Když se řekne virtuální realita, většině lidí naskočí obraz náctiletého hráče s brýlemi na očích, jak se ohání ovladači. Jenže právě v Česku se z téhle technologie tiše stává něco mnohem hezčího — pomocník, který seniorům vrací cestování, dětem oživuje dějepis a pacientům pomáhá vstát z nemocničního lůžka. Stačí nasadit brýle a svět se otevře.
Princip je jednoduchý. Speciální brýle člověku ukážou trojrozměrný obraz, který ho obklopí ze všech stran, takže má pocit, že se opravdu ocitl někde jinde. Mozek se nechá snadno „obelstít" a reaguje, jako by šlo o skutečnost. A přesně téhle síly se dnes využívá tam, kde by to málokdo čekal.
Nejdojemnější příběhy píše virtuální realita v domovech pro seniory. Díky českému projektu Kaleido si klienti nasadí brýle a vydají se třeba do Českého Krumlova, na koncert vážné hudby nebo do galerie — aniž by museli opustit budovu. Projekt už funguje v domovech jako ve Velkých Hamrech nebo v Domě seniorů v Liberci-Františkově.
„Některé klienty zavedly VR brýle do Českého Krumlova nebo starého koloniálu," popsal ředitel libereckého domova Jan Gabriel. Pro člověka, který se kvůli nemoci nebo věku už léta nikam nedostal, je to nesmírně silný zážitek. Kromě radosti z cestování má virtuální realita u seniorů i terapeutický rozměr — obrazy známých míst probouzejí vzpomínky a slouží jako takzvaná reminiscenční terapie, která pomáhá procvičovat paměť a bojovat proti osamělosti. Personál domovů popisuje, že po společném „výletu" mají klienti o čem povídat, lépe se jim usíná a celkově se zvedne nálada. Právě u lidí, kterým se svět zúžil na jedno patro budovy, dokáže půlhodina strávená u moře nebo v rodném městě udělat s náladou divy.
Druhý svět, kde virtuální realita rozkvétá, je škola. Gymnázium Františka Palackého ve Valašském Meziříčí pořídilo v prosinci 2025 sadu virtuálních brýlí z peněz Evropské unie a začalo je zapojovat do výuky. Vedení školy o tom mluví jako o investici do budoucnosti studentů.
Nejvíc si pochvalují dějepisáři. „V dějepise se můžeme projít starověkým městem nebo sledovat průběh historické události přímo na místě," popisuje jeden z učitelů. Suchá data z učebnice tak najednou ožijí — místo memorování letopočtů se student projde antickým fórem nebo nahlédne dovnitř pyramidy. Brýle přitom neslouží jen historii; uplatnění našly i ve fyzice, chemii, biologii, zeměpise a jazycích, kde pomáhají ukázat věci, které by jinak zůstaly jen na papíře. Studenti se můžou podívat dovnitř lidského srdce, projít se po povrchu Měsíce nebo zamířit na virtuální exkurzi do muzea na druhém konci světa — a to vše z lavice. Učitelé si pochvalují, že látka takhle víc utkví a děti do hodiny táhne zvědavost.
Třetí a možná nejpřekvapivější oblast je zdravotnictví. Pražská Nemocnice sv. Alžběty patří k průkopníkům, kteří virtuální realitu běžně používají při rehabilitaci. Pacient si u lůžka nasadí brýle, ocitne se v přírodě nebo ve městě a plní úkoly, které ho přirozeně nutí k pohybu — a přitom trénuje motoriku, koordinaci, rovnováhu i paměť.
Nemocnice k tomu využívá program VR Vitalis Pro a přenosné sady, které fyzioterapeut přiveze rovnou k lůžku, takže cvičit může i pacient, který se zatím sám nedostane do tělocvičny. Metoda se osvědčila u lidí po operacích kyčle a kolena, po cévní mozkové příhodě, u pacientů s Parkinsonovou nemocí či roztroušenou sklerózou a u seniorů, kteří tak předcházejí pádům. „Výsledky jsou měřitelné a utvrzují nás v tom, že tato metoda má v rehabilitaci pevné místo," říká koordinátor programu Adam Kostan. Velkou výhodou je, že cvičení baví — když člověk sbírá ve virtuálním sadu jablka, ani si neuvědomí, že vlastně tvrdě rehabilituje. Virtuální svět navíc odvádí pozornost od bolesti, takže pacienti vydrží cvičit déle a snáz se vracejí do běžného života.
Tajemství úspěchu je v tom, že virtuální realita člověka vtáhne. Zatímco cvičení podle papíru nebo poslech výkladu se snadno omrzí, v brýlích je člověk uprostřed dění a chce pokračovat. Odborníci tomu říkají „ponoření" a právě ono dělá z běžné rehabilitace hru a z nudné hodiny zážitek. K tomu se přidává důležitý fakt: technologie je čím dál dostupnější a levnější, takže brýle už dnes nejsou výsadou drahých laboratoří, ale objevují se v obyčejných školách i domovech.
Neznamená to, že by virtuální realita měla nahradit skutečný svět — nikdo netvrdí, že výlet v brýlích se vyrovná procházce lesem nebo že hra nahradí pořádnou fyzioterapii. Je to ale mimořádný pomocník tam, kde skutečná cesta z nějakého důvodu nejde. Senior upoutaný na lůžko se aspoň na chvíli vrátí k moři, dítě si osahá historii a člověk po úrazu se rychleji postaví na nohy.
Na příběhu české virtuální reality je nejhezčí to, že za technologií, kterou si mnozí spojují jen se zábavou, se skrývá velká dávka lidskosti. Nejde o efekt pro efekt, ale o konkrétní pomoc konkrétním lidem — a to v místech, kde je jí nejvíc potřeba.
Až tedy příště někdo mávne rukou nad „brýlemi na hraní", vzpomeňte si na seniorku, která se díky nim znovu prošla Českým Krumlovem, na školáka nadšeného z antického Říma nebo na pacienta, který se po mrtvici učí znovu chodit. Virtuální realita se v Česku tiše proměnila v okno do světa — a to je zpráva, ze které jde radost.
Ověřeno z:
Při přípravě článku pomohla umělá inteligence dohledat zdroje a zpracovat základní strukturu článku. Výběr tématu, ověření faktů a konečnou podobu zajistila redakce Pozitivní zprávy.
Podpořte Pozitivní zprávy pomocí Givt
GIVT promění vaše každodenní nákupy na internetu v dobrý skutek. Stačí využít Pomocníka nebo před…




Co inspiruje spisovatele k další tvorbě? Miroslav Hlaučo, autor úspěšného románu Letnice, nachází podněty ve všem, co čte, vidí, slyší i prožívá. V rozhovoru prozrazuje, proč nepíše podle pevné osnovy, jak ho překvapil mezinárodní zájem o jeho knihu a proč si na další dílo dává čas.
Inspirace z knihovny: Jak skutečně prožít život? Podnětná kniha pomůže změnit stereotyp
Den za dnem žijeme své životy, jak jsme zvyklí. Bohužel někdy musí přijít rána osudu, aby nás…