Howard se rodopisem zabývá dlouho. Začal u vlastních předků, postupně ho ale začaly zajímat osudy úplně cizích lidí. „Začal jsem zkoumat vlastní rodokmen a brzy zjistil, že je to něco, co mě baví a co mi i jde,“ řekl serveru. Z koníčku se mu stalo malé podnikání, ve kterém pomáhá lidem hledat jejich kořeny.

V jednom z videí si vybral hrob bratrů George a Reginalda Baileyových, kteří zemřeli v roce 1934. George Samuel Bailey se narodil v King’s Lynnu v roce 1904, jeho bratr Reginald o sedm let později. Měli ještě sourozence, bratra Jamese a sestru Cissy. Rodina pocházela z dlouhého rodu rybářů a otec sloužil jako námořník.

George se k Royal Navy přidal 6. července 1922. Z jeho námořních záznamů Howard vyčetl i podrobnosti: měřil 168 centimetrů, měl tmavé vlasy a šedé oči, chování měl hodnocené jako velmi dobré. Sloužil i v čínských vodách, právě tam ale onemocněl tuberkulózou. Domů ho poslali 4. října 1933 a 12. května 1934 zemřel. Bylo mu devětadvacet a u námořnictva strávil zhruba dvanáct let.

Jeho příběh ale měl ještě temnější pokračování. „Právě když rodina ve středu odcházela z domu na pohřeb jednoho ze synů, dostala telegram, že zemřel i druhý syn,“ citoval Howard z dobového nekrologu. Reginald podlehl zánětu hrtanu přesně v den Georgeova pohřbu. Oba se přitom léčili v nemocnici v Holtu. O tři roky později zemřela i sestra Cissy a zanechala po sobě manžela a dvě děti. Pak otec, nakonec po deseti letech i matka Rosanna.

Po vyprávění Howard ve videu vytrhal plevel, uklidil zarostlý náhrobek a do malých držáků zasadil dvě bílé květiny. „Tak odpočívejte v pokoji, Reginalde a Georgi. Budeme na vás vzpomínat,“ dodal.

Komentáře pod videem se zaplnily lidmi, které pátrání dojalo. Jeden z diváků přiznal, že video málem přeskočil: „Došlo mi, že přesně tím budu za sto let i já. Nějaký náhodný chlap s vlastním egem, touhami a cíli, úplně zapomenutý.“

Proč si vybírá zrovna cizí hroby? „Když byly moje děti malé, chtěl jsem je přivést k rodinné historii, tak jsme si vybrali náhodný hrob a zkoumali ho společně,“ vysvětlil Howard.

Odborníci porovnali DNA 49 koster z místního hřbitova Chapel Field s údaji 11,5 milionu lidí shromážděnými výzkumným institutem 23andMe. Ukázalo se, že více než 1,3 milionu účastníků výzkumu sdílelo DNA s ostatky ze St. Mary’s City. Nejsilnější genetické vazby vedly do západní Anglie a Walesu, část kolonistů podle výsledků pocházela také z Irska.

Výzkum přinesl i další zajímavé zjištění: silnou souvislost mezi zkoumanými ostatky a lidmi, kteří dnes žijí v Louisville v Kentucky. Podle serveru Science Alert to souvisí s migrací katolických rodin z Marylandu po válce za nezávislost. Vědcům se zároveň podařilo najít příbuzenské vazby mezi některými mrtvými a předběžně identifikovat tři dosud neznámé soubory ostatků, včetně kostry, která by mohla patřit druhému guvernérovi kolonie Maryland.

První zápis do takového horského deníku udělal v roce 2023 turista, který po výstupu na vrchol napsal, že příště by rád „stál nahoře ve dvou“. Pak vznikly červené sešity umístěné na vybraných vrcholech a stránky se rychle plní vzkazy od lidí, kteří mají společnou lásku k horám a přírodě.

Díky tomu vznikly první romantické páry. Jedna žena si přes zápisník domluvila zimní procházku s mužem, který objevil její vzkaz, a dnes spolu tráví čas u horské přírody. Tento způsob seznamování nenabízí žádné fotky ani algoritmy. Spojuje lidi, kteří mají společnou vášeň pro hory a dobrodružství.

