Můj Mount Everest od Moniky Benešové je inspirativní cestou za snem, který by se pro většinu lidí zdál neproveditelný. Autorka se na Everest vydala jako žena trpící Crohnovou nemocí, a přesto dokázala vystoupat až na vrchol. Čtenáři oceňují zejména její autentičnost — popisuje nejen samotnou výpravu, ale i vnitřní zápas, pochybnosti a odvahu, která se rodí ve chvílích, kdy tělo i hlava odmítají spolupracovat. Tohle je kniha, která motivuje, povzbuzuje a připomíná, že nejvyšší vrcholy často nesouvisí s nadmořskou výškou.

Úplně jinou atmosféru přináší novela Hody od Gabriely Brázdové, která v recenzích sklízí překvapivě silné reakce. Čtenáři na Databázi knih oceňují, jak živě dokáže přenést čtenáře do vesnice, kde jsou stále živé moravské tradice — hody, kroje, víno, muzika i slavnostní nálada. Kniha ale není jen folklorní kulisou; vypráví milostný příběh, který je uvěřitelný, jemný a zároveň emotivní. Prvotina se vyznačuje krásným jazykem a atmosférou, která připomíná, že tradice mohou být stále plné života. Pokud hledáte dárek pro někoho, kdo miluje folklór, vesnické příběhy nebo jednoduše lidskou lyrickou literaturu, Hody budou perfektní volba.

Kniha Věci, o kterých se nemluví od Antonelly Lattanzi míří hlouběji. Název nelže. Autorka otevírá téma umělého oplodnění, které sama několikrát podstoupila. Co všechno to obnáší? Jaká jsou rizika? Co když se to nepovede? Je to titul pro čtenáře, kteří se nebojí jít pod povrch, hledají intenzivní literaturu a chtějí se čtením také něco naučit o sobě nebo o druhých.

A nakonec Zemička, kterou napsal rwandský rodák Gaël Faye o své vlasti. Je to syrová kniha o domově, kořenech a návratech, která jde až na dřeň. Jaké to je zažít občanskou válku? Může se z něčeho takového člověk vzpamatovat?

Debutová novela Gabriely Brázdové zaujme především netradičním zasazením děje – příběh se odehrává během několika málo dní moravských vesnických hodů. Takové prostředí není v české literatuře zcela běžné a nabízí jedinečný pohled na tradice, které možná neznáme tak, jak bychom si mysleli.

Mně osobně se líbilo prolínání minulosti se současností a také možnost nahlédnout na události očima obou hlavních postav. Kniha má navíc lehký nádech tajemna – není jasné, ve kterém roce se příběh vlastně odehrává.

Na první pohled se zdá, že půjde o jednoduchý a nenáročný příběh o letní lásce. Jenže to by byla trochu ohraná písnička. Postupně na povrch vyplouvají zvraty a zápletky, které k maloměstskému prostředí zkrátka patří. A i když je možná konec trochu předvídatelný, přesto vás dojme.

Kniha je patrně určena především ženskému publiku, ale věřím, že i muži si v ní mohou najít to své. Celkově jde o milý, čtivý a ne příliš rozsáhlý příběh, který je ideální pro letní dny – ať už na dece u vody, nebo u moře.

Jak se cítit skvěle? Autorka napsala knihu, která má ambici pomáhat ke zvyšování psychické odolnosti malých čtenářů. Ve svém textu radí, jak vést zdravé vztahy, mít silné tělo, kterému člověk rozumí a dobré návyky, jak pěstovat silnou vůli, odolnost i cílevědomost. Díky ní se mohou děti lépe zorientovat v tom, co se v nich odehrává. Kniha má velký potenciál sloužit jako předcházení (prevence) psychickým obtížím.

Foto: Gabriela Brázdová

Ludmila Bakonyi Selingerová je spisovatelka, která vydala už 18 titulů. Ten poslední určila malým a velkým čtenářům, představuje jim v něm základní pilíře psychického zdraví hravou formou. Text je dobře členěný. Čtenáři v knížce najdou stručnou teorii i mnoho různých cvičení. Každá kapitola obsahuje říkanku, otázky a zamyšlení pro čtenáře, jak vnímá danou problematiku on, popis toho, o čem je zrovna řeč, zdůraznění, na co si dávat pozor, vychytávky, jak si pomoci a pak různé hry a techniky. Kniha je sice určena dětem, ale hodit se může i dospělým, ať už rodičům nebo pedagogům. Ostatně spoustu věcí, které my, dospěláci, známe, si nikdy není na škodu připomenout, například: „Se strachem si můžeš povídat. Je to mnohem lepší, než se ho snažit potlačit. Tím on totiž roste a stává se hrozivějším.“

Foto: Gabriela Brázdová

Kniha má moc pěkné provedení, je psaná čtivě a přehledně, srozumitelným jazykem. Text doprovodila Aneta Žabková hravými ilustracemi. Malí čtenáři tento titul, který se věnuje duševnímu zdraví, jistě ocení. Zejména v době, kdy se psychické zdraví a prevence stávají čím dál důležitějšími tématy ve společnosti.

Dobrý den, napsal jste román Letnice, který se prodává doslova bleskovou rychlostí. Za rok stihl už pět dotisků, pokud se nepletu. Máte nějaký odhad, co může stát za jeho úspěchem?

Dobrá otázka. Netuším, protože tato realita je pro mne magickou, takže mohu jen hádat. Třeba čtenářům a možná i kritikům tento druh literatury v Česku scházel. Třeba má čtenář rád světy, ve kterých se mu dobře bydlí a ta knížka mu jeden takový nabízí. Třeba stačí kousek upřímné lidskosti, která snad v textu je. Třeba jsem měl jen štěstí.

Měl jste od začátku záměr psát příběh s prvky magického realismu? V Česku je to poměrně neobvyklé.

Neměl jsem v úmyslu psát magický realismus, ale měl jsem jasné téma, které by se bez prvků jistého ozvláštnění reality neobešlo, takže to vyplynulo nějak samo. Nepopírám, že to, co se nazývá magickým realismem v širším slova smyslu mám rád, takže jsem se tam zařadil neplánovaně ale vcelku logicky.

Kde hledáte inspiraci?

Téměř všude. Já ji teda moc nehledám, já ji jen potkává a občas uchopím. Inspiruje mě to, co jsem přečetl, viděl, slyšel i prožil – a hlavně to, co si v sobě nesu už léta.

