Proč jsou vlastně nějaké bouřky mírné a jiné opravdu děsivé? Co se v podnebí děje?
Bouřka jako taková je vlastně jakýsi gigantický stroj, který vzniká a žije na základě speciální směsi, kterou atmosférické podmínky připravují. Můžeme si to připodobnit k autu. To potřebuje motor, nějaký pohon, řazení atd. V bouřce je benzínem energie z prostředí. Ta stoupá s teplotou, zejména pokud se mísí vyšší teploty a vlhkost, pak je atmosféra takzvaně nestabilní. Vzduchová hmota stoupá až narazí na kondenzační linii, která je v závislosti na podmínkách vždy v různých výškách. Zde dojde ke kondenzaci, stejně jako u vroucí konvice, to se projeví růstem oblaků do výšky. Čím více je dostupné energie, tím rychleji a výše oblačnost vystoupá. Sám tento proces ale nezpůsobí nutně, že bouře bude extrémní. Můžeme si vzít klasické letní bouřky z tepla, které jsou často nahazované podél horských pásem, odkud sestupují do nížin, ale také často rychle slábnou. Pak máme mohutné bouřkové systémy, které přejdou pomalu od Francie po Finsko během několika dní a páchají značné škody. Nebo taky osamocené poutníky, které přinášejí ty nejstrašnější doprovodné jevy, jako jsou gigantické kroupy, ničivý vítr či tornáda.

Jaký vliv má podnebí?
Podnebí se samozřejmě postupně mění, a to zejména vlivem lidské činnosti. Nebudu otevírat otázku, na kolik je za vše zodpovědný jen člověk a kde už leží hranice nějakých historických klimatických cyklů, které se mohou opakovat po tak dlouhých etapách, že není z dostupných dat možné se stoprocentní jistotou říct, nakolik hrají v kombinaci s rozrůstající se lidskou populací roli.

Faktem je, že velkou roli hraje také lepší možnost sledování těchto jevů, a to například postupně se uvolňující datovou politikou, kdy už dnes můžeme i u nás sledovat bouřky s odstupem 5 minut na radaru. Existují řady webových stránek, které poskytují i celkem podrobné meteorologické údaje široké veřejnosti. Řekl bych, a to mluvím z vlastní zkušenosti, že kdo chce najít, najde. Myslím to tak, že informace o počasí, klimatu jsou pro zvídavé jedince, vědce a samouky dnes už dostupné. Další roli hraje fakt, že dnes už má prakticky každý u sebe mobilní telefon, takže i jevy, které dříve unikaly pozornosti jsou dnes zachycené náhodným kolemjdoucím.

Já osobně se zabývám asi 13 let výzkumem takzvané nízké konvekce. Pro zjednodušení to lze popsat jako „menší“ bouřky či přeháňky, které imitují svým chováním a vzhledem mnohem větší a nebezpečnější bouře (často supercely – bouře vykazující rotaci). Tyto zajímavé hybridní jevy je velmi těžké zkoumat, zejména kvůli jejich absenci nebo jen velmi nevýrazné bleskové aktivitě. Ale právě díky zvyšujícímu se zájmu lidí a dostupnosti mobilních telefonů jsem za poslední roky nasbíral od pozorovatelů spoustu záznamů a fotek těchto jevů pro můj výzkum. Jeden z nejzajímavějších se objevil v srpnu roku 2023 u obce Zvěřínek na Nymbursku. Šlo o tornádo vázané na přeháňku bez bleskové aktivity. Tehdy se mi díky pozorování tamních obyvatel podařilo posbírat obrovský dataset fotek a celý případ šlo díky tomu velmi dobře zrekonstruovat. Tímto příkladem jsem chtěl naznačit, že jsme stále na začátku zkoumání vlivů klimatu, lokálních podmínek na počty nebezpečných bouří, protože skutečná data a lepší záznamy z terénu máme jen teprve několik let. Roli v tom také hrálo tornádo na jižní Moravě, které výrazně zvedlo zájem všech Čechů o meteorologii a obecně nebezpečné jevy. Stačí se podívat, kolik lidí sleduje některé facebookové skupiny a na počtech sledujících zjistíme, že patříme k jednomu z nejaktivnějších národů na celém světě, co se týče sledování bouřek, hned po USA.

Jaké bouřky jsou nebezpečné?
Mezi nejnebezpečnější bouřky dozajista patří takzvané supercely, tedy bouřky, které vykazují rotaci. Jde o jakýsi speciální druh bouřky, která je charakteristická přítomností tzv. mezocyklóny, tedy rotujícím vzestupným proudem uvnitř bouřkového cumulonimbu. Bývají to často izolované buňky s životností i několik hodin. Rozeznáváme tři základní typy supercel: LP (low precipitation), kde se setkáváme hlavně s krupobitím, následně CS (classic), kde hrozí všechny nebezpečné meteorologické jevy a tornáda a pak nejsilnější HP (high precipitation), která může přinášet ničivé přívalové povodně, krupobití a tornáda skrytá v dešťové cloně. Supercely potřebují pro svůj vznik specifické podmínky, které jsou závislé na mnoha proměnných. Mezi ty nejtypičtější konstelace patří výše zmíněná energetická podpora, kterou známe jako CAPE (Convective Available Potential Energy). Ta se počítá zjednodušeně jako poměr teplot a vlhkostí v daných vrstvách. Čím vyšší je rosný bod a s ním spojená vlhkost, tím stoupá i potenciální energie. Dalším důležitým parametrem je střih větru neboli změna směru a rychlosti větru s výškou. Další ingrediencí je helicita, někdy značená jako SRH, ta určuje potenciál pro rotaci vzestupných proudů vznikajících bouřek. Existují samozřejmě různé kombinace v podobě silné energie, ale slabšího střihu větru nebo naopak slabší energie a silné helicity či střihu. Supercely jsou vázané někdy na krátkodobé a velmi lokální změny ve větrném poli. To je také důvod, proč je tak těžké určit přesnou lokalitu jejich výskytu, a to zejména v podmínkách naší hornaté krajiny.