Luke Townrow a Christopher Krupenye z Univerzity Johnse Hopkinse podrobili zkoumání tři samce bonobů z výzkumného centra Ape Initiative v Iowě. Zadali jim test, ve kterém měli rozpoznat, že člověk něco neví a pak mu ukázat, jak věc vyřešit. Při něm

seděli výzkumník a bonobo naproti sobě. Na stole měli před sebou tři obrácené plastové kelímky. Druhý vědec pak před výzkumníka a kelímky postavil zábranu a pod jeden z nich schoval něco dobrého na zub, například hroznové víno. Pak prováděli dvě verze testu. V jedné výzkumník viděl na místo, kde byl umístěn pamlsek. Ve druhé nemohl vidět, kam byla pochoutka umístěna. Lidoopi vědce překvapili. Podle Christophera Krupenye výsledky naznačují, že opice mohou vnímat současně obě situace. Vědí přesně, kde je jídlo, a zároveň vědí, že jejich partnerovi tahle informace chybí. Dalším cílem vědců je teď lépe porozumět motivacím opic a tomu, jak vnímají myšlení druhých.

Bonobové patří, vedle šimpanzů, orangutanů, goril a gibonů mezi lidoopy, kteří patří mezi naše nejbližší příbuzné. Sdílejí s námi přibližně 98,7 % stejné DNA a jejich mozky jsou složitější než mozky opic. Nový výzkum teď ukazuje, že bonobové jsou schopni přemýšlet o tom, na co myslí ostatní, chápou je a pomáhají jim. 

Někdo je moc velký, někdo zase moc malý, moc tlustý nebo moc hubený. Pravdou je, že jen 11 % populace odpovídá „ideálům krásy“, přesto plno lidí slýchá na svůj vzhled dennodenně nějaké narážky. A právě to řeší projekt Moje tělo je moje každý den na svých sociálních účtech. Pravidelně sdílejí příběhy lidí, kteří mají moc malá prsa, široké boky, holou hlavu, až moc tetování, příliš dlouhé vlasy na chlapa apod. Podle nich si každý zaslouží respekt a slušné chování. Konstatovat fakt ohledně něčího vzhledu je v pořádku, ovšem není potřeba dodávat posměšky nebo urážky, mnohdy si pak lidé tato slova nesou v sobě celý život. A je to tak, jak se říká: „Nikdo není dokonalý“.

Ukázka z putovní výstavy Moje tělo je moje, Zdroj: Moje tělo je moje

Je potřeba přenastavit mezilidskou komunikaci

Projekt Moje tělo je moje pořádá pravidelně workshopy ve školách a besedy na různých festivalech a akcích. Učí nejen děti, ale všechny lidi, že každý člověk si zaslouží respekt, bez ohledu na to, jak vypadá, každý za svoje tělo nese zodpovědnost, i když není jeho povinností vyhovovat představám jiných lidí, a hlavně, že slova mají velikou sílu – mohou hluboce ranit, ale také přinést podporu. Nejde jen o prevenci body shamingu, ale i přenastavení mezilidské komunikace, která se i díky sociálním sítím „utrhla ze řetězu“.

Na webových stránkách a sociálních sítích projektu sdílejí příběhy lidí, kteří se potýkali s narážkami na svůj vzhled a v životě je to negativně ovlivnilo. Často si po přečtení člověk řekne, že je to taková malichernost, přesto kvůli ní někdo někomu jinému ubližoval. Poselství těchto příběhů předávají i prostřednictvím putovní výstavy s fotografiemi zachycujícími tyto silné příběhy. Výstava už byla k vidění na různých místech České republiky, třeba i v brněnských tramvajích, ale i za našimi hranicemi.

V nedávné době Moje tělo je moje představilo první publikaci – brožuru Jak mluvit s dětmi o vzhledu těla, která je zdarma ke stažení na jejich webu. Je vhodná do škol jako studijní materiál, ale i k domácímu čtení a určitě stojí za to si ji stáhnout. K udržení všech aktivit projektu byla spuštěna hithitová kampaň, která splnila hlavní milník. Dalším cílem projektu je rozjet podcast, který by dostal téma i mezi širší veřejnost.

Klub pro osamělé, Groundfloor, je zaměřený na přátelství, vznikl v Bay Area a brzy otevře pobočku v Los Angeles. Od ostatních klubů určených pouze pro pečlivě vybrané členy se liší tím, že je určen spíše hledačům komunity než exkluzivity. Jeho spoluzakladatel Jermaine Ijieh říká, že Groundfloor poskytuje prostor pro práci a zdravý společenský život. Podle něj funguje jako jakási „družina“, kde děti tráví čas po vyučování – ovšem určené především pro dospělé nad 30 let.

