V chráněné krajinné oblasti Český les u hranic s Německem se daří vzácným druhům rostlin – například keříčkové vrba borůvkovitá, která přečkala až z dob ledových. Oblast je mozaikou mokřadních luk a suchých travin, kde by se bez zásahu člověka postupně rozrostl les a zanikly by otevřené plochy pro specializované rostliny. Na pomoc přichází šetrná pastva a ruční zásahy. V lokalitě Požáry se pasou ovce, kozy, koně, ale i jaci, kteří mají v náročných terénech výbornou průchodnost a pomáhají udržovat nízkou vegetaci.

Kromě zvířat ochránci přírody také pravidelně vyřezávají náletové dřeviny, aby se udržel prostor pro vzácné druhy luk. Díky těmto opatřením se výška porostu snížila výrazně. Dříve travina dorůstala třeba i metrů, dnes je to často jen kolem tří desítek centimetrů. To umožňuje rozvoj orchidejí, rosnatek a různých druhů hmyzu, které by v hustší vegetaci nenalezl prostor.

Koně komunikují prostřednictvím jemných změn v postoji, napětí svalů nebo chůzi. Tyto signály jsou však často natolik subtilní, že je i zkušení veterináři mohou přehlédnout. Dessie využívá strojové učení a syntetická data k vytvoření 3D modelů, které přesně zachycují tvar, držení těla a pohyb koně v reálném čase. „Dessie je prvním příkladem využití disentangled learningu v modelování pohybu zvířat,“ uvedla profesorka Hedvig Kjellström z KTH Royal Institute of Technology. Tato metoda odděluje jednotlivé prvky – tvar, postoj, pozadí a osvětlení – což umožňuje AI soustředit se pouze na relevantní informace.

Na rozdíl od tradičních diagnostických nástrojů, které vyžadují drahé vybavení, Dessie funguje i s jednoduchým videozáznamem z běžné kamery. To otevírá dveře k využití této technologie v odlehlých oblastech, u chovatelů nebo v menších veterinárních praxích.

Pro trénink systému vytvořili vědci nástroj DessiePIPE, který generuje nekonečné množství syntetických obrazů koní různých plemen, postojů a pohybů. Tímto způsobem lze AI naučit rozpoznávat i ty nejjemnější rozdíly v pohybu bez potřeby tisíců reálných záznamů. Tento projekt ukazuje, jak může moderní technologie přispět k lepšímu porozumění mezi lidmi a zvířaty, a otevírá nové možnosti pro zlepšení jejich života.

Vašku, co přesně v Mongolsku děláš? Jak často tam jezdíš?

Uf, na tohle přesně odpovědět je docela oříšek. Do Mongolska jezdím už deset let, většinou jednou nebo dvakrát ročně, pokaždé zhruba na jeden měsíc. 

Začínal jsem jako student na vědeckých expedicích vedených docentem Kynickým na MENDELU, a protože jsem si Mongolsko zamiloval i přes náročnost první expedice, začal jsem se tam stále častěji vracet. 

Mým prvním tématem bylo mapování znečištění životního prostředí těžbou zlata. Vedle toho jsem se jako vystudovaný lesník okrajově věnoval i lesnickým tématům. S doktorem Juřičkou a dalšími studenty jsme pod jeho vedením řešili vliv klimatické změny na tání permafrostu, hodnotili vliv pastvy hospodářských zvířat na obnovu lesa nebo vymýšleli alternativní možnosti obnovy lesů. Téma kontaminací jsme postupně opouštěli, protože už na něj prostě nezbýval čas. Místo dlouhých pobytů v divočině, kdy jsme týdny nepotkali živáčka, jsme začali více spolupracovat s místními univerzitami a předávat své nabyté zkušenosti budoucím lesníkům jak v učebnách, tak především v terénu. Praktická zkušenost je totiž vždycky nejdůležitější a tento aspekt tam, podobně jako u nás v Česku, často ve výuce chybí. Po letech věnovaných především tomuto vzdělávání jsem se v posledních třech letech v souvislosti s novým projektem STREAM (pozn. redakce: cílem projektu je přispět k implementaci inovativních a dlouhodobě udržitelným principů hospodaření v krajině s ohledem na výzvy spojené s problematikou potravinového systému a klimatickými změnami) ale ještě trochu odklonil.

Kvalita cest je v Mongolsku obrovské téma. Přístupnost lesů je často velmi špatná a na spoustu míst se dostanete pouze ZILem, dál už jen pěšky. Foto: Václav Pecina

Takže se tvé působení v Mongolsku v průběhu let měnilo?

Je to tak. Máme skvělý a zkušený tým se širokým záběrem, který dál pokrývá výzkum a vzdělávání. Vedle doktora Juřičky bych rád zmínil určitě ještě doktory Šebestu a Kusbacha. Já jsem se díky tomu mohl více zaměřit na praxi a práci s veřejností.  Ve spolupráci s kolegy jsem připravoval koncepty více než stovky ukázek udržitelného hospodaření v lesích, které jsme následně spolu s místními realizovali. 

Navrhl jsem také koncept větrolamu, který má zastavit postup písečné duny a zároveň přispět k obnově zničeného lužního lesa. Také tento větrolam je už realizován a je krásné vidět, jak ohromně se změnil život uvnitř chráněných oplocených ploch oproti okolní pastvou a aridizací zničené stepi. Je to jako kolonizace nové planety. Tam, kde dříve rostlo jen pár zoufalých stébel trávy z prachu a písku, je dnes i několik desítek centimetrů vysoký vegetační porost tvořený nejrůznějšími druhy rostlin, které dostávají šanci i vykvést. Objevují se tam hlodavci, žáby, spousta druhů hmyzu. A to jsou  vysázené stromy zatím ještě malé. Kontrast se sousedící přepásanou stepí je už ale teď neuvěřitelný. V poslední době jsem se hodně věnoval právě takovýmto výsadbám nového lesa a hodnocení jejich úspěšnosti, abychom určili klíčové důvody nezdaru, který je v Mongolsku poměrně častý.

V lesích můžete narazit na spoustu povědomých a krásných květin známých u nás spíše ze zahrádek. Vedle mnoha druhů orchidejí a lilií třeba také na pivoňky. Foto: Václav Pecina

Páni, to je spousta práce. Jak to zvládáš?

Vedle podpory a zapojení kolegů to zvládám zejména díky té zmiňované práci s veřejností, která mi umožňuje vidět a vnímat lépe smysl i dopady toho všeho, co děláme. Díky iniciativě pana velvyslance Vytopila a spolupráci s Klubem českých turistů jsem mohl začít zaštiťovat vyznačování prvních turistických stezek v Mongolsku podle českého systému značení, s firmou Lesní svět jsme připravili pro mongolské děti několik vzdělávacích her. Jedním z mých velkých snů bylo dostat do Mongolska lesní pedagogiku, což se nám nakonec díky navázání spolupráce s doktorkou Packovou ze Školního lesního podniku Masarykův les Křtiny podařilo. Vedle toho na akcích jako je Den Evropy vedu prezentaci českých univerzit a několika lesnicky orientovaných firem, čímž se snažíme podpořit jak zájem o studium v České republice, tak vývoz českých výrobků do Mongolska. Vidět zájem o naši práci a radost lidí z lesa a možnosti v něm vůbec být je úžasně motivující.