Nebezpečné jsou i velké bouřkové systémy, které přechází přes velkou část Evropy. O těch ale většinou víme s velkým předstihem a lidé se tedy mohou připravit. Jsou také lépe detekovatelné díky svému rozsahu. Na těchto pásech bouří, studených frontách, může být někdy i extrémně silný vítr. Vyskytují se často po delším období vedra. Není vhodné podceňovat zimní konvekci (bouřky či přeháňky). Sám jsem zažil několik nepěkných a silných přeháněk v zimě, kdy foukající vítr ve spojení se sněhem či smíšenými srážkami udělal pocitovou teplotu velmi nízkou, což v terénu s nemožností úkrytu může být také velmi nebezpečné, stejně jako různé podzimní či zimní větrné smrště, které lámou stromy a odnáší střechy, často i bez přítomnosti bleskové aktivity. Opět ale o těchto situacích, jako byl orkán Kyrill, víme většinou s dostatečným předstihem.

Zimní bouře, Foto: Miloslav Roháček

Co nejhoršího jste zažil?
Těch situací bylo více, nenazval bych to přímo nejhorší, protože současně to bylo i velmi obohacující, adrenalinové. Na druhé straně, dneska už z pohledu meteorologa a „usazeného“ jedince se trochu usmívám nad svým riskováním, ale nelituji těch zážitků. Asi bych uvedl událost, ke které došlo 8. 7. 2021 na Vysočině. Šlo o dopředu jasnou situaci, kdy bylo zřejmé, že bouřky budou asi i velmi silné. Výjezd za bouřkami byl připraven už asi 3 dny dopředu. Jelo se nejprve směrem na Chrudim a pak dále k Poličce. U Poličky se nafotila první supercela z větší vzdálenosti, pak se ale při návratu u Hlinska rozhodlo, že se sjede dolů na Chotěboř, kam se blížila opravdu gigantická bouře. Velikostí byla na radaru veliká asi jako celá Praha, možná větší. V tomto dni se právě vyskytovaly výše zmíněné supercely, takže nebezpečí nějakých extrémních projevů tu bylo. ČHMÚ tehdy také pro Vysočinu vydal nejvyšší možnou výstrahu na bouřky třetího stupně. Navrhl jsem, že bychom měli jet trochu blíž k té bouřce, v domnění, že pak půjde lépe fotit… Tehdy mě nenapadlo, že by bouře mohla být tak gigantická, že by ji bylo stačilo fotit od Hlinska asi na 30 km.

Sjeli jsme po menší silnici do oblasti Ždírce nad Doubravou a tehdy jsem si všiml z okna, jak se nalevo od vozu cosi noří z oblaků. Zastavilo se, velmi rychle se začala objevovat opravdu gigantická struktura bouře, a to tak gigantická, že se svou velikostí a rychlostí postupu nepodobala ničemu, co jsem do té doby viděl. Bylo absolutní ticho a bouře blikala opravdu extrémně. Od zastavení a prvních pár fotek uplynuly sotva 2 minuty a bouře byla nad hlavou…jelo se až moc blízko. Silnice byla lemovaná vysokými stromy a nepřipadalo v úvahu tedy odjet, protože by hrozilo jejich spadnutí na silnici. Jedinou možností bylo bouři přečkat na místě pozorování. Popojelo se kousek dál a obloha potemněla a ač bylo asi 18:30, tma byla asi jako o půlnoci. V dálce bylo vidět několik záblesků, které byly způsobované pády elektrického vedení, takzvaný power flash. V dané situaci nebylo možné určit, jestli vedení padá kvůli nárazům větru anebo tornádu. Musím zdůraznit, že šlo o lov krátce po událostech na jižní Moravě, takže ta obava byla v té době trochu vyšší. Celá obloha a vše zezelenalo temnou tmavě tyrkysovou barvou, kterou problikávaly blesky jako diskotéka.

A pak to začalo… Absolutně příšerný vítr a déšť, a to v takové intenzitě, že se otřásalo auto a hýbalo se ze strany na stranu a venku nebylo vidět na krok, připomínalo to myčku aut. Co bylo ještě horší přidaly se i kroupy, které vytvářely tak extrémní hluk, že nebylo slyšet vlastního slova. Celý přechod trval asi 15 minut a když to skončilo, spatřili jsme spoušť. Některé stromy podél silnice byly vyvráceny a zatarasily cestu. Nedaleká zastávka byla rozervána a odhozena kus dál, všude se válely větve. Na silnici se začaly sjíždět auta, která stejně jako my nemohly jet dál. Nakonec dorazily hasiči a my museli čekat na odklizení a nařezání asi 8 vzrostlých stromů ze silnice, než jsme se mohli vrátit na cestu domů. Těch nebezpečných situací jsem zažil více, ale tato byla asi nejextrémnější.

Jak jste se k výzkumu bouřek dostal?
O bouřky jsem se začínal okrajově zajímat už ke konci roku 2006 a v průběhu roku 2007. Začalo to celkem nenápadně jen sledováním videí a hledáním fotek od lovců z USA. Poté jsem v červnu 2008 zažil první silnější bouřku a prostě jsem „to cítil“. Že to je to, co chci dělat… Nedá se to přímo vysvětlit, prostě jsem to věděl. V té době jsem ještě studoval střední pedagogickou školu, ale už tehdy jsem věděl, že učitel ze mě v reálu nikdy nebude. Studium jsem bral jako přítěž a snažil se jen „prolézt“ a neustále studoval meteorologii. Měl jsem vytisknutá meteorologická skripta, vložená do učebnic pedagogiky a podobné šílenosti. Na druhé straně by se někdo mohl podivit, proč jsem tedy nepokračoval pak dál na vysokou školu. Dospěl jsem k názoru, že aby člověk mohl porozumět počasí musí ho zažít, razil jsem teorii, že meteorologie funguje jako lékař, chirurg, který nikdy neprošel testy na pitevně, ale má pak operovat… Tím se v žádném případě nechci dotknout či urazit lidi, kteří poctivě studovali na vysokých školách, na druhé straně jsem i dnes z pozice člověka, který se svépomocí pílí a až extrémní houževnatostí dokázal dostat k práci meteorologa, že kdybych ty roky nestrávil venku, focením a sledováním pomalu každého většího mraku, nenasával tu „energii“, byly by mě samotné informace, definice a tabulky k ničemu.