Na čekací listině připravované pobočky Groundfloor v losangeleské čtvrti Echo Park je již 2 000 budoucích členů. Klub má ale také tři pobočky v oblasti zálivu v San Franciscu, do kterých se přihlásilo téměř 1 000 lidí.

Jedná se o vůbec první studii, která ukazuje, že se savci mohou být schopni rozvíjet ve vesmíru. Výzkumníci vyslali zmrazená myší embrya v raném stadiu vývoje na Mezinárodní vesmírnou stanici v srpnu 2021. Astronauti je na orbitě rozmrazili pomocí speciálního zařízení a čtyři dny je pozorovali. Embrya kultivovaná v podmínkách mikrogravitace se vyvinula standardně. Experiment prokázal, že gravitace nemá na vývoj plodu žádný významný vliv, ani na DNA.

Tento a další podobné výzkumy mohou být důležité pro budoucí objevování vesmíru a zejména očekávané mise, při kterých chce lidstvo vystavět kolonie na Měsíci či Marsu. To nyní plánuje například americký Národní úřad pro letectví a vesmír (NASA) v rámci programu Artemis, jehož cílem je do konce tohoto desetiletí vrátit člověka na Měsíc a následně založit dlouhodobou lunární kolonii jako základnu pro budoucí lety na Mars.

Odborníci přišli na to, že hlazení psa, byť jen krátké, zlepšuje lidské zdraví na měsíce. Přináší nám tedy více benefitů než jen dobrý pocit. Četné studie odhalily hlubokou fyziologickou reakci našich těl na tento jednoduchý akt. Podle výzkumníků by tedy interakce se psy mohly mít trvalý pozitivní dopad na zdraví. Ve skutečnosti jsou totiž tyto krátké pozitivní zkušenosti dostatečně silné na to, aby snížily stresové hormony a zvýšily hladinu oxytocinu, který je často označován jako „hormon lásky“.

Hlazení psů má vliv i na lidský mozek

Odborníci navíc zjistili, že krátké interakce mezi školními dětmi a psy v intervalu dvakrát týdně zlepšily u dětí schopnost uvažování a koncentraci, přičemž pozitivní účinky přetrvávaly měsíce. „Myslím, že lze s jistotou říci, že zvířata jsou prospěšná pro naše duševní a fyzické zdraví. Pozorujeme opravdu pěkné a významné efekty,“ řekla profesorka Nancy Gee, ředitelka Centra pro interakci člověka a zvířat na Virginia Commonwealth University (VCU). Centrum VCU stojí v popředí oblasti věnující se výzkumu zdravotních přínosů interakce mezi lidmi a zvířaty. 

Podle profesorky existuje stále více důkazů, že hladiny stresového hormonu kortizolu u lidí klesají již po 5 až 20 minutách strávených interakcí se psy, i když to není jejich vlastní mazlíček. Majitele mazlíčků však pravděpodobně potěší další pozitivní zpráva: Metaanalýza zveřejněná American Heart Association spojila vlastnictví psů s významným snížením rizika smrti a infarktu pro přeživší, kteří žili sami. Celkově bylo zjištěno, že soužití se psem snižuje riziko úmrtí o 24 procent.

Lidští rodiče ve všech kulturách na své děti „šišlají“. Přitom se nejen mění obsah jejich řeči, ale také její forma. Hlas se posouvá do vyšší polohy, souhlásky jsou jemnější a tón vlídnější. Výzkumníci se prostřednictvím studie rozhodli zjistit, jak to mají zvířata. Analyzovali přitom akustické vzorce delfínů skákavých v jejich přirozeném prostředí. Výzkum se zaměřil na skupinu 19 dospělých samic.

Vědci použili spektrogramy ke studiu šířky pásma jejich volání. Každý delfín má jedinečný způsob „pískání“ a spektrogramy ukázaly, že hlasové projevy směřované k mláďatům měly vyšší tón. „Velmi se to podobalo tomu, co dělají lidské matky, když na svá miminka mluví vysokým hlasem,“ uvedla Laela Sayighová, bioložka z Woods Hole Oceanographic Institution a hlavní autorka studie.