I přes všechny výše zmíněné aktivity se snažím ještě vracet k výuce. Letos jsme třeba s kolegy připravili dvě knihy – jednu jako příručku pro mongolské lesníky a druhou jako učebnici pro univerzitní studenty. Aktuálně chystám ve spolupráci s mongolskou obdobou Klubu českých turistů, Mongolian Walking Association, naučnou stezku věnovanou významu lesů, kterou budeme letos realizovat. 

Když to shrnu, snažíme se zachránit mongolské lesy, které ohrožuje spousta faktorů. Snažíme se na to jít přes vědu, spolupráci s praxí a především vzdělávání. Osobně bych rád ukázal místním krásy jejich lesů a vysvětlil jim to, jak jsou pro ně důležité a že je potřeba je chránit a starat se o ně. Pastevci nebo lidé ve městech sice mají lesy v úctě někdy až náboženské, ale spoléhají se na to, že les všechno zvládne sám. Poslední dekády bohužel ukazují, že tomu tak už není.

Západ slunce nad řekou Onon nedaleko Binderu. Foto: Václav Pecina

Jak to myslíš? Co přesně se poslední roky v tamních lesích děje?

Dochází k souběhu několika faktorů, které jsou pro přežití lesa kritické. Na začátku tohoto milénia se mezi největší problémy počítala nelegální těžba a požáry. S tím se pojil velký pokles rozlohy lesů. Dnes se na to díváme už trochu jinak. O nelegální těžbě už se příliš nemluví, požáry ale zůstávají velkým tématem. 

Z ekologického pohledu jsou požáry v pořádku, místní boreální lesy tvořené především modřínem a borovicí jsou na to skvěle adaptované a je to běžný způsob jejich obnovy. Les shoří, přežije pár největších stromů s nejsilnější kůrou, a ty pak založí nový les. Do toho nalétne bříza nebo osika a během pár let máte krásný nový les. Stačí se podívat, jak teď vypadá České Švýcarsko. Problém je ale frekvence. Díky lidské nezodpovědnosti je frekvence požárů tak vysoká, že někde nedá lesu šanci se zotavit. Shoří nový les i původní veteráni, oslabení prvotním požárem. 

Rostoucí frekvence požárů se pojí i s klimatickou změnou. Jsou delší období sucha, což samozřejmě zvyšuje rizika. Zároveň jsou ale stromy více oslabené. Z krajiny se vlivem sucha a rostoucích teplot totiž rychleji ztrácí voda a roztává permafrost jako důležitý zdroj vody. A pak už je to jako u nás s kůrovcem. Příběh je stejný, jen postavy jsou jiné. A to se bavíme v naprosté většině o přirozených lesích, tedy žádných umělých monokulturách.

Hřebíčků do rakve mongolských lesů by se dalo jmenovat ještě několik, ale za přímou zmínku stojí hlavně ten, kterým se to všechno uzavírá, a tím je pastva. Pokud totiž les přežije požár, nelegální těžaře, sucho nebo třeba kalamitu hmyzu a rozhodne se, že chce žít formou nových semenáčků nebo výmladků, přijde stádo koz a ovcí, krav nebo koní, které už se do otevřeného lesa nebojí, a sežere všechno, na co přijde. Takhle se můžou stáda vracet několik let, než to les vzdá. Ačkoliv se v Mongolsku páslo vždycky, současné stavy hospodářských zvířat jsou už příliš vysoké a krajina trpící suchem i přepásáním je často nedokáže uživit. I proto se pastevci stěhují ze stepí blíž lesům, kde je více vody a zvířata ještě mají co žrát. Les potom ale bez ochrany nemá šanci.

Stáda ovcí a koz se do lesa často bojí kvůli strachu z vlků a medvědů. Nicméně, do lesních okrajů se ještě pro šťavnatá sousta odvažují. Právě tam jsou semenáčky a sazenice nejohroženější. Foto: Václav Pecina

A jak se vlastně stalo, že jsi se ocitl zrovna v Mongolsku? Není to zrovna obvyklá destinace.

Může za to vlastně souhra náhod. Původně jsem v rámci svých studií na MENDELU cílil na tropické a subtropické lokality. Chtěl jsem se věnovat botanice a alternativní medicíně, objevovat v Africe nebo Jižní Americe nové léčivé rostliny a uzdravovat lidi přírodními cestami. A měl jsem k tomu i nakročeno. Jenže potom v rámci předmětu Geologie přišla možnost zúčastnit se expedice do Mongolska, a jelikož jsem měl odmalička blízko i ke sbírání kamínků, zkusil jsem téma zlata a souvisejících kontaminací životního prostředí. Možná za to mohl i „zlatý nuget“, který jsem dostal v koženém měšci jako malý, když jsem hltal filmy o Vinnetouovi, a který ještě pořád mám.

Každopádně, po první expedici do Mongolska mě pohltila chuť toho dobrodružství. I když skoro nic neklapalo podle představ, shodil jsem tehdy za měsíc asi 8 kilo a chvílemi to bylo vážně o život, překonávat se mě naplňovalo. Mongolsko jsem na seznamu vysněných destinací nikdy neměl, ale postupně jsem získal pocit, že tam můžu něco dokázat, něčemu přispět a pomoci, a proto jsem u toho vydržel až doteď.

Výsadba do oplocenky u řeky nedaleko osady Javkhlan. Foto: Václav Pecina

V čem je tamní krajina specifická? Čím ti učarovala?

Myslím, že to, co mě na Mongolsku a jeho krajině baví nejvíce, je svoboda. Mohl bych dlouho mluvit o kráse tamní přírody, kontrastech, fantastických zvířatech i rostlinách, vysokých horách, nespoutaných řekách, hlubokých lesích, rozkvetlých loukách… a do toho položit ten kontrast nekončících voňavých stepí, zářivých písečných dun, nebo vyprahlé pouště. Stejně tak nekonečné azurově modré nebo hvězdné nebe. Nikdy mi nepřišla obloha tak obrovská a nádherná jako při nocování pod širákem v poušti Gobi. Mohl bych mluvit i o tajemných pohřebištích, petroglyfech, Jeleních kamenech nebo klášterech. Volně se pasoucích stádech koní, jaků nebo ovcí a koz… Ale nejvíce je právě ta volnost, svoboda, kterou tam pociťuji nejenom v tom životě přírody ale i v sobě samém. Člověk má pocit, že mu patří svět, ale zároveň, že je mu zcela odevzdaný, je součást nějakého celku, kam přirozeně patří. V horách pijete vodu z řek, díváte se na hvězdné nebe, v noci si vás přijdou zkontrolovat vlci, nemusíte několik dní potkat živou duši. Rozlehlost země a těch konkrétních typů krajiny, kde člověk je, působí monumentálně a může děsit, ale mě to vždycky bavilo a osvobozovalo. Myslím, že tomu hodně přispívá pocit, že tam je spousta věcí stále podle přírodního řádu. V krajině se vždycky páslo, ale vybudovaného lidskou rukou tam toho mnoho není.

