Protože den bude takový, jaký si ho uděláte.

Chtěla jsem najít dětem parťáka, s nímž se nebudou cítit jiní, říká autorka onkopanenek Jana Koreňová

Foto: se svolením Jany Koreňové

Před lety usedla ke stroji a začala tvořit panenky pro onkologicky nemocné děti. Bez předchozích zkušeností s šitím nebo grafikou, jen s velkým odhodláním pomoci těm nejzranitelnějším. Dnes látkoví parťáci zpříjemňují léčbu téměř dvěma stovkám dětí. Jana Koreňová je stále vyrábí vlastnoručně ve volném čase. O chválu jí nešlo a přijímá ji se sympatickou skromností. Přesto, nebo možná právě proto, si ocenění Laskavec právem zaslouží.

Vaše první setkání s onkologickým onemocněním bylo velmi osobní. Je i to důvod, proč jste se v této oblasti rozhodla pomáhat?

Před třemi lety onemocněl můj taťka. Toto setkání s realitou onkologického onemocnění a s tím spojené návštěvy nemocnic a ambulancí, kde jsme potkávali další nemocné, byly dokonce tím hlavním důvodem, proč jsem s projektem začala. Těžko říct, jestli by onkopanenky vznikly i bez taťkovy diagnózy. Možná ano, jen později, možná v jiné formě, možná ne. Pomáhat mi ale dává smysl. A pomáhat právě onkologickým pacientům mě motivovalo i dříve – k Vánocům a narozeninám jsem si už x let zpět přála namísto dárků příspěvek nadačním fondům, které se onkologickým pacientům věnují.

Proč jste si ale nakonec vybrala pomáhat právě dětem?

Když taťkovi po léčbě začaly padat vlasy, vnímala jsem pohledy okolí – někdy zvědavé, někdy lítostivé. Nicméně dospělý člověk, který chápe, proč se tyto dopady léčby dějí, celou situaci podle mě nějak akceptuje. Obzvlášť chlap – holohlavých chlapů je plno i mezi zdravými. Horší je to pro ženy, pro něž jsou vlasy často symbolem ženskosti a paradoxně může být jejich ztráta tím nejtěžším projevem léčby. Osobně jsem ale cítila, že o tomto tématu se mluví celkem dost. Ale co děti – některé jsou ještě tak malé, že ani nechápou, co se děje. Některé chápou, ale snazší to pro ně není, protože třeba čelí posměchu nebo šikaně. Být jiný je v dětství nebo dospívání náročné. Přemýšlela jsem tedy, jak pomoci právě dětem vnímat tyto odlišnosti lépe. Navíc jsem právě díky svému zájmu o pomoc v této oblasti měla nějaký základní přehled o organizacích, které pomáhají. Přišlo mi, že těch, které podporují děti (a to i jinak než jen finančními sbírkami, které děti samotné úplně nepocítí, ale ve vnímání nemoci a jejích projevů), moc není, a hledala cestu, jak právě tam přispět.

Jak vás napadlo vyrábět zrovna panenky? Kde jste brala inspiraci?

To, co podle mě trápí mnoho z těch, kteří se obecně nějak odlišují a třeba kvůli tomu nezapadají, je, že nevypadají jako ostatní. Chtěla jsem tedy najít těmto dětem parťáka, s nímž se nebudou cítit jiní, protože bude stejný. A tak mě napadly panenky, protože ty jsou lidem nejvíce podobné.

Inspiraci jsem hledala hlavně v začátcích. Původní plán totiž byl, že panenky budou šité z několika částí, z běžných látek, s oblečením a nakresleným obličejem. Z toho nakonec sešlo a vydala jsem se cestou potisku látek vlastní grafikou. Díky tomu může být panenka dokonce i do detailu taková jako děti, které ji dostanou. Konzultace jsem kromě babičky švadleny s nikým neměla. Mám takovou vlastnost, že si ráda na všechno přijdu sama. Sice to s sebou často nese chyby a trvá to delší čas, ale hodně se tím naučím. Navíc jsem chtěla, aby to celé bylo trochu anonymní, aby nešlo o to, kdo projekt dělá, ale jaký má dopad, a hlavně o ty, kterým snad pomůže.

S navrhováním ani šitím neměla Jana zkušenosti, vše se učila sama. Foto: se souhlasem Jany Koreňové

Měla jste předtím vůbec vztah k šití a výtvarnu?

Žádný. Šicí stroj jsem používala s prvními panenkami úplně poprvé a s ilustracemi tomu nebylo jinak. S pár úvodními návrhy panenek jsem si proto ještě nechala pomoci, ale věděla jsem, že jich chci víc, chci vyrábět i personalizované typy a moci si je kdykoli upravovat. To znamenalo, že se obě dovednosti musím naučit. Naštěstí kde je vůle (a internetová videa 😊), je i cesta, a tak se po mnoha nepovedených pokusech a spoustě hodin nad ilustračním programem povedlo a naučila jsem se vše, co pro výrobu panenek potřebuji. Dneska už myslím, že jsou výsledky na samouka celkem povedené.

Jak nyní probíhá distribuce panenek? Oslovují vás přímo rodiče, nemocnice, …

Rozdala jsem už ke dvěma stům panenek, takže se o projektu už celkem ví. Často mi napíšou rodiče, že panenku viděli u jiného dítěte na oddělení a mohla by pomoci i jejich bojovníkovi. Někdy mě s dalšími pacienty spojí právě rodiče, kteří už panenku obdrželi, někdy ale napíšou i samotní zdravotníci. V ostatních případech oslovuji nadace nebo přímo oddělení v nemocnicích.

Šití se věnujete ve svém volnu. Kolik času vám zabere?