Jak dlouho vám trvalo román napsat? Máte klasické zaměstnání. Jak je náročné zkombinovat psaní s prací?

Psal jsem ho asi rok a půl, ale velice extenzivně, i s několikaměsíčními odstupy od jednotlivých kapitol. Teprve poslední tři až čtyři měsíce před jeho dokončením jsem psal téměř denně, myslím tím několik hodin denně. Práce je právě ten odpočinek od psaní, doba, ve které se v hlavě poskládají další obrazy a věty, takže se to se zaměstnáním hezky doplňuje.

Byl to pro vás někdy boj nebo to šlo jako po másle?

Když jsem k tomu sedl a měl jsem chuť, čas a náladu, tak to šlo jako po másle. Já jsem poměrně líný, ale když už se dokopu k tomu, že si za počítač sednu, jde to relativně lehce. Ani jsem se moc nezadrhával, spíše jsem se pak musel brzdit, abych to příliš neroztahoval.

Děláte si myšlenkové mapy a promýšlíte děj dopředu nebo jste intuitivní typ psavce?

Nedělám si mapy v hmotném slova smyslu. Nekreslím si schémata, nedělám si osnovu, nerýsuji si děj. Ale v hlavě si držím něco jako pocitovou síť, jako když skládáte puzzle a těší vás nejen to, že jednotlivé dílky do sebe zapadají, ale i to, že ty dílky tvoří nějaký smysluplný obraz. Tuším, co chci říct, tuším, jak to asi chci říct, jako když se včela pohybuje po louce a přitom neustále ví, kde je slunce a kde je úl. Věřím, že to ostatní vyplyne samo.

Foto: Marta Nováková

Román jste posílal do nakladatelství, kde byli z rukopisu nadšení. Proč jste si vybral zrovna Paseku?

Uvažoval jsem nad nakladatelstvím, kterému by takový text mohl sednout, vyšly mi tak dvě až tři. Na stránkách Paseky byly jasně napsané e-mailové adresy redaktorů, takže jsem to nemusel zasílat na nějaký anonymní e-mail. Vybral jsem si Magdalenu Hennerovou a poslal jí rukopis jedno úterý o polední pauze. Ve středu mi odepsala zpátky a bylo. A bylo dobře.

Momentálně se podařilo prodat práva do zahraničí. Letnice tedy vyjdou v polštině, němčině a španělštině. Jaký to je pocit? Co přesně to znamená a obnáší?

Zatím ani nevím, co to všechno obnáší – a vlastně si nejsem jistý, jestli o tom smím mluvit. Ale protože tuto informaci zveřejnilo samo nakladatelství, tak asi ano. Samozřejmě jsem zvědavý, jak bude knížka vypadat a znít v cizích jazycích, a jestli ji vůbec budou schopni číst čtenáři z jiných kultur. Němci a Poláci asi ano, ale ten španělský překlad bude v Latinské Americe a na to přijetí budu opravdu zvědavý. Každopádně si myslím, že jsem připravil překladatelům pořádný překladatelský oříšek.

Můžeme se těšit v tomto roce na nějakou další knižní novinku od vás?

V tomto roce nejspíš ještě ne. Věci asi musí uzrát. Paradoxně kdyby Letnice neměly takový úspěch a nebyly tudíž jistým závazkem budícím očekávání, možná bych vydal něco ze šuplíku, ale teď mám vůči Letnicím jistý závazek a cítím, že by druhá knížka měla být minimálně stejně dobrá. Současně si přeji, aby byla jiná, zase trochu „překvapující“, takže paralelně píši několik textů, a když se některý z nich rozjede a rozzáří, tak ho vypustím ven.

Nechystáte se pověsit svou profesi na hřebík a začít se plně věnovat psaní?

Ne. Nerad bych byl na psaní závislý. To bych si nemohl dopřát ten luxus psát jen to, co mne baví a dát si na to jakkoliv dlouhý čas. Ale možná by mě bavilo profesionálně pracovat s textem – klidně i účelovým či komerčním. Třeba pro nakladatelství, média, reklamní agenturu, marketing – možná i politický, možná i anonymně. Ostatně něco takového činím i když dávám rozhovory, nebo když dělám autorské besedy. Kdybych byl mladší, uvažoval bych možná nad podobnou profesí. Bavilo mne dělat úpravu Letnic pro rozhlas, baví mne promluvy na besedách, ale v mém věku už se na juniorní pozici asi nehodím. Nejsem si jistý, že by o mě někdo stál. Navíc má práce mne zatím zaplať pánbůh baví a dává mi stejný smysl jako psaní. Říkám si, že se psaní plně oddám v důchodu. (smích) Je však možné, že budu v dohledné době spolupracovat na scénáři k seriálu, což je opět věc, která mne láká, a se kterou už mám nějaké zkušenosti z mého mládí, tak uvidíme. Ale teď žádnou radikální změnu ohledně změny profese nechystám, stejně jako se nechystám přestat psát.

Miroslav Hlaučo žije od roku 1990 v Praze. Vystudoval klinickou farmacii v Bratislavě, po ní také režii na DAMU a filmovou vědu na filozofické fakultě v Praze. Po krátkém období, ve kterém se živil uměním jako dramatik, divadelní a rozhlasový režisér a pedagog na Vyšší odborné škole herecké v Praze, pracuje už přes dvacet let v oblasti farmacie a medicínského výzkumu a vývoje buněčných biotechnologií.

Kniha je rozdělena do 18 kapitol, zaměřuje se obzvlášť na pravěk a cestu lidských předků k homo sapiens, ve které evolučně hrály ženy důležitou roli. Vysvětluje, jak do celé živočišné říše člověk zapadá a jak se vyvíjel. Od prvních kroků po dvou nohách, až k osidlování celé Země.

V každé části vypichuje i historické zajímavosti, víte například, že se nám dochovala i nejstarší lidská DNA patřící předkovy neandrtálců? Zohledňuje také poslední důležité objevy, například informace o druhu homo naledi, o kterých se někteří z nás dříve ještě ani neučili.

Velká část knihy se věnuje hlavně pravěkým dějinám, ale přehoupneme se i k historii bližší, ve které se zmiňují třeba důležité vládkyně a královny. Vše je pak shrnuto v poslední kapitole s časovou osou.