Pastva zvířat je v Mongolsku tradičním způsobem obživy. Se strmým nárůstem počtu hospodářských zvířat a úbytkem vláhy v půdě ale i dříve úrodné stepi trpí. „Dokonale sestříhaným trávníkem” už často prosvítá holá půda. Foto: Václav Pecina

To zní až pohádkově. Zároveň věřím, že to leckdy může být pořádně náročné. Setkal ses tam někdy i s divokými koňmi, kteří v Mongolsku díky reintrodukci „přežili vyhynutí”? Jak často na ně člověk ve volné přírodě narazí? V čem se liší od „obyčejných” koní?

Na divoké koně v Mongolsku člověk narazí vzácně. Týká se to v podstatě jen několika vybraných chráněných území, které jsou od našich lesů daleko, takže bohužel ne. Je každopádně krásné pozorovat ten příběh a tím i další významnou pozitivní českou stopu v Mongolsku, kterých je tam opravdu hodně. Právě příběhy, jako píše Zoo Praha, dělají Česku skvělé jméno ve světě i v Mongolsku a je to něco, na co můžeme být skutečně hrdí.  

Nicméně, abych se vrátil ke koním, skoro všude člověk narazí na ty polodivoké. Tedy, jsou to koně chovaní, ale po mongolském způsobu. To znamená, že jdou v podstatě tam, kde se jim zlíbí. Drží se ve stádech, uvidíš je každou chvíli, ale jsou velmi plaší. Pohladit se nenechají, snad až na hříbata, dokud jsou ještě malá a více zvědavá než bázlivá. Můžeš na ně narazit v lesostepích, stepích, někdy i v pouštích, ale můžou tě překvapit dokonce i v lesích vysoko v horách. Když nad tím tak přemýšlím, v porovnání s nějakým naším standardem tedy rozhodně žádní obyčejní koně v Mongolsku nejsou.

Shánění stád koní v mlžném oparu. Z hospodářských zvířat to jsou právě koně, kdo se odváží nejhlouběji do lesa. Potkáte je i v místech, kde byste čekali už jen jeleny a medvědy. Foto: Václav Pecina

Co se vám v Mongolsku už podařilo? Z čeho máš radost?

Tady by se dala jmenovat spousta věcí. Určitě bych rád zmínil úspěšné studentské absolventy našich letních škol nebo studií na MENDELU. Absolvovali je například i díky podpoře našeho velvyslanectví a programu Erasmus+ a hlavně skvělé práci doktora Juřičky, který za vzdělávání a studenty neúnavně bojuje a snaží se pro jejich studia získávat financování. Je hezké vidět, když se takoví lidé úspěšně uchytí třeba na Akademii věd Mongolska, dostanou se do praxe nebo pokračují třeba na doktorská studia a jsou hybateli změny k lepšímu. 

Radost mi dělají i výstupy s mongolskými kolegy, ať už se jedná o knihy nebo vědecké články. Těší mě také to, že nás vnímají díky našim výsledkům jako experty a autority, jejichž názor má pro směřování lesnictví v Mongolsku váhu. To souvisí také s úspěchy v implementaci věcí přímo do praxe, spolupráci s místními nebo ministerstvy. 

Důležitá je pro mě také pozitivní zpětná vazba na naše školení, když vidím, jak se učí a posouvají i samotní lesníci, kterých se nám podařilo proškolit několik desítek. Vedle výše zmíněného se nám v posledních dvou letech povedlo také například vysadit přes 3 000 sazenic různých druhů dřevin, tisíce jich ochránit proti okusu zvířaty a vyznačit a otevřít první turistickou stezku. 

Největší radost mám ale asi z věcí souvisejících s lesní pedagogikou, ať už jde o deskové hry nebo přímo zážitkovou pedagogiku. Je krásné, když vás místní ocení, poděkují vám, když vidíte, jak vám úspěšně roste vysázený les. Sledujete všechny ty výsledky. Ale vždycky je tady ta nejistota, jestli to, co děláte, opravdu pomůže, jestli to něco změní, jestli ty mizející lesy zachráníme. V lesnictví totiž většinou vidíte výsledky až po mnoha letech. Často je posoudí až další generace. Proto mě nejvíc potěší, když vidím, že to, co děláme, dělá radost. A to bývá právě u těch her. Je v podstatě jedno, jestli jsou to děti nebo dospělí, baví se úplně stejně. Soutěží, škádlí  se a smějí se. A přitom se učí o lese. Tyto radosti pro mě proto znamenají hodně, naplňují mě, a fungují i jako povzbuzení, že to, co děláme, má smysl. Zároveň věřím, že právě ta radost spojená s lesem je semínko, které vyklíčí i ve větší zájem o les a jeho ochranu. 

Hra na požár a mateřský strom. Děti chrání jako silná kůra strom, který tady zůstal po požáru. Mongolský student lesnictví představuje oheň, který se snaží přes kůru dostat a strom spálit. Foto: Václav Pecina

Co máš v plánu ještě letos stihnout?

Jak jsem se již zmínil, pracuji teď na přípravě naučné stezky, která vzniká s podporou České rozvojové agentury a Velvyslanectví České republiky v Ulánbátaru. Tu bychom chtěli nejpozději v říjnu otevírat. Doufám tedy, že všechno stihneme na čas a v říjnu se budu moci zúčastnit jak instalace připravovaných naučných tabulí a her, tak také slavnostního otevření. Určitě bych se také ještě rád věnoval datům, která letos posbírali studenti MENDELU při výjezdu s doktorem Juřičkou, a která zahrnují například i sociologická šetření věnovaná právě stezkám, ale také hodnocení úspěšnosti výsadeb, mapování českých rozvojových projektů v Mongolsku nebo zkušenosti mongolských učitelů a pastevců. V neposlední řadě bych rád letos realizoval nějakou větší akci věnovanou Mongolsku, na které by proběhlo také první promítání dokumentu, který jsme v posledních letech v Mongolsku natáčeli. 

Pro úspěšnost výsadby je klíčová nejen její ochrana, ale také kvalita sazenic. Přispět určitě může i pozitivní nálada. Foto: Václav Pecina

To zní jako hodně práce. Držíme palce, aby všechno proběhlo dle tvých představ. Doporučil bys na závěr čtenářům návštěvu Mongolska? Máš nějaké tipy, co by rozhodně neměli minout nebo vynechat?

