Protože den bude takový, jaký si ho uděláte.

Duševní hygiena by měla být více zastoupena ve školní docházce, říká Češka studující experimentální psychologii v Oxfordu

Marie Polášková – Češka studující na prestižním Oxfordu, Foto: Archiv Marie Poláškové

Marie Polášková je jednou z „vyvolených“ Čechů, kteří se dostali na prestižní Oxfordskou univerzitu. Její cesta k tomuto snu ale nebyla kvůli Brexitu vůbec jednoduchá. Brzy by měla dokončit magisterské studium a poté chce znalosti i nabyté zkušenosti převést do praxe v České republice.

Kdy vás napadlo, že byste chtěla studovat právě psychologii?
Byl to dlouhý proces. Ale když mi bylo 15, tak jsem pomáhala v domově důchodců a uvědomila si, že mě baví práce s lidmi a zajímá mě, jak lidé přemýšlí a co se odehrává v jejich myslích. Začala jsem číst různé psychologické knížky a sledovala odborné přednášky na YouTube. Před maturitou jsem pak odjela na letní akademii Discover, což je program pro studenty středních škol, kde si volí různé kurzy a workshopy, a já jsem si vybrala psychologii. Tam jsem si uvědomila, že je to něco, co chci studovat a dále se tomu věnovat.

Zaměřujete se na dětskou psychologii. Proč zrovna tu?
Jako první jsem studovala bakalářský program na univerzitě v Durhamu a tam mě nadchlo, jak se děti vyvíjí. Hned v prvním ročníku jsem se dostala do stipendijního programu, kde jsem měla možnost zaměřit se na výzkum v oblasti vývojové psychologie. Postupně mě začala nejvíce lákat prevence psychických onemocnění u dětí. Na Oxford jsem pak šla s tím, že magisterský výzkum chci realizovat právě ve výzkumné skupině zaměřující se na duševní zdraví dětí. Mnoho psychických onemocnění začíná už v dětství a pokud je zvládneme podchytit včas, tak se nemusí rozvinout do horších následků v budoucnosti. Je to prevence, můžeme tak zlepšit dětem život, a navíc je to investice do budoucnosti celé společnosti.

Jaký jste dělala výzkum na Durhamské univerzitě?
V rámci výzkumného stipendijního programu jsem se zaměřovala na to, jak děti vnímají své tělo a svět kolem sebe. Prostřednictvím virtuální reality měly děti možnost „ocitnout se“ ve větším nebo menším virtuálním těle a my jsme zkoumali, jestli vnímají to tělo jako vlastní, i když bylo větší, menší nebo se hýbalo jinak než jejich skutečné. Zatímco dospělí si na virtuální tělo moc nezvykli, zvlášť když se hýbalo jinak, děti (v našem výzkumu 5–6 let) se s tím sžily prakticky ihned. Náš závěr byl, že v tak raném věku mají děti jen malou zkušenost s vizuomotorickou koordinací, a proto je pro ně snazší sžít se s virtuálním tělem, navíc jsou zvyklí, že jejich tělo roste, proto jsou adaptabilnější, když se náhle ocitnou ve větším virtuálním těle.

Celou dobu studujete psychologii ve Velké Británii, proč ne v Česku?
Ve Velké Británii je studium psychologie primárně zaměřené na výzkum, a to mě zajímalo. Také jsem vnímala, že je v Anglii více možností, máme tu tutoriály, kde se setkáváme v menších skupinkách, přečteme si výzkumný článek a diskutujeme nad tím, což si nejsem vědoma, že by v Česku fungovalo. Už v prvním ročníku jsem mohla pracovat na vlastním výzkumu s virtuální realitou, a ještě jsem za to díky výzkumnému stipendiu dostávala zaplaceno, ze zkušenosti kamarádů předpokládám, že získat takovou příležitost v Česku by nebylo tak snadné. Také je tu více mimoškolních aktivit, byla jsem například zapojená do koordinace studentské podpory v rámci své koleje. Nejdříve jsem během celého druhého ročníku podporovala studenty v rámci peer-support a ve třetím ročníku jsem tuto podporu koordinovala, což byla pomoc pro 500 studentů na mé koleji. Byla to neuvěřitelná zkušenost. A samozřejmě potkávat se osobně s autory známých akademických článků je také velký bonus.

Dá se říci, že ve Velké Británii je psychologická elita?
To bych asi úplně neřekla, určitě je hodně skvělých odborníků i v jiných evropských zemích a samozřejmě v USA, ale je tu hodně akademických profesionálů, kteří dělají ve svém oboru úžasné věci, a beru to jako velké privilegium, že se od nich mohu učit.