Kniha má nádhernou grafiku, která je laděna do dívčích tónů, takže mladé dívky určitě zaujme. Texty nejsou dlouhé, ale jsou poučné a zajímavé. Nejde tedy o žádnou nudnou historickou bichli, ale pěkně zpracované čtivo, ke kterému se děvčata mohou stále vracet.

V předvánočním čase možná hledáte tipy na zajímavé dárky pro vaše ratolesti a zrovna tyto knihy by vám určitě neměly ujít. Místo ve vaší knihovně si rozhodně zaslouží, a to nejen proto, že se vypořádávají s důležitými tématy, které dnešní děti řeší.

Zlé semínko, které vlastně není tak zlé
Slunečnicové semínko znají všechny ostatní semínka jenom jako zapšklé, zlé semínko. Ne vždy tomu ale tak bylo: dříve bylo šťastné se svojí rodinou na své slunečnici, než se ovšem jeho život otočil naruby. I přes nepřízeň osudu si ale uvědomilo, že nemůže být znovu šťastné, pokud se nebude chovat hezky k ostatním, a rozhodlo se, že s tím něco udělá.

Musím dodat, že můj syn u příběhu seděl celou dobu a ani nedutal. Velký vliv na to měly i působivé ilustrace, které dítě vtáhnou do děje. Ty jsou vlastní všem čtyřem knihám z této série.

Líný brambor, který se vydal do světa
Brambůrek z gauče má všechno na dosah a nemusí hnout ani brvou. Ale co se stane, když vypadne elektřina a on se ocitne tváří v tvář skutečnému světu venku? Jaké bylo jeho střetnutí s realitou? A co je hezčí? Žít opravdový život, nebo filmové představy skrze obrazovky? Tento příběh může dětem ukázat, že i svět venku má co nabídnout, a že opravdové dobrodružství a přátelství se nenachází za obrazovkami počítačů, tabletů a telefonů.

„Co když nemusím mít vždycky naprosté pohodlíčko? Co když jsem šťastnější, když dělím svůj čas mezi svá hejblátka a skutečný svět?“

Hodné vajíčko, které se učilo říkat NE
Kniha vypráví příběh o tom, jak je v životě potřebná rovnováha. Nikdo není dokonalý a vždy je správný čas na to, abychom začali pečovat o svoji duševní pohodu a také o vztahy s ostatními lidmi. Děti se díky ní dozví, že být až moc hodný může být někdy na škodu a že je potřeba nezapomínat sám na sebe. Vždycky nelze vyhovět všem a je dobré znát své hranice.

Šikovná sušenka, která hledala své místo
Sušenka se vždy cítila ve stínu ostatních lahůdek v pekárně – ale co když chytrý není ten, kdo zná všechny odpovědi, ale ten, kdo věří sám sobě? Sušenka se v pekárně mezi ostatními dobrotami cítila ze začátku nepatřičně. Jaká byla její cesta za zjištěním, že i ona je výjimečná a má na světě své nezastupitelné místo?

Nová kniha známého jihočeského autora Jiřího Hájíčka zavede čtenáře, jako již tradičně, na vesnici. K tématu života na dědině se spisovatel pravidelně vrací (Selské baroko, Rybí krev, Dešťová hůl). Tentokrát se však nevydal na cestu do minulosti: ve své nejnovější knize se zaměřuje na současnost a výzvy, které přináší.

Hájíček píše čtivě a svižně bez stylistických kliček, jak je u něj zvykem. Prvoplánovou lyriku by u něj čtenáři hledali marně. Soustředí se na věrohodné vykreslení mentality lidí na venkově. Kdo podlehne a kdo odolá lákavé nabídce? Kdo se upíše „ďáblu”? Kolik vztahů vstup vetřelce, společnosti Big Dragon, která nemá vztah k místu ani krajině, naruší? Co je opravdu v životě důležité? „Cestou po schodech dolů si Tomáš ještě v hlavě přehrával Vlastův hlas a jeho poslední větu před rozloučením: „Chlap v mým věku si přeje, aby po něm něco zůstalo.“

Foto: Gabriela Brázdová

Autor se věnuje tématům, která jsou nadčasová a pro čtenáře dobře uchopitelná. Netýká se to jen lidí na venkově, kteří museli někdy něčemu podobnému čelit, a v příběhu se tak mohou snadno najít.
Hájíček však nezůstává jenom u tohoto tématu a míří dál, díky čemuž může jeho kniha zaujmout širší skupinu čtenářů. Díky lince věnující se milostnému vztahu mezi stárnoucím Tomášem a stále ještě mladou Kristýnou, otevírá další témata jako je stárnutí, hledání domova, ukotvení, touha, naděje a různé obavy. Každý z nich má totiž jiné představy o životě. Zatímco Tomáš žije usedlým, tradičním životem na venkově, Kristýna žila ve městě, kde nebyla tolik vázaná, postupně ji to však volá zpátky na venkov. Je možné, že se vrátí? Jak náročné je mířit zpět se poté, co člověk jednou odešel? „Jen se ptám, jestli je to nespravedlnost, že je někdo starší a někdo mladší. Já jsem pořád ještě ve věku, kdy si můžu dovolit chtít všechno, maximum od života, od toho druhýho ve vztahu. A když to není ono, tak ještě pár let můžu čekat. Ty už cítíš, že si to dovolit nemůžeš,” říká Kristýna Tomášovi při jedné hádce.

Jak to mezi nimi dopadne? A co Big Dragon? Nechají se místní přesvědčit vidinou peněz, nebo budou hájit to, co jim už po generace patří? Jiří Hájíček rozhrává na necelých dvě stě padesáti stranách strhující drama, které stojí za to si přečíst.

Foto: Gabriela Brázdová

Hodickou knihovnu navštěvuje celkem přes 1 200 čtenářů, vybrat si mohou z bezmála 2 800 titulů. „Knihovna má ve svém fondu širokou škálu dokumentů, od tradičních knih a časopisů přes společenské hry a audioknihy až po e-knihy a e-audioknihy,“ uvedla porota. Místní knihovna v Hodicích získala také diplom Vesnická knihovna Kraje Vysočina v soutěži Vesnice roku 2024.

