Zlatý list na obličeji symbolizoval bohatství a také odpovídal starověkým představám, že bohové mají zářící, neposkvrněnou kůži. Řemeslníci tepali zlato do tenkých plátků a poté je nanášeli na obaly, kde lepkavá pryskyřice ztvrdla a zpomalila rozklad. Většina lidí si nemohla dovolit ani jediný list, takže zlacení obvykle označovalo jen malou část egyptské elity. Nález je cenný nejen svým stářím, ale i tím, co vypovídá o životě a víře ve starověkém Egyptě.

V okolí se našly také další hrobky, sošky, amulety, kosmetické předměty a nádoby, které archeologům pomáhají lépe porozumět pohřebním zvyklostem tehdejší elity. Sakkára, která patří mezi památky světového dědictví UNESCO, tak opět odhalila dosud nepoznaný příběh.

Ocenění získal za svou debutovou nahrávku, na níž interpretuje skladby Modesta Petroviče Musorgského, Alexandra Skrjabina a Sergeje Rachmaninova. Právě tato cena patří mezi uznávaná ocenění v oblasti klasické hudby a upozorňuje na nejlepší nahrávky vydané v uplynulém roce.

Pro teprve dvacetiletého pianistu jde o mimořádný moment i je to zároveň silný signál, že české hudební talenty dokážou uspět i na nejprestižnějších světových pódiích. Schulmeisterův triumf je povzbudivou zprávou nejen pro fanoušky klasické hudby, ale i pro mladé umělce, kteří si jdou za svým snem.

Bezplatný vstup připadne na každou druhou neděli v měsíci a ministerstvo kultury ho zatím zavádí ve zkušebním režimu do začátku letních prázdnin. Novinka navazuje na už dříve oznámený volný vstup do vybraných galerií, které se zdarma otevírají první neděli v měsíci. Všechny ministerstvem avizované galerie se poprvé zdarma otevřely v neděli 5. dubna. Některé zaznamenaly až pětinásobný zájem návštěvníků.

Cílem je přivést do muzeí více návštěvníků a podpořit zájem o kulturu napříč generacemi. První zkušenosti z podobného režimu v galeriích přitom ukazují, že veřejnost má o dostupnější kulturu velký zájem. Mluvčí ministerstva kultury Barbora Šťastná k projektu sdělila, že úřad výhledově zvažuje pravidelný vstup zdarma i do dalších institucí. Lze tak očekávat, že i pro třetí a čtvrtou neděli v měsíci ministerstvo nebo ministr ohlásí vstupy zdarma například pro některé památky v regionech.

Cílem projektu, který vznikl ve spolupráci místních úřadů a Akademie výtvarných umění ve Fudžajře, je přiblížit klasickou hudbu lidem v každodenním životě. Řidiči se stávají účastníky jedinečného zážitku a mohou vnímat známé melodie tam, kde by to čekal málokdo – přímo na asfaltu pod koly svého auta. Hudební dálnice se rychle stala hitem sociálních sítí a láká zvědavé cestovatele i obyvatele.

Novinka ukazuje, že veřejný prostor nemusí být pouze funkční, ale může lidem přinášet radost a inspiraci. Beethovenova hudba tak v Emirátech ožívá v netradiční podobě a připomíná, že i technologie a design mohou být zdrojem pozitivních zážitků a tvořivosti.

Oxytocin, kterému se přezdívá hormon štěstí, se uvolňuje při objímání nebo líbání a může posílit imunitní systém a minimalizovat stres, strach nebo bolesti. Výrazný nárůst jeho koncentrace v krvi však dokáže i společné hraní nebo poslech živé hudby. Podle nových zjištění je přitom hudba zásadnější než sex nebo doteky. Při koncertu v Centru pro regenerativní léčbu v Drážďanech byla u dobrovolných účastníků studie nejdříve naměřena průměrná hodnota 37,54 pikogramu oxytocinu v mililitru krve, po koncertě už to bylo 203,17 pikogramu na mililitr. Pikogram je biliontina gramu. Efekt byl stejně zřejmý i u hudebníků. Zatímco vzájemné objímání přineslo jen malou změnu, společné hraní vedlo k jasnému zvýšení, v průměru o 88,49 pikogramu na mililitr.