Kolik lidí je momentálně na světě?

V listopadu 2022 dosáhla světová populace počtu osmi miliard. Je obtížné určit přesný počet lidí na světě v daném okamžiku, protože velikost populace v kterékoli dané zemi se neustále mění v důsledku narození, úmrtí a migrace.

Co je globální míra růstu populace?

Globální tempo růstu populace je rychlost, s jakou se populace Země zvyšuje nebo snižuje za dané období. Míra růstu populace se obvykle měří jako procentuální změna velikosti populace za určité období, jako je rok nebo desetiletí. Za posledních 50 let se míra růstu celosvětové populace snížila z přibližně 2 procent na méně než 1,0 procenta ročně. Je to způsobeno různými faktory, mimo jiné klesající porodností a vyšší úmrtností v důsledku stárnoucí populace. Některé studie naznačují, že na tom může mít podíl také pandemie Covid-19.

Očekává se však, že populace Země v příštích letech stále poroste, i když pomaleji než v minulosti.

Jaké jsou budoucí projekce globální populace?

Existují na to různé pohledy. Je však obtížné dělat přesné předpovědi, protože růst populace je ovlivněn mnoha faktory, jako je míra porodnosti, úmrtnost a migrační vzorce, které se mohou v průběhu času měnit. Podle nejnovějších populačních projekcí OSN se očekává, že světová populace dosáhne 9,7 miliardy do roku 2050 a 10,4 miliardy do roku 2100. Tyto projekce jsou založeny na předpokladech o budoucích statistikách týkající se plodnosti, úmrtnosti a migrace.

Jak dlouho jsou lidé na Zemi?

Předpokládá se, že asi před 300 000 lety se nejstarší lidé, známí jako Homo sapiens, odchýlili od svých (hominidních) předků. Jednalo se o lovce nebo sběrače, kteří žili v malých skupinách. V průběhu historie se lidé dále vyvíjeli, i ve vztahu k prostředí, ve kterém žili.

Dokázali jsme vyvinout složité společnosti a kultury a dosáhli významného pokroku ve vědě, technologii a dalších oblastech.

Kolik lidí kdy žilo na Zemi?

Odhaduje se, že kumulativní počet lidí, kteří se kdy na Zemi objevili, je kolem 106 miliard. Tento odhad je založen na vzorcích růstu populace a dalších historických a demografických údajích. Některé další odhady uvádějí čísla mezi 45 až 125 miliard. Ale většina odhadů se shodne na výsledku pohybujícím se mezi 90 a 110 miliardami lidí.

Kolik lidí se každý den narodí?

Znát přesný počet lidí narozených každý den je komplikované, protože údaje o populaci jsou často shromažďovány a vykazovány na národní nebo regionální úrovni spíše než na denní bázi.

Odhaduje se však, že na celém světě se každý den narodí asi 385 000 dětí. Toto číslo se může den ode dne a region od regionu lišit v závislosti na různých faktorech. Co se výhledu do budoucnosti týče, očekává se, že následujících 50 let, tedy mezi lety 2020 a 2070, toto číslo zůstane stabilní. Poté je očekáván pokles, a to mezi lety 2070 a 2100 na přibližně 356 000.

Kolik lidí ročně zemře?

Je stejně obtížné uvést i přesné číslo, kolik lidí ročně zemře, protože počet úmrtí se může rok od roku a místo od místa výrazně lišit. Ale podle informací z Our World Data bylo v roce 2022 celosvětově zaznamenáno 67,1 milionu úmrtí. Toto číslo zahrnuje všechna úmrtí včetně přirozených příčin (například nemoci nebo stáří) a vnějších příčin (například nehody nebo násilí).

Lidská populace Země závěrem

Závěrem lze říci, že počet obyvatel Země je neustále se měnící a dynamický údaj ovlivněný řadou faktorů, jako je míra porodnosti, úmrtnost a migrační vzorce. Zatímco se očekává, že celosvětová populace bude v nadcházejících letech nadále růst, tempo růstu populace v posledních desetiletích klesá v důsledku zvyšující se průměrné délky života a snižující se míry porodnosti.

Pozornost věnovaná počtu lidské populace je zásadní pro plánování budoucnosti a řešení globálních i místních problémů. I když existují určité předpoklady o budoucí velikosti světové populace, je obtížné dělat přesné předpovědi kvůli mnoha proměnným, které mohou čísla ovlivňovat.