Velmi děkujeme. Na to se ještě musíš ptát? Doufám, že už všichni vyhledávají letenky. V Mongolsku platí pro občany České republiky do 30 dnů pobytu za účelem turistiky bezvízový styk. Je to sotva pár týdnů, co začaly také létat přímé spoje z Prahy do Ulánbátaru. Cestování do Mongolska je díky tomu zase o něco jednodušší. Zvedá se i kvalita podmínek na místě. Pokud chce člověk zažít nefalšované divoké Mongolsko, určitě bude mít příležitost, stačí vyrazit na venkov. Ale pokud si chce užít komfort a pohodlí, je už i tohle docela dobře možné. Luxus se dá najít jak v hlavním městě, tak už i u těch hlavních turistických lákadel. A i kdyby se náhodou něco vážného nepovedlo, tak se dá vždycky spolehnout na naše skvělé velvyslanectví, které dokáže vyřešit snad úplně cokoliv. 

Tipů by byly desítky, a to jsem procestoval jen velmi malou část Mongolska. Na západě ani východě jsem třeba ještě nikdy nebyl. Tím, že je to velká země, záleží strašně moc na tom, kolik se jí věnuje času. Obecně se dají za velká lákadla označit třeba jezero Chövsgöl, Planoucí útesy nebo národní parky Gorkhi-Terelj a Hustai. Dá se jet na vodopády, vulkány, divoké koně nebo za kulturou třeba v podobě chrámů, šamanů, sokolníků nebo tradičního festivalu Nádam. Určitě byste ale neměli vynechat naši první mongolskou českou turistickou stezku Dugui Tsagaan na jihu Ulánbátaru.

Lesy v hornatém Mongolsku vystupují do vysokých nadmořských výšek. V tomto případě les začíná řídnout kolem 2 200 m n. m. Foto: Václav Pecina

Ing. Václav Pecina, PhD. je výzkumník z Mendelovy univerzity v Brně (MENDELU). Vystudoval obor European Forestry na MENDELU, doktorské studium absolvoval na Vysokém učení technickém v Brně v oboru Chemie životního prostředí. Aktuálně působí na Ústavu ekologie lesa na Lesnické a dřevařské fakultě MENDELU. Odborně se zabývá znečištěním životního prostředí, ekologií lesa, udržitelností a rozvojovými projekty. Do Mongolska jezdí pravidelně od svých devatenácti let.

Co vás vedlo k rozhodnutí opustit byt, vyměnit ho za maringotku a začít zachraňovat zvířata v nouzi?

K tomuto kroku mě dovedla moje nemocná kobylka Eliška. Měla rakovinu a já potřebovala být kvůli léčbě s ní. Časem k Elišce přibyli i další zachránění koně, ovce, prasátka, slepice a kočky… Když víte, že těm zvířatům nikdo jiný nepomůže, tak vám to nedá.

Vystudovala jste ošetřovatelství a chovatelství a celý váš život se točí kolem zvířat. Měla jste k nim blízko už od malička? 

Ano. Vždy jsem chtěla psa nebo kotě a mamka byla proti, ale nakonec jsme dostali morčátko Filipku, kterou našla sousedka vyhozenou v krabici v zimě u přehrady. Pak jsem přinesla několik křečků, také jsme měli jezevčíka Robinku, a nakonec jsme zachránili i několik koťat.

I když jste žila ve městě, starala jste se o zvířata – například o slony v zoo. Jací jsou?

Sloni byli úžasní, hlavně slonice Gulab a Shanti. Rozhodně se mi po nich stýská, ale s tím, co dělám, by práce v zoo skloubit nešla. Například Shanti mě překvapila tím, jak byla hodná, když jsem byla nemocná.

O kolik zvířat se nyní staráte? Jak se k vám dostávají?

Teď tu máme 46 zvířat, z toho 18 koní. Koně a ovce se k nám většinou dostanou, když mají jít na jatka. Kočky zase jako nalezenci.

Foto: Nadace Lilie a Karla Janečkových

Proč jste se rozhodla zahrnout do své práce hipoterapii a kroužky pro děti?

Zatím jsme pouze přidružené středisko hipoterapie, máme tu teď nově dvě zachráněná hříbátka haflingů a s těmi bychom se chtěli hipoterapii věnovat. Na kroužcích pro děti mě baví to, že alespoň některé děti si koně zamilují a budou k nim mít hezký vztah. Také se naučí, že u koní je to především práce a jízda je až odměna.

Založila jste spolek na ochranu starých a nemocných koní Bajan. Kdo a jak se může zapojit a pomoct?

Uvítáme pomoc jak fyzickou, tak finanční. Na fyzickou pomoc je potřeba se telefonicky domluvit, jedná se například o pomoc se stavbou ohrad, přístřešků a podobně. Pokud jde o pomoc s úklidem výběhů a stájí, tak se to nemusí plánovat dopředu a stačí se ozvat den předem.

Jak se vám žije v maringotce? Jaké jsou pro vás osobně největší plusy a mínusy oproti bydlení v městském bytě?

Největším plusem je pocit svobody a mínusem je to, že si musíte vše zařídit sami, ať už jde o elektřinu, vodu, plyn a podobně. Navíc pokud se staráte o zvířata, je to práce, která nikdy nekončí. V současné době zabere 10 až 14 hodin denně.

Co byste poradila lidem, kteří by se také rádi zapojili do péče o zvířata v nouzi, případně založili podobné útočiště, jaké máte vy?

Určitě je třeba si to dobře rozmyslet a nebrat si víc zvířat, než na kolik vám stačí síly. Letošní záchrana haflingů byla už na hraně našich možností… Přesto v tom chceme pokračovat, ale je třeba více plánovat a sehnat si i dopředu pomocníky. Nejde být na to sám.

Lenka Vrabcová vystudovala chovatelství cizokrajných zvířat. Pracovala jako ošetřovatelka slonů v zoo. Kvůli nemoci vlastního koně se přestěhovala do maringotky uprostřed přírody, kde postupně vybudovala útočiště pro zvířata v nouzi. Založila spolek na ochranu starých a nemocných koní Bajan, prostřednictvím kterého můžete její činnost podpořit.  

Jarní babyboom rozveselil brněnskou zoo

V brněnské zoo bylo jaro velmi plodné. Na svět tam přišla řada mláďat, návštěvníci se mohou těšit například na malé bazilišky či želvy pavoukovité. Přibyl i papoušek vlaštovčí. Zvířecích děťátek je zkrátka spousta.

Tři malí bazilišci zelení a dvě želvy pavoukovité, které Zoo Brno pravidelně odchovává od roku 2017, jsou už k vidění. Tento kriticky ohrožený druh želv má v péči 22 zoologických zahrad po celém světe. Za poslední rok se jen pěti zahradám podařil jejich odchov, brněnská je v tom údajně jediná v Evropě.

