Vytvořit pracovní příležitosti pro lidi s mentálním handicapem. Rozvíjet je. Ukázat, že tito lidé jsou přirozenou součástí společnosti a že dokážou být pro ostatní prospěšní. S takovými cíli a heslem „Normální je být různý“ vzniklo na podzim roku 2005 občanské sdružení Etincelle. V jeho čele tehdy stál – stejně jako dnes – Jakub Knězů.
Jaký impuls vás přiměl založit občanské sdružení Etincelle?
Spolek jsme založili před více než deseti lety, protože jsme cítili jakousi povinnost pomoct lidem se zdravotním postižením. Vybrali jsme si, že v rozvoji podpoříme konkrétně lidi s lehkým mentálním postižením. Viděli jsme totiž, že tito lidé často žijí ve špatných podmínkách v ústavech sociální péče a že jsou drsně odtrženi od společnosti. Proto jsme začali vymýšlet projekty, jak zvýšit jejich znalosti a schopnosti.
Co bylo dál?
Následně jsme si uvědomili, že je sice fajn, když budou něco umět, ale musí mít také možnost to uplatnit. Proto jsme pro ně začali vytvářet pracovní místa. Na farmě, v první kavárně, druhé, třetí a tak dále. Až do současného stavu, kdy dáváme práci zhruba stovce lidí se zdravotním postižením.
Co považujete za hlavní cíl vaší práce?
Důležité je nejen rozvíjet naše handicapované zaměstnance, kdy se nám naštěstí daří přibírat další a další. Stejně tak si klademe za cíl kultivovat společnost jako takovou. Spousta lidí, které naši zaměstnanci obsluhují v kavárnách nebo bistrech, případně uklízí parky a chodníky v okolí jejich domovů, vidí poprvé, že lidi s handicapem nemusí být na obtíž. To je jedna z našich rolí – ukázat, že lidi s postižením jsou přirozenou součástí společnosti.
Dalo by nějak zobecnit, jaký mají handicapovaní lidé k práci přístup?
Jaký přístup mají k práci zdraví lidé? Určitě část z nich je velmi zodpovědných, část pracuje s láskou, část jen pro peníze a část zaměstnanců dokonce čas v práci věnuje jen tomu, jak ji ošidit. A lidi s handicapem přeci nemůžou být jiní. Jediný rozdíl je snad v tom, že naši zaměstnanci dost často třeba až v padesáti letech poprvé najdou dlouhodobé pracovní uplatnění. Pak si ho samozřejmě o to víc váží.
V Praze a Kladně provozujete několik kaváren a bister, kde zaměstnáváte handicapované. Je pro ně právě tato práce zvlášť vhodná?
Určitě je vhodná pro spoustu z nich. Jsou na svoji práci pyšní. Máme mezi zaměstnanci třeba i Zdravotně postiženého zaměstnance roku 2016, další náš člověk se loni dostal mezi finalisty. V kavárnách naši handicapovaní zaměstnanci přijímají objednávky od zákazníků, roznášejí nápoje a jídlo, sklízejí špinavé nádobí, myjí ho, uklízejí, pracují jako pomocní kuchaři. Té práce, kterou zvládnou, je opravdu dost. Je za tím poměrně dlouhý trénink, nacvičování všech povinností, ale výsledek je snad dobrý. To ale musí posoudit především naši zákazníci.
Co mohou od návštěvy takového místa očekávat?
Pohybujeme se v režimu sociálního podnikání, tedy musíme si na svoje provozy z velké části vydělat. Kdyby návštěva naší kavárny nebo bistra byla ze strany zákazníka čistě charitativní akcí, tak bychom asi rychle naše pobočky zavřeli. Musíme nabídnout něco, za čím přijdou. Za co nám dají zákazníci peníze. Proto máme celkem široký sortiment produktů z naší vlastní řemeslné pekárny. Proto děláme vlastní saláty, plněné bagety, fresh džusy. Proto vymýšlíme různé kulturní akce. Takže zákazníci mohou očekávat, že se jim budeme snažit nabídnout možnost si na něčem pochutnat, odpočinout si,… Prostě chceme, abychom byli jejich oblíbenou kavárnou či bistrem, kam se rádi vrací.
