Mluvení mi po návratu z pouti přišlo zbytečné, říká cestovatelka Nicolette Havlová

Sama, pěšky a jen s batohem na zádech. Právě tak se letos z rodného Havířova vydala na pouť do tureckého Instanbulu mladá studentka Nicolette Havlová. Během cesty dlouhé přes dva tisíce kilometrů přibývaly puchýře, ale i zážitky. Jaké největší překážky musela překonat? Jak přišla během cesty k nečekané společnici? A co po návratu domů nejvíc ocenila?

Bolely vás nohy? (usmívá se)

Na začátku to nebyl žádný med, ale to vlastně ani v průběhu. Zpočátku si nohy musí zvyknout na chůzi několika kilometrů denně. Přestože jsem měla jakž takž natrénováno, tak jsem to pociťovala. Na začátku jsem se nevyhla ani puchýřům, i když jsem si myslela, že mám boty dostatečně roztažené. V průběhu pouti jsem ještě schytala zánět Achillovy šlachy a později i nožní klenby. Tohle ale není věc, co se děje každému. Navíc jsem celou cestu trpěla na syndrom dráždivého tračníku, takže v tomto směru jsem si cestu docela „užívala“. Ale nevzdala jsem to a teď si z absolvované poutě odnáším převážně pozitivní vzpomínky. Ještěže ten mozek funguje tak, že ty negativní vytěsní (směje se).

Vraťme se ještě úplně na začátek – jak se celá myšlenka vaší pěší pouti do Istanbulu zrodila?

Nápad na pěší pouť se zrodil při mém sedmidenním pobytu ve tmě v roce 2019. Skutečně jednat jsem ale začala až loni na podzim, tedy zhruba půl roku před cestou. V hlavě se zrodila myšlenka ohledně Istanbulu, protože mě lákala představa dojít pěšky až do Asie. Zároveň byla příležitost to vzít přes mé milované Rumunsko, kde dělám průvodkyni, a také projít skrz české vesnice v Banátu. Navíc jsem chtěla počáteční náklady snížit co nejvíc, protože „co kdyby mě to nebavilo“, takže jsem se rozhodla vycházet přímo z domova. Vyrazit směr Istanbul byla tedy ideální varianta. 

Jaký byl původní plán vaší cesty a jak moc se v průběhu změnil?

Původně jsem chtěla ujít 2 500 km skrz Slovensko, Maďarsko, Rumunsko, Srbrsko, Bulharsko, Řecko, Turecko. Nakonec jsem trasu právě kvůli různým zdravotním problémům a nakonec i času musela zkrátit. Odpadla tedy návštěva Řecka a mé nohy putovaly jen 2025 km. Celkově jsem na trase musela různě improvizovat a nešla jsem úplně podle plánu. I když abych byla upřímná, můj plán nebyl moc podrobný. Trasu jsem si vytvořila tak, že jsem zadala body Havířov – Banát – Istanbul na mapy.cz, a to bylo celé mé plánování (směje se).

Jaké největší překážky jste musela překonat?

Kromě těch zdravotních třeba problém s vodou v Maďarsku – byly čtyřicítky a já měla tedy neustálou žízeň. V Rumunsku pak bylo nepříjemné setkávání s pasteveckými psy, kteří jsou vyloženě agresivní, takže jsem využívala k obraně trekové hole, kameny a v zásobě jsem pro jistotu měla i pepřový sprej. Pak se mi stávalo, že jsem se ztrácela, protože cesta, kterou jsem našla na mapách, už ve skutečnosti neexistovala, byla zarostlá a téměř neprůchozí. V Bulharsku jsem pak byla pronásledována nějakým divným člověkem v autě. Příběhů je několik, ale vše nakonec dopadlo dobře, tak o tom teď mohu vyprávět.

Takováto pouť asi dokáže člověka změnit. Co jste si z ní odnesla a ráda byste si v životě zachovala napořád?

Myslím si, že na pouť vyráží dva druhy lidí – ti, kteří potřebují životní změnu, a ti, které to jednoduše baví, milují přírodu a pobyt v horách. Když se mi nápad vynořil při pobytu ve tmě, můj záměr byl právě udělat životní změny, vyřešit si vnitřní problémy a více poznat samu sebe. Nakonec jsem ale na pouť kvůli studiu vyrážela až téměř o dva roky později, a to jsem si už spoustu tehdejších věcí stihla zpracovat. To mi tedy dost odhalilo, jak je v život pomíjivý. Nakonec jsem na pouť i tak vyrazila, ale už ne tolik se záměrem velkých životních změn, ale právě spíše proto, že jsem si to chtěla zažít, navíc miluji treky v horách. Ale něco jsem si pochopitelně odnesla. Větší vděčnost za věci a lidi, které bereme jako samozřejmost. Docenění samoty, ticha a pouze vlastní přítomnosti. Vědomí, že jsem proti přírodě hrozný škvrně a že je důležité zbavit se potřeby si něco dokazovat, když jde do tuhého, protože člověk může přijít o život. A v neposlední řadě zjištění, že nejsem oběť a svůj život si převážně utvářím sama. Nejde o nic nového, co by si každý z nás vlastně neuvědomoval, ale mám pocit, že na té pouti si to člověk skutečně prožije a nejsou to jen prázdné fráze, které omílá, protože je někde slyšel. Nicméně každý má to své a ne všem pěší putování nezbytně něco dá.