Mnoho posluchačů navíc hovořilo o silném pocitu spojení s hudebníky a dalšími návštěvníky koncertu. Byli to především ti, kteří hudbu vnímali jako expresivní, emocionální nebo estetickou. Poslech živé hudby by teda do budoucna mohl sloužit jako efektivní řešení splínu.

„Ze železné́ mluvicí́ trubky je vyvedena klika, kterou si kolemjdoucí́ vyrobí́ elektřinu. A pak si zmáčknutím tlačítka zvolí́ jednu z dvaceti zvukových stop. Onen zvuk vytváří nevšední́ podkres pro nové vnímaní́ onoho místa. Mluvící socha. Posilovač genia loci. Kulturní periskop. To vše je poesiomat,“ popsal Ondřej Kobza, který stojí za šířením poesiomatů po Česku. Se spolkem Piána na ulici se více jak deset let věnuje umisťování pián, šachovnic i právě poesiomatů do veřejného prostoru. Poesiomaty se nachází na nejrůznějších místech po celém světě. Poetická mluvítka propojují lidi s uměním a duší dané lokality.  

V Kohoutovicích jsou tedy součástí repertoáru lidové písně, které jsou neodmyslitelně spjaty s tradičními hody. Nechybí ani Kikiriký, tedy ozvěna kohoutího zpěvu. Příslušné texty by totiž měly být vždy spjaté s daným místem a odrážet charakter dané lokality. 

Novinku ministryně kultury Rachidy Dati oznámila v pařížském Moulin Rouge, který je pravděpodobně nejznámějším kabaretem na světě a místem, kde se zrodil tanec kankán. Kabaret podle Dati symbolizuje francouzskou kulturu a svobodu. Ministerstvo plánuje do kabaretů investovat 475 tisíc euro, tedy skoro 12 milionu korun. Podle ministryně to podpoří kreativitu, zviditelní kabaretovou kulturu a zvýší prestiž.

Ve Francii je asi 200 kabaretů, které poskytují pět tisíc pracovních míst. Asi 1 600 z nich tvoří vystupující. Ročně francouzské kabarety navštíví asi 2,7 milionu diváků, což je zábavní průmysl s celkovým obratem 225 milionů eur, to je více než pět a půl miliardy korun.

Hudební výzkumník Alexander Refsum Jensenius spolupracoval s orchestrem Norwegian Broadcasting Corporation (KORK) a rozhlasovým programem Abels tårn, aby prozkoumal hluboké účinky živé hudby. Experimentu se zúčastnili hudebníci, publikum a dokonce i posluchači rádia (pomocí nejmodernějších technologií zaměřených na měření fyziologických reakcí na hudbu). Během experimentu vědci použili pokročilé nástroje k měření toho, jak lidé fyzicky reagují na živou muziku. Respondenti na sobě měli speciální vesty vybavené senzory, které sledovaly jejich dýchání, srdeční frekvenci a fyzické pohyby.

Zajímavým objevem ze získaných dat byl takzvaný efekt nehybnosti. Zatímco hudba často vybízí k fyzickému pohybu, jako je klepání nohou nebo pohupování, v určitých emočně nabitých momentech nastal opak. Tyto intenzivní úseky hudby způsobily, že publikum sedělo zcela nehybně, jako by bylo připoutané. Toto kolektivní ticho odráželo hluboký sdílený emocionální zážitek, vytvářelo hlubší pouto mezi členy publika a zvyšovalo jejich pocit spojení.

Medvídek Paddington přináší radost dětem i dospělým už od roku 1958 a za tu dobu si získal srdce mnoha fanoušků po celém světě. V nejnovějším filmu Paddington v džungli se vydává do Peru, aby našel své kořeny v zemi, odkud pochází. K této cestě však potřebuje cestovní pas. Ačkoliv jej má přímo ve filmu, tvůrci se rozhodli zažádat i o skutečný pas, což britské úřady bez váhání umožnily.

Producent filmu Rob Silva prozradil, že pas je plnohodnotný, obsahuje fotografii i všechny potřebné náležitosti. Úředníci však do pasu pro jistotu přidali poznámku, že jeho držitel je medvěd. K biometrickým údajům se však producent nevyjádřil.

