Pro osamocené seniory je obzvlášť důležité mít se na co těšit, říká zakladatelka Ježíškových vnoučat Olga Štrejbarová

Předplatné časopisu, oblečení, balíček dobrot, ale taky setkání s Ivou Janžurovou nebo návštěva muzea Louvre. Taková přání figurují na dlouhém seznamu těch, které zástupci projektu Ježíškova vnoučata posbírali v domovech pro seniory po celém Česku. A bez nadsázky právě celé Česko aktuálně pracuje na tom, aby se přání proměnila ve skutečnost. Ostatně jak říká sama zakladatelka projektu Olga Štrejbarová: „Přání seniorů vás nemohou nechat chladnými.“

Byli senioři vaše „téma“ odjakživa?

Nebyli. Vždycky mě fascinovalo stáří, bavilo mě sledovat starého člověka a představovat si, jak vypadal v mládí. Bavilo mě vyprávění. Ale netíhla jsem k nim. Ježíškova vnoučata vznikla z naštvání a pocitu nespravedlnosti, kdy jsem natáčela reportáž v dětském domově při předávání vánočních dárků od dárců z projektu Daruj hračku a jeden z chlapců hodil MP3 přehrávač do koše s tím, že to není ta značka, co chtěl. A pár dní nato jsem byla v domově seniorů, kde jsem viděla spoustu opuštěných babiček a dědů, poslouchala o tom, jak tam za nimi nikdo nechodí, a říkala si, co oni asi dostanou k Vánocům. To je celé. Žádný velký příběh. Jen soucit a pocit nespravedlnosti. To my váhy prý máme (usmívá se). Obdivuju všechny lidi, kteří se seniory pracují a pečují o ně. Je to nesmírně náročná a důležitá práce. Jsem šťastná za tisícovku takových pracovníků, kteří svůj domov přihlásili do projektu. Je to pro ně práce navíc, neplacená, velmi náročná, přesto to dělají. Jen pro radost svých klientů. Chtěla bych jim za to moc poděkovat.

Projekt Ježíškova vnoučata odstartoval v roce 2016. Jaký ten první ročník byl?

Bylo to živelné. Bylo to neplánované, neorganizované, amatérské a úžasné. Seznam přání visel na facebooku vždy pár minut a byl rozebraný. Lidi lačnili po dalších. Přání jsem psala do excelové tabulky, škrtala fixem, vozila sama do domovů, dárky se hromadily u nás v jihlavské redakci, kde jsem dostala od kolegů svolení. Pak už jsem žádala, ať je lidé posílají přímo do domovů, že to nezvládám. Začali se přidávat kamarádi s nabídkami pomoci. Bylo to úžasné. Ale přiznávám, že ten počáteční strach při vyvěšení prvního seznamu dvaceti přání z třebíčského domova mi trošku svíral žaludek. Kdyby totiž lidé myšlenku nepochopili a nepřidali by se, musela bych všechna splnit sama. Nemohla bych ty staroušky zklamat.

Jak to pokračovalo dál?

Na další rok jsem měla jasný plán – muselo se o projektu dozvědět co nejvíce lidí a domovů. Věděla jsem, že to funguje, a tak jsem chtěla, aby bylo splněných přání ne 600 jako první rok, ale desetkrát víc. Desetkrát víc šťastných seniorů. A tak jsem oslovila Český rozhlas. Jako jeho redaktorka jsem věděla, jakou má díky velké poslechovosti moc. A pak se to stalo. Zázrak! Díky super rozhlasákům, kteří se do toho vážně obuli.

Vzpomenete si na nějaká zvlášť zajímavá přání z předchozích ročníků?

Určitě ano, ale to jsou taková ta už hodně provařená. Jízda na harleyi paní Lídy z Polné, požehnání papežem ve Vatikánu Jarmilce z Třebíče, seskok padákem asi dvaadevadesátileté paní Marušky, přání upéct buchtu a sníst si jí u kávy s Karlem Gottem ,… To jsou takové ty pecky.  Ale jsem si jistá, že pravidelné čtení u postele, výlet do cukrárny nebo balíček s panenkou na přitulení mají srovnatelnou cenu a význam pro toho, kdo si to tolik přál. Často se objevují i přání jako „přál bych si někoho na popovídání“, nebo „jen tak někoho držet za ruku“. To vás nemůže nechat chladnými. Vzpomínám si, jak jsme předávaly s kamarádkami dárek jedné staré paní v domově a ona nás držela každou za ruku a nechtěla od postele pustit. Že jsme její první návštěva po pěti letech. Brečely jsme pak za dveřmi jak malé holky.