Městská knihovna Chodov v Karlovarském kraji získala ocenění za realizaci odvážného a inovativního konceptu samoobslužné komunitní knihovny s atraktivním programem, moderními technologiemi, sociální kavárnou a zahradou. „Knihovna je první městskou knihovnou v Česku, která umožňuje svým pravidelným čtenářům bezobslužný provoz mimo výpůjční dobu. Součástí knihovny je sociálně terapeutická dílna, výcvikové středisko denního stacionáře Mateřídouška,“ popisuje porota. Knihovna je umístěná ve zrekonstruovaném objektu bývalé výroby knedlíků a díky poloze k ní mají čtenáři dobrý přístup z autobusového nádraží či nákupního střediska.

„Blahopřeji všem oceněným a mezi nimi především zástupcům Místní knihovny v Hodicích, knihovny roku 2024. Jsou to knihovny v regionech, které často slouží jako středobody kulturního i občanského života. Dnešní den dokazuje skvělou práci českých knihovnic a knihovníků, kteří originálně a obratně přistupují k novým trendům a potřebám čtenářů. Díky za to, velmi si jejich práce vážím,“ řekl ministr kultury Martin Baxa při předávání cen v Zrcadlové kapli v Klementinu, sídle Národní knihovny ČR.

Cenu Městské knihovny roku vyhlašuje Svaz knihovníků a informačních pracovníků ČR. Letos zazářily knihovny na Moravě a ve Slezsku. Zlato získala Městská knihovna T. G. Masaryka Šumperk, druhé místo obsadila Regionální knihovna Karviná a bronz si odnesla Městská knihovna Rožnov pod Radhoštěm.

Krajina roztavených zvonů od Jana Štiftera

Jak daleko sahá paměť jedné rodiny? Jan Štifter se podobně jako v předchozích svých knihách (Sběratel sněhu, Světlo z Pauliny, Café Groll, Paví hody) vrací do minulosti. Ve vyprávění sedmi mužů se odvíjí pohnutý příběh prorůstající dvěma staletími. Povídky mohou stát samy o sobě, přesto však na sebe navazují, čehož si pozorný čtenář všimne. K orientaci v textu mu napomůže i rodokmen uvedený hned v začátku knihy.

Žít dál od Narine Abgarjanové

Arménskou autorku Narine Abgarjanovou jsme měli tu čest potkat na letošním veletrhu Svět knihy. V Česku se proslavila už svými předchozími knihami Tři jablka spadlá z nebe a Čtyři ženy a jeden pohřeb. Nakladatelství Prostor nyní vydalo další její dílo s názvem Žít dál.

Sbírka povídek vypráví o obyvatelích arménského městečka Berd, ležícího nedaleko hranic s Ázerbájdžánem. Autorka v jednotlivých příbězích skládá pestrou a mnohovrstevnatou mozaiku rodného města poznamenaného první válkou o Náhorní Karabach a jejími tragickými důsledky. Každá z postav si nese trauma, které jí válka zanechala. Ale lidé žijí dál. Aby oplakali mrtvé a nesli dál jejich památku. Aby pomáhali těm, kteří pomoc potřebují víc než oni. Protože život vždycky zvítězí nad smrtí.

Pozvedám své oči k horám od Petra Karase

Chystáte se do hor nebo na ně s láskou vzpomínáte? Pak byste si neměli nechat ujít knihu Pozvedám své oči k horám z pera kněze Petra Karase. V krátkých esejistických textech se vyznává ze své lásky k těmto majestátním obrům, předává čtenářům své poznatky o tom, co ho hory naučily, co mu daly a také vzaly, ale především o obrovské naději.

Ilustrační foto: Pexels

Blues pro bláznivou holku od Václava Hraběte

Jste příznivci poezie, ale Václav Hrabě vás dosud míjel? Nebo naopak, nemáte k básním vztah, četli jste je naposledy snad na základce, ale ve skrytu duše jste romantici? Pak zaručeně musíte sáhnout po titulu Blues pro bláznivou holku. Tyhle řádky vám připomenou, jaký to je být zamilovaný, mít zlomené srdce, vracet se z hospody nad ránem a spílat černému nebi.

Nejzasutější vzpomínka na lidi od Mohameda Mbougara Sarra

Senegalský francouzsky píšící autor Mohamed Mbougar Sarr začal publikovat jako velmi mladý a za svá díla posbíral řadu cen. Avšak právě Nejzasutější vzpomínka na lidi mu otevřela dveře do celého světa a tak vyšel i český překlad v nakladatelství Argo. Nejedná se o odpočinkové čtivo, ale bohatý literární zážitek. Jedná se o knihu o hledání opravdové literatury a osudové lásky.

Mladý senegalský spisovatel Diégane Latyr Faye objeví v Paříži legendární ztracenou knihu Labyrint nelidskosti, vydanou před více než osmdesáti lety, v roce 1938. Její autor, jistý T. C. Elimane, onehdy označovaný za „černého Rimbauda“, se po skandálu spojeném s vydáním románu záhadně ztratil. Diégane, fascinovaný knihou i její historií, se vydá po jeho stopách do nedávných temných dob kolonialismu a holokaustu a do nejrůznějších zemí od Francie přes Senegal a Argentinu zpět do Francie.

Téměř před 30 lety si žena z knihkupectví odnesla balík knih, který byl určený k vyřazení. Ležel v krabici na podlaze a dohromady za něj žena zaplatila asi 40 pencí, což je v přepočtu něco přes 10 korun. V balíku se nacházely výtisky titulů třeba od Agathy Christie, Dorothy Sayers nebo Ngaia Marshe, ale i vzácný první výtisk knihy Harry Potter a Kámen mudrců. „Koupila jsem ji jako vyřazený balíček s několika dalšími tituly. Abych pravdu řekla, myslím, že jsem si ji ani pořádně neprohlédla,“ poznamenala žena.

Žena se po téměř 30 letech, co jí kniha ležela netknutá na poličce knihovny, rozhodla, že ji prodá v aukci. Ta proběhla v domě Hanson’s, kde se ji podařilo vydražit za 11 tisíc liber, tedy zhruba za 325 tisíc korun. Knihu zakoupil soukromý britský sběratel.