Vzniklá situace mezi peruánskými politiky vyvolala rozporuplné reakce. Ačkoli je medvídek Paddington z Peru a nový film nese v originále název Paddington in Peru, většina natáčení probíhala v Kolumbii. Někteří peruánští zákonodárci, jako Adriana Tudelaová, proto navrhují opatření, která by měla přilákat více zahraničních filmařů do Peru. Argumentují tím, že současná situace je poznamenána nedostatkem lákavých pobídek a přílišnou byrokracií, která komplikuje realizaci filmových projektů na národní i regionální úrovni.

Majitelé 15 stánků ve Vídni vytvořili lobbistickou skupinu a už v červnu požádali agenturu OSN o zápis vídeňských stánků s klobásami na seznam nehmotného kulturního dědictví. „Chceme vytvořit tzv. ‚pečeť kvality‘ pro naše stánky,“ uvedl 36 letý stánkař Patrick Tondl. Jeho rodina vlastní nejstarší vídeňský stánek s klobásami – jeho pradědeček ho založil už někdy kolem roku 1920.

Originální vídeňské párky se vyrábí z vepřového masa a jsou ve skopovém střívku. Údajně je vymyslel rakouský řezník Johan Georg Lahner, který se je naučil dělat ve Frankfurtu nad Mohanem. V roce 1805 se pak vrátil do Vídně a založil vlastní výrobu.

Výzkumný tým vedený profesorem Saschou Frühholzem z Curyšské univerzity se zaměřil na rozeznání odlišných účinků živé a reprodukované hudby na emocionální procesy lidského mozku. Ústředním bodem jejich zkoumání byl experiment s živým pianistou, jehož výkon se dynamicky vyvíjel, aby zvýšil emocionální odezvy v amygdalách posluchačů – emočním propojení mozku. Pomocí magnetické rezonance tým monitoroval aktivitu amygdaly jak u publika, tak u interpreta v reálném čase. Aby bylo možné provést srovnání, bylo publikum také vystaveno nahrané verzi stejného díla v podání stejného umělce.

Studie prokázala, že příjemné a nepříjemné emoce v podobě živé hudby vyvolávají v amygdale mnohem vyšší a konzistentnější aktivitu než reprodukovaná hudba. „Živé vystoupení také stimulovalo aktivnější výměnu informací v celém mozku, což ukazuje na silné emoční zpracování v afektivních a kognitivních částech mozku,“ vysvětlil Frühholz. Živá vystoupení navíc podpořila ráznější výměnu informací v celém mozku a podtrhla sílu živé hudby při zapojení jak afektivních, tak kognitivních oblastí mozku.

Vítězný návrh uspěl v ostré konkurenci věhlasných architektonických studií. Dvojice Ondřej Chybík a Michal Krištof navrhli věž, která bude excelovat díky výšce 83 metrů a také výrazné červené barvě. Sídlo v ní najdou restaurace, obchody, kanceláře, ale také exkluzivní byty, které budou umístěné v nejvyšších patrech. „Jde o seismicky aktivní oblast, takže ke stavbám se používá nejvíce beton. Stavba je specifická i kvůli teplému podnebí. V létě v Tiraně bývá obrovské vedro, takže naše řešení má i klimatickou linku. Je tam co nejvíce pasivních prvků, aby v bytech bylo příjemně a nepřehřívaly se,“ doplňuje další specifika stavby Krištof.

Foto: Chybik + Kristof

Jednou z proměn Tirany  je nový bulvár, který povede od Skanderbergova náměstí na sever. Jeho součástí bude právě i multifunkční věž, sídlit bude naproti plánované národní opeře. „Jde o velmi dynamickou zemi, nejen z pohledu architektury se tam toho nyní děje strašně moc. A to nejen v Tiraně, ale i na pobřeží, kde probíhá také obrovský rozvoj. A navíc se tam nyní střetává zajímavá mezinárodní konkurence,“ dodává Krištof. V minulém roce se otevřelo například zrekonstruované Mezinárodní kulturní centrum Pjetër Arbnor, místními nazývané Pyramida. Dříve šlo o muzeum odkazu komunistického vládce Envera Hodži, dnes se tu nachází hub technologických a vědeckých startupů, ale dveře jsou otevřené i veřejnosti.

„Na této jedinečné výstavě vidíme úžasnou rozmanitost obrazů. Tato práce má velkou váhu, protože je to období, ve kterém ukončí svůj život. Otázka, kterou si každý klade, je proč, a odpověď je, že to prostě nevíme. Cítil, že dokončil své dílo, nebo to byla krize, která byla větší než on?” uvedl kurátor výstavy Emmanuel Coquery.

