Australská potápěčka svými ponory překonává hranice fyziologických možností

Vědci si mysleli, že lidé mohou na jeden nádech doplavat maximálně do hloubky třiceti metrů. Amber Bourke se však dokáže ponořit do více než 70 metrů, což je pro současnou vědu nevysvětlitelné. Za její výjimečností stojí síla vůle a ovládnutí tělních reflexů.

Když před jedenácti lety Australanka Amber cestovala po Egyptě, rozhodla se vyzkoušet volné potápění (freediving), při kterém člověk plave bez kyslíkové podpory. Věděla přitom díky svým předchozím úspěchům v synchronizovaném plavání, že dokáže vydržet bez nádechu pár minut. Při ponoru se jí podařilo zadržet dech na čtyři minuty a dosáhnout hloubky 18 metrů, čímž překvapila nejen sebe, ale i všechny okolo. „Otevřelo mi to cestu k dalším možnostem. Chytil mě ten pocit, že se potápím hlouběji, a chtěla jsem vidět, čeho jsem schopna a jak hluboko bych se dokázala dostat,“ popisuje potápěčka pro deník Guardian.

V roce 2018 se stala jednou z nejlepších freediverek a rozhodla se pokořit světový rekord v disciplíně konstantní zátěž, při níž se závodník snaží dostat na jeden nádech do co největší hloubky jen pomocí svých svalů, bez ploutví nebo ručkovacího lana. Při ponoru pod hladinu narůstá tlak, jehož důsledkem se v těle zmenšuje prostor, kde se dá uchovat vzduch. Poté je hrudník stlačen natolik, že dojde k získání záporného vztlaku a nastane volný pád. Třicet metrů pod vodou je tlak na tělo čtyřikrát větší, což znamená, že se objem vzduchu uvnitř něj zmenší na čtvrtinu – právě toto je hranice, o které si vědci mysleli, že je nepřekonatelná. Ponory generací potápěčů však ukazují, že lze dosáhnout mnohem větších hloubek. Amber Bourke se ponořila do 73 metrů, avšak krátká ztráta vědomí po vyplavání na hladinu ji diskvalifikovala ze zápisu v knize rekordů. Mezi muži se v této disciplíně dostal William Trubridge dokonce na 102 metrů, s ploutvemi je rekord více než 130 metrů.

Podle Anthonyho Baina, cévního fyziologa z kanadské Univerzity ve Windsoru, je potápění do extrémních hloubek věc stavby těla i naučené dovednosti. Potápějící se národy i profesionálové z celého světa obvykle disponují větší kapacitou plic a také větší slezinou, která umožňuje delší zadržení dechu díky svému stažení a uvolnění červených krvinek vázaných na kyslík. Dovednost, kterou potápěči zvládají lépe než ostatní, je savčí potápěcí reflex, který spouští fyziologické procesy nutné k přežití, jako je zpomalení srdečního rytmu a metabolismu a také přesměrování krve do důležitých orgánů včetně plic, které tím posílí proti silnému tlaku. Dokážou se postavit také podvědomému nutkání se nadechnout ve chvíli, kdy je tělo bez kyslíku už několik minut.

Vše je však otázkou dlouhého tréninku, kdy ponor o pár metrů hlouběji znamená i roky zvykání na tlak. „Když jsem se poprvé ponořila do hloubky 30 metrů, opravdu jsem cítila velký tlak na tělo, zvláště pak na hrudník. Měla jsem pocit, jako by mě něco drtilo,“ říká Bourke. „Ale teď, když se potápím do 70 metrů, ten tlak vůbec necítím,“ dodává. Důležité je také vydržet v uvolněném stavu, kdy zpomalí dech, položí se na hladinu a soustředí se na přítomný okamžik. „Kdybych myslela příliš daleko do budoucnosti na to, jak dlouho zůstanu pod vodou a jak hluboko se chci ponořit, je jednoduché se tím nechat ohromit a začít panikařit,“ vysvětluje úspěšná držitelka několika australských rekordů, která se připravuje na mistrovství světa ve freedivingu.

Zdroj: The Guardian, ABC Radio