940 sýrů na pizze z nich bylo francouzského původu, zbytek pak pocházel z celého světa. Připravit tuto pizzu prý celému týmu trvalo asi pět měsíců. „Pizzu dělám už 13 let. Vymyslel jsem vlastní recepty na pizzu a od té doby, co pracuji ve svém podniku, je mým jediným snem připravit pizzu s co nejširší škálou sýrů,“ komentoval kuchař Benoît Bruel zápis své pizzy do Guinnessovy knihy rekordů. 

Bruel už byl v minulosti držitelem jednoho Guinessova rekordu v počtu použitých sýrech na pizze, a to v roce 2020, kdy na ni dal 254 druhů sýra. Rekord ale později překonal Morgan Niquet, který zapojil 834 různých sýrů. 

Každý příběh je unikátní

Martin Smatana začal ilustrace dobrých zpráv vytvářet v březnu 2020. Tedy v době, kdy byly kvůli covidu všichni izolovaní doma. Aby se ilustrátor rozptýlil a nepropadl negativním náladám, vyhledával pozitivní zprávy z celého světa. Každý týden vybral jednu z nich a vytvořil k ní obrázek. K příběhu si vymyslel postavičky a scenérie, které zpracovával do trojrozměrné ilustrace pomocí zbytků látek, stužek, vlny či plsti. Tu pak vyfotil a připojil text. 

Jeden obrázek vytvářel zhruba 5 dnů, podle jeho slov bylo nejtěžší najít tu vhodnou zprávu. Obrázky pak sdílel mezi své přátele, rodinu a zveřejňoval je na sociálních sítích. Autor říká, že ho vždy potěší, když lidem díky své tvorbě zlepší náladu. Nebo když si díky ilustrovaným příběhům uvědomí, že i v náročných obdobích se najdou pozitivní věci a že dobrý skutek může udělat každý z nás.

Zdroj: Archiv Martina Smatany

52 příběhů v knižním vydání

Díky nabídce nakladatelství Monokel vznikla z ilustrovaných zpráv vizuálně i obsahově působivá kniha. Najdete v ní 52 ilustrovaných příběhů pro každý týden roku, které vám spolehlivě vyčarují úsměv na tváři. Každý obrázek doplňuje krátký text o jedné či dvou větách. Na konci knihy je QR kód, pomocí kterého zájemci najdou původní zdroje zpráv. Díky čtenářskému ohlasu vznikly už dvě pokračování. Knihy vyšly také v zahraničí, konkrétně ve Spojených státech, Velké Británii, Německu a v Jižní Koreji.

A jaký příběh nejvíc zasáhl samotného autora? „Z nejnovější knihy je to například zpráva o 84 letém válečném veteránovi z Taiwanu, který když se dozvěděl, že jeho rodná čtvrť bude srovnaná se zemí, pomaloval všechny domy veselými barvami. Díky tomu se čtvrť stala kulturním dědictvím a nebylo možné ji zbourat. Dnes se jmenuje Rainbow Village,“ popisuje Smatana. „Nebo pokud chcete poslat dopis či pohled na Island na nějakou odlehlou samotu, stačí na obálku nakreslit mapku. Pošťák podle ní najde příjemce a doručí ji,“ doplňuje další příběh. 

Do budoucna by Martin Smatana rád spolupracoval s některým z evropských měst a uspořádal výstavu dobrých zpráv ve veřejném prostoru. Ilustrace z prvních dvou knih se už objevily na billboardech a výstavních panelech v Čechách i na Slovensku. Díky spolupráci se slovenským velvyslanectvím v Turecku se výstava brzy dostane i do Ankary a Istanbulu.

Článek vznikl ve spolupráci s organizací Purple Foundation, která podpořila činnost Pozitivních zpráv částkou 50 000 Kč, které tímto děkujeme, že nás podporují v šíření dobrých zpráv.

Praktický průvodce komunikací 

„Když si chceš udělat pořádek v životě, musíš si nejdřív udělat pořádek v hlavě,“ píše Martin Poliačik v úvodu své knihy a nastoluje tím téma, kterému se dál podrobně věnuje. Studiem kritického myšlení se zabývá už od 90. let. Má za sebou desítky přednášek a školení. Díky této praxi věděl, na jaké informace lidé často reagují nebo co mají problém pochopit. Znalosti a zkušenosti přednášejícího převedl do ucelené psané formy, která je velmi povedeným průvodcem komunikací.

Pro začátek si čtenáři ujasní, co kritické myšlení znamená. Často se totiž zaměňuje s informační gramotností, která je ale jen jeho součástí (i když důležitou). Podobně se plete se selským rozumem. To je typ myšlení založený na pozorování praktických záležitostí. Kdysi fungovalo skvěle, ale v dnešní době už s ním nevystačíme. Kritické myšlení je komplexní způsob přemýšlení. Umožňuje nám sledovat, jak naše mysl funguje a jak komunikujeme. 

Kritické myšlení jako zbraň 

Proč kritické potřebujeme úplně všichni? Odpovědí je informační přetlak. Abychom se nenechali zahltit, je užitečné umět rozlišit mezi podstatným a nepodstatným (a také rozpoznat dezinformace). Lidská mysl je přirozeně líná. Málokomu se chce přemýšlet nad tím, jestli jeho přesvědčení mají skutečně opodstatněné základy. 

V tomto nastavení nás ještě víc utvrzují naše sociální bubliny, média, která si vybíráme jako zdroj informací, nebo také algoritmy sociálních sítí. Ty nabízí právě takové příspěvky, se kterými člověk nejvíc souzní. V knize najdete konkrétní tipy a nástroje, jak k informacím přistupovat. Naučíte se sestavit argument, správně pokládat otázky, ale také formulovat kritiku. Text doprovází řada ukázek z praxe, například rozhovorů, a také přehledné infografiky pro lepší pochopení.

Koho bude kniha bavit?

Pořádek v hlavě osloví čtenáře, kteří se rádi sebevzdělávají. Naučí je lépe přemýšlet nad informacemi a nad tím, jak funguje jejich mozek – kritické myšlení využijete v osobním i pracovním životě. Pokud nepatříte k fanouškům odborné literatury a přesto byste se o tématu rádi dozvěděli víc, je tato kniha i pro vás. 

Má totiž dvě části, které se vzájemně prolínají, ale jsou typograficky odlišené. První text představuje základní osu. Je srozumitelný, čtivý, nejde zbytečně do detailů. Dá se číst samostatně, a i tak je informačně hodnotný. Pokud ale chcete znát širší souvislosti a zajímají vás data, je tu pro vás druhá část. Najdete v ní definice, citace odborníků a odkazy na zajímavé aktuální studie z oblasti komunikace.