Van Goghova poslední díla, která jsou předmětem výstavy, vznikla v polovině roku 1890 během jeho pobytu ve vesnici Auvers-sur-Oise. Pobýval tam poblíž svého bratra Thea a staral se o něj doktor Paul Gachet, specialista na „léčbu melancholie”. Za pouhé dva měsíce umělec vytvořil 74 obrazů a 33 kreseb, mezi nimi například slavný tamní kostel, portréty doktora Gacheta a jeho dcery Marguerite. Na výstavě je k vidění také úplně poslední Van Goghovo plátno s názvem Les Racines – Kořeny stromů, které dokončil pouhých 36 hodin předtím, než se zastřelil.

Lucie, vy máte týmu České Budějovice 2028 na starosti zapojení veřejnosti. Přiblížíte nám, jak to během kampaně konkrétně vypadalo?

Lucie: Kandidaturu Českých Budějovic na Evropské hlavní město kultury (EHMK) jsme intenzivně připravovali dva roky. Zapojení veřejnosti pro nás bylo prioritou od samého začátku. V rámci všech našich akcí probíhaly socio-urbanistické průzkumy, občany jsme také zapojovali do organizace aktivit ve městě, například pořádání sousedských slavností. Pomyslnou třešničkou na dortu byla instagramová kampaň s kartony, do které se zapojily stovky lidí.

Jak tato kampaň na Instagramu probíhala?

Lucie: Nejprve jsme poprosili naše ambasadory a partnery, aby nám na cílové rovince soutěže o titul EHMK poslali vzkaz a tím vyjádřili svou podporu. Zadání bylo jednoduché: karton a na něm nápis. Přidali se všichni, které jsme oslovili, a efektem sněhové koule se k nim přidávali další. Současní i bývalí obyvatelé, část politické reprezentace, veřejně známé osobnosti, lidé, kteří se v Budějovicích narodili, prožili dětství, studovali zde, pracovali, žili nebo žijí. 

Bylo dojemné a velmi silné sledovat, kolik lidí, organizací, institucí a kolektivů chtělo veřejně ukázat podporu městu, kandidatuře a týmu Budějovic 2028. Celý tým si této vlny podpory váží.

Jak vypadal závěr kampaně? 

Kateřina: Závěrečné období soutěže bylo velmi emotivní. Součástí rozhodování, jaké město titul získá, je návštěva poroty. Připravili jsme několikahodinovou zážitkovou procházku, během které se porotci setkávali s kulturními aktéry města, s politiky, ale i se sousedskými spolky. Rozhodli jsme se také zhmotnit instagramovou kampaň.

Každou zaslanou fotku jsme vytiskli a vytvořili z nich galerii, kterou si porota mohla během návštěvy prohlédnout. Celé období kandidatury nám ale přineslo mnohem víc než fotky. Je to vědomí, že máme obrovskou podporu, za kterou jsme moc vděční. Také díky ní Budějovice titul získaly. Je to ocenění nás všech.

Zdroj: Archiv ČB2028

Proč je podle vás důležité do programu a tvorby strategie zaměřené na kulturu zapojit celé město?

Lucie: Stáli jsme si za tím, že by to měla být kandidatura všech občanů. Zapojili jsme aktéry z kulturní sféry, organizace pracující s dobrovolníky, mladými, dětmi, kulturní i vzdělávací instituce. Ti všichni byli významní pro tvorbu kulturní strategie města i v tvorbě samotného programu. 

Důležití jsou ale i samotní obyvatelé. Kulturu chápeme v širokém slova smyslu –⁠ kultura je všude tam, kde jsou lidé. Atmosféra a kvalita života v jednotlivých čtvrtích se utváří zabydlováním veřejného prostoru, scházením se a diskuzemi. Díky přihlášce jsme dostali příležitost posunout vnímání života ve městě – a to se povedlo. Osobně cítím chuť obyvatel prosazovat vlastní zájmy a společně vytvářet město, ve kterém se jim bude dobře žít.

Jaký je podle vás veřejný prostor Českých Budějovic? Čím je specifický? 