Želva pavoukovitá. Foto: Zoo Brno

Supi bělohlaví odchovávají své první mládě

V ostravské zoo si chovatelé užívají péči o prvorodiče. Páru supů bělohlavých se tam narodilo jejich první mládě. Přestože nově sestavený pár od počátku společně fungoval bez problémů, trvalo čtyři sezony, než se postupně naučil při hnízdění spolupracovat. „Nakonec se ptákům nyní daří úspěšně odchovávat mládě. Byla k tomu zapotřebí i asistence chovatelů, ale je velmi pravděpodobné, že i do budoucna budou fungovat jako rodiče spolehlivě. Přirozeně odchovaná mláďata pak mohou být poskytnuta pro vypuštění do volné přírody,“ uvedla zoologická zahrada.

Sup bělohlavý je nejpočetnější evropský sup. Na řadě míst byl ale v minulosti vyhuben. Díky odchovu v lidské péči však mohl být znovu navrácen do přírody. Kromě jižní Evropy se tento mrchožrout vyskytuje v subtropickém pásmu Asie a Afriky.

V České republice vznikla nová rezervace divokých koní a zubrů

V jižních Čechách nedaleko Lipenské nádrže, na místě bývalého golfového hřiště, vznikla nová lokalita pro zubry a divoké koně. Celkově je dvanáctou v naší republice. Na místo byla převezena zvířata z rezervace v Milovicích. „Odchyt zvířat byl velmi náročný, oproti předpovědi počasí se velmi rychle oteplilo, takže jsme museli spěchat, jinak by uspaným zvířatům hrozilo přehřátí,“ uvedl ředitel Dalibor Dostál.

Rezervaci u Lipna založila společnost Jihočeské ekofarmy, zvířata pro ni bezplatně poskytla společnost Česká krajina. „Rezervace po vzoru milovického projektu zakládají města, kraje, neziskové organizace, soukromí vlastníci pozemků a ode dneška i zemědělské podniky,“ sdělil v den převozu Dostál. Podle jeho slov může být právě pro ně pastva velkých kopytníků do budoucna atraktivní, protože by mohla být řešením pro plochy, které musí zemědělci ponechávat bez hospodaření. Tato pastva navíc obnovuje a zvýšuje biologickou rozmanitost krajiny.

Jak to celé začalo?
Sama jsem měla úraz a byla jsem nějaký čas na vozíku a o berlích, rehabilitovala jsem právě se Sagim a všimla jsem si, jak je citlivý. I když jsem byla naprosto nepohyblivá, tak přijal i vozík a berle, jako by to byla moje součást. Jednou jsem měla velké bolesti a problémy s nohou, on na ni dával pozor, nechtěl mě nechat chodit. Druhý den jsem skončila v nemocnici, jelikož mi v noze našli dvojitou trombózu. Zpětně jsem si říkala, že to musel cítit, že to musel vědět. Přítomnost Sagiho mi celou dobu dodávala sílu a zapomínala jsem na bolest.

Celá moje rehabilitace byla dost bolestivá a zdlouhavá. Když jsem byla v nemocnici, náhodou mi přišlo video koně z Francie, který navštěvuje hospicy, a moc mě to zaujalo. Začala jsem všechny své myšlenky směřovat k tomu, že bychom to mohli zkusit také. Plánování, jak by naše návštěvy mohly vypadat, mi v té době moc pomohlo a zároveň zaměstnalo hlavu. Naše první návštěva byl vánoční dárek pro staršího pána v domově ve Velvarech. Neměla jsem velká očekávání, ale Sagi předvedl naprosto skvělou práci. Spořádaně kráčel vedle invalidního vozíku a soustředěně se pánovi celou dobu věnoval. Nejdříve jsem na návštěvy jezdila při práci, na konci roku 2021 se mi stala naše práce zaměstnáním. I v období covidu jsme využili každé možnosti k návštěvám.

Ze začátku jsem oslovila pár zařízení sama, nyní už se mi hlásí samy a musím mezi nimi vybírat a vše pečlivě časově plánovat. Myslím, že nejméně 2 roky máme co dělat. Některé domovy z našich začátků navštěvujeme pravidelně.

Ne každý si troufne koně pohladit, pro některé lidi to může být velký výkon. Foto: Asistenční jednorožec

Asistenční jednorožec, to není obvyklý název…
Než jsme začali se Sagim jezdit na návštěvy, byla u nás na návštěvě malá holčička. Česala mu hřívu, Sagi měl u ní skloněnou hlavu a oba byli hrozně spokojení. Najednou mu říká: „Ty jsi jako asistenční jednorožec,“ a mě to tak zaujalo, že když jsme přemýšlela, jak projekt pojmenovat, bylo to jasné. Později jsem zjistila, že se tak jmenuje i knížka pro děti.

Jak probíhají návštěvy s koněm/poníkem?
Jezdíme především do domovů seniorů a do hospiců. Nejdříve komunikuji s vedením, jak návštěva bude vypadat. To, kam jedeme, přizpůsobuji koním, jezdíme s každým maximálně jednou týdně. Vzdálenější cíle musím odmítat s ohledem na koně. Chci, aby pro ně cesta byla snesitelně dlouhá.

Vždy když přijedeme, nastane pozdvižení, nadšení a velké těšení. Většina klientů je překvapená, že je kůň velký (Sagi) anebo naopak malý (Elí). Většinou se potkáváme ve venkovních prostorách, ale Sagi má za sebou i pár návštěv v interiéru. Ale není to ideální vzhledem k dostatečnému prostoru a bezpečnosti. Pro mini poníka Elí tak budou návštěvy interiéru vhodnější. Máme klienty chodící, ležící, sedící, o chodítku, na vozíku, nevidomé, neslyšící, nic z toho není problém. Jen jsme museli omezit kapacitu na 30 klientů, aby to bylo komfortní jak pro klienty, tak pro koně. Sagi si zvládne sám říct, kdy potřebuje skončit – začne hrabat. Za 4 roky návštěv mne naučil vnímat jeho potřeby a sdělení.

Někteří klienti jsou odvážnější a zkusí si třeba s koněm malou procházku, někteří ho jen hladí a češou. Z vlastní zkušenosti chápu, že pro některé může být i jen pohlazení hlavy koně hodně fyzicky náročné. Sagi je opravdu velmi empatický, on nastaví hlavu tak, aby si ho pohladit mohli, aby to zvládnul každý. Pozná, koho co bolí, a přizpůsobí se tomu. Řídí si to skoro sám. Někteří klienti se mohou bát, kůň může být pro ně velký, přeci jen sami sedí na vozíku. Nikdy do kontaktu nenutím, vždy společně domluvíme, jaká vzdálenost od koně je pro ně příjemná. Většina ten strach nakonec sama překoná a klienti jsou potom na sebe pyšní, že to zvládli. Při jedné návštěvě si dokonce pán začal se Sagim tiše vykládat. Personál byl velmi dojatý, protože to byla jeho první slova po dlouhé době. Sagi se na některé klienty silně napojí a nechce odejít, položí si u nich hlavu a nechává se hladit. Necháváme plynout emoce, slzy i smích. Díky našim návštěvám jsem poznala spoustu lidí, hodně zajímavých osudů a vyslechla řadu neuvěřitelných lidských příběhů.