Vaše studium ve Velké Británii poznamenal Brexit, co jste kvůli tomu musela dělat?
Když jsem odcházela z Durhamské univerzity, tak jsem nepokračovala ve studiu hned a dala jsem si dva roky pauzu, abych načerpala pracovní zkušenost a více si ujasnila, jakým konkrétním směrem se chci dále ubírat. No a ve chvíli, kdy jsem se rozhodla pro Oxford a dostala se, už bylo pozdě – proběhl Brexit a bylo jasné, že už si nebudeme moci jako cizinci brát půjčky na studium, jako jsem toho využila během bakaláře. V mnoha evropských zemích funguje podpora státu na studium v zahraničí, u nás bohužel nic takového není. Brala jsem to jako obrovskou příležitost a nechtěla jsem se vzdát. Nakonec jsem na Doniu založila sbírku na mé školné a zázrakem se to nasbíralo, za což moc všem vděčím. Na životní náklady jsem získala stipendium od Bakala Foundation, což mi ohromně pomohlo. I co se týče kontaktů a propojení, protože ta komunita a networking je tam skvělý.

Britská škola je nejen prestižní, ale i krásná historická památka. Foto: Archiv Marie Poláškové

Jak stipendium od Bakala Foundation funguje?
Přihlášky do nového ročníku se otevírají v listopadu. Jejich součástí je mimo jiné esej. Já se tedy hlásila ještě před tím, než jsem věděla, že jsem přijatá na Oxford. Na základě mé přihlášky jsem byla pozvána do druhého kola, kde jsem měla pohovor s komisí o 14 lidech z různých profesních oborů v anglickém jazyce. Probírali se mnou moji přihlášku a esej, ptali se mě na různé otázky z oboru. I když jsem byla dost nervózní, nakonec to bylo opravdu příjemné povídání. Velmi mě potěšilo, když jsem zjistila, že jsem stipendium získala.

Je těžké se na Oxford dostat? Pro hodně lidí je to naprosto nedosažitelná meta.
Já si myslím, že se tam může přihlásit kdokoliv, kdo na sobě chce pracovat a ví, co chce. Pro mnohé je to škola, na kterou jdou jen geniální děti, já se ale rozhodně za žádné geniální dítě nepovažuji. Oxford je určitě mnohem přístupnější, než si lidé myslí. Hodně tu ale dbají na známky, takže jsem se na Durhamské univerzitě musela hodně snažit, abych je měla co nejlepší a v budoucnu měla větší šanci na přijetí. Měli byste mít ideálně samé jedničky (nebo Áčka). Dále chtějí vidět, jak moc člověka ten obor zajímá, jak moc se mu věnuje, jaké má zkušenosti. Vzali mě do druhého kola, kde jsem si měla připravit prezentaci ohledně mého výzkumu z předešlých studií, a pak se mě ptali na otázky – při některých se mě snažili i trochu napálit, prostě chtěli vědět, jak o tom všem přemýšlím.

Co přesně tedy na Oxfordu studujete?
Obor se jmenuje Psychologický výzkum a cílem je, abychom se naučili, jak být dobrými výzkumníky. Hodně čteme různé články a diskutujeme nad metodologií, jak bychom to mohli udělat jinak, co v tom oboru změnit, zkrátka jak daný výzkum co nejlépe realizovat. Máme tu hodně statistiky. A mimo jiné jsme se učili i programovat v programu, který může být v některých psychologických výzkumech užitečný. Samozřejmě jde i o teorii z různých oblastí psychologie, takže jsem měla přednášky například na různé afektivní poruchy, témata z vývojové psychologie nebo z neurověd. Velkou část našeho programu tvoří náš vlastní výzkum a ten každý student realizuje v jiné laboratoři. Já jsem v laboratoři, která se soustředí na duševní zdraví dětí – zejména na prevenci a identifikaci úzkostí u malých dětí. Na mé laboratoři se mi nejvíce líbí její přístup – snaží se najít cesty, jak co nejefektivněji pracovat s psychickými problémy u dětí. A tyto cesty hledají skrze práci s rodiči. Rodiče dostanou školení od psychologů, jak s dětmi pracovat, a po dobu několika týdnů jsou psychology doprovázeni. Tento přístup, kdy se rodiče stávají „psychology“ svým dětem, má velký efekt. Školení o duševním zdraví pak mají i učitelé a děti přímo ve školách. Moje výzkumná otázka je, jaké faktory ve školách jsou asociovány s duševními problémy těchto dětí, konkrétně s úzkostmi, depresemi a poruchami chování. Mezi tyto faktory patří například chudoba, rodinná situace, anebo třeba dostupná pomoc ze strany školy – jestli je opravdu efektivní.

