Kryštof Bartoš ze seriálu Devadesátky: Jsem trochu mimoň. V lese se zastavím a klidně třeba 20 minut sleduju pavoučka, jak splétá sítě

Na televizních obrazovkách prorazil díky roli poručíka Kozáka v seriálu Devadesátky. Už řadu let je však herec Kryštof Bartoš jako doma na divadelních prknech Klicperova divadla, která pro něj znamenají svět. Zahrál si také v Činoherním klubu, Divadle Husa na provázku či v Divadle Komedie.

Seriál Devadesátky vás katapultoval do povědomí veřejnosti. Jak se váš život díky seriálu změnil?

Můj život se zase tolik nezměnil, mám pořád stejné kamarády, stejné záliby, práci, kterou mám rád. Pořád jezdím často vlakem mezi Prahou, Brnem a Hradcem a občas jsem ve stresu, že nestihnu večer představení, ale vždycky ho stihnu. Co se změnilo, je zájem médií, jaký jsem nikdy předtím nezažil. Trochu jsem se toho bál, ale překvapilo mě, že to není zase tak nepříjemné, spíš naopak. 

Kromě televizních obrazovek vás diváci mohou vidět hned na několika divadelních scénách. Jak vnímáte ze své osobní perspektivy rozdíl mezi filmem a divadlem? Je vám milejší film, nebo divadlo?

To se nedá říct, co mám raději, jsou to dva rozdílné světy a úplně jiné způsoby práce. S divadlem mám více zkušeností, a za těch několik let jsem v divadelním světě tak zdomácněl, že mi to kolikrát ani nepřipadá jako práce, spíš jako že si s kamarády hrajeme, i když už jsme „dospělí“. Čímž nechci říct, že by to nebylo náročné, být hercem v divadle je na druhou stranu dost těžký úděl, kterému musíte hodně obětovat, a připadá mi vážně nespravedlivé, jak jsou herci v českých divadlech finančně podhodnocení. Čili je to náročné, ale mám to moc rád. Když v nějakém divadle strávíte víc času, začnete se tam cítit jako doma, kolegové jsou taková druhá rodina, máte k sobě asi blíž, než je zvykem ve většině jiných profesí.

Na druhou stranu, když pracujete se stále stejnými lidmi ve stále stejném prostředí, pak hrozí určitý stereotyp, únava. Anebo začnete čím dál častěji sahat do tzv. „hereckých šuplíků“, tedy že novou roli hrajete v podstatě stejně jako nějakou předchozí, protože to minule stačilo, a časem se přestanete herecky vyvíjet. Což u filmu, myslím, tolik nehrozí. Tam je to pokaždé úplně jiné, pracujete v dynamicky se měnícím kolektivu, kde si nemůžete být jistí skoro ničím. Je to jízda a zažijete hrozně zajímavé, neočekávané věci. Musíte být neustále ve střehu, učit se pořád nové věci, nejen text, ale třeba i nový jazyk nebo jak zacházet se zbraní. Pocit, že jste vlastně doma, ale u filmu najdete jen stěží. Zkrátka, obojí má něco do sebe, takže doufám, že se mi bude nadále dařit to nějak skloubit. 

Říkáte o sobě, že si rád chráníte své soukromí, ale že se zároveň rád předvádíte. Jak se vám daří kombinovat obojí? Máte vůbec jako herec nějakou šanci na soukromí?

Kdybych neměl rád pozornost, nedělal bych tuhle práci. Ale snažím se to nepřehánět, a hlavně – když hraju, nejsem Kryštof, ale někdo jiný, takže ze svého soukromí nedávám všanc nic. Jiné to je teď v poslední době, kdy se o mě po roli v Devadesátkách začala zajímat média. Ale i teď si můžu vybrat, co sdílet a co ne. Jako každý, není to jiné. Vždyť dneska se můžete na sociálních sítích dozvědět skoro o komkoli, co měl dnes k obědu nebo třeba kolik dneska uběhl a kudy běžel. Já nevím, proč by měl o mně kdokoli takové věci vědět, tak to nesdílím. Naštěstí mě k tomu nikdo nenutí. 

Herecké povolání dokáže být velmi stresující. Máte nějakou osvědčenou aktivitu, při které si odpočinete a vypnete hlavu?

Hlavně je myslím důležité umět dobře oddělit práci a osobní život. Někteří kolegové mají své osvědčené rituály, jak vystupovat z role, já to nějak ritualizované nemám, ale je fakt, že to není úplně samo sebou. Většinou mi po představení chvíli trvá, než se uklidním a jsem třeba schopný usnout nebo se soustředit na něco jiného. Fajn taky je zajít s kolegy po představení na skleničku a nechat to tak nějak „dojít“. Nevím, jak to říct líp. Jinak na vypínání mám rád běhání, plavání, jógu, saunu… 

Dozvěděla jsem se o vás, že chodíte rád do přírody. Máte své oblíbené místo v Česku? Co vám toulky přírodou přináší?

Výlety do přírody mám moc rád, potřebuju je jako takovou duševní hygienu. To by vám asi řekl každý, kdo to někdy zkusil, což je, doufám, každý. Vyrůstal jsem na venkově a pražské tempo je pro mě někdy až moc intenzivní, takže jít se v takové chvíli projít někam do lesa je logické východisko. Je tam klid, mám čas na sebe. V divočině je svět ještě v pořádku, říká můj vnitřní boomer. Úplně konkrétní místa vám neprozradím, protože na nich mám rád mimo jiné to, že jsou liduprázdná, ale oblíbil jsem si třeba Jizerské hory, České Švýcarsko, Broumovsko… 

Co vám pomáhá zachovat si optimismus v těžkých chvílích?

Práce. Svou práci mám opravdu rád, a když jí mám nad hlavu, nemám tolik času věnovat se svým, většinou malicherným, problémům. Když jsem unavený, bývám vlastně docela šťastný. Když během pandemie žádná práce nebyla, nesl jsem to těžce. A pak samozřejmě kamarádi, výlety, umění všeho druhu, taky konzumace piva. A humor, který často hodnotím nepřímou úměrou – čím horší, tím lepší. Humor, kterej je tak blbej, až je dobrej. Jako Monty Python nebo naše divadlo M.A.S.O., co jsme založili se spolužáky z DAMU. 

Jste romantik? Je něco, co vás nikdy nenechá chladným?

Já moc nevím, co to přesně znamená, být romantik… Jestli je to Karel Hynek Mácha, který hrdě rozráží stojaté vody měšťanské společnosti, nebo je romantik prostě člověk, co se pokaždé rozpláče při sledování Titanicu, tak to asi nejsem ani jedno… Ale jsem trochu mimoň, třeba čtu v dnešní době básně anebo se v lese zastavím a klidně třeba dvacet minut sleduju pavoučka, jak splétá sítě. A dojme mě kdeco. Babička, když vzpomíná, kamarádi, když mi uspořádají krásnou oslavu narozenin, pes, který mě tak rád vidí, že ke mně běží přes celé náměstí a olíže mi celý obličej. Nebo třeba starý pán z Ukrajiny, který na brněnském hlavním nádraží do telefonu pořád opakuje: „Ja v Europe, ja v Europe“ a pláče… 

Kryštof Bartoš 

Divadelní a filmový herec Kryštof Bartoš studoval původně psychologii v Brně, načež se na nějaký čas odstěhoval do Německa. Po svém návratu vystudoval pražskou DAMU a dnes ho můžete vidět například v Klicperově divadle, v Divadle Husa na Provázku nebo na televizních obrazovkách v roli poručíka Kozáka ze seriálu Devadesátky.