Klienti jsou chodící, sedící na vozíku, o berlích nebo i ležící na lůžku, všichni se mohou doytkovou terapií potěšit. Foto: Asistenční jednorožec

Jací koně se na hipoterapii hodí?
Za sebe bych doporučila koně staršího 5 let, s klidnou a empatickou povahou. Samozřejmě je potřeba důsledný trénink, doporučuji složení specializačních zkoušek České hiporehabilitační společnosti. Kůň musí být zvyklý na všechny možné situace, ochotně s člověkem spolupracovat a soustředit se. Elinka je právě ve výcviku – učíme se na pokyn couvat, ustupovat, stoupat na stupínek a spoustu dalších věcí, které se nám u návštěv budou hodit. Příprava koní nikdy nekončí, je potřeba na sobě stále pracovat. Nejdůležitější je bezpečnost, zvláště se starými lidmi, kteří jsou křehcí.

Věnuje se tomu více lidí v republice?
Je čím dál tím víc lidí a koní, kteří se dotykové terapii začínají věnovat. Všem doporučuji a odkazuji na Českou hiporehabilitační společnost, protože má dobře daná pravidla. Zároveň si mohou zařízení ověřit, že si zvou na návštěvu certifikovaného koně, který prošel výcvikem. Jsem moc ráda za všechny, kteří nám pomáhají a podporují nás našich cestách. Moc děkuji všem soukromým dárcům, firmám a nadacím, díky kterým můžeme jezdit a rozdávat radost.

Veronika Volgemutová s Elinkou a Sagim. Foto: Nadace Lilie a Karla Janečkových

Medailonek

Veronika Volgemutová se původně chtěla věnovat drezuře, potkal ji však vážný úraz. S rehabilitací a zotavením jí pomohl právě kůň Sagi. Sagi absolvoval speciální terapeutický výcvik, složil zkoušku a od té doby podnikl s Veronikou přibližně 40 výjezdů za seniory, které jsou pro domovy a hospicy zdarma. V jeho stopách teď putuje i poník Elinka, kterou čekají první návštěvy a také složení zkoušek.

V Krkonoších začala v červnu po zimní pauze pastva hospodářských zvířat. Krávy, ovce, kozy a koně tak můžete nyní opět potkat při svých toulkách podhůřím i ve výše položených lokalitách hor. Pastva a péče hospodářů o tamní louky pomáhají navracet do přírody nedávno ztracenou druhovou pestrost rostlin i živočichů. Správa Krkonošského národního parku proto nabádá návštěvníky hor, aby dávali pozor při přehánění stád, nestavěli se jim do cesty, neplašili je a volali správu parku v případě, že zvířata uprchnou.

Krkonošské louky začali lidé vytvářet ve středověku. Na budních enklávách, z nichž jsou nejznámější Zadní Rennerovky, Friesovy Boudy, Dvoračky, Braunovy louky nebo Sklenářovice, hospodařili až do konce druhé světové války. Díky téměř pětisetletému hospodaření vznikla v Krkonoších unikátní luční společenstva s vysokou přírodní a kulturní hodnotou. „Ze své podstaty pastva na horských loukách podléhá řadě náročných podmínek, ale když se dílo podaří, jsou všichni spokojeni: pasená zvířata, rostliny, živočichové, hmyz, hospodáři, turisté i ochranáři,“ uvedl tiskový mluvčí Správy Krkonošského národního parku Radek Drahný.

Autorský článek Gabriely Brázdové s použitím informací z KRNAP, Radio Wave

Na stránkách projektu stačí zvolit koně podle výběru, zadat svůj email a datum dovolené. Po obří klávesnici propojené s vaší elektronickou schránkou se pak zvíře projde či proběhne vždy, když během dovolené obdržíte pracovní email. Výsledek vás nepřekvapí, jedná se o náhodné uskupení znaků a písmen.

Pomocí kampaně chce Island podpořit turisty v rozhodnutí naplno si užít krásy této severské země bez neustálého tlaku být v zaměstnání k dispozici a denně kontrolovat svoji poštu. Služba má tak především lidem pomoci vypnout a užít si přítomný okamžik.

Zdroj: Visit Iceland, Goodnewsnetwork

„Dcera jezdí na hipoterapii pravidelně již šestým rokem. Koníky miluje, moc jí pomáhají udržet si rovná záda a oddálit skoliózu, posílit core, protáhnout zkrácené svaly,“ vyjmenovává benefity z vlastní zkušenosti Jindra Landová, která je zároveň dobrovolnicí Centra hiporehabilitace Mirákl.

Centrum si klade za cíl zlepšovat životy rodin s dětmi s postižením. Pacientům pomáhá především formou rehabilitačních pobytů. „Každý den je plný aktivit, které jako celek slouží k rozvoji fyzických a psychických dovedností dětí. Dvakrát denně probíhá hipoterapie a jednou denně canisterapie. Dále jsou do programu zařazeny aktivity s využitím koní, mixterapie, arteterapie a muzikoterapie. Díky souhrnu všech aktivit a nastavení individuální práce s každým dítětem je výsledkem každého pobytu zlepšení pohybového chování a celkové psychosociální zlepšení,“ uvádí hlavní fyzioterapeutka Kateřina Čapková.

Protože je v hipoterapii hlavním léčebným prvkem pohyb koňského hřbetu v kroku, vybírá se každému klientovi kůň individuálně, aby vyhovoval právě jeho potřebám. „Pohyb každého koně je totiž velmi rozmanitý a závislý na plemenu koně, na tempu kroku, délce kroku nebo způsobu vedení koně,“ vysvětluje Čapková.

Samotná hipoterapie pak vždy probíhá pod dohledem zkušeného fyzioterapeuta a vodiče koní. Koně musí mít speciální výcvik a sami musí být v naprosté fyzické a psychické pohodě, aby mohli pomáhat co nejlépe – jednoduše musí mít sami ze své práce radost. Kontraindikací je velmi málo, nicméně je vždy třeba posoudit vhodnost této metody pro každé dítě individuálně.

Zdroj: Centrum hiporehabilitace Mirákl

„Vliv ostropestřce a fyzické zátěže sportovních koní na biochemické parametry krve nebyl doposud prozkoumán. Pakliže bude prokázán pozitivní efekt, a dosavadní zjištění tomu nasvědčují, na zdravotní ukazatele v souvislosti se snížením negativních dopadů stresu, tato technologie může být rozšířena i do dalších odvětví výživy nejen zvířat, ale i člověka,“ uvedl Petr Konvalinka, předseda Technologické agentury České republiky, která výzkum finančně podpořila.

