Protože den bude takový, jaký si ho uděláte.
Existuje jen málo otázek, které by lidstvo zaměstnávaly déle než tahle: co dělá život dobrým? Filozofové na ni odpovídali po tisíciletí, ale málokdo měl k dispozici tvrdá data z celého lidského života. Harvardova studie vývoje dospělých (Harvard Study of Adult Development) taková data má. Běží nepřetržitě od roku 1938 a je nejdéle trvajícím vědeckým výzkumem štěstí na světě. Původně sledovala 724 mužů od jejich dospívání až do vysokého věku.
Zajímavé je, koho vědci před více než osmi desetiletími oslovili. První skupinu tvořili privilegovaní studenti Harvardu, mezi nimiž byl i mladý John F. Kennedy, budoucí americký prezident. Druhou skupinu představovali chlapci z nejchudších čtvrtí Bostonu v době Velké hospodářské krize. Právě tento kontrast dvou zcela odlišných startovních čar dodává závěrům studie mimořádnou váhu.
Výzkum se navíc nezastavil u prvních účastníků. Dnes zahrnuje přes dva tisíce lidí — k původním 268 studentům Harvardu a 456 chlapcům z bostonského vnitřního města postupně přibyli jejich manželé, manželky a potomci. Vědci tak mohli po celá desetiletí zblízka sledovat, jak se lidské životy odvíjejí, co je pozvedne a co srazí.
Současným ředitelem studie je Dr. Robert Waldinger, klinický profesor psychiatrie na Harvard Medical School. Zároveň je zenovým mistrem (Roshi) a vyučuje meditaci v Nové Anglii i po celém světě. Právě on shrnul poznatky studie tak srozumitelně, že oslovily miliony lidí.
Jeho přednáška se stala jednou z nejznámějších vůbec. TED talk s názvem „What Makes a Good Life" má přes 42 milionů zhlédnutí a patří mezi deset nejsledovanějších TED přednášek na světě. Své zjištění pak Waldinger společně s kolegou Marcem Schulzem rozpracoval v knize The Good Life.
Hlavní závěr studie zní překvapivě prostě: nejsilnějším předpokladem dlouhého, zdravého a spokojeného života jsou kvalitní blízké vztahy. A není to jen dojem nebo hezky znějící fráze, čísla to potvrzují.
Dobré vztahy snižovaly u účastníků pravděpodobnost, že se u nich rozvine srdeční choroba, cukrovka nebo artritida. Lidé se širšími sociálními sítěmi měli pozdější nástup a pomalejší průběh úbytku paměti a myšlení. Ženatí a vdané lidé žili v průměru déle — ženy o pět až dvanáct let a muži dokonce o sedm až sedmnáct let. Vztahy tedy nechrání jen náladu, ale i tělo a mozek.
Stejně silné je i varování z opačné strany. Waldinger opakovaně upozorňuje, že osamělost je pro zdraví stejně ničivá jako kouření nebo nadměrné pití alkoholu. Účastníci, kteří se dožili vysokého věku v dobré kondici, se přitom nadměrnému kouření i alkoholu vyhýbali. To je poznatek, který stojí za zamyšlení zvlášť ve chvíli, kdy děti odejdou z domova, skončí pracovní kariéra nebo se okruh přátel začne přirozeně zmenšovat.
Jedním z nejdojemnějších zjištění studie je to, co si účastníci uvědomili až s odstupem celého života. Když bylo prvním účastníkům kolem osmdesáti let, muži nejvíce litovali, že netrávili víc času s blízkými a místo toho se příliš věnovali práci. Ženy litovaly, že se příliš zabývaly tím, co si o nich myslí druzí. A nejhrdější okamžiky obou pohlaví se týkaly výhradně vztahů — toho, že byli dobrým rodičem, partnerem, přítelem nebo mentorem.
Žádný z účastníků se v osmdesáti neohlížel s hrdostí na výši svého platu nebo na sebraný majetek. To, co dávalo životu smysl, byli konkrétní lidé a čas, který jim věnovali.
Studie nabízí i praktický návod, jak k naplněnému stáří dojít. Nejšťastnější a nejspokojenější lidé v polovině života byli podle výzkumu ti, kteří dokázali otázku „Co mohu udělat pro sebe?" otočit na „Co mohu udělat pro svět kolem mě?". Péče o druhé, předávání zkušeností mladším, dobrovolnictví nebo obyčejná ochota pomoci sousedovi jsou činnosti, které vracejí pocit smyslu i tehdy, kdy práce a rodičovské povinnosti pominou.
A možná nejdůležitější vzkaz zní: není nikdy pozdě. Waldinger dokládá příběh muže, který prožil osamělý život a nešťastné manželství. Teprve po odchodu do důchodu se rozhodl navázat nové vztahy a začít znovu. Vztahy totiž nejsou majetek, který buď máme, nebo nemáme. Jsou to zahrady, které lze začít pěstovat v každém věku.
Poučení z více než osmdesáti let pozorování se dá shrnout do několika prostých kroků, které nestojí nic než trochu odvahy a času. Zavolejte příteli, se kterým jste dlouho nemluvili. Domluvte si pravidelné setkání s rodinou nebo starým známým. Zapojte se do místní komunity, spolku nebo sousedské výpomoci. A hlídejte si, aby vás nepohltila samota za zataženými závěsy.
Harvardská studie neslibuje zázraky ani věčné mládí. Nabízí ale něco cennějšího: spolehlivou mapu k životu, na který se dá v osmdesáti letech ohlédnout s klidem a hrdostí. A na téhle mapě jsou nejjasněji vyznačeni lidé, které máme rádi.
Zdroje:
Na přípravě článku se podílela umělá inteligence.
Podpořte Pozitivní zprávy pomocí Givt
GIVT promění vaše každodenní nákupy na internetu v dobrý skutek. Stačí využít Pomocníka nebo před…
Co inspiruje spisovatele k další tvorbě? Miroslav Hlaučo, autor úspěšného románu Letnice, nachází podněty ve všem, co čte, vidí, slyší i prožívá. V rozhovoru prozrazuje, proč nepíše podle pevné osnovy, jak ho překvapil mezinárodní zájem o jeho knihu a proč si na další dílo dává čas.
Inspirace z knihovny: Lepší vztahy začínají správným rozhodnutím. Kniha Volba lásky vám otevře srdce
Snad každý chce mít hezké vztahy s partnerem, rodinou, přáteli a kolegy v práci. Ne vždy se nám to…
