Na začátku tvorby knihy byla pozitivní vlna emocí, říká autor dětské knížky Voolik na cestách Tomáš Rychetský

Chcete své děti nadchnout pro čtení? Najít pro ně knížku, která bude bavit nejen je, ale také vás, a jsou v ní i zajímavá a užitečná témata do života? Podívejte se na to, jaký je proces vzniku knihy pro děti, a zjistěte, proč právě Voolika pořídit do vaší rodinné knihovničky.

Jak se člověk, který se věnuje světu financí, dostane k psaní knížky pro děti? Co vlastně stálo za vznikem Voolika na cestách?
Mé přání, sen udělat veselou postavičku pro děti, která by vyprávěla svůj příběh. Už od mala jsem skicoval různé malůvky, co mi ležely v šuplíku. Pár let zpátky jsem měl krátké pracovní volno, takže jsem ho věnoval vytvoření Voolika, a výsledkem bylo nakonec vydání knížky.

V tvorbě mi hodně pomohly mé dary v podobě kresby, kreativity, a také to, že mám za sebou několikaletou zkušenost coby grafik a designér. A při samotném psaní příběhu jsem pak hodně čerpal z mé koučovací činnosti. Zpětnou vazbu jsem průběžně získával od jedné paní učitelky s mnohaletou praxí, paní z nakladatelství, od redaktorky z časopisu, a také od mojí sestry logopedky. Bylo pro mě důležité, aby byl text pro děti co nejvíce srozumitelný. Ale do obrázků jsem si mluvit nenechal, protože jsem cítil, co bude děti bavit. No, co vám mám říct – mám v sobě taky malé dítě.

Foto: Tomáš Rychetský

Měl jste při psaní knihy například nějaký „rituál”, abyste se dostal do světa Voolička?
Ano. Hlavním hnacím motorem a cílem bylo vytvoření knížky, která by dětem dělala radost. Proto jsem si řekl, že když chci do knihy tuto radost nacpat, musím být sám v pohodě, v dobré a veselé náladě. Takže jsem vypil hodně Coca Coly, běhal v přírodě… A zjistil jsem, že kreativita se prostě nedá vysedět. Na druhou stranu je důležitý návyk a ono to prostě přijde.

Jaký je váš osobní vztah k tématům, které se v knize objevují? Proč jste se rozhodl
psát právě o nich?
Příběh každého Voolikova kamaráda ukazuje na určité téma, které si myslím, že děti ocení. A navíc je podáno veselou formou s obrázky. Třeba příběh o Ušounku Slintilovi je o orientaci na hledání řešení – což je jeden z prvků pozitivní psychologie. Příběh o Kočce Moně zase o tom, že srovnávat se s ostatními není dobrá životní strategie, nebo že nudění se a lenošení zábava moc velká není – jak ukazuje Nosatec Tom. Můj osobní příběh je pak ten o Dráčku Luďovi – sám jsem běhal po kopcích a snažil se stále závodit a pokořovat větší výzvy. Až jsem se jednou zastavil, lehl si do trávy a jen pozoroval svět… A ono to taky bylo dobrý!

V čem se Voolik na cestách odlišuje od ostatních knížek pro děti?
Není v ní žádný spor – nebojuje v ní dobro se zlem, policie nezatýká zloděje, nezachraňuje se na poslední chvíli štěně z hořícího domu. Příběh se odehrává klidným tempem přes postavu Voolika, který hledá odpověď na vlastní otázky a snaží se vyřešit svůj vlastní vnitřní konflikt. Narostly mu totiž opačně rohy a on má pochopit, že není divný, ale jedinečný. A to si mají z příběhu o Voolikovi odnést i děti – že každý člověk je jedinečný, stejně jako všichni Voolikovi kamarádi. Být jiný je prostě v pořádku. Myslím, že během svého vývoje a dospívání děti hodně hledají „samy sebe”. Pozorují ostatní, snaží se přizpůsobit a často se bojí otevřít a ukázat světu právě svoji jedinečnost. Nebo se za nějakou svou odlišnost stydí. A Voolik hezky ukazuje, jak to vlastně je.

Jak na Vooolika reagují malí čtenáři a jejich rodiče? Slaví u nich úspěch?
Myslím, že ano. Nedávno mi třeba jedna maminka napsala, že se její syn Vítek s Voolikem
naučil číst! Do té doby uměl písmena překoktat, ale díky Voolikovi prostě pěkně čte a všude si knížku bere s sebou, takže už je výtisk v dost „unaveném” stavu. Velkou radost mi také udělala zpráva od paní, která učí ve školce, že za dvacet let jejího profesního působení se jí už dlouho nestalo, aby všechny děti u čtení poslouchaly, smály se a dostaly prostřednictvím knížky jednoduše, laskavě a vtipně předané životní know-how. Tohle mě prostě vždycky zahřeje u srdce.

Může podle vás knížka a její čtení posílit vztah mezi rodičem a dítětem?
Určitě. Dostávám zpětnou vazbu i od rodičů, že v knížce jsou věci, které s dětmi mohou probrat, povídat si o nich. A zároveň mám za to, že společné čtení rodičů a dětí je hezky a aktivně strávený čas. Prostě chvíle, kdy se zastavíte, jste jen sami pro sebe, což je v dnešní uspěchané době hodně důležité a někdy se na to bohužel zapomíná.

Jaký je váš názor na dnešní trend digitálních knih a elektronických zařízení pro děti? Myslíte si, že mají pozitivní nebo negativní vliv na čtení?
Osobně mám rád knihy papírové, do kterých si aktivně píšu a značím. Poslouchám i
audioknihy, ale to spíš z důvodu spousty času stráveného za volantem, za kterým se špatně čte, ale dobře poslouchá. Líbí se mi, že u papírových knih funguje kinestetika a haptika – kdy si mohu sáhnout na papír a vnímat na 100 %. U digitálních zařízení je cílem maximálně zaujmout – například animované filmy jsou velmi výrazné, uřvané, nebo se v nich řeší složité konflikty, které dítě nemůže pochopit. Jako například ve filmu, kde hlavní postavu v podobě sobíka honí šavlozubý tygr, nebo odloučení od rodiny v jednom velmi zmrzlém království.

Co byste poradil rodičům, kteří chtějí podpořit lásku k čtení u svých dětí?
Ať nakoupí pěkné knihy, dají do poličky třeba jen tři výtisky a počkají, až si k nim dítě najde cestu. Děti jsou od přírody zvědavé. A učí se vzorem, takže by pozitivní vztah ke knihám měly vidět také u svých rodičů. Když děti zahltíme vjemy v podobě spousty hraček, kniha si v jejich životě nemusí získat místo. Žijeme v době nadbytku, kdy je všeho hodně, proto mám za to, že podpora čtení u dětí vede přes umírnění směrem k dostatku. Čili – když je dostatek prostoru na knihu, dítě si ji najde samo.