Protože den bude takový, jaký si ho uděláte.

Studium v zahraničí je skvělým startem do života, říká David Jízdný

David Jízdný měl při studiu v USA také čas objevovat krásy země. Foto: Archiv Davida Jízdného

David Jízdný v USA vystudoval střední i vysokou školu a nyní pomáhá ostatním středoškolákům ke studiu v zahraničí. Splnil si svůj sen, díky němuž se mohl více věnovat hraní golfu. Jak se liší studium u nás a v Americe, nám přiblížil v rozhovoru.

Jak vás napadlo jít studovat do zahraničí a právě USA?

Hlavní důvod byl tehdy asi nespokojenost se střední školou v ČR. Lépe řečeno nespokojenost s tím, že mi nebyli schopni omlouvat hodiny. Kvůli sportu jsem hodně cestoval po republice, měl jsem spoustu golfových turnajů, takže jsem třeba ve čtvrtek nebo v pátek musel odejít ze školy a jet na turnaj. Škole se to nelíbilo, příliš nepodporovali mimoškolní aktivity.

A proč právě USA? Znal jsem to tam z předchozích výletů, několikrát jsem tam byl, a hlavně to byla ideální lokalita pro golf, který jsem tehdy hrál na dobré úrovni. Byly tam skvělé podmínky jak z hlediska počasí, tak co se týče trenérů a zázemí.

Jaké kroky jste musel podniknout, abyste se na americkou střední školu dostal?

Přijímací řízení se trochu liší škola od školy. Co vím, tak moji vrstevníci měli trochu jiné podmínky na jiných internátních školách v USA. Já jsem tehdy musel dodat vysvědčení od sedmé třídy až po ročník, kdy jsem nastupoval, plus jsem musel sepsat esej. Vím, že občas bývají i různé pohovory, ale to já neměl.

Jaké jsou odlišnosti ve studiu na americké a české střední i vysoké škole?

Odlišností je spousta. Na střední si například studenti volí předměty už od svých prvních ročníků. Což znamená, že když nastoupí do prváku, tak mají rovnou na výběr, jakým směrem se chtějí vydat, nebo jestli si chtějí zvolit těžší či lehčí úroveň v daném oboru.

Co já jsem zažil, tak tam panoval mnohem individuálnější přístup ze strany učitelů. Když žák něčemu nerozuměl, tak učitel byl i po hodině schopen si s ním sednout a problém vyřešit nebo poradit, jak na to. To tady v ČR funguje spíš formou doučování.

I výuka tam už tehdy probíhala spíš formou prezentací a různých diskuzí. Takže studenti se musí předem připravit, ne že přijdou do hodiny a učitel něco povídá před tabulí, velký důraz je kladen na přípravu před hodinou. Hodně rozdílná je právě podpora ve sportu. Kdykoli jsem potřeboval odjet na turnaj nebo jít dřív na trénink, nebyl to problém – naopak mi hodně vycházeli vstříc.

Na vysoké je opět výuka převážně zaměřená na prezentace a diskuze. Učitel nechává na studentech, aby se zaměřili na daný problém a vyřešili ho svými znalostmi, mají rádi kreativitu. Takže když jsme dělali nějakou prezentaci, snažili jsme se ji něčím obohatit. Oproti České republice bych řekl, že se liší známkování, protože známky se tam dávají podobně jako na střední škole. Student v průběhu semestru sbírá známky a na konci má závěrečný test, na který má většinou jenom jeden pokus, má ale jen asi 20–25% váhu. Takže je schopen ovlivnit celkovou známku, ale maximálně o jeden stupeň.

I na vysoké je tam opět obrovská podpora sportu. Možná i víc než na střední. Učitelé nás přišli podpořit na turnaj, zajímali se o výsledky, sledovali nás na sociálních sítích, jak si vedeme.

David se v USA mohl věnovat i hraní golfu, který hraje na dobré úrovni. Foto: Archiv Davida Jízdného

Jaké je studovat v angličtině?

Řekl bych, že první půlrok na střední byl docela těžký, protože angličtina, ačkoliv jsem si myslel, že ji mám na dobré úrovni, pro mě nebyla úplnou samozřejmostí. Dostal jsem třeba knížku dějepisu a najednou mi řekli, že mám přečíst třeba dvacet stránek a udělat si z toho souhrn. To bylo náročné, protože jsem rozuměl třeba každému čtvrtému slovu. Během prvních dvou/tří měsíců jsem se aklimatizoval a postupně jsem přestal vnímat, že mluvím jen anglicky.

Tím, že jsem začal už na střední, kde mi vše vysvětlili, když bylo potřeba, jsem měl obrovskou výhodu na vysoké škole.

Bylo těžké se dostat na americkou vysokou školu?

Z mého pohledu bych to asi rozdělil na dvě kategorie, a to dostat se do sportovního týmu a dostat se do školy. Když se člověk chce dostat do toho sportovního týmu, tak musí být v kontaktu s trenérem a ten ho musí v daném týmu chtít. Musíte tedy mít dobré výsledky nebo ukázat opravdový zájem o daný sport. To je první podmínka.