U bister a kaváren to ale výčet vašich aktivit nekončí. Založili jste také vlastní farmu…
Všechny naše projekty vyplývají na začátku z nápadu a možností. V případě farmy to bylo tak, že jsme začali spolupracovat se slánským Domovem Bellevue, který si v té době nevěděl rady s velkým sousedícím pozemkem, kde se dříve něco pěstovalo. Domluvili jsme se proto, že ho zkusíme obhospodařovat, začali jsme tam chovat ovce, pěstovat zeleninu, postupně jsme nabírali handicapované zaměstnance. Třeba i ty, kteří z nejrůznějších důvodů nemůžou nebo nechtějí pracovat v kavárnách nebo v jiných našich provozech. Farma je taková naše malá radost – sice ji spíše dotujeme, než by nám ekonomicky něco přinášela, ale je tam krásně. Pořádáme tam naše firemní dny a je skvělé mít vajíčka z vlastního chovu a například rajčata a bylinky do našich kaváren z vlastního skleníku.
Jaký příběh stojí za vaším dalším projektem – venkovními úklidovými službami?
V tomto případě šlo o skvělou reakci ze strany radnice města Kladna a některých pražských městských částí. Nebáli se nám nabídnout práci, my jsme proto vytvořili úklidové týmy, které teď, myslím, fungují ke všeobecné spokojenosti. A je výborné, když lidi mohou vidět, že s úklidem chodníků a parků jim pomáhají lidé s postižením. To je to, co je naším cílem. Ukázat, že lidé s postižením mohou být spíše přínosem než brzdou společnosti.
Vyškolené pracovníky můžete nabídnout i zaměstnavatelům zvenčí. Jaká je jejich motivace mentálně postižené lidi zaměstnat?
Běžní zaměstnavatelé, ať už z veřejné správy, nebo z komerčního sektoru, se zatím do zaměstnávání lidí s postižením moc nehrnou. Je mezi nimi samozřejmě fůra výjimek, ale stále je z mého pohledu takových osvícených zaměstnavatelů poměrně málo. Přitom stát je k tomu tlačí formou pokut za nezaměstnávání osob se zdravotním postižením a je hromada neziskovek, které můžou pomoct, když nějaký zaměstnavatel nabídne místo člověku se zdravotním postižením. Důležité je ale nabídnout to správné místo. Asi těžko lze na pozici kontrolora komínů zaměstnat vozíčkáře, z člověka s mentálním postižením asi nebude dobrý samosoudce a z nevidomého člověka střelec v bojovém vrtulníku. Zaměstnavatelé musí nabídnout takovou práci, která odpovídá kvalifikaci a schopnostem člověka se zdravotním postižením. Pak může být taková spolupráce výhodná pro všechny.
Vím, že každý člověk je jiný, lze přesto nějak zobecnit, jaká místa jsou pro handicapované zvlášť vhodná či z jejich strany oblíbená?
Vidíte sama, že máme mnoho aktivit – lidi s mentálním hendikepem pracují na farmě, v pekárně, při úklidu, v kavárnách a bistrech. V dalších podnicích podobného typu, jako jsme my, dělají spoustu dalších činností. Obecně se dá říct, že většinou jim nelze svěřit práci s penězi a mají často zkrácené úvazky, ale každý z nás – těch zdravých – má svoje limity, takže mi to přijde úplně přirozené.
Mohou handicapovaní nabídnout oproti zdravým lidem v pozici zaměstnance třeba i nějakou výhodu, jsou v něčem lepší?
Jsou stejní jako my.
MEDAILONEK:
Jakub Knězů vystudoval žurnalistiku a masovou komunikaci na Unvierzitě Karlově. Posléze působil jako novinář v různých médiích od časopisu Týden po Českou televizi. Po dlouhodobé aktivitě v neziskovém sektoru založil v roce 2005 občanské sdružení Etincelle, jehož je od té doby ředitelem. Mezi své záliby řadí sport, různé formy umění od hudby po divadlo, přátele a rodinu.
Podpořte Pozitivní zprávy pomocí Givt
GIVT promění vaše každodenní nákupy na internetu v dobrý skutek. Stačí využít Pomocníka nebo před…
Digitální odpadové tržiště pomohlo prodat střešní krytinu, celý most nebo 50 tun pomerančových slupek. Pokud tento projekt ještě neznáte, přečtěte si o něm rozhovor přímo se zakladatelem.
Inspirace z knihovny: Cesta do života v přítomnosti. Zasvěcení do meditace je ideálním průvodcem
Chtěli byste začít s meditací, případně ji prohloubit a dát jí jiný rozměr? Kniha Alphonse a Rachel…