Ostropestřec mariánský má prokazatelné pozitivní účinky na zdraví. Kromě koní byl podáván taky některým hospodářským zvířatům a jeho pozitivní vliv byl potvrzen několika farmaceutickými studiemi. Populární je zejména pro svou nulovou toxicitu. „Látky obsažené v semeni ostropestřce mají potenciální vliv na zmírnění nebo prevenci negativních důsledků fyzické zátěže na organismus. Mohou pozitivně ovlivnit i energetický metabolismus během samotné fyzické zátěže sportovních koní,“ vysvětlila Hana Dočkalová z Mendelovy univerzity v Brně. Tříletý výzkumný projekt bude dokončen příští rok. Výsledky pak budou k dispozici v podobě série odborných článků.

Zdroj: TA ČR

Co vás bavilo jako malou holku? Měla jste odjakživa ráda zvířata?

Ano, ke zvířatům jsem měla blízko už od malička. Dědeček měl jednu z prvních chovných stanic Aljašského malamuta u nás, doma i u babičky s dědou jsme měli kočky, chodila jsem jako dítě do chovatelského kroužku a později i do jezdeckého oddílu. Jako malá jsem snila o tom být baletkou nebo žokejem. Uvažovala jsem i o studiu oboru Chovatel a jezdec koní. Bohužel úraz kolene a později i pád z koně nakonec zařídily, že moje kroky vedly úplně jiným směrem. K ježdění jsem se ale postupně vrátila na vysoké, v té době jsem si koupila i prvního vlastního koně. 

V jakém životním období vám vstoupila do života Relace – ex-dostihová kobyla, která by bez vašeho zásahu skončila na jatkách?

Když jsem zachránila Relaci, žila jsem v Praze, takže jsme s novým přítelem řešili, zda se k sobě sestěhujeme a budeme hledat ustájení u něj v Podkrkonoší nebo v Praze. Nakonec jsme se obě stěhovaly do Podkrkonoší, já jsem ještě nějakou dobu pendlovala mezi Prahou a novým domovem kvůli práci, než jsem své působiště úplně přesunula. Kromě obrovské životní změny to pro mě znamenalo i návrat za volant po letité pauze.

Na péči o zvířata jste ale nakonec zůstala sama… Jak se vám ji daří kloubit s prací?

Ve chvíli, kdy jsem zůstala po rozchodu se zvířaty sama, musela jsem dát v práci výpověď, protože nebylo možné skloubit jedenáctihodinové směny a péči o všechna zvířata. Aktuálně tedy pracuji na volné noze, abych se mohla zvířatům přizpůsobit, na druhou stranu je to na úkor stabilního a slušného příjmu. Zatím hledám cestu, jak vydělat dostatek, abych si mohla občas dopřát něco i já, a zároveň mít časově variabilní práci. Za zvířaty zatím dojíždím, ale mým velkým snem je mít vlastní statek, kde budeme žít všichni pohromadě.

Jaký osud obvykle čeká dostihového koně po ukončení kariéry? Je jeho odvoz na jatky spíše smutnou výjimkou nebo standardem?

Odvoz na jatky v dnešní době už není běžnou záležitostí, nepopírám ale, že někteří chovatelé třeba měli dříve takovou praxi. Obecně největším problémem vyřazených dostihových koní vždy bylo, že byli prodáváni pod cenou a často pak končili v rukou nezkušených chovatelů, kteří jim nebyli schopni poskytnout dostatečnou péči. Paradoxní situaci pak přinesl poslední covidový rok. Je dost lidí, kterých se krize ekonomicky nedotkla a zároveň mají kvůli omezení cestování a aktivit více času, kupní síla na trhu koní tak roste. To je dobře pro vyřazené koně z dostihů, protože vládní omezení se dotkla i dostihového sportu a vyřazováno je více koní. Nezbývá než doufat, že koně nebudou potkávat stejné osudy jako „covidová štěňata“ a nebudou končit špatně, až noví „koňáci“ zjistí, že najednou nemají čas nebo je nový koníček nebaví.

Vy se ale ujímáte zvířat, která měla těžký osud a jsou jen těžko umístitelná. Je to, například ve srovnání se psy, v případě koní častější problém?

Stará nebo handicapovaná zvířata mají obecně menší šanci na umístění. U koní ale ještě hraje roli fakt, že jejich chov je náročnější na prostor, čas i finance. Já osobně spíš vidím problém v tom, že azylů pro hospodářská zvířata je zde málo, moc se o nich nemluví a nejsou podporovány ze státních peněz jako azyly pro drobná zvířata zřizované obcí. Také většina sbírkových akcí myslí pouze na azyly pro drobná zvířata, nebo se do nich my s velkými zvířaty nemůžeme přihlásit, protože nejsme vedeni jako útulky.

Všichni koně, které mám aktuálně v péči, u mě asi i dožijí. Není to ale dáno jen stářím nebo handicapem, ale i tím, že kůň je stádové zvíře. I když tu mám třeba kobylku, kterou bych mohla umístit, je tak pevně fixovaná na vůdčí klisnu stáda a ona na ní, že bych ten krok nepodstoupila. V tomto ohledu je to s koňmi horší než se psy nebo kočkami.

Jak s koňmi vůbec pracujete? Bylo těžké získat si například důvěru Relace, která neměla lehký osud?

Jsou jisté všeobecné rady, které u koní platí a kterými bychom se měli řídit. Občas se ale objeví kůň, co se všem příručkám vymyká. To byl případ Relace. Takže jsem hledala rady na internetu i v knížkách, probírala ji kde s kým. Ona je opravdu obrovský oříšek. Ale myslím, že nějakým způsobem se už známe a kus práce jsme spolu udělaly, je víc čitelná než dříve, už znám některé její vzorce chování.

Co jste říkala na ocenění Laskavec 2020?

Samozřejmě mě to velmi překvapilo a potěšilo, že si někdo váží toho, co dělám, a Nadace Karla Janečka se rozhodla mě za to odměnit. Natáčení bylo náročné, ale myslím, že z toho všichni měli radost a byl to příjemně strávený den. A finanční dar k tomu vázaný mi také moc pomohl. Navíc to pomohlo i spolku dostat se do povědomí širší veřejnosti, bez tohoto ocenění by vlastně nevzniklo ani dnešní povídání. Takže ještě jednou moc děkuji.

Aby byla jízda bezpečná pro zvíře i jezdce, musí kůň spolehlivě zvládat slovní pokyny jezdce a dokonale ho poslouchat. Kromě toho musí být trénovaný, aby se nesplašil v nečekané situaci. Zvládat by měl také povel stát nebo se nechat vymotat z lan. Koně proto nejprve projdou precizním, dlouhodobým a kvalitním výcvikem, aby si člověk i zvíře užili bezpečnou jízdu zasněženou krajinou.