Co se studia týče, tak tam se podmínky liší škola od školy. Základní požadavky jsou SAT a ACT testy, doporučující dopisy, eseje a předchozí vysvědčení. Řekl bych, že dostat se na školy z Ivy League je těžké, ale není to nereálné, pokud máte dobré výsledky, budujete si portfolio a projevíte o školu zájem. Na ostatních školách záleží na mnoha faktorech, a proto je třeba se začít připravovat včas. Co je větší problém, je získání stipendia. To už student musí škole dokázat, že má lepší znalosti než ostatní.

Bylo náročné dostat se mezi americké studenty, najít si tam kamarády?

Naopak mě překvapilo, jak jsou Američané přátelští. Už na střední škole byli kromě mezinárodních studentů i Američané a byli velmi soucitní a přátelští. Snaží se mezinárodním studentům pomáhat, protože si uvědomují, že výuka v cizím jazyce může být pro někoho složitější. Takže se skamarádíte rychle a všichni se vám snaží pomoct nebo se vás ptají, jestli něco nepotřebujete.

Na Den díkůvzdání jsem byl pak například několikrát u svých kamarádů doma. Věděli, že tam nikoho nemám, tak abych netrávil svátky sám, pozvali mě domů a trávil jsem svátky s jejich rodinou. To je určitě nezapomenutelný zážitek.

Účastnil jsem se i pár house party, které můžete vídat ve filmech pro mladistvé, ale nepořádá se jich do roka tolik, jak to filmový průmysl líčí. (smích)

David v USA vystudoval střední i vysokou školu. Foto: Archiv Davida Jízdného

Měl jste při studiu čas věnovat se svým koníčkům?

Čas na další koníčky jsem měl, ale většinou jenom o víkendech, protože přes týden je priorita škola a po škole jsem měl trénink. O víkendu jsme měli většinou volno, pokud jsme neměli turnaj, to byl čas na koníčky. Miluji cestování, takže jsme si vzali auto a jeli jsme se podívat třeba do Miami nebo Orlanda.

Jak to celé nesla rodina, zvykla si na dlouhé odloučení?

Začátky byly trochu těžší pro obě strany, protože jsme do té doby cestovali jako rodina často spolu. Rychle si na to ale rodiče zvykli, bylo to také tím, že jsem často létal domů. Na tři měsíce přes léto a na měsíc přes zimu a občas i na jarní nebo podzimní prázdniny. Plus máme FaceTime nebo jiné online platformy, což tomu hodně pomůže.

Proč jste se rozhodl studovat vysokou školu ještě v České republice?

Já jsem končil studium v Americe ve zvláštní době, kdy přicházel covid. Nikdo úplně nevěděl, co se bude dít, jestli nebudou školy zavřené. To byl jeden z hlavních důvodů. Do ČR jsem se ale rozhodl na vysokou školu i proto, že jsem si chtěl dodělat magisterské studium. A taky rád poznávám nové věci. Kromě toho mi vždycky všichni říkali, jak je vysoká škola těžká, jak je třeba psaní diplomových prací na českých univerzitách náročné, a tak jsem si asi sám pro sebe chtěl ověřit, co to znamená. Sám jsem si chtěl porovnat i rozdíly mezi českou a americkou vysokou školou, abych si byl do budoucna schopný porovnat, jak fungují oba systémy.

Medailonek


David Jízdný je mladším bratrem Tomáše Jízdného, který už deset let podniká a investuje v oblasti vzdělání v rámci platformy Rozjízdný.cz a pomáhá českým studentům dostat se do zahraničí díky společnosti Education.cz, kde mu nyní díky svým zkušenostem pomáhá i David. David je vášnivým hráčem golfu, vystudoval střední školu v USA spolu s golfovou akademií. V Americe pokračoval i studiem mezinárodního businessu na West Palm Beach University na Floridě. V současnosti studuje finance na Masarykově univerzitě v Brně.

Související články

Zaručeně zlepší den

McDonald vyřazené tácy nevyhodil, ale udělal z nich unikátní lavičky a koše. Jak se vám líbí?

Mandle urychlují regeneraci po namáhavém cvičení

Britové touží po nezávislosti. Větrné elektrárny tam loni vyrobily nejvíc energie v historii

Příznaky dlouhého covidu podle vědců do roka zmizí

Inspirativní rozhovor

Amputací nohy život nekončí, říká plavkyně Věra Závorková

Amputací nohy život nekončí, říká plavkyně Věra Závorková

Ve 13 letech jí lékaři diagnostikovali nádor v koleni, následná léčba včetně chemoterapie ovšem nepomohla, a tak musela podstoupit amputaci. I přes to se Věrka nevzdává a vyhrává jednu medaili za druhou. Jejím snem je paralympiáda.

Pozitivní kniha

Inspirace z knihovny: Naplňte svůj život radostí. Objevte Moc přítomného okamžiku

Inspirace z knihovny: Naplňte svůj život radostí. Objevte Moc přítomného okamžiku

Zastavit se a jenom být. Dokážete to? Zní to velice jednoduše, ale provedení v praxi se mnohdy…