Věřím upřímně tomu, že zkušenosti z terénu a ty tisíce fotografií, zážitků, práce s radarovými data, učení se programování, mě vložilo do mysli takový dataset vědomostí, který ze mě snad, doufám, udělal lepšího prognostika bouřek, než kdybych to bral jen jako Lpovinnost od stolu“, jen protože na to mám papír. Ostatně každou svoji specializovanou bouřkovou předpověď si i dnes zakresluji ručně do mapy ČR, žádná AI, automatizace apod. Samozřejmě, že většina postupů se už během let změnila, zefektivnila, ale v samém závěru předpovědi, které vydám jsou vždycky dělané „po staru/ručně“. Věřím, respektive myslím si, že meteorologie, stejně jako lékařství, učitelství a podobné obory, není odvětví, kam by se člověk měl dostat jen z nudy nebo náhodou, protože zrovna jiný obor neotevřeli.

Chci tím říct, že vzdělání je jedna věc, zkušenosti a srdce druhá. Ideální varianta je mít obojí. Během let jsem se vyprofiloval a pracuji momentálně pro několik firem současně. Působím ve firmě WetterOnline, v Česku známá jako Počasí a Radar, dále píšu předpovědi a občas bouřkové analýzy pro Novinky.cz a poskytuji specializované bouřkové předpovědi pro web Metebox.cz. Vybudovat takovou kariéru nebylo snadné, to nebudu tvrdit, meteorologie je bohužel o neskutečném odříkání a času, takže kdo s tím chce začít, tak ať zvolí jakoukoliv cestu, školu, samostudium, pozorování v terénu, musí se připravit na jistou dávku nepochopení okolí, ignoraci, problémy, ztrátu přátel (díky nedostatku času), ale získá mnohem víc, vědění, poznání a zážitky, které se nedají předat, kdo se tou cestou vydá pochopí.

Kdo jsou to lovci bouřek?
Za prvního lovce bouřek je považován David Hoadley. Ten začal ve Spojených státech bouřky sledovat v roce 1957. Z původně čistě vědecké činnosti se během 80. a 90. let postupně stalo hobby. Díky některým lovcům bouřek (zejména z USA) máme nasbíraná cenná data o chování těch nejničivějších bouří. I v dnešní době se lov bouřek využívá k účelům vědeckým, ale hlavně se jedná o adrenalinový zážitek.

A jak je to u nás? Lovcem bouřek je dneska skoro každý…dělám si legraci. Nárůst je enormní, a to zejména po tornádu na Moravě. Můžeme to rozdělit na lovce, tedy ty, kdo aktivně bouřky vyhledávají a jezdí za nimi, a pak takzvaní spotteři, tedy lidé, kteří čekají až bouřka přijde přímo do místa jejich bydliště. Pak bych řekl, že máme ještě další lidi, a to jsou tzv. proroci a sdíleči. Proroci mají prakticky nulové meteorologické vzdělání, ale šíří informace na sociálních sítích či předpovídají tornáda týdny dopředu a podobné hlody, na ty prosím pozor, jakmile vám někdo začne tvrdit, že ví, kdy a kde udeří tornádo, je to nesmysl. Pokud by tohle někdo uměl (opakovaně) dozajista by měl dávno Nobelovu cenu, není to prostě možné a samotný „potenciál“ na výskyt tornád je prakticky u každé silnější bouřkové situace. Dále lidé, kteří jen sdílí cizí obsah na sociálních sítích, ale sami vlastně nic moc nevytvářejí.

Celá tahle komunita lidí kolem počasí je takovou podivnou směsicí lidí, která se vlivem sociálních sítí a AI rozmělnila na několik ostrůvků úzce spolupracujících lidí. Mezitím je běžná široká veřejnost, která tu a tam podchytí nějaké info o děsivém mraku z medií, který vlastně vůbec děsivý ani vzácný není apod. Takže je to věčný „souboj“ faktů, vědění, senzace, medií a ostrůvkovitých skupin v rámci české „meteoscény“ a oficiálních úřadů.

Jak se tedy bouřky dají zachytit?
Většině lidem uniká a málo se to zdůrazňuje, že lovit bouřku se opravdu nerovná natočit „jak prší“. Stačí se podívat na YouTube a vyhledat si videa od lovců bouřek z USA a zjistíme, že co se zaznamenává, je právě nástup bouřek, jejich struktura, čelo, ještě, než nastoupí samotný déšť, kroupy či se spustí tornádo. To je právě ten magický moment, na který cílí lovci či lokální pozorovatelé. Jde tedy o to, jak bouře vypadá, než přijde. Dokonce nemusí ani projít přímo přes místo pozorování, aby byla zajímavá. Občas se setkávám s tím, že lidé napíší: „Nic nebylo, šlo to nad námi.“ A přitom z radaru je patrné, že jen pár km od jejich místa prošla gigantická rotující bouře, která se právě fotí pohledem od jihu z dálky.

Obecně bych ale dal Čechům jedničku za sledování bouřek, protože když to srovnám s publikem z dalších zemí Evropy, jsme to právě my, kdo při každé větší situaci zaplní sociální sítě desítkami i správně zachycených bouřek, kde některé záběry mají i vědecky zajímavou hodnotu pro lidi jako jsem já a rád si pak takové fotky beru pro další analýzy, co se v dané oblasti stalo.

Na co si dát pozor?
No samozřejmě na blesky. Pokud vám během pozorování bouřek začnou vstávat vlasy na hlavě, chlupy na rukou apod., je zle. Já osobně jsem jeden takový zážitek měl, kdy jsem v roce 2015 pozoroval bouřku u nás v ulici. Je paradoxem, že jsem během let byl vystaven mnohem nebezpečnějším situacím v otevřeném terénu a nestalo se nic. Tehdy jsem náhle ucítil ve vzduchu pach spálené elektřiny a cítil, jak mi vstávají vlasy na hlavě. Okamžitě jsem běžel domů, ale bylo pozdě. Ve vzduchu bylo slyšet jakési vysokofrekvenční pískání a na nedalekých vratech se objevila taková fialová zářící koule (pravděpodobně Eliášův oheň). V tu chvíli se ozvala obrovská rána, jako když se práskne bičem a vše bylo ozářené bílou barvou. Nestalo se mi nic, až další den mě jedna známá řekla, že viděla, jak udeřil blesk do nedaleké vodárny, která od místa pozorování byla asi do 100 m, tehdy jsem měl štěstí. Určitě nepodceňovat ani krupobití. Vím o jednom případu, kdy byl muž velmi vážně zraněn velikou kroupou do hlavy během tornáda na Moravě. Kroupy se mohou ohlašovat jako dunivý zvuk připomínající dusot stáda koní v dálce. Samozřejmě i tornáda jsou teoreticky možná (silnější), tam asi není nutné vysvětlovat, jak ho poznat, protože se ohlásí samo rachotem, který připomíná přijíždějící vlak, vidíme temnější oblak nasátých trosek a vítr postupně mění směr k bouři a tornádu samotnému. Toto jsou ale už dost extrémní varianty, které asi většina čtenářů nikdy v praxi nevyužije.