Lyžař na rozdíl od hřebce nemusí být pro skijöring speciálně trénovaný. Stačí lyže, odvaha a dobrá nálada. Vyzkoušet si tuto unikátní aktivitu je možné na Šumavě, kde ji poskytuje spolek Equites Gabreta. Zájemci se mohou hlásit na telefonním čísle 606 425 219.

Koně do oblasti dorazili v roce 2018, ale tehdy byl rybník vypuštěný. Pozitivní vliv pastvy na tamní biotopy se tedy plně projevil až následující rok. „Chtěli jsme omezit jednotvárné rákosiny. Více je rozčlenit, pokusit se v nich obnovit dnes již zaniklou slatinnou louku, a hlavně v nich vytvořit prostředí, které by vyhovovalo co největšímu spektru druhů,“ popsal záměry ochranářů David Číp z organizace JARO Jaroměř. Tyto ambiciózní plány se nakonec podařilo naplnit. Divocí koně přitom nenarušili ani hnízdění vodních ptáků.

Velmi oblíbené se staly stezky, které koně v rákosinách vyšlapali. „Ke slunění je využívali obojživelníci, a dokonce ještěrky obecné, které se v rákosinách rybníka nalézaly ve velkém množství. Díky stezkám byly ještěrky jak blízko u vody, tak na sluníčku, kde se mohly vyhřívat, a současně byly skryté před zraky predátorů,“ doplnila zooložka Blanka Mikátová. Na změnu také kladně zareagovaly rostliny.  Rákosiny začínají být druhově pestřejší i v místech, kde byl původně pouze rákos nebo orobinec. To by mělo více vyhovovat některým druhům vážek, mokřadních motýlů nebo brouků. Do budoucna to vypadá s životem v rybníku příznivě.

Zdroj: Česká krajina

Realizace myšlenky odstartovala v roce 2017 koupí starého objektu ve Vlčkovicích v Podkrkonoší, na jehož úpravách Černá se svým týmem pracuje. „Staráme se o koně a k tomu pomalu vyklízíme a upravujeme objekt – v tuto chvíli hlavně bouráme. Upravit stávající nemovitost bude stát spoustu času a peněz, proto letos chceme zprovoznit alespoň provizorní řešení v podobě obytné buňky se zázemím pro návštěvy,“ vysvětluje Černá.

Pro projekt si přála starokladrubské koně jako ryze české plemeno. S ohledem na záměr hledala mezi starými klisnami, kde nalezla dvě nerozlučné staré kamarádky – bílou Amálku a černou Mantovu. Později přibyla ještě Wolfi, která kvůli nemocným nohám nemohla dále fungovat jako jezdecký kůň. Po několika měsících nejstarší Amálka zemřela, a tak mají nyní ve stáji dvě zbývající klisny.

„Až bude zázemí hotové, chceme pořádat malé přednášky a setkání u koní. Ze zkušenosti víme, že stačí dát impuls, důvod přijít – pro další dění stačí jen sledovat potřeby těch, kteří nás začnou navštěvovat,“ uvádí Černá. Záměrem je vytvořit místo pro setkávání lidí, kterým na stará kolena chybí čerstvý vzduch, aktivní pohyb a pohlazení koňské hřívy. Žádnou hektickou jízdárnu, ale klidný prostor, kde se budou potkávat staří lidé a staří koně.

A už první zkušenosti potvrzují, že toto spojení má smysl. Příkladem budiž příběh pětaosmdesátiletého pána, jenž pracoval celý život v zemědělství, ale poté žil sám v paneláku. Tak málo jako setkání s koňmi na čistém vzduchu stačilo, aby viditelně pookřál. „Proto pospícháme alespoň s provizorním řešením, ani lidé ani koně nemají čas čekat na ideální podmínky,“ uzavírá Černá.

„Kvůli extrémním vedrům a suchu roste na pastvinách méně trávy než obvykle. Na větší ploše tak zvířata najdou dostatek potravy,“ uvedl ředitel ochranářské společnosti Česká krajina Dalibor Dostál. Rezervace u Milovic významně přispívá k ochraně ohrožených druhů. Vyskytuje se na ní například 42 procent všech českých druhů denních motýlů.

Příroda slouží nejenom koním, ale i koně přírodě. „Divocí koně a další velcí býložravci jsou mimořádně atraktivní pro veřejnost. Díky nim můžeme ukázat, jak je důležité o krajinu pečovat. Bez péče, ať už je to pastva nebo kosení, by totiž postupně zarostla,“ přiblížil ředitel Agentury ochrany přírody a krajiny ČR František Pelc. Rezervace původně vznikla na místě bývalého vojenského prostoru Milovice.

Anglická studie prokázala, že koně dokážou rozlišit šťastný a rozzlobený lidský obličej. Zjistili to psychologové z Univerzity v Sussexu, kteří 28 koním ukazovali fotografie lidí s rozdílnými výrazy v tváři. Při pohledu na fotky naštvaných obličejů se koně zadívali hlavně levým okem, což je reakce spjatá s negativními podněty, vzrostla také jejich srdeční frekvence a byli ve větším stresu.

„Na tomto výzkumu je opravdu zajímavé, že ukazuje schopnost koní číst emoce i přes druhovou bariéru. Už dlouho jsme věděli, že koně jsou společensky sofistikovaný druh, ale nyní jsme poprvé zjistili, že dokážou rozlišit pozitivní a negativní výrazy u lidí,“ uvedla jedna z autorek studie Amy Smith.

Smith zdůraznila také to, že reakce u koní byla mnohem výraznější v případě negativních výrazů na zobrazovaných tvářích. Ukazuje to na jakýsi varovný systém, který zvířata upozorní v případě nebezpečí, které se právě za rozzlobeným obličejem může skrývat.

Vysvětlení pro nově objevenou koňskou schopnost se nabízí hned několik. „Koně si mohli přizpůsobit svou vrozenou schopnost vyčíst emoce u ostatních koní na lidské tváře během jejich koevoluce,“ uvedla další spoluautorka Karen McComb. Možné je ale i to, že se koně učí individuálně vnímat lidské výrazy až v průběhu vlastního života.

Novým domovem těchto zvířat, ke kterým brzy přibyde ještě hřebec, se stala aklimatizační ohrada v Milovicích na Nymbursku. Pro zvířata tak skončila více než dvacetihodinová cesta z anglického Exmooru, lodí přes kanál La Manche a ve speciálním nákladním voze přes Francii a Německo.

„Koně byli po dlouhé cestě samozřejmě velmi unavení, ale věříme, že v novém působišti rychle naberou síly. Snažili jsme se jim zde vytvořit nejlepší možné podmínky,“ uvedl Dalibor Dostál, ředitel společnosti Česká krajina. Po zhruba měsíčním pobytu v aklimatizační ohradě budou koně vypuštěni na čtyřicetihektarovou pastvinu, kterou bezplatně poskytlo město Milovice na celých deset let.

Veronika Kábrtová