Autorka je terapeutkou pro děti a mládež s praxí v oblasti umění a designu, navíc má magisterský titul v oboru psychoterapie uměním. Své znalosti a dovednosti uplatňuje při psaní. Prostřednictvím laskavého příběhu O veverčákovi a jeho lesních dobrodružstvích se čtenáři naučí techniky zvládání strachu a stresu a uvědomí si, že ačkoliv se všichni občas cítíme ustaraní, nemusíme těmto problémům čelit sami.

Foto: Gabriela Brázdová

Kniha vypráví příběh malého Veverčáka, který od posledního podzimu neopustil své hnízdečko. Potřebuje nasbírat oříšky na dlouhou zimu, ale má příliš velké obavy, které mu výpravu znemožňují. Naštěstí má Veverčák v lese spoustu kamarádů, kteří mu poradí a podpoří ho v tom, aby opustil svůj příbytek. Přítel Ježek mu třeba poradí toto: „Já, když se bojím, se schoulím pevně do klubíčka a vytáhnu všechny své bodliny, aby mi nikdo nemohl ublížit. To mě chrání, když je čeho se bát, ale občas se to stává i bezdůvodně a o ty moje bodliny se pak můžou popíchat i moji kamarádi! A to vůbec není dobré! Proto si pamatuj, že strach se může objevit, když se bojíme oprávněně, ale někdy je jen v našich představách.“

Slovo autorky článku:

Pohádka je psaná větším písmem, tudíž ji zvládnou přečíst i čerství čtenáři, nejsou tak nutně závislí na rodičích či vychovatelích, to považuji za velké plus. Příběh přitom nabízí spoustu mouder a poučení nejen pro malé, ale i velké. Navíc jej doprovází půvabné ilustrace, tudíž je radost knihou listovat.

Jak se člověk, který se věnuje světu financí, dostane k psaní knížky pro děti? Co vlastně stálo za vznikem Voolika na cestách?
Mé přání, sen udělat veselou postavičku pro děti, která by vyprávěla svůj příběh. Už od mala jsem skicoval různé malůvky, co mi ležely v šuplíku. Pár let zpátky jsem měl krátké pracovní volno, takže jsem ho věnoval vytvoření Voolika, a výsledkem bylo nakonec vydání knížky.

V tvorbě mi hodně pomohly mé dary v podobě kresby, kreativity, a také to, že mám za sebou několikaletou zkušenost coby grafik a designér. A při samotném psaní příběhu jsem pak hodně čerpal z mé koučovací činnosti. Zpětnou vazbu jsem průběžně získával od jedné paní učitelky s mnohaletou praxí, paní z nakladatelství, od redaktorky z časopisu, a také od mojí sestry logopedky. Bylo pro mě důležité, aby byl text pro děti co nejvíce srozumitelný. Ale do obrázků jsem si mluvit nenechal, protože jsem cítil, co bude děti bavit. No, co vám mám říct – mám v sobě taky malé dítě.

Foto: Tomáš Rychetský

Měl jste při psaní knihy například nějaký „rituál”, abyste se dostal do světa Voolička?
Ano. Hlavním hnacím motorem a cílem bylo vytvoření knížky, která by dětem dělala radost. Proto jsem si řekl, že když chci do knihy tuto radost nacpat, musím být sám v pohodě, v dobré a veselé náladě. Takže jsem vypil hodně Coca Coly, běhal v přírodě… A zjistil jsem, že kreativita se prostě nedá vysedět. Na druhou stranu je důležitý návyk a ono to prostě přijde.

Jaký je váš osobní vztah k tématům, které se v knize objevují? Proč jste se rozhodl
psát právě o nich?
Příběh každého Voolikova kamaráda ukazuje na určité téma, které si myslím, že děti ocení. A navíc je podáno veselou formou s obrázky. Třeba příběh o Ušounku Slintilovi je o orientaci na hledání řešení – což je jeden z prvků pozitivní psychologie. Příběh o Kočce Moně zase o tom, že srovnávat se s ostatními není dobrá životní strategie, nebo že nudění se a lenošení zábava moc velká není – jak ukazuje Nosatec Tom. Můj osobní příběh je pak ten o Dráčku Luďovi – sám jsem běhal po kopcích a snažil se stále závodit a pokořovat větší výzvy. Až jsem se jednou zastavil, lehl si do trávy a jen pozoroval svět… A ono to taky bylo dobrý!

V čem se Voolik na cestách odlišuje od ostatních knížek pro děti?
Není v ní žádný spor – nebojuje v ní dobro se zlem, policie nezatýká zloděje, nezachraňuje se na poslední chvíli štěně z hořícího domu. Příběh se odehrává klidným tempem přes postavu Voolika, který hledá odpověď na vlastní otázky a snaží se vyřešit svůj vlastní vnitřní konflikt. Narostly mu totiž opačně rohy a on má pochopit, že není divný, ale jedinečný. A to si mají z příběhu o Voolikovi odnést i děti – že každý člověk je jedinečný, stejně jako všichni Voolikovi kamarádi. Být jiný je prostě v pořádku. Myslím, že během svého vývoje a dospívání děti hodně hledají „samy sebe”. Pozorují ostatní, snaží se přizpůsobit a často se bojí otevřít a ukázat světu právě svoji jedinečnost. Nebo se za nějakou svou odlišnost stydí. A Voolik hezky ukazuje, jak to vlastně je.

Jak na Vooolika reagují malí čtenáři a jejich rodiče? Slaví u nich úspěch?
Myslím, že ano. Nedávno mi třeba jedna maminka napsala, že se její syn Vítek s Voolikem
naučil číst! Do té doby uměl písmena překoktat, ale díky Voolikovi prostě pěkně čte a všude si knížku bere s sebou, takže už je výtisk v dost „unaveném” stavu. Velkou radost mi také udělala zpráva od paní, která učí ve školce, že za dvacet let jejího profesního působení se jí už dlouho nestalo, aby všechny děti u čtení poslouchaly, smály se a dostaly prostřednictvím knížky jednoduše, laskavě a vtipně předané životní know-how. Tohle mě prostě vždycky zahřeje u srdce.