Lucie: Pro obyvatele Budějovic je určitě specifická jejich cyklokultura. Jízda na kole je přirozeností v pohybu naprosté většiny obyvatel. Druhé specifikum je dostatek zelených ploch a přítomnost dvou řek. Mladé rodiny využívají hřiště, veřejná sportoviště, zabydlují se náplavky městských řek a při renovaci veřejných parků s tím město již automaticky počítá. 

Důležitá je ale i aktivita místních v jednotlivých čtvrtích. Během kandidatury pro nás bylo důležité rozvíjet u obyvatel tyto aktivity. Podařilo se nám to především díky projektu Kul.turista, který nastartoval několik sousedských komunit. Ty se scházejí a pořádají nejrůznější aktivity od sousedských slavností, lekcí jógy venku až po organizované úklidy.

Nabízíte podporu těm, kteří se rozhodnou oživit veřejný prostor? 

Lucie: Ano, nabízíme vzájemné propojování, pořádáme semináře i setkání pro podporu a vzájemnou inspiraci. Vypracovali jsme také manuál pro snazší organizaci a zábor veřejného prostranství. Tak, aby bylo co možná nejjednodušší do veřejného prostoru svou aktivitou vstoupit. Během zmíněného projektu Kul.turisty se nám podařilo díky rozhovorům s místními přímo ve čtvrtích získat mnoho cenných podnětů, ale i dobrovolníků. S těmi příležitostně spolupracujeme, nebo je propojujeme se spolky, které jejich přičinění (i odborné) mohou využít.

Autor fotografie: Pavel Balek

Co přinese titul Hlavní evropské město kultury Českým Budějovicím, případně ostatním městům v jižních Čechách?

Kateřina: Projekt České Budějovice EHMK 2028 spojuje investice do infrastruktury, například rekonstrukci Kulturního domu Slavie nebo stavbu nové budovy Alšovy Jihočeské galerie, ale také nové pracovní příležitosti nejen v kulturním sektoru a rozšíření nabídky škol a univerzity o tzv. kreativní vzdělávání. 

Naší vizí je vytvoření permakulturního prostředí, které umožní rozvoj města skrze kulturní a umělecké projekty. Těch je v přihlášce celkem 46 a přispívají k aktivnímu zapojení obyvatel a komunit do veřejného života. Zároveň přináší jedinečné umělecké zážitky a tematizují aktuální témata, jako jsou otázky životního prostředí, klimatických změn, duševního zdraví, participace veřejnosti nebo rovná práva.

Zmiňujete vizi (perma)kulturního prostředí. Co si pod tím představit?

Kateřina: Pojem (perma)kultura vychází ze zemědělství. Zjednodušeně ho můžeme definovat jako dlouhodobě udržitelné plánování a vytváření vzájemně prospěšných vztahů.

Pro komisi bylo důležité, aby byl koncept lokální a zároveň evropsky relevantní. Permakultura se ukázala jako bytostně evropský koncept, který je založen na základních principech: Péče – Spojení – Tvorba. 

Jak vypadají vaše aktivity po vítězství? Co Budějovice čeká do roku 2028?

Kateřina: Program je koncipovaný tak, že pozvolna roste a graduje v roce 2028. Nyní dokončujeme akční plán. Do jeho realizace jsou zapojeny prakticky všechny kulturní organizace na území města a řada organizací, umělců a umělkyň i dalších partnerů z regionu. Ještě na podzim tohoto roku proběhnou první ochutnávky programu – konference Kreativního učení, Ženské práce a Ars Biologica s Jihočeskou univerzitou. V příštím roce přibydou další projekty. Většina z nich zapojuje do velké míry veřejnost a lokální komunity.

EHMK je také jedinečnou příležitostí, jak do Budějovic přivézt špičkové evropské umělce, ale také experty v oblasti urbanismu, vzdělávání, cestovního ruchu, ochrany životního prostředí nebo nových technologií. Věříme, že program bude zvyšovat atraktivitu města, a to jak pro samotné obyvatele, tak pro tuzemské i zahraniční návštěvníky.

Mezinárodní komise zvolila v červnu 2023 Budějovice Evropským hlavním městem kultury pro rok 2028. Tituly propůjčuje Evropská unie a mají za cíl představit rozmanitost evropských zemí a podpořit rozvoj kultury ve vybraných regionech. Česká republika bude tento titul hostit po 13 letech. České Budějovice budou postupně rozvíjet projekty, které mají za cíl obohatit město i jihočeský kraj. 