„Na oslavu 60. výročí Elysejské smlouvy bude poskytnuto 60 tisíc bezplatných jízdenek podle podmínek, které budou brzy upřesněny,“ uvedli ministři dopravy obou zemí – Clément Beaune z Francie a jeho německý protějšek Volker Wissing. Cílem projektu je podpořit cestování a budování kulturní výměny mezi Francií a Německem, jízdenky umožní mladým lidem cestovat vlakem do sousední země. Program finančně podpoří Deutsche Bahn a francouzská společnost SNCF. Zájemci o bezplatné jízdenky se nejspíš budou muset zúčastnit loterie. Polovina jízdenek bude k dispozici ve Francii a polovina v Německu. Další podrobnosti zatím nebyly zveřejněny.

Proč je podepsání Elysejské smlouvy tolik důležitým milníkem pro obě země? Jedná se o dohodu o těsné spolupráci mezi Francií a Německem podepsanou v roce 1963. Státy se jejím prostřednictvím zavázali k hledání pokud možno společné pozice ve vztahu k veškerým významným ekonomickým, politickým a kulturním otázkám.

Zdroj: Radio Wave, Euronews

Delfín se vrátil za svými kamarády

Moře je přirozeným prostředím delfínů. Na Floridě se však začátkem tohoto roku zvídavý delfín vydal na průzkum do jednoho z lokálních vodních toků v rezidenční oblasti ve městě Clearwater. Nejednalo se však o pouhý výlet, zvíře totiž zabloudilo a nemohlo najít cestu zpět. Po dvou týdnech se mu proto vydali na pomoc lidé. Panovaly totiž obavy, že by zvíře mohlo mít po delším pobytu v obydlené oblasti, kde docházelo k jeho interakci s lidmi, problémy se zpětnou adaptací na život ve volném moři a návrat by nemuselo přežít.

Na záchranné akci spolupracovaly tři organizace včetně clearwaterského akvária. Výsledkem byl živý řetěz osmadvaceti biologů, kteří tak popletenému delfínovi vytyčili trasu na volné moře. Do akce byli zapojeni i někteří místní obyvatelé. „Děkujeme obyvatelům této oblasti, že nám umožnili přístup na své pozemky, když jsme delfína monitorovali a zachraňovali. Pomohli mu tak od trápení,“ napsali organizátoři záchranné akce na sociálních sítích.

Uzdravený vlk vesele dovádí ve volné přírodě

Houbaři v září minulého roku našli na Karlovarsku zraněného vlka. Zřejmě jej srazilo auto, přičemž řidič ujel, aniž by zvířeti pomohl. Vlk nemohl na zadní nohy, na starost si jej vzala záchranná stanice v Bublavě na Sokolovsku, čekala jej náročná léčba. „Zpočátku jsme nevěřili, že takto vážně zraněný vlk by se mohl vyléčit až do stavu, kdy bude schopen návratu do přírody. Kolegové ze záchranné stanice Drosera, kteří se vlka jako první ujali, nás však přesvědčili, že je prostě nutné se o to pokusit. Důležitým impulzem pro naše rozhodování byla také pomoc veřejnosti. Finanční dary stovek lidí nám umožnily zaplatit velmi náročné veterinární úkony i následnou intenzivní péči,“ uvedl koordinátor Národní sítě záchranných stanic Petr Stýblo z Českého svazu ochránců přírody.

Zotavení vlka po operaci bylo rychlé a úspěšné. Rozhodnutí vypustit mladého vlka zpět do přírody předcházelo detailní zhodnocení nejen zdravotního stavu veterináři, ale i konzultace jeho chování s experty na obdobné případy ze zahraničí a analýza DNA, která určila příslušnost ke konkrétní krušnohorské smečce. „Velice nám svými zkušenostmi pomohly kolegyně ze záchranných center pro vlky v Německu a Itálii, neboť v ČR se jednalo o první případ léčby zraněného vlka z volné přírody,“ doplnil Stýblo. Vlk získal telemetrický obojek, který umožňuje sledování jeho pohybu. Sledování odborníkům umožní po čase vyhodnotit, zda se vlk začlenil do smečky, nebo se vydal vlastní cestou a založil nové teritorium. 