Může podle vás knížka a její čtení posílit vztah mezi rodičem a dítětem?
Určitě. Dostávám zpětnou vazbu i od rodičů, že v knížce jsou věci, které s dětmi mohou probrat, povídat si o nich. A zároveň mám za to, že společné čtení rodičů a dětí je hezky a aktivně strávený čas. Prostě chvíle, kdy se zastavíte, jste jen sami pro sebe, což je v dnešní uspěchané době hodně důležité a někdy se na to bohužel zapomíná.

Jaký je váš názor na dnešní trend digitálních knih a elektronických zařízení pro děti? Myslíte si, že mají pozitivní nebo negativní vliv na čtení?
Osobně mám rád knihy papírové, do kterých si aktivně píšu a značím. Poslouchám i
audioknihy, ale to spíš z důvodu spousty času stráveného za volantem, za kterým se špatně čte, ale dobře poslouchá. Líbí se mi, že u papírových knih funguje kinestetika a haptika – kdy si mohu sáhnout na papír a vnímat na 100 %. U digitálních zařízení je cílem maximálně zaujmout – například animované filmy jsou velmi výrazné, uřvané, nebo se v nich řeší složité konflikty, které dítě nemůže pochopit. Jako například ve filmu, kde hlavní postavu v podobě sobíka honí šavlozubý tygr, nebo odloučení od rodiny v jednom velmi zmrzlém království.

Co byste poradil rodičům, kteří chtějí podpořit lásku k čtení u svých dětí?
Ať nakoupí pěkné knihy, dají do poličky třeba jen tři výtisky a počkají, až si k nim dítě najde cestu. Děti jsou od přírody zvědavé. A učí se vzorem, takže by pozitivní vztah ke knihám měly vidět také u svých rodičů. Když děti zahltíme vjemy v podobě spousty hraček, kniha si v jejich životě nemusí získat místo. Žijeme v době nadbytku, kdy je všeho hodně, proto mám za to, že podpora čtení u dětí vede přes umírnění směrem k dostatku. Čili – když je dostatek prostoru na knihu, dítě si ji najde samo.

Knihu tvoří čtyři samostatné příběhy, jejichž názvy vám hned vyvolají úsměv na tváři: O koni, který chtěl být horolezcem, O svítící kočce, O pejskovi, co neuměl říct R, a O kocourovi, který ani trochu neuměl hrát na klavír (ani na piáno). Tyto příběhy se dále dělí na jednotlivé kapitoly. Všechny přitom spojuje přítomnost poetična, hravosti a specifické lehkosti. Kniha zkrátka tak nějak zvláštně plyne, jako když se převalují vlnky jedna za druhou. Více než o pohádky, jak jsou většinově vnímány, se spíš jedná o příběhy ze života. Specifičnost jim dodávají zvířata mluvící lidskou řečí. Celkové naladění knihy nejlépe vystihují samotná slova jejího autora: „Děkuji, že to se světem nevzdáváte a věříte v jeho dobro, stejně tak jako v něj věřím já.“

Foto: Veronika Steidlová Kordasová

Ilustrace se nesou v duchu Malého prince, kdy si máme sami představit něco slovně popsaného. Jak ostatně Radek Maixner v úvodu své knihy uvádí: „Jeden vidí koně hnědého, jiný grošáka, další pro změnu strakatého jako kočku od sousedů. To byl hlavní důvod, proč ilustrace jsou, jaké jsou. Dávají šanci a prostor na vlastní představivost.“

Celkově minimalistickému, černobílému ladění knihy dodává dráždivý tón červená barva. Ta je použitá na obálce, v nadpisech a občas také v samotném textu.

Foto: Veronika Steidlová Kordasová

Slovo autorky:

Kniha se mi dostala do rukou úplně náhodou – nebo ne, na náhody totiž nevěřím. Pan Maixner je laskavý hodinář s citem pro literaturu, se kterým jsem se zapovídala během nákupu v jeho stylovém obchodě. Odcházela jsem s čerstvě vydaným Souborem pohádek a nedočkavostí se do knihy začíst. Nezklamala mě.

Všechny řeky od Dorit Rabinjan

Izraelka Liat a Palestinec Arab Hilmí se náhodně potkají v New Yorku a vzplane mezi nimi vášnivá láska. Problém ale je, že pocházejí ze znepřátelených táborů, na což narážejí už i v New Yorku, a je tudíž jasné, že ve svých domovech by spolu žít rozhodně nemohli. Liat navíc za pár měsíců odlétá domů do Tel Avivu. Co bude s jejich láskou?

Moderní variace na příběh Romea a Julie je velmi čtivá, autorka má nádherný poetický styl psaní. Příběh je tím silnější, že je autobiografický. Jednoznačně doporučujeme.

Foto: Gabriela Brázdová

Kdepak jsi, krásný světe od Sally Rooney

Britská autorka Sally Rooney se proslavila svými knihami Rozhovory s přáteli a Normální lidé, v nichž realisticky popisuje životy mileniálů, jejich trable se vztahy, láskou, kariérou. V novince Kdepak jsi, krásný světe se opět věnuje těmto oblastem. Neopomíná zdůraznit ani další závažná témata, která se lidstva a celého světa týkají, jako je nerovnost nebo klimatická krize.

Foto: Gabriela Brázdová

Ekstase od Jakuba Šponera

Literární debut Jakuba Šponera překvapuje svou vyspělostí, útlá novela je právem přirovnávána ke známému románu Pěna dní. Hlavní hrdina v knize balancuje mezi snem a skutečností. Většina jeho myšlenek míří k Ní, té, kterou miluje. Co se s ní stalo? Jaký je jejich příběh? Dílo dává velký prostor fantazii čtenáře.

Méně známé nestvůry 21. století od Kim Fu

Nebyli bychom to my, kdybychom v seznamu doporučené literatury opomněli fantasy literaturu. Tentokrát jsme do výběru zařadili sbírku povídek kanadsko-americké autorky čínského původu. Čtenáři se prostřednictvím knihy setkají s dívkou, které rostou z kotníků křídla, s gigantickou kolonií mořských organismů blížící se k pobřeží, nebo „jen“ s podezřelou smrtí slavného horolezce. Příběhy se nepřímo a rafinovaně dotýkají našeho přístupu k minulosti, přírodě, technice i druhým. Milovníkům fantasy by tento titul v knihovničce rozhodně neměl chybět.