Negrelliho viadukt přes Karlín propojuje Masarykovo nádraží s Bubny na druhém břehu Vltavy. Už od padesátých let byly jeho oblouky využívané jako sklady či garáže, poté ho poničily povodně v roce 2002. Přestože prošel částečnou rekonstrukcí, dočká se ještě zásadnější přestavby. V plánu jsou například kavárny, bistra, kulturní projekty či zázemí pro startupy.

První oblouk s pořadovým číslem 036 se v Karlíně otevře už letos v říjnu. Původně fungoval jako garáž, nyní se z něj stane informační centrum pražského magistrátu. Občané se v něm budou moci seznámit s budoucími proměnami Negrelliho viaduktu. „Naší dlouhodobou vizí je zachovat sociální různorodost a navázat na historii Karlína coby přístavní a historicky průmyslové části Prahy,“ informoval náměstek pražského primátora pro územní rozvoj Petr Hlaváček.

Součástí přestavby prvního oblouku je i zasklení prostoru. Během dalších dvou let se bude zkoumat, jaký vliv má zabydlení oblouku na celý viadukt. Podle toho se pak budou provádět další stavební úpravy, ke kterým se přistupuje velmi obezřetně, mimo jiné i proto, že Negrelliho viadukt je kulturní památkou.

„Mám ohromnou radost a jsem hrdá na to, že se České Budějovice staly Evropským hlavním městem kultury. Těšíme se na další kroky, čeká nás hodně práce. Je to výsledek více než dvou let usilovné práce celého týmu, místních politiků a zapojených organizací a jsme moc šťastní, že se městu podařilo titul získat,” říká českobudějovická primátorka Dagmar Škodová Parmová.

Spolu s titulem získávají České Budějovice od Evropské komise také odměnu v přepočtu přes 35 milionů korun. Městské projekty odborníci hodnotili na základě programu, který by měl přilákat české i evropské turistky. Mimo jiné mezi hodnotící kritéria patřil také trvalý dopad na dlouhodobý rozvoj města. České Budějovice svůj projekt nazvaly (PERMA)KULTURA a soustředily se jím na trvalou udržitelnost vztahu mezi lidmi a životním prostředím.

„Naplnit vize přihlášky je závazek, na kterém je celý tým připraven pracovat. Jsme přesvědčeni, že naše vize (PERMA)KULTURY, která klade důraz na trvalou udržitelnost a kvalitu života obyvatel prostřednictvím umění, kultury a kulturního dědictví, je tím správným směrem, kterým bychom měli kráčet. Těší mě, že jsme se mohli spojit a spolupracovat s občany města a kraje,” říká kreativní manažerka kandidatury Anna Hořejší. „Chystáme se nadále spolupracovat s Broumovem, kde na přípravě ke kandidatuře odvedli vynikající práci,” dodává Hořejší.

Titul Evropského města roku propůjčuje EU už od roku 1985 a cílem je podpora a rozvoj kultury v daném městě. Za mimoevropské země o titul soutěží Budva v Černé Hoře a Skopje v Severní Makedonii. V předchozích letech tento titul získala také Praha (2000) a Plzeň (2015). Letos se Evropská hlavní města kultury nacházejí v Maďarsku (Veszprém), Řecku (Elefsina) a Rumunsku (Temešvár).

Donedávna se přitom odborná veřejnost domnívala, že lidský polibek vznikl přibližně před 3 500 lety v jižní Asii. Toto tvrzení však nabourala nejranější lidská společnost Mezopotámie, která poskytla poznatky o této prastaré tradici. „Lidé psali klínovým písmem na hliněné tabulky. Několik tisíc těchto hliněných tabulek se dochovalo dodnes, přičemž obsahují jasné příklady toho, že líbání bylo ve starověku považováno za součást romantické intimity, stejně jako polibky mohly být součástí přátelství a vztahů mezi členy rodiny,“ vysvětlil doktor Troels Panka Arbøll z univerzity v Kodani.