Celý proces je poměrně časově náročný, ale uvědomuji si, že to je i tím, že nejsem „profík“. Stříhám nebo šiju v každé volné chvíli, vyplňuji třeba večer u filmu, hodně času projektu věnuji o víkendech. Není výjimkou, že končím ve dvě tři v noci. Ale nevadí mi to, baví mě to a vím, proč to dělám, a to mě žene.

Jak dlouho trvá ušít jednu panenku? Je pro vás finančně udržitelné vyrábět je na vlastní náklady?

Jedna panenka znamená doladění grafiky, nastříhání látky, našpendlení, ušití, dodatečný střih, napaření látky, vyplnění a zašití prostoru pro výplň, zabalení, odeslání. Pokud bych to sečetla, na nějaké hodině a půl, někdy i více, budu. V případě, že ilustruji panenku úplně nově, třeba personalizovanou na přání, tak je ta doba ještě mnohem delší.

Co se financování projektu týká, velmi mi pomohl příspěvek spojený s oceněním Laskavec. Do té doby jsem vše platila prakticky sama, a ačkoliv nelituji jediné koruny, tak vím, že s tím, jak roste zájem, budu muset najít cestu, jak projektu do budoucna finančně trochu pomoci. Zároveň je úžasné, že se mi ozývají lidé, kteří by projekt rádi podpořili, takže aktuálně procházím možnosti, jak to udělat.

Finanční odměna autorce stále oblíbenějších panenek pomůže projekt dále rozvíjet. Foto: se svolením Jany Koreňové

Jaké máte na panenky reakce? Není emocionálně náročné vstřebat tolik příběhů?

Reakce dostávám krásné. Zpočátku jsem ale nečekala žádné, uvědomuji si, že rodiče dětí mají jiné starosti než mi psát. Prostě jsem věřila, že dělám dobrou věc, a stačila mi představa, že panenky někoho někde potěší. Nyní už vím, že tu radost opravdu dělají. Rodiče, přestože jsou v tak náročné situaci, píšou, i když by nemuseli. A píšou nádherné věci o tom, jaký vliv panenka má na jejich dítě, a díky tomu často i na ně. Číst takové zprávy a vědět, že díky vašemu přispění děti třeba na chvíli zapomenou na to, co se děje, že se třeba méně bojí při vyšetřeních, když vidí, že je panenka také zvládla, a vidět na fotkách, které mi chodí, jak se s panenkou tulí a smějí, to je vám motivace pokračovat. Mezi rodiči, kteří se mi ozvali, jsem našla i několik takových, s nimiž jsme i nadále v kontaktu.

Onkologické onemocnění není fér, u dětí už vůbec ne, takže vstřebat ty příběhy náročné je. Všechny jsou silné. Každý příběh mi ale zase o trochu víc otevře oči v tom, co je skutečně důležité a jaké malichernosti občas všichni řešíme. Jak děti samotné, tak jejich rodiče jsou navíc obdivuhodní a dobří lidé. I v tak těžkých chvílích totiž spousta z nich myslí na to, jak pomoci druhým (hodně rodičů mi píše o panenku pro jiné dítko na oddělení, u kterého třeba vidí, že situaci zvládá hodně špatně, mnohdy tedy nepoptávají panenku primárně pro to své – prozradím ale, že vždy dostanou i pro něj 😊). A vy si pak říkáte jen: wow.

Máte i další plány, jak nemocným dětem zpříjemnit léčbu?

Zvažovala jsem dobrovolnictví na odděleních. Věnovat se dětem, hrát si s nimi, aby si mohli rodiče na chvíli odpočinout. Je podle mě důležité, aby mysleli i na sebe. Proto patří všem dobrovolníkům můj dík, dělají úžasnou věc. Uvidím, jestli se k nim někdy přidám.

Onkopanenky pomáhají nemocným dětem lépe zvládnout náročnou léčbu. Foto: se svolením Jany Koreňové

Co jste říkala na ocenění Laskavec 2021?

Překvapilo mě, ale samozřejmě moc potěšilo. V kontextu špatných zpráv, které se na nás valí ze všech stran, je skvělé být součástí projektu, který chce vyzdvihnout naopak to dobré, co se děje. Všichni v Nadaci Karla Janečka jsou navíc na stejné vlně, v takové společnosti je radost být.

Jen na tu pozornost, která s oceněním přišla, jsem si musela trochu zvyknout. Už nejsem tak úplně anonymní, ale zase mám díky tomu možnost dosáhnout s projektem ke spoustě dalších dětí.

Související články

Zaručeně zlepší den

FOTO: Letící hejno hus i surfař ve vlnách. Toto jsou nejlepší fotky pořízené z dronu

Zaručeně rozzáří den. Podívejte se na nejvtipnější přírodní scenérie letošního roku

Důkaz, na který vědci dlouho čekali. Dvě žraločí samice přivedly na svět mládě

FOTO: Letící rorýs i tetřev při východu slunce. Toto jsou nejlepší ptačí snímky roku

Inspirativní rozhovor

Českou republiku ukazujeme z té lepší stránky, říká redaktor Mojí země Pavel Radosta

Českou republiku ukazujeme z té lepší stránky, říká redaktor Mojí země Pavel Radosta

Přečtěte si rozhovor s fotografem, redaktorem a milovníkem krás naší země.

Pozitivní kniha

Inspirace z knihovny: Lepší vztahy začínají správným rozhodnutím. Kniha Volba lásky vám otevře srdce

Inspirace z knihovny: Lepší vztahy začínají správným rozhodnutím. Kniha Volba lásky vám otevře srdce

Snad každý chce mít hezké vztahy s partnerem, rodinou, přáteli a kolegy v práci. Ne vždy se nám to…