Foto: Gabriela Brázdová

Publikaci Naomi Walmsleyové a Dana Westalla, kteří se specializují na bushcraft (pobyty v přírodě za využití základních dovedností spojených s přežitím v divočině) a dovednosti z doby kamenné, nabízejí školákům a učitelům jedinečné zážitky. Ty jim umožní navázat kontakt s přírodou. „Naší vášní je propojovat lidi s jejich přirozeným prostředím prostřednictvím získávání dovedností a hraní her,“ uvádí autoři v úvodu knihy. Své zkušenosti se rozhodli předat dál v příručce, kterou z anglického originálu nechalo přeložit a vydalo nakladatelství Lukáš a syn. „Věříme, že všechny děti (i dospělí!) by měly do deseti let umět (bezpečně) rozdělat oheň, znát alespoň deset různých způsobů použití klacku a kamene, poznat alespoň pět druhů rostlin a stromů, které denně vídají, a umět určit alespoň deset různých druhů ptáků, kteří navštěvují jejich zahradu,“ dodávají autoři.

Foto: Gabriela Brázdová

Bohatě zpracovaná praktická příručka s jednoduchými návody na aktivity v přírodě, s fotografiemi krok za krokem a s nápady, jak jednotlivé činnosti rozšířit nebo upravit, je ideální pro rodiče, učitele nebo vedoucí. Kniha je plná nápadů, jak dostat děti ven. Kromě toho s její pomocí vymyslí čtenáři zajímavé hry, tvoření a jiné způsoby, jak poznávat přírodu kolem nás. Děti se tak pustí do rozdělávání ohně třením klacíků o sebe, postaví si přístřešek na spaní, vytvoří kamenné nástroje z pískovce a břidlice, vyrobí si přírodní lepidlo z mízy stromu, vytěží ze země jíl na výrobu hrnců, vytvoří z běžného zahradního plevele chutnou a výživnou divokou pochoutku a mnoho dalšího.

Slovo autorky článku:

Kniha má moc pěkné provedení, je plná spousty ilustrací a konkrétních jasných návodů. U každé aktivity je doporučený věk dětí, odhadovaná doba, kolik času aktivita zabere, a seznam potřebných materiálů a nástrojů.

Pro lidi z celého světa se práce z domova stává pomalu novou normou. Donedávna nás právě práce vázala k jednomu místu. Nyní je však možné díky internetu pracovat téměř odkudkoliv. Narůstá tedy počet digitálních kočovníků, pro které je domov tam, kde zaparkují. Kniha Sebastiana Antonia Santabarbara je inspirativním průvodcem pro tyto lidi, kteří chtějí kompletně změnit svůj život a prožít spoustu dobrodružství. Čtenáři v ní najdou řadu inspirativních příběhů od lidí, kteří tomuto životnímu stylu propadli.

Foto: Gabriela Brázdová

Dočkají se v ní rad od zkušených kutilů, kteří od základu přestavěli celý autobus nebo dodávku. Zjistí, co je potřeba pro bezpečné cestování, jak plánovat rozpočet pro život na cestě na plný úvazek, jak vařit a mnohé další tipy. Všichni kočovníci se podělí se svými zkušenostmi, příběhy a také třemi zásadními věcmi, bez kterých by si život na cestách nedokázali představit. Zároveň zmíní tipy na nejnezapomenutelnější destinace.

Autor se v knize věnuje nejen lidem, kteří se rozhodli doslova žít na cestách, ale i takzvaným víkendovým bojovníkům, kteří mají dodávku jako zpestření k vyvážení úspěšné kariéry, díky čemuž získávají to nejlepší z obou světů. „Pro některé je život na cestě o víkendech nebo na částečný úvazek příležitostí, jak se odvázat a být sami sebou.“ Neopomene zmínit ani dobrodruhy, lidi, kteří touží procestovat svět co nejvíc ekonomicky, chtějí žít více ekologicky a v souladu s přírodou nebo dostat se mimo civilizaci.

Slovo autorky článku:

Kniha má velice pěkné provedení a je plná fotografií a tipů na cesty, které doslova dýchají pohodovou atmosférou. Člověk by si nejradši sbalil batůžek a hned někam vyrazil. Tak kam to bude?

Rob Preece je psychoterapeut kontemplativního směru, který po dvacet let vede vlastní psychoterapeutickou praxi a zároveň již přibližně třicet let praktikuje buddhismus. Ve své práci se zaměřuje na oblasti, kde se buddhismus potkává s transpersonální psychologií. Své znalosti a zkušenosti zúročil v knize, kterou v českém vydání připravilo nakladatelství Barrister & Principal.

Podle autora jsou pocity důležitým referenčním bodem, jehož prostřednictvím lidé hodnotí svět a varuje nás před nebezpečím. Jestliže se naučíme pohybovat ve světě svých pocitů, otevřeme se nejhlubší úrovni prožívané zkušenosti a naučíme se pracovat s vlastní myslí. V knize proto osvětluje způsoby, jak žít ve sféře citového prožívání za pomocí buddhistických i západních přístupů. Pro mnohé z nás jsou totiž právě silné pocity a emoce kořenem velkého utrpení. Preece čtenáři ukazuje, že pokud se s nimi pracuje, mohou být také východiskem a osvobozením. „Pocity mohou být za předpokladu, že se s nimi naučíme žít, zdrojem velké moudrosti. Pokud jim nebudeme věnovat pozornost, připravíme se o životně důležitý zdroj,“ píše autor v knize.

Kniha je návodem, jak pracovat s emocemi. Preece prokládá jednotlivé techniky svými zkušenostmi jak z práce psychoterapeuta, tak ze svého několikaletého pobytu v ústraní v Himálaji. Namísto, aby hledal, v čem je buddhismus a západní psychologie rozdílná, snaží se je přemostit, díky čemuž vzniká unikátní přístup, jak zkoumat a pracovat se svými pocity.

Slovo autorky článku:

V poslední době ve svém okolí zaznamenávám stále větší poptávku po spiritualitě, která však může být příliš abstraktní. Právě její propojení se západní psychologií se zdá být uspokojivým řešením pro naši neklidnou mysl, která leckdy lpí na racionálních argumentech. Knihu Roba Preece proto shledávám v této době jako maximálně přínosnou.