Podle doktora Arbølla není akt líbání kulturním jevem specifickým pro konkrétní civilizaci nebo oblast. Naopak to vypadá, že se jedná o univerzální chování praktikované mnoha starověkými kulturami po několik tisíciletí. „Výzkum bonobů a šimpanzů, nejbližších žijících příbuzných lidí, ukázal, že oba druhy se líbají. To může naznačovat, že líbání patří lidí mezi základní chování, což vysvětluje, proč se s ním můžeme setkat napříč kulturami,“ poznamenala doktorka Sophie Lund Rasmussen, která se na analýze podílela.

Publikaci Naomi Walmsleyové a Dana Westalla, kteří se specializují na bushcraft (pobyty v přírodě za využití základních dovedností spojených s přežitím v divočině) a dovednosti z doby kamenné, nabízejí školákům a učitelům jedinečné zážitky. Ty jim umožní navázat kontakt s přírodou. „Naší vášní je propojovat lidi s jejich přirozeným prostředím prostřednictvím získávání dovedností a hraní her,“ uvádí autoři v úvodu knihy. Své zkušenosti se rozhodli předat dál v příručce, kterou z anglického originálu nechalo přeložit a vydalo nakladatelství Lukáš a syn. „Věříme, že všechny děti (i dospělí!) by měly do deseti let umět (bezpečně) rozdělat oheň, znát alespoň deset různých způsobů použití klacku a kamene, poznat alespoň pět druhů rostlin a stromů, které denně vídají, a umět určit alespoň deset různých druhů ptáků, kteří navštěvují jejich zahradu,“ dodávají autoři.

Foto: Gabriela Brázdová

Bohatě zpracovaná praktická příručka s jednoduchými návody na aktivity v přírodě, s fotografiemi krok za krokem a s nápady, jak jednotlivé činnosti rozšířit nebo upravit, je ideální pro rodiče, učitele nebo vedoucí. Kniha je plná nápadů, jak dostat děti ven. Kromě toho s její pomocí vymyslí čtenáři zajímavé hry, tvoření a jiné způsoby, jak poznávat přírodu kolem nás. Děti se tak pustí do rozdělávání ohně třením klacíků o sebe, postaví si přístřešek na spaní, vytvoří kamenné nástroje z pískovce a břidlice, vyrobí si přírodní lepidlo z mízy stromu, vytěží ze země jíl na výrobu hrnců, vytvoří z běžného zahradního plevele chutnou a výživnou divokou pochoutku a mnoho dalšího.

Slovo autorky článku:

Kniha má moc pěkné provedení, je plná spousty ilustrací a konkrétních jasných návodů. U každé aktivity je doporučený věk dětí, odhadovaná doba, kolik času aktivita zabere, a seznam potřebných materiálů a nástrojů.

Vinceti došel k tomuto závěru poté, co Monu Lisu několik let zkoumal. Analyzoval historické dokumenty a malby, které porovnával s aktuálními fotografiemi a snímky z dronů. Na základě svého průzkumu došel k závěru, že se jedná právě o most v provincii Arezzo. Z toho se dodnes dochoval pouze jeden oblouk a zbytky základů na druhé straně řeky. V minulosti však měl oblouky čtyři, stejně jako most zobrazený na jednom z nejslavnějších pláten všech dob. „Výrazný tvar řeky Arno na tomto úseku území odpovídá tomu, co Leonardo zobrazil v krajině vlevo od šlechtičny zobrazené na slavném obraze,“ doplnil historik Vinceti další z důvodů, proč se podle něj jedná o daný most.

Město chce nyní most udržet v co nejlepším možném stavu. „Musíme se pokusit ochránit to, co z mostu zbylo, což bude vyžadovat finanční prostředky,“ uvedla starostka města Simona Neri. Nyní doufá, že objev přiláká do obce a jejího okolí více turistů.

Nahrávka koncertu i se vzdechem ženy teď koluje po Twitteru. „Viděla jsem tu dívku poté, co se to stalo, a předpokládám, že měla orgasmus, protože těžce dýchala a její partner se usmíval a díval se na ni. Jako by se snažil, aby se nestyděla. Bylo to docela krásné,“ uvedla Molly Grantová, která seděla poblíž ženy.

Všimli si toho samotní umělci. „Žena v publiku měla během druhé věty 5. symfonie hlasitý orgasmus celého těla… Orchestr zdvořile pokračoval,“ napsal na Twitter britský skladatel Magnus Finnes. Pravdivost svého svědectví opírá o to, že seděl poblíž a shodl se na tom s minimálně osmi dalšími přáteli, kteří na místě byli taky.