Vrátíte se pak zpět do Česka tyto poznatky aplikovat, nebo chcete i pracovat ve Velké Británii?
Od začátku jsem plánovala, že se vrátím do Česka. V srpnu budu dopisovat diplomovou práci a pak chci hned začít pracovat v oblasti dětské psychologie. Doufám, že zkušenosti i kontakty z Oxfordu budu moci využít během své práce v Česku. Duševní hygiena by rozhodně měla být více zastoupena ve školní docházce, zvlášť po covidové pandemii vnímám, že je to dnes důležitější než kdy dříve. Je potřeba i destigmatizace, protože duševní problémy jsou součástí života, postihují téměř každého a je naprosto v pořádku vyhledat pomoc. Proto si myslím, že je důležité děti učit, jak se o své duševní zdraví starat, a psychickým problémům tak předcházet.

Poradila byste rodičům, jak s dětmi doma komunikovat o duševním zdraví?
Často jsem se během výzkumu na školách setkala s tím, že někteří rodiče nechtěli, abychom dětem dávali psychologické dotazníky a ptali se jich, jak se cítí. Tito rodiče se často báli, že pokud se s dětmi o těchto věcech budeme bavit, děti začnou mít úzkosti. A přitom to bylo přesně naopak – děti (v našem výzkumu 8–9 let) nám často děkovaly, že se nad svými pocity mohli zamýšlet, protože jim to pomohlo cítit se lépe. Děti toho vnímají a cítí často mnohem více, než si my dospělí myslíme. To, že je jim osm, ještě neznamená, že se nestrachují nebo neprožívají velké smutky. Myslím si, že se rodiče nemusí bát zeptat, jak se jejich děti cítí, a měli by jim dát prostor ty emoce vyjádřit. A další věc – úzkosti a další psychické problémy jsou zčásti dědičné. Občas se setkáváme s tím, že si rodiče vyčítají, že jejich děti bojují s psychickými problémy, a přitom za to vůbec nemohou. Takže je třeba se toho nezaleknout, snažit se vyhledat pomoc včas, a hlavně to neignorovat.

Studium na Oxfordu byl Mariin dlouholetý sen. Foto: Archiv Marie Poláškové

Medailonek


Marie Polášková vystudovala Gymnázium Jaroslava Seiferta v Praze a už v dospívání věděla, že se chce jednou věnovat práci s lidmi a pomáhat jim. Rozhodla se pro studium psychologie na bakalářském programu na Durhamské univerzitě ve Velké Británii. Jejím velkým snem bylo dostat se na Oxfordskou univerzitu, což se také splnilo. Na studium získala stipendijní podporu od nadace Bakala Foundation a nyní v Oxfordu dokončuje roční magisterský program, během kterého pracuje i na vlastním výzkumu. Všechny své znalosti a zkušenosti by pak ráda aplikovala v České republice a pomáhala dětem s péčí o jejich duševní zdraví.

Autorský článek Barbary Tesařové

Související články

Zaručeně zlepší den

17letý student objevil během stáže v NASA novou planetu

Některá zvířata mají podobné zlozvyky jako lidé. Třeba dloubání se v nose

Ve vesmíru je veselo. NASA zachytila usmívající se Slunce

S kočkou se můžete dorozumívat přivřením očí

Inspirativní rozhovor

Národní obrození si zaslouží u studentů více pozornosti, říká Karolína „Zoe“ Meixnerová o svém projektu Literární hysterie

Národní obrození si zaslouží u studentů více pozornosti, říká Karolína „Zoe“ Meixnerová o svém projektu Literární hysterie

Přečtěte si rozhovor s Karolínou Meixnerovou, autorkou knihy Průvodce literární hysterií 19. století a také vtipných videí o spisovatelích z téže doby. Proč se zaměřila na toto období? A jak vypadají její besedy? To vše se dozvíte.

Pozitivní kniha

Inspirace z knihovny: Co by můj syn měl vědět o světě? Kniha oblíbeného autora neporadí, ale pobaví

Inspirace z knihovny: Co by můj syn měl vědět o světě? Kniha oblíbeného autora neporadí, ale pobaví

Jak funguje svět? Na co si v něm dát pozor? Co v životě hledat a před čím se naopak skrýt…