Čtvrtá radost v Zoo Zlín

Ve zlínské zoologické zahradě měli na konci prosince loňského roku pěkné nadělení. Přišlo tam na svět čtvrté mládě tapíra čabrakového. Tentokrát se jedná o samečka, kterého chovatelé pojmenovali Coffee. Díky starostlivé péči matky Nadiry skvěle prospívá. K vidění je každý den v bývalém pavilonu slonů.

Tapír čabrakový je největším druhem tapíra, dospělí jedinci mohou vážit až 300 kg. Jeho domovinou jsou subtropické a tropické pralesy jihovýchodní Asie. Téměř vždy se vyskytuje v blízkosti vodních toků, umí výborně plavat. Skvěle se také potápí, dokáže chodit po dně řeky jako třeba hroši. Ve volné přírodě tapíři čabrakoví patří mezi ohrožená zvířata. Každé narozené mládě je proto významnou událostí. Odhaduje se, že v současnosti zbývá posledních 5 000 jedinců přežívajících v Barmě, Thajsku, Malajsii a na Sumatře. Na vině je především těžba exotického dřeva a přeměna deštného pralesa na zemědělskou půdu, např. na plantáže palmy olejné.

Autorský článek Gabriely Brázdové s použitím informací z Novinky, iRozhlas, Mendelu, Zoo Zlín

K Měsíci nyní míří modul Orion, který z floridského mysu Canaveral vynesla v polovině listopadu raketa Space Launch System. Kosmická loď bez posádky během testovací mise Artemis I obkrouží Měsíc a vrátí se zpět na Zemi. Pokud budou všechny systémy a komponenty v pořádku, v roce 2024 se k Měsíci vydá loď s posádkou a o rok později při misi Artemis III na zemské družici loď i přistane. Na Měsíci by pak došlo k zřízení základny. Důvodem toho je zjistit, zda se na jižním pólu družice nachází voda. Ta by se mohla vytěžit a přeměnit na palivo pro lodě, které budou směřovat dál, například na Mars.

„Vyšleme lidi na (měsíční) povrch a oni na tom povrchu budou žít a bádat,“ řekl Howard Hu, šéf programu lunárního modulu Orion NASA. Program Artemis by měl umožnit vytvořit udržitelné zázemí a přepravní systém, který lidstvu dovolí objevovat hluboký vesmír.

Zdroj: České noviny, NASA

Jedna americká knihovnice léta sbírala poklady, které našla mezi stránkami vypůjčených titulů. Nyní Sharon McKellar zveřejnila svůj jedinečný poklad těm, kteří navštíví Oaklandskou veřejnou knihovnu v Kalifornii, a to na speciální výstavě nazvané Found in a Library Book. „Chtěla jsem se podělit o něco, co je pro mě opravdu zajímavé, a měla jsem pocit, že by to mohlo být zajímavé i pro ostatní lidi. Výstava vypráví příběh naší komunity a našeho města jiným a nečekaným způsobem a navazuje na naši knihovnu,“ uvedla McKellar, vedoucí knihovnice pro služby pro mladistvé v Oaklandské veřejné knihovně.

Záložky a milostné poznámky

Dokumenty, které zůstaly mezi stránkami knihy, sahají od těch zajímavějších až po všední: záložky z dětského umění, vánoční momentky, rodinné fotografie, víkendové seznamy úkolů, dopisy napsané, ale nikdy neodeslané a vzkazy od milenců. Každá ze záložek nabízí snímek života osoby, která ho tam nechala, a McKellar sama říká, že sbírka v ní vyvolává „optimistický pocit z lidskosti“.

„Jsou tam dopisy a pohlednice, které si lidé posílali – nebo je možná ve skutečnosti vůbec neposlali, ty působí opravdu osobně,“ říká. „Jsou tam i nějaké poznámky a dopisy, které jsou nedokončené. Sama bych opravdu chtěla vědět, co se stalo potom.“

Výčitky a moudrá slova

McKellar začala sbírat apokryfy asi před 10 lety a o svém koníčku píše blog, ale příležitost uspořádat výstavu přišla, když knihovna spustila nové webové stránky. To jí umožnilo seskupit sbírku podle tématu nebo kategorie včetně poznámek, umění, fotografií, karet a dopisů, artefaktů, záložek, kreativního psaní, seznamů a předmětů pro děti.