Tím už se dostáváme k samotným příběhům, na něž je projekt nepochybně bohatý.  Jaký vám utkvěl v mysli nebo možná spíš v srdci?

Je jich moc, neumím vyzdvihnout jediný. Je pravda, že nám zůstalo hodně přátelství, následných návštěv, výletů na koncert, pivo, na hrob manžela, k přehradě, … Do všeho se vždy aktivně zapojila moje, dnes už dvanáctiletá, dcerka, která jako malé dítě přinášela seniorům radost a její tolik oblíbená objetí. Když umřel pan Karel, se kterým si volala, navštěvovala ho a malovala mu obrázky, hodně plakala. Ježíškova vnoučata ji učí být dobrým člověkem.

Několikrát jste zmínila pláč, slzy. Nejsou ta zmiňovaná setkání a zážitky tedy spíš smutné a bolestivé než naplněné radostí?

Setkání jsou taková, jakou náturu a příběh ten který člověk má. Určitě to nejsou jen slzy. Velmi často jsou to i úsměvy od ucha k uchu.

Kolik přání se za ty roky podařilo díky Ježíškovým vnoučatům splnit?

Teď už je to asi kolem 80 tisíc přání. Ale je spousta těch, o kterých nevíme. Protože když si dárce (Ježíškovo vnouče) a obdarovaný (senior) padnou do oka, často zůstanou v kontaktu. A pak už se na další Vánoce domlouvají „mimo systém“.  A to je vlastně to nejlepší, co se mohlo stát. Našli se. 

Letošní ročník má podtitul Není čas ztrácet čas se záměrem motivovat vnoučata k setkávání se seniory. Celou situaci ale zkomplikovala pandemie a s ní spjatá opatření. Jak jste se k tomu postavili?

Nás to samozřejmě hrozně mrzí, protože sledovat to trápení a samotu při loňském ročníku rvalo srdce všem. Přesto se na mottu letošního ročníku nic nemění. Vážně není čas ztrácet čas. I kdybychom si teď měli jen zavolat a slíbit si, že se uvidíme. Přibalit do dárku laskavý povzbudivý vzkaz. Naplánovat výlet na dobu, až vše pomine. Je nesmírně důležité mít se na co těšit. Pro osamocené seniory obzvlášť.

Říká se, že právě o Vánocích lidé případnou samotu zvlášť prožívají. S tím váš projekt do jisté míry pomáhá. Co ale zbytek roku?

Ježíškova vnoučata rozhodně nejsou jen „vánoční projekt“. Už zmiňovaný fakt, že se spousta dárců a obdarovaných stávají přáteli, dokonce často členy rodiny, o tom svědčí. Navíc my v Nadačním fondu Českého rozhlasu spolupracujeme s domovy celoročně. Ve sbírce Ježíškových vnoučat zbývají po nakoupení těch nákladnějších dárků miliony korun od dárců, za které nakupujeme společenské hry, mobilní záhony, platíme domovům výlety a hlavně tolik oblíbené návštěvy zvířat. Canisterapie je pro seniory úžasná věc. Zejména pro ty, kteří jsou upoutaní na lůžko, tam je čas o samotě nekonečný. Když pak přijde pes (ale i kočka, poník atd.), úplně se rozzáří. Pomazlit se, zasmát, svěřit němé tváři, to je zázračný lék na bolavé srdce. Tím víc, když vědí, že se brzy zopakuje. V uplynulém roce se nám podařilo zaplatit skoro devět stovek takových návštěv. A to jen díky dárcům, díky Ježíškovým vnoučatům!  Proto bych si moc přála, aby článek nebyl o mně. „Štrejbarky“ už bylo všude dost. Tohle je projekt desetitisíců lidí z Česka i zahraničí, kterým není lhostejný úplně cizí starý člověk. Možná proto, že cítí dluh k vlastnímu prarodiči, který už nemůžou splatit. Možná pro velké srdce, co v sobě nosí. Možná proto, že jsou Vánoce. Je úplně jedno, jaká je příčina. Hlavní je důsledek. Vracet pocit zájmu a naději. A o tom přece Vánoce jsou.

Medailonek:

Olga Štrejbarová je bývalá rozhlasová zpravodajka, dvojnásobná maminka, autorka knih a zakladatelka projektu Ježíškova vnoučata. Ten prostřednictvím dárců – zájemců z řad široké veřejnosti – plní vánoční přání seniorům v celé republice. Letos už šestým rokem. Projektu se Štrejbarová i během rodičovské dovolené nadále věnuje – stará se o komunikaci, PR, web i sociální sítě. Za svou aktivitu získala ocenění Laskavec.