Medvídek Paddington přináší radost dětem i dospělým už od roku 1958 a za tu dobu si získal srdce mnoha fanoušků po celém světě. V nejnovějším filmu Paddington v džungli se vydává do Peru, aby našel své kořeny v zemi, odkud pochází. K této cestě však potřebuje cestovní pas. Ačkoliv jej má přímo ve filmu, tvůrci se rozhodli zažádat i o skutečný pas, což britské úřady bez váhání umožnily.

Producent filmu Rob Silva prozradil, že pas je plnohodnotný, obsahuje fotografii i všechny potřebné náležitosti. Úředníci však do pasu pro jistotu přidali poznámku, že jeho držitel je medvěd. K biometrickým údajům se však producent nevyjádřil.

Vzniklá situace mezi peruánskými politiky vyvolala rozporuplné reakce. Ačkoli je medvídek Paddington z Peru a nový film nese v originále název Paddington in Peru, většina natáčení probíhala v Kolumbii. Někteří peruánští zákonodárci, jako Adriana Tudelaová, proto navrhují opatření, která by měla přilákat více zahraničních filmařů do Peru. Argumentují tím, že současná situace je poznamenána nedostatkem lákavých pobídek a přílišnou byrokracií, která komplikuje realizaci filmových projektů na národní i regionální úrovni.

Vědci zkoumali 14letého pandího samce jménem Qizai, který je jedinou hnědobílou pandou žijící v zajetí. Kromě něj využili pro studii i genetický profil zesnulé samice Tan-Tan. Výsledná studie přinesla zjištění, že hnědým pandám chybí v genu Bace2 úsek 25 párů nukleových bází (základní jednotky molekuly DNA nebo RNA), což způsobuje odlišnou funkci proteinu. A právě to má vliv na odlišnou pigmentaci. Toto zjištění ověřili na laboratorních myších a výsledky výzkumu poté zveřejnil časopis Proceedings of the National Academy of Sciences.

Kromě výše zmíněného mají hnědé pandy také menší počet melanozomů. Ty slouží k produkci a shromažďování melaninu v pigmentových buňkách a ovlivňují zbarvení chlupů a kůže. U hnědých pand je jeho množství poloviční oproti jejich černobílým příbuzným.

Studie psycholožky Tiny Sundelin, která byla nedávno zveřejněná v magazínu Journal of Sleep Research, ukázala, že posouvání budíku může pomoci s přechodem z hluboké fáze spánku do lehčí. Pokud se vzbudíme rychle, může se stát, že se cítíme zmatení a dezorientovaní. Ve spánku se střídají dvě fáze – REM fáze (lehký spánek, ze kterého se snadno probereme) a NREM fáze (hluboký, ve kterém se nám zdají sny). Výzkum ukázal, že ti, kteří ráno budík odkládají, mají v těle po probuzení vyšší hladinu kortizolu. Ten je důležitý pro ranní start a podílí se na pocitu bdělosti. Jejich mozek začíná s produkcí kortizolu dříve v reakci na očekávané buzení. Odkládání budíku tak má i své výhody.

Ideální přitom je, pokud odkládání budíku netrvá déle než 20 až 30 minut. Tato doba je dostatečně dlouhá na to, abychom se dostali z hluboké fáze a zároveň neovlivní energii a náladu během dne. Delší doba přispání si už není doporučovaná – hrozí totiž, že se během ní dostaneme opět do hluboké fáze. Pokud se ráno necítíte odpočatí, řešením je chodit spát dříve. Z hlediska přirozeného biorytmu těla se doporučuje usínat kolem 22. hodiny.  

Bahamy nepřímo pojmenoval Kryštof Kolumbus, kterého průzračné vody nadchly. Popsal je jako „Baja Mar“ („mělká voda“). Dechberoucí modř je způsobená tím, že moře kolem Bahamských ostrovů není hlubší než 25 metrů. Dno tvoří platformy, kterým se říká „lavice“. Tvoří je vápník, který se v této oblasti ukládal už v období křídy (od 145 do 66 milionů let před současností) a možná už v jurském období před 200 milony let. Vynořené části pak představují velkou část Baham. Dříve měly Bahamy mnohem větší rozlohu, v době ledové byla hladina moře přibližně o 120 metrů níže. Vápnitá vrstva, kterou tvoří schránky živočichů, je dnes silná více než 4,5 kilometru.

Dánská firma LEGO umožňuje fanouškům spolurozhodovat o tom, jaká další stavebnice spatří světlo světa. V první fázi mohou přihlásit do soutěže jakýkoliv vlastní nápad. Pokud se mu podaří získat širší podporu, postupuje k hodnocení odborné poroty a následně se může dostat na trh. A právě v této fázi je nyní Tančící dům, který vyslal do projektu stavitel s přezdívkou Paranoider. 

„Prahu jsem navštívil už jako malý a úplně mě nadchla. Je tu Pražský hrad, Karlův most, orloj… ale co mě jako malého opravdu uchvátilo, byl tenhle podivně vypadající Tančící dům,“ uvedl Paranoider, autor návrhu s téměř třemi tisíci kostičkami lega. Nyní se mu podařilo získat téměř 10 tisíc hlasů od fanoušků. Jde jen o jednu z podmínek, ale zároveň patří k nejtěžším. Nyní bude stavbu spolu s dalšími návrhy, které překročily deseti tisícovou hranici, posuzovat odborná porota včetně profesionálních designérů. 

Pokud návrh uspěje, do obchodů se dostane během několika měsíců. V minulosti se nápady v reálné produkty proměnily už několikrát. V nabídce LEGA se tak objevila například ikonická britská červená telefonní budka, populární Polaroid nebo Orient Express.

Tým vědců z institutu v San Antoniu prozkoumal spektra záření z pozorování trpasličích planet Eris a Makemake. Data získali díky Webbově teleskopu. Nedávná studie, která prozatím neprošla recenzemi, ukazuje zajímavé poznatky o trpasličích planetách. Některé plyny, které byly ve spektrech planet rozpoznané, svědčí o nedávné nebo stále probíhající geologické aktivitě. Tento objev je pro vědce překvapením hlavně proto, že u velikosti trpasličí planety Makemake nepředpokládali možnost zmíněných geologických procesů. Navíc u těles za oběžnou drahou Neptunu se nepředpokládá, že by na nich mohla být místa slučitelná se životem kvůli extrémně nízkým teplotám. Nová pozorování ale toto tvrzení zpochybňují.

Australská legenda o potopě

Pro nás Evropany je nejznámější legendou o potopě ta biblická. Archeologové a antropologové ale vystopovali několik dalších podobných vyprávění v rámci různých kultur. Jedny z nejstarších dochovaných příběhů kolují mezi australskými kmeny. Vyprávění o potopě, která zaplavila většinu australského pobřeží a vytvořila ostrovy, je staré už přes 7 tisíc let. Antropologové zjistili, že tato událost je součástí mytologie 18 kmenů, které jsou od sebe vzdálené nejen místem, ale také řečí.  

Navíc má reálný předobraz. Před dvaceti tisíci lety byla hladina oceánů o 120 metrů nižší než dnes a skutečně se v několika etapách zvedala. Když poslední záplavy odezněly, tehdejší pevnina byla zatopená a na souši zůstalo jen několik nejvyšších míst – dnešní souostroví Wellesley. 

Příběh o stvoření 

Jeden z nejstarších příběhů se datuje do doby před 37 tisíc lety. Tehdy se údajně otevřela země a k nebi vyšlehly plameny. Toto vyprávění koluje mezi australskými kmeny Gunditjmara. Ti věří tomu, že kdysi žili čtyři stvořitelé, které vyslal Velký bůh vybudovat australskou krajinu. Jeden z nich měl podobu vybuchující sopky. 

Tento příběh má také pravdivý základ. Nové vědecké metody dokázaly, že právě v tomto období skutečně došlo k sopečnému výbuchu a také že region byl tehdy osídlený. Lidé viděli explozi na vlastní oči a nevysvětlitelnému jevu vtělili takový příběh, kterému dokázali rozumět. 

Nejstarší literární dílo

Epos o Gilgamešovi vznikl zhruba ve 2. tisíciletí před naším letopočtem. Považuje se za počátek literatury, i když se nedochoval ve své původní podobě a je rekonstrukcí několika verzí. Vypráví příběh o králi Gilgamešovi z Uruku a jeho dobrodružstvích. Gilgameš se vydává na cestu za nesmrtelností po smrti svého přítele Enkida. Během svého putování čelí zkouškám a bojům a nakonec nachází moudrost a smíření s vlastní smrtelností.

Delfíní skákání nad hladinu slouží jako jeden z prostředků komunikace v období páření. Samci na sebe akrobatickými kousky upozorňují samičky. A nejen to. Pokud se delfín přemisťuje na větší vzdálenost, občasný skok mu umožní rychlejší pohyb a odpočinek – nemusí v tu chvíli překonávat odpor vody a šetří energii. Výskokem si také delfíni pomáhají při lovu potravy, – vyplaší ryby, které se pak shlukují v hejnech a on si jich chytí více najednou. A někdy delfíni skáčou jen proto, že je to baví.

Nejlepšími skokany ze světa delfínů jsou delfíni krátkohubí. Díky tréninkům v mořských akváriích vyskočí i víc než devět metrů vysoko. Na druhém místě delfíni skákaví, kteří dovedou překonat i výšku pěti metrů. 

Vítězný návrh uspěl v ostré konkurenci věhlasných architektonických studií. Dvojice Ondřej Chybík a Michal Krištof navrhli věž, která bude excelovat díky výšce 83 metrů a také výrazné červené barvě. Sídlo v ní najdou restaurace, obchody, kanceláře, ale také exkluzivní byty, které budou umístěné v nejvyšších patrech. „Jde o seismicky aktivní oblast, takže ke stavbám se používá nejvíce beton. Stavba je specifická i kvůli teplému podnebí. V létě v Tiraně bývá obrovské vedro, takže naše řešení má i klimatickou linku. Je tam co nejvíce pasivních prvků, aby v bytech bylo příjemně a nepřehřívaly se,“ doplňuje další specifika stavby Krištof.

Foto: Chybik + Kristof

Jednou z proměn Tirany  je nový bulvár, který povede od Skanderbergova náměstí na sever. Jeho součástí bude právě i multifunkční věž, sídlit bude naproti plánované národní opeře. „Jde o velmi dynamickou zemi, nejen z pohledu architektury se tam toho nyní děje strašně moc. A to nejen v Tiraně, ale i na pobřeží, kde probíhá také obrovský rozvoj. A navíc se tam nyní střetává zajímavá mezinárodní konkurence,“ dodává Krištof. V minulém roce se otevřelo například zrekonstruované Mezinárodní kulturní centrum Pjetër Arbnor, místními nazývané Pyramida. Dříve šlo o muzeum odkazu komunistického vládce Envera Hodži, dnes se tu nachází hub technologických a vědeckých startupů, ale dveře jsou otevřené i veřejnosti.

Jak Thesios funguje?

Najít téma závěrečné práce bývá často náročné. Jeho volba ovlivní jak proces psaní, tak výsledek – pokud zvolená oblast studenty baví, odrazí se to v kvalitě práce. Právě na tom se má nástroj Thesios podílet. Místo hodin přemýšlení a následného hledání zdrojů student vyplní jednoduchý dotazník a během pár minut získá návrhy témat. A to na základě oboru, který studuje, ale také oblastí zájmů a typu práce. Navíc mu umělá inteligence poskytne i vodítko pro to, jak by zpracování problematiky mohlo vypadat. V návrhu nabídne cíl práce, abstrakt v češtině a angličtině, možné metodiky, klíčová slova, seznam literatury a dokonce také náčrt základních kapitol. 

„Na umělou inteligenci bychom se měli dívat jako na zdroj inspirace, který nám ukáže nové úhly pohledu. Je samozřejmě potřeba přistupovat k ní kriticky. Nástroje umělé inteligence nenahrazují myšlení člověka, ale můžou mu usnadnit práci,“ doplňuje autor projektu Libor Hoření, který v AI vidí velký potenciál.

Umělá inteligence šetří čas

Thesios na rozdíl od veřejně dostupných chatbotů, jako je například ChatGPT 3.5, dokáže generovat odborná, specifická a originální témata. Je to díky využití nejnovějších technologií a algoritmů.  Studenti ušetří spoustu času, ale principem není, aby návrh pouze slepě okopírovali. Stejně jako při každé práci s AI je potřeba informace ověřit a následně zkonzultovat téma s jejím potenciálním vedoucím. 