Některé dokumenty se překrývají a zapadají do dvou nebo více kategorií, například rozhovor, který dítě vedlo se svou babičkou o tom, jak a proč se přistěhovala z Vietnamu před desítkami let. Jiné se vzpírají jakékoliv kategorii, například otisk receptu na pečeni z roku 2008, který má na velkém prázdném místě před seznamem ingrediencí napomenutí „Chovej se slušně“. Některé dopisy jsou meditativní, včetně jednoho, který děkuje svému anonymnímu příjemci za vše, co dělá, a zároveň dodává: „máme tendenci se hádat, pracuji na tom, aby to přestalo“.

Jiné poznámky jsou plné lítosti a moudrých slov: „27 let v tomto blázinci. / Můj osud je už dávno zpečetěn. / Pokud jsi mladý, vypadni hned. / Můžeš to udělat lépe. / Vrať se do školy./ Nauč se dovednost. / Pošta není místo, kde by ses mohl stát někým. / Je to střední škola s výplatou. / Tady neporosteš. / Budeš stagnovat, ztratíš duši, mysl a tělo. / Poslouchej své srdce. / Poslouchej, co říká!“

Co mám po kapsách?

Speciální část sbírky shromažďuje neobvyklé záložky, které čtenáři vkládají do knih, když se ocitnou bez jiného způsobu, jak označit místo, kde skončili se čtením. Mezi nimi je například vstupenka do zákulisí na koncertě Public Enemy, vstupenky na koncert, nálepka z fotbalového mistrovství Euro 2012, telefonní karty, a dokonce palubní vstupenka do letadla. Ale poznámka, kterou McKellar obzvláště miluje, je zpovědní, pravděpodobně napsaná zamilovaným teenagerem: „Dobře, takže chci jen říct, že mi připadá ÚŽASNÉ, jak bez ohledu na to, co Newt dělá, vypadá buď SUPER ROZKOŠNĚ, nebo NEUVĚŘITELNĚ SEXY!!!“

jak vidíte, v knihách se kromě neuvěřitelných fiktivních příběhů nachází i ty skutečné. Stačí jen hledat.

Zdroj: Euro News

Přednáška týkající se řeči těla a analýzy vzhledu proběhne pod vedením lektora Ondřeje Staňka a uskuteční se 28. září v Univerzitním kině Scala v Brně. Ing. Ondřej Staněk je konzultant a lektor prezentačních schopností, prezentačního dizajnu a komunikace. Poskytuje své služby řečníkům na různých konferencích, působí jako mentor v síti Impact Hub a také často přednáší na vysokých školách.

Co od této přednášky čekat?

Přednáška nabízí mnoho zajímavých a přínosných informací, které vám pomohou uspět v různých směrech života, jako například pracovní oblasti, v partnerských vztazích, a využít schopnost porozumět mikrovýrazům a řeči těla. Naučíte se chápat skryté emoce, lépe analyzovat chování druhých, a dokonce rozpoznat, zda vám někdo lže, či nikoliv. Ondřej Staněk se také také dotkne mýtů, které toto odvětví provází, a opře se o vědecky podložené důkazy. Po celé přednášce bude vedena diskuze, takže diváci budou mít možnost se na cokoliv doptat.

Pokud vás přednáška zaujala natolik, že zvažujete účast, vstupenky jsou k dispozici na portálu Tootoot.

Odborníci zjistili, že přestože mají dárci často tendenci soustředit se na činnost, kterou vykonávají, příjemci zaměřují svou pozornost na pocity tepla, které v nich akt laskavosti vyvolal. Lidé, kteří skutky laskavosti vykonávají, však mají tendenci efekt svých činů podceňovat.

Výzkumníci z University Of Texas v Austinu a University Of Chicago tento poznatek ověřili a potvrdili v řadě experimentů. Jeden z nich se odehrál v parku, kde si 84 respondentů muselo vybrat, zda dají cizímu člověku šálek horké čokolády, nebo si ho nechají pro sebe. Výzkumníci zaznamenali náladu příjemců, zatímco dárci byli dotázáni, jak si myslí, že se příjemci po obdržení dárku cítili. Mnoho dárců podcenilo účinky svého činu. Zatímco očekávali náladu příjemců v průměru 2,7 na stupnici od -5 (výrazně negativnější než normální) do 5 (mnohem pozitivnější než normální), příjemci uvedli průměr 3,5.

