělé ženské, které mají úplně jiné zdravotní postižení než já. Dalo mi to jiný náhled na mou nemoc. Vždycky jsem si myslela, že má choroba je ta nejhorší na světě, a trpěla jsem sebelítostí, ale když jsem viděla osudy jiných lidí s handicapem, jak zvládají život a užívají si ho, nebyla již Crohnova nemoc tak špatná.

O čem tedy jsou Srdcerváči a s čím pomáhají?

Srdcerváči mají dvě linie – zaprvé chtějí na zdravotně postižených ukázat, že vedou normální život, chtějí najít pracovní uplatnění a především chtějí a mohou pracovat. A zadruhé si lidé na stránkách Srdcerváčů mohou v katalogu zakoupit různé věci či zážitky. Výtěžek z prodeje pak podpoří vznik pracovních míst právě pro zdravotně postižené.

Jak přesně to funguje?

Například loni se za vytěžené peníze nakoupilo speciální nádobí do chráněné dílny v Neratově. Je také velký rozdíl mezi tím, když lidé přispějí člověku na vozíčku dvacet tisíc na koupi nového nebo když mu zajistí práci. Má to pozitivní vliv na psychiku člověka, začlení se do sociálního života, a navíc se stane soběstačným.

Novinkou letošního, třetího ročníku jsou ambasadorky – jaký je jejich účel?

Nápad vyšel z toho, že letos je nás pět Srdcerváček, a všechny jsme ženy, navíc s nějakým handicapem. To samo o sobě nám dává velkou nevýhodu na trhu práce. Každá z ambasadorek je žena ve vysokém postavení, například ve funkci vrcholových manažerek, takže se v pracovním procesu dostaly úplně nejvýše. Ambasadorky si každou z nás vzaly na starost a snaží se nám trochu zvednout sebevědomí a dát nám užitečné tipy na naší cestě za zaměstnáním.

Medailonek

Barbora Ambrůzová je osmadvacetiletou studentkou doktorského programu na Přírodovědecké fakultě Masarykovy univerzity. Žije v Brně, ráda peče a tancuje swing.

Myšlenka, která Báru vždycky nakopne: „Před nějakou dobou jsem přečetla knížku Stoletý stařík, který vylezl z okna a zmizel. Moc se mi líbilo životní motto hlavního hrdiny: „Je jak je, bude jak bude.“ Tak nějak to myslím bylo. Snažím se tím řídit a zbytečně se nestresovat.“