Dvě české školy – Newton University a pražská vysoká škola AMBIS – nabízí nástroj Thesios plošně pro všechny své studenty a pedagogy, kteří témata bakalářských a diplomových prací vypisují. V základní formě (návrh tématu) si ho může vyzkoušet každý, detailnější výstup je za poplatek.

Jeden z názorů, na kterém se shodne většina veterinářů, je, že jde o projev spokojenosti, jehož stopy vedou do věku kotěte. Mláďata totiž tímto pohybem podporují tok mléka od své matky. Tento pocit mají kočky spojený s pocitem jistoty, bezpečí a spokojenosti, proto když se tak cítí při hlazení a mazlení, začnou nevědomky ťapkat.

Druhou teorií je názor, že se snaží vytvořit si místo pro spánek. Jejich předci to tak totiž dělali, když uléhali do vysoké trávy, aby se skryli před nebezpečím. Navíc mají kočky na tlapkách pachové žlázy, ze kterých se uvolňují feromony – značkují si tak svůj prostor.

Jemný odstín oranžové, který reprezentuje rok 2024, má podle Pantone vybízet ke zklidnění a zahřátí v čase, který je pro mnoho lidí na světě náročný. Zvolená barva má vzbuzovat něhu a symbolizovat mír. „Při hledání odstínu, který by odrážel naši vrozenou touhu po blízkosti a spojení, jsme zvolili barvu, která vyzařuje teplo a moderní eleganci. Odstín, který odráží soucit, nabízí vřelou náruč a nenásilně spojuje mladistvé s nadčasovým,” vysvětlila ředitelka organizace Leatrice Eiseman.

Zobrazit příspěvek na Instagramu

Příspěvek sdílený PANTONE (@pantone)

Firma Pantone předpovídá barevné trendy už od roku 1999, postupně se ale jejich předpovědi přestaly týkat jen světa módy a designu, ale staly se sociokulturním fenoménem. Před zvolením barvy roku mapují převažující náladu a postoje společnosti. Trendy ale nejen odráží, ale také tvoří. V roce 2023 byla barvou roku Viva Magenta, která měla povzbuzovat k odvaze a experimentování.

Už předchozí výzkumy ukázaly, že na rozdíl od šimpanzů učenlivých se u šimpanzů bonobo neobjevuje agrese, navíc se o sebe v tlupě vzájemně starají. Ani při setkání dvou neznámých skupin bonobů nedochází takřka nikdy ke konfliktům. Výzkumníci v Kongu provedli pokus, který potvrdil vysoce vyvinutou empatii tohoto druhu a ochotu nezištně pomáhat. 

Pokusy probíhaly tak, že vědci nad jeden ze dvou sousedních výběhů pověsili jablko na provaze. Aby se k němu mohl šimpanz dostat, musel mu pomoci jeho soused tím, že uvolnil dřevěný kolík. Sám se k jablku dostat nemohl a pomoc pro něj představovala náročnou aktivitu. Navíc kvůli ní musel mnohdy přerušit hru. Přesto sledovaní vždy druhému šimpanzovi pomohli, a to ať už byli o pomoc náznakem požádáni, nebo jen sami od sebe.

Další studie, kterou zveřejnil magazín Science Daily, srovnala mozkovou aktivitu šimpanzů a bonobů. Díky zobrazovacím metodám vědci zjistili, že části mozku, které jsou zodpovědné za emoce, empatii a kontrolu agresivity, jsou vyvinutější u bonobů než u šimpanzů učenlivých. Ti zase lépe chápou vizuální informace a jsou šikovnější při používání různých nástrojů. Liší se také v tom, jak zpracovávají agresi a napětí. Zatímco šimpanzi učenliví se pouští do konfliktů, bonobové se více věnují hrám a sexuálním radovánkám.

Wasabi neboli Eutrema japonská je rostlina, která roste v Japonsku a na ruském Dálném východě. Její oddenek se používá jako koření a chutí se dá přirovnat ke křenu. Už dříve bylo potvrzené, že pomáhá eliminovat zánětlivé procesy v těle. A to díky organosirné sloučenině 6-(Methylsulfinyl)hexyl isothiokyanátu (6-MSITC). Má také blahodárné účinky na funkci mozku.

Výzkum probíhal mezi 72 dobrovolníky ve věku 60 až 80 let. Ti během 12 týdnů užívali před spaním tabletu wasabi (s 0,8 miligramu 6-MSITC) nebo placebo. Každý z nich před pokusným obdobím a po něm absolvoval paměťové testy. Výsledky zveřejnil časopis Nutriens. Dobrovolníci, kteří užívali tabletu wasabi, měli lepší výsledky v testech paměti a v asociačních testech (např. spojování jmen s obličeji). Změny kognitivních schopností se neprokázaly. 

Solná pláň Deadvlei – Namibie

Neuvěřitelně barevné duny solné pláně Deadvlei působí spíš jako hříčka Photoshopu nebo umělé inteligence než jako skutečné místo na naší planetě. Název doslova znamená „mrtvá bažina“. Kvůli extrémnímu horku tu nerostou ani žádné rostliny, jen vysušená torza akácií. Kdysi to totiž byla zelená oáza plná akátových stromů. Extrémním horkem se nerozložily, ale spálily. 

Foto: Shutterstock

Sopečné dolíčky na ostrově Lanzarote – Španělsko

Vskutku netypická vinice, která se rozkládá pod sopkami na ostrově Lanzarote. Díky vulkanické činnosti je půda bohatá na živiny, ale zároveň na ní nic neroste. Místní vinaři tu pěstují jedinečné víno, ale keře musí kvůli nehostinným podmínkám schovávat před větrem. Hloubí důlky, které ozvláštňují jinak monotónní krajinu. 

Foto: Shutterstock

Pánev Dallol – Etiopie

Pánev Dallol patří s průměrnou teplotou 34 stupňů k nejteplejším částem světa. V červnu teploty dosahují až 50 stupňů. Impozantní barevné výjevy jsou způsobené množstvím zřídel a vysokou koncentrací soli a železitých sloučenin. Jde o magické, ale zároveň nebezpečné místo, na které nevedou žádné silnice, pouze stezka pro karavany s velbloudy.

Foto: Shutterstock

Rezervace Ischigualasto – Argentina

Krajina v argentinské rezervaci nápadně připomíná povrch Měsíce. Je plné zvláštních geologických útvarů a rozprostírá se na 370 kilometrech čtverečních. Dechberoucí podívanou vytvářely vlivy silného větru, extrémně vysoké teplo a sucho.

Nový výzkum zveřejněný jako preprint na portálu bioRxiv ukazuje, že sloni jsou vedle lidí dalšími živočichy, kteří používají jména. Už nějakou dobu se ví, že delfíni nebo papoušci dokážou rozeznat konkrétního jedince. Když ho chtějí oslovit, napodobují jeho projev. Sloni takto nenapodobují, ale přímo se mezi sebou oslovují konkrétním zvukem, který slouží jako jméno. 

Výzkum proběhl v ekosystému Samburu a v národním parku Amboseli. Badatelé podrobili analýze celkem 625 nahrávek slonů, kteří volali na členy své rodinné skupiny. Statistickými metodami pak zjistili, že při volání nejde o napodobování projevů slonů, ale o oslovování „jménem“. Své závěry vědci ověřovali tak, že 17 vybraným slonům pouštěli nahrávky a zkoumali jejich reakce. Ukázalo se, že sloni na své „jméno“ reagují rychleji a hlasitěji, než na volání určené jim, ale bez konkrétního oslovení.

Nejvyšší dřevěný mrakodrap na světě má vzniknout ve Vídni. Společnost UBM ho plánuje začít stavět v roce 2025. Měl by být vysoký 113 metrů a co nejvíc šetrný k životnímu prostředí. Kromě dřevěného stavebního materiálu je v plánu využití geotermální energie pomocí hlubinných vrtů, podzemní vody a instalace fotovoltaických panelů. Bude sloužit k administrativním účelům a vyroste u stanice metra U2 Donaumarina v rozvojové vídeňské oblasti Waterfront. Stavba by měla být dokončena v roce 2026.

„V Rakousku již existují předpisy přímo pro dřevěné stavby. Obvyklá maximální výška je přízemí a šest pater, kde se podle typu budovy dřevo kombinuje se železobetonem. Ten se používá vždy pro suterén a pak většinou pro jádra staveb, případně pro přízemí nebo také první patro. U vyšších objektů ze dřeva je třeba inženýrského přístupu projektu požární ochrany, který umožní i vyšší stavby. To je v Rakousku a Německu možné,“ uvedl Tomáš Krejčí, ředitel projekčního oddělení UBM Development Czechia. Pro porovnání  –⁠ v České republice je legislativně možné stavět dřevostavby pouze do výšky čtyř nadzemních podlaží. 

Vybavíte si nějaký určující moment, kdy jste si uvědomila, že parfumerie je přesně tou prací, kterou chcete dělat?

Naprosto přesně. Stalo se to v srpnu 2012, na konci světa, v Karviné-Darkově. Studovala jsem obor Chemie přírodních látek na VŠCHT v Praze a v rámci semestrální práce na téma psychoaktivního účinku tradičního absintu jsem se prokousávala publikací o biosyntéze thujonu a podobných terpenů v pelyňku, šalvěji, vratiči a dalších rostlinách. 

Parfémy byly již nějakou dobu mou vášní a rostlinný svět mě fascinoval od raného dětství. Vyrůstala jsem na vesnici, kde jsme s mým kamarádem Kamilem poznávali a sbírali bylinky, vytvářeli z nich různé lektvary, zahradničili a zkoumali taje biologie a chemie. Během školních a gymnaziálních let jsem se účastnila soutěží s biologickým zaměřením, zároveň jsem tíhla i k uměleckým, etnologickým a religionistickým tématům.

Toho srpnového odpoledne přede mnou moje budoucí směřování jasně vykrystalizovalo, odložila jsem publikaci a přihlásila se na Školu čichu, několikaměsíční zážitkovo-vzdělávací cyklus. Začala jsem trénovat svůj nos a došlo i na první nesmělé pokusy o vytvoření vlastních kompozic. 

Jaké to bylo, studovat u parfuméra Johna Stephena, který vytvořil například parfém pro britskou královnu? 

Celá zkušenost se nesla v duchu rozechvělé euforie a extatického opojení silou nových molekul a čichovým vjemů, o jakých se mi dříve ani nesnilo. Otevřely se mi tu zcela nové možnosti a cesty. Uvědomila jsem si, že mám konečně v ruce nástroje, ze kterých mohu stvořit jakoukoliv vůni na světě. Třeba i vysněnou vůni fialek. Asi není úplně s podivem, že jsem se v tomto euforickém rozpoložení zamilovala do svého učitele. Ačkoliv náš románek trval jen několik měsíců, i on byl podstatnou součástí mojí cesty a určitým motorem, který mi dodal odvahu se do této náročné disciplíny vrhnout na plno. 

Velmi zajímavé bylo také sdílení postřehů a reakcí se studenty z naprosto odlišných kulturních okruhů. Tehdy jsem pochopila, jak moc je kategorizace vůní subjektivní v závislosti na osobní historii každého jedince, ale také na jeho kulturním zázemí. Co je „otravně sladké“ pro jednoho, to je „neodolatelně sexy“ pro druhého, případně evokuje „pach staroby“ u třetího. Mezi takto typicky polarizující ingredience patří například komplexní aromata pravého jasmínu, růže nebo pačuli. 

Jak vaše práce vypadá a co vás na ní nejvíc baví?

To nejkrásnější se děje na počátku. Kreativní proces, který následuje více či méně konkrétní vizi zamýšlené vůně. Sám o sobě může trvat dny, ale také roky. Například zreplikovat věrnou vůni fialek mi trvalo celých 7 let, lípu 5 let. Myšlenky na vůně mě nikdy neopouští, stále mám ve své hlavě rozpracovaných několik akordů, do toho hodnotím a zkoumám čichové vjemy aktuálně přítomné v každém okamžiku. 

Někdy se vám dostane do rukou klíčová surovina, o které jste třeba ani nevěděli, že ji hledáte, což se mi stalo letos v případě lípy. Molekula, kterou mi letos v létě zcela náhodou poslal můj dodavatel jako dárek k nákupu, se ukázala jako naprostý game-changer a já musela sáhnout do dokončené kompozice, protože teprve díky ní získala lípa tu živoucí, oslnivou sluneční kvalitu. Tahle fáze tvůrčí svobody je extrémně naplňující, opojná a návyková, ale na druhé straně balancujete na hraně duševního zdraví a příčetnosti. 

To zní úžasně a náročně zároveň. Co následuje po tom, co parfém vytvoříte?

Pak nutně nastane ne vždy příjemná, ale o to užitečnější konfrontace s realitou, kdy necháte kompozici vyzkoušet běžným uživatelům a prověříte její životaschopnost na trhu. Součástí přípravy parfémů je nespočet aktivit, od výběru, nákupu a testování obalů. Poté se dostáváme k cenotvorbě produktu, designu etiket, tvorbě prodejních textů a marketingových materiálů, deklarace kosmetických alergenů a mnoho dalších kroků, až k obsluze e-shopu a komunikaci se zákazníky. 

Než se dostanete do fáze, kdy jste schopná najít a zaplatit kvalitní partnery, na něž můžete některé z těchto činností delegovat, nesčetněkrát se zhroutíte. Pocházím z rodiny bez podnikatelské historie, nebylo kde nasát ten zdravý podnikatelský mindset a od koho se učit. Pokud jste navíc na vše sama, platíte nájem a je to váš jediný zdroj příjmů, považujete bez nadsázky každý přežitý den za ultimátní úspěch. Poslední letní den letošního roku jsem spustila nový e-shop čistě pro parfém Fenixia, takže vás tímto zvu k jeho návštěvě. Věřím, že nastal bod zlomu a všechno úsilí se začne konečně zúročovat.

Foto: Alexandra Hrašková

Kde nacházíte inspiraci?

Největší múzou je mi samotná příroda a její proměny, krajiny a roční období. Čerpám také z mýtů, archetypů, literatury i hudby a v neposlední řadě mě velmi inspirují i samotné suroviny, všechny jejich odstíny a kombinace. Parfém Bathory, který jsem aktuálně dokončila, je poctou překrásně temperamentní esenci sečuánského pepře. V synestetickém vnímání mu přísluší krvavě rudá barva a myšlenka vznikla letos na jaře při poslechu stejnojmenné skladby české kapely Panoptiko. 

Nabízíte také funkční vůně, přiblížíte nám, čím jsou specifické? 

Funkční vůně v sobě snoubí estetické kvality a trvanlivost parfému, resp. spíše toaletní vody, s dalšími benefity, jako je úleva při bolesti hlavy, rozpohybování stagnující lymfy, repeletní účinek nebo desinfekce. Jinými slovy jsou sestaveny tak, že se jimi můžete vonět celý den a ačkoliv se uvádí, že pro navození terapeutického efektu je potřeba pouhých 30 minut, z kvalitně řemeslně postavené vůně se můžete těšit mnohem déle. 

Z hlediska složení můj ikonický funkční parfém Fenixia obsahuje dvě syntetické složky pro zajištění celodenní trvanlivosti a projekce vůně, naproti tomu produkt Čistá lymfa, používaný k lymfatickým masážím celého těla, má 100% přírodní složení. Exorcistu, oblíbeného bojovníka s kocovinou a migrénou, testuji v all-natural variantě a trvanlivější variantě s přidáním jedné z mých nejoblíbenějších molekul syntetického původu. 

Jak by si člověk měl vybrat ten správný parfém právě pro sebe? 

Používám formu degustačních setů a vzorků, kdy si člověk dá na každou vůni dostatek času a v klidu domova si vybere. Ideální je zkoušet každý den jednu vůni, „naslouchat“ jí, vnímat její rozvoj a souznění s vaší pokožkou, vnímat své pocity během nošení a případně i reakce okolí. Je to taková zážitková cesta, kterou není radno uspěchat, je to jako když budujete vztah. Nicméně i impulzivní výběr vůně, kdy na první dobrou cítíte, že ji zkrátka MUSÍTE mít, je legitimní! Někdy prostě i láska na první přičichnutí vyjde. 

Kde mají zájemci možnost očichat si vaše parfémy?

Zatím jsou vybrané parfémy k vyzkoušení a koupi v opavském jógovém ateliéru Luna a v dárkovém obchůdku U Janety. Co se distribuce týče, jsem na samém začátku, takže vítám nové obchodní příležitosti. Jinak nabízím ucelené degustační sety vůní 8 tváří Bohyně, pánské Archetypy nebo Údolí květů pro milovníky květin. Nejčastěji to ale funguje na osobní domluvě, kdy mě zákazník kontaktuje s tím, co ho zaujalo, co má rád a co hledá, a já mu sestavím degustační paletku vzorků přímo podle jeho požadavků. 

Na závěr osobní otázka. Jaké vůně máte nejraději vy?

Jako dítě jsem si vybírala vše v zelené barvě, od zmrzliny až po zásuvky do pokojíčku. Totéž se promítá i v mých vonných preferencích. Zelené vůně pro mě představují nejčistší esenci přírody, vzpruhu a naději, která nikdy neumírá. Zásadním momentem během mého studia v Cotswold Perfumery bylo seznámení s tzv. zelenými molekulami – ligustral, stemone, neofolione, helional a cis-3-hexenol. Díky nim dokážete vytvořit realistickou vůni květinářství, posekané trávy, zahrady po dešti, rozemnutých listů břečťanu či rajčat. 

Ačkoliv je zdaleka všechny reálně nepoužívám v produktech, moje sbírka zelených molekul se neustále rozrůstá a kochat se těmi 50 odstíny zelené mě nikdy nepřestane bavit. Domnívám se, že obdobně, jako zelená barva působí blahodárně na lidský zrak, který je na její odstíny také evolučně nejcitlivější, vyvinula se u mě obdobná synestetická citlivost na zelené vůně.

Yellowstonský národní park patří k sesmicky nejaktivnějším místům svět. Většina zvuků je pro člověka nezachytitelná. Domenico Vicinanza, částicový fyzik a zároveň hudební skladatel, sestavil počítačový program, které podzemní vibrace převádí do notového zápisu. Na začátku května letošního roku výslednou skladbu veřejně interpretovala flétnistka Alyssa Schwartzová.

„Když ten zvuk posloucháte, můžete si udělat představu, co se tam dole děje. Hudba pomáhá vnímat klidnou, nebo naopak rozrušenou Zemi. Můžete cítit, jak hladce a pravidelně, nebo naopak dramaticky a zběsile to zní,“ uvedl Vicinanza. Zároveň už chystá ve spolupráci se Schwartzovou nový projekt. Tentokrát to bude duet s velrybou. Její zvuky by zachycoval speciální hydrofon.