Z cesty jste si kromě zážitků přivezla i psa. Jak se to přihodilo?

Za bulharským Svilengradem mi začala dělat společnost malá psí fenka, které jsem se ne a ne zbavit. Nakonec jsem jí příslíbila – ano, povídala jsem si s ní (směje se) – že pokud se nám podaří společně překonat hranice do Turecka, tak si ji odvezu do Česka, ačkoliv jsem samozřejmě neměla žádný zvířecí pas. Hranice se nám podařilo překonat a v nejbližším tureckém městě jsem s ní zašla k veterináři na očkování a očipování. Společně jsme ušly posledních 250 kilometrů a pak jsme se také společně vrátily domů – stopem. Aktuálně je u rodičů, protože se mnou nemohla odjet do Anglie. V červnu bych ale měla dokončovat bakalářské studium, takže se vracím zpět do své domoviny, a tak budeme zase konečně spolu.

Jaké má člověk pocity, když se po tak dlouhé době na cestách (a o samotě) vrátí domů?

Já měla pocit, že je toho všeho moc. Nechtělo se mi mluvit o pouti a vlastně o ničem. Přišlo mi to zbytečné. Přišlo mi, že vlastně všichni moc mluví a chybělo mi ticho, a to je co říct, protože já jsem poměrně extrovertní povahy. Zároveň jsem cítila smutek, že to skončilo, protože to byla sakra jízda. Každopádně jsem ale byla moc ráda, že konečně vidím své blízké a můžu si v klidu zajít třeba na toaletu (směje se).

Vaše pouť měla i charitativní přesah, můžete k tomu říct víc?

Před cestou mi kamarád a cestovatel Slávek Král nadhodil, že bych to měla vzít přes Banát, když už jdu přes Rumunsko. Postupně jsem začala zjištovat, že místní na tom nejsou zrovna nejlépe, protože přišli kvůli koronavirové krizi o příjmy z cestovního ruchu, na které z velké části spoléhali. Proto mě napadlo darovat první část, trasu Havířov–Banát druhým a tu druhou část z Banátu do Istanbulu čistě sobě. Věděla jsem totiž, že když začnu organizovat nějakou sbírku a snažit se rozšířit povědomí o této nádherné lokalitě s nádechem českého venkova, bude to hodně práce, a já chtěla mít prostor i sama na sebe. Začala jsem tedy jednat a propojila jsem se s Člověkem v tísni, který v této oblasti dlouhodobě působí a díky nepřetržitému kontaktu s krajany ví, jaké kroky je nejlepší podniknout ke správně zacílené pomoci. Vytvořila se sbírka na crowdfundingové platformě Donio se záměrem využít vybrané finance na celkové zvelebení šesti českých vesnic jakožto turistické oblasti a na pozvednutí životní úrovně místních. Myslím, že se nám to nakonec docela povedlo, protože sbírka vynesla necelých 168 tisíc korun, což jsem si nepředstavovala ani v tom nejlepším snu. Zásluhu na tom má ale spoustu lidí, kteří mi s vytvořením sbírky pomáhali, a především ti, kteří se rozhodli podpořit tamní krajany. Zas a znova mě každý z přispěvatelů přesvědčil, že je správné konat dobro.

MEDAILONEK

Nicolette Havlová je dvaadvacetiletá studentka marketingu na University of Liverpool v Anglii původem z Havířova. Navštívila bezmála 40 zemí a většinu výprav podniká jako sólo cestovatelka stopem. O svých zážitcích, zkušenostech a motivech povídá v rámci vlastní „tour“ přednášek, ale také na cestovatelských festivalech. V létě 2019 si s pomocí rodiny a přátel přestavěla dodávku na obytnou, žila v ní půl roku během studií v Anglii a nyní ji pronajímá. Ve volném čase doučuje angličtinu, píše články, nahrává podcasty pro studentský magazín, pracuje ve start-upovém projektu nebo dělá průvodkyni v horách. Na podzim příštího roku jí vyjde knižní prvotina, která bude pojednávat o pěší pouti do Istanbulu, ale také odhalí celkový životní příběh mladé cestovatelky.