Jak mluvit s lidmi, kteří nikdy nepřiznají chybu

Znáte to. Bavíte se s někým, kdo prostě musí mít pravdu, a je jedno, kolik faktů mu předložíte. Když jeden argument neobstojí, přijde jiný, a když dojdou i ty, dostanou se ke slovu osobní útoky. Diskuze s takovým člověkem připomíná křik do zdi. Právě pro tyhle situace nabízí komunikační expert Jefferson Fisher, který si na sociálních sítích vybudoval velkou sledovanost, jednoduchý dvoukrokový návod. Sám o svém obsahu říká, že má lidem pomoci „méně se hádat a víc si povídat". Informoval o tom server Upworthy.

Prvním krokem je podle Fishera situaci zklidnit. „Uvědomte si, že čím víc se snažíme dokázat, že se ten druhý mýlí, tím pevněji je přesvědčený, že má pravdu," vysvětluje. Poradí proto něco, co většina lidí neudělá ráda: dát protistraně za pravdu. Stačí věta jako „možná máš pravdu" nebo „možná ano". Podle Fishera tím okamžitě opadne napětí.

Druhý krok pak konverzaci znovu otevře. Fisher radí zkusit formulaci: „Pomáhá mi vědět, že aspoň zvažuješ, co říkám, i když se mnou nesouhlasíš." Tím podle něj vznikne bezpečný prostor pro debatu, který neohrožuje identitu toho druhého. „Takhle mluvíte s někým, kdo si myslí, že má pořád pravdu. Zkuste to," dodává.

A právě identita je jádro celého problému. Lidé, kteří nikdy nepřiznají chybu, si podle Fishera vybudovali sebepojetí založené na tom, že se nikdy nemýlí. Když se objeví možnost, že se spletli, udělají cokoli, aby to nemuseli připustit. Výzkumy ukazují, že útok na vlastní přesvědčení lidé vnímají jako zpochybnění své hodnoty jako člověka. Může u nich dojít i k takzvanému únosu amygdaly, kdy tělo reaguje, jako by šlo o fyzické ohrožení. To je i důvod, proč se debaty o politice nebo náboženství tak snadno zvrtnou. Když jsou názory na tyhle věci úzce spjaté s identitou, jejich zpochybnění může působit jako popření celého já.

Fisher zmiňuje ještě jeden psychologický jev, takzvaný efekt zpětného rázu (backfire effect). Když člověku předložíte fakta, která jasně vyvracejí jeho názor, často se svého přesvědčení chytne ještě pevněji. Ta přesvědčení totiž stojí na emocích, ne na faktech. Jakmile je někdo napadne, mozek přejde do obrany a snaží se chránit sebeobraz místo toho, aby názor přehodnotil.

Prolomit zeď, kterou takoví lidé staví, není snadné. Fisher ale připomíná, že jeho postup prospívá oběma stranám. Kdo nikdy nemá chybu, nikdy se z ní nepoučí, a to podle něj vede k potížím mnohem horším, než je obyčejné přiznání, že jsem se spletl.