Autorský článek Gabriely Brázdové s použitím informací z Earth a Journal of Experimental Psychology: General

Výzkumníci z McGill University přišli na to, že lidé, kteří žijí v komunitách, kde peníze hrají minimální roli, vykazují velmi vysokou hladinu štěstí. Jedná se o přelomové zjištění, jelikož častým předpokladem je, že ekonomický růst přirozeně navýší míru štěstí lidí. Vědci proto hypotézu ověřili ve výzkumu, kdy se zaměřili na několik komunit s různými úrovněmi příjmů.

V komunitách s nejnižší úrovní peněz odborníci zdokumentovali míru štěstí, která je srovnatelná s tou ve skandinávských zemích. Tam jsou obvykle nejvyšší hodnoty na světě. „Naše studie naznačuje, že způsoby, jak dosáhnout štěstí, nesouvisí s vysokými příjmy a materiálním bohatstvím,“ řekl hlavní autor studie profesor Eric Galbraith. Podle závěrů výzkumu lze pocitu pohody a radosti docílit i s minimem financí. Za účelem studie bylo dotazováno celkem 678 lidí s průměrným věkem 37 let.

Autorský článek Gabriely Brázdové s použitím informací z Earth a PLOS One

Nová studie naznačuje, že tvář majitele může u psů ovlivnit nárůst pozitivní nálady. Tato teorie byla testována při shromáždění skupiny psů. Zvířatům byly předloženy dvě možnosti: video ukazující obličej jejich majitele nebo video, které ukazovalo zadní část hlavy majitele. U každého videa byla miska s jídlem. Obě videa zhlédlo celkem 19 psů a 20 fen. Zúčastnění psi vykazovali významné zaujetí jídlem, které bylo umístěné vedle obličeje jejich majitelů. 

Potvrzuje to závěry předchozích výzkumů, které ukázaly, že psi považují interakci s lidmi za odměnu. Tyto výsledky jsou navíc v souladu s dřívějšími studiemi, které naznačují, že psi vnímají neutrální lidské tváře spíše jako pozitivní než negativní.

Autorský článek Gabriely Brázdové s použitím informací z Earth a iScience

Majitelé domácích mazlíčků po celém světě jsou výrazně šťastnější než lidé, kteří domácí mazlíčky nemají, zjistila nová globální studie vedená londýnskou pojišťovnou Petplan pro domácí mazlíčky. Pomocí nástroje umělé inteligence Microsoft Azure pro rozpoznávání obličeje odborníci analyzovali více než 250 tisíc selfie majitelů domácích mazlíčků zveřejněných na Instagramu a v Obrázcích Google. Výzkumníci na základě těchto podkladů zjistili, že vlastnictví domácích mazlíčků celosvětově zvyšuje celkovou spokojenost o více než 22 procent. Lidé, kteří vlastní zvířata, vypadali výrazně spokojeněji.

Podle zjištění vědců nejšťastnější majitelé domácích zvířat žijí na Novém Zélandu, následuje Brazílie a Maďarsko. Páníčci jsou často fit a zdravější, zejména majitelé psů, kteří berou své čtyřnohé společníky na pravidelné procházky. Dotyční lidé se navíc vyznačují lepším duševním zdravím, organizovanější každodenní rutinou a mají větší šanci na získání nových koníčků.

Autorský článek Gabriely Brázdové s použitím informací z Earth a Petplan

V roce 2014 tým výzkumníků zjistil, že mozky matek vykazovaly překvapivě podobnou reakci při prohlížení obrázků jejich dětí a jejich psů, což naznačuje, že prožívaly stejný typ emocí. Podle doktorky Machin, která nedávno interpretovala výsledky této studie, to znamená, že lidé prožívají podobnou rodičovskou lásku vůči dětem i psům. Připouští však, že může existovat rozdíl v intenzitě, což naznačuje, že rodiče by pravděpodobně nejprve třeba při požáru zachránili dítě.

Podle skenů psích mozků se zdá, že tento pocit lásky tato zvířata opětují. Navíc se podařilo zjistit, že při interakci s lidmi psi produkují beta endorfiny. Jedná se o typ chemikálií, které hrají zásadní roli v sociálních vazbách. Ukázalo se přitom, že mnozí psi vykazují silné pocity ztráty při smrti svého majitele.

Autorský článek Gabriely Brázdové s použitím informací z